REPCO

Volby do Evropského parlamentu, které se konaly ve dnech 6. až 9. června, byly ostře sledovány jak v Rusku, tak na Ukrajině. Pro tuto reportáž jsem se podíval nejen do nezávislých ruských médií, ale také do státních Rossiyskaya Gazeta (Ruské noviny), abych pochopil kremelskou interpretaci výsledků (necítíte se povinni klikat). Z tohoto vládního mluvčího se dozvíte, že,

"Výsledky hlasování byly pro kyjevský režim budíčkem a ukázaly, že proukrajinská a rusofobní politika úřadů mnoha zemí, především Francie a Německa, selhala a že síly, které jsou proti další vojenské podpoře Kyjeva a pro obnovení úzkých vztahů s Moskvou, získávají převahu."

Jinými slovy, z ruského pohledu bylo účelem voleb do Evropského parlamentu umožnit Evropanům vybrat si mezi podporou Ruska a Ukrajiny ve válce. To je poněkud redukcionistický pohled na situaci, ale autor článku nezapomněl dodat, že "stále více Evropanů se obrací k radikálnějším stranám, které, jak doufají, konečně vyřeší jejich problémy".

O jakých problémech je řeč?

"Mnozí voliči jsou postiženi rostoucími cenami zboží a služeb, mají obavy z migrace a nákladů na ekologickou transformaci a jsou obzvláště citliví na geopolitické napětí, včetně konfliktu na Ukrajině a přesunu veřejných prostředků do Kyjeva."

Podle názoru Kremlu Evropané ztrácejí kvůli podpoře Ukrajiny ze strany svých zemí klidné spaní a nejraději by válku ukončili co nejdříve s uspokojením všech požadavků Ruska. Takové fantazie jsou pro světonázor ruské oficiální moci typické. Obvykle se říká, že Evropa se bez Ruska a jeho energetických zdrojů neobejde, a že Evropané budou proto ochotni Ukrajinu prodat výměnou za obnovení dodávek plynu.

A přesto musíme mít jasno: slušné výsledky Alternativy pro Německo (AfD) a francouzského Národního shromáždění (RN) jsou pro Putina skutečně důvodem k radosti. AfD je otevřeně protievropská a proruská, zatímco Marine Le Penová má za sebou dlouhou historii spolčování s Kremlem, které zahrnovalo i přijímání zvýhodněných úvěrů od ruských bank. Je třeba přiznat, že Le Penová od ruského útoku na Ukrajinu v roce 2022 změnila rétoriku, i když jen jako úlitbu francouzským voličům. Přesto přetrvávají obavy z přetrvávajících vazeb mezi nejbližším okolím RN a Kremlem.

O výsledcích evropských voleb hovoří také Ukrajinci. Serhij Sydorenko, redaktor Yevropeiska Pravda (Evropská Pravda) - respektovaného internetového časopisu, který se zaměřuje na evropské poslání Ukrajiny - zastává optimistický postoj k novému ideologickému směřování nového parlamentu a poznamenává, že "pravicovost neznamená vždy špatnost". 

Nehledě na vítězství krajní pravice ve Francii a druhé místo v Německu Sydorenko podotýká, že mnozí tradiční evropští konzervativci jsou obecně proukrajinští. Jako příklad uvádí Giorgiu Meloniovou, která se stala otevřenou zastánkyní Ukrajiny. (S jeho zařazením Meloniové mezi tradiční konzervativce by se dalo polemizovat). Sydorenko se domnívá, že v konkrétní otázce podpory Ukrajiny "pravicový revanšismus v EP rozhodně není nic špatného". Podle jeho výpočtů nyní jednoznačně podporuje Ukrajinu více než 500 europoslanců.

Šéfredaktor Evropské pravdy uznává realitu většiny povolebních komentářů, které se soustředily na politický dopad výsledků v rámci jednotlivých zemí. Vždyť právě na národní úrovni se bude rozhodovat o mnoha důležitých otázkách, včetně dodávek zbraní a další podpory Ukrajině.

Tady si představení samozřejmě ukradla Francie, kde výprask RN vládní straně Emmanuela Macrona (poměrem dva ku jedné) přiměl francouzského prezidenta rozpustit parlament a vypsat předčasné volby. Nejen Francie, ale celá Evropa se z tohoto rozhodnutí stále vzpamatovává. Výsledek francouzského politického zemětřesení bude znám za několik týdnů.

V Belgii se mezitím hlasování do EP konalo současně s národními volbami, které prohrála formace premiéra Alexandera de Croa. Nejlepšího výsledku dosáhla Nová vlámská aliance (N-Va), která nečekaně o několik procentních bodů předstihla krajně pravicový Vlámský zájem (Vlaams Belang). Na závěry o budoucí zahraniční politice Belgie si nyní budeme muset počkat do sestavení nové vlády, což může trvat několik měsíců.

Podle Serhije Sydorenka je belgická situace pro Ukrajinu výzvou - francouzská je však neštěstím. Možná, že RN, od které všichni očekávají vítězství v nadcházejících volbách, by nebyla tak otevřeně proPutinova jako kdysi, ale její styl vlády by se mohl podobat Viktoru Orbánovi. Nová vláda by mohla vyzvat prezidenta Macrona (který si teoreticky ponechává kontrolu nad zahraniční politikou), aby ustoupil od podpory Ukrajiny a místo toho zaujal pohodlnou neutrální pozici. Takový výsledek by byl v Rusku nesmírně vítaný, zejména vzhledem k tomu, že Macron v posledních měsících převzal roli nejodvážnějšího lídra EU v otázce války (i když jen z hlediska rétoriky).

Byl to francouzský prezident, kdo prolomil tabu ohledně vyslání vojsk NATO na Ukrajinu, zjevně na žádost a se souhlasem Kyjeva. Zuřivou reakcí Kremlu na taková prohlášení byla dezinformační ofenzíva proti Francii. Pokud RN zvítězí v nadcházejících francouzských volbách, zůstává dopad na francouzskou zahraniční politiku jakousi záhadou.

Když už jsme u Orbána, jeho pozice byla právě viditelně oslabena. Přestože Fidesz vyhrál volby do Evropského parlamentu s podporou 44 procent, ztratil tři křesla. V Maďarsku se konečně objevila vážná politická konkurence v podobě strany TISZA Petera Magyara, která získala téměř 30 procent. Probouzí se Maďarsko konečně? Na to si budeme muset počkat do parlamentních voleb, které se budou konat za dva roky.

Krajní pravice je na vzestupu také v Polsku. Ultraliberální, protievropská a proruská aliance Konfederace získala v evropských volbách třetí místo. To je úspěch, protože Polsko bylo po léta rozděleno na dva tábory neplodným bojem mezi dvěma konzervativními stranami s kořeny v antikomunistické opozici - PiS Jarosława Kaczyńského (Právo a spravedlnost) a PO Donalda Tuska (Občanská platforma). Pokud by v příštích několika letech Konfederace jejich duopol narušila - a toto uskupení skórovalo obzvlášť dobře mezi lidmi ve věku 18 až 29 let, kde dosahuje 30 procent -, byl by to ten nejčernější možný scénář.

Pro stávajícího polského premiéra Donalda Tuska měly být tyto volby příležitostí k upevnění náskoku před jeho odvěkým nepřítelem, stranou PiS. Exit polls dávaly Tuskově Občanské koalici kolem 38 procent hlasů, zatímco PiS 34 procent. Do pondělního rána se však její náskok snížil na jediný procentní bod, což by jí v Evropském parlamentu zajistilo pouze jedno křeslo.

Naopak špatně si vedly menšinové strany polské vládní koalice, bez nichž by vláda Donalda Tuska nemohla vzniknout - centristická Třetí cesta a Levice. Obě se pohybovaly na hranici potřebné k získání mandátů. Někteří členové Občanské koalice reagovali schadenfreude, což může být překvapivé vzhledem k tomu, že vládnoucí koalice získává kvůli vnitřním konfliktům pověst slabé strany. Bez svých partnerů nemá Tuskova strana většinu potřebnou k vládnutí. Dobré výsledky PiS ukazují, že její rozpad nehrozí navzdory předpovědím řady liberálních komentátorů, z nichž mnozí se ptali, zda se Kaczyńského strana dostane do prezidentských voleb v roce 2025. Z dnešního pohledu by se stejná otázka mohla týkat i Tuskovy vratké koalice.