REPCO

"Vždycky jsem miloval nepřístupné. Moje žena není submisivní, právě naopak. Je to ten hloupý egoismus, který má tolik mužů... Nikdo nikomu nepatří a já jsem se tomuto pocitu vzepřel, abych si mohl dělat, co chci a kdy chci."

Tak prohlásil Dominique Pelicot 18. října během slyšení, jehož byl protagonistou, jak Marlène Thomas reportuje v Libération. 

"Je to jeho žena, může si se svou ženou dělat, co chce". To prohlásil Simon M, jeden z obviněných v "kauze znásilnění Mazan", jak Lorraine de Foucher reportovala v Le Monde v červnu 2023. 

Existuje nějaké lepší vysvětlení patriarchátu?

"Proces se znásilněnou Mazánkovou" 

Soudní proces v kauze, která se stala známou jako "případ znásilnění Mazan", začal loni v září a potrvá do konce roku. Dominique Pelicot mezi červencem 2011 a říjnem 2020 v Mazanu, malém městečku nedaleko Avignonu (jižní část Francie), omámil svou ženu přípravkem Temesta (jehož účinnou látkou je lorazepam) a poté pozval muže, se kterými se seznámil na internetu, aby přišli k nim domů a společně s ním znásilnili jeho ženu.

Policie sestavila seznam 83 útočníků díky důsledně vedenému archivu videí a fotografií Dominiqua Pelicota.

Jen 50 z těchto mužů bylo identifikováno a budou souzeni společně s Pelicotem. Spravedlnosti jich zatím uniklo 32.

Tento proces je označován za "historický", protože zasahuje do svědomí Francie, ale také proto, že svým rozsahem dalece přesahuje hranice státu: z Avignonského trestního soudu se sjíždějí novináři z celého světa. Historický je také proto, že se odehrává ve světě "post-#MeToo".

V Krytyka Polityczna Aleksandra Herzyk píše, že soudní proces ukazuje "banalitu zla", která se tak často skrývá za mediální pozorností, jež se zaměřuje na přistěhovalce bez legálního povolení a vyhýbá se naopak pohledu "do domovů obyčejných rodin, vážených členů komunity".

Mazanovi obžalovaní jsou z velké části "rodinní příslušníci", "normální", "banální" lidé: "51 násilníků je kaleidoskopem francouzské společnosti. Nejmladšímu je 26 let, nejstaršímu 73 let. Všichni pocházejí z regionu a žijí v blízkosti manželského páru. Mnozí z nich pracují ve veřejném sektoru: hasiči, vojáci, vězeňští dozorci, zdravotní sestry nebo novináři. Jiní jsou řidiči kamionů, zastávají odpovědné funkce v podnicích a jeden je obecním zastupitelem. Někteří mají nejisté zaměstnání, jsou pod dohledem nebo již sedí ve vězení za násilí páchané na ženách. Pět z nich čelí dalšímu obvinění: při prohlídce jejich počítačů policie nalezla velké množství snímků zneužívání dětí," de Foucher vysvětluje.

Dalším rysem, který činí tento soudní proces historickým, je postoj, který zaujala Gisèle Pelicot.

V době psaní tohoto článku se rozvedla se svým manželem a stále používá své manželské příjmení, aby mohla volněji používat své dívčí jméno.

Pelicot chtěl, aby se soudní proces konal před veřejným soudem: "Jestliže Gisèle stojí vzpřímeně na lavici obžalovaných a mluví nahlas, je to proto, že ví, že její utrpení je utrpením všech žen od úsvitu věků, vždy a všude. Kromě soudců promlouvá k celé společnosti jako typická oběť patriarchátu. Ať už senzacechtiví lidé říkají cokoli, na tomto případu není nic výjimečného nebo bezprecedentního. To, že manžel zneužívá svou ženu, že ji nabízí jiným, že muž omámí ženu, aby ji mohl využívat podle své libosti, že se na ženském těle střídá množství mužů, to vše představuje běžný vzorec patriarchálního násilí,"píše filozof Camille Froidevaux-Metterie v Le Soir.

"Tím, že se Gisèle Pelicotová vzdala anonymity, umožnila, aby proces probíhal veřejně, a souhlasila s tím, aby se videa, která natočil její manžel, promítala u soudu, přesměrovala pozornost na své údajné násilníky," píše Kim Willsher na The Guardian.

"Chci, aby všechny ženy, které se staly obětí znásilnění, mohly říct: 'Paní Pelicotová to dokázala, tak já to dokážu taky'. Chci, aby se přestaly stydět. Protože když jste znásilněna, cítíte stud, zatímco ve skutečnosti to jsou muži, kdo musí cítit stud. Nemluvím ani ze zloby, ani z nenávisti. Mluvím z odhodlání změnit společnost," prohlásila Gisèle Pelicotová dne 23. října.

Souhlas v definici znásilnění

Tento soudní proces probíhá také v návaznosti na dlouhou debatu evropských feministek okonceptu souhlasu v definici znásilnění, která vyvrcholila evropskou směrnicí o boji proti násilí na ženách a domácímu násilí. Z této směrnice byl nakonec vyloučen článek, který se snažil definovat znásilnění jako "absenci souhlasu".

Výzkumníci Sara Uhnoo, Sofie Erixon a Moa Bladini v červnu 2024 v článku pro International Journal of Law, Crime and Justice identifikovali až 20 evropských zákonů o znásilnění založených na souhlasu, přičemž rychlé změny začaly v roce 2017.

"Mohlo by být zavedení souhlasu možnou odpovědí na Mazanův proces?" se ptal francouzský soudce Denis Salas v Le Monde. zpravodajka deníku Guardian v Paříži, Angelique Chrisafisová, na tuto otázku zřejmě přímo odpovídá, když píše, že "výpovědi v soudní síni poukázaly na to, jak společnost obecně ještě nemá jasné pochopení pro souhlas. Soudní proces otevřel debatu o tom, zda v rámci zákona o znásilnění ve Francii explicitněji formulovat aktivní potřebu souhlasu."

VPolsku nový zákon, který má vstoupit v platnost v roce 2025, nově definoval pojem souhlasu, jak Notes of Poland diskutuje. Znásilnění je podle této právní úpravy pohlavní styk bez souhlasu. To vyvolalo určité pochybnosti a kritiku,píše Hanna Kobus v Krytyka Polityczna. Mnozí, zejména z řad krajní pravice, se obávají, že to naruší presumpci neviny nebo povede k nárůstu falešných odsouzení.

V Evropě bylo podle údajů z průzkumu, který provedly Patricia Devlinová a Maria Delaneyová pro Noteworthy a Evropskou síť pro datovou žurnalistiku, v letech 2021-2023 zaznamenáno více než 68 000 obětí znásilnění a více než 116 000 obětí sexuálního násilí.

Na říjnovém Bienále myšlení v Barceloně 2024 promluvila o kauze Mazan také španělská filozofka Clara Serra, známá svou knihou El sentido de consentir (Anagrama, 2024). Diskusi sepsal Xavier de La Porte v Le Nouvel Observateur a sdílelna filozofově profilu X. Podle Serry pojem souhlasu "přikládá příliš velký význam 'ano', zatímco to, co je ústřední, 'je možnost říci 'ne'". V případu Mazan se mnozí z obžalovaných ospravedlňovali tím, že si mysleli, že se účastní "párové hry", ke které Gisèle Pelicot údajně dala souhlas: "Systém musí obžalovaným říci, že i kdyby řekla 'ano' - ať už ústně, nebo písemně -, nijak je to neosvobozuje od odpovědnosti, protože nikdo z obžalovaných nemohl nevědět, že žena nemohla kdykoli říci ne," uzavírá autorka.

Kromě Gisèle Pelicotové je známa ještě jedna žena, kterou stejným způsobem znásilnil její manžel a Dominique Pelicot. Tato žena nevznesla obvinění, jak Kareen Janselme uvádí v L'Humanité. Janselmeová dodává, že "pár" má pět dětí, z nichž dvě stále žijí doma, že žena nepracuje a že je finančně závislá na svém manželovi. Při avignonském procesu byla proto vyslechnuta pouze jako svědek.