REPCO

Na začátku září svěřil Emmanuel Macron předsedu vlády zkušenému Barnierovi a ten koncem měsíce představil jména svých ministrů, sestavených ze středu a pravice. Nová vláda byla menšinová a okamžitě čelila hlasování o nedůvěře, a to na základě iniciativy Nové lidové fronty (NFP), levicové koalice, která se v červencových volbách umístila na prvním místě.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/ue/sad-powstrzyma-le-pen-przed-ponownym-ubieganiem-sie-o-prezydenture/

Barnier přežil jen díky tiché podpoře nacionalistů z Národního sjednocení (RN). Uskupení Marine Le Penové se neformálně spojilo s Macronisty a očekávalo na oplátku tvrdou protiimigrační politiku a řadu ústupků od Barnierovy vlády. Jak se právě ukázalo, tato provizorní koalice neobstála ve své první vážné zkoušce - hlasování o rozpočtu na rok 2025.

Budget, který rozdělil francouzský parlament

.
Již tak nejistou situaci Barnierovy menšinové vlády ještě více ztížila skutečnost, že Francie bude v příštím roce čelit mimořádně vysokému rozpočtovému deficitu, který by měl podle prognóz dosáhnout přibližně 6 % HDP. Každý ze tří parlamentních bloků navrhuje jiné řešení tohoto problému: levice volá po vyšších daních pro bohaté, liberálové hovoří především o rozpočtových škrtech a nacionalisté se mezi těmito možnostmi zmítají, přičemž na jedné straně kritizují zvyšování daní a na druhé straně se staví proti škrtům - pokud by se ovšem neměly dotknout byrokracie a imigrantů. Podle politiků RN by snížení počtu úředníků a zbavení příchozích nároku na lékařskou péči zalepilo rozpočtovou díru, v čemž jedni budou vidět notnou dávku optimismu, druzí demagogie.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/ue/francja-zawiesic-demokracje-zeby-ja-uratowac-zizek/

Ministerstvo financí se nakonec snažilo vyjít vstříc různým nápadům a počítalo alespoň s dočasným zvýšením daní pro bohatší občany, ale hlavním receptem mělo být tradiční utahování opasků, tedy snížení výdajů na veřejné služby a zvýšení cen energií, které by zasáhlo zejména kapsy chudších lidí. Barnier tedy nemohl počítat s podporou levice, i když to celou dobu věděl a prezidentský tábor spolu s poslanci RN neváhal odmítnout pozměňovací návrhy NFP, které ulehčily většině občanů na úkor nejbohatších Francouzů a nadnárodních korporací.

Závažnějším problémem byla nespokojenost nacionalistů, kteří považovali Barnierovy ústupky za nedostatečné. Konzervativně-liberální vláda se nehodlala vzdát vyšších poplatků za energie ani zlepšit valorizaci důchodů. Navíc by však zbavení přistěhovalců jejich ústavou zaručených práv bylo pro centristické poslance vládní koalice příliš velkým krokem. Prostor pro dohodu s RN byl proto malý.

90 dní Barniera a basta

.
Vědom si téměř jisté porážky při hlasování o návrhu rozpočtu se Barnier chopil poslední možnosti, (ne)slavného článku 49.3 ústavy, umožňujícího prosadit legislativu bez parlamentu. Tento trik v posledních letech spolehlivě fungoval a Barnierovi předchůdci Elisabeth Borneová a Gabriel Attal jej využívali mimořádně často. Tentokrát se však ukázalo, že pozice vlády je příliš slabá na to, aby přežila hlasování o nedůvěře, které je v tomto postupu jedinou možností, jak zabránit tomu, aby zákon vstoupil v platnost.

https://krytykapolityczna.pl/kultura/eribon-pisze-bo-chce-byc-glosem-pariasow-rozmowa/

Pro zamítnutí rozpočtu a zároveň pro odvolání Barniera hlasovalo 331 z 577 poslanců Národního shromáždění. Jedná se teprve o druhý pád vlády v důsledku hlasování o nedůvěře v historii Páté republiky - předchozí obětí této procedury byl Georges Pompidou v roce 1962. V roce 1962, tedy v realitě ještě neokleštěného nového politického režimu a těsně po skončení brutální války v Alžírsku. To ukazuje na rozsah selhání Emmanuela Macrona, který v posledních měsících uvrhl republiku do chaosu na desetiletí téměř nepředstavitelného, uvážíme-li existenci systémových mechanismů posilujících exekutivu právě proto, aby takovým situacím zabránil. Navíc Barnierova vláda vydržela pouhých 90 dní, což je neslavný rekord.

Po porážce RN v parlamentních volbách - nebo přinejmenším výrazném zklamání, protože nacionalisté sice dosáhli svého nejlepšího výsledku v historii, ale po triumfu v eurovolbách doufali ve víc - se občas mluvilo o Macronově genialitě, že Le Penovou vyvedl z rovnováhy nečekaným gambitem, který umožnil Republikánské frontě odrazit ofenzivu krajní pravice. Nyní je však král nahý. Sám jako nikdy předtím a jeho vlastní politický tábor mu vyčítá, že svým riskantním rozhodnutím uvrhl Francii do nejhlubší politické krize v její novodobé historii.

Kdo vezme věci do vlastních rukou?

.
Na základě ustanovení Ústavy Páté republiky není možné vyřešit současnou patovou situaci nařízením dalších předčasných voleb. Macron se k tomuto opatření bude moci uchýlit až rok po předchozím rozpuštění parlamentu, tedy v červnu příštího roku. Do té doby projdou Matignonským palácem další dva premiéři, pokud jejich kabinety budou mít podobně krátkou životnost jako ten poslední. Tomu by se samozřejmě prezidentský tábor nejraději vyhnul a burza jmen s potenciálními nástupci Barniera již začala, ale žádný z nich nezaručuje velký úspěch.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/ue/paryska-tragedia-przypomina-o-niebezpiecznym-polozeniu-niezmotoryzowanych/

Macron může sáhnout po dalším veteránovi, jako je centrista François Bayrou, ale Barnier už ukázal, že jen zkušenosti nestačí. Dalšími v pořadí jsou dva šéfové ministerstva vnitra, současný a jeho předchůdce, Bruno Retailleau, respektive Gérald Darmanin. Oba jsou známí svým tvrdým protiimigračním postojem, takže by to bylo přitakání nacionalistům. Otázkou je, na jak dalekosáhlé ústupky je centristické křídlo macronistů ochotno přistoupit. Pro ně by bylo lepší alternativou oslovení levého středu prostřednictvím nominace bývalého socialistického premiéra Bernarda Cazeneuva, ale k dosažení parlamentní většiny by bylo zapotřebí prakticky celé NFP, a ta požaduje premiérské portfolio pro Lucie Castets, s čímž zase nesouhlasí prezident.

https://krytykapolityczna.pl/swiat/ue/uczciwy-i-kochajacy-maz-szuka-zwyrola/

 

V důsledku toho není na politickém obzoru Francie vidět ani stabilní vládní koalice, ani jednoduché řešení probíhající krize. Teoreticky by Macron mohl Barniera do funkce jmenovat ještě jednou, a to až do konce, přičemž by vládl pomocí provizorních dekretů, což má však svá omezení. Jadernou variantou by bylo využití článku 16 francouzské ústavy, který prezidentovi v situaci institucionální krize přiznává výjimečné pravomoci - na jeho základě by měl Macron možnost prosadit například zákon o rozpočtu na příští rok, což by se však nepochybně setkalo s obrovským politickým a společenským odporem, neřkuli pompézně: s revolucí.

[mnky_books id="356875"]

Naproti tomu řešení, které Macronovi navrhují někteří odpůrci, spočívá v odstoupení a nařízení předčasných prezidentských voleb. Naposledy k takové situaci došlo v roce 1969, kdy odstoupil Charles De Gaulle. Od Macrona lze takový krok očekávat jen těžko, ale scénář, kdy se jej opozice pokusí vynutit důsledným odvoláváním postupně jmenovaných prezidentských kandidátů na post premiéra, není vyloučen. Tedy pokud se vůbec najdou zájemci o aktuálně nejžhavější křeslo ve francouzské politice.