REPCO

Od doby, kdy Rusko naplno zaútočilo na Ukrajinu, se neustále vrací jedna otázka: jak se k válce staví "obyčejní Rusové"?

Exilový ruský veřejný intelektuál Sergej Medveděv se domnívá, že jeho krajané se s ukrajinskou válkou již smířili. Někteří možná mávnou rukou a řeknou, že je dění nezajímá, a předstírají jakousi karikovanou neutralitu. Někteří jsou skutečně proti válce, ale jen ve svých myslích - je to jakýsi druh vnitřního vyhnanství. Venku v reálném světě se jakákoli kritika setká se společenskou ostrakizací, pronásledováním a vězněním.

Podle Medveděva jsou si tyto rozdílné postoje v zásadě podobné v tom, že utíkají před jakýmkoli náznakem akce. Z tohoto důvodu jsou to jen různé odstíny v paletě souhlasu s válkou, říká Medveděv v rozhovoru, který mi poskytl pro Novou východní Evropu (New Eastern Europe). Pro Rusy je válka jako těžký nepohodlný kabát, který stejně nosí z nedostatku čehokoli jiného ve svém šatníku. Je jako zívající černá díra, které se snaží vyhnout a vyhnout se pohledu do ní. Občas do ní něco spadne a navždy se ztratí.

Bylo by nerealistické očekávat v Rusku v dohledné době nějaké protiválečné demokraticky naladěné veřejné povstání, stejně jako je bláhové doufat, že Putinova smrt vyřeší všechny naše problémy. Válka však přesto vyvolala v ruské společnosti velké změny. Aby jim lépe porozuměla, provádí Laboratoř veřejné sociologie (PS Lab, organizace se statusem zahraničního agenta v Rusku) od počátku invaze na Ukrajinu v roce 2022 výzkum. Její nejnovější výsledky, založené na kvalitativních průzkumech z podzimu 2023, byly právě zveřejněny.

Výzkumníci z PS Lab strávili měsíc ve třech ruských regionech: Krasnodarském kraji, Sverdlovské oblasti a Burjatské republice. Poslouchali tam, co lidé říkají o válce, dělali s nimi rozhovory a také pozorovali jejich každodenní život. Ruská nezávislá média s nadšením citovala hlavní závěry více než dvousetstránkové zprávy.

"Kdo potřebuje válku? Nikdo!"

Jeden zřejmý trend se objevuje: Rusové se vyhýbají celému tématu války. Zdráhají se o ní mluvit jak v soukromí, tak na veřejnosti, a to i když se naskytne vhodná příležitost. Zpráva uvádí obzvlášť bizarní příklad rozlučkového večírku pro jednoho Rusa, který odešel do armády. Akci, které se zúčastnil jeden z výzkumníků, uspořádal okruh rekrutových známých. Výzkumník poznamenává, že setkání připomínalo spíše oslavu narozenin než rozloučení s vojenskou službou před odchodem do války. Během setkání padla pouze jedna zmínka o samotné válce, a to citát z populární písně: "Kdo potřebuje válku? Nikdo!"

V regionech, kde byla studie prováděna, si výzkumníci všimli ještě něčeho jiného: vymizení válečných snímků. Z fasád budov včetně vládních budov zmizelo písmeno "Z". Ze soukromých automobilů zmizely proválečné nálepky. Na druhou stranu roste hnutí dobrovolníků na podporu vojáků na frontě. Nejvíce se to projevilo v Burjatsku. Tato malá a chudá ruská republika je zdrojem mnoha smluvních a mobilizovaných vojáků a utrpěla neúměrně mnoho obětí. Burjatské ženy se dnes scházejí, aby tkaly maskovací sítě, a na úřadech a pracovištích se konají sbírky na další zásoby.

Ale ani tady není situace bez paradoxů, protože do tohoto úsilí se vrhají i odpůrci války. V zájmu vlastní duševní pohody, nebo proto, že nechtějí rozvracet loď, nebo prostě proto, aby pomohli svým blízkým na frontě, se tito disidenti rozhodují přispívat nebo připravovat balíčky pro frontu spolu s dalšími dobrovolníky. Je pravda, že komunitní vazby jsou v Burjatsku obzvlášť důležité. V diskuzi k této zprávě píše internetový časopis Holod:

"Výzkumník, který pobýval v Burjatsku, dospěl k závěru, že pro místní obyvatele není ruská armáda a mobilizovaní obyvatelé republiky totéž. Být proti válce pro ně neznamená, že musí opustit své příbuzné nebo známé, kteří jsou v ní proti své vůli. Jeden z protiválečně naladěných obyvatel Ulan Ude výzkumníkovi řekl, že on sám je připraven jít na frontu "ze solidarity s ostatními oběťmi této nespravedlivé války"."

Výzkumníci také zjistili, že klesá napětí mezi stoupenci a odpůrci války, kteří zůstali v Rusku, zatímco odpor vůči těm, kteří Rusko opustili, se zvýšil. Zdá se, že ty, kteří zůstali, sjednotila společná zkušenost s každodenním přežíváním ve válčící zemi.

Autoři zprávy nedělí Rusy na odpůrce a příznivce války, ale spíše na odpůrce a neodpůrce. V duchu úvah Sergeje Medveděva patří do druhé kategorie nejen Rusové, kteří válku otevřeně podporují, ale i ti, kteří se ji snaží ospravedlnit nebo se alespoň vyhnout jejímu odsouzení. Významný je závěr výzkumníků, že nejpočetnější skupinou, jejíž počet roste, jsou ti, kteří mají k válce nejednoznačný postoj. To pomáhá poukázat na další závěr: tváří v tvář válce nejsou Rusové ani mobilizováni, ani inspirováni ideologií. Odhlašují se. 

Tato skutečnost je zdrojem mnoha stížností v rámci takzvané Z komunity. Jedná se o nejhorlivější stoupence války, kteří chtějí bojovat nejen proti Ukrajině, ale i proti Západu a v případě potřeby proti celému světu. Ivan Filippov důkladně sleduje mediální sféru tohoto prostředí a o své postřehy se dělí na stránkách již zmíněného Holoda. V poslední době si všiml, že mezi Z-bloggery se hodně plká o postoji ruské společnosti.

Filippov cituje rozsáhlý příspěvek vojenského experta a člena Izborského klubu Vladislava Šurigina, který píše, že hlavním nepřítelem nejsou USA, NATO nebo dokonce ukrajinská armáda, ale "zabedněný, hluchý a lhostejný úředník, který se nestará o nic jiného než o vlastní kapsu, vlastní křeslo a přání svého nadřízeného, na němž závisí jeho blahobyt". Vedle této karikatury úředníka, který slouží času, se objevila další nenávistná postava: tlustý Rus střední třídy, který na dovolené v Turecku rád diskutuje se sobě podobnými o speciálních operacích, ale až poté, co se zeptá, kdy už konečně bude příměří.

V pro-válečných kruzích vyvolal Šuriginův příspěvek bouřlivou reakci a mnoho nářků nad chybným postojem ruského národa. Na Holod, Filippov poznamenává:

"Bojující Rusové a ti, kteří jim pomáhají, si začínají uvědomovat, že se nic nezmění. Na prahu tří let plnohodnotné války se veřejnost nemobilizovala a pravděpodobně se ani nemobilizuje. Je to proto, že si válku kategoricky nepřeje. V proválečných kruzích to vyvolává vztek a pochopitelné obavy z budoucnosti [...]."

Ruští fašisté doufali v masovou lidovou válečnou mobilizaci, při níž by Rusové v zájmu vítězství ve válce zanechali všeho včetně nákupů a dovolených. Zdá se, že to odráží podobně naivní postinvazní víru Západu, že se Rusové nějak vzbouří proti válce a oživí ve své zemi demokracii a právní stát.

Obě tyto marné prognózy se datují do období druhé světové války. Rusko s velkou vytrvalostí proměnilo svou takzvanou Velkou vlasteneckou válku (1941-45) ve skutečné státní náboženství, které nesnese kritiku. Jedním z principů této víry je přesvědčení, že ať se stane cokoli, Rusko zvítězí. Zvítězí, protože má neomezené zdroje, včetně lidí, kteří budou tváří v tvář nepříteli mobilizováni do posledního muže.

Tato ruská legenda se stala tak rozšířenou, že nyní zkresluje realitu. Válka ve 40. letech se v žádném případě nepodobá současnému ruskému tažení proti Ukrajině a dnešní Rusko není stalinský SSSR. Putinovo Rusko nemá neomezené zdroje, lidské ani finanční, a nebude schopno vést válku donekonečna.

Přesto zůstává pravdou, že Ukrajina může počítat s ještě menšími zdroji. Je to Ukrajina, která snáší okupaci, zničená města a infrastrukturu, přesuny obyvatelstva a ztráty na životech - jak na frontě, tak v důsledku podlého ostřelování civilistů. Jako napadená země je to Ukrajina, kdo nese náklady této války.

Aktualizováno 8. července 2024