REPCO

Jeden z nejpoutavějších titulků posledních měsíců se objevil v Bari Weiss výstupu The Free Press: "Jak se potraty staly 'defundací policie GOP'". V době vrcholících protestů Black Lives Matter v roce 2020 v USA se "Defund the Police" stalo symbolem excesů aktivistické třídy, která je odtržená od obyvatelstva, a černošských životů, na nichž jako by záleželo jen jako na rekvizitách pro konkrétní politické cíle - cíle, které mají tendenci pošpinit obraz Demokratické strany pro průměrného voliče. Jak ve svém článku vysvětluje Olivia Reingold, Republikánská strana USA je nyní podobným způsobem přetahována o voličsky nebezpečný postoj k potratům.

Přeneseme-li tento obraz středu a jeho okrajů do evropského kontextu, můžeme říci, že sociální nebo náboženský konzervatismus je pro populistickou pravici tím, čím je pro levici imigrace. Takový je alespoň závěr, který můžeme vyvodit z hluboké a rozsáhlé analýzy politologa Oliviera Roye v knize Le Grand Continent, "The Great Recentring", v níž Roy nastiňuje nové parametry evropského politického centrismu. Při bilancování různých vítězství a proher evropských populistů v posledních letech Roy konstatuje, že sociálně konzervativnější strany, jako je Vox v Španělsku (vystupující proti manželství osob stejného pohlaví a potratům) nebo PiS v Polsku, měly tendenci potkávat mnohem horší osudy než sociální liberálové jako Geert Wilders v Nizozemsku nebo dokonce Marine Le Penová ve Francii.

"Populismus, který zvítězí," píše Roy, "je libertariánský populismus [...]. Marine Le Penová to jasně pochopila, když ve své předvolební platformě v roce 2017 definovala francouzskou identitu pomocí laïcité [sekularismu], nikoliv křesťanství. Nezpochybňuje právo na potrat ani manželství osob stejného pohlaví. Proto stoupá v průzkumech, zatímco Marion Maréchal se nedaří odstartovat. Geert Wilders, vítěz voleb v Nizozemsku v prosinci 2023, má rozhodně liberální platformu, pokud jde o otázky společenských mravů."

Zatímco populistická pravice v období před volbami do Evropského parlamentu v roce 1924 stále získává na síle, na levici se vymyká Dánsko, kde je levicová vláda Mette Frederiksenové známá svým (na evropské poměry) neobvykle přísným přístupem k imigraci a azylu. "Je mi stále jasnější, že na neregulovanou globalizaci, masovou imigraci a volný pohyb pracovních sil doplácejí nižší třídy," "The Guardian citoval Frederiksenovou těsně před její rozhodující porážkou dánské pravicové vlády v roce 2019. Pro Roye je dánská vláda typickým příkladem nového středu v evropské politice. "Nejtypičtější příklad tohoto posunu," píše Roy, "najdeme v Dánsku, kde sociálnědemokratická strana zavedla nejrestriktivnější politiku vyloučení a nucené asimilace v celé Evropě, a to právě ve jménu sociálního modelu a liberálních hodnot". Roy do tohoto posunu zahrnuje také Francii Emmanuela Macrona: "Ve Francii zakotví potraty v ústavě hned při schvalování nejrestriktivnějšího imigračního zákona."

K tématu Macron a politický střed stojí za to připomenout Didiera Fassina v London Review of Books článku z roku 2019, kde Fassin tvrdí, že Macron ("extrémní centrista") je ve skutečnosti svého druhu populista: "Populismus je obvykle chápán jako diskurzivní strategie, která staví proti sobě lid a elitu, přičemž populisté tvrdí, že zastupují první proti druhým. Belgická politická teoretička Chantal Mouffeová, zastánkyně levicového populismu, však přesvědčivě tvrdí, že tento populismus také předpokládá vertikální formu moci a vyžaduje charismatického vůdce. Macron, který tolik zdůrazňuje své odmítání tradičních politických elit - pravicových i levicových - a touhu po přímém vztahu s lidem, je nepochybně populista."

Další vybočující osobností evropské levice a političkou, která nepochybně souhlasí s analýzou masové migrace Mette Frederiksenové, je Sahra Wagenknechtová v Německu. Julia Kaiser, píšící pro britský výstup zaměřený na politiku a politiku EU, Parlament, poukazuje na ironii skutečnosti, že AfD hlavní volební hrozba - samozřejmě kromě snah o jejich přímý zákaz - pochází od politika, který se zdánlivě nachází na opačné straně politického spektra. V rozhovoru s Kaiserem člen představenstva německého institutu pro volební analýzu Forschungsgruppe Wahlen poukazuje na volební překryv mezi AfD a Wagenknechtovou BSW: "Při pohledu na skupiny příznivců vidíme největší potenciál v základně podporovatelů AfD: 43 % příznivců AfD zvažuje volbu BSW." Fabio De Masi, vedoucí kandidát BSW v nadcházejících volbách do EU, otevřeně hovoří o snaze strany využít frustrace voličů AfD: "Chceme učinit seriózní nabídku těm, kteří volí AfD z frustrace a hněvu, protože si myslí, že je to nejviditelnější způsob, jak vyjádřit svůj protest."

Z několika důvodů však Wagenknecht do nového evropského středu, který nastínil Olivier Roy, nepatří. Mezi tyto důvody patří její údajný euroskepticismus a také její odpor vůči poskytování vojenské pomoci Ukrajině. Frederiksenová, stejně jako například nedávno zvolený polský Donald Tusk, se sice možná rozešli s liberálním či levicovým konsensem v otázce migrace, jsou však pevně pro NATO a pro Ukrajinu a sotva mají v těle euroskeptickou kost. Člověk by si nikdy nepředstavil, že EU Observer zveřejní článek, v němž by prohlásil, že příštím předsedou Rady EU by měl být někdo jako Wagenknecht, ale těžko nás překvapí, že zveřejní článek, v němž tvrdí, že by tuto funkci měla zastávat Mette Frederiksenová.

EUROPEUM výzkumný pracovník Hugo Blewett-Mundy píše, že Frederiksenová je ideální kandidátkou, která by měla nahradit Charlese Michela, až mu v blízké budoucnosti skončí funkční období, a že právě přímočarý postoj Frederiksenové vůči Rusku by jí měl tuto roli vynést. Dánsko je "druhým největším bilaterálním dárcem Kyjeva v poměru k hrubému domácímu produktu (po Estonsku) [...]. Navzdory ekonomickým důsledkům války Dánsko vyčlenilo 60,4 miliardy kr (8,1 miliardy eur) do národního fondu pro Ukrajinu. Frederiksen také osobně vedl společné úsilí o zvýšení investic do obrany." Blewett-Mundy rovněž vyzdvihuje Frederiksenův talent pro budování konsensu: Frederiksenova vláda vedla v červnu 2022 úspěšnou kampaň v referendu, která zvrátila odstoupení Dánska od obranné politiky EU, což bylo "odvážné rozhodnutí pro tradičně euroskeptickou zemi".