REPCO

V polovině srpna byl Instagram v Turecku na jeden týden zablokován státním regulátorem internetu, Úřadem pro informační a komunikační technologie (BTK), a to na pokyn prezidentského ředitelství pro komunikaci. Oficiálním důvodem zablokování bylo údajné nepřijetí nezbytných opatření proti obsahu Instagramu souvisejícímu s takzvanými "katalogovými zločiny", včetně hazardních her, obchodování s lidmi a zneužívání dětí.

Spekuluje se však, že skutečným důvodem blokace bylo odstranění příspěvků vyjadřujících soustrast zavražděnému vůdci Hamásu Ismailu Haníjovi ze strany Instagramu. Ti samí úředníci, kteří Instagram zablokovali, také zmínili, že jednání s META (mateřskou společností Instagramu) probíhají pozitivně.

Naposledy turecká vláda zasahovala do platforem sociálních médií bezprostředně po masivním zemětřesení v únoru 2022. Podle oficiálních zdrojů si zemětřesení vyžádala více než 50 000 obětí, což z nich učinilo nejsmrtonosnější událost v historii země. Stát okamžitě zakázal Twitter (od té doby přejmenovaný na X) s tím, že je využíván k šíření dezinformací. K tomuto zákazu došlo ještě před nasazením humanitární pomoci. Trvalo tři dny, než se vládě podařilo dostat do oblasti zemětřesení.

Oba zákazy byly velmi nepopulární. To byl zejména případ zákazu Instagramu, který nebyl jasně pochopen a vyvolal silné reakce všech vrstev společnosti, zejména mladých lidí. Za posledních patnáct let vyvolal stupňující se tlak na svobodu projevu v Turecku málokdy takovou veřejnou debatu jako při této příležitosti.

Organizace Platforma nezávislé žurnalistiky (P24), jejímž jsem předsedou, provozuje program nazvaný Expression Interrupted, který monitoruje vládní kroky ovlivňující svobodu tisku a projevu. Nejnovější zpráva organizace Expression Interrupted popisuje současnou situaci v Turecku následovně:

Druhé čtvrtletí roku 2024 bylo v Turecku obdobím pokračujícího poklesu svobody projevu a svobody tisku. V období, na které se zpráva vztahuje, bylo hlavním tématem diskusí plánované doplnění tureckého trestního zákoníku (TCK) o nový trestný čin s názvem "agenti vlivu" v rámci 9. justičního balíčku, a to z důvodu ohrožení svobody tisku, akademické svobody a svobody projevu obecně.

Hned na začátku období se v mnoha městech protestovalo proti rozhodnutí provinční volební rady odebrat mandát kandidátovi strany DEM Abdullahovi Zeydanovi, který byl v komunálních volbách konaných 31. března 2024 zvolen starostou města Van, a předat tento post kandidátovi AKP Abdulahatovi Arvasovi, přičemž mnozí novináři, kteří o protestech informovali, byli vystaveni násilným policejním zásahům, výhrůžkám a zadržení.

Podle údajů, které shromáždila organizace Expression Interrupted, došlo v tříměsíčním období, které zpráva pokrývá, nejméně k 34 případům násilných policejních zásahů, fyzických útoků, vyhrožování a napadení novinářů.

Ve druhém čtvrtletí letošního roku patřily praktiky beztrestnosti ve prospěch pachatelů výhrůžek a útoků na novináře i nadále k problémům, kterým novináři často čelili. Ve sledovaném období soudy projednávaly nejméně sedm případů, v nichž byli novináři stěžovateli kvůli porušování práv, jimž byli vystaveni. Zatímco dva z těchto případů skončily odsouzením útočníků, dva obžalovaní, kteří byli uvězněni za provedení ozbrojeného útoku na novináře v Burse, byli soudem propuštěni při prvním jednání.

Pokles počtu uvězněných novinářů pozorovaný v průběhu roku 2023, který je klíčovým ukazatelem soudního tlaku na novináře, byl ve druhém čtvrtletí roku 2024 přerušen novými zatčeními. Počet uvězněných novinářů vzrostl na 33, když bylo v dubnu a květnu zatčeno pět novinářů. Během sledovaného období bylo z vězení propuštěno šest novinářů. K 30. červnu 2024 činil počet vězněných novinářů v Turecku 28.

Počet uvězněných novinářů však není jediným ukazatelem soudního tlaku na média v Turecku. Ve sledovaném období byly proti novinářům podány nové žaloby za jejich reportáže, knihy, které napsali, rozhovory, kterých se zúčastnili, nebo za jejich příspěvky na sociálních sítích. Podle údajů organizace Expression Interrupted bylo během tří měsíců, na které se vztahuje tato zpráva, podáno sedm nových žalob proti devíti novinářům a publicistům.

Mezi deseti novinářskými procesy, které se v tomto období rozběhly, byl i případ novináře Furkana Karabaye, který byl zatčen v prosinci 2023 a po deseti dnech propuštěn. Karabay, který pravděpodobně čelí více soudním procesům než kterýkoli jiný novinář v Turecku v současné době, se ve sledovaném období objevil u soudu v 11 různých případech. Ve dvou z nich byl odsouzen a v jednom zproštěn viny.

Ve druhém čtvrtletí roku 2024 stanulo před soudem 192 novinářů ve 101 případech. Ve 24 ukončených případech bylo 17 novinářů zproštěno viny, zatímco 8 novinářů bylo odsouzeno k celkovému trestu odnětí svobody v délce 25 let, 6 měsíců a 15 dní a 5 novinářům bylo nařízeno zaplatit odškodné v celkové výši 62 500 TL. Proti novinářům bylo zahájeno nejméně 7 nových případů; 20 novinářů bylo zadrženo a 5 novinářů bylo uvězněno.

Svoboda médií po pokusu o převrat

Během výjimečného stavu vyhlášeného po pokusu o převrat v červenci 2016 bylo trvale uzavřeno celkem 169 sdělovacích prostředků. Mezi nimi byly i tištěné sdělovací prostředky a televizní kanály údajně spojené s organizací odpovědnou za pokus o převrat, náboženskou kongregací vedenou kazatelem Fethullahem Gülenem žijícím v USA. Je však důležité poznamenat, že značný počet uzavřených provozoven byl klasifikován jako "kurdská média".

Zkušený novinář Aydın Engin, který bohužel v roce 2022 zemřel, se při návštěvě deníku Cumhuriyet na znamení solidarity podělil se zástupci zahraničního tisku o následující vzkaz. Tato návštěva se uskutečnila poté, co bylo v roce 2016 uvězněno 12 jeho vedoucích pracovníků a zaměstnanců:

Přítomnost novinářů, kteří jsou koupeni jinými, není novým jevem. Existoval vždy, a to nejen v Turecku, ale po celém světě. Za vlády AKP však byla překročena určitá hranice. Místo toho, aby se turečtí obchodníci s politiky zabývali koupenými novináři, uchýlili se k nákupu novin a televizních kanálů, čímž vytvořili to, čemu říkáme "poolová média". To spočívá v tom, že majitelé velkokapitálu, kteří dostávají od státu značné zakázky, kupují noviny a televize a dělají z nich "hlásné trouby" vlády.

Když Engin pronesl tato slova, byla to ostrá připomínka prodeje tureckého mediálního gigantu Doğan Group, vlastníka 20 měsíčníků a 7 speciálních periodik a celkem 80 publikací v různých časových intervalech. Skupina se pyšnila vlastnictvím populárních televizních kanálů, jako jsou CNN Türk, Kanal D TV, a také digitálních vysílacích platforem Blu TV a D-Smart. Kromě toho skupina vykonávala významnou kontrolu nad distribuční společností Yay-Sat, která má v současné době téměř monopolní postavení a jejíž prodej se zvažuje). Prodej, k němuž došlo před necelým rokem za závratnou částku 890 milionů dolarů, vzbudil rozpaky, když se zjistilo, že transakci usnadnil 14letý úvěr ve výši 800 milionů dolarů od státem vlastněné banky. Objevily se také domněnky, že kupující jednal na základě zvláštních pokynů. Toto odhalení vrhá světlo na spletitou síť vazeb a vlivů v mediálním prostředí.

Turecká média byla v roce 2016 poprvé zařazena organizací Freedom House do kategorie "nesvobodná". Od té doby bohužel nedošlo k žádnému zlepšení. Naopak: více než 90 % tureckých médií je nyní pod nepřímou kontrolou vlády. Podle průzkumu zveřejněného v rámci Media Ownership Monitoring Project (MOM), který společně připravily organizace Bianet a Reportéři bez hranic, bylo v květnu 2019 v tureckém mediálním sektoru 2474 novin, 3650 časopisů, 899 rozhlasových stanic a 108 televizních kanálů. Čtyřicet největších mediálních organizací v zemi ovládají společnosti působící v oblasti průmyslu a obchodu mimo mediální sektor. Tato média jsou často označována jako "stranická média". Běžně se stává, že deset tureckých deníků, včetně těch, které jsou považovány za "mainstreamové", používá naprosto stejný titulek.

Ukázkový případ: Příklad: Cumhuriyet

V Turecku dnes zbývá pouze tři a půl novin, které nestojí na straně vlády. A co hůř, existují pouze jedny noviny, které lze označit za "nezávislé" v pravém slova smyslu. Osud těchto jediných novin v posledním desetiletí je předmětem dokumentárního filmu, na kterém jsem pracoval posledních pět let.

Po smrti svého šéfredaktora a faktického ředitele İlhana Selcuka v roce 2010 prošel deník Cumhuriyet (Republika), původně známý svými nacionalistickými levicovými postoji, výrazným posunem směrem k liberální levici. Přestože nebyl spojen s žádnou organizací a byl vlastněn nadací, založenou po smrti všech členů zakládající rodiny Nadi, vznikly v novinách vnitřní konflikty mezi starými a novými. Tento přechod vedl k tomu, že noviny zaujaly širší pohled na události, a to i za cenu rozčilení tradičních kemalistických čtenářů. Příkladem tohoto posunu byl nábor nových autorů s vazbami na liberální levici, kteří otevřeně kritizovali kurdskou politiku Turecka. V únoru 2015 byl šéfredaktorem jmenován Can Dündar, novinář proslulý svými levicově liberálními postoji prostřednictvím svých knih, televizních pořadů a dokumentů.

V tomto období noviny odvážně publikovaly v turečtině první číslo francouzského časopisu Charlie Hebdo, které vyšlo po smrtících útocích na jeho pařížské redakce v roce 2015. Tento krok měl být projevem solidarity s časopisem a neochvějné oddanosti svobodě tisku. To vyvolalo silné reakce ze strany představitelů islámské komunity, včetně samotného prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. V reakci na stupňující se násilné protesty se sídlo časopisu ocitlo v obklíčení stálé policejní barikády.

Zároveň noviny nadále vybočovaly z kemalisticko-nacionalistické cesty, přestože představenstvo vytrvale potvrzovalo svůj závazek hájit Atatürkovy revoluce a základní principy republiky. Poté, co byly noviny od svého založení úzce spjaty s Republikánskou lidovou stranou (CHP), se začaly viditelně otevírat hlasům dalších opozičních stran, zejména prokurdské Lidové demokratické strany (HDP, v roce 2023 sloučené s Lidovou stranou rovnosti a demokracie - DEM). Noviny si následně upevnily pozici nejvýznamnějšího opozičního tiskového subjektu a poskytly určitou protiváhu v rámci mediální krajiny, která nadále odrážela pozice vládnoucí AKP. Přestože měl jen relativně malý náklad, zůstal renomovaným a vlivným periodikem.

V květnu 2015 obdržel Can Dündar video, které mělo značný dopad. Předchozího roku Tureckem otřásl incident, který byl označován jako "kamiony rozvědky": tři kamiony doprovázené tureckou zpravodajskou agenturou MIT byly zastaveny četnictvem pouhou hodinu cesty od syrských hranic. Mezi četnictvem a pracovníky MIT došlo k roztržce, při níž byly taseny zbraně. Příslušníci zpravodajské služby byli zatčeni a nákladní vozidla byla zabavena. Následně případ převzal guvernér a nakonec byly kamiony i pracovníci MIT propuštěni a překročili hranici. Vláda popřela obvinění, že nákladní automobily byly naloženy zbraněmi. Incident vyvolal širokou diskusi v tureckém parlamentu a ve veřejné sféře.

Videozáznam předaný Can Dündarem však zachycoval otevření beden bezpečnostními složkami, které odhalilo zbraně ukryté pod balíčky s léky v nákladních vozech, jež byly převáženy do Sýrie. Záběry ze záběrů se dostaly na titulní stranu listu Cumhuriyet s titulkem "Zde jsou zbraně, o kterých Erdogan tvrdí, že neexistují". V reakci na to Erdoğan přislíbil, že "nenechám člověka, který tuto zprávu vytvořil, aby mu prošla". O šest měsíců později byli Can Dündar a Erdem Gül, šéf ankarské redakce novin, zatčeni. Po třech měsících vězení byli rozhodnutím Ústavního soudu propuštěni.

Během jednoho ze slyšení se Dündar stal terčem útoku, při němž na něj byl spáchán atentát. Navzdory tomuto incidentu ho soud odsoudil k pěti letům a deseti měsícům odnětí svobody a rozhodl o konfiskaci veškerého jeho majetku. Dündar se následně přestěhoval do Německa, kde od té doby zůstal. V roce 2020 byl v nepřítomnosti odsouzen k 27 letům a šesti měsícům odnětí svobody na základě obvinění ze špionáže. Vláda mezitím přiznala, že kamiony převážely zbraně, o nichž trvala na tom, že jsou určeny Turkmenům (kteří popřeli, že by je obdrželi). Jiní však tvrdili, že zbraně byly určeny pro džihádistické skupiny v Sýrii.

Dne 31. října 2016 došlo k novému zásahu proti Cumhuriyet, jehož výsledkem bylo zadržení 15 zaměstnanců. Bylo zatčeno devět významných spisovatelů, novinářů a vedoucích pracovníků, včetně předsedy představenstva Akına Atalaye a nového šéfredaktora Murata Sabuncu. Byli obviněni z napojení na FETÖ, organizaci kazatele Fethullaha Gülena žijícího v USA, který podle vlády zosnoval pokus o převrat v roce 2016, a na kurdskou separatistickou organizaci PKK.

V obžalobě chyběly konkrétní důkazy o spáchání trestných činů podle tureckého práva. Místo toho se opírala o chabé vazby, jako je spojení s FETÖ příbuzného prodavače parket, který nabídl své služby jednomu z obžalovaných, nebo telefonát do cestovní kanceláře (ironicky vlastněné současným tureckým ministrem kultury a cestovního ruchu), která byla kdysi s touto organizací spojena. Navzdory absenci podstatných důkazů byli novináři uvězněni až na jeden a půl roku. Po dvouletém procesu bylo 15 novinářů odsouzeno k trestům od tří do osmi a půl roku. Právníci Cumhuriyet se dvakrát odvolali k Nejvyššímu soudu, ale jejich odvolání byla zamítnuta.

Bývalí členové správní rady nadace, která noviny vlastní, prohlásili, že jsou krajně nespokojeni s jejich rostoucím odklonem od kemalismu. Ti, kteří nebyli v roce 2013 znovu zvoleni do správní rady, poskytli svědectví proti novinám během trestního stíhání Cumhuriyet, čímž ironicky posloužili Erdoganovým cílům. Generální ředitelství nadací, jehož správci jsou jmenováni byrokraty spjatými s vládnoucí AKP, pak učinilo významné a bezprecedentní rozhodnutí: že předchozí volba správní rady nadace Cumhuriyet v roce 2013, která byla tehdy i přes námitky schválena, nebyla v souladu s právním rámcem.

Toto rozhodnutí vedlo k tomu, že 7. září 2018 došlo ke změně ve vedení novin a do vedení se opět dostali dříve zvolení členové správní rady. Následující den se na titulní straně novin objevil výrazný titulek "Atatürkův Cumhuriyet", který měl poukázat na návrat k tradiční kemalistické cestě. V důsledku převzetí představenstva dalo z novin výpověď téměř 40 novinářů a vedoucích pracovníků. Cumhuriyet dnes sice zůstává jediným nezávislým tištěným deníkem, jeho opoziční pozice však nyní zaujímá užší republikánský úhel pohledu.

P24: Platforma pro nezávislou žurnalistiku

Transformace v tureckých médiích připravila o práci tisíce novinářů. Například 375 novinářů bylo propuštěno, když byl Hürriyet, kdysi deník s největším počtem čtenářů v zemi, v roce 2018 prodán konglomerátu Demirören Holding blízkému Erdoganovi. Mnozí z nezaměstnaných novinářů, zejména ti začínající, hledali příležitosti v jiných oborech. Značný počet zkušených nebo odhodlaných novinářů přešel na digitální platformy.

Nebylo by chybou předpokládat, že nezávislá média v Turecku sledují převážně ti, kteří hledají alternativní zpravodajství o aktuálním dění a chtějí mít jistotu, že zprávy jsou ověřené fakty. Stejně jako všude jinde jsou však i v Turecku nejrozšířenějšími "zdroji zpráv" YouTube a Instagram, na třetím místě je X. Obliba tradičních médií klesá a budoucnost skutečné žurnalistiky a její udržitelnosti je nejistá.

Naše sdružení, Platforma nezávislé žurnalistiky P24, je nevládní organizace, která již 11 let podporuje nezávislou žurnalistiku. Kromě podpory svobody tisku se organizace zasazuje také o svobodu projevu, svobodu uměleckého vyjadřování a iniciativy na rozšíření těchto svobod ve všech segmentech společnosti. Byla založena s širokým posláním budovat kapacitu tureckých médií, vytvářet u veřejnosti zájem o nezávislost médií a definovat a propagovat osvědčené novinářské postupy.

P24 provozuje různé projekty na podporu nezávislé žurnalistiky, svobody projevu, na odpor proti cenzuře a autocenzuře nebo alespoň na zviditelnění cenzury a protidemokratických praktik. Susma (Speak Up) je platforma zřízená s cílem postavit se proti omezování svobody projevu, jako je cenzura, autocenzura, zákazy, blokování, izolace, hanobení nebo společenský lynč, kterému jsou vystaveni jednotlivci a sdružení působící v kulturním životě, umění a médiích. Jejím cílem je posílit postavení všech v Turecku, jejichž svoboda projevu je ohrožena a kteří si váží práva na získávání zpráv a informací, umění, literatury - zkrátka jakékoli formy projevu.

Expression Interrupted je webová stránka, kterou spustila P24 a která sleduje vězněné novináře a akademiky v Turecku. Jejím cílem je poskytovat včasné a spolehlivé informace o případech a vývoji v oblasti svobody projevu a sledovat probíhající soudní procesy.

K24, dalším probíhajícím projektem P24, je internetová recenze knih (K jako kitap/kniha - pozn. red.). Jeho mottem jsou knihy, kultura a kritika. Nejedná se o komerční publikaci. Dalším projektem je Kıraathane Istanbul Literature House. V Kıraathane se konají semináře, workshopy, čtení, v jeho prostorách vystavuje mnoho mladých a talentovaných umělců. Protože je Dům literatury Kıraathane nekomerční, může hostit mnoho zajímavých a politických děl, která komerční galerie nemají. Kromě toho je spisovatelům a umělcům vyhrazen malý byt Domu literatury Kıraathane Istanbul v budově P24; je to útulná rezidence.

Všechny tyto projekty jsou realizovány s pomocí mezinárodních grantů. Na domácí finanční prostředky P24 nedosáhne. Soukromá filantropie je tradicí, která se v Turecku mezi buržoazií neprosadila; dále je tu skutečnost, že soukromé nadace se obávají sankcí, pokud by podpořily organizaci, jako je P24, která kritizuje omezování lidských práv a svobody projevu ze strany vlády.

Od místních vlád by se dalo očekávat, že budou podporovat kulturní iniciativy, jako jsou K24 a Kıraathane. Zvláště po vítězství opozičních stran v Istanbulu a dalších městech, které v posledních komunálních volbách získaly kolem 60 procent křesel. Tomu však brání dvě překážky: za prvé, v Turecku se rozšířil centralismus na všech úrovních, kde se vláda změnila v režim jednoho muže. Navíc jak vláda, tak opozice považují kulturu za otázku peněz. Opozicí ovládané metropolitní obce raději vytvářejí společnosti a nové instituce, které jsou jejich prodlouženou rukou, než aby podporovaly stávající kulturní instituce a iniciativy, které prokázaly svou udržitelnost. Kromě kontroly toku peněz se tak vytváří mechanismus politické a kulturní kontroly.

Poté, co zmizely kulturní stránky v mainstreamových médiích a začaly se zavírat literární a umělecké časopisy, se uvolněná místa podařilo zaplnit K24 nebo Kıraathane. Vydávání a distribuce tištěného časopisu je kvůli chronickému problému s distribucí a monopolům v zemi téměř nemožné. V takovém prostředí pokračují K24 a Kıraathane ve své nikové existenci jako malá, ale účinná centra opozice nebo místa odporu.

P24 obývá pětipatrovou budovu, která stojí již více než dvanáct desetiletí v jedné z nejhistoričtějších istanbulských čtvrtí. Přes okna v horních patrech je krásný výhled na Zlatý roh úzkou uličkou se secesními budovami. Možná si o této romantické scenérii povíme příště. Tentokrát, protože ještě mohu, jsem se rozhodla povědět vám o jiném výhledu z tohoto okna.