REPCO

Nepatřím k divákům, kteří jsou naivní nebo nároční natolik, aby se šli do kina bavit v naději, že dostanou například revoluční příběh o osvobození žen. Ale vzhledem k tomu, že takto je propagován a v recenzích popisován nejnovější film Jorgose Lanthimose, který se uchází o významná průmyslová ocenění, je těžké vyhnout se řečem o tomto obávaném pohlaví.

Úspěch v boji o Oscary překonán Chudými tvory
Barbie
ukázal, že feministický marketing - bez ohledu na to, zda má skutečně něco společného s feminismem - se prostě vyplácí. Jak mi nedávno řekla Paulina Zagórska, v růžovém papíře dokáže prodat spoustu blbostí.

Jak však upozorňuje Asja Bakić v Kulturpunktu, nejdůležitější filmovou cenu s největší pravděpodobností získá "netypická panenka Emma Stone [která hraje hlavní postavu v Lanthimosově filmu - pozn. autora], zatímco typická Barbie, Margot Robbie, není v této kategorii ani nominována". Mnoho lidí výběr Akademie chválí. Bakić se domnívá, že neprávem.

Přestože mám sama ráda růžovou, nejsem ze snímku Grety Gerwigové nadšená, ale souhlasím se zde citovaným recenzentem, který píše: "Pokud náhodou Ubohá stvoření ve skutečnosti adaptoval knihu skotského spisovatele Alasdaira Graye, chápal bych tuto chválu a podporoval ji, ale protože Lanthimos použil jen část románu, a to tu nejhorší, nezbývá mi než být sprostý hlupák a napsat negativní recenzi na špatný mužský umělecký film."

Tak to jsme asi dva, paní Bakićová.

Rozměr nezdobeného (patriarchálního) brnění

Osobně bych si ale na ty, kdo film propagují, nestěžoval, protože ještě než jsem si koupil lístky, věřil jsem spíše těm recenzím, v nichž byly Bídníci nazýváni"Barbie pro intelektuály" (i když teď už chápu, kolik sexismu je v tomto přirovnání obsaženo). Další doporučení mě přesvědčila, abych Lanthimosův příběh považoval za filmový eskapismus v jeho nejčistší podobě. Nemohu popřít, že světy, které ukazuje, vás díky pečlivě propracovanému vizuálu a úsilí kostýmního a scénografického týmu opravdu přenesou do jiné dimenze.

Hiphopová hvězda Mezo by o ní zazpívala, že je to "dimenze zbavená brnění, které každodenní život nemilosrdně zasahuje". Myslím si však, že Lanthimosova tragédie spočívá v jeho neschopnosti zbavit se brnění patriarchátu, přestože se nás nejméně polovinu projekce snaží přesvědčit, že opak je pravdou a že zde jako muž potvrzuje ženskost na plátně. Samozřejmě svlečený. V rozhovorech naopak opakuje, že bez ohledu na pohlaví a navzdory palčivé binaritě ve filmu ho zajímá především člověk.

Než mi dojde, že je to nesmysl, už se skvěle bavím. Vynikající soundtrack hladí mé uši, malířské scény lahodí oku. Díky obdivuhodným hereckým výkonům je možné zapomenout, že sleduji tak známé tváře. To jsou přednosti, které nelze podceňovat.

Věřím, že Emma Stone je Bella, bytost s mozkem dítěte a tělem matky jednoho z nich. Ve Willemovi Dafoeovi vidím doktora Goodwina Baxtera, a to nejen kvůli jeho charakterizaci, i když je třeba napsat, že je pro děj klíčová. Tvář a vnitřnosti hlavního hrdiny byly deformovány v rámci četných experimentů, které na něm prováděl jeho vlastní otec, rovněž vědec. Baxter je však hrdina neschopný pochopit nespravedlnost, která se na něm děje ve jménu vědeckých úspěchů a potvrzení velikosti génia jednotlivce. Není tedy divu, že se vydává ve stopách svých rodičů a v laboratoři podrobuje transplantacím a dalším zákrokům další tvory, aby nakonec oživil svůj nejvýznamnější výtvor, Bellu.

Možná konečně pochopí, co se vlastně stalo (byla jí odebrána vůle a možnost volby, protože byla přivedena zpět k životu poté, co se jako těhotná vrhla do propasti), a přeruší tento řetěz - jak jinak - násilí?

Ukojím vaši zvědavost: ne, neosvobodí, i když se teoreticky osvobodí ze zlaté klece Baxtera, kterého nazývá bohem a tatínkem, jen aby byla uvězněna na lodi (ne)lásky, na které podniká plavby částečně na úkor Duncana Weddeburna (hraje ho Stone a Dafoeho nezdolný Mark Ruffalo) a pak v manželství z rozumu po boku Maxe McCandlesse (také kývnutí na Ramyho Youssefa, který ho hraje). Zejména první z Belliných vyvolených (protože druhý se velmi dobře maskuje jako pokrokový frajer, který údajně ví, co je to začínající rovnost pohlaví, ale ve skutečnosti slintá při pohledu na nahá prsa) se zdá být ztělesněním toxické maskulinity.

Feminismus není odplatou mužům

Playboy - i když bych měl spíš napsat groomer -, který si pohrává s dospívající dívkou v těle dospělé ženy, občas (i když zcela nevědomky) rozbije pomník postavený na počest jejího pohlaví a mohl by být předzvěstí toho, že si Lanthimos přečte Bell Hooksovou a uvědomí si, že patriarchát ubližuje všem. Tím se však Weddeburn vystavuje posměchu, čehož se "mužní muži" bojí nejvíce.

To se stane, když se z hlavního hrdiny vyklube muž, který - překvapivě - nemá po orgasmu erekci a když dá průchod svým citům. Feministka znalá teorie intersekcionálního feminismu by řekla, že to nejsou důvody k posměchu, ale problémy, které je třeba normalizovat a odstranit tlak a strach z posměchu mužů. Na tom je založen utlačovatelský systém nadvlády silných nad slabými. Také silní muži nad slabšími.

Lanthimos však chápe snahu o rovnoprávnost a feminismus jako ženskou odvetu mužům a výsměch podceňování mužnosti, přičemž se snaží být přesně jako muž. Ale možná, že když nemáte jiné nástroje, stává se výsměch jedinou účinnou zbraní? Možná i v jiných případech. Ačkoli by Wedderburn měl vzbuzovat odpor kvůli manipulaci, které se na Belle dopouští, máme se chechtat tomu, že ten chlap má emoce, které nezvládá, a že se mu po ejakulaci nepostaví (slyšel jste někdy o postpenetračním sexu, pane režisére?).

Moudrému a lpícímu nespokojenci v sobě jsem však na tomto místě řekl, ať zatím drží své soudy na uzdě. Lanthimos možná točí klišovité mužské filmy, ale přece jen znovu a znovu dopřává divákům svou kreativitu a vytváří fascinující a téměř pohádkový obraz. Jak už to ale u pohádek bývá, kromě estetické stránky je zaseknutá v rigidním rámci velmi nemoderního, byť údajně po ženské emancipaci a sexuálním osvobození sahajícího příběhu, který navíc - podobně jako u Disneyho - končí otřepaným "a žili šťastně až do smrti". I když ne těm, kterým bude Bella po vzoru svého otce transplantovat mozek.

Svoboda znamená mužnost

Nemohu se zbavit dojmu, že Bella, ačkoli se všemožně pokouší o sebeurčení, je pouze produktem - na jedné straně - slizkých a lolitkovských (ostatně nejméně polovinu filmu sledujeme de facto dítě a teenagera v těle dospělé ženy) fantazií, na straně druhé - velmi intelektuálně povrchních mužských představ o tom, jak si žena může budovat svou subjektivitu.

Povrchní, protože se omezuje na sex, což je spojeno s poměrně rozšířeným přesvědčením liberální strany, že - zde použiji citát z knihy Esa. Co nás může naučit asexualita - "politický radikalismus souvisí se sexuálním životem". Lanthimosovská femininita je zároveň přesně tím, co klasička Simone de Beauvoirová míní druhým, odlišným pohlavím, tedy negací maskulinity, všeho nemužského, a tedy podřadného, navíc zpochybňovaného v kultuře tolik oblíbenou infantilizací (spojení ženy a dětské postavy).

Aby Bella okusila svobodu, musí být mužem. Chovat se jako on, používat společensky uznávané mužské atributy, jít v jeho stopách a dosáhnout přesně téhož a vstoupit do patriarchální instituce manželství. Kdyby se jednalo o historický film, možná bych byla méně kritická, protože 19. století nenabízelo mnoho možností bezpečného života mimo vztah s mužem. To už neplatí a odkázání postav do minulosti už Lanthimosovi neumožňuje, jak říká Aleksandra Krajewská, "vyhnout se otevřeným politickým prohlášením".

Tentýž autor trvá na tom, že Chudé bytosti by se měly číst nefeministicky. Je však těžké ignorovat otázky genderu a nerovnosti, protože víme, že dospívání a osamostatňování se jako muž by přece jen vypadalo úplně jinak než v případě Belly, která se topí v kudrlinkách a spodničkách a je zobrazována nahá nepoměrně častěji než mužské postavy. Druhořadý význam by pak měly například krása a tělo, které jsou v podstatě jejími nejdůležitějšími přednostmi.

Kromě toho Lanthimos nijak nesmazává rozdíly mezi pohlavími, ale spíše je zdůrazňuje a nedovoluje hlavnímu hrdinovi překročit determinismus mužsko-ženské rovnováhy sil. Bella - stejně jako dnešní ženy - může být mužem, obléknout si kalhoty a pobírat kvůli tomu výhody, ale muži už za žádných okolností nemají právo se oblékat, tj. vystoupit ze své role, aniž by byli považováni za nemužné, aniž by byli obviněni z posměchu a titulu kastrátů.

Emancipace jako extrémní individualismus

Přestože hrdinku stojí život mimo laboratoř, neprolomí toto genderové rozdělení. Nemění realitu, ale opakuje osud svého otce, emancipuje se v takovém rámci, jaký jí muži dovolí, aniž by byla schopna označit své neustále porušované hranice. Proto si s údivem protírám oči, když v některých recenzích čtu, že Baxter je příkladem dobrého a respektujícího rodičovství, respektujícího subjektivitu dítěte, protože po letech skrývání své "dcery" ji pustí na cestu s (cizím a zjevně objektivizujícím) chlapem.

Jedním slovem - opět vypůjčeno od Asji Bakić - ve filmu Chudáci senedíváme na moderní otcovství, ale na muže, kteří si hrají s panenkou, a proto "ctíme Jorgose Lanthimose, a ne Gretu Gerwig", a necháváme si namluvit, že Bella má jen dvě možnosti - být hračkou, nebo chlapem.

Sluší se dodat, že hrdinka, když není tou hračkou, chápe emancipaci jako extrémní individualismus. Nevytváří vztahy a společenství, neví, co je to kolektivismus, přestože se v hospodě zajímá o socialismus. Vždy je buď závislá na mužích, nebo se snaží být zcela soběstačná. Jedním slovem: představuje (neo)liberální feminismus. Nebo patriarchát à rebours - ten se může realizovat ve správných třídních podmínkách, kde vzkvétají sociální nerovnosti. Nanejvýš nad nimi může plakat a tišit bolest ze soucitu krajně nemoudrou filantropií.

Bella má to štěstí, že se poprvé i podruhé narodila do privilegované rodiny. A tam také skončí. Nevyvrací postavu otce-poloboha, ale sama se - neschopna, jako v řeckém mýtu, osvobodit se od osudu - stává polobohem, který nám má snad dát najevo, že doktor Baxter nebyl tak špatný, protože konečně někoho, totiž Bellu, miloval rodičovskou láskou, a jeho eticky velmi pochybný odkaz spočine v dobrých rukou, protože patří jí.

Když tedy Lanthimosova loutka neslouží k pobavení, hřeje obraz muže a umožňuje režisérovi spekulovat o sobě a svých mužských postavách a připisovat si řád feministy nebo alespoň civilizovaného muže, který si všiml, že ženy - wow - jsou někdy lidské.

Těžko se ubránit dojmu, že Bella má také něco z filmové postavy Manic Pixie Dream Girl, tedy excentrické, tajemné a podmanivé hrdinky, kterou Katarzyna Czajka-Kominiarczuk popisuje jako "směsici životní moudrosti, nezávislosti a schopnosti udržet v sobě dítě" a která se ve filmu objevuje, aby v mužích probudila krásu, dobré vlastnosti nebo city, jako ve filmu V knize Láska bez paměti nebo Elizabethtown. Starý, věděl jsem to. Opravdu to mohlo být vyprávěno jinak.

Ale koneckonců ne všechno musí být o revoluci. A naštěstí, protože kdyby ho navrhl Lanthimos, zůstali bychom navždy u tragického řeckého mýtu.

- Paulina Januszewska