REPCO

Není třeba chodit kolem horké kaše: střelba na pražské univerzitě z 21. prosince je nejkrvavější masovou vraždou v novodobé české historii. Čtyřiadvacetiletému studentovi se podařilo propašovat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy malý arzenál, zastřelil čtrnáct lidí a pětadvacet jich zranil, než si vzal život.

Říci, že tato událost otřásla zemí, znamená neříci nic. Česká republika je často uváděna mezi nejbezpečnějšími zeměmi světa. A přestože jsme takové útoky zažili už dříve - v roce 2019 s devíti oběťmi a v roce 2015 s osmi - útočníci je nikdy neprovedli na veřejných místech tak hustě zaplněných lidmi. (Lze ovšem poznamenat, že těmto předchozím masakrům se nedostalo tolik mediální pozornosti, protože se neodehrály v Praze, která je, jak každý novinář a publicista ví, jediným městem v České republice). Nyní, když pominul první šok a první zoufalství, se všichni ptají: co dál?

Přemýšlejte, než něco vyfotíte

Máme před sebou několik domácích úkolů a ten první se týká médií: jak mluvit o pachateli masové vraždy a o motivech, které ho k ní vedly, abychom nepopularizovali jeho názory? Debata na toto téma se opakuje po každé masové střelbě a lze ji vysledovat až k pravděpodobně nejhoršímu dni v životě mamutů před 25 000 lety, slepici. V době okamžité komunikace pouhým dotykem telefonu si však naše média s tímto problémem neumí poradit.

Příklad: tato zasraná fotka. Vynikající reportáž jakoby z ruky ukazuje zoufalství studentů, kteří se choulí na vysoké římse, kde je vrah nemůže najít. Je tu jen malý problém: tyto fotografie, které odhalují úkryty potenciálních obětí, byly nahrány na sociální sítě ještě v době, kdy vrah střílel. Odtud se okamžitě dostaly na zpravodajské portály na internetu, ještě než policie mohla potvrdit, že pachatel je mrtvý.

Nebudu předstírat, že vím, co se honí hlavou lidem, kteří se ocitli v situaci, kdy jim jde o život, nebo co je vede k tomu, aby prozradili, kde se skrývají. Snad naděje na rychlou záchranu? Jako novináři bychom však měli mít v hlavě trochu víc oleje a nepředkládat potenciální oběti ozbrojenému vrahovi na podnose. Média se tedy mohou poučit: kdo je první, není vždy nejchytřejší. A zatímco česká mainstreamová média zatím nezkoumají význam slova "etika", "ohrožení života účastníků incidentu" by jim mělo znít povědoměji. S největší pravděpodobností se nelze vyhnout tomu, že se stáda nemyslících mrchožroutů s kamerami vrhnou na každého, kdo se nachází v okruhu půl kilometru od řeznictví, a budou krmit zející zobáky svého publika krvavými zbytky - ale na to je čas a místo, když bezprostřední hrozba pomine. A pokud si někdo stále nemůže pomoci, ať alespoň nenavrhuje vrahovi, kde najde své další oběti.

Kdo se chytá břitvy

A nyní: jak zabránit tomu, aby se podobná tragédie opakovala? Bezpečnost v univerzitních budovách je v podstatě symbolická. A přestože se zdá, že se ostatní české vysoké školy předhánějí v metodách zajištění bezpečnosti studentů, je těžké si nevšimnout, že tyto pokusy jsou poněkud málo seriózní. Povolení vstupu do budovy pouze studentům a zaměstnancům univerzity vypadá na papíře dobře, dokud si neuvědomíme, že vrahem byl student. Instalace detektorů kovů u vchodů je nákladná a vyžaduje další bezpečnostní pracovníky, a koneckonců stále nezaručuje, že si vrah nenajde jinou cestu dovnitř - zvláště když si uvědomíme, jak fatálně podfinancované jsou univerzity za současné vlády.

Nejčastěji zmiňovaným návrhem je samozřejmě zavedení speciálního školení pro akademické pracovníky a studenty - jenže s tím to bude nejspíš stejné jako se zkušebními požárními poplachy: budou okamžitě potlačeny a zapomenuty. Tím, že se politici a vedení univerzit chytají té či oné břitvy, zcela ignorují jeden důležitý detail.

Dokumenty, prosím

Vrah měl v legálním držení osm střelných zbraní, z toho čtyři dlouhé. Toho dne se vybavil klasickým způsobem: puškou AR-15 s optikou, oblíbeným nástrojem pachatelů masakrů široko daleko, a výkonnou brokovnicí, kterou nakonec použil sám na sebe. Nevíme o tom, že by někdo projevil zájem, když žádal o povolení k držení zbraně nebo když si koupil extrémně drahou pušku. S potvrzením od praktického lékaře a písemným potvrzením od policie, že nemá záznam v trestním rejstříku, musel pouze složit krátkou zkoušku z používání zbraní a znalosti příslušných zákonů. A nikdo ani nehnul brvou, když se zaregistroval jako majitel sedmi zbraní za tři měsíce. Protože, jak jistě chápete, není důvod takové případy prověřovat - je přece dobře známo, že trestné činy jsou páchány pouze nelegálně nabytými zbraněmi.

Získat zbrojní průkaz je v České republice neuvěřitelně snadné - to je chmurná pravda. Teoretická zkouška je pravděpodobně nejtěžší, protože musíte prokázat znalost předpisů, ale z této zkoušky jsou vyloučeni pouze ti, kteří nemají dostatek sebezapření k tomu, aby paragrafy napsali na papír. Neexistuje však žádné psychologické posouzení žadatele ani požadavek na zdůvodnění důvodů, proč někdo žádá o zbraň. Stačí mít v peněžence trochu peněz.

Velkou vinu na tomto stavu nese tradice, neboť zbrojní výroba je jedním z největších odvětví českého průmyslu. Stojí za ním silná politická lobby, která dlouhodobě usiluje o co nejsnazší přístup ke zbraním. Láska ke střelbě je však charakteristická i pro širší společnost: V zemi s deseti miliony obyvatel má více než 300 000 lidí registrováno celkem milion zbraní (údaje z roku 2022). Proč ji potřebují? Ve skutečnosti to není známo. Ano, někteří potřebují zbraň k práci - do této kategorie patří například lesníci (s tím, že opilí myslivci jsou nejčastějšími pachateli vražd střelnou zbraní v ČR). A pokud vím, někteří sportovci se skutečně účastní střeleckých soutěží a podobných akcí. Nejčastěji uváděným důvodem, proč si lidé pořizují zbraně, je však sebeobrana. Je to také nejvíce zpolitizovaná záležitost.

Pokud někdo na světě slyšel něco o českých bojích kolem práva vlastnit střelnou zbraň, možná slyšel o ústavním dodatku z roku 2021, který zaručuje "právo bránit svůj život nebo život jiné osoby se zbraní". Prosadila ji Babišova vláda a občané za ni byli vděční - ze dvou důvodů. Jednak to příjemně ladilo s (mně neznámými) postkomunistickými hesly o tom, že "regulace je totalita". A za druhé, tímto jediným gestem Babiš ukázal velkou facku bezcitným a beztvarečným byrokratům v Bruselu. To, že se skupina voličů, kteří podporují právo vlastnit zbraň, překrývá se skupinou voličů, kteří jsou obzvláště nepřátelští vůči Evropské unii, samozřejmě není žádným objevem. Zastánci střelných zbraní však trvají na tom, že snahy EU omezit jejich dostupnost nejsou účinným způsobem boje proti terorismu, protože teroristé si zbraně stejně opatřují nelegálně - dnes tento argument zní obzvlášť bezútěšně a krajně neupřímně. Přesto však předmětná novela ústavy z hlediska právní reality nic nezměnila, neboť obsahuje i krátkou výhradu: "zvláštní ustanovení upraví zákon". Změna ústavy však vyslala vzkaz: nejenže je v pořádku vlastnit zbraň, ale tím, že si jdete do obchodu koupit pušku, dáváte najevo svou vzpouru. Móda přichází, móda odchází; nebylo by to téma, kdyby nebylo toho, že právě tyto oděvní doplňky usnadňují zabíjení.

Co chybí

Tím se dostáváme k hlavnímu paradoxu práva vlastnit zbraň: lidé, kteří chtějí získat střelnou zbraň, jsou často právě ti, kterým ji nelze za žádných okolností svěřit. Fráze o sebeobraně jsou chabým argumentem: k obraně vlastního života a majetku není třeba vytahovat poloautomatický kompenzátor falusu, když nejnebezpečnější věc, která se vynoří z lesa, je jiný beran s brokovnicí. Po útoku na univerzitě znějí další argumenty zastánců zbraní ještě prázdněji: "dobrý občan se zbraní zastaví padoucha" (a zvýší počet náhodných obětí), "pokud zakážeme držení dlouhých zbraní, padouši si najdou jiné způsoby" (takže lepší variantou je jim to usnadnit), "psychologické testy stejně neodhalí vypočítavého vraha" (nevadí, že se to nepodaří), "pokud zakážeme držení dlouhých zbraní, padouši si najdou jiné způsoby" (takže lepší variantou je jim to usnadnit), "psychologické testy stejně neodhalí že budou působit odstrašujícím dojmem a dopadnou alespoň zjevné darebáky), nebo konečně věčně živé heslo "omezování práva vlastnit zbraň je útokem na občanská práva" - protože série z pušky přímo do obličeje zjevně nikomu práva nebere. Je třeba zpřísnit zákony, prodloužit a značně ztížit cestu k vlastnictví nástroje na zabíjení na dálku, a jakmile se tak stane, musí být zbraň i její majitel pod neustálým dohledem.

Shodou okolností český parlament právě projednává zákon o právu vlastnit zbraň. Věřili byste, že projednávaný návrh neobsahuje ani jedno z těchto řešení? Dosavadní návrhy jsou chaotickým zmatkem. Na jedné straně budou lékaři povinni hlásit podezřelé pacienty, kteří žádají o certifikát potřebný k získání zbraně - což by mohlo znít rozumně, pokud by praktičtí lékaři měli nějaké psychiatrické nebo psychologické zkušenosti. Na druhou stranu policie získá rozšířené pravomoci zabavovat zbraně lidem, kteří vykazují "podezřelé" chování - od nadávek na sociálních sítích až po konfliktní vztahy se sousedy nebo "vazby na extremistická hnutí". Co se může pokazit? Jeden z pozměňovacích návrhů, který byl do návrhu zařazen, dává smysl: prodejci střeliva by byli povinni hlásit zákazníky, kteří nakoupili podezřele velké množství nábojů. Tohle sice odhalí potenciální vrahy, kteří nemají víc než dvě mozkové buňky, ale vždycky je to lepší než nic. A vzhledem k traumatu studentů a rodin obětí to bude jistě prospěšnější než výzva ministra vnitra, aby se na Silvestra neodpalovaly ohňostroje.

Na tomto člověku je okamžitě vidět, že ví, co je v životě důležité.

**

Financováno Evropskou unií. Vyjádřené názory a stanoviska jsou názory autorů a nemusí nutně odrážet názory Evropské unie nebo Generálního ředitelství pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost. Komunikační sítě, obsah a technologie. Evropská unie ani financující orgán za ně nenesou odpovědnost.

**

- Michal Chmela

​