REPCO

Jednoho rána v listopadu 2022 byla Natalia Lichmanová zaneprázdněna prací v centru pro distribuci potravin v Orichivu. Toto město v Ukrajině v Záporožské oblasti se nachází 10 kilometrů od frontové linie. Humanitární středisko se v těchto nejtěžších chvílích ukázalo jako neocenitelné a stovky lidí zde čekaly ve frontě. Sedmačtyřicetiletá Natalia pracovala na městském odboru sociálních služeb.

Orichiv od začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu trpí neustálým ostřelováním, které někdy trvá i 14 hodin v kuse. Město nemá žádné zachovalé budovy, stabilní dodávky elektřiny ani vody. Lidé jsou pravidelně zabíjeni přímými zásahy do svých domovů i při procházkách po ulicích.

Napříč podmínkám Natalia pokračovala v práci. Počet obyvatel města se od začátku války snížil více než desetkrát, ale stále v něm žili lidé. A ti potřebovali její pomoc.

V centru pro rozdělování potravin, které se nacházelo ve škole, spolu s dalšími dobrovolníky přijímala chléb a další produkty a rozdávala je starším lidem.

"Starali jsme se o lidi, kteří se neměli na koho spolehnout, jen na nás," vzpomíná Natalia. "Válka všem zhoršila problémy. Ten den ráno začínalo rutinní prací. Nikdo si nedokázal představit, že se svět v jediném okamžiku obrátí vzhůru nohama". Natalii se při vzpomínce na tyto události chvějí ruce dojetím.

Práci dobrovolníků přerušil mohutný výbuch, po kterém následoval zuřící požár. Centrum se dostalo pod ruský raketový útok.

Na místě byla zabita pracovnice údržby a další dvě ženy byly zraněny. Natalii pohltila scéna hrůzy. Plameny, kouř, prach a křik lidí se mísily dohromady. Natalia utrpěla těžké zranění způsobené výbuchem a probudila se s ustřelenou nohou a četnými zraněními od střepin. Nesnesitelně ji bolela žebra, trup a oči.

Natalia si vylévá své rozhořčení: "Zaměřili se na nás, když tam byli lidé. Zasáhli nechráněnou školní budovu, otevřený prostor, kde lidé nacházejí útočiště, kde jsme se cítili chráněni! Teď, když doba tragédie uplynula, mám pocit, že jsem byla svědkem neuvěřitelného zločinu, o kterém budu vyprávět svým vnoučatům a pravnoučatům". Zdůrazňuje, že v blízkosti centra se nenacházel žádný vojenský objekt.

První kroky

První věc, kterou Natalia udělala, když se probudila uprostřed trosek a krve, bylo vytočení čísla na člověka, který jí byl nejblíže - jejího manžela Oleksandra.

"Saša a náš syn okamžitě přijeli," vzpomíná Natalia. "Mykytovi bylo tehdy třináct let. To, co viděl, bylo děsivé: jeho zkrvavená matka s uříznutou nohou uprostřed hromady trosek, skla a hlíny. Odtud mě odvezli do nejbližší nemocnice, do vesnice Tavriyske. Mého chlapce odvezli do krajské dětské nemocnice, protože utrpěl těžké psychické trauma."

Lékaři bojovali o každý Natálčin orgán a specialisté z několika oddělení spojili své síly, aby ji zachránili. Natálie podstoupila řadu operací a amputaci několika prstů. Operace jejích očí stále probíhají. Zranění navíc odhalilo komplikovanou formu cukrovky. Poslední rok se pro Natalii skládal ze dvou měsíců v nemocnici, krátké přestávky a poté dalších operací.

Z pekla, kterým si prošla, se stále vzpamatovává, a to jak emocionálně, tak fyzicky. Někdy pláče. Někdy dlouho sedí bez hnutí, hluboce zamyšlená. Většinou se však snaží být aktivní a znovu chodit.

"Už devět let se snažím pomáhat lidem v nouzi. Vždy jsem s nimi soucítila. A nyní jsem se ocitl v situaci, kdy cítím péči kolegů, přátel i cizích lidí. Lidská laskavost mě činí lepším. Sama bych to nezvládla."

Natalia vyjmenovává všechny, kteří ji každý den podporují. Seznam je dlouhý, ale v jeho čele stojí pro ženu ten nejdůležitější člověk - její manžel.

Oleksandr se o svou ženu stará od chvíle, kdy ji uviděl zraněnou. Staral se o ni, krmil ji a trávil noci na nemocničních křeslech, aby s ní mohl být každou minutu. Byl zdravotní sestrou a psychologem. Utíral jí slzy, uklidňoval její zoufalství a podporoval ji, když se učila chodit s protézou.

"Láska opravdu léčí. S manželem jsme spolu už 28 let. A já měla sen, že si na naše výročí zatancujeme. Takže to pro mě byla velká motivace, abych se znovu postavila na nohy." "To je skvělé. Poprvé od začátku rozhovoru se usměje.

Hlavní je přežít

Natalia si na svůj osud nestěžuje. Rodina to však nemá jednoduché, a to ani po finanční stránce. Její invalidní důchod činí asi 60 eur a důchod jejího manžela, který se o ni stará, je asi 40 eur. To je celý rodinný rozpočet. Většina z něj jde na léky pro Natalii a jejího syna Mykytu, který má po nehodě problémy s krevním tlakem. Kromě toho si rodina musí pronajímat ubytování v Záporoží, velkém průmyslovém městě na východě Ukrajiny. Jejich vlastní dům na předměstí Orichivu byl zničen ostřelováním.

Natalja se přirozeně obává, jaká budoucnost čeká jejich rodinu po válce. Boje zhatily všechny její plány, a tak se dnes snaží žít den po dni.

"Chci jen vítězství a mír," říká a drží za ruce svého syna a manžela, kteří sedí vedle ní. "Nechci se schovávat před tou strašnou sirénou, která stále zní v Záporoží. Myšlenky na práci nebo jiné aktivity prostě ustupují do pozadí. Všechny mé plány se dají shrnout do tří slov: přežít, vydržet, žít."

Přeložil Harry Bowden

Tento článek na stránkách Národního svazu novinářů Ukrajiny