REPCO

Odkdy je správné shromažďovat lidi, aby se prosadila nelidská politická snaha? Nyní, když se zákon o podezřelé Rwandě stal ve Spojeném království zákonem, se vládní plány na zadržování žadatelů o azyl urychlují. Dnešním dnem začíná operace ministerstva vnitra, které umisťuje uprchlíky do vazby, když se dostaví na schůzku imigrační služby, a jinak je vyzvedává po celé zemi.

Obavy z deportace těch, kteří již uprchli před válkou, chudobou a/nebo ekologickými krizemi a často riskovali život, aby se dostali do Spojeného království, jsou pochopitelně velké. Migranti opouštějí Spojené království, ale ne kvůli úspěšné migrační politice. Již tak politicky citlivá hranice mezi Severním Irskem ve Spojeném království a Irskou republikou v EU se stala místem nových nepokojů: tentokrát protestující, kteří čelí rostoucí místní sociální nouzi, mávají transparenty "Na irských životech záleží" a projevují znepokojivou směs nacionalistických a rasistických nálad.

Irský místopředseda vlády a ministr zahraničí Micheál Martin ve svém nedávném prohlášení o vysokém počtu migrantů přicházejících ze Spojeného království kritizuje zákon: "Je zcela zřejmé, ... že pokud jste člověk v dané situaci ve Spojeném království, nechcete jít do Rwandy." "Je to zřejmé," řekl Martin. Britský premiér Rishi Sunak mezitím nadále hájí své "partnerství s třetí stranou" jako "odstrašující prostředek" a "nové způsoby řešení problému", a to i přesto, že v rámci kampaně "Stop the Boats" přichází více lidí, nikoliv méně. Toto nepromyšlené spiknutí za 540 milionů liber strany Toryů vyváží odpovědnost Británie jako bývalé koloniální mocnosti nejen zpět do Afriky, ale i dále do její první kolonie. 'Zaměřuji se na Spojené království a zabezpečení našich hranic,' říká Sunak.

Jak neotřelé - prosazování nacionalistické rétoriky, vyhýbání se odpovědnosti, vyvolávání nenávisti a strachu. To se snad ještě nikdy nestalo, nebo ano?

Více než čára na mapě

Hranice definují. Konvenčně se zdají být vymezené, stanovené. Kdybyste byli požádáni, abyste nakreslili hranici své země, pravděpodobně byste vytvořili čáru. Politická situace v národních státech a regionálních svazech však často příslušnost hranic zpochybňuje. Existují státy, které jsou odhodlány získat další území. A ty, jak vidíme, které tlačí na omezení vstupu a zaměřují se jak na vyloučení, tak na expanzivní řešení.

Interdisciplinární tým výzkumníků z Univerzity ve Štýrském Hradci, který spolupracuje s Eurozine na novém ohnisku, nazývá tento jev "Elastické hranice": "Přemýšlení o hranicích jako o elastických nabízí nové cesty k pochopení nejen toho, jak se státní hranice roztahují a zatahují, ale také jak vytvářejí pole napětí a porušení v procesech roztahování a zatahování. Články s příspěvky z výzkumného projektu financovaného nadací NOMIS a partnerských časopisů Eurozine sahají od současné terénní práce o sporných hraničních praktikách v Řecku, Španělsku a Tunisku až po právní a technologické uzákonění elastických hranic.

Měření mobilního těla

Článek Laury Jung o technologiích na hranicích a dohledu nás zavede do historie. Její výzkum ukazuje paralely mezi kriminologií konce devatenáctého století a současnými technikami zpracování dat. Od pečlivě přesného měření obličejů až po snímání otisků prstů - hranice mezi vedením evidence potenciálních recidivistů a profilováním kriminálních typů byla v minulosti snadno překročitelná. Nadšenci využívali vědecké zkoumání k deviantním účelům. Jak píše Jung, kriminální antropologové "vyjmenovali seznam takzvaných "stigmat" neboli tělesných zákonitostí, které se nacházejí v těle "rozeného zločince"".

Jung zdůrazňuje křížení kriminologie a eugeniky a odkazuje na Francese Galtona a jeho kompozitní fotografie odsouzených. Samotný proces pokusu o identifikaci znaků delikvence je nyní uznáván jako kriminální.

A přesto orgány EU využívající zpracování biometrických údajů k registraci migrantů dnes riskují podobné porušení lidských práv. Databáze Eurodac, která zaznamenává místa příjezdu, otisky prstů, fotografie a další formy identifikace, může být obhajována pro svou objektivitu, údajné odstranění lidských chyb a zvýšení "spravedlnosti". Představa, že automatizované procesy snižují předpojatost, je však zjednodušující. Strojové učení sice může zmírnit potřebu průběžných, postupných rozhodnutí, ale parametry systému budou předem nastaveny. Etické předsudky, založené na kulturních předsudcích a politické loajalitě, určují, kdo, jak a kdy bude cílem.

Znovu se objevuje tendence předem kriminalizovat. A nyní, když byl "minimální věk migrantů, jejichž údaje mohou být ukládány, snížen ze čtrnácti na šest let", je systémem poškozována i nevinnost velmi malých dětí.

Ať tak či onak

Přetrvávající nestabilita způsobená konflikty, ekologickými krizemi a ekonomickými potížemi v některých částech Afriky nutí mnoho lidí k migraci. Chiara Pagano, která se zaměřuje na černošské migranty, kteří se dostanou až na hranice Tuniska, informuje o násilí ze strany státu a neformálním obchodu. Jako svědek této nestabilní situace Pagano popisuje mizení těch, kteří se snaží dostat do Evropy. Po zatčení jsou migranti často brutálně deportováni zpět přes hranice: "na více než měsíc tuniské státní orgány vydaly na smrt dalších více než 300 migrantů, kteří nebyli přijati zpět, a tak byli de facto uvězněni na okraji pouště mezi Tuniskem a Libyí pod spalujícím červencovým sluncem".

Evropská komise, která tuniské vládě vyplatila první splátku finanční pomoci ve výši 127 milionů eur na boj proti tzv. nelegální migraci, hraje v tomto vražedném scénáři klíčovou roli. "Tento krok je příkladem aktivní podpory EU ... institucionální, sociální a fyzické rasizaci "subsaharských migrantů" po celou dobu jejich migrační cesty", píše Pagano.

Strategická platba však nevedla k uzavření hranic, v něž EU doufala. A následný převod 60 milionů eur byl "odmítnut jako neuctivá forma charity". Zdá se však, že skutečný důvod takového odmítnutí vychází z pragmatičtější reality: "Udržování otevřených hranic je pro tuniskou vládu strategicky výhodnější než reakce na vydírání ze strany EU, a to i vzhledem k tomu, že občané i neobčané na tunisko-libyjské hranici využívají neformální přeshraniční obchod k překonávání hospodářské krize v zemi". Pagano si klade otázku, zda je neúspěšný plán EU "peníze za nehybnost" něčím jiným než legitimizací tuniského autoritářského režimu.

Bourání pevnosti Evropa

V článku pro Green European Journal Aleksandra Savanović uznává, že ochrana pochybného konceptu "evropského způsobu života" má vážné důsledky pro migranty. Ačkoli jsou pro hospodářský růst nepostradatelní, nově příchozí, kteří snášejí militarizované pohraniční systémy, čelí budoucnosti privatizovaných detenčních center. EU zde také bezostyšně odhaluje svou ochotu rozšiřovat hranice Unie, pokud to vyhovuje postranním úmyslům: "členské státy ... prosazují zadržování ve 22 zemích na Balkáně, v Africe, východní Evropě a západní Asii ... se záměrem zřídit nakonec zařízení pro zpracování uprchlíků v zahraničí".

Savanović si klade otázku, zda by nové zaměření na společné cíle mohlo zajistit nezbytné ukončení těchto nelidských praktik: Co kdybychom místo do detenčních center investovali do propracované sociální infrastruktury, která by usnadnila imigraci tím, že by poskytovala odpovídající přístřeší, obživu a poradenství? Stejně jako Jung navrhuje poučit se z pohnuté minulosti a opakující se přítomnosti: "Začít můžeme tím, že se odvrátíme od utilitárních přístupů, které povolují migraci na základě potřeb - jako je nedostatek pracovních sil nebo stárnutí populace - a místo toho zaujmeme proaktivní, na subjekt zaměřený pohled na budoucnost migrace.

 

Výzkum Chiary Pagano a Laury Jung probíhá v rámci probíhajícího projektu "Elastické hranice: Rethinking the Borders of the 21st Century" se sídlem na Univerzitě ve Štýrském Hradci.