REPCO

Dne 9. června předvolební průzkumy ukázaly, že konzervativci podle očekávání dosáhli zisků: středopravicová Evropská lidová strana (EPP, konzervativci) posílila svou pozici největší politické skupiny v EU a získala odhadem 188 křesel, což je více než v končícím volebním období.

Když už mluvíme o výsledcích, stojí za zmínku fact-check týmu týdeníku Top Fake z Běloruského investigativního centra, který vyvrátil zprávu telegramového kanálu, že nový parlament ovládnou krajně pravicové strany.

"Dynamika moci v Evropském parlamentu se po nedávných volbách v podstatě nezměnila, většinu mají stále stejné strany," vysvětlili.

Jistě, jak napsal Giuseppe Tomasi di Lampedusa o italském Risorgimentu,  "vše se musí změnit, aby vše zůstalo stejné": vyjednavači se zhruba po dvou týdnech dohodli, že by nejvyšší post v Evropské komisi měla opět získat současná předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová, rovněž z EPP.

Může to znít zvláštně, a ve skutečnosti to tak i je, ale to, co se stalo, hází klacky pod nohy klimatické agendě EU.

Za jeden z největších úspěchů von der Leyenové je považována Evropská zelená dohoda, která byla spuštěna po volbách v roce 2019 na vlně Zelených a klimatických hnutí jako Fridays for Future.

Přesto to byla její vlastní strana, která si v uplynulém roce stěžovala na přílišnou regulaci životního prostředí a klimatu, což nevládní organizace považovaly za součást předvolební kampaně a pomrkávání na průmyslové skupiny a zemědělce, respektive bychom měli říci velké zemědělské společnosti, které protestovaly kvůli stejnému vnímání.

Rakouská ministryně Leonore Gewesslerová mezitím svým hlasováním pro zákon o obnově přírody smetla měsíce diskusí kolem dlouho očekávaného zákona na ochranu ekosystémů.

Učinila tak v otevřeném rozporu s rakouským kancléřem Karlem Nehammerem, který argumentoval tím, že nemůže právně mluvit za Rakousko, když v minulosti odmítl nařízení podpořit.

Louise Guillotová v Politico definovala Gewesslera jako "darebáka", zatímco Kurier reportéři Raffaela Lindorferová, Christian Böhmer, Johanna Hagerová a Josef Gebhard sledují celou ságu.

V podcastu pro Informatíon se Anna von Sperling, Rune Lykkeberg a Marie Sæhl zmínili o některých místech, kde bychom měli chránit přírodu.

Co to všechno znamená pro politiku EU v oblasti klimatu?

Na rozdíl od situace před pěti lety nebyly volby do Evropského parlamentu v roce 2024 "klimatickým hlasováním", nicméně zelená dohoda stále představuje ústřední prvek pro příštích pět let. Balíček nelze jednoduše zrušit, jak tvrdí konzervativci prohlašují, ale rozhodně jej lze zpomalit v jeho implementační fázi na národní úrovni.

Aby se von der Leyenová nemusela rozhodovat mezi sdílením obav své strany o konkurenceschopnost průmyslu a přijetím svých osobních úspěchů z minulosti, našla dokonalou dohodu: "zelenou, průmyslovou dohodu", kterou zmínila již v roce 2023 a která má udělat radost všem.

Nový politický balíček, který je nejblíže původnímu, by mohl buď vyřešit ekonomickou hádanku EU, nebo se ukázat jako podvod.

V Domácím, Ferdinando Cotugno definuje to "Green Deal 2.0", "druhou nohu evropského klimatického projektu" nebo "rozsáhlý plán zelené deindustrializace", který by "mohl Evropské unii umožnit konkurovat Číně a Spojeným státům: integrovaná průmyslová strategie, podpořená novou finanční architekturou a spojenectvím s globálním jihem, která by narušila duopol Pekingu a Washingtonu na přechod".

Pro Domani píše také Francesca De Benedetti, která je již několik týdnů v Bruselu, aby sledovala dění po volbách v EU. Hovořila s Basem Eickhoutem, jedním z lídrů Zelených, kteří se snaží změnit rovnováhu a prezentovat se jako "alternativa" k Fratelli d'Italia Giorgia Meloniho.

V rozhovoru pro Taz neskrývala aktivistka za ochranu klimatu Luisa Neubauerová zklamání z výsledků evropských voleb, zejména z výrazného propadu německých Zelených oproti roku 2019.

"Drtivá většina mladých lidí je klimatickou krizí velmi znepokojena, ale má stále méně naděje [...] Skutečnost, že na ekologické frontě převládá taková politická beznaděj, je demokratickou nespravedlností a měla by dát všem stranám podnět k zamyšlení," řekl Neubauer. "Vede to také k masivní ztrátě důvěry v klimatickou kompetenci politiků."

Naléhavost boje proti klimatickým změnám vystřídaly jiné krize, války a problémy se zásobováním energií, ale lidé jsou stále přesvědčeni, že vlády by měly jednat: průzkum OSN po celém světě ukázal, že 80 % obyvatel si přeje silnější iniciativu svých zemí.

V Francii, kde prezident Emmanuel Macron po porážce své strany na úrovni EU vyhlásil předčasné parlamentní volby, uspořádali novináři z Reporterre pořádali akci o ekologii proti krajně pravicovému Národnímu shromáždění.

Strana v současné době vede v průzkumech, zatímco Macronova centristická Renesance je až třetí za Novou lidovou frontou, která sdružuje socialisty, zelené, komunisty a krajní levici.

Audrey Fisné-Koch v Alternatives Economiques poznámce uvádí, že RN nenechala nic bez povšimnutí a dokonce instrumentalizovala feministický diskurz pro rasistické cíle.

Také ve Francii píše Jade Lindgaard v Mediapart o dopadu další velké události léta, olympiády, na klima, který může být horší, než se očekávalo.

Sportovní fanoušci a turisté pozor: v Řecku umírají lidé na následky vln veder, stejně jako na celém světě, uvádí Efsyn.

Ale nechám vás s pozitivní zprávou: "téměř božský proces", fotosyntéza, může pomoci zpomalit klimatické změny. Zcela poetický a přitom vědecky přesný článek Williama Sasse najdete v Informatíonu.

V neposlední řadě nezapomeňte, že i architekt Pařížské dohody Laurence Tubiana vyzývá k tomu, aby bohatí platili více na řešení klimatické krize. příběh, jehož autorkou je Fiona Harveyová, najdete v The Guardian.

Doufám, že se vám tento roční výlet po evropských médiích s námi líbil a že ve vás udržel naději, jaká by měla být, zejména pokud jde o žurnalistiku.