REPCO

Jakub Majmurek: Jak velký je rozsah porážky AKP, Strany spravedlnosti a rozvoje prezidenta Erdogana, v tureckých komunálních volbách 31. března?" .

Adam Balcer: Je to určitě porážka, ale nenazýval bych ji porážkou. V roce 2015 získala AKP v parlamentních volbách téměř 50 procent hlasů. Letos, když se podíváme na výsledky voleb do provinčních rad, 32 procent. Takže pokles je zcela zřejmý. Je to nejslabší výsledek AKP v její historii. V roce 2002, kdy se strana poprvé dostala k moci, získala 34 procent hlasů - tehdy to byla zcela jiná strana a od té doby se rozhodně změnila k horšímu.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/piotr-wojcik-wegry-i-turcja-obrotowi-przywodcy/

Letos v březnu AKP jako strana poprvé prohrála. Hlavní opoziční síla, středolevá Republikánská lidová strana (CHP), dosáhla lepšího výsledku. Přesto Erdoğanova formace získala téměř třetinu hlasů. Navíc kandidovala v 70 % provincií společně s malou krajně pravicovou Stranou národní akce (MHP), která v parlamentu podporuje prezidentovu vládu. Bez nich by AKP nevládla. Společně s MHP má AKP téměř 40procentní podporu. A to už je hodně, protože v příštích parlamentních volbách budou pravděpodobně kandidovat společně. Shrnuto: AKP dostala velmi silnou ránu, po které se jistě otřepala, ale ještě se nepostavila na nohy.

Jak hluboko se opozice "zakousla" do oblastí, které dříve ovládala AKP?

Strana spravedlnosti a rozvoje ztratila například čtvrté město v zemi, Bursu, která je spolu s předměstími domovem asi 3 milionů lidí, dříve považovaných za konzervativní a tradiční. Ztratila také řadu středně velkých měst - mezi 300 000 a 700 000 obyvateli -, která dříve vykreslovala jako "skutečné Turecko".

V Turecku máme podobné rozdělení jako v Polsku? Oblasti mimo velká města volí pravicově populistickou AKP a města volí opozici?.

V Turecku to vypadá trochu jinak. Na jihovýchodě země tradičně dobře bodují kurdské strany. CHP měla nejsilnější podporu na pobřeží Středozemního a Egejského moře, v centrech jako Adana, Antalya, Izmir a Mersin. V roce 2019 zvítězila v hlavním městě Ankaře a Istanbulu - městě, které má i s předměstími 15 milionů obyvatel, což je více než mnohé země EU.

Letos AKP ztratila několik přímořských provincií v západní části země, kde byla dříve silná, provincie nebo středně velká města jako Denizili nebo Manisa, odkud pochází současný lídr CHP Özgür Özel. Naopak ve městě jako Şanlıurfa na jihovýchodě země AKP prohrála s krajně pravicovou islamisticko-nacionalistickou Stranou nové prosperity (YRP).

Kde se vzala na turecké politické scéně?" .

Její lídr Fatih Erbakan je synem bývalého premiéra Necmettina Erbakana, který byl svržen při měkkém puči. Erbakan senior Erdoğana do značné míry politicky vychoval. Ten si však při budování pozice vůdce pravice svého bývalého mentora odsunul na okraj.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/turcja-stala-sie-wazna-dla-zachodu-co-to-znaczy-dla-kurdow-i-wojny-w-syrii/

YRP kandidovala v loňských parlamentních volbách společně s AKP a podporovala Erdoğana jako prezidentského kandidáta. Během jednoho roku Fatih Erbakan, politik známý svým nepředvídatelným chováním, změnil frontu, rozbil koalici, přešel do opozice a začal na prezidenta útočit z pravého křídla.

Erdoğan si za to svým způsobem může sám; i on koneckonců hrál islamistickou kartou. Naposledy u příležitosti konfliktu v Gaze - ačkoli se na situaci zpočátku díval pasivně, postupem času radikálně zvýšil rétoriku. Není divu, že se objevil někdo, kdo byl připraven sáhnout po ještě ostřejších výrazech a napadl Erdogana jako "příliš měkkého". Svůj podíl na nárůstu podpory krajní pravice má i pandemie, která v Turecku posílila oblibu konspiračních teorií, zejména v radikálních pravicových kruzích.

Strana nové prosperity by mohla AKP dlouhodobě vážně poškodit .

Dnes s ní má Erdoganova strana rozhodně problém. V mnoha důležitých provinciích AKP ve středu a na východě, kde leží města, bude strana YRP potřebovat jako koaličního partnera. K tomu je třeba připočíst, že zmíněná krajně nacionalistická MHP kandidovala v některých provinciích samostatně a konkurovala AKP, a právě tam si často vedla lépe. Uvidíme tedy, zda se v těchto oblastech pokusí o jiná spojenectví než s Erdoganovou formací.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/o-co-chodzi-z-gorskim-karabachem-wyjasniamy/

AKP má tedy pocit politického obležení. Na jedné straně rostoucí síla středolevé CHP, na straně druhé problémy na pravém křídle. K tomu se jako obvykle nepodařilo mnoho získat v regionech s početným kurdským obyvatelstvem. Pokud by se tedy takové výsledky opakovaly i v parlamentních volbách, měla by AKP problém. Pravděpodobně by přišla o moc, nebo by v zájmu jejího udržení musela hledat dohodu s radikálními islamisty a krajní pravicí, což by ji oslabilo ve středu a otevřelo pole působnosti CHP a menším opozičním stranám.

Co bylo příčinou tak slabého výkonu AKP? Proč opozice nyní uspěla, ale loni, kdy šla do voleb jednotně proti Erdoganovi, neuspěla?".

Ne tak docela jednotná. Krajně levicové a kurdské strany šly samostatně v jednom bloku. Měli jsme také alianci dvou malých nacionalistických stran, jejichž kandidát získal 5 % hlasů.

Dnešní dobrý výsledek CHP může být způsoben tím, že voliči měli pocit, že je třeba vsadit na nejsilnější opoziční stranu. Tuto interpretaci podporuje i slabý výkon Dobré strany, která po loňských volbách rozbila své spojenectví s CHP. Republikánské lidové straně také pomohla listopadová výměna jejího předsedy. Nový lídr Özgür Özel je dynamičtější než jeho předchůdce Kemal Kılıçdaroğlu. Pochází z "tradiční" sunnitské turecké provincie a je o 20 let mladší než Erdoğan. CHP má v současnosti několik silných lídrů, kromě Özela je třeba zmínit starosty Istanbulu a Ankary: Ekrem İmamoğlu a Mansur Yavaş.

Za zmínku stojí také na turecké poměry mimořádně nízká volební účast - 78 %. Vím, že v Polsku zní "nízká účast 78 %" absurdně, ale v Turecku panuje zcela jiná kultura účasti ve volbách. Volební účast 31. března byla nejnižší od roku 2004. Jak se dalo předpokládat, část dřívějších voličů AKP, méně zapojených do rozdělující politické polarizace země, zůstala doma.

Proč?

Co může méně politicky angažovaného voliče odradit od toho, aby volil stranu, kterou dříve podporoval? Především ekonomika. Inflace loni klesala a do květnových voleb se ji podařilo snížit na 40 procent. - Opět vím, že v Polsku zní spojení "podařilo se snížit inflaci na 40 procent" absurdně, ale takový byl rozsah Tureckého problému s vysokými cenami. Lidé doufali, že po vítězství ve volbách AKP nějak stabilizuje ekonomickou situaci, omezí růst cen. Reformy se však odkládaly příliš dlouho a dnes je inflace v Turecku 67 procent a vše nasvědčuje tomu, že bude dále růst.

Kdyby AKP neovládla většinu médií, soudnictví a klíčové státní instituce, které předtím nebyly tak zpolitizované, pravděpodobně by za to vše zaplatila u volebních uren mnohem vyšší cenu. Tato kontrola ji udržuje v ringu. Ve prospěch AKP hraje i to, že do příštích parlamentních a prezidentských voleb zbývají ještě čtyři roky. To jí dává čas poučit se, přeskupit síly a připravit se na střet s opozicí.

A nedoplatila AKP jednoduše na svou vůdčí strukturu? Za nedostatek silných místních vůdců?".

To také. Vždycky to byla náčelnická strana, ale svého času v ní kromě Erdogana bylo několik těžkých vah. Dnes máme vůdce obklopeného sborem tleskačů. Vůdce je navíc opotřebovaný jako politik. Ve skutečnosti je u moci od roku 2003 a je mu přes 70 let. Pro Turky, kteří jsou mladší společností než Poláci - průměrný věk je 32 let - se Erdoğan stává stále více anachronickým, "dědečkovským" politikem, zejména ve srovnání se svými hlavními soupeři, kterým je 40 a 50 let.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/budzisz-pieniazek-armenia-i-gorski-karabach-chcialy-toczyc-xx-wieczna-wojne-a-azerbejdzan-przyszedl-z-xxi-wieczna/

Má místní samospráva v Turecku významnou moc? Mění porážka AKP něco významného na mocenském kalkulu v zemi, nebo především ne?".

Turecko je vysoce centralizovaný stát a místní samosprávy nemají příliš velkou moc. Rozhodně výrazně méně než v Polsku, o spolkových zemích nemluvě.

Na druhou stranu byl důležitý politický rozměr těchto voleb - protože šlo o plebiscit, který AKP prohrála při volební účasti, která sice nebyla pro Turecko nijak impozantní, ale objektivně stále zůstala vysoká.

Jak budou na tuto porážku reagovat úřady?

Úřady mají tři možnosti: klacek, mrkev a určitou kombinaci obojího. Může tak například začít omezovat pravomoci místních samospráv nebo dělat problémy s převodem peněz do těch, které ovládá opozice. Pokud se AKP pokusí "sníst předkrm" od krajní pravice, pokud se kvůli tomu sama posune doprava, bude vůči opozici o to autoritativnější. Taková politika "jdeme na dračku" a "za námi jen zeď" se však může obrátit proti podpoře AKP u středových voličů, zejména těch ve městech, která jsou takto postižena.

Existuje tedy mrkvová varianta: pokus o podání olivové ratolesti opozici, smíření se se ztrátou velkých a některých středně velkých měst a vytvoření určitého modelu spolupráce s jejich opozičními orgány. Něco takového Erdoğan oznámil po vyhlášení voleb. Řekl, že veřejnost promluvila, strana vyslyšela jeho hlas a nyní bude pracovat jeho prostřednictvím. Samozřejmě při dalekosáhlé polarizaci tureckého politického života, kdy velmi mnoho opozičních voličů má vůči vládnoucí straně pocit křivdy, byla tato ujištění pro mnohé skupiny zcela neuvěřitelná.

https://krytykapolityczna.pl/kraj/polska-i-wschod-rozmowa-o-orientalizacji-adam-balcer/

Lze také kombinovat klacek a mrkev. Důležitým faktorem je ekonomika. Úřady vědí, že potřebují uklidnit ekonomickou situaci, a otáčení šroubem a zásahy proti opozici nejsou něčím, co by přitahovalo investice a uspokojovalo trhy a podporovalo rozvoj místního podnikání. Klíčovou otázkou je, do jaké míry je dnes Erdogan schopen reflektovat, co znamenala ona žlutá karta od veřejnosti.

Nevyvolá porážka 31. března uvnitř strany diskusi o tom, zda je Erdoğan perspektivní vůdce?

Kdybychom soukromě hovořili s mnoha aktivisty AKP, zejména těmi mladšími, pravděpodobně bychom slyšeli, že mají pochybnosti. V roce 2028, kdy se budou konat další volby, bude Erdoğanovi 74 let. On sám má problém s tím, aby znovu kandidoval. Volby by musely být předčasné, ale taková možnost vyžaduje samorozpuštění parlamentu, a k tomu je zapotřebí podpora 60 procent všech poslanců. AKP se svými satelity ovládá něco málo přes polovinu křesel. Je možné, že se Erdogan pokusí zákon ohnout, např. odebráním mandátů Kurdům, což by mohlo mnoho Turků rozzuřit. V horším případě postaví tureckou verzi Medveděva a sám povede kampaň ze zadního sedadla. To bude pro AKP velká výzva, protože opozici povede do boje několik charismatických vůdců středního věku.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/kaja-puto-tomasz-grzywaczewski-wywiad-panstwa-nieuznawane/

V AKP, straně s velmi hierarchickou a klientelistickou strukturou, je také mnoho lidí, kteří v určitém okamžiku své kariéry začali narážet na skleněný strop a cítí se frustrovaní. Takže čím slabší budou průzkumy, tím silnější budou hlasy vyjadřující pochybnosti o Erdoğanově vedení. Přesto se mi zdá velmi nepravděpodobné, že by AKP ve volbách v roce 2028 mohl vést někdo jiný.

Volby by mohly otevřít cestu k ústupu Turecka z autoritářské cesty?

Po Erdoğanově cíleném neúspěšném puči v roce 2016 se situace v Turecku radikálně zhoršila. Organizace Freedom House jej ve své klasifikaci dokonce zařadila do skupiny otrokářských států. V posledních letech však došlo k určitému tání, což je patrné i z mezinárodních žebříčků. Existuje tedy určitá naděje, že se Turecko opět stane částečně svobodnou zemí. Snad jen nedávné volby ukázaly, že se přesto jedná o hybridní režim kombinující demokratické a autoritářské prvky neboli tzv. volební autoritářství.

AKP může příští volby prohrát .

Možná. Dlouhodobý trend je jasný: podpora strany klesá. Je velmi nepravděpodobné, že by dnes AKP dokázala získat, stejně jako před deseti lety, téměř polovinu hlasů. Důvodem jsou sociální a demografické změny. Pokud by se volby konaly pouze mezi lidmi mladšími 35 let, porážka AKP by byla podstatně větší.

AKP má však svůj voličský elektorát s železnou identitou, který ji neopustí, pokud nedojde k nějakým mimořádným skandálům. Strana v příštích volbách zcela neuspěje, ale její podpora by mohla klesnout na 25-30 %. Pokud se symbolem tohoto neúspěchu stane Erdoğan, AKP by mohla čelit velmi hluboké změně.

Nebude se Erdoğan cítit v pokušení vypořádat se s opozicí tím, že se ještě více prohloubí autoritářství?

Nelze vyloučit, že v zoufalství sáhne k podobným opatřením. AKP však sama ví, k jaké krizi by taková politika mohla vést ve vysoce polarizované zemi, kde mnoho lidí má zbraně legálně nebo ne zcela legálně.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/nato-finlandia-szwecja-rozszerzenie-turcja-kurdowie/

Nejde o náhodu, ale o složité sociální, etnické, kulturní atd. podmínky, které brání tomu, aby se Turecko změnilo v uzavřené autoritářství. V Polsku je Turecko často srovnáváno s Ruskem a Erdogan s Putinem. Tato srovnání jsou zavádějící. Podívejme se, jak vypadaly poslední prezidentské volby v Rusku: tam se přece už ani nesnažili udržet předstírání, že existuje nějaká skutečná demokratická minisoutěž, nebyl připuštěn žádný kandidát, který by byl v nějaké skutečné opozici vůči Putinovi. To je zcela jiná situace než v Turecku.

Otlumí nějak porážka v místních volbách Erdoganovu velmi asertivní mezinárodní politiku?

Turecko je v tomto ohledu opět srovnáváno s Ruskem. Je pravda, že stejně jako Rusko je asertivní zemí, která je někdy schopna vojensky zasahovat v jiných zemích nebo podporovat spojence ve válce, jako tomu bylo nedávno v případě Ázerbájdžánu. Turecko je však stejně tak schopné se s někým pohádat, jako se později usmířit a změnit se z jestřába na holubici. Není náhodou, že v posledních desetiletích nemůžeme najít příklad turecké invaze v plném rozsahu do některého ze sousedů.

Erdoğanovu mezinárodní politiku bude více než výsledek místních voleb omezovat hospodářská situace, potřeba kontrolovat inflaci a kurz liry.

Na druhou stranu je Turecko nepochybně regionální velmocí, která rozvíjí svůj obranný průmysl a spolupracuje se zahraničními partnery. A regionální mocnosti hrají tvrději. Pokud Erdogana nahradí jiný tým, bude to tým demokratičtější, který bude pravděpodobně hrát mezinárodní hru rafinovaněji, ale nevzdá se přesvědčení, že Turecko je bývalým impériem, dnes regionální mocností, a jeho zahraniční politika to musí odrážet.

**

Adam Balcer - programový ředitel College of Eastern Europe. Moderuje podcast Babel. Rzeczpospolita Multi-Kulti na rádiu Tok FM. Autor řady článků, reportáží a knih na témata jako islám v Evropě. Jeho reportáž Na Východě beze změny? Orientalizace v současném Polsku vydala College of Eastern Europe s podporou varšavské pobočky Heinrich Boll Stiftung.

**

Financováno Evropskou unií. Vyjádřené názory a stanoviska jsou názory autorů a nemusí nutně odrážet názory Evropské unie nebo Generálního ředitelství pro komunikační sítě, obsah a technologie. Evropská unie ani financující orgán za ně nenesou odpovědnost..