REPCO

Mezinárodní právo vzniklo jako "právo civilizovaných národů" a sloužilo k ochraně zájmů koloniálních mocností, mimo jiné tím, že státům na Blízkém a Dálném východě vnucovalo nerovné dohody, které Evropanům poskytovaly jednostranná privilegia v oblasti obchodu a osídlení. Jeho prostřednictvím byly sankcionovány brutální dobyvačné výboje a kolonizované obyvatelstvo nebylo vůbec považováno za subjekty, jejichž názory by měly být brány v úvahu v jakékoli míře. S ohledem na tuto skutečnost je snazší pochopit, co se v první polovině 20. století v Palestině dělo.

Při sledování známé Dreyfusovy aféry v roce 1894, která se stala důležitou cézurou v dějinách evropského antisemitismu, napsal Theodor Herzl knihu Židovský stát. V této přelomové knize tvrdil, že jediným způsobem, jak se vyhnout antisemitismu, je vybudování židovského státu. Sionistické hnutí, které v té době vznikalo, slibovalo Židům bezpečnost a Evropanům řešení "problému", který ti první na kontinentu představovali.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/wolanie-o-litosc-dla-gazy-to-antysemityzm-narracja-o-wojnie-w-usa/

Palestina byla pouze jedním ze zvažovaných míst. Ve hře byla také Uganda a Sinajský poloostrov. Herzl v eseji navrhoval také Argentinu, úrodnou zemi s malým počtem obyvatel a příjemným podnebím. Podle jeho názoru by Argentinské republice prospělo, kdyby část svého území postoupila Židům. Historické úvahy však hovořily spíše ve prospěch Palestiny, kde by se židovský stát mohl stát evropskou bariérou proti Asii, výspou "civilizace proti barbarství", napsal Herzl. Kolonialistická rétorika, kterou hnutí používalo, nebyla tehdy tak kritizována jako dnes, takže organizace jako Palestinské židovské kolonizační sdružení mohly působit bez zábran. Herzl hledal spojence mezi lidmi, jako byl nechvalně proslulý Cecil Rhodes, a jeden z vůdců sionistického hnutí Jabotinskij v roce 1923 s odzbrojující upřímností napsal, že "každé původní obyvatelstvo klade odpor kolonizátorům (...). Právě to dělají Arabové v Palestině a nepřestanou s tím, dokud bude existovat jiskřička naděje na zastavení přeměny Palestiny v Izrael". Pravdivost tohoto názoru je po sto letech zarážející.

Slíbili Britové Arabům Palestinu?

.
Prohlubující se rozpory mezi velmocemi vedly v roce 1914 k vypuknutí první světové války, jejímž výsledkem byla porážka Osmanské říše. Jí náležející území na Blízkém východě byla ještě před pádem "nemocného muže Evropy" rozdělena mezi Velkou Británii a Francii na základě Sykes-Picotovy dohody. Ještě před podpisem tajné francouzsko-anglické dohody však začala korespondence mezi Husajnem bin Alím, jedním z arabských vůdců, a sirem Henrym McMahonem, který Arabům jménem Británie slíbil nezávislost výměnou za povstání proti Osmanské říši. Tato korespondence je dodnes předmětem sporů, neboť obsahuje odpověď na otázku, zda Britové slíbili Arabům území historické Palestiny za jejich pomoc v boji. Bohužel, jak uvidíme, je tato odpověď podána natolik nejednoznačně, že se interpretace této nitky v korespondenci měnila v závislosti na převládajícím politickém klimatu.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/czy-fajne-panstwo-izrael-dokonuje-ludobojstwa/

Jádrem dohody bylo území, které mělo být postoupeno Arabům, a které tak nastínil Husajn bin Alí: na severu sahající k městům Mersin, Adana, Urfa a Midiat (dnešní jižní Turecko). Na východě hranice s Persií až po Basru v dnešním Iráku. Na jihu měl být hranicí Indický oceán (s výjimkou oblasti kolem města Aden). Na západě se měl nezávislý arabský stát rozkládat od Rudého moře až po Středozemní moře.

.

.

McMahon s tímto ujednáním zhruba souhlasil, ale měl k němu značné výhrady. Z území přislíbených Arabům vyloučil Mersin a Alexandretu a také "části Sýrie ležící na západ od okresů Damašek, Homs, Hamá a Aleppo", což zdůvodnil tím, že není možné jednat na úkor spojence, jakým je Francie, a dodal také, že tyto oblasti nelze označit za "čistě arabské". Jak píše historik William M. Mathew, vyloučená území ležela západně od linie spojující Aleppo a Damašek a překrývala se s oblastmi dnešního Libanonu a severozápadní Sýrie. Byly totiž obydleny početným nearabským obyvatelstvem a Francie zde sledovala své imperiální zájmy.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/ue/unia-europejska-wobec-izraela-czy-prezydencja-wegier-cos-zmieni/

Podle názoru, který převládal v prvních letech debaty o tom, kterých území se korespondence přesně týkala, měla být Palestina v hranicích vyhlášeného arabského státu. Takto jistě slib chápali arabští vůdci, kteří v červnu 1916 zahájili ohlášené povstání (k němuž vyzývaly mimo jiné letáky distribuované po celé Palestině a slibující nezávislost), ale nejen oni. Arnold Toynbee, britský delegát na pařížské mírové konferenci, působící na ministerstvu zahraničí, napsal: "Pokud jde o Palestinu, vláda Jeho Veličenstva je na základě McMahonova dopisu [Hussainimu] z 24. října 1915 povinna zahrnout ji do hranic arabské nezávislosti". Podobná prohlášení učinil i lord Curzon a další britští představitelé. Politika vůči této oblasti se však výrazně změnila s dokumentem nazvaným Balfourova deklarace.

Balfourova deklarace, "nežidovské obyvatelstvo" a geografická manipulace

.
Jedním z důvodů vydání deklarace slibující "národní domov" pro Židy v Palestině měla být snaha udržet si Rusko jako spojence ve válce proti Německu, čemuž bránila početná ruská židovská komunita, která se zdráhala jít do války. Předpokládalo se také, že to udělá dobrý dojem na veřejné mínění ve Spojených státech. Sám premiér Arthur Balfour podporoval sionistické hnutí, ale ne kvůli sympatiím k Židům - právě jeho vláda stála za zákonem z roku 1905, který uzavřel hranice pro uprchlíky, jimž se podařilo uniknout pogromům na východě. Stejně jako mnozí antisemité před ním i po něm, i Balfourovi Židé toužili po tom, aby Židé opustili Evropu. Izraelský historik Ilan Pappe kdysi trefně napsal, že pro Evropany osvobození Židů neznamenalo jejich přijetí na kontinent, ale umožnění jim kolonizovat Palestinu a vybudovat tam vlastní Evropu.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/nie-jestesmy-niewinni-w-sprawie-holocaustu-to-wymaga-przemyslenia-antysemityzmu/

Balfourova deklarace nonšalantně označila 90procentní arabskou většinu, obyvatelstvo s jedinečnou kulturou a vznikající národní svébytností, prostě jako "nežidovské obyvatelstvo" a pouze uvedla, že by mělo požívat osobních a náboženských práv. Přitom toto obyvatelstvo nebylo uznáno jako politický subjekt s právem na sebeurčení, což bylo v souladu s programem (opakovaným dokonce političkou polské levice), který přetrvává dodnes a podle něhož "nic takového jako Palestinci neexistuje a neexistovalo".

Prohlášení vyvolalo rozruch mezi Palestinci, kteří se oprávněně obávali, že z nich mocní hodlají udělat druhořadé obyvatelstvo v jejich vlastní zemi. V roce 1919 se v Jeruzalémě poprvé sešel Palestinský arabský národní kongres, na který byly vyslány delegace ze všech velkých měst v regionu. Zvažovaly se různé formy potenciální palestinské státnosti. Arabská nezávislost však nebyla po chuti Velké Británii, která si chtěla zajistit obchodní cesty na Blízkém východě a omezit francouzský vliv. Tomu měl napomoci sionistický program a s ním spojené osady, které ospravedlňovaly přítomnost velmoci v oblasti a v té době ještě neznamenaly plnou nezávislost židovského státu. V roce 1919 napsal Balfour v dopise ministerskému předsedovi: "(...) odmítáme uznat princip sebeurčení ve vztahu k Palestině (...), považujeme ji za naprosto jedinečnou kvůli židovské otázce (...) světového významu". Ukázalo se, že očekávání obyvatel regionu nemá v očích mocností žádný význam.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/wojna-w-gazie-protesty-na-bliskim-wschodzie/

V tomto období se také objevily argumenty, které měly dokázat, že Palestina byla od samého počátku vyloučena ze země zaslíbené Arabům, tj. z korespondence Hussainiho a McMahona. Poprvé se o tom hovořilo ve vládním dokumentu v roce 1920. Existoval výklad, že "okresy", které ve správním členění Osmanské říše neexistovaly, nebyly bezprostřední čtvrti, jak byly původně chápány, ale jednotky zvané "vilajet". V tomto případě by vilajet Damašku znamenal územní jednotku s hlavním městem Damaškem, vilajet Sýrie. Podle tohoto názoru patřila Palestina mezi území, která McMahon v roce 1915 vyloučil ze svých závazků. Tento výklad potvrdil Churchill v roce 1922.

.

.

Společnost národů, mandát Palestina a právo silnějšího

.
Po první světové válce založily vítězné státy Společnost národů, aby chránila mezinárodní řád, ale především aby prosazovala jejich zájmy. Systém mandátů, zavedený v roce 1919, byl řešením, které sladilo právo na sebeurčení, jež požadovala společenství žijící v bývalých koloniích, s přítomností velmocí v regionu. Článek 22 Paktu Společnosti národů ukládal "vyspělým zemím", pod jejichž "ochranu" mandátní území spadala, povinnost vést je jako pastýři k nezávislosti a starat se o rozvoj a blahobyt obyvatel.

Bývalé kolonie byly seřazeny podle toho, nakolik se podobaly západním společnostem, a tedy nakolik byly schopny spravovat své záležitosti podle evropského vzoru. Palestina, která se nakonec stala britským mandátním územím, patřila spolu s dalšími částmi bývalé Osmanské říše mezi mandáty typu A. Tato území byla mezi bývalými koloniemi považována za nejvíce "civilizovaná". V souvislosti s nimi Společnost národů označila za hlavní zásadu zohlednění přání jejich obyvatel. To je důležitá podmínka, na kterou se Palestinci budou znovu a znovu (neúspěšně) odvolávat, až bude Velká Británie provádět zásadní změny v regionu nad jejich hlavami.

King-Craneova komise z roku 1919, která měla za úkol získat představu o náladách obyvatel Blízkého východu, konstatovala, že Palestinci jednoznačně požadují odmítnutí sionistického programu a pociťují rostoucí tlak nově příchozích evropských osadníků. Autoři zprávy komise tedy na znamení sympatií k "židovské věci" doporučili upustit od plánu zřídit v Palestině "národní domov" pro Židy. Zpráva nebyla nikdy vyslyšena a byla zveřejněna až v roce 1922, kdy se v zemích bývalé Osmanské říše definitivně prosadila nová realita.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/izraelsko-palestynska-wojna-na-dezinformacje/

Británie neměla v úmyslu plán Společnosti národů v Palestině realizovat s poukazem na nutnost naplnění sionistického programu a na neobvyklý charakter regionu, který je jedinečný pro tři velká monoteistická náboženství. Již v roce 1920 se Sèvreská smlouva chovala k Palestině jinak než k ostatním mandátním územím v bývalých zemích Osmanské říše, opakovala principy Balfourovy deklarace a upírala Palestincům dokonce i dočasnou nezávislost. Když palestinští Arabové protestovali a poukazovali na to, že ustanovení Sèvreské smlouvy porušují článek 22 Paktu Společnosti národů, který nařizuje v první řadě konzultace s lidem, dostalo se jim odpovědi, že není důvod s nimi zacházet méně pokrokově než s jejich sousedy v Iráku nebo Sýrii (jejichž dočasná nezávislost byla uznána), ale že vláda Jeho Veličenstva je vázána dohodami, které předcházely Paktu Společnosti národů. Palestinci argumentovali tím, že vysvětlující článek Paktu, který je zastřešujícím aktem, ruší všechny neslučitelné předchozí závazky (včetně těch, které byly přijaty v Balfourově deklaraci a na jejím základě), ale marně.

Britský návrh palestinské vlády stanovil, že z jejích 27 členů bude pouze 10 nebo 11 Palestinců - vzhledem k tomu, že naprostá většina obyvatelstva se stavěla proti řešením Balfourovy deklarace, jejich uvedení k moci Angličanům nepřipadalo v úvahu. Palestinská delegace se samozřejmě tomuto řešení bránila a opět se odvolávala na Pakt Společnosti národů (tj. snažila se bránit prostředky, které nabízelo mezinárodní právo vytvořené k uspokojování imperiálních zájmů velmocí). Bezvýsledně.

[mnky_books id="186657"]

Noura Erakatová, palestinsko-americká odbornice na mezinárodní právo, označila Palestinský mandát, který byl nakonec zřízen v roce 1922, za mandát sui generis (svého druhu), jehož režim se výrazně lišil od ostatních mandátů typu A. V tomto případě se jednalo o mandát typu A, který byl zřízen v roce 1922. Do obsahu dokumentu o jeho zřízení byly začleněny principy Balfourovy deklarace. Šestkrát se v něm zmiňují národní práva a "národní domov" Židů. Právo Palestinců na sebeurčení nepadne ani jednou, jako by šlo o cizí (byť drtivě většinový) element, který na rozdíl od nově příchozích osadníků z Evropy nemá na svou zemi žádná národní práva ani historické vazby. Obsah dokumentu označil izraelský sociolog Baruch Kimmerling za politicidu (politickou likvidaci usazeného palestinského obyvatelstva). V tajném dokumentu Balfour připustil, že v rozporu s článkem 22 Paktu Společnosti národů nebude s Palestinci konzultován, protože sionismus "je zakořeněn v dlouholetých tradicích, v současných potřebách, v budoucích nadějích nesrovnatelně většího významu než touhy a předsudky 700 000 Arabů ...".

Palestinci odmítli přijmout obsah zvláštního mandátu, který je vymazal jako národ, takže - na rozdíl od jiných mandátů třídy A - nebyl v Palestině zřízen žádný paralelní správní orgán složený z původních obyvatel, zatímco Británie uznala a podporovala Židovskou agenturu, sionistický správní orgán s mezinárodním diplomatickým statusem, který zastupoval zájmy sionistického hnutí před Společností národů a dalšími subjekty. Jak píše historik Rašíd Chálidí, podobnou moc nikdy neměli v rukou Palestinci, kteří tvoří většinu obyvatelstva mandátu.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/wojna-w-gazie-dzieli-lewice-i-polaryzuje-zachodnie-demokracje/

Článek 7 dokumentu o zřízení mandátu umožňoval Židům migrujícím do regionu získat palestinské občanství (neposkytoval je však Palestincům, kteří odešli v době Osmanské říše a chtěli se vrátit - situace podobná té současné). Palestinci marně poukazovali na článek 22 Paktu Společnosti národů a na slavných Wilsonových 14 bodů, v nichž požadovali právo na sebeurčení. Přitom velmi dobře hráli hru na to, že se podobají evropským společnostem - zdůrazňovali mimořádně nízkou negramotnost mezi nimi a vysoký počet inženýrů a absolventů lékařských či právnických fakult. Dokonce si stěžovali u Stálé mandátové komise. Tyto akce nezabraly a Palestinci ne poprvé a ne naposledy zjistili, že mezinárodní právo je často ve skutečnosti prostě právem silnějšího.

Obranný boj tváří v tvář bezmoci

.
V roce 1936 zahájili Palestinci povstání proti Velké Británii a jejím plánům na vytvoření židovského státu v Palestině. Náladu ještě více rozdmýchal v roce 1937 britský návrh na rozdělení Palestiny a postoupení 17 % území (mezi nimi i nejúrodnějšího^[1]) židovským osadníkům a zároveň vyhlášení etnické čistky (eufemisticky nazývané "transfer") 225 000 Arabů z oblasti. Palestinci, kteří v té době nemohli tušit, že jim budoucnost přinese mnohem horší podmínky a čistku mnohem větších rozměrů, byli tímto řešením pobouřeni. Britský plán předpokládal, že Jeruzalém bude mimo území ponechané Palestincům, kteří by se stejně nedočkali nezávislosti - mohli nanejvýš počítat s tím, že budou podřízeni transjordánskému králi.

Povstání zahájené v roce 1936 bylo Brity krvavě potlačeno. Díky němu si uvědomili, že rozdělení Palestiny nelze dosáhnout jinak než silou. Blížící se druhá světová válka jim přikázala učinit ústupky obyvatelům Blízkého východu a v roce 1939 v dokumentu nazvaném Bílá kniha odmítli navrhované rozdělení a omezili migraci židovských osadníků. Ti, kdo dnes v Palestině hlásají nutnost ozbrojeného boje proti okupační moci, uvádějí povstání z let 1936-1939 jako účinnější proti koloniální správě než 20 let neplodných právních sporů, které mu předcházely. Po zkušenostech s nacistickými zvěrstvy v Evropě a vzhledem k neochotě zemí, jako je Velká Británie a USA, přijmout příliš mnoho židovských uprchlíků se však zásady sionistického programu po válce realizovaly.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/palestyna-i-izrael-pulapki-pelnej-separacji-warufakis/

Mezitím palestinské věci velmi uškodil s nacisty spolupracující muftí al-Husajní, který je dodnes uváděn jako důkaz, že Palestince vždy nevedly národněosvobozenecké ambice, ale nenávist k Židům neznámého původu. Pro Izraelce je vznik Izraele svátkem. Pro Palestince je rok 1948 rokem katastrofy, etnické čistky, která zanechala 800 000 z nich bez domova, doprovázené masakry v místech jako Tantura, Lydda a Deir Yassin, jež byly nezbytné pro vytvoření etnicky homogenního židovského státu v zemi s převážně arabským obyvatelstvem. Tehdy začala Nakba, která trvá dodnes.

**

Při přípravě článku jsem vycházel z knih Stoletá válka o Palestinu. Dějiny osadnického koloniálního dobývání a odporu (R. Khalidi); Mezinárodní právo veřejné v obrysech (W. Góralczyk, K. Karski, S. Sawicki); Železná zeď: My a Arabové (V. Jabotinsky); Státnost Palestiny (J. Quigley); Idea Izraele ( I. Pappé); Spravedlnost pro některé..

Právo a palestinská otázka (N. Erakat); Arabové: dějiny (E. Rogan).

^[1] Rogan, E., Arabové: Dějiny, Penguin. 257