REPCO

"Nejsou příliš objektivní." To mi občas říkají, když diskutujeme o článcích o migraci, které vybírám ke zveřejnění. Je to pravda: přečtěte si několik z nich a pravděpodobně získáte dobrou představu o mém postoji k tomuto tématu. V zájmu transparentnosti bych rád využil tohoto přehledu tisku k tomu, abych co nejlépe vysvětlil, proč vybírám tak, jak vybírám - a co dané články prozrazují o stavu diskuse o migraci.

Nebezpečný precedens

V Evropě probíhá všeobecný útok na lidská práva a nikde to není patrnější než v Polsku. Dne 12. října oznámil premiér Donald Tusk (PO, pravý střed) záměr své země dočasně pozastavit právo na azyl ve snaze "bojovat proti nelegální imigraci" na východní hranici s Běloruskem. Bylo to zdánlivě překvapivé rozhodnutí vzhledem k profilu polského premiéra jako údajně umírněného centristy.

"Tuskovo rozhodnutí je příznačné pro chování centristických stran v těchto dnech: snaha o zpřísnění azylových omezení nemá konce, a to i v případě, že počty [příchozích] výrazně klesají [...] nebo jsou již velmi nízké, jako je tomu v Polsku," píše Christian Jakob v Die Tageszeitung. A netýká se to podle něj jen Polska. "Nemůžeme vkládat naděje do Evropské komise, která by měla takovému hrubému porušování evropských norem bránit. V oblasti migrace a azylu Komise toleruje - až na několik výjimek - vše, co si členské státy vymyslí, aby uprchlíky udržely na uzdě."

V obsáhlém článku pro Krytyka Polityczna, Paulina Siegień nabízí vysvětlení obratu polské vlády. "Nepochybuji o tom, co se skrývá za bojovnou posedlostí Donalda Tuska migrací. Je to politické zoufalství člověka v čele neefektivní vlády, která nejenže není schopna zavést zásadní reformy, ale postrádá i tu nejnesmělejší vizi budoucího vývoje Polska."

Proto podle ní Tuskova vláda ještě celý rok po vyhraných volbách hovoří o "převzetí kontroly". Jako berličku používá obecné otázky bezpečnosti a migrace.

Siegień poznamenává, že naprostou většinu žádostí o mezinárodní ochranu registrovaných v Polsku v roce 2024 podali Ukrajinci a Bělorusové. Upozorňuje na vedlejší škody polských opatření: "Jak si [vláda] myslí, že pozastavení práva na azyl změní situaci na polsko-běloruské hranici nebo migrační situaci v Polsku obecně, když většina migrantů, kteří do naší země přicházejí, tak činí legálně [...] na studentská nebo pracovní víza?"

Zpochybňuje deklarovaný cíl omezit pokusy o destabilizaci z Minsku: "Jak pozastavení azylu donutí Lukašenka uzavřít migrační trasu [...], když politika represí na hranicích zatím Polsko k tomuto cíli nepřiblížila?"

Příspěvek Christiana Jakoba je užitečnou připomínkou toho, že některé z nejtvrdších migračních politik pocházejí od slušných "centristických" stran. To je skutečnost, která by nás měla přimět znovu se podívat na červené linie, které v politice vytyčujeme. Článek Pauliny Siegień přispívá ještě něčím jiným: podrobným národním pohledem na problematiku, která je mimo Polsko málo známá. V neposlední řadě jde o souvislost mezi migrací a rostoucím politickým vlivem polských ozbrojených sil.

Důležitost komplexnosti

Všichni bychom měli být znepokojeni klesajícím respektem k lidským právům v dnešním světě. V Evropě se jedné složce tohoto příběhu věnuje příliš málo pozornosti: technickým a právním aspektům politiky EU v této oblasti. Dobrým příkladem je nedávná dohoda mezi Itálií a Albánií.

Tato dohoda, která předpokládá, že žadatelé o azyl přicházející do Itálie budou drženi v albánských detenčních centrech, dokud italské úřady nezpracují jejich žádosti, utrpěla 18. října neúspěch. Soud v Římě zrušil platnost předání prvních osob do Albánie 16. října. Bývalí migranti museli být narychlo dopraveni zpět do Itálie, což ohrozilo Meloniho vládu a donutilo ji pokusit se o mimořádnou nápravu textu.

Tato epizoda podnítila tolik potřebnou diskusi o právní proveditelnosti tohoto druhu politiky. V analýze pro italský časopis Internazionale Annalisa Camilli podrobně popisuje (mnohé) problémy, které dohoda vyvolává. Cituje právního experta Vassalla Paleologa a poukazuje na to, že "repatriace [migrantů] z Albánie do zemí původu, prováděné s podporou albánské policie a zahrnující svévolné zadržování, by se mohly rovnat formě kolektivního zamítání [žádostí o azyl]", což Evropská úmluva o lidských právech zakazuje. Dohoda by rovněž mohla být v rozporu se zákazem navracení, jak je stanoveno v Ženevské úmluvě a námořním právu. Kromě porušení mezinárodních dokumentů je zpochybněna i zákonnost této politiky v rámci Itálie, zejména s ohledem na ústavu. Rozhodnutí římského soudu se zdá být toho důkazem.

V článku pro časopis Gli Asini, Giovanni Vale popisuje rozpaky albánských právníků. "Někteří analytici tvrdí, že touto dohodou vláda zneužívá zásadu extrateritoriality, která se obvykle uplatňuje pouze ve vymezených kontextech, jako jsou diplomatická zastoupení "obývaná" státními úředníky." Jak upozorňuje Vale, dohoda počítá s ubytováním tisíců lidí v detenčních centrech - se všemi bezpečnostními riziky, která z toho vyplývají.

"Navíc rozhodnutí soudu, že v centrech bude platit jak italská, tak albánská jurisdikce, zanechalo mnoho právních expertů ve zmatku," poznamenává novinář. "Itálie a Albánie mají odlišné právní předpisy, pokud jde o občanské, trestní, pracovní a rodinné právo. Které bude mít v případě konfliktu přednost?"

Tyto dva články podle mého názoru vystihují zásadní (a příliš často opomíjenou) složku kritiky takovýchto migračních dohod: zásadní význam stávajícího práva. Právo není pouhým nástrojem sloužícím k obraně lidských práv. Definuje a omezuje také chování státu uvnitř i vně jeho hranic.

Pokud jde o migrační politiku, zanedbávat tuto složitost - například tím, že se budeme zabývat pouze jedním aspektem sporu - je intelektuální slepá ulička. Analýza Giovanniho Valeho, který podrobně popisuje závazky dohody Meloni-Rama a postoj albánských institucí, tak slouží důležitému účelu - který je v tradičních médiích z velké části opomíjen.

Přehlížet složitost migrace, odmítat význam základních zákonů a oddávat se alarmistické rétorice znamená účastnit se debaty, která je odlidštěná, podlá a vyloženě nudná. Tváří v tvář vzestupu krajní pravice a trivializaci jejích myšlenek ze strany mainstreamových stran bychom udělali dobře, kdybychom odmítli hrubá zjednodušení a otevřeli svou mysl novým perspektivám.