REPCO

Podle údajů Černihivské oblastní prokuratury bylo v období od 24. února 2022 do 1. prosince 2023 v Černihivské oblasti zahájeno 1086 trestních řízení podle článku 438 ukrajinského trestního zákoníku (týkajícího se porušení zákonů a zvyklostí války). Toto je příběh jedné z tisíců rodin, které přežily hrůzy okupace. 

Stara Basan, prosinec 2023. Hovoříme s rodinou rok a půl poté, co byla jejich vesnice osvobozena od ruských okupantů. Tamara je doma se svým třiadvacetiletým synem Mykolou a tříletou dcerou Katerynou. Kolja [Mykola] se právě vrátil z noční směny na statku v nedaleké vesnici Jaroslavka. Tamařin manžel Volodymyr Harbuza je mechanik a stále pracuje. Jednadvacetiletý Ivan, mladší syn, odjel s dědečkem do regionálního centra Bobrovycja. Všichni tři muži přežili a vrátili se ze zajetí domů. Prošli si peklem a zpět.

Volodymyr je Tamařin civilní manžel. Ivan a Mykola Drobyazko jsou synové z jejího prvního manžela, který už dávno zemřel. "Pracovali jsme ve Společnosti pro půdu a vůli". Tamara se posadí na postel. "Tam jsme se s Volodymyrem seznámili. Jsme spolu od roku 2012." Vedle ní leží jejich neposedná malá dcera Káťa [Kateryna].

V prvních dnech plnohodnotné invaze projížděly do Staré Basaně ruské konvoje ze Sumské oblasti. Projížděly přes Nový Bykov, Novou Bašan, Pisky, Starou Bašan, pak lesem do vesnice Barvycja, která se nachází v Kyjevské oblasti.

"Přijeli v únoru," vzpomíná Tamara: "25. února jsme slyšeli výbuchy a 26. února přijeli do naší vesnice. Dne 27. března začali Rusové chodit po dvorech. Kde nemohli otevřít dveře, tam je zapálili. Jeden dům, druhý... Měli jsme velký strach, že nás upálí zaživa. Viděl jsem, jak vojáci něco házeli do oken našich sousedů. Rusové si z nějakého důvodu mysleli, že na silnice pokládáme miny. Přišli k nám na dvůr, byl zamčený. Začali bušit na vrata: "Vyjděte ven, nebo vám vypálíme dům!". Vyšel jsem ven. Řekl jsem: 'V domě je dvouleté dítě. A on řekl: 'Vyveďte ostatní ven, nebo to zapálíme'. Tak jsem musel všechny vyvést ven."

V té době seděli v Tamařině domě Mykola, Váňa [Ivan] a Voloďa [Volodymyr], její synovec Artur Holovaty a dva staří muži: 75letý Hryhorij Drobjaško, její otec, a 85letý Anatolij Vizerskij, její soused.

Tamara pokračuje ve svém příběhu: "Všechny postavili do řady podél plotu a staré muže oddělili. Sebrali lidem telefony a prohlíželi si jejich fotky. Arturův otec je v ozbrojených silách, takže synovi posílal fotky. Vešli do domu a našli Mykolovu uniformu. Vykopli ji ven. Kopali do ní i pod verandou špičkami bot. Postavil jsem se před syna a řekl: "Není v evidenci". Rusové: "Kde jsou doklady, že byl propuštěn?". Oba synové byli povoláni do armády, ale byli propuštěni od svých jednotek. Otec se dal do řeči s Rusy: "Kluci, proč jste sem přišli? Vraťte se domů. Řekli mu, ať se do toho neplete. Říkali, že jejich kluci umírají kvůli lidem, jako jsou moji kluci. Začali se hádat. Říkali, že nás přišli osvobodit: 'Protože máte na trůně teroristu. A ty,' říkali, 'dědo, nepleť se do toho osvobozování!""

Tamara pak přinesl Koljův vojenský průkaz a dokumenty, že byl propuštěn. Vojenský průkaz mu byl odebrán. Chlapce odvedli také. Řekli, že se za půl hodiny vrátí.

Kolju a Artura odvedli jako první. Kolju proto, že sloužil, a Artura proto, že našli fotku jeho otce v uniformě. Soused šel domů a pak i Tamařin otec: jeho žena nemůže chodit a on ji nemůže nechat dlouho samotnou.

Tamara smutně vzpomíná na to, co se dělo dál: "S manželem, dítětem a Váňou jsme šli do domu, ale Rusové se už vraceli. Řekli Váňovi a Voloďovi, aby se oblékli a šli za nimi. Prosila jsem je, aby je neodváděli. Řekla jsem jim, že se zotavuju po operaci, že mám dítě. Slíbili, že je za půl hodiny vrátí. Žádného z nich nevrátili ani za půl hodiny, ani druhý den, ani pozítří."

Starší lidi odvezli k výslechu

"Hořelo pole - otcův dům se vznítil. Hasili jsme ho a oni po nás stříleli," vzpomíná Tamara. Odvrací se a dusí se slzami, když vzpomíná na strašlivé utrpení:

"Bylo to děsivé, být sama s dítětem. Káťu jsem schovala u sousedů. Když jsem se vrátila pro dětské věci, v domě už byli dva Burjati [etnická menšina federálního Ruska]. Hrabali se ve věcech, všude. Zeptal jsem se jich: "Co se ještě snažíte najít? Nejcennější věci už si vzali! Kdy vrátíte chlapce? Odpověděli: 'Až bude po válce' a zeptali se: 'Kde je vaše holčička? Řekl jsem: 'Na co ji potřebujete? Jděte pryč! A já jsem se osmělil."

"A teď, když si na to vzpomenu, se třesu. Nebyli odvezeni jen mladí lidé. Strýčkovi Koljovi Šapovalovi už bylo 75 let a odvezli ho. A Saško Smiščenko, letní obyvatel, taky. Šapovalův dům shořel a Saškovo bydliště bylo zničeno."

Teď už o tom Tamara může mluvit v klidu. Tehdy, jak říká, byla hysterická. Přišla najednou o dva syny a manžela.

"Rozbili mu hlavu jen tak pro zábavu"

"Během celé okupace jsme téměř nevycházeli z domu," říká Mykola. Právě přišel z obchodu a chystá jídlo pro svou sestru. Vypráví příběh ze svého pohledu: "Poté, co nedaleko vybuchl jejich obrněný transportér, hledali vojenský personál. Odvedli nás za dům. Přijelo další obrněné vozidlo: 'Kdo jsou tito lidé? Vousatý Rus s očima jako Číňan řekl: 'V domě je celá parta. Nejdřív začali mlátit Artura. Pak zbili mě. Ptali se na nějakého Lysenka. Toho jsme neznali. Pak přivedli muže s pytlem na hlavě. Shodili ho z nákladního auta a sundali mu pytel."

"Podíval jsem se a byl to Saško Lysak [letní obyvatel]. Rusové ho odvedli za plot a začali ho mlátit pažbami pušek. Přivedli ho zpátky ke mně: "Je to on?". Řekl jsem: 'Ne, on ne. Nerozumím rusky. Saško už měl něco s páteří a oni ho pořádně zmlátili. Zlomili mu ji. Přijel vojenský džíp. Dali nám na hlavu pytle. Z auta vystoupil nějaký muž a promluvil naší řečí, ne rusky: "Sbalte je". Prostě nás hodili na APC jako balíky s pytli na hlavách a svázali. Seděli na nás a cestou nám na tělech típali cigarety. Spálili mi bundu, byla celá spálená."

Ukazuje bundu, kterou měl na sobě během zajetí.

Mykola říká, že měli ruce svázané plastovými páskami, které se používají k uzavírání pytlů. Neexistuje způsob, jak je rozvázat, pouze je více utáhnout. Ukazuje nám jizvy na zápěstích.

"Armáda říká, že kdo nesloužil, nepochopí. A já říkám: 'Kdo nebyl v zajetí, kdo nezažil peklo, nepochopí'. Je to horší než na frontě, protože na frontě jste alespoň svobodní. Zajetí je to nejhorší, co se může ve válce stát". Mykola si zapálí cigaretu.

Druhého dne odvezli všechny muže do Nového Bykivu. Drželi je v kotelně. Mykola pokračuje ve svém vyprávění: "Nepřeji nikomu, aby cítil, jak mu praskají žebra. V Novém Bykově už stály ty vozy s písmenem Z. Všichni jsme byli v pořádku. Aniž by nám sundali pytle, postavili nás na asfalt a řekli: 'Jestli se pohneš, dostaneš kulku do hlavy! A jak zůstat v klidu? Jakmile se pohneš, někdo přijde a praští tě do žeber. A trefil by tě čímkoli. Třeba botama nebo kladivem. Něco se ve mně pohnulo, nemohl jsem dýchat. Z úst mi tekla krev, pytel jsem měl celý od krve. Artur na tom byl stejně. Někdo k nám přistoupil: "Chceš, abych tě střelil do koulí?" "Ne," odpověděl jsem. Pak všechny odvedli. Ležel jsem tam nejdéle, snad hodinu. A oni nade mnou dvakrát vystřelili! A ty zůstaň ležet, protože když zvedneš hlavu, tak tě zabijou. Říkali: 'Polezte sem! Tak jsem se tam doplazil a pytel se snesl dolů - další výstřel!"

"Druhý den - přes pytel jsem viděl, že už svítá - přišel zase ten, co mluvil naší řečí. Odvedl mého bratra do kotelny. Slyšel jsem Váňův výkřik. Ozval se výstřel. A ticho. Pomyslel jsem si: "To je ono, Váňa je pryč". Křičím: "Kde je můj bratr? A ten na mě najednou normálně promluvil: "Udělám ti díru do pytle a uvidíš, kde jsi. Protože já si vážím vojska. A pak: 'Řekni mi, kde máš obsluhu minometu! Jinak zemřeš. Mlčel jsem. Srazil mě na kolena a přiložil mi k hlavě útočnou pušku. Zeptal jsem se: "Kde je můj bratr?" Odvedl mě zpátky do kotelny a tam seděl Váňa. Vší silou jsem mu strhl pytel z hlavy. Hlavu měl rozbitou. Jen tak pro zábavu."

"Artur byl také týrán. Požádal je, aby mu povolili pouta, protože už mu rozřezali ruce. Tak mu začali kroutit prsty. Přiložili mu nůž k uším, jako by mu je chtěli uříznout. Jizvy má také na nohou. V noci se Lysak převaloval a trpěl. Ptali jsme se ho: "Sašo, co se děje?" Odpověděl: "Hodně to bolí." "Co se děje?" ptali jsme se ho. Přišel Rus a zeptal se mě: "Co mu je?" "Co mu je?" zeptal jsem se. Řekl jsem: "Bolí ho záda. A on Sašu plácl po zádech! "Cože, bolí tě záda? To tě bolí? Lysak zasténal a pak se zeptal: "Můžu dostat kafe?" "Ne," odpověděl jsem. Rus ho zvedl za límec: "Hned to udělám. A odešel. Uběhla hodina, uběhly dvě hodiny. Rus přišel a vystřelil do stropu: "Zůstaň dole!". A po patnácti minutách jsem slyšel: 'Vyveďte raněné ven'. Všichni si mysleli: Kdo je to? Vyvedli Vovku Vovčíka. A ozvaly se výstřely..."

"A před mýma očima mu uřízli koule"

Mykola požádá o další cigaretu a pokračuje: "Třetí den - do popravy zbývalo ještě půl dne - řekl šéf: 'Dejte mi vojáka'. Někdo k němu přiběhl a dal mu můj vojenský průkaz. On se na něj podíval: 'Tak ty nejsi voják. Jste starší voják. Buď neuměli přečíst, že jsem odvedenec, nebo to schválně ignorovali. Někam mě odvedli. 'Klekněte si na kolena. Vašeho přítele vám teď přivedou. Sundali mi tašku. Vidím, že je to hřbitov. Rus, který mluvil ukrajinsky, mi dal cigaretu a já ji vykouřil. Pak přivedli nějakého chlapa. Viděl jsem ho poprvé. Byli tam i lidé z Kyjevské oblasti. Měl zrzavé vlasy, ale jinak si nic nepamatuju. Vyhrožovali mi: 'Jestli od tebe uslyším jediný zvuk, zabiju tě! Natáhli spoušť a přiložili mi pistoli k hlavě."

"Pak mi zase nasadili na hlavu pytel a zeptali se toho chlapa: "Máš ženu? Odpověděl: 'Ano a dvě děti.' "Bijete ji?" "Ne. A ten chlap ho udeřil zadkem - hups! "Bijete ji? Pak mu sundají pytel, stáhnou kalhoty a uříznou mu koule. Začala z nich téct krev. Ten chlap křičel. Byl jsem v šoku. Upadl na zem. Musel vykrvácet a zemřít tam. Pak mě odvedli zpátky."

Mykola si pamatuje volací znaky těch mučitelů: Velbloud, Dukh. Mluvili spolu vysílačkou. Dukh byl ten, kdo mluvil ukrajinsky.

Přivedli ho na popravu

Mykola na události následujícího dne vzpomíná s dojetím. Říká, že se v tu chvíli loučil se svým životem:

"Rusové přišli někdy odpoledne: "Koho zastřelí?" Strážný odloží skleničku a nalije další. Velké broušené sklenice. Obrátí se na jednoho z našich: "Budete zastřelen?" On na to: "Ne". Okupant vypil obě sklenice sám: "Běž!". Odvedli ho pryč. Byly tam výstřely."

"S dalším zase to samé a další panák: "Jdeš?"

"Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Tohle byl starý pán. Vypil skleničku a řekl: "Já půjdu. Hlavně se nedotýkejte těch mladých!"' Strážný se také napil: "Všichni jděte!". Odvedli ty první. Pak se vrátili. "Teď otec a synové. Už jim nenalévali pití, jen je odváděli pryč."

"Přikázali nám, abychom si sundali pytle. Řekli nám, abychom se podívali do jámy. A tam byl Lysak s hlavou rozbitou jako palačinka a Vovčyk. Dali se poznat podle oblečení. Oba byli mrtví. Ruský (Rus) na ně kývl: "Jeden je střelec, druhý pozorovatel. Lhali i o nás, že nás chytili s útočnými puškami."

"Zase nám dali na hlavu pytle a my tam jen tak stáli. Slyšeli jsme, jak se nás jeden z mužů ptá: "K čemu nám, kurva, drtili hlavu tankem?""

"Sundali pytle a znovu nabili samopal: "Koho chcete dřív?" Už mi to bylo jedno: smrt je smrt. Po úderu kladivem do žeber a kopanci botami..."

" "Dukh" nám podkopl nohy, donutil nás všechny tři pokleknout. Srazil mě do jámy s mrtvými. Vstal jsem. Pak stiskl pojistku a najednou řekl: 'Nebýt tvého bratra, nechal bych tě tam s tvými kamarády. Tvůj bratr má oči jako můj syn. Měl na sobě kuklu, ale jeho vlastní oči si pamatuji dobře - tmavě modré. Řekl: "Utíkej! A my jsme se rozběhli. Se svázanýma rukama... Chytali jsme se větví, padali, pomáhali si nahoru a zase běželi. A za námi jsme slyšeli hvízdání a výbuchy. To naši vojáci vstupovali do vesnice. A Rusové utíkali."

Dnes se rodina postupně vzpamatovává z prožitého utrpení. Ivana často bolí hlava. Do práce se zatím nevrátil. Pomáhá matce s domácími pracemi a dědečkovi s přestavbou domu. Mykola navštěvuje psychiatra.

"Doporučil mi poslouchat hudbu," říká Mykola o radách lékaře, "abych se vrátil do reálného života. Pořád si na ty události vzpomínám. Někdy se mi zdá, že tam stále jsem a že jsme neutekli."

Přeložil Harry Bowden

Tento článek v ukrajinštině na stránkách Národního svazu novinářů Ukrajiny