REPCO

V březnu 2023 vyvolal článek v Financial Times po celém světě, v médiích i u stolu kontroverzi. V článku Marianny Giusti historik Alberto Grandi (autor knihy Denominazione di origine inventata, Nakladatelství Mondadori 2020) vypráví, jak - řečeno moderním termínem - "vyvrátil" italskou kuchyni.

Grandi se setkal s výtkami, že se odvážil dotknout mimo jiné historie pizzy a historie carbonary. Ta je sice neapolského původu, ale do Itálie se vrátila ve své současné podobě "dovezené" přistěhovalci ze Spojených států. A za tu druhou vděčíme angloamerickým vojákům, kteří se v letech 1944-45 podíleli na osvobození Itálie od nacismu a fašismu.

Grandiho práce díky následné medializaci otevřela jakousi Pandořinu skříňku: dotkla se jádra jisté formy potravinového šovinismu, který prostupuje celým italským národem a politickým spektrem a který se spíše než k římskému právu nebo renesančnímu umění upíná k myšlence, že "italská kuchyně je nejlepší na světě" - myšlence podporované a udržované marketingem.

---

"Kdo je skutečný Dán? Kdo je skutečný Francouz? Když jíš kuskus, jsi pravý Ital? Pokud jíte tabbouleh, jste skutečný Francouz?" - Fabio Parasecoli

>.

---

Tato myšlenka není ani neutrální, ani neškodná, ale je aspektem toho, čemu se říká "banální acionalismus". "Gastronacionalismus" je jednou z nejzákeřnějších forem tohoto "banálního nacionalismu", protože se setkává s určitou shovívavostí a je mylně považován za vlasteneckou hrdost. V souvislosti s jídlem není těžké spatřit známky nacionalistické úchylky," vysvětluje Michele Antonio Fino, který vyučuje Základy evropského práva, potravinové právo a právní ekologii na Univerzitě gastronomických věd v italském Pollenzu (založené Slow Food) a je spolu s Annou Claudií Cecconiovou spoluautorem knihy Gastronazionalismus (nakladatelství Peole, 2021).

Jak v roce 2020 tvrdila britská socioložka Atsuko Ichijo, zatímco o gastronacionalismu jako fenoménu dosud neexistují žádné podstatné akademické studie, studií o jídle a jeho kulturním významu je velké množství.

Například socioložka Mathilde Cohen se zabývala vztahem mezi "bělostí" a francouzským jídlem. V roce 2010 publikovala socioložka Michaela Desouceyová Gastronacionalismus: Food Traditions and Authenticity Politics in the European Union (American Sociology Review, 2010), v níž analyzuje právě tento fenomén v Evropě. Termín "gastronativismus", který vymyslel Fabio Parasecoli, jenž vyučuje potravinářská studia na katedře výživy a potravinářských studií Newyorské univerzity (viz Gastronativismus: Food, Identity, Politics, Columbia University Press, 2022), se také objevil. "Tento koncept může pomoci vyjádřit napětí kolem jídla, to, jak je ideologicky využíváno v politice, a to i v rámci národa k rozlišování tříd, náboženství, etnik...," vysvětluje Parasecoli. Stručně řečeno, podpořit, "kdo patří ke komunitě... a kdo ne".

Jídlo a tradice, jen pro právo?

Přechod od vidličky k obhajobě tradičních hodnot je krátký. "Obrana našich výrobků je civilizační bitva: v politice se dá všechno vyjednat, ale tady Made in Italy buď je, nebo není," prohlásil předseda krajní pravice Matteo Salvini, když byl ministrem vnitra (nyní je ministrem dopravy).

"Ti, kdo si váží potravinářských tradic a chtějí zachovat jejich památku a praxi, nejsou nacionalisty, těmi se stávají, když tuto touhu spojují s prosazováním nadřazenosti vlastních tradic nad tradicemi jiných národů a zemí," dodává Fino, který hovoří o "nadřazeném jazyce v oblasti potravin".

"Co je pravé italské jídlo? Politicky důležitá otázka zde zní: 'Kdo je pravý Ital? Kdo je skutečný Dán? Kdo je skutečný Francouz? Pokud jíte kuskus, jste skutečný Ital? Pokud jíte tabbouleh, jste skutečný Francouz?" ptá se Fabio Parasecoli.

"Pokud jíte tabbouleh, jste skutečný Francouz"?

Můžeme vždy znovu citovat Salviniho, který ještě v roce 2019 odsoudil tortellini bez vepřového masa jako akt vymazávání "naší historie". Nebo například Festival vepřového masa,znovu zavedený podle protimuslimského klíče ve městě Hayange na východě Francie, který v roce 2014 uspořádal starosta krajně pravicového Národního shromáždění Fabien Engelmann, který je stále ve funkci. "Takový festival je selektivní", "Šance strávit den s podobně smýšlejícími lidmi", "Tady alespoň nevidíme ty, ty z mešity a jejich tradiční oblečení, burky atd.", řekli účastníci Le Monde na třetím ročníku festivalu.

To, co jíme, je součástí sociální a kulturní konstrukce toho, kdo jsme, a spolu s dalšími prvky i konstrukce národní identity. V tomto procesu má často prsty i stát.

Jen jako příklad uveďme "bibli" italské kuchyně L'arte di mangiar bene od Pellegrina Artusiho, která byla vydána v období Risorgimenta (polovina 19. století), a Manifest futuristické kuchyně v období fašismu (1922-1943).

"Mluvíme o španělské gastronomii, protože se ji stát snažil vybudovat," vysvětluje Xavier Medina Luque, profesor antropologie jídla na Universitat Oberta de Catalunya (UOC),pro El Confidencial. "Byla vybrána určitá jídla, která reprezentují různé regiony, a někdy jsou to vynálezy. Například příběh paelly, který vytvořilo Francovo ministerstvo cestovního ruchu v 60. letech minulého století, neodpovídá skutečnosti. Hledalo se bohaté jídlo, které by kombinovalo prvky, jež chtělo Španělsko ukázat okolnímu světu. Za tímto pokrmem se skrývá zcela jasný politický záměr a turistická atrakce, která se nakonec ve španělské společnosti ujala. Smíšená paella, kterou jsme dnes zvyklí jíst, je poměrně nedávným výtvorem, který neodpovídá myšlence, jež stála za valencijským pokrmem."

Francouzská kuchyně se naproti tomu začala definovat jako "gastronomie" (chápaná jako umění stolování) "mezi 18. a 19. stoletím, s osobnostmi jako Jean Anthelme Brillat-Savarin, Alexandre Balthazar Laurent Grimod de La Reynière a vydáváním průvodců a almanachů," vysvětluje novinář Nora Bouazzouni, která vydala tři knihy o jídle a kulturní výstavbě, všechny pro Nouriturfu (Mangez les riches - La lutte des classes passe par l'assiette v roce 2023, Steaksisme - En finir avec le mythe de la végé et du viandard v roce 2021 a Faiminisme - Quand le sexisme passe à table v roce 2017). V období po francouzské revoluci musela buržoazie v rámci procesu národní restrukturalizace integrovat kodexy šlechty. 

Bouazzouni dodává, že "nacionalismus, a stejně tak i gastronacionalismus, jdou ruku v ruce s mužností: maso povznáší Francii". Hovoří se o "francouzské masožravé tradici", o tom, že konzumace masa posiluje kulturní konstrukci mužnosti. Tuto pozici zastávají konzervativní, krajně pravicové osobnosti v celosvětovém měřítku (často v kombinaci s odporem k boji proti klimatickým změnám).

PGI, PDO, tradice jako vlastnictví

Postavení potravin ve vztahu k identitě může souviset také se složitým vztahem k evropské identitě.

V 80. letech 20. století začalo několik evropských zemí označovat určité národní potravinářské tradice za své kulturní dědictví. Tyto iniciativy byly součástí širšího procesu, v jehož rámci byla v roce 2003 v Paříži na XXXII. generální konferenci UNESCO schválena Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví.

"Patrimonializace je přeměna kultury v ekonomické aktivum prostřednictvím procesu ochrany, jehož cílem by mělo být zachování postupů, znalostí nebo tradic pro budoucí generace. Ve skutečnosti se patrimonializace mění ve vytvoření, někdy zcela umělé, určité speciality potravin, která je odebrána volnému trhu a přidělena výhradní produkci určitého území nebo obyvatelstva," vysvětluje Michele Antonio Fino.

Přínosem Evropy je vytvoření označení "Chráněné označení původu" (PDO, 1992) a "Chráněné zeměpisné označení" (PGI), které mají tento roztříštěný proces harmonizovat a poskytnout společná pravidla společnému trhu.

S rostoucí technickou náročností pokynů se navíc tento proces stále více blíží patentovým pravidlům.

---

"Potravinová suverenita" představuje jednu z největších forem přivlastnění si pozitivního a vysoce sociálního konceptu s cílem učinit z něj nástroj rasismu a sobectví" - Michele Antonio Fino

---

Tento jev se netýká pouze Evropy, tvrdí Parasecoli, ale je ve skutečnosti globální. "Podobný systém vytvořila například Indie a srovnatelný systém má i Čína. Svět je dnes rozdělen na dva velké tábory: na ty, kteří si myslí, že tyto geografické ukazatele, tato forma duševního vlastnictví, mohou pomoci udržet a rozvíjet tradice, a na ty, kteří si stejně jako Spojené státy, Austrálie nebo Jihoafrická republika myslí, že to není potřeba, že nástroje duševního vlastnictví, které existují, jsou dostatečné."

Fino však říká, že "CHOP a CHZO byly koncipovány jako dva naprosto výjimečné režimy, které mají sloužit výhradně k ochraně autentických specialit, které jsou rozhodně vzácné. Na druhou stranu je z rozšíření certifikací zřejmé, že Evropská unie dala členským zemím do rukou mocný nástroj, který živí nacionalismus."

Jak vysvětlují její autoři, kniha Gastronazionalismus vznikla "na základě poznání, že nacionalistický a někdy až násilný lexikon kolem jídla závisí na podcenění složitého společenského jevu: v době tekutých identit se domnělá národní gastronomická identita stává příležitostí pro sounáležitost, opozici vůči ostatním, nárok na nadřazenost. Příklad: i pro lidi, kteří jsou odpuzováni myšlenkou, že Němci jsou hrozní, není vůbec odpudivé kategorizovat německou kuchyni (nebo dokonce jakoukoli jinou evropskou kuchyni) jako hroznou, nebo v každém případě horší než italská kuchyně."

"Potravinová suverenita"

Dalším krokem v poněkud neurotickém procesu je vytvoření ministerstev potravinové suverenity: v Itálii krajně pravicovou vládou a ve Francii pravicovou vládou, která již několik let pomrkává na krajní pravici.

"Tato terminologie představuje jednu z největších forem přivlastnění si pozitivního a vysoce sociálního pojmu s cílem proměnit jej v nástroj rasismu a sobectví," tvrdí Fino. "Tento pojem vyvinula La Vía Campesina (hnutí sdružující zemědělce ze 180 zemí, založené v roce 1993), aby zakotvila právo domorodých národů, především v Latinské Americe, na zachování svých potravinových tradic a území, na nichž byly založeny, proti expanzivním cílům pěstování a vykořisťování určeným k zásobování trhů prvního světa. Dnes je tento pojem překrucován, aby se hájilo něco, co není třeba hájit, jako je výroba Parmigiano Reggiano nebo parmské šunky, produktů založených právě na narušení potravinové suverenity Latinské Ameriky, protože na těchto územích se na úkor původního obyvatelstva pěstuje sója a kukuřice, většinou transgenní, aby se vyvážely do Itálie a živily živočišný a zpracovatelský průmysl."

Potraviny a geopolitika

Existuje nespočet příkladů, kdy se potravinovým otázkám přikládá politická váha.

V květnu 2019 se ministerstvo zahraničí Ruské federace pochlubilo na svém účtu X (dříve Twitter) nejznámějším tradičním ruským pokrmem borsch. O tuto polévku se ve skutečnosti vede spor, protože její původ je údajně ukrajinský. "Jako by nestačilo ukrást Krym, museli jste jít a ukrást boršč i Ukrajině," tak reagoval jeden z uživatelů Twitteru. Ten byl pak citován v článku BBC, který vzal spor vážně a snažil se dokázat ukrajinský původ této polévky.

Existuje také protievropský úhel pohledu, kdy je Evropa vnímána jako "jiná", která mění identitu. To je případ České republiky, kde se jako kritika unijního rámce objevila forma gastronacionalismu, kterou euroskeptické, populistické a krajně pravicové strany využívají k tlačení na pilu emocí a mobilizaci voličů, vysvětluje Petr Jedlička, novinář Deníku Referendum.

Již v době vstupu do Evropské unie se objevily snahy obhájit tradiční guláš vařený v českých hospodách, který by se podle tradice měl podávat poté, co se nechá den či dva odležet, což podle evropských hygienických norem není komerčně možné. Spory se vedly také o "Pomazánkové máslo", mléčný výrobek, který se kvůli nízkému obsahu tuku nemůže nazývat máslem, nebo o český rum, vyráběný z brambor, který se nemůže nazývat rumem. A tak se čeští národně-populističtí politici bijí v prsa, že EU nemůže a nedovolí, aby bylo máslo a rum českému lidu odebráno.

Boróka Parászka píše v týdeníku Hvg , že vMaďarsku je používání potravin k vyvolávání identity mezi politickou třídou konstantou. Národně-populistický premiér Viktor Orbán pravidelně publikuje o vaření a jídle a sdílí fotografie, když je u stolu; bývalá ministryně spravedlnosti Judit Varga a bývalá prezidentka republiky Katalin Novák jsou nejvýraznějšími ženskými osobnostmi, které zastávaly pozice na vrcholu současné politiky, a "klíčovým prvkem jejich komunikace bylo sdílení fotografií o vaření a rodině a přípravách na dovolenou".

Jde zřejmě o "tradiční" pokrmy z tradice, kterou dnes v Maďarsku začínají někteří autoři zpochybňovat. "Zatímco současná maďarská literatura znovuobjevila gastronomická témata jako literární náměty, začala také reinterpretace a dekonstrukce gastronomických mýtů," vysvětluje Parászka.

"Pokud hledáme původ něčeho, zjistíme, že čistý původ neexistuje, vše je smíšené. Většina výrobků pochází odjinud, nemají původní původ," uzavírá antropolog Xavier Medina Luque. "Vidíme, že každá kultura si tyto produkty přizpůsobila, aby vytvořila konkrétní kuchyně a způsoby života. Existují potraviny, které jsme měli mnohem déle nebo mnohem kratší dobu, ale všechny se nakonec staly součástí našich kulinářských kultur."

Tento článek vznikl v rámci projektu PULSE, na kterém se podíleli Boróka Parászka z Hvg (Maďarsko), Petr Jedlička z Deník Referendum (Česká republika), Lorenzo Ferrari OBCTranseuropa (Itálie) a Andrea Muñoz z El Confidencial (Španělsko).

---