REPCO

Píše se rok 2018 a já si dávám odpolední drink s novým známým v jižním Ontariu v Kanadě. Konverzace se stočí na změny v irské společnosti - známé vyprávění o úpadku katolického vlivu a bezhlavé liberalizaci společenských hodnot. Tuto rychlou proměnu lze výstižně shrnout dvěma historickými referendy: v roce 1995 se  Irsko stalo předposlední evropskou zemí, která legalizovala rozvody (před Maltu, která rozvody legalizovala až v roce 2011), a v roce 2015 se stalo první zemí na světě, která v lidovém hlasování legalizovala manželství osob stejného pohlaví (a velkou většinou).

Můj kanadský společník, který pije, to říká na rovinu: "Váš premiér je gay a indián, že?" "Ano. Podle jeho tónu chápu, že to považuje za vnitřní dobro - další cíl pro dobré hochy. Mou instinktivní reakcí je však říct mu, že nejpopulárnější mem irské levice zobrazuje dotyčného premiéra Lea Varadkara s účesem Margaret Thatcherové. 

Jako Eoghan Kelly podotýká v The Conversation se první roky Varadkarova vedení, počínaje rokem 2017, vyznačovaly velmi nepopulárními úspornými opatřeními, zatímco v posledních letech dohlížel na prosperující ekonomiku, díky čemuž se jeho odstoupení letos v březnu o to překvapivější. Tyto první roky vedly k tomu, že si Varadkar vysloužil pověst nepřítele nižších vrstev, zejména nezaměstnaných. V roce 2017, na pozadí povrchních oslav prvního otevřeně homosexuálního taoiseacha v zemi, vyrukoval hlavní irský satirický web Waterford Whispers News s titulek  "Leo Varadkar se stal prvním otevřeně třídním vůdcem Irska".

V The Guardian, Rory Carroll naznačuje že i když byl Varadkar spojován s některými historickými zlomy v irské politice, zejména s referendem o legalizaci potratů v roce 2018, nikdy nebyl vnímán jako zásadní aktér tohoto vývoje. "Cizinci měli tendenci omdlévat nad Varadkarem jako nad vznešeným ztělesněním liberalizačního ducha," píše Carroll, ale "irští pokrokáři valili oči a říkali, že těžkou práci odvedli jiní politici a občanské skupiny". Tato dynamika je patrná již v raných rozhovorech s Varadkarem. V rozhovoru s Niamh Horan v Irish Independent již v roce 2016 se ho ptá, zda si myslí, že "potraty v Irsku jsou třídní záležitostí". Varadkar se pohrdavě směje a říká, že otázce ani nerozumí. Pro kontext: než se potraty staly legálními, musely irské ženy, které chtěly podstoupit interrupci, platit za cestu a služby spojené s potratem v Británii, což vylučovalo ženy z nižších (nebo marginalizovaných) socioekonomických vrstev. 

Co se týče pozdějšího ekonomického osudu Irska, Eoin Burke-Kennedy v The Irish Times je nejsem si jist zda si Varadkar skutečně může připsat zásluhy "za plnou zaměstnanost, podmíněnou z velké části masovými investicemi z USA, a za rozpočtový přebytek, který je tažen rekordními příjmy z korporátních daní od stejných firem". Nicméně, jak tvrdí Burke-Kennedy, právě v tom Varadkar zjevně vidí svůj pozitivní odkaz - odkaz, který se "hodně podobá dvouúrovňové povaze samotné irské ekonomiky, někde turbo, jinde skřípající ve švech".

O něco méně charitativně se vyjadřuje politolog Eoin O'Malley, který tvrdí, že Varadkarův "odkaz bude odkazem volebního poraženého", jak Jon Henley reportuje v The Guardian. Ačkoli důvody Varadkarovy rezignace nemusí být skutečně úplně jasné, jedním ze zřejmých faktorů, které k ní přispěly, je zjevný neúspěch březnových referend o rodině a péči. Cílem referend, která podpořila vláda i opoziční strany, nevládní organizace a organizace občanské společnosti, bylo aktualizovat "staromódní" definice ženy a rodiny obsažené v irské ústavě z roku 1937, kde je rodina definována manželským svazkem a hodnota ženy spočívá v jejím podílu na péči o domácnost. Jak Shawn Pogatchnik vysvětluje v Politico Europe, "tyto představy z minulé éry ostře kontrastují s realitou dnešního Irska, kde se dvě pětiny dětí rodí mimo manželství a většina žen pracuje mimo domov."

Ti, kteří referenda podporovali, mají tendenci tvrdit, že jejich neúspěch byl způsoben špatnou formulací a uspíšením hlasování tak, aby se shodovalo s Mezinárodním dnem žen. Malá, ale vlivná Socialistická strana Irska se rozhodla na poslední chvíli stáhnout svou podporu referenda o péči poté, co vyslyšela obavy zastánců práv zdravotně postižených. Pokud by referendum prošlo, mohlo by oslabit povinnost státu poskytovat pomoc zdravotně postiženým a dát "ústavní výraz konzervativnímu ideologickému postoji, že primární odpovědnost za péči spočívá v rodině a jejích členech", jak uvedl irský senátor Tom Clonan argumentoval v časopise Irish Examiner v únoru. Varadkarova odpověď na tyto obavy byla sotva uklidňující: "Upřímně řečeno, nemyslím si, že je to odpovědnost státu. Myslím si, že je to do značné míry odpovědnost rodiny." Jak Ciarán O'Rourke říká v levicovém americkém plátku Jacobin, "Margaret Thatcherová by jistě souhlasila".  

K těmto diskutabilním důvodům neúspěchu těchto referend bychom jistě měli přidat i zcela reálnou touhu jednoduše říci ne (dvakrát) nepopulární vládě. Tam, kde výše zmíněná referenda o rozvodech a manželství osob stejného pohlaví využila dlouhodobě vroucí odpor k náboženské hierarchii - na pozadí chmurných událostí sexuálního zneužívání dětí, masových hrobů atd. - nedávná referenda se konala v době, kdy je hlavním terčem veřejného opovržení samotná vláda, a to především kvůli bující ekonomické nerovnosti, na kterou výše upozorňuje Burke-Kennedy a další.

Do nedávna mohla tato nevole najít politické východisko v Sinn Féin, bývalém politickém křídle IRA. Jak Agnès Maillot vysvětluje v The Conversation, strana učinila významný pokrok směrem k získání vážnosti a k tomu, aby se stala důvěryhodnou levicovou alternativou. Tato vážnost je však dvousečná zbraň: čím blíže se dostávají k moci (a průzkumy naznačují, že jsou opravdu velmi blízko), tím menší hrozbou se zdají být pro status quo. Tím se strana dostala do rozporu se svou tradiční základnou. Jak píše bývalý válečný zpravodaj Aris Roussinos píše v UnHerd (v narážce na nedávné polling o postojích voličů podle stran) "Voliči Sinn Feín jsou - ke zjevnému překvapení jejího sociálně liberálního vedení - nejvíce nacionalistickým voličským blokem v zemi". Bez jakéhokoli pocitu politické reprezentace se tak velká část obyvatelstva obrátila k populistické revoltě. Zatímco se Leo Varadkar loučí s vedením, Irsko se k nelibosti své politické třídy zdraví s "nejrychleji se rozvíjející, i když ještě nezakotvenou populistickou vzpourou v Evropě"

.