REPCO

Intenzivní boje, nálety a neustálý hukot dělostřelectva - to byly podmínky, za kterých Maksym Logvynov, střelec a zdravotník, poskytoval první pomoc ukrajinské armádě. Několik měsíců sloužil poblíž Bachmutu, frontového města na východě Ukrajiny. Od ruské invaze v plném rozsahu se boje o Bachmut staly nejdelší a nejkrvavější bitvou války.

"Navštívil jsem kout pekla," říká Maksym a vzpomíná na svou službu ve městě. Před válkou byl Bachmut regionálním průmyslovým centrem s přibližně 80 000 obyvateli. Nyní je v troskách. Nezůstali zde žádní civilisté a na předměstí stále zuří kruté boje.

Pro Maksyma bylo těch několik světlých okamžiků v temnotě války jeho voláním domů. V dolní kapse svých bojových kalhot měl vždycky telefon. Ve chvílích klidu z něj volal matce.

"Věděl jsem, že by neusnula, kdyby neslyšela můj hlas. Byl to pro ni smysl života," říká. Telefonická komunikace byla mostem k alternativní realitě klidu. Několik slov mu umožnilo přežít další hodinu, den, noc, týden. "Mami, ahoj. Jsem v pořádku," bylo někdy to jediné, co dokázal říct, když stoupal na nějaký kopec daleko od svého stanoviště.

Za války se Maksymovi nepřestalo stýskat po domově. Před plnou invazí nebyl v armádě a neměl žádné bojové schopnosti. Byl stavitelem, který vyrostl v Putivli, klidném městečku v Sumské oblasti. Putivl, který má méně než 20 000 obyvatel, ale bohatou historii, leží na břehu řeky Seim asi 20 kilometrů od ruských hranic. 

Dne 24. února 2022, kdy začala plná invaze, bylo město zcela obklíčeno ruskými vojsky. Když na okraji Putivle vybuchovaly kazetové granáty z ruských raketometů Smerč, rozhodl se Maksym vyrazit na frontu. Na jaře, po měsíčním vojenském výcviku, byl poslán na frontu. Jeho město už bylo osvobozeno ukrajinskými ozbrojenými silami, ale potřebovala ho další fronta.

Ve službě u Nula

"Nula" - tak ukrajinská armáda označuje souřadnice na mapě, kde začínají pozice nepřítele. Na této linii začínají intenzivní boje a věci se stávají otázkou života a smrti.

"Pokaždé, když dostanete bojovou misi v Nula, víte, že by to mohla být vaše poslední bitva." Maksym vzpomíná na svou nejtěžší misi. Při té příležitosti se pokazilo všechno najednou. Ostřelování se stále zhoršovalo. Neměl čas zavolat matce.

Když pomáhal zraněnému vojákovi, přehlédl hvizd minometu. V zákopu vedle něj se ozval výbuch, hlasité zvonění v hlavě, záblesk ohně a otřes mozku. Kovové úlomky výbušniny ho srazily z nohou. Hlavu mu zachránila přilba, ale střepiny ho zasáhly do žeber a nohou. Pravou nohu měl celou od krve, s utrženými dvěma prsty na noze a roztrhanými svaly a cévami. Maksymova levá ruka byla také zraněna, ale zůstala neporušená. Hlavní ránu tam schytal telefon, který měl v kapse kalhot a doufal, že ještě bude mít šanci slyšet hlas své matky.

Maksym se snažil přiložit si na krvácející nohu škrtidlo: "Ztrácel jsem krev a málem jsem ztratil vědomí. Ale posilovala mě myšlenka, že to musím přežít, protože jinak to moje matka nepřežije." (pozn. red. Musel se okamžitě dostat pryč, ale poblíž nebyla žádná pomoc. Minometná palba stále sílila.

"Budu se muset evakuovat sám," rozhodl se Maksym. Zatnul zuby a plížil se směrem, kde měla být ukrajinská armáda. Musel se plazit po dlaních přes štěrk a suť. Byl v šoku, takže si není jistý, jak daleko došel, ale kůži na rukou měl úplně svlečenou.

"Jeho teta, která navštívila nemocnici s jeho matkou, se ho zeptala, proč má tak potlučené dlaně. Odpověděl: "Teto Lyus, na rukou jsem se plazil zraněný snad celou věčnost."

"Teta Lyus," odpověděla, "jsem zraněný na rukou. Ale záchrana vlastního života mu za všechno to utrpení stála. Poblíž ukrajinských pozic Maksyma vyzvedli dobrovolníci a odvedli ho z palebné linie. Trvalo mu čtyři hodiny, než se dostal ke zdravotníkům. V nemocnici, která byla nejblíže frontě, podstoupil transfuzi krve. V další nemocnici dále vzadu mu byly amputovány prsty na nohou a pata. Ani to však nebyl konec jeho potíží.

"Mami, já už nemám nohu"

.

Maksymovi se dostalo většiny lékařské péče v nemocnici v Charkově, velkém městě na východě Ukrajiny. Když se ráno po operaci probudil, okamžitě zavolal domů: "Mami, už nemám nohu. Doktor říkal, že je to nutné, aby mi zachránil život." Protože Maksymova evakuace trvala několik hodin , amputaci nebylo možné zabránit. Maksymovi pomohlo ustát tuto ránu vědomí, že mu čistě náhodou zachránilo druhou nohu.

Po dlouhé rekonvalescenci se hrdina konečně vrátil domů. Jeho návrat byl však začátkem obtížné cesty. Maksym se bude muset znovu naučit chodit.

O zraněného vojáka se nyní doma stará jeho matka Taťána. "Někdy se mu o těch hrozných dnech, hodinách a minutách zdá. Pořád se budí s křikem," říká.

Maksymova rodina není bohatá. Řádný rehabilitační kurz byl pro ně vším možným, jen ne cenově dostupným. Na pomoc se však složili jak obyvatelé Putivle, tak další ukrajinští dobrovolníci. Zpočátku byl Maksym vybaven moderními berlemi, bez kterých bylo pro něj jednoduše nemožné pohybovat se po jedné noze.

Ale tuto zimu, po napadnutí prvního sněhu, berle dosáhly svých limitů. Aby se matka dostala z domova do nemocnice po zledovatělé zemi, musela syna táhnout na saních. Opět se spolehla na podporu druhých.

Zraněný, ale nezlomný

Díky těmto dárcům byl Maksym přijat do ukrajinského Národního rehabilitačního centra. To je známé jako "Nezlomný" a jedná se o unikátní nemocnici ve Lvově, kde se válečným veteránům dostává odborné lékařské péče. Mezi odborné oblasti centra patří rekonstrukční chirurgie, ortopedie a protetika.

Po absolvování přípravné léčby v tomto centru nyní Maksym čeká na svou umělou končetinu. O nejmodernější bionické protéze si bohužel může nechat jen zdát: je příliš drahá. Jeho hlavním cílem je však nyní stát na dvou nohách a naučit se znovu chodit.

Největší sen tohoto hrdiny je prostý a velmi lidský: jít pěšky na ryby z domova k řece Seim. To by pro člověka, který utekl ze samotného pekla, nemělo být nemožné.

Přeložil Harry Bowden