REPCO

Na volebním večeru pořádaném Evropským parlamentem měla každá politická skupina k dispozici místnost, kde sledovala výsledky, setkávala se s novináři (akreditovalo se více než 1000 novinářů) a vítala návštěvníky. Nejveselejší nálada nepanovala v místnosti Evropské lidové strany (EPP, konzervativci), která vyšla z voleb na silném prvním místě. Nebyla to ani euroskeptická skupina ECR (Evropští konzervativci a reformisté), která rovněž dosáhla určitého pokroku. Paradoxně to byli Zelení, kteří na úrovni EU utrpěli největší neúspěch.

Zelení byli spolu s liberály velkými poraženými v evropských volbách konaných 6.-9. června (jejichž výsledky jsou v době zveřejnění článku ještě předběžné). Zvítězily strany od pravice až po krajní pravici.

Takže, byla nějaká "hnědá" (nebo "černá") vlna? Zdá se, že ta, které se mnozí obávali, zasáhla pouze Francii, Německo, Itálii a Rakousko. Neprojevila se ve střední a východní Evropě, kde "strany šířící proruský narativ [přesto] získaly významný počet křesel", jak Visegrad Insight poznamenává. V severských zemích populistická vlna zřejmě vyvrcholila před volbami a místo toho došlo k mírnému oživení levice.

Je třeba poznamenat, že vítězné krajně pravicové strany Itálie a Francie (sdružené v Evropském parlamentu ve skupině ECR, respektive ve skupině Identita a demokracie, ID) se již v roce 2019 umístily na prvním místě. Každopádně radikálně pravicové strany nyní v celé Evropě získávají kolem 21 % hlasů a přibližně čtvrtinu křesel v Evropském parlamentu. Celkově si tyto strany mezi lety 2019 a 2024 polepšily o necelé 2 procentní body.

Tento údaj nezahrnuje řadu nezávislých poslanců Evropského parlamentu. Na základě výsledků předchozích voleb je pravděpodobné, že dvě třetiny jejich křesel připadnou krajní pravici a zbytek krajní levici.

Všechno toto podnítilo italského ekonoma Alberta Alemanna k poznámce o X, že,

"Oproti očekávání tyto volby EU NEPŘEDALY krajní pravici. [...] Naopak, prounijní většina - která historicky řídila EU v posledních 50 letech - se drží."

V podobném duchu shrnula situaci italská politoložka Nathalie Tocci známou větou z knihy Tommasi di Lampedusa "Il Gattopardo":

"[Volby do Evropského parlamentu] potvrdily & znehodnotily nárůst pravice. Potvrdily se ve Francii a Německu, ale zneplatnily v mnoha dalších členských státech. Dokonce i v Itálii , Fratelli d'Italia, [strana premiérky Giorgie Meloni] si vedla dobře, ale mnohem hůře než [krajně pravicová] Lega 2019. Na úrovni EU se vše mění tak, že se nic nemění, ale vzhledem k obrovským výzvám, které jsou před námi, je to dost špatné"

V mnoha dalších zemích - Belgie, Česko, Dánsko, Finsko, Řecko, Maďarsko, Nizozemsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko - krajně pravicové strany zřejmě nedosáhly dostatečných výsledků. Jak poznamenal nizozemský odborník Cas Muddena X, nárůst radikální pravice byl způsoben především jejími výsledky v Německu, Francii a Itálii a "na úrovni EU byla v roce 2024 nedostatečně zastoupena". Přesto dodává, že "krajní pravice je mnohem větší, než by měla být", a to vše při "do značné míry vyhrané politické bitvě o imigraci [a] prosazování debat o Evropské zelené dohodě a genderu/sexualitě".

Podle názoru Cas Muddeho je "[p]rohlášení o "zkáze demokracie" nepřesné a neužitečné". Nicméně:

"[P]rávě strany, které o sobě tvrdí, že jsou liberálními demokraty, mají v rukou všechny mocenské páky. Neměli bychom jim dovolit, aby jim prošlo, že "lidé" chtějí krajně pravicovou politiku" nebo že "nemají na výběr". [...] Tlačit na liberálně demokratické strany, aby se odklonily od [krajní] pravice, pomáhá spíše realistická než senzacechtivá analýza a zpravodajství."

V této souvislosti se všechny oči upírají na EPP, která je oporou Evropského parlamentu. Bude schopna odolat sirénám radikální pravice?

Ve svém příspěvku do okruhu analýz pro The Guardian Mudde tvrdí, že "EPP ve své kampani přijala klíčová témata a rámce krajní pravice a bude vládnout pravicovějším způsobem než dosud - ať už s pomocí rozdělené krajní pravice, nebo bez ní". Zároveň však upozorňuje, že krajní pravice "nereprezentuje 'lid'. Ve skutečnosti reprezentuje jen menšinu evropských národů. Navíc mnohem více Evropanů krajně pravicové strany a politiku odmítá".

V rozhovoru pro vlámský deník De Morgen nizozemská politoložka Léonie de Jonge poznamenává,

"může se zdát, že jsme svědky obrovského posunu doprava, ale za posledních 30 let pokračoval ve všech členských státech EU vzestup a normalizace krajně pravicového myšlení"

De Jonge se domnívá, že hlavním faktorem tohoto trendu byl úspěch Vlaams Belang ve Vlámsku. Podotýká, že vlámská nacionalistická strana je "jednou z nejstarších radikálních pravicových stran v Evropě, spolu s FPÖ v Rakousku a Národním shromážděním ve Francii [a] v posledních letech tvrdě pracovala na své vnitřní organizaci".

Kromě již probíhajícího pravicového driftu při tvorbě politiky EU bude mít pro Evropu důležité důsledky zejména rozvrat Zelených, uvádí Rosa Balfour, ředitelka think-tanku Carnegie Europe, v The Guardian. Implementace evropské Zelené dohody se zpomalí, protože Zelení "nebudou dostatečně silní, aby se jí postavili". Občanskoprávní opatření budou vrácena zpět; a migrační politika, "kterou již v minulém desetiletí formovala radikální pravice", se zpřísní.

Také v deníku The Guardian(který nabízí výjimečné zpravodajství na noviny ze země, která již není součástí EU) britský historik a novinář Timothy Garton Ash věří, že,

"Stále existuje velká většina Evropanů, kteří nechtějí přijít o nejlepší Evropu, jakou jsme kdy měli. Je však třeba je zmobilizovat a přesvědčit, že Unie skutečně čelí existenčnímu ohrožení."

V době, kdy se rozbíhají jednání o klíčových postech v EU, navrhuje pro Evropu cestu vpřed:

"Potřebujeme kombinaci národních vlád a evropských institucí, které by společně zajistily bydlení, které si mladí lidé v současnosti nemohou dovolit, pracovní místa, životní šance, bezpečnost, ekologický přechod a podporu Ukrajiny. Probudí se Evropa dříve, než bude pozdě?"

Na závěr tohoto přehledu několik dobrých zpráv:

Výsledek účasti byl nejvyšší za posledních 30 let. Podle předběžného odhadu dosáhla 50,97 %, přičemž nejvyšší byla v Belgii (kde je hlasování povinné), a to 89,9 %, a nejnižší v Chorvatsku, kde činila něco málo přes 21 %.

Ilaria Salisová, italská krajně levicová aktivistka a učitelka souzená v Budapešti za napadení neonacistických aktivistů a po roce stráveném ve vězení v domácím vězení, byla zvolena na kandidátce strany Alleanza Verdi e Sinistra, která v Itálii získala 6,8 % hlasů. Její případ vzbudil mezi italskou veřejností velké sympatie. Internazionale poznamenává, že se bude moci domáhat poslanecké imunity, jakmile bude její zvolení 16. července oficiálně prohlášeno.

Nakonec se zdá, že tolik očekávané ruské vměšování nemělo na volby zásadní vliv. Ruské vměšování mělo většinou podobu příspěvků "Doppelgänger" (které napodobují příspěvky oficiálních médií). Švédská veřejnoprávní televize SVT podává vysvětlení na základě analýzy provedené (zejména ve Francii a Německu) ruskou organizací Bot Blocker.