REPCO

{
    key:"uid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
    key:"title": {
        key:"en": {
            key:"value": string:"The myth of the Serbian-Russian friendship"
        }
    },
    key:"subtitle": {
        key:"en": {
            key:"value": string:""
        }
    },
    key:"summary": {
        key:"en": {
            key:"value": string:"<I>The Serbian-Russian friendship is a politically constructed myth that emerged during the Milošević era but gained prominence after changes in Russia and the strengthening of Putin's position. Serbia, with its anti-NATO and anti-western sentiments that were caused mainly by the 1999 bombings and the activities of the Hague Tribunal, became a useful partner for Russia, opening a window for renewed influence in the region.</I>\r\n<br><br>\r\nAfter reading a series on Serbian history of the 19th and early 20th centuries by Slobodan Jovanović, a highly esteemed Serbian historian, lawyer, philosopher, literary critic, diplomat and politician from the early 20th century, one might wonder why the myth of Serbian-Russian friendship appears so enduring in contemporary Serbian policy, culture and society. Indeed, Russia's historical presence was less significant than that of other European powers. The answer lies in the political construction of this historical friendship over recent decades. This myth serves both nations. For Russia, it helps maintain influence in the Balkans and counter EU presence, while for Serbia it supports its position in the ongoing Kosovo issue and reinforces illiberal policies."
        }
    },
    key:"content": {
        key:"en": {
            key:"value": string:"<p>Serbian emancipation in the 19th century transformed a poor, underpopulated agricultural land into a modern nation by European standards. Historian Leopold von Ranke praised this transformation in his 1829 book, <em>Die Serbische Revolution</em>, which celebrated Serbia's revolt against Ottoman rule. The country attracted numerous foreigners from more prosperous European nations, who contributed to its modernization across various sectors, including music, architecture, the military and academia. Throughout the 19th century, Serbia, initially autonomous within the Ottoman Empire and gaining independence in 1878, exemplified the process of a former Ottoman province successfully completing a European-style modernization. There was no feudalism, boyars or high culture that excluded common language speakers, and Russian influence in the country was relatively modest during that time.</p>\n<p><strong>Soviet distrust</strong></p>\n<p>In the 19th century, the Russian tsars favoured Bulgaria over Serbia due to its proximity to their objective of taking Constantinople. At the same time, Serbia was aligned with the Habsburg sphere of influence. The Habsburg empire, along with other European powers, thwarted the Russian-backed Treaty of San Stefano in 1878, preventing the formation of an expanded Bulgaria that would have included much of present-day south Serbia.</p>\n<p>By the late 19th century, Russian influence in Serbia grew with the rise of the Radical Party led by Nikola Pašić, a prominent Russophile and influential statesman. Despite the May coup in 1903 and the subsequent dynastic change, Russia was not Serbia's sole ally. St Petersburg shared this role with France. Following the October Revolution, French influence became the most significant until the late 1930s.</p>\n<p>During the interwar period, the Kingdom of Yugoslavia was a firm opponent of the Soviet Union, with formal diplomatic relations established only in 1940. However, the attitude towards the Russian White emigration that settled in significant numbers in Belgrade and other towns was markedly positive, contrasting with sentiments toward the Soviets.</p>\n<p>By the end of the Second World War, the Yugoslav partisans had become one of the most effective anti-Axis resistance movements, liberating the entirety of Yugoslavia by May 1945 alongside the British and Red armies. Unlike other socialist states, socialist Yugoslavia experienced the departure of the Red Army from its territory in Spring 1945. Joseph Broz Tito, leader of the Yugoslav communists, had gained Stalin's trust due to the rapid Sovietization of the state. However, in 1948, a major schism occurred with the “Tito-Stalin split”. Stalin imposed an economic blockade on Yugoslavia and deployed Soviet troops to the borders of Hungary, Romania and Bulgaria with Yugoslavia. This led to the purge of Yugoslav communists suspected of being pro-Soviet. The break in relations with Stalin allowed Yugoslav socialism to develop independently of Soviet influence but also fostered a cautious attitude among the main Yugoslav communists toward the Soviet Union.</p>\n<p>After Tito died in 1980, the power of communist leaders in the various Yugoslav republics grew, alongside a rise in ethno-nationalism. Slobodan Milošević emerged as the dominant figure among these leaders following the \"Antibureaucratic Revolution\", a series of coups in Vojvodina, Kosovo and Montenegro. A key difference between Milošević and other ethno-nationalist politicians in the region was his faith in the Soviet Union and later Russia. Interestingly, Boris Yeltsin, Russia’s first president, was distrustful of Milošević. During the Yugoslav Wars of the 1990s, Russia supported international sanctions against the Milošević regime. In 1992, Moscow endorsed UN Security Council resolutions imposing sanctions and establishing the International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia in The Hague.</p>\n<p>In the 1999 Kosovo War, Russia did not assist Milošević’s Yugoslavia though it did express discontent over NATO's bombing of Serbia. Seeking to establish a foothold in the region, Russia deployed peacekeeping forces to Kosovo after the Kumanovo Agreement in June 1999, doing so without consulting the international community. However, the contingent did not effectively participate in the peacekeeping mission. Still, the 1999 NATO bombing of Serbia became the main argument backing up the thoughts and feelings of anti-western circles, who claimed that the only trusted partner could be found in the Orthodox East.</p>\n<p>Following the democratic changes in Serbia and the October Revolution of 2000, which ended Milošević’s rule, Yugoslavia entered a new democratic chapter for the first time since the Axis occupation in 1941. In 2003 it transformed into the State Union of Serbia and Montenegro.</p>\n<p><strong>Construction of the myth</strong></p>\n<p>The democratic reforms in Serbia were short-lived. Elements of the <em>ancien régime</em> and former allies of Milošević orchestrated the assassination of the reformist Prime Minister Zoran Đinđić. His main political rival, Vojislav Koštunica, who served as president of Yugoslavia from 2000 to 2003, is believed to have protected the conspirators after becoming prime minister in early 2004. Koštunica and his associates gradually reintroduced a key narrative from Milošević’s propaganda: the betrayal of Serbia by former western allies, primarily the US and the UK. This shift was accompanied by a rise in clericalism, historical revisionism and the development of a new myth of eternal friendship with Russia, the largest Orthodox nation.</p>\n<p>This narrative was pivotal in allowing the political elite to evade responsibility for the dissolution of Yugoslavia, lost wars and the country's impoverishment. To sustain this narrative, having a powerful foreign ally like Putin's Russia became essential for Serbian nationalism. Serbia experienced turbulent times, with Montenegro proclaiming independence in 2006, followed by Kosovo in 2008. At the same time, for Russia, the eastern enlargement of NATO (1999-2004) and the European Union (2004-07) posed threats to its desired influence over former Soviet republics and satellite states. Concurrently, Balkan countries were orienting themselves towards the West by submitting EU and NATO applications, and the Thessaloniki Summit of 2003 confirmed the EU's commitment to including Western Balkan nations.</p>\n<p>Simultaneously, Serbia sought a significant ally to support its non-recognition of Kosovo in the international arena, a role that Russia was eager to fulfil, especially amid rising competition with the US and its European allies. However, Russian backing of Serbian policies in the UN Security Council, particularly concerning Kosovo's status, came at a price.</p>\n<p>In 2008, Serbia’s petroleum industry was sold to the Russian company Gazprom for a fraction of its market value. This transaction was dubbed the \"deal of the century\" and was supported by Koštunica and other leading politicians, reflecting a political consensus that viewed it as a beneficial move. Boris Tadić, Serbia's president from 2004 to 2012, expressed confidence in this approach during his 2004 inauguration speech, stating, \"Today, our foreign policy priorities are European integration, good neighbourliness and balanced relations with the three centripetal points of world politics: Brussels, Washington and Moscow.\" After visiting Beijing in August 2009, he further defined Serbia's foreign policy within the framework of \"four pillars\".</p>\n<p>After Boris Tadić replaced Koštunica as Serbia's leading political figure in 2008, Russian influence continued to grow despite Tadić’s apparent position as a pro-European statesman. Notably, he was one of the few European leaders who did not condemn Russia's war in Georgia that same year. While Tadić promoted messages of reconciliation in the former Yugoslav region, his policies aligned with ethno-nationalism, subtly supporting Serbian nationalistic politicians and parties, particularly among Serbian minorities in the region. His approach, especially regarding Kosovo, Montenegro and Bosnia and Herzegovina (Republika Srpska), set the stage for the post-2012 era, as the new Serbian political establishment would likely continue to support these same groups.</p>\n<p>The political change of 2012 marked the rise of the Serbian Progressive Party (SNS) led by Tomislav Nikolić and Aleksandar Vučić, former close associates of Vojislav Šešelj, who had been convicted by the International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY) of crimes against the Croatian minority in Vojvodina during the Yugoslav Wars. This shift was facilitated by Ivica Dačić, leader of the Socialist Party of Serbia (SPS), who changed alliances to support the SNS. Dačić has consistently remained one of Russia's most loyal allies in the region.</p>\n<p><strong>Friends forever or pragmatic partners?</strong></p>\n<p>The reformist potential and expectations concerning the SNS and SPS gradually diminished despite some positive developments regarding Kosovo and the signing of the Brussels Agreement, which aimed to normalize relations between Serbia and Kosovo under EU auspices. The first war in Ukraine in 2014 marked a period of increased Russian influence not only in Serbia but also in Montenegro and Bosnia and Herzegovina.</p>\n<p>As the EU struggled to present a unified stance in support of Ukraine, some member states began exploring potential rapprochement with Russia already in 2015, seeking to ease economic relations and discuss issues like travel, visas and energy policy. This provided a valuable message to the Serbian political elite, which recognized that expanding Russian influence could serve their interests. In 2014, both Dmitry Medvedev and Vladimir Putin visited Belgrade, offering “unconditional support” for Kosovo's reintegration into Serbia.</p>\n<p>Souvenirs and graffiti featuring Serbian and Russian symbols, as well as images of Putin, began appearing in 2014. Two years later, they had become symbols for “anti-imperialistic” nationalist movements and football hooligans. The peak of \"Putinomania\" occurred during the opening of the Sveti Sava Church in January 2019, where Putin and Vučić were the main guests. After the full-scale Russian invasion of Ukraine in 2022, some compared Putin's popularity in Serbia to that enjoyed by rock stars. This came as a surprise for many Russians who fled their homeland and settled in Belgrade to avoid conscription. Putin remains the most popular foreign politician, which explains why 80 per cent of citizens oppose the introduction of sanctions against Russia</p>\n<p>In the years leading up to the COVID-19 pandemic, the myth of friendship between Russia and Serbia was effectively propagated in western media. Foreign journalists often relied on Serbian sources that crafted this narrative, rather than analysing the historical, political and economic ties independently. This myth was supported by the “special connections” among political leaders, church officials, sports clubs and influential figures closely linked to the state apparatus, such as film director Emir Kusturica and poet Matija Bećković. This environment contributed to what some analysts refer to as the \"systematic forgetting\" of historical facts, creating a narrative that portrayed Russia as Serbia's most important foreign policy partner and key economic donor. This is despite the EU being the largest provider of financial assistance to Serbia. In 2018, to commemorate the 180th anniversary of diplomatic relations between Serbia and Russia, foreign ministers Ivica Dačić and Sergey Lavrov published a joint article in <em>Rossiyskaya Gazeta</em> and the Serbian <em>Politika</em>, highlighting years of “friendship, trust and cooperation” between the \"two fraternal nations\". During the COVID-19 pandemic, Russia, along with China, employed \"vaccine diplomacy\" to foster sales of their medical equipment and vaccines. This was also done to fuel mistrust toward western-produced vaccines and medications.</p>\n<p>In Serbian media, the Russian aggression against Ukraine in February 2022 was largely portrayed as NATO-provoked, with widespread arguments asserting that Russia was defending Russian-speaking citizens. According to the report by the Center for Research, Transparency and Accountability (CRTA), a Serbian human rights organization, most media coverage tends to be pro-Russian and presents biased reporting. While most European nations condemned the brutality of the Russian invasion, Serbian intellectuals, church officials and celebrities signed petitions against sanctions on Russia. The petition demanded that Serbian officials not join the sanctions imposed by the West, despite Serbia's obligations to align foreign policy with the EU’s one like other EU candidates from the region. Serbia was the only EU candidate state that did not fulfil this commitment.</p>\n<p><strong>Serbian World and its repercussions</strong></p>\n<p>The development of the <em>Srpski svet</em> (Serbian World) project, a smaller counterpart to the <em>Russkiy mir</em> (Russian World), exemplifies how Russian ideas have been adapted for local purposes. In 2021, Serbian Interior Minister Aleksandar Vulin, a veteran politician from the Milošević era, was put in charge of promoting this new concept. The Serbian World aims to create a “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (United Serbian World), advocating for the unification of Serbs in the region to protect their identity, language, culture and history, with Belgrade as the central decision-making capital. As Vulin stated, the long-term goal is political unity among Serbs. However, proponents of this concept neglect to mention that integrating the Western Balkans with the EU would allow for borderless living for Serbs in the region.</p>\n<p>The primary (mis)use of the friendship myth serves political agendas, reflecting a continuity of themes from Milošević’s propaganda, and finally constructed in Koštunica’s time. Serbian policymakers employ this narrative for two main purposes. First, they impose certain values through the school curriculum, promote special relations in culture and sports, and foster a clerical society that views the Orthodox churches in Belgrade and Moscow as the only “pure” institutions. This strategy promotes “traditional values and culture” aligned with Putin's Russia while condemning the liberal West. Historical revisionism contributes significantly to a cult of ethnic self-victimization. Consequently, support for EU integration has declined among Serbian citizens. Opposition parties espousing Euroscepticism and nationalism have emerged, yet paradoxically, the ruling Serbian Progressive Party (SNS) remains the most solid European partner. This dynamic has strengthened the phenomenon of “stabilitocracy”, creating fertile ground for illiberal policies that disregard the rule of law and minority rights according to a majoritarian interpretation of democracy.</p>\n<p>The second purpose of this narrative is to bolster nationalism in regional policies, which, while interconnected with the first, also targets citizens in neighbouring countries, particularly Montenegro and Bosnia and Herzegovina. This has resulted in Belgrade’s increased influence through politicians dependent on Serbian support. The actions of the Serbian Orthodox Church in Montenegro have empowered pro-Serbian and pro-Russian “reformist” parties that have been part of the government since autumn 2020. In Bosnia and Herzegovina, support for Milorad Dodik, the political leader of the Republika Srpska entity (currently under US sanctions), contributes to the further destabilization of the country.</p>\n<p><strong>Perpetuating the myth</strong></p>\n<p>The Serbian-Russian friendship is a politically constructed myth that emerged during the Milošević era but gained prominence after changes in Russia and the strengthening of Putin's position. For Russia, the EU's “Big Bang” enlargement, along with new NATO members from eastern and southeastern parts of Europe, signalled an opportunity for action to secure the Russian sphere of influence. Serbia, with its anti-NATO and anti-western sentiments, caused mainly by the 1999 bombings and the activities of the Hague Tribunal, became a useful partner, opening a window for renewed influence in the region.</p>\n<p>The myth was embraced by Boris Tadić and his circle, and later was further developed by Aleksandar Vučić. As a result, it has significantly fostered anti-EU sentiments among Serbian citizens while bolstering nationalism and Russian influence in the region. The prevailing reasoning in Serbia is that the West cannot be trusted and that strong ties with Russia are the only guarantee for preserving the country's territorial integrity and avoiding the recognition of Kosovo on the international stage. The myth emphasizes strategic relations between Serbia and Russia in foreign policy and economy. Interestingly, the data do not seem to confirm this claim, as Russia is not even among Serbia’s top five largest trade partners. The 2023 reports demonstrate that EU-Serbia trade in goods accounted for 60 per cent of Serbian trade in total. Moreover, the EU is the largest donor in the Republic of Serbia.</p>\n<p>Conversely, Russia views its relationship with Serbia as a means to reassert influence in the Balkans, counter NATO expansion, and project power within a geopolitically significant region. An example of this extended Russian influence is the 2016 attempted coup in Montenegro, where Russian military intelligence (GRU), with the assistance of Serbian partners and local pro-Serbian political leaders, sought to violently overthrow the government during parliamentary elections. The Montenegrin security services arrested 20 Serbian nationals suspected of plotting to impede the election of a pro-NATO government, just as Montenegro was set to join the Alliance the following year.</p>\n<p>While many Serbian citizens perceive the friendship with Russia as beneficial, experts caution that gradual and indirect changes, primarily in the cultural and value spheres, are often overlooked. This myth narrows Serbian identity and fosters anti-modernization tendencies, rendering society less inclusive and undermining public trust in institutions and European neighbours.</p>\n<p>In his speeches, Vučić advocates for a “four-pillar” foreign policy that seeks to balance relations between the West, Russia, China and also the Arab states. One of the examples of this multi-focus foreign policy is the recent revelations by the <em>Financial Times</em>. The newspaper reported on an 800-million-euro export of Serbian grenades to Ukraine (via EU member states). This news, confirmed by Vučić, did not provoke a strong reaction from Russia. Analysts note that Serbia's ammunition exports to Ukraine are not driven by a genuine commitment to supporting Ukrainians against Russian aggression but are primarily motivated by economic and political self-interest aimed at alleviating western pressure. The revenue from these transactions, like other EU funds, is likely to reinforce the existing autocratic regime, which is modelled after Russia. Ultimately, while the narrative of eternal friendship resonates with Serbian society, the relationship is fundamentally pragmatic, driven by strategic interests rather than genuine friendship and loyalty.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> is a political scientist and assistant professor at the Institute of European Studies at the Jagiellonian University in Kraków. Her academic interests include transformation processes and identity issues in Central and Eastern Europe, as well as party politics, nationalism, populism and Euroscepticism in the CEE region and the Balkans.</p>\n"
        }
    },
    key:"titleTranslations": {
        key:"bg": {
            key:"value": string:"Митът за сръбско-руското приятелство\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"cs": {
            key:"value": string:"Mýtus srbské-ruského přátelství\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"de": {
            key:"value": string:"Der Mythos der serbisch-russischen Freundschaft\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"el": {
            key:"value": string:"Ο μύθος της σερβο-ρωσικής φιλίας\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"en": {
            key:"value": string:"The myth of the Serbian-Russian friendship\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"es": {
            key:"value": string:"El mito de la amistad serbio-rusa\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"fi": {
            key:"value": string:"Serbialais-venäläisen ystävyyden myytti\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"fr": {
            key:"value": string:"Le mythe de l'amitié serbo-russe\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"hr": {
            key:"value": string:"Mit o srpsko-ruskom prijateljstvu\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"hu": {
            key:"value": string:"A szerb-orosz barátság mítosza\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"it": {
            key:"value": string:"Il mito dell'amicizia serbo-russa\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"nl": {
            key:"value": string:"De mythe van de Servisch-Russische vriendschap\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"pl": {
            key:"value": string:"Mit przyjaźni serbsko-rosyjskiej\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"pt": {
            key:"value": string:"O mito da amizade sérvio-russa\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"ro": {
            key:"value": string:"Mitul prieteniei sârbo-ruse\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"ru": {
            key:"value": string:"Миф о сербско-русской дружбе\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"sk": {
            key:"value": string:"Mýtus srbskoruskej priateľstva\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"sv": {
            key:"value": string:"Myten om den serbisk-ryska vänskapen\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"tr": {
            key:"value": string:"Sırp-Rus dostluğunun miti\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"uk": {
            key:"value": string:"Міф про сербсько-російську дружбу\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        }
    },
    key:"subtitleTranslations": {
        key:"bg": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"cs": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"de": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"el": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"en": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"es": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"fi": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"fr": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"hr": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"hu": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"it": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"nl": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"pl": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"pt": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"ro": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"ru": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"sk": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"sv": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"tr": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"uk": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        }
    },
    key:"summaryTranslations": {
        key:"bg": {
            key:"value": string:"<i>Сръбско-руското приятелство е политически конструиран мит, който възникна по време на ерата на Милошевич, но придоби популярност след промените в Русия и укрепването на позицията на Путин. Сърбия, с антинатовските и антиконтиненталистки настроения, причинени главно от бомбардировките през 1999 г. и дейностите на Хагенския трибунал, стана полезен партньор за Русия, отваряйки прозорец за възобновено влияние в региона.</i>\n\nСлед като прочете поредица от статии за сръбската история на 19-ти и началото на 20-ти век от Слободан Йованович, високо ценен сръбски историк, юрист, философ, литературен критик, дипломат и политик от началото на 20-ти век, човек може да се запита защо митът за сръбско-руското приятелство изглежда толкова устойчив в съвременната сръбска политика, култура и общество. Всъщност, историческото присъствие на Русия беше по-малко значимо от това на другите европейски сили. Отговорът се крие в политическото конструиране на това историческо приятелство през последните десетилетия. Този мит служи на двете нации. За Русия, той помага за поддържане на влиянието в Балканите и противодействие на присъствието на ЕС, докато за Сърбия подкрепя позицията й в текущия косовски въпрос и укрепва illiberal политики.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"cs": {
            key:"value": string:"<i>Srbsko-ruské přátelství je politicky konstruovaný mýtus, který vznikl během éry Miloševiće, ale získal na významu po změnách v Rusku a posílení Putinovy pozice. Srbsko, se svými anti-NATO a anti-západními sentimenty, které byly způsobeny především bombardováním v roce 1999 a činnostmi Haagského tribunálu, se stalo užitečným partnerem pro Rusko, otevírajícím okno pro obnovený vliv v regionu.</i>\n\nPo přečtení série o srbské historii 19. a počátku 20. století od Slobodana Jovanoviće, vysoce uznávaného srbského historika, právníka, filozofa, literárního kritika, diplomata a politika z počátku 20. století, by se člověk mohl ptát, proč se mýtus srbského-ruského přátelství zdá být tak trvalý v současné srbské politice, kultuře a společnosti. Opravdu, historická přítomnost Ruska byla méně významná než přítomnost jiných evropských mocností. Odpověď leží v politické konstrukci tohoto historického přátelství v posledních desetiletích. Tento mýtus slouží oběma národům. Pro Rusko pomáhá udržovat vliv na Balkáně a čelit přítomnosti EU, zatímco pro Srbsko podporuje jeho pozici v probíhající otázce Kosova a posiluje neliberální politiky.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"de": {
            key:"value": string:"<i>Die serbisch-russische Freundschaft ist ein politisch konstruierter Mythos, der während der Ära Milošević entstand, aber nach den Veränderungen in Russland und der Stärkung von Putins Position an Bedeutung gewann. Serbien, mit seinen anti-NATO- und anti-westlichen Sentiments, die hauptsächlich durch die Bombardierungen von 1999 und die Aktivitäten des Haager Tribunals verursacht wurden, wurde zu einem nützlichen Partner für Russland und öffnete ein Fenster für erneuten Einfluss in der Region.</i>\n\nNach dem Lesen einer Reihe über die serbische Geschichte des 19. und frühen 20. Jahrhunderts von Slobodan Jovanović, einem hochgeschätzten serbischen Historiker, Juristen, Philosophen, Literaturkritiker, Diplomaten und Politiker des frühen 20. Jahrhunderts, könnte man sich fragen, warum der Mythos der serbisch-russischen Freundschaft in der zeitgenössischen serbischen Politik, Kultur und Gesellschaft so beständig erscheint. In der Tat war Russlands historische Präsenz weniger bedeutend als die anderer europäischer Mächte. Die Antwort liegt in der politischen Konstruktion dieser historischen Freundschaft in den letzten Jahrzehnten. Dieser Mythos dient beiden Nationen. Für Russland hilft er, den Einfluss auf dem Balkan aufrechtzuerhalten und die EU-Präsenz zu kontern, während er für Serbien seine Position in der laufenden Kosovo-Frage unterstützt und illiberale Politiken verstärkt.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"el": {
            key:"value": string:"<i>Η φιλία Σερβίας-Ρωσίας είναι ένας πολιτικά κατασκευασμένος μύθος που εμφανίστηκε κατά την εποχή του Μιλόσεβιτς αλλά απέκτησε προ prominence μετά τις αλλαγές στη Ρωσία και την ενίσχυση της θέσης του Πούτιν. Η Σερβία, με τα αντι-NATO και αντιδυτικά αισθήματα που προκλήθηκαν κυρίως από τους βομβαρδισμούς του 1999 και τις δραστηριότητες του Δικαστηρίου της Χάγης, έγινε ένας χρήσιμος εταίρος για τη Ρωσία, ανοίγοντας ένα παράθυρο για ανανεωμένη επιρροή στην περιοχή.</i>\n\nΜετά την ανάγνωση μιας σειράς για την ιστορία της Σερβίας του 19ου και αρχές του 20ού αιώνα από τον Σλόμπονταν Γιοβάνοβιτς, έναν εξαιρετικά εκτιμώμενο Σέρβο ιστορικό, δικηγόρο, φιλόσοφο, λογοτεχνικό κριτικό, διπλωμάτη και πολιτικό από τις αρχές του 20ού αιώνα, μπορεί κανείς να αναρωτηθεί γιατί ο μύθος της φιλίας Σερβίας-Ρωσίας φαίνεται τόσο διαρκής στην σύγχρονη σερβική πολιτική, κουλτούρα και κοινωνία. Πράγματι, η ιστορική παρουσία της Ρωσίας ήταν λιγότερο σημαντική από αυτήν άλλων ευρωπαϊκών δυνάμεων. Η απάντηση βρίσκεται στην πολιτική κατασκευή αυτής της ιστορικής φιλίας κατά τις τελευταίες δεκαετίες. Αυτός ο μύθος εξυπηρετεί και τα δύο έθνη. Για τη Ρωσία, βοηθά στη διατήρηση της επιρροής στα Βαλκάνια και στην αντίσταση στην παρουσία της ΕΕ, ενώ για τη Σερβία υποστηρίζει τη θέση της στο συνεχιζόμενο ζήτημα του Κοσόβου και ενισχύει τις μη φιλελεύθερες πολιτικές.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"en": {
            key:"value": string:"<i>The Serbian-Russian friendship is a politically constructed myth that emerged during the Milošević era but gained prominence after changes in Russia and the strengthening of Putin's position. Serbia, with its anti-NATO and anti-western sentiments that were caused mainly by the 1999 bombings and the activities of the Hague Tribunal, became a useful partner for Russia, opening a window for renewed influence in the region.</i>\r\n\r\nAfter reading a series on Serbian history of the 19th and early 20th centuries by Slobodan Jovanović, a highly esteemed Serbian historian, lawyer, philosopher, literary critic, diplomat and politician from the early 20th century, one might wonder why the myth of Serbian-Russian friendship appears so enduring in contemporary Serbian policy, culture and society. Indeed, Russia's historical presence was less significant than that of other European powers. The answer lies in the political construction of this historical friendship over recent decades. This myth serves both nations. For Russia, it helps maintain influence in the Balkans and counter EU presence, while for Serbia it supports its position in the ongoing Kosovo issue and reinforces illiberal policies.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"es": {
            key:"value": string:"<i>La amistad serbio-rusa es un mito políticamente construido que surgió durante la era de Milošević, pero ganó prominencia tras los cambios en Rusia y el fortalecimiento de la posición de Putin. Serbia, con sus sentimientos anti-OTAN y antioccidentales que fueron causados principalmente por los bombardeos de 1999 y las actividades del Tribunal de La Haya, se convirtió en un socio útil para Rusia, abriendo una ventana para una renovada influencia en la región.</i>\n\nDespués de leer una serie sobre la historia serbia de los siglos XIX y XX por Slobodan Jovanović, un historiador serbio altamente estimado, abogado, filósofo, crítico literario, diplomático y político de principios del siglo XX, uno podría preguntarse por qué el mito de la amistad serbio-rusa parece tan perdurable en la política, cultura y sociedad serbias contemporáneas. De hecho, la presencia histórica de Rusia fue menos significativa que la de otras potencias europeas. La respuesta radica en la construcción política de esta amistad histórica en las últimas décadas. Este mito sirve a ambas naciones. Para Rusia, ayuda a mantener la influencia en los Balcanes y contrarrestar la presencia de la UE, mientras que para Serbia apoya su posición en el actual problema de Kosovo y refuerza políticas illiberales.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"fi": {
            key:"value": string:"<i>Serbialais-venäläinen ystävyys on poliittisesti rakennettu myytti, joka syntyi Miloševićin aikakaudella, mutta sai merkitystä Venäjän muutosten ja Putinin aseman vahvistumisen myötä. Serbia, sen anti-NATO- ja anti-lännen tunteet, jotka johtuvat pääasiassa vuoden 1999 pommituksista ja Haagissa toimivasta tuomioistuimesta, tuli Venäjälle hyödylliseksi kumppaniksi, avaten ikkunan uudelle vaikutusvallalle alueella.</i>\n\nLukiessaan sarjaa serbialaisesta historiasta 1800- ja 1900-luvun alussa Slobodan Jovanovićilta, joka on erittäin arvostettu serbialainen historioitsija, lakimies, filosofi, kirjallisuuskriitikko, diplomaatti ja poliitikko 1900-luvun alusta, saatetaan kysyä, miksi serbialais-venäläisen ystävyyden myytti näyttää olevan niin kestävä nykyaikaisessa serbialaisessa politiikassa, kulttuurissa ja yhteiskunnassa. Itse asiassa Venäjän historiallinen läsnäolo oli vähemmän merkittävä kuin muiden eurooppalaisten suurvaltojen. Vastaus piilee tämän historiallisesti ystävyyden poliittisessa rakentamisessa viime vuosikymmeninä. Tämä myytti palvelee molempia kansoja. Venäjälle se auttaa ylläpitämään vaikutusvaltaa Balkanilla ja vastustamaan EU:n läsnäoloa, kun taas Serbialle se tukee sen asemaa käynnissä olevassa Kosovon kysymyksessä ja vahvistaa epäliberaaleja politiikkoja.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"fr": {
            key:"value": string:"<i>L'amitié serbo-russe est un mythe politiquement construit qui est apparu durant l'ère Milošević mais qui a gagné en importance après les changements en Russie et le renforcement de la position de Poutine. La Serbie, avec ses sentiments anti-OTAN et anti-occidentaux causés principalement par les bombardements de 1999 et les activités du Tribunal de La Haye, est devenue un partenaire utile pour la Russie, ouvrant une fenêtre pour un renouvellement de l'influence dans la région.</i>\n\nAprès avoir lu une série sur l'histoire serbe des 19ème et début 20ème siècles par Slobodan Jovanović, un historien serbe très estimé, avocat, philosophe, critique littéraire, diplomate et homme politique du début du 20ème siècle, on peut se demander pourquoi le mythe de l'amitié serbo-russe semble si durable dans la politique, la culture et la société serbes contemporaines. En effet, la présence historique de la Russie était moins significative que celle d'autres puissances européennes. La réponse réside dans la construction politique de cette amitié historique au cours des dernières décennies. Ce mythe sert les deux nations. Pour la Russie, il aide à maintenir l'influence dans les Balkans et à contrer la présence de l'UE, tandis que pour la Serbie, il soutient sa position dans la question du Kosovo en cours et renforce des politiques illibérales.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"hr": {
            key:"value": string:"<i>Srpsko-rusko prijateljstvo je politički konstruirani mit koji se pojavio tijekom Miloševićeve ere, ali je dobio na značaju nakon promjena u Rusiji i jačanja Putinove pozicije. Srbija, sa svojim anti-NATO i anti-zapadnim sentimentima koji su uglavnom uzrokovani bombardiranjem 1999. i aktivnostima Haškog tribunala, postala je koristan partner Rusiji, otvarajući prozor za obnovljeni utjecaj u regiji.</i>\r\n\r\nNakon što je pročitao seriju o srpskoj povijesti 19. i početka 20. stoljeća autora Slobodana Jovanovića, visoko cijenjenog srpskog povjesničara, pravnika, filozofa, književnog kritičara, diplomata i političara s početka 20. stoljeća, može se zapitati zašto mit o srpsko-ruskom prijateljstvu izgleda tako trajno u suvremenoj srpskoj politici, kulturi i društvu. Naime, povijesna prisutnost Rusije bila je manje značajna od one drugih europskih sila. Odgovor leži u političkoj konstrukciji ovog povijesnog prijateljstva tijekom posljednjih desetljeća. Ovaj mit koristi obema nacijama. Za Rusiju, pomaže održavanju utjecaja na Balkanu i suprotstavljanju prisutnosti EU, dok za Srbiju podržava njezinu poziciju u tekućem pitanju Kosova i jača illiberalne politike.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"hu": {
            key:"value": string:"<i>A szerb-orosz barátság egy politikailag konstruált mítosz, amely a Milošević-korszakban alakult ki, de a változások után Oroszországban és Putyin pozíciójának megerősödésével vált hangsúlyossá. Szerbia, az 1999-es bombázások és a Hágai Törvényszék tevékenysége által kiváltott NATO-ellenes és nyugatellenes érzületeivel, hasznos partnerévé vált Oroszországnak, megnyitva egy ablakot a megújult befolyás számára a régióban.</i>\n\nMiután elolvastunk egy sorozatot a 19. és 20. század eleji szerb történelemről Slobodan Jovanovićtól, egy rendkívül elismert szerb történésztől, jogásztól, filozófustól, irodalmi kritikustól, diplomatától és politikustól, aki a 20. század elején élt, az ember azon tűnődhet, miért tűnik a szerb-orosz barátság mítosza olyan tartósnak a kortárs szerb politikában, kultúrában és társadalomban. Valóban, Oroszország történelmi jelenléte kevésbé volt jelentős, mint más európai hatásoké. A válasz a közelmúlt évtizedeiben ennek a történelmi barátságnak a politikai konstrukciójában rejlik. Ez a mítosz mindkét nemzet számára hasznos. Oroszország számára segít fenntartani a befolyást a Balkánon és ellensúlyozni az EU jelenlétét, míg Szerbia számára támogatja a pozícióját a folyamatban lévő koszovói ügyben és megerősíti az illiberális politikákat.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"it": {
            key:"value": string:"<i>L'amicizia serbo-russa è un mito politicamente costruito che è emerso durante l'era Milošević, ma ha guadagnato prominenza dopo i cambiamenti in Russia e il rafforzamento della posizione di Putin. La Serbia, con i suoi sentimenti anti-NATO e anti-occidentali causati principalmente dai bombardamenti del 1999 e dalle attività del Tribunale dell'Aia, è diventata un partner utile per la Russia, aprendo una finestra per un rinnovato influsso nella regione.</i>\n\nDopo aver letto una serie sulla storia serba del XIX e dell'inizio del XX secolo di Slobodan Jovanović, un altamente stimato storico serbo, avvocato, filosofo, critico letterario, diplomatico e politico dell'inizio del XX secolo, ci si potrebbe chiedere perché il mito dell'amicizia serbo-russa appaia così duraturo nella politica, cultura e società serba contemporanea. Infatti, la presenza storica della Russia è stata meno significativa rispetto a quella di altre potenze europee. La risposta risiede nella costruzione politica di questa amicizia storica negli ultimi decenni. Questo mito serve a entrambe le nazioni. Per la Russia, aiuta a mantenere l'influenza nei Balcani e a contrastare la presenza dell'UE, mentre per la Serbia supporta la sua posizione nella questione del Kosovo in corso e rafforza politiche illiberali.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"nl": {
            key:"value": string:"<i>De Servisch-Russische vriendschap is een politiek geconstrueerde mythe die ontstond tijdens het Milošević-tijdperk, maar aan betekenis won na de veranderingen in Rusland en de versterking van Poetin's positie. Servië, met zijn anti-NAVO en anti-westerse sentimenten die voornamelijk veroorzaakt werden door de bombardementen in 1999 en de activiteiten van het Joegoslavië-tribunaal, werd een nuttige partner voor Rusland, wat een venster opende voor hernieuwde invloed in de regio.</i>\n\nNa het lezen van een serie over de Servische geschiedenis van de 19e en vroege 20e eeuw door Slobodan Jovanović, een hooggewaardeerde Servische historicus, jurist, filosoof, literair criticus, diplomaat en politicus uit de vroege 20e eeuw, zou men zich kunnen afvragen waarom de mythe van de Servisch-Russische vriendschap zo duurzaam lijkt in het hedendaagse Servische beleid, cultuur en samenleving. Inderdaad, de historische aanwezigheid van Rusland was minder significant dan die van andere Europese machten. Het antwoord ligt in de politieke constructie van deze historische vriendschap in de afgelopen decennia. Deze mythe dient beide naties. Voor Rusland helpt het om invloed in de Balkan te behouden en de EU-aanwezigheid tegen te gaan, terwijl het voor Servië zijn positie in de voortdurende Kosovo-kwestie ondersteunt en illiberale beleidsmaatregelen versterkt.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"pl": {
            key:"value": string:"<i>Przyjaźń serbsko-rosyjska jest politycznie skonstruowanym mitem, który powstał w czasach Miloševicia, ale zyskał na znaczeniu po zmianach w Rosji i wzmocnieniu pozycji Putina. Serbia, z antynato i antyzachodnimi nastrojami, które były spowodowane głównie bombardowaniami w 1999 roku i działalnością Trybunału Haskiego, stała się użytecznym partnerem dla Rosji, otwierając okno na odnowiony wpływ w regionie.</i>\n\nPo przeczytaniu serii o historii Serbii z XIX i początku XX wieku autorstwa Slobodana Jovanovicia, wysoko cenionego serbskiego historyka, prawnika, filozofa, krytyka literackiego, dyplomaty i polityka z początku XX wieku, można się zastanawiać, dlaczego mit przyjaźni serbsko-rosyjskiej wydaje się tak trwały w współczesnej polityce, kulturze i społeczeństwie serbskim. Rzeczywiście, historyczna obecność Rosji była mniej znacząca niż innych europejskich mocarstw. Odpowiedź leży w politycznej konstrukcji tej historycznej przyjaźni w ostatnich dziesięcioleciach. Ten mit służy obu narodom. Dla Rosji pomaga utrzymać wpływy na Bałkanach i przeciwdziałać obecności UE, podczas gdy dla Serbii wspiera jej pozycję w trwającym problemie kosowskim i wzmacnia illiberalne polityki.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"pt": {
            key:"value": string:"<i>A amizade sérvio-russa é um mito politicamente construído que surgiu durante a era Milošević, mas ganhou destaque após as mudanças na Rússia e o fortalecimento da posição de Putin. A Sérvia, com seus sentimentos anti-OTAN e antiocidentais, causados principalmente pelos bombardeios de 1999 e pelas atividades do Tribunal de Haia, tornou-se um parceiro útil para a Rússia, abrindo uma janela para uma influência renovada na região.</i>\n\nApós ler uma série sobre a história sérvia dos séculos 19 e início do século 20 por Slobodan Jovanović, um historiador sérvio altamente estimado, advogado, filósofo, crítico literário, diplomata e político do início do século 20, pode-se perguntar por que o mito da amizade sérvio-russa parece tão duradouro na política, cultura e sociedade sérvias contemporâneas. De fato, a presença histórica da Rússia foi menos significativa do que a de outras potências europeias. A resposta reside na construção política dessa amizade histórica ao longo das últimas décadas. Esse mito serve a ambas as nações. Para a Rússia, ajuda a manter a influência nos Bálcãs e a contrabalançar a presença da UE, enquanto para a Sérvia, apoia sua posição na questão do Kosovo em andamento e reforça políticas iliberais.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"ro": {
            key:"value": string:"<i>Prietenia sârbo-rusă este un mit construit politic care a apărut în timpul erei Milošević, dar a câștigat prominență după schimbările din Rusia și întărirea poziției lui Putin. Serbia, cu sentimentele sale anti-NATO și anti-occidentale cauzate în principal de bombardamentele din 1999 și activitățile Tribunalului de la Haga, a devenit un partener util pentru Rusia, deschizând o fereastră pentru o influență reînnoită în regiune.</i>\n\nDupă ce a citit o serie despre istoria sârbească a secolelor 19 și începutul secolului 20 de Slobodan Jovanović, un istoric sârbește foarte apreciat, avocat, filozof, critic literar, diplomat și politician din începutul secolului 20, s-ar putea întreba de ce mitul prieteniei sârbo-ruse pare atât de durabil în politica, cultura și societatea sârbească contemporană. Într-adevăr, prezența istorică a Rusiei a fost mai puțin semnificativă decât cea a altor puteri europene. Răspunsul se află în construcția politică a acestei prietenii istorice în ultimele decenii. Acest mit servește ambele națiuni. Pentru Rusia, ajută la menținerea influenței în Balcani și la contracararea prezenței UE, în timp ce pentru Serbia susține poziția sa în problema Kosovo și întărește politicile iliberale.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"ru": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"sk": {
            key:"value": string:"<i>Srbsko-ruské priateľstvo je politicky konštruovaný mýtus, ktorý sa objavil počas éry Miloševiča, ale získal na význame po zmenách v Rusku a posilnení Putinovej pozície. Srbsko, so svojimi anti-NATO a anti-západnými pocitmi, ktoré boli spôsobené predovšetkým bombardovaním v roku 1999 a činnosťami Haagského tribunálu, sa stalo užitočným partnerom pre Rusko, otvárajúc okno pre obnovený vplyv v regióne.</i>\n\nPo prečítaní série o srbských dejinách 19. a začiatku 20. storočia od Slobodana Jovanovića, vysoko váženého srbského historika, právnika, filozofa, literárneho kritika, diplomata a politika z začiatku 20. storočia, by sa niekto mohol pýtať, prečo sa mýtus srbského-ruského priateľstva zdá byť taký trvalý v súčasnej srbkej politike, kultúre a spoločnosti. Skutočne, historická prítomnosť Ruska bola menej významná ako prítomnosť iných európskych mocností. Odpoveď spočíva v politickej konštrukcii tohto historického priateľstva v posledných desaťročiach. Tento mýtus slúži obom národom. Pre Rusko pomáha udržiavať vplyv na Balkáne a čeliť prítomnosti EÚ, zatiaľ čo pre Srbsko podporuje jeho pozíciu v prebiehajúcej otázke Kosova a posilňuje illiberálne politiky.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"sv": {
            key:"value": string:"<i>Den serbisk-ryska vänskapen är en politiskt konstruerad myt som uppstod under Milošević-eran men fick större betydelse efter förändringarna i Ryssland och stärkandet av Putins ställning. Serbien, med sina anti-NATO- och anti-västliga känslor som främst orsakades av bombningarna 1999 och aktiviteterna från Haagtribunalen, blev en användbar partner för Ryssland, vilket öppnade ett fönster för förnyat inflytande i regionen.</i>\n\nEfter att ha läst en serie om serbisk historia från 1800-talet och tidigt 1900-tal av Slobodan Jovanović, en högt ansedd serbisk historiker, jurist, filosof, litteraturkritiker, diplomat och politiker från tidigt 1900-tal, kan man undra varför myten om serbisk-ryska vänskapen verkar så bestående i samtida serbisk politik, kultur och samhälle. Faktum är att Rysslands historiska närvaro var mindre betydelsefull än andra europeiska makters. Svaret ligger i den politiska konstruktionen av denna historiska vänskap under de senaste decennierna. Denna myt tjänar båda nationerna. För Ryssland hjälper den till att upprätthålla inflytande på Balkan och motverka EU:s närvaro, medan den för Serbien stöder dess ställning i den pågående Kosovofrågan och förstärker illiberala politik.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"tr": {
            key:"value": string:"<i>Sırp-Rus dostluğu, Milošević döneminde ortaya çıkan ancak Rusya'daki değişimlerin ve Putin'in konumunun güçlenmesinin ardından öne çıkan siyasi olarak inşa edilmiş bir efsanedir. 1999 bombalamaları ve Lahey Mahkemesi'nin faaliyetleri nedeniyle oluşan anti-NATO ve anti-batı duyguları ile Sırbistan, Rusya için faydalı bir ortak haline gelerek bölgede yeniden etki sağlamak için bir pencere açmıştır.</i>\n\n20. yüzyılın başlarından itibaren yüksek saygınlığa sahip Sırp tarihçi, avukat, filozof, edebi eleştirmen, diplomat ve siyasetçi Slobodan Jovanović'in 19. ve 20. yüzyılın başlarına ait Sırp tarihine dair bir dizi makale okuduktan sonra, Sırp-Rus dostluğu efsanesinin günümüz Sırp politikasında, kültüründe ve toplumunda neden bu kadar kalıcı göründüğünü merak edebilirsiniz. Gerçekten de, Rusya'nın tarihi varlığı diğer Avrupa güçlerinin varlığından daha az önemliydi. Cevap, son birkaç on yılda bu tarihi dostluğun siyasi inşasında yatmaktadır. Bu efsane her iki ulusa da hizmet etmektedir. Rusya için, Balkanlar'daki etkisini sürdürmesine ve AB varlığına karşı koymasına yardımcı olurken, Sırbistan için de devam eden Kosova meselesindeki konumunu destekler ve illiberal politikaları pekiştirir.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"uk": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        }
    },
    key:"contentTranslations": {
        key:"bg": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Сръбската еманципация през 19-ти век трансформира бедна, недостатъчно населена селскостопанска земя в модерна нация по европейски стандарти. Историкът Леополд фон Ранке похвали тази трансформация в книгата си от 1829 г., <em>Сръбската революция</em>, която отпразнува бунта на Сърбия срещу османското владичество. Страната привлече множество чужденци от по-проспериращи европейски нации, които допринесоха за модернизацията й в различни сектори, включително музика, архитектура, военна сфера и академия. През 19-ти век, Сърбия, първоначално автономна в рамките на Османската империя и спечелила независимост през 1878 г., демонстрира процеса на успешна европейска модернизация на бивша османска провинция. Нямаше феодализъм, бояри или висока култура, която да изключва говорещите общия език, а руското влияние в страната беше относително скромно през това време.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Съветско недоверие</strong></span>\n<span class=\"para\">През 19-ти век, руските царе предпочитаха България пред Сърбия заради близостта й до тяхната цел за завладяване на Константинопол. В същото време, Сърбия беше свързана с хабсбургската сфера на влияние. Хабсбургската империя, заедно с други европейски сили, осуети подкрепяния от Русия Договор от Сан Стефано през 1878 г., предотвратявайки образуването на разширена България, която би включвала голяма част от съвременна южна Сърбия.</span>\n<span class=\"para\">Към края на 19-ти век, руското влияние в Сърбия нарасна с възхода на Радикалната партия, ръководена от Никола Пашич, виден русофил и влиятелен държавник. Въпреки майския преврат през 1903 г. и последвалата династична смяна, Русия не беше единственият съюзник на Сърбия. Санкт Петербург споделяше тази роля с Франция. След Октомврийската революция, френското влияние стана най-съществено до края на 30-те години на 20-ти век.</span>\n<span class=\"para\">По време на междусъюзническия период, Кралство Югославия беше твърд противник на Съветския съюз, с официални дипломатически отношения, установени едва през 1940 г. Въпреки това, отношението към руската бяла емиграция, която се установи в значителни числа в Белград и други градове, беше забележимо положително, в контекста на чувствата към съветските.</span>\n<span class=\"para\">До края на Втората световна война, югославските партизани станаха едно от най-ефективните антиосеви съпротивителни движения, освобождавайки цяла Югославия до май 1945 г. заедно с британските и червените армии. За разлика от другите социалистически държави, социалистическа Югославия преживя напускането на Червената армия от територията си през пролетта на 1945 г. Йосиф Броз Тито, лидер на югославските комунисти, спечели доверието на Сталин заради бързата съветизация на държавата. Въпреки това, през 1948 г. настъпи голям разкол с \"разделението Тито-Сталин\". Сталин наложи икономическа блокада на Югославия и разположи съветски войски на границите с Унгария, Румъния и България. Това доведе до чистка на югославските комунисти, заподозрени в про-съветски настроения. Разривът в отношенията със Сталин позволи на югославския социализъм да се развива независимо от съветското влияние, но също така насърчи предпазливо отношение сред основните югославски комунисти към Съветския съюз.</span>\n<span class=\"para\">След смъртта на Тито през 1980 г., властта на комунистическите лидери в различните югославски републики нарасна, заедно с възхода на етнонационализма. Слободан Милошевич се утвърди като доминираща фигура сред тези лидери след \"Антибюрократичната революция\", серия от преврати в Воеводина, Косово и Черна гора. Ключовата разлика между Милошевич и другите етнонационалистически политици в региона беше неговата вяра в Съветския съюз и по-късно Русия. Интересно, Борис Елцин, първият президент на Русия, беше недоверчив към Милошевич. По време на югославските войни през 90-те години, Русия подкрепи международните санкции срещу режима на Милошевич. През 1992 г. Москва одобри резолюции на Съвета за сигурност на ООН, налагащи санкции и създаващи Международния наказателен трибунал за бивша Югославия в Хага.</span>\n<span class=\"para\">По време на Косовската война през 1999 г., Русия не помогна на Югославия на Милошевич, въпреки че изрази недоволство от бомбардирането на Сърбия от НАТО. Стремейки се да установи присъствие в региона, Русия разположи миротворчески сили в Косово след Кумановското споразумение през юни 1999 г., правейки това без да се консултира с международната общност. Въпреки това, контингентът не участва ефективно в миротворческата мисия. Въпреки това, бомбардирането на Сърбия от НАТО през 1999 г. стана основен аргумент, подкрепящ мислите и чувствата на антизападните среди, които твърдяха, че единственият надежден партньор може да бъде намерен в православния Изток.</span>\n<span class=\"para\">След демократичните промени в Сърбия и Октомврийската революция от 2000 г., която сложи край на управлението на Милошевич, Югославия влезе в нова демократична глава за първи път след осевата окупация през 1941 г. През 2003 г. тя се трансформира в Държавен съюз на Сърбия и Черна гора.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Конструиране на мита</strong></span>\n<span class=\"para\">Демократичните реформи в Сърбия бяха краткотрайни. Елементи от <em>ancien régime</em> и бивши съюзници на Милошевич организираха убийството на реформаторския министър-председател Зоран Джинджич. Неговият основен политически съперник, Войислав Коштуница, който беше президент на Югославия от 2000 до 2003 г., се смята, че е защитавал заговорниците след като стана министър-председател в началото на 2004 г. Коштуница и неговите сътрудници постепенно възвърнаха ключова наратив от пропагандата на Милошевич: предателството на Сърбия от бившите западни съюзници, предимно САЩ и Великобритания. Тази промяна беше съпроводена от възход на клиризма, исторически ревизионизъм и развитието на нов мит за вечна дружба с Русия, най-голямата православна нация.</span>\n<span class=\"para\">Този наратив беше решаващ за позволяването на политическата елита да избегне отговорност за разпадането на Югославия, загубените войни и обедняването на страната. За да поддържат този наратив, наличието на мощен чужд съюзник като Русия на Путин стана съществено за сръбския национализъм. Сърбия преживя бурни времена, като Черна гора обяви независимост през 2006 г., последвана от Косово през 2008 г. В същото време, за Русия, източното разширение на НАТО (1999-2004) и Европейския съюз (2004-07) представляваше заплаха за желаното й влияние върху бившите съветски републики и сателитни държави. Паралелно, балканските страни се ориентираха към Запада, като подаваха заявления за членство в ЕС и НАТО, а Самитът в Солун през 2003 г. потвърди ангажимента на ЕС да включи страните от Западните Балкани.</span>\n<span class=\"para\">В същото време, Сърбия търсеше значим съюзник, който да подкрепи неразпознаването на Косово на международната сцена, роля, която Русия беше готова да изпълни, особено на фона на нарастващата конкуренция с САЩ и техните европейски съюзници. Въпреки това, руската подкрепа за сръбските политики в Съвета за сигурност на ООН, особено по отношение на статута на Косово, дойде на цена.</span>\n<span class=\"para\">През 2008 г. нефтената индустрия на Сърбия беше продадена на руската компания Газпром за част от пазарната си стойност. Тази сделка беше наречена \"сделката на века\" и беше подкрепена от Коштуница и други водещи политици, отразявайки политически консенсус, който я разглеждаше като полезен ход. Борис Тадич, президент на Сърбия от 2004 до 2012 г., изрази увереност в този подход по време на речта си при встъпването в длъжност през 2004 г., заявявайки: \"Днес нашите външнополитически приоритети са европейска интеграция, добросъседство и балансирани отношения с трите центробежни точки на световната политика: Брюксел, Вашингтон и Москва.\" След посещението си в Пекин през август 2009 г., той допълнително определи външната политика на Сърбия в рамките на \"четири стълба\".</span>\n<span class=\"para\">След като Борис Тадич замени Коштуница като водеща политическа фигура на Сърбия през 2008 г., руското влияние продължи да нараства, въпреки очевидната позиция на Тадич като проевропейски държавник. Забележително е, че той беше един от малкото европейски лидери, които не осъдиха войната на Русия в Грузия през същата година. Докато Тадич популяризираше послания за помирение в бившия югославски регион, неговите политики бяха в съответствие с етнонационализма, дискретно подкрепяйки сръбските националистически политици и партии, особено сред сръбските малцинства в региона. Неговият подход, особено по отношение на Косово, Черна гора и Босна и Херцеговина (Република Сръбска), подготви терена за ерата след 2012 г., тъй като новото сръбско политическо establishment вероятно ще продължи да подкрепя същите тези групи.</span>\n<span class=\"para\">Политическата промяна от 2012 г. отбеляза възхода на Сръбската прогресивна партия (SNS), ръководена от Томислав Николиć и Александър Вучич, бивши близки сътрудници на Войислав Шешел, който беше осъден от Международния наказателен трибунал за бивша Югославия (ICTY) за престъпления срещу хърватското малцинство в Воеводина по време на югославските войни. Тази промяна беше улеснена от Ивица Дачич, лидер на Социалистическата партия на Сърбия (SPS), който смени съюзите, за да подкрепи SNS. Дачич последователно остава един от най-лоялните съюзници на Русия в региона.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Приятели завинаги или прагматични партньори?</strong></span>\n<span class=\"para\">Реформаторският потенциал и очакванията относно SNS и SPS постепенно намаляха, въпреки някои положителни развития по отношение на Косово и подписването на Брюкселското споразумение, което имаше за цел нормализиране на отношенията между Сърбия и Косово под егидата на ЕС. Първата война в Украйна през 2014 г. отбеляза период на увеличено руско влияние не само в Сърбия, но и в Черна гора и Босна и Херцеговина.</span>\n<span class=\"para\">Докато ЕС се опитваше да представи единна позиция в подкрепа на Украйна, някои държави членки започнаха да проучват потенциално сближаване с Русия още през 2015 г., стремейки се да облекчат икономическите отношения и да обсъдят въпроси като пътувания, визи и енергийна политика. Това предостави ценен сигнал на сръбската политическа елита, която осъзна, че разширяващото се руско влияние може да служи в техен интерес. През 2014 г. както Дмитрий Медведев, така и Владимир Путин посетиха Белград, предлагайки \"безусловна подкрепа\" за реинтеграцията на Косово в Сърбия.</span>\n<span class=\"para\">Сувенири и графити с сръбски и руски символи, както и изображения на Путин, започнаха да се появяват през 2014 г. Две години по-късно, те се превърнаха в символи на \"антиимпериалистически\" националистически движения и футболни хулигани. Върхът на \"Путиноманията\" настъпи по време на откритията на църквата Свети Сава през януари 2019 г., където Путин и Вучич бяха основни гости. След пълномащабната руска инвазия в Украйна през 2022 г., някои сравняваха популярността на Путин в Сърбия с тази на рок звезди. Това беше изненада за много руснаци, които избягаха от родината си и се установиха в Белград, за да избегнат набор. Путин остава най-популярният чужд политик, което обяснява защо 80 процента от гражданите се противопоставят на въвеждането на санкции срещу Русия.</span>\n<span class=\"para\">В годините преди пандемията от COVID-19, митът за приятелството между Русия и Сърбия беше ефективно пропагандиран в западните медии. Чуждестранни журналисти често разчитаха на сръбски източници, които създаваха този наратив, вместо да анализират историческите, политическите и икономическите връзки независимо. Този мит беше подкрепен от \"специалните връзки\" между политическите лидери, църковните служители, спортните клубове и влиятелни фигури, тясно свързани с държавния апарат, като филмовия режисьор Емир Костурица и поета Матия Бечкович. Тази среда допринесе за това, което някои анализатори наричат \"систематично забравяне\" на исторически факти, създавайки наратив, който представя Русия като най-важния външнополитически партньор на Сърбия и ключов икономически донор. Това е въпреки факта, че ЕС е най-големият доставчик на финансова помощ за Сърбия. През 2018 г., за да отбележат 180-ата годишнина от дипломатическите отношения между Сърбия и Русия, външните министри Ивица Дачич и Сергей Лавров публикуваха съвместна статия в <em>Российская газета</em> и сръбския <em>Политика</em>, подчертавайки години на \"приятелство, доверие и сътрудничество\" между \"двата братски народа\". По време на пандемията от COVID-19, Русия, заедно с Китай, използва \"ваксинна дипломация\", за да насърчи продажбите на своето медицинско оборудване и ваксини. Това беше направено и за да се подхрани недоверието към ваксините и медикаментите, произведени на Запад.</span>\n<span class=\"para\">В сръбските медии, руската агресия срещу Украйна през февруари 2022 г. беше представена предимно като провокирана от НАТО, с широко разпространени аргументи, че Русия защитава рускоговорящите граждани. Според доклад на Центъра за изследвания, прозрачност и отговорност (CRTA), сръбска правозащитна организация, повечето медийни отразявания са про-руски и представят пристрастно отразяване. Докато повечето европейски нации осъдиха жестокостта на руската инвазия, сръбски интелектуалци, църковни служители и знаменитости подписаха петиции срещу санкции на Русия. Петицията изискваше сръбските официални лица да не се присъединяват към санкциите, наложени от Запада, въпреки задълженията на Сърбия да синхронизира външната си политика с тази на ЕС, както и другите кандидати от региона. Сърбия беше единствената кандидат-държава от ЕС, която не изпълни това задължение.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Сръбският свят и неговите последици</strong></span>\n<span class=\"para\">Развитието на проекта <em>Српски свет</em> (Сръбски свят), по-малък аналог на <em>Руски мир</em> (Руски свят), илюстрира как руските идеи са адаптирани за местни цели. През 2021 г. сръбският министър на вътрешните работи Александър Вулин, ветеран политик от ерата на Милошевич, беше поставен начело на популяризирането на тази нова концепция. Сръбският свят цели да създаде \"Уединини српски свет\" (Обединен сръбски свят), advocating за обединението на сърбите в региона, за да защитят своята идентичност, език, култура и история, с Белград като централна столица на вземането на решения. Както заяви Вулин, дългосрочната цел е политическо единство сред сърбите. Въпреки това, поддръжниците на тази концепция пренебрегват да споменат, че интегрирането на Западните Балкани с ЕС би позволило безгранично живеене за сърбите в региона.</span>\n<span class=\"para\">Основната (не)употреба на мита за приятелство служи на политически агенди, отразявайки продължителност на темите от пропагандата на Милошевич и накрая конструирани по времето на Коштуница. Сръбските политици използват този наратив за две основни цели. Първо, те налагат определени ценности чрез учебната програма, популяризират специални отношения в културата и спорта и насърчават клирно общество, което разглежда православните църкви в Белград и Москва като единствените \"чисти\" институции. Тази стратегия популяризира \"традиционни ценности и култура\", съответстващи на Русия на Путин, докато осъжда либералния Запад. Историческият ревизионизъм значително допринася за култа на етническата само-жертва. В резултат на това, подкрепата за интеграция в ЕС е намаляла сред сръбските граждани. Опозиционни партии, изразяващи евроскептицизъм и национализъм, се появиха, но парадоксално, управляващата Сръбска прогресивна партия (SNS) остава най-солидният европейски партньор. Тази динамика е укрепила феномена на \"стабилитокрация\", създавайки плодородна почва за илюзорни политики, които пренебрегват върховенството на закона и правата на малцинствата според мажоритарна интерпретация на демокрацията.</span>\n<span class=\"para\">Втората цел на този наратив е да укрепи национализма в регионалните политики, които, макар и взаимосвързани с първата, също целят гражданите в съседни страни, особено Черна гора и Босна и Херцеговина. Това доведе до увеличаване на влиянието на Белград чрез политици, зависими от сръбска подкрепа. Действията на Сръбската православна църква в Черна гора укрепиха про-сръбските и про-руски \"реформаторски\" партии, които са част от правителството от есента на 2020 г. В Босна и Херцеговина, подкрепата за Милорад Додик, политическия лидер на Република Сръбска (в момента под санкции от САЩ), допринася за допълнителната дестабилизация на страната.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Увековечаване на мита</strong></span>\n<span class=\"para\">Сръбско-руското приятелство е политически конструиран мит, който се появи по време на ерата на Милошевич, но придоби популярност след промените в Русия и укрепването на позицията на Путин. За Русия, \"Голямото разширение\" на ЕС, заедно с новите членове на НАТО от източната и югоизточната част на Европа, сигнализираше възможност за действие за осигуряване на руската сфера на влияние. Сърбия, с антинатовските и антизападни настроения, причинени главно от бомбардирането през 1999 г. и дейностите на Хагския трибунал, стана полезен партньор, отваряйки прозорец за възобновено влияние в региона.</span>\n<span class=\"para\">Митът беше приет от Борис Тадич и неговия кръг, а по-късно беше допълнително развит от Александър Вучич. В резултат на това, той значително насърчи антиевропейските настроения сред сръбските граждани, докато укрепваше национализма и руското влияние в региона. Преобладаващото мнение в Сърбия е, че Западът не може да бъде доверен и че силните връзки с Русия са единствената гаранция за запазване на териториалната цялост на страната и избягване на признаването на Косово на международната сцена. Митът подчертава стратегическите отношения между Сърбия и Русия във външната политика и икономиката. Интересно е, че данните не изглеждат да потвърдят това твърдение, тъй като Русия не е дори сред петте най-големи търговски партньори на Сърбия. Докладите от 2023 г. показват, че търговията между ЕС и Сърбия в стоки представлява 60 процента от общата търговия на Сърбия. Освен това, ЕС е най-големият донор в Република Сърбия.</span>\n<span class=\"para\">Обратно, Русия разглежда отношенията си със Сърбия като средство за възстановяване на влиянието в Балканите, противодействие на разширяването на НАТО и проектиране на мощ в геополитически значим регион. Пример за това разширено руско влияние е опитът за преврат през 2016 г. в Черна гора, където руското военно разузнаване (ГРУ), с помощта на сръбски партньори и местни про-сръбски политически лидери, се опита да свали насилствено правителството по време на парламентарните избори. Черногорските служби за сигурност арестуваха 20 сръбски граждани, заподозрени в заговор за възпрепятстване на избора на про-НАТО правителство, точно когато Черна гора трябваше да се присъедини към Алианса през следващата година.</span>\n<span class=\"para\">Докато много сръбски граждани възприемат приятелството с Русия като полезно, експерти предупреждават, че постепенните и индиректни промени, предимно в културната и ценностната сфера, често остават незабелязани. Този мит стеснява сръбската идентичност и насърчава анти-модернизационни тенденции, правейки обществото по-малко инклузивно и подкопавайки общественото доверие в институциите и европейските съседи.</span>\n<span class=\"para\">В речите си, Вучич защитава \"четиристълбна\" външна политика, която се стреми да балансира отношенията между Запада, Русия, Китай и арабските държави. Един от примерите за тази многофокусна външна политика е последните разкрития на <em>Файненшъл Таймс</em>. Вестникът съобщи за износ на сръбски гранати за Украйна на стойност 800 милиона евро (чрез държави членки на ЕС). Тази новина, потвърдена от Вучич, не предизвика силна реакция от Русия. Анализаторите отбелязват, че износът на боеприпаси от Сърбия за Украйна не е продиктуван от искрено ангажиране в подкрепа на украинците срещу руската агресия, а е предимно мотивиран от икономически и политически егоизъм, насочен към облекчаване на западния натиск. Приходите от тези транзакции, подобно на другите средства от ЕС, вероятно ще укрепят съществуващия автократичен режим, който е моделиран по руски образец. В крайна сметка, докато наративът за вечна дружба резонира с сръбското общество, отношенията са по същество прагматични, движени от стратегически интереси, а не от искрена дружба и лоялност.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Наташа Стичинска</strong> е политолог и асистент-професор в Института за европейски изследвания на Ягелонския университет в Краков. Нейните академични интереси включват процеси на трансформация и идентичностни въпроси в Централна и Източна Европа, както и партийна политика, национализъм, популизъм и евроскептицизъм в региона на ЦИЕ и Балканите.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"cs": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Srbská emancipace v 19. století proměnila chudou, málo osídlenou zemědělskou oblast na moderní národ podle evropských standardů. Historik Leopold von Ranke chválil tuto transformaci ve své knize z roku 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, která oslavovala Srbskou vzpouru proti osmanské nadvládě. Země přitahovala řadu cizinců z prosperujících evropských národů, kteří přispěli k její modernizaci v různých sektorech, včetně hudby, architektury, armády a akademie. Během 19. století Srbské království, které bylo zpočátku autonomní v rámci Osmanské říše a získalo nezávislost v roce 1878, exemplifikovalo proces bývalé osmanské provincie, která úspěšně dokončila modernizaci ve stylu Evropy. Neexistoval feudalismus, bojaři ani vysoká kultura, která by vylučovala mluvčí běžného jazyka, a ruský vliv v zemi byl v té době relativně skromný.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Sovětská nedůvěra</strong></span>\n<span class=\"para\">V 19. století ruské carové dávali přednost Bulharsku před Srbskem kvůli jeho blízkosti k jejich cíli vzít Konstantinopol. Zároveň bylo Srbsko v souladu s habsburskou sférou vlivu. Habsburská říše spolu s dalšími evropskými mocnostmi zmařila ruskem podporovanou Smlouvu ze San Stefana v roce 1878, čímž zabránila vytvoření rozšířeného Bulharska, které by zahrnovalo velkou část dnešního jižního Srbska.</span>\n<span class=\"para\">Na konci 19. století ruský vliv v Srbsku rostl s nástupem Radikální strany vedené Nikolou Pašićem, prominentním rusofilem a vlivným státníkem. Navzdory květnovému puči v roce 1903 a následné dynastické změně nebylo Rusko jediným spojencem Srbska. Petrohrad tuto roli sdílel s Francií. Po Říjnové revoluci se francouzský vliv stal nejvýznamnějším až do konce 30. let 20. století.</span>\n<span class=\"para\">Během meziválečného období bylo Království Jugoslávie pevným protivníkem Sovětského svazu, přičemž formální diplomatické vztahy byly navázány až v roce 1940. Nicméně postoj k ruské bílé emigraci, která se usadila ve významném počtu v Bělehradě a dalších městech, byl výrazně pozitivní, v kontrastu s pocity vůči Sovětům.</span>\n<span class=\"para\">Na konci druhé světové války se jugoslávští partyzáni stali jedním z nejúčinnějších odbojových hnutí proti Ose, osvobozující celé Jugoslávie do května 1945 po boku britské a rudé armády. Na rozdíl od jiných socialistických států zažila socialistická Jugoslávie odchod Rudé armády ze svého území na jaře 1945. Josip Broz Tito, vůdce jugoslávských komunistů, získal Stalinovu důvěru díky rychlé sovětizaci státu. Nicméně v roce 1948 došlo k velkému rozkolu s \"Tito-Stalinovým rozdělením\". Stalin uvalil na Jugoslávii ekonomickou blokádu a rozmístil sovětské jednotky na hranicích s Maďarskem, Rumunskem a Bulharskem. To vedlo k čistkám jugoslávských komunistů podezřelých z pro-sovětských sympatií. Přerušení vztahů se Stalinem umožnilo jugoslávskému socialismu vyvíjet se nezávisle na sovětském vlivu, ale také podnítilo opatrný postoj mezi hlavními jugoslávskými komunisty vůči Sovětskému svazu.</span>\n<span class=\"para\">Po Titově smrti v roce 1980 se moc komunistických vůdců v různých jugoslávských republikách zvýšila, spolu s nárůstem etnonacionalismu. Slobodan Milošević se stal dominantní postavou mezi těmito vůdci po \"Antibyrokratické revoluci\", sérii pučů ve Vojvodině, Kosovu a Černé Hoře. Klíčovým rozdílem mezi Miloševićem a ostatními etnonacionalistickými politiky v regionu byla jeho víra v Sovětský svaz a později Rusko. Zajímavé je, že Boris Jelcin, první prezident Ruska, byl vůči Miloševićovi nedůvěřivý. Během jugoslávských válek v 90. letech Rusko podporovalo mezinárodní sankce proti Miloševićovu režimu. V roce 1992 Moskva podpořila rezoluce Rady bezpečnosti OSN, které uvalily sankce a zřídily Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu.</span>\n<span class=\"para\">V kosovské válce v roce 1999 Rusko nepomohlo Miloševićově Jugoslávii, i když vyjádřilo nespokojenost s bombardováním Srbska ze strany NATO. S cílem etablovat se v regionu Rusko rozmístilo mírové síly na Kosovo po Kumanovské dohodě v červnu 1999, a to bez konzultace s mezinárodním společenstvím. Nicméně kontingent se efektivně nezúčastnil mírové mise. Přesto se bombardování Srbska NATO v roce 1999 stalo hlavním argumentem podporujícím myšlenky a pocity anti-západních kruhů, které tvrdily, že jediným důvěryhodným partnerem lze nalézt na ortodoxním východě.</span>\n<span class=\"para\">Po demokratických změnách v Srbsku a Říjnové revoluci v roce 2000, která ukončila Miloševićovu vládu, vstoupila Jugoslávie do nové demokratické kapitoly poprvé od okupace Osy v roce 1941. V roce 2003 se transformovala na Státní svaz Srbska a Černé Hory.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Výstavba mýtu</strong></span>\n<span class=\"para\">Demokratické reformy v Srbsku byly krátkodobé. Prvky <em>ancien régime</em> a bývalí spojenci Miloševiće orchestrali atentát na reformistického premiéra Zorana Đinđiče. Jeho hlavní politický rival, Vojislav Koštunica, který byl prezidentem Jugoslávie od roku 2000 do 2003, je považován za to, že chránil spiklence poté, co se stal premiérem na začátku roku 2004. Koštunica a jeho spolupracovníci postupně znovu zavedli klíčový narativ z Miloševićovy propagandy: zradě Srbska bývalými západními spojenci, především USA a Velkou Británií. Tato změna byla doprovázena nárůstem klérikalismu, historického revizionismu a vývojem nového mýtu o věčném přátelství s Ruskem, největším ortodoxním národem.</span>\n<span class=\"para\">Tento narativ byl klíčový pro umožnění politické elitě vyhnout se odpovědnosti za rozpad Jugoslávie, ztracené války a zchudnutí země. Aby se tento narativ udržel, stalo se mít silného zahraničního spojence, jako je Putinovo Rusko, nezbytné pro srbský nacionalismus. Srbsko zažilo bouřlivé časy, kdy Černá Hora vyhlásila nezávislost v roce 2006, následovaná Kosovem v roce 2008. Zároveň pro Rusko představovalo východní rozšíření NATO (1999-2004) a Evropské unie (2004-07) hrozby pro jeho žádoucí vliv na bývalé sovětské republiky a satelitní státy. Současně se balkánské země orientovaly na Západ podáním žádostí o členství v EU a NATO, a Thessalonická konference v roce 2003 potvrdila závazek EU zahrnout západobalkánské národy.</span>\n<span class=\"para\">Současně Srbsko hledalo významného spojence, který by podpořil jeho neuznání Kosova na mezinárodní scéně, což byla role, kterou Rusko rádo plnilo, zejména v době rostoucí konkurence s USA a jejich evropskými spojenci. Nicméně ruská podpora srbských politik v Radě bezpečnosti OSN, zejména pokud jde o status Kosova, přišla za cenu.</span>\n<span class=\"para\">V roce 2008 byl srbský petrochemický průmysl prodán ruské společnosti Gazprom za zlomek jeho tržní hodnoty. Tento obchod byl označen jako \"obchod století\" a byl podporován Koštunicou a dalšími předními politiky, což odráželo politický konsensus, který to považoval za prospěšný krok. Boris Tadić, prezident Srbska od roku 2004 do 2012, vyjádřil důvěru v tento přístup během svého inauguračního projevu v roce 2004, kdy prohlásil: \"Dnes jsou naše zahraničněpolitické priority evropská integrace, dobré sousedství a vyvážené vztahy se třemi centrálními body světové politiky: Bruselem, Washingtonem a Moskvou.\" Po návštěvě Pekingu v srpnu 2009 dále definoval zahraniční politiku Srbska v rámci \"čtyř pilířů\".</span>\n<span class=\"para\">Po tom, co Boris Tadić nahradil Koštunicu jako vedoucí politickou postavu Srbska v roce 2008, ruský vliv pokračoval v růstu navzdory Tadićově zjevné pozici proevropského státníka. Zajímavé je, že byl jedním z mála evropských vůdců, kteří v tom roce neodsoudili ruskou válku v Gruzii. Zatímco Tadić propagoval zprávy o smíření v bývalém jugoslávském regionu, jeho politika byla v souladu s etnonacionalismem, nenápadně podporující srbské nacionalistické politiky a strany, zejména mezi srbskými menšinami v regionu. Jeho přístup, zejména pokud jde o Kosovo, Černou Horu a Bosnu a Hercegovinu (Republika Srpska), připravil půdu pro období po roce 2012, kdy by nová srbská politická establishment pravděpodobně pokračoval v podpoře těchto stejných skupin.</span>\n<span class=\"para\">Politická změna v roce 2012 znamenala vzestup Srbské pokrokové strany (SNS) vedené Tomislavem Nikolićem a Aleksandarem Vučićem, bývalými blízkými spolupracovníky Vojislava Šešelje, který byl Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) odsouzen za zločiny proti chorvatské menšině ve Vojvodině během jugoslávských válek. Tato změna byla usnadněna Ivicou Dačićem, vůdcem Socialistické strany Srbska (SPS), který změnil aliance, aby podpořil SNS. Dačić zůstal jedním z nejvěrnějších ruských spojenců v regionu.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Přátelé navždy nebo pragmatičtí partneři?</strong></span>\n<span class=\"para\">Reformní potenciál a očekávání ohledně SNS a SPS postupně klesaly navzdory některým pozitivním vývojům ohledně Kosova a podpisu Bruselské dohody, která měla za cíl normalizovat vztahy mezi Srbskem a Kosovem pod záštitou EU. První válka na Ukrajině v roce 2014 znamenala období zvýšeného ruského vlivu nejen v Srbsku, ale také v Černé Hoře a Bosně a Hercegovině.</span>\n<span class=\"para\">Jak se EU snažila prezentovat jednotný postoj na podporu Ukrajiny, některé členské státy začaly již v roce 2015 zkoumat potenciální rapprochement s Ruskem, snažící se uvolnit ekonomické vztahy a diskutovat o otázkách jako cestování, víza a energetická politika. To poskytlo cennou zprávu srbské politické elitě, která si uvědomila, že rozšiřující se ruský vliv by mohl sloužit jejich zájmům. V roce 2014 navštívili Bělehrad jak Dmitrij Medveděv, tak Vladimir Putin, nabízející \"bezpodmínečnou podporu\" pro reintegraci Kosova do Srbska.</span>\n<span class=\"para\">Suvenýry a graffiti srbských a ruských symbolů, stejně jako obrázky Putina, začaly v roce 2014 objevovat. O dva roky později se staly symboly pro \"antiimperialistické\" nacionalistické hnutí a fotbalové chuligány. Vrchol \"Putinomanie\" nastal během otevření kostela svatého Sávy v lednu 2019, kde byli Putin a Vučić hlavními hosty. Po plnohodnotné ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 někteří srovnávali popularitu Putina v Srbsku s popularitou rockových hvězd. To bylo překvapením pro mnohé Rusy, kteří utekli ze své vlasti a usadili se v Bělehradě, aby se vyhnuli odvodu. Putin zůstává nejpopulárnějším zahraničním politikem, což vysvětluje, proč 80 procent občanů se staví proti zavedení sankcí proti Rusku.</span>\n<span class=\"para\">V letech před pandemií COVID-19 byl mýtus přátelství mezi Ruskem a Srbskem efektivně propagován v západních médiích. Zahraniční novináři často spoléhali na srbské zdroje, které tento narativ vytvářely, místo aby nezávisle analyzovali historické, politické a ekonomické vazby. Tento mýtus byl podporován \"speciálními vazbami\" mezi politickými vůdci, církevními představiteli, sportovními kluby a vlivnými osobnostmi úzce spojenými se státním aparátem, jako je filmový režisér Emir Kusturica a básník Matija Bećković. Toto prostředí přispělo k tomu, co někteří analytici označují jako \"systematické zapomínání\" historických faktů, vytvářející narativ, který vykresloval Rusko jako nejdůležitějšího zahraničněpolitického partnera Srbska a klíčového ekonomického dárce. To je navzdory tomu, že EU je největším poskytovatelem finanční pomoci Srbsku. V roce 2018, aby si připomněli 180. výročí diplomatických vztahů mezi Srbskem a Ruskem, zveřejnili ministři zahraničí Ivica Dačić a Sergey Lavrov společný článek v <em>Rossiyskaya Gazeta</em> a srbském <em>Politika</em>, zdůrazňující léta \"přátelství, důvěry a spolupráce\" mezi \"dvěma bratrskými národy\". Během pandemie COVID-19 Rusko spolu s Čínou využilo \"vakcinační diplomacii\" k podpoře prodeje svého lékařského vybavení a vakcín. To bylo také provedeno k podnícení nedůvěry vůči vakcínám a lékům vyráběným na Západě.</span>\n<span class=\"para\">V srbských médiích byla ruská agrese proti Ukrajině v únoru 2022 většinou vykreslována jako NATO-provokovaná, s široce rozšířenými argumenty, že Rusko brání rusky mluvící občany. Podle zprávy Centra pro výzkum, transparentnost a odpovědnost (CRTA), srbské lidskoprávní organizace, většina mediálního pokrytí má tendenci být proruská a prezentuje zaujaté zprávy. Zatímco většina evropských národů odsoudila brutalitu ruské invaze, srbští intelektuálové, církevní představitelé a celebrity podepsali petice proti sankcím na Rusko. Petice požadovala, aby srbští představitelé nepřipojovali sankce uvalené Západem, navzdory závazkům Srbska sladit svou zahraniční politiku s politikou EU jako ostatní kandidáti z regionu. Srbsko bylo jediným kandidátským státem EU, který tento závazek nesplnil.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Srbský svět a jeho důsledky</strong></span>\n<span class=\"para\">Vývoj projektu <em>Srpski svet</em> (Srbský svět), menšího protějšku <em>Russkiy mir</em> (Ruský svět), ilustruje, jak byly ruské myšlenky přizpůsobeny místním účelům. V roce 2021 byl srbský ministr vnitra Aleksandar Vulin, veterán politiky z éry Miloševiće, pověřen propagací tohoto nového konceptu. Srbský svět má za cíl vytvořit “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Spojený srbský svět), prosazující sjednocení Srbů v regionu k ochraně jejich identity, jazyka, kultury a historie, s Bělehradem jako centrálním rozhodovacím hlavním městem. Jak Vulin uvedl, dlouhodobým cílem je politická jednota mezi Srby. Nicméně zastánci tohoto konceptu opomíjejí zmínit, že integrace Západního Balkánu s EU by umožnila bezhraniční život pro Srby v regionu.</span>\n<span class=\"para\">Primární (zne)užití mýtu o přátelství slouží politickým agendám, odrážející kontinuitu témat z Miloševićovy propagandy, a nakonec byla konstruována v Koštunicově době. Srbští politici používají tento narativ k dvěma hlavním účelům. Za prvé, vnucují určité hodnoty prostřednictvím školního kurikula, podporují speciální vztahy v kultuře a sportu a podněcují klérikální společnost, která považuje ortodoxní církve v Bělehradě a Moskvě za jediné \"čisté\" instituce. Tato strategie podporuje \"tradiční hodnoty a kulturu\" v souladu s Putinovým Ruskem, zatímco odsuzuje liberální Západ. Historický revizionismus významně přispívá k kultu etnické sebezapření. V důsledku toho podpora pro integraci do EU klesla mezi srbskými občany. Objevily se opoziční strany vyznávající euroskepticismus a nacionalismus, přesto paradoxně zůstává vládnoucí Srbská pokroková strana (SNS) nejpevnějším evropským partnerem. Tato dynamika posílila fenomén \"stabilitokracie\", vytvářející úrodnou půdu pro illiberální politiky, které ignorují právní stát a práva menšin podle majoritní interpretace demokracie.</span>\n<span class=\"para\">Druhým účelem tohoto narativu je posílit nacionalismus v regionálních politikách, které, ačkoliv jsou vzájemně propojené s prvním, také cílí na občany v sousedních zemích, zejména v Černé Hoře a Bosně a Hercegovině. To vedlo k zvýšení vlivu Bělehradu prostřednictvím politiků závislých na srbské podpoře. Činy Srbské ortodoxní církve v Černé Hoře posílily pro-srbské a pro-ruské \"reformistické\" strany, které byly součástí vlády od podzimu 2020. V Bosně a Hercegovině podpora Milorada Dodika, politického vůdce entity Republika Srpska (aktuálně pod sankcemi USA), přispívá k dalšímu destabilizaci země.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Udržování mýtu</strong></span>\n<span class=\"para\">Srbská-ruské přátelství je politicky konstruovaný mýtus, který vznikl během éry Miloševiće, ale získal na významu po změnách v Rusku a posílení Putinovy pozice. Pro Rusko znamenalo \"Velké rozšíření\" EU, spolu s novými členy NATO z východní a jihovýchodní části Evropy, příležitost k akci za účelem zajištění ruské sféry vlivu. Srbsko, se svými anti-NATO a anti-západními sentimenty, způsobenými především bombardováním v roce 1999 a aktivitami Haagského tribunálu, se stalo užitečným partnerem, otevírajícím okno pro obnovený vliv v regionu.</span>\n<span class=\"para\">Mýtus byl přijat Borisem Tadićem a jeho kruhem, a později byl dále rozvinut Aleksandarem Vučićem. V důsledku toho významně podpořil anti-EU sentimenty mezi srbskými občany, zatímco posiloval nacionalismus a ruský vliv v regionu. Prevailující myšlení v Srbsku je, že Západu nelze důvěřovat a že silné vazby s Ruskem jsou jedinou zárukou pro zachování územní integrity země a vyhnutí se uznání Kosova na mezinárodní scéně. Mýtus zdůrazňuje strategické vztahy mezi Srbskem a Ruskem v zahraniční politice a ekonomice. Zajímavé je, že data se nezdají potvrzovat tento nárok, protože Rusko není ani mezi pěti největšími obchodními partnery Srbska. Zprávy z roku 2023 ukazují, že obchod EU se Srbskem tvořil 60 procent celkového srbského obchodu. Navíc je EU největším dárcem v Republice Srbské.</span>\n<span class=\"para\">Naopak Rusko vnímá svůj vztah se Srbskem jako prostředek k obnovení vlivu na Balkáně, proti expanze NATO a k projekci moci v geopoliticky významném regionu. Příkladem tohoto rozšířeného ruského vlivu je pokus o puč v Černé Hoře v roce 2016, kdy ruská vojenská rozvědka (GRU), s pomocí srbských partnerů a místních pro-srbských politických vůdců, usilovala o násilné svržení vlády během parlamentních voleb. Černohorské bezpečnostní služby zatkly 20 srbských občanů podezřelých z plánování zmaření voleb pro pro-NATO vládu, právě když se Černá Hora chystala připojit k Alianci následující rok.</span>\n<span class=\"para\">Zatímco mnozí srbští občané vnímají přátelství s Ruskem jako prospěšné, odborníci varují, že postupné a nepřímé změny, především v kulturní a hodnotové sféře, jsou často přehlíženy. Tento mýtus zužuje srbskou identitu a podněcuje tendence proti modernizaci, což činí společnost méně inkluzivní a podkopává veřejnou důvěru v instituce a evropské sousedy.</span>\n<span class=\"para\">Ve svých projevech Vučić prosazuje zahraniční politiku \"čtyř pilířů\", která se snaží vyvážit vztahy mezi Západem, Ruskem, Čínou a také arabskými státy. Jedním z příkladů této mnohostranné zahraniční politiky jsou nedávná odhalení <em>Financial Times</em>. Noviny informovaly o exportu srbských granátů do Ukrajiny v hodnotě 800 milionů eur (přes členské státy EU). Tato zpráva, potvrzená Vučićem, nevyvolala silnou reakci z Ruska. Analytici poznamenávají, že exporty srbské munice do Ukrajiny nejsou motivovány skutečným závazkem podporovat Ukrajince proti ruské agresi, ale primárně ekonomickým a politickým vlastním zájmem zaměřeným na zmírnění západního tlaku. Příjmy z těchto transakcí, jako jsou další fondy EU, pravděpodobně posílí stávající autokratický režim, který je modelován podle Ruska. Nakonec, zatímco narativ věčného přátelství rezonuje se srbskou společností, vztah je v zásadě pragmatický, řízený strategickými zájmy spíše než skutečným přátelstvím a loajalitou.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> je politoložka a asistentka profesorky na Institutu evropských studií na Jagellonské univerzitě v Krakově. Její akademické zájmy zahrnují transformační procesy a otázky identity ve střední a východní Evropě, stejně jako stranickou politiku, nacionalismus, populismus a euroskepticismus v regionu CEE a na Balkáně.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"de": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Die serbische Emanzipation im 19. Jahrhundert verwandelte ein armes, unterbevölkertes Agrarland in eine moderne Nation nach europäischen Standards. Der Historiker Leopold von Ranke lobte diese Transformation in seinem Buch von 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, das Serbiens Aufstand gegen die osmanische Herrschaft feierte. Das Land zog zahlreiche Ausländer aus wohlhabenderen europäischen Nationen an, die zu seiner Modernisierung in verschiedenen Sektoren beitrugen, darunter Musik, Architektur, Militär und Wissenschaft. Im Laufe des 19. Jahrhunderts stellte Serbien, das zunächst autonom im Osmanischen Reich war und 1878 die Unabhängigkeit erlangte, den Prozess dar, wie eine ehemalige osmanische Provinz erfolgreich eine europäische Modernisierung vollzog. Es gab keinen Feudalismus, keine Boyaren oder Hochkultur, die Sprecher der gemeinsamen Sprache ausschloss, und der russische Einfluss im Land war zu dieser Zeit relativ bescheiden.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Sowjetisches Misstrauen</strong></span>\n<span class=\"para\">Im 19. Jahrhundert bevorzugten die russischen Zaren Bulgarien gegenüber Serbien aufgrund seiner Nähe zu ihrem Ziel, Konstantinopel zu erobern. Gleichzeitig war Serbien mit dem Habsburger Einflussbereich verbunden. Das Habsburgerreich, zusammen mit anderen europäischen Mächten, vereitelte den von Russland unterstützten Vertrag von San Stefano im Jahr 1878 und verhinderte die Bildung eines erweiterten Bulgariens, das einen Großteil des heutigen Südserbiens umfasst hätte.</span>\n<span class=\"para\">Bis zum späten 19. Jahrhundert wuchs der russische Einfluss in Serbien mit dem Aufstieg der Radikalen Partei unter der Führung von Nikola Pašić, einem prominenten Russophilen und einflussreichen Staatsmann. Trotz des Mai-Putsches von 1903 und des anschließenden dynastischen Wechsels war Russland nicht Serbiens alleiniger Verbündeter. St. Petersburg teilte diese Rolle mit Frankreich. Nach der Oktoberrevolution wurde der französische Einfluss bis Ende der 1930er Jahre am bedeutendsten.</span>\n<span class=\"para\">Während der Zwischenkriegszeit war das Königreich Jugoslawien ein fester Gegner der Sowjetunion, wobei formelle diplomatische Beziehungen erst 1940 aufgenommen wurden. Die Haltung gegenüber der russischen Weißen Emigration, die sich in erheblichem Maße in Belgrad und anderen Städten niederließ, war jedoch auffällig positiv und unterschied sich von den Gefühlen gegenüber den Sowjets.</span>\n<span class=\"para\">Bis zum Ende des Zweiten Weltkriegs waren die jugoslawischen Partisanen eine der effektivsten anti-Achsen-Widerstandsbewegungen geworden, die bis Mai 1945 zusammen mit den britischen und roten Armeen ganz Jugoslawien befreiten. Im Gegensatz zu anderen sozialistischen Staaten erlebte das sozialistische Jugoslawien im Frühjahr 1945 den Abzug der Roten Armee von seinem Territorium. Joseph Broz Tito, der Führer der jugoslawischen Kommunisten, hatte Stalins Vertrauen aufgrund der raschen Sowjetisierung des Staates gewonnen. 1948 kam es jedoch zu einem großen Schisma mit dem „Tito-Stalin-Split“. Stalin verhängte eine wirtschaftliche Blockade gegen Jugoslawien und verlegte sowjetische Truppen an die Grenzen von Ungarn, Rumänien und Bulgarien zu Jugoslawien. Dies führte zur Säuberung jugoslawischer Kommunisten, die verdächtigt wurden, pro-sowjetisch zu sein. Der Bruch der Beziehungen zu Stalin ermöglichte es dem jugoslawischen Sozialismus, unabhängig vom sowjetischen Einfluss zu wachsen, förderte jedoch auch eine vorsichtige Haltung unter den wichtigsten jugoslawischen Kommunisten gegenüber der Sowjetunion.</span>\n<span class=\"para\">Nach Titos Tod im Jahr 1980 wuchs die Macht der kommunistischen Führer in den verschiedenen jugoslawischen Republiken, begleitet von einem Anstieg des ethnonationalistischen Gedankens. Slobodan Milošević trat als dominante Figur unter diesen Führern nach der „Antibürokratischen Revolution“ hervor, einer Reihe von Putschen in Vojvodina, Kosovo und Montenegro. Ein wesentlicher Unterschied zwischen Milošević und anderen ethnonationalistischen Politikern in der Region war sein Vertrauen in die Sowjetunion und später Russland. Interessanterweise war Boris Jelzin, der erste Präsident Russlands, misstrauisch gegenüber Milošević. Während der jugoslawischen Kriege der 1990er Jahre unterstützte Russland internationale Sanktionen gegen das Milošević-Regime. 1992 unterstützte Moskau die Resolutionen des UN-Sicherheitsrates, die Sanktionen verhängten und das Internationale Strafgericht für das ehemalige Jugoslawien in Den Haag einrichteten.</span>\n<span class=\"para\">Im Kosovo-Krieg 1999 half Russland Miloševićs Jugoslawien nicht, äußerte jedoch Unmut über die NATO-Bombardierung Serbiens. Um einen Fuß in der Region zu fassen, entsandte Russland nach dem Kumanovo-Abkommen im Juni 1999 Friedenstruppen nach Kosovo, ohne die internationale Gemeinschaft zu konsultieren. Der Kontingent nahm jedoch nicht effektiv an der Friedensmission teil. Dennoch wurde die NATO-Bombardierung Serbiens im Jahr 1999 zum Hauptargument, das die Gedanken und Gefühle antiwestlicher Kreise untermauerte, die behaupteten, dass der einzige vertrauenswürdige Partner im orthodoxen Osten zu finden sei.</span>\n<span class=\"para\">Nach den demokratischen Veränderungen in Serbien und der Oktoberrevolution von 2000, die Miloševićs Herrschaft beendete, trat Jugoslawien zum ersten Mal seit der Achsenbesetzung 1941 in ein neues demokratisches Kapitel ein. 2003 verwandelte es sich in den Staatenbund Serbien und Montenegro.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Der Mythos wird konstruiert</strong></span>\n<span class=\"para\">Die demokratischen Reformen in Serbien waren von kurzer Dauer. Elemente des <em>ancien régime</em> und ehemalige Verbündete von Milošević orchestrierten die Ermordung des reformistischen Premierministers Zoran Đinđić. Sein Hauptpolitischer Rivale, Vojislav Koštunica, der von 2000 bis 2003 Präsident Jugoslawiens war, soll die Verschwörer nach seinem Amtsantritt als Premierminister Anfang 2004 geschützt haben. Koštunica und seine Mitarbeiter führten allmählich eine zentrale Erzählung aus Miloševićs Propaganda wieder ein: den Verrat Serbiens durch ehemalige westliche Verbündete, hauptsächlich die USA und das Vereinigte Königreich. Dieser Wandel ging einher mit einem Anstieg des Klerikalismus, des historischen Revisionismus und der Entwicklung eines neuen Mythos von ewiger Freundschaft mit Russland, der größten orthodoxen Nation.</span>\n<span class=\"para\">Diese Erzählung war entscheidend dafür, dass die politische Elite die Verantwortung für die Auflösung Jugoslawiens, verlorene Kriege und die Verarmung des Landes umgehen konnte. Um diese Erzählung aufrechtzuerhalten, wurde es für den serbischen Nationalismus unerlässlich, einen mächtigen ausländischen Verbündeten wie Putins Russland zu haben. Serbien erlebte turbulente Zeiten, als Montenegro 2006 die Unabhängigkeit erklärte, gefolgt von Kosovo im Jahr 2008. Gleichzeitig stellten sich die russischen Interessen dem östlichen NATO-Erweiterung (1999-2004) und der Europäischen Union (2004-07) entgegen, die Bedrohungen für den gewünschten Einfluss über ehemalige Sowjetrepubliken und Satellitenstaaten darstellten. Gleichzeitig orientierten sich die Balkanländer nach Westen, indem sie EU- und NATO-Anträge einreichten, und der Thessaloniki-Gipfel von 2003 bestätigte das Engagement der EU, die westlichen Balkanländer einzubeziehen.</span>\n<span class=\"para\">Gleichzeitig suchte Serbien einen bedeutenden Verbündeten, um seine Nichtanerkennung von Kosovo in der internationalen Arena zu unterstützen, eine Rolle, die Russland bereitwillig übernehmen wollte, insbesondere angesichts des zunehmenden Wettbewerbs mit den USA und ihren europäischen Verbündeten. Allerdings kam die russische Unterstützung serbischer Politiken im UN-Sicherheitsrat, insbesondere in Bezug auf den Status von Kosovo, zu einem Preis.</span>\n<span class=\"para\">Im Jahr 2008 wurde die serbische Erdölindustrie für einen Bruchteil ihres Marktwerts an das russische Unternehmen Gazprom verkauft. Diese Transaktion wurde als „Deal des Jahrhunderts“ bezeichnet und von Koštunica und anderen führenden Politikern unterstützt, was einen politischen Konsens widerspiegelt, der sie als vorteilhaft ansah. Boris Tadić, Präsident Serbiens von 2004 bis 2012, äußerte während seiner Amtsantrittsrede 2004 Vertrauen in diesen Ansatz und erklärte: „Heute sind unsere außenpolitischen Prioritäten die europäische Integration, gute Nachbarschaft und ausgewogene Beziehungen zu den drei zentripetalen Punkten der Weltpolitik: Brüssel, Washington und Moskau.“ Nach einem Besuch in Peking im August 2009 definierte er die serbische Außenpolitik weiter im Rahmen von „vier Säulen“.</span>\n<span class=\"para\">Nachdem Boris Tadić 2008 Koštunica als führende politische Figur Serbiens abgelöst hatte, wuchs der russische Einfluss weiterhin, trotz Tadićs offensichtlicher Position als pro-europäischer Staatsmann. Bemerkenswerterweise war er einer der wenigen europäischen Führer, die den Krieg Russlands in Georgien im selben Jahr nicht verurteilten. Während Tadić Botschaften der Versöhnung in der ehemaligen jugoslawischen Region förderte, stimmten seine Politiken mit dem Ethnonationalismus überein und unterstützten subtil serbische nationalistische Politiker und Parteien, insbesondere unter serbischen Minderheiten in der Region. Sein Ansatz, insbesondere in Bezug auf Kosovo, Montenegro und Bosnien und Herzegowina (Republika Srpska), bereitete den Boden für die Zeit nach 2012, da die neue serbische politische Etablierung wahrscheinlich weiterhin diese gleichen Gruppen unterstützen würde.</span>\n<span class=\"para\">Der politische Wandel von 2012 markierte den Aufstieg der Serbischen Fortschrittspartei (SNS), die von Tomislav Nikolić und Aleksandar Vučić geleitet wurde, ehemaligen engen Mitarbeitern von Vojislav Šešelj, der vom Internationalen Strafgerichtshof für das ehemalige Jugoslawien (ICTY) wegen Verbrechen gegen die kroatische Minderheit in Vojvodina während der jugoslawischen Kriege verurteilt worden war. Dieser Wandel wurde von Ivica Dačić, dem Führer der Sozialistischen Partei Serbiens (SPS), erleichtert, der die Allianzen änderte, um die SNS zu unterstützen. Dačić ist seit jeher einer von Russlands loyalsten Verbündeten in der Region geblieben.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Freunde für immer oder pragmatische Partner?</strong></span>\n<span class=\"para\">Das reformistische Potenzial und die Erwartungen an die SNS und SPS nahmen allmählich ab, trotz einiger positiver Entwicklungen in Bezug auf Kosovo und der Unterzeichnung des Brüsseler Abkommens, das darauf abzielte, die Beziehungen zwischen Serbien und Kosovo unter EU-Aufsicht zu normalisieren. Der erste Krieg in der Ukraine im Jahr 2014 markierte eine Phase des zunehmenden russischen Einflusses, nicht nur in Serbien, sondern auch in Montenegro und Bosnien und Herzegowina.</span>\n<span class=\"para\">Während die EU Schwierigkeiten hatte, eine einheitliche Haltung zur Unterstützung der Ukraine zu präsentieren, begannen einige Mitgliedstaaten bereits 2015, potenzielle Annäherungen an Russland zu erkunden, um die wirtschaftlichen Beziehungen zu erleichtern und Themen wie Reisen, Visa und Energiepolitik zu diskutieren. Dies sendete eine wertvolle Botschaft an die serbische politische Elite, die erkannte, dass der wachsende russische Einfluss ihren Interessen dienen könnte. 2014 besuchten sowohl Dmitri Medwedew als auch Wladimir Putin Belgrad und boten „bedingungslose Unterstützung“ für die Reintegration Kosovos in Serbien an.</span>\n<span class=\"para\">Souvenirs und Graffiti mit serbischen und russischen Symbolen sowie Bildern von Putin tauchten 2014 auf. Zwei Jahre später waren sie Symbole für „antiimperialistische“ nationalistische Bewegungen und Fußball-Hooligans geworden. Der Höhepunkt der „Putinomanie“ fand während der Eröffnung der Sveti Sava Kirche im Januar 2019 statt, wo Putin und Vučić die Hauptgäste waren. Nach der umfassenden russischen Invasion der Ukraine im Jahr 2022 verglichen einige Putins Popularität in Serbien mit der von Rockstars. Dies kam für viele Russen, die ihrer Heimat entkommen waren und sich in Belgrad niedergelassen hatten, um der Einberufung zu entgehen, überraschend. Putin bleibt der beliebteste ausländische Politiker, was erklärt, warum 80 Prozent der Bürger gegen die Einführung von Sanktionen gegen Russland sind.</span>\n<span class=\"para\">In den Jahren vor der COVID-19-Pandemie wurde der Mythos der Freundschaft zwischen Russland und Serbien in den westlichen Medien effektiv propagiert. Ausländische Journalisten stützten sich oft auf serbische Quellen, die diese Erzählung schufen, anstatt die historischen, politischen und wirtschaftlichen Verbindungen unabhängig zu analysieren. Dieser Mythos wurde durch die „besonderen Verbindungen“ unter politischen Führern, Kirchenvertretern, Sportvereinen und einflussreichen Persönlichkeiten, die eng mit dem Staatsapparat verbunden sind, wie dem Filmregisseur Emir Kusturica und dem Dichter Matija Bećković, unterstützt. Dieses Umfeld trug zu dem bei, was einige Analysten als das „systematische Vergessen“ historischer Fakten bezeichnen, und schuf eine Erzählung, die Russland als Serbiens wichtigsten außenpolitischen Partner und wichtigsten wirtschaftlichen Geber darstellt. Dies geschieht trotz der Tatsache, dass die EU der größte Geber finanzieller Unterstützung für Serbien ist. 2018 veröffentlichten die Außenminister Ivica Dačić und Sergey Lavrov anlässlich des 180. Jahrestages der diplomatischen Beziehungen zwischen Serbien und Russland einen gemeinsamen Artikel in der <em>Rossiyskaya Gazeta</em> und der serbischen <em>Politika</em>, in dem sie Jahre der „Freundschaft, des Vertrauens und der Zusammenarbeit“ zwischen den „zwei brüderlichen Nationen“ hervorhoben. Während der COVID-19-Pandemie nutzten Russland und China die „Impfstoffdiplomatie“, um den Verkauf ihrer medizinischen Geräte und Impfstoffe zu fördern. Dies geschah auch, um das Misstrauen gegenüber westlich produzierten Impfstoffen und Medikamenten zu schüren.</span>\n<span class=\"para\">In den serbischen Medien wurde die russische Aggression gegen die Ukraine im Februar 2022 weitgehend als von der NATO provoziert dargestellt, wobei weit verbreitete Argumente vorgebracht wurden, dass Russland die russischsprachigen Bürger verteidige. Laut dem Bericht des Zentrums für Forschung, Transparenz und Verantwortung (CRTA), einer serbischen Menschenrechtsorganisation, tendiert die meisten Medienberichterstattung dazu, pro-russisch zu sein und präsentiert voreingenommene Berichterstattung. Während die meisten europäischen Nationen die Brutalität der russischen Invasion verurteilten, unterzeichneten serbische Intellektuelle, Kirchenvertreter und Prominente Petitionen gegen Sanktionen gegen Russland. Die Petition forderte, dass serbische Beamte sich nicht den von Westen verhängten Sanktionen anschließen, trotz Serbiens Verpflichtungen, die Außenpolitik mit der der EU in Einklang zu bringen, wie andere EU-Kandidaten aus der Region. Serbien war der einzige EU-Kandidatstaat, der dieses Engagement nicht erfüllte.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Serbische Welt und ihre Auswirkungen</strong></span>\n<span class=\"para\">Die Entwicklung des Projekts <em>Srpski svet</em> (Serbische Welt), einem kleineren Pendant zur <em>Russkiy mir</em> (Russische Welt), veranschaulicht, wie russische Ideen für lokale Zwecke angepasst wurden. Im Jahr 2021 wurde der serbische Innenminister Aleksandar Vulin, ein Veteran der Milošević-Ära, mit der Förderung dieses neuen Konzepts beauftragt. Die Serbische Welt zielt darauf ab, eine „<em>Ujedinjeni srpski svet</em>“ (Vereinigte Serbische Welt) zu schaffen, die sich für die Vereinigung der Serben in der Region einsetzt, um ihre Identität, Sprache, Kultur und Geschichte zu schützen, mit Belgrad als zentraler Entscheidungsmetropole. Wie Vulin erklärte, ist das langfristige Ziel die politische Einheit unter den Serben. Befürworter dieses Konzepts versäumen es jedoch zu erwähnen, dass die Integration des westlichen Balkans in die EU ein grenzfreies Leben für Serben in der Region ermöglichen würde.</span>\n<span class=\"para\">Der primäre (Miss)brauch des Freundschaftsmythos dient politischen Agenden und spiegelt eine Kontinuität von Themen aus Miloševićs Propaganda wider, die schließlich in Koštunicas Zeit konstruiert wurde. Serbische Entscheidungsträger verwenden diese Erzählung aus zwei Hauptgründen. Erstens, sie vermitteln bestimmte Werte durch den Lehrplan, fördern besondere Beziehungen in Kultur und Sport und schaffen eine klerikale Gesellschaft, die die orthodoxen Kirchen in Belgrad und Moskau als die einzigen „reinen“ Institutionen betrachtet. Diese Strategie fördert „traditionelle Werte und Kultur“, die mit Putins Russland übereinstimmen, während sie den liberalen Westen verurteilt. Historischer Revisionismus trägt erheblich zu einem Kult der ethnischen Selbstopferung bei. Folglich ist die Unterstützung für die EU-Integration unter serbischen Bürgern gesunken. Oppositionsparteien, die Euroskeptizismus und Nationalismus vertreten, sind entstanden, doch paradoxerweise bleibt die regierende Serbische Fortschrittspartei (SNS) der solideste europäische Partner. Diese Dynamik hat das Phänomen der „Stabilitokratie“ gestärkt und einen fruchtbaren Boden für illiberale Politiken geschaffen, die die Rechtsstaatlichkeit und die Rechte von Minderheiten gemäß einer majoritären Interpretation der Demokratie missachten.</span>\n<span class=\"para\">Der zweite Zweck dieser Erzählung besteht darin, den Nationalismus in der regionalen Politik zu stärken, der, obwohl er mit dem ersten verbunden ist, auch Bürger in Nachbarländern, insbesondere Montenegro und Bosnien und Herzegowina, anspricht. Dies hat zu einem erhöhten Einfluss Belgrads durch Politiker geführt, die von serbischer Unterstützung abhängig sind. Die Aktionen der serbisch-orthodoxen Kirche in Montenegro haben pro-serbische und pro-russische „reformistische“ Parteien gestärkt, die seit Herbst 2020 Teil der Regierung sind. In Bosnien und Herzegowina trägt die Unterstützung für Milorad Dodik, den politischen Führer der Republika Srpska (derzeit unter US-Sanktionen), zur weiteren Destabilisierung des Landes bei.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Den Mythos aufrechterhalten</strong></span>\n<span class=\"para\">Die serbisch-russische Freundschaft ist ein politisch konstruierter Mythos, der während der Milošević-Ära entstand, aber nach den Veränderungen in Russland und der Stärkung von Putins Position an Bedeutung gewann. Für Russland signalisierte die „Big Bang“-Erweiterung der EU, zusammen mit neuen NATO-Mitgliedern aus den östlichen und südöstlichen Teilen Europas, eine Gelegenheit zum Handeln, um den russischen Einflussbereich zu sichern. Serbien, mit seinen anti-NATO- und antiwestlichen Sentiments, die hauptsächlich durch die Bombardierungen von 1999 und die Aktivitäten des Haager Tribunals verursacht wurden, wurde zu einem nützlichen Partner, der ein Fenster für erneuten Einfluss in der Region öffnete.</span>\n<span class=\"para\">Der Mythos wurde von Boris Tadić und seinem Kreis aufgegriffen und später von Aleksandar Vučić weiterentwickelt. Infolgedessen hat er erheblich anti-EU-Sentiments unter serbischen Bürgern gefördert und gleichzeitig Nationalismus und russischen Einfluss in der Region gestärkt. Die vorherrschende Argumentation in Serbien ist, dass dem Westen nicht zu trauen sei und dass starke Bindungen zu Russland die einzige Garantie für die Wahrung der territorialen Integrität des Landes und die Vermeidung der Anerkennung Kosovos auf internationaler Ebene seien. Der Mythos betont strategische Beziehungen zwischen Serbien und Russland in der Außenpolitik und Wirtschaft. Interessanterweise scheinen die Daten diese Behauptung nicht zu bestätigen, da Russland nicht einmal zu Serbiens fünf größten Handelspartnern gehört. Die Berichte von 2023 zeigen, dass der Handel zwischen der EU und Serbien 60 Prozent des gesamten serbischen Handels ausmachte. Darüber hinaus ist die EU der größte Geber in der Republik Serbien.</span>\n<span class=\"para\">Im Gegensatz dazu sieht Russland seine Beziehung zu Serbien als Mittel, um den Einfluss auf dem Balkan wiederherzustellen, die NATO-Erweiterung zu bekämpfen und Macht in einer geopolitisch bedeutenden Region zu projizieren. Ein Beispiel für diesen erweiterten russischen Einfluss ist der gescheiterte Putschversuch in Montenegro im Jahr 2016, bei dem der russische Militärgeheimdienst (GRU) mit Hilfe serbischer Partner und lokaler pro-serbischer politischer Führer versuchte, die Regierung während der Parlamentswahlen gewaltsam zu stürzen. Die montenegrinischen Sicherheitskräfte verhafteten 20 serbische Staatsangehörige, die verdächtigt wurden, die Wahl einer pro-NATO-Regierung zu behindern, gerade als Montenegro im folgenden Jahr der Allianz beitreten sollte.</span>\n<span class=\"para\">Während viele serbische Bürger die Freundschaft mit Russland als vorteilhaft empfinden, warnen Experten, dass schrittweise und indirekte Veränderungen, hauptsächlich in den kulturellen und wertorientierten Bereichen, oft übersehen werden. Dieser Mythos verengt die serbische Identität und fördert anti-modernistische Tendenzen, wodurch die Gesellschaft weniger inklusiv wird und das öffentliche Vertrauen in Institutionen und europäische Nachbarn untergräbt.</span>\n<span class=\"para\">In seinen Reden plädiert Vučić für eine „vier-Säulen“-Außenpolitik, die darauf abzielt, die Beziehungen zwischen dem Westen, Russland, China und auch den arabischen Staaten auszubalancieren. Ein Beispiel für diese multi-fokussierte Außenpolitik sind die jüngsten Enthüllungen der <em>Financial Times</em>. Die Zeitung berichtete über einen Export von serbischen Granaten im Wert von 800 Millionen Euro nach Ukraine (über EU-Mitgliedstaaten). Diese Nachricht, die von Vučić bestätigt wurde, provozierte keine starke Reaktion aus Russland. Analysten stellen fest, dass Serbiens Munitionsexporte in die Ukraine nicht aus einem echten Engagement zur Unterstützung der Ukrainer gegen die russische Aggression getrieben werden, sondern hauptsächlich aus wirtschaftlichen und politischen Eigeninteressen, die darauf abzielen, den westlichen Druck zu mildern. Die Einnahmen aus diesen Transaktionen, wie auch andere EU-Mittel, werden wahrscheinlich das bestehende autokratische Regime verstärken, das nach dem Vorbild Russlands modelliert ist. Letztendlich, während die Erzählung von ewiger Freundschaft in der serbischen Gesellschaft Anklang findet, ist die Beziehung grundlegend pragmatisch, getrieben von strategischen Interessen statt von echter Freundschaft und Loyalität.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> ist Politikwissenschaftlerin und Assistenzprofessorin am Institut für Europäische Studien der Jagiellonen-Universität in Krakau. Ihre akademischen Interessen umfassen Transformationsprozesse und Identitätsfragen in Mittel- und Osteuropa sowie Parteienpolitik, Nationalismus, Populismus und Euroskeptizismus in der CEE-Region und auf dem Balkan.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"el": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Η απελευθέρωση της Σερβίας τον 19ο αιώνα μετέτρεψε μια φτωχή, υποπληθυσμένη αγροτική γη σε μια σύγχρονη χώρα σύμφωνα με τα ευρωπαϊκά πρότυπα. Ο ιστορικός Λεοπόλντ φον Ράνκε επαίνεσε αυτή τη μεταμόρφωση στο βιβλίο του του 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, το οποίο γιόρτασε την επανάσταση της Σερβίας κατά της οθωμανικής κυριαρχίας. Η χώρα προσέλκυσε πολλούς ξένους από πιο ευημερούσες ευρωπαϊκές χώρες, οι οποίοι συνέβαλαν στον εκσυγχρονισμό της σε διάφορους τομείς, συμπεριλαμβανομένης της μουσικής, της αρχιτεκτονικής, του στρατού και της ακαδημαϊκής κοινότητας. Καθ' όλη τη διάρκεια του 19ου αιώνα, η Σερβία, αρχικά αυτόνομη εντός της Οθωμανικής Αυτοκρατορίας και αποκτώντας ανεξαρτησία το 1878, ενσάρκωνε τη διαδικασία μιας πρώην οθωμανικής επαρχίας που ολοκλήρωνε επιτυχώς έναν εκσυγχρονισμό ευρωπαϊκού τύπου. Δεν υπήρχε φεουδαρχία, μπογιάροι ή υψηλή κουλτούρα που να αποκλείει τους ομιλητές της κοινής γλώσσας, και η ρωσική επιρροή στη χώρα ήταν σχετικά μέτρια κατά την περίοδο αυτή.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Η σοβιετική δυσπιστία</strong></span>\n<span class=\"para\">Στον 19ο αιώνα, οι ρώσοι τσάροι ευνοούσαν τη Βουλγαρία έναντι της Σερβίας λόγω της εγγύτητάς της στους στόχους τους να καταλάβουν την Κωνσταντινούπολη. Ταυτόχρονα, η Σερβία ήταν ευθυγραμμισμένη με τη σφαίρα επιρροής των Αψβούργων. Η αυτοκρατορία των Αψβούργων, μαζί με άλλες ευρωπαϊκές δυνάμεις, εμπόδισε τη ρωσικά υποστηριζόμενη Συνθήκη του Σαν Στεφάνου το 1878, αποτρέποντας τη δημιουργία μιας διευρυμένης Βουλγαρίας που θα περιλάμβανε μεγάλο μέρος της σημερινής νότιας Σερβίας.</span>\n<span class=\"para\">Μέχρι τα τέλη του 19ου αιώνα, η ρωσική επιρροή στη Σερβία αυξήθηκε με την άνοδο του Ριζοσπαστικού Κόμματος υπό την ηγεσία του Νίκολα Πάσιτς, ενός εξέχοντος ρωσόφιλου και επιδραστικού πολιτικού. Παρά το πραξικόπημα του Μαΐου το 1903 και την επακόλουθη δυναστική αλλαγή, η Ρωσία δεν ήταν ο μόνος σύμμαχος της Σερβίας. Η Αγία Πετρούπολη μοιράστηκε αυτόν τον ρόλο με τη Γαλλία. Μετά την Οκτωβριανή Επανάσταση, η γαλλική επιρροή έγινε η πιο σημαντική μέχρι τα τέλη της δεκαετίας του 1930.</span>\n<span class=\"para\">Κατά τη διάρκεια της περιόδου μεταξύ των δύο πολέμων, το Βασίλειο της Γιουγκοσλαβίας ήταν σφοδρός αντίπαλος της Σοβιετικής Ένωσης, με επίσημες διπλωματικές σχέσεις να καθιερώνονται μόνο το 1940. Ωστόσο, η στάση απέναντι στη ρωσική λευκή μετανάστευση που εγκαταστάθηκε σε σημαντικούς αριθμούς στο Βελιγράδι και σε άλλες πόλεις ήταν έντονα θετική, σε αντίθεση με τα συναισθήματα προς τους Σοβιετικούς.</span>\n<span class=\"para\">Μέχρι το τέλος του Δευτέρου Παγκοσμίου Πολέμου, οι Γιουγκοσλάβοι αντάρτες είχαν γίνει ένα από τα πιο αποτελεσματικά αντι-Άξονα κινήματα αντίστασης, απελευθερώνοντας ολόκληρη τη Γιουγκοσλαβία μέχρι τον Μάιο του 1945 μαζί με τους βρετανούς και τους κόκκινους στρατούς. Σε αντίθεση με άλλες σοσιαλιστικές χώρες, η σοσιαλιστική Γιουγκοσλαβία βίωσε την αποχώρηση του Κόκκινου Στρατού από την επικράτειά της την Άνοιξη του 1945. Ο Ιωσήφ Μπροζ Τίτο, ηγέτης των Γιουγκοσλάβων κομμουνιστών, είχε κερδίσει την εμπιστοσύνη του Στάλιν λόγω της ταχείας σοβιετοποίησης του κράτους. Ωστόσο, το 1948, σημειώθηκε μια μεγάλη σχισμή με το “σχίσμα Τίτο-Στάλιν”. Ο Στάλιν επέβαλε οικονομικό αποκλεισμό στη Γιουγκοσλαβία και ανέπτυξε σοβιετικά στρατεύματα στα σύνορα της Ουγγαρίας, της Ρουμανίας και της Βουλγαρίας με τη Γιουγκοσλαβία. Αυτό οδήγησε στην εκκαθάριση των Γιουγκοσλάβων κομμουνιστών που υποψιάζονταν ότι ήταν φιλο-σοβιετικοί. Η ρήξη στις σχέσεις με τον Στάλιν επέτρεψε στον γιουγκοσλαβικό σοσιαλισμό να αναπτυχθεί ανεξάρτητα από τη σοβιετική επιρροή, αλλά και να καλλιεργήσει μια επιφυλακτική στάση μεταξύ των κυριότερων Γιουγκοσλάβων κομμουνιστών απέναντι στη Σοβιετική Ένωση.</span>\n<span class=\"para\">Μετά τον θάνατο του Τίτο το 1980, η εξουσία των κομμουνιστικών ηγετών στις διάφορες γιουγκοσλαβικές δημοκρατίες αυξήθηκε, παράλληλα με την άνοδο του εθνο-εθνικισμού. Ο Σλόμπονταν Μιλόσεβιτς αναδείχθηκε ως η κυρίαρχη φιγούρα μεταξύ αυτών των ηγετών μετά την \"Αντιγραφειοκρατική Επανάσταση\", μια σειρά πραξικοπημάτων στη Βοϊβοντίνα, το Κοσσυφοπέδιο και το Μαυροβούνιο. Μια βασική διαφορά μεταξύ του Μιλόσεβιτς και άλλων εθνο-εθνικιστών πολιτικών στην περιοχή ήταν η πίστη του στη Σοβιετική Ένωση και αργότερα στη Ρωσία. Ενδιαφέρον είναι ότι ο Μπόρις Γέλτσιν, ο πρώτος πρόεδρος της Ρωσίας, ήταν δυσπιστός απέναντι στον Μιλόσεβιτς. Κατά τη διάρκεια των Γιουγκοσλαβικών Πολέμων της δεκαετίας του 1990, η Ρωσία υποστήριξε διεθνείς κυρώσεις κατά του καθεστώτος Μιλόσεβιτς. Το 1992, η Μόσχα υποστήριξε τις αποφάσεις του Συμβουλίου Ασφαλείας του ΟΗΕ που επιβάλλουν κυρώσεις και ιδρύουν το Διεθνές Ποινικό Δικαστήριο για την πρώην Γιουγκοσλαβία στη Χάγη.</span>\n<span class=\"para\">Στον πόλεμο του Κοσσυφοπεδίου το 1999, η Ρωσία δεν βοήθησε τη Γιουγκοσλαβία του Μιλόσεβιτς, αν και εξέφρασε δυσαρέσκεια για τους βομβαρδισμούς του ΝΑΤΟ κατά της Σερβίας. Προσπαθώντας να εδραιώσει μια θέση στην περιοχή, η Ρωσία ανέπτυξε δυνάμεις ειρηνικής αποστολής στο Κοσσυφοπέδιο μετά τη Συμφωνία του Κουμάνοβο τον Ιούνιο του 1999, κάνοντάς το χωρίς να συμβουλευτεί την διεθνή κοινότητα. Ωστόσο, η αποστολή δεν συμμετείχε αποτελεσματικά στην αποστολή ειρηνικής διατήρησης. Παρ' όλα αυτά, οι βομβαρδισμοί του ΝΑΤΟ κατά της Σερβίας το 1999 έγιναν το κύριο επιχείρημα που υποστήριξε τις σκέψεις και τα συναισθήματα των αντιδυτικών κύκλων, οι οποίοι ισχυρίστηκαν ότι ο μόνος αξιόπιστος εταίρος μπορούσε να βρεθεί στην Ορθόδοξη Ανατολή.</span>\n<span class=\"para\">Μετά τις δημοκρατικές αλλαγές στη Σερβία και την Οκτωβριανή Επανάσταση του 2000, που έληξε την εξουσία του Μιλόσεβιτς, η Γιουγκοσλαβία εισήλθε σε ένα νέο δημοκρατικό κεφάλαιο για πρώτη φορά από την κατοχή του Άξονα το 1941. Το 2003 μεταμορφώθηκε σε Κρατική Ένωση Σερβίας και Μαυροβουνίου.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Κατασκευή του μύθου</strong></span>\n<span class=\"para\">Οι δημοκρατικές μεταρρυθμίσεις στη Σερβία ήταν βραχύβιες. Στοιχεία του <em>ancien régime</em> και πρώην σύμμαχοι του Μιλόσεβιτς οργάνωσαν τη δολοφονία του μεταρρυθμιστή Πρωθυπουργού Ζόραν Ντίντζιτς. Ο κύριος πολιτικός του αντίπαλος, Βόισλαβ Κοστούνιτσα, ο οποίος υπηρέτησε ως πρόεδρος της Γιουγκοσλαβίας από το 2000 έως το 2003, πιστεύεται ότι προστάτευσε τους συνωμότες αφού έγινε πρωθυπουργός στις αρχές του 2004. Ο Κοστούνιτσα και οι συνεργάτες του επανέφεραν σταδιακά μια βασική αφήγηση από την προπαγάνδα του Μιλόσεβιτς: την προδοσία της Σερβίας από πρώην δυτικούς συμμάχους, κυρίως τις ΗΠΑ και το Ηνωμένο Βασίλειο. Αυτή η στροφή συνοδεύτηκε από μια αύξηση του κληρικαλισμού, της ιστορικής αναθεώρησης και της ανάπτυξης ενός νέου μύθου της αιώνιας φιλίας με τη Ρωσία, τη μεγαλύτερη ορθόδοξη χώρα.</span>\n<span class=\"para\">Αυτή η αφήγηση ήταν καθοριστική για να επιτρέψει στην πολιτική ελίτ να αποφύγει την ευθύνη για τη διάλυση της Γιουγκοσλαβίας, τους χαμένους πολέμους και την εξαθλίωση της χώρας. Για να διατηρηθεί αυτή η αφήγηση, η ύπαρξη ενός ισχυρού ξένου συμμάχου όπως η Ρωσία του Πούτιν έγινε απαραίτητη για τον σερβικό εθνικισμό. Η Σερβία βίωσε ταραχώδεις καιρούς, με το Μαυροβούνιο να κηρύσσει ανεξαρτησία το 2006, ακολουθούμενο από το Κοσσυφοπέδιο το 2008. Ταυτόχρονα, για τη Ρωσία, η ανατολική διεύρυνση του ΝΑΤΟ (1999-2004) και της Ευρωπαϊκής Ένωσης (2004-07) αποτελούσαν απειλές για την επιθυμητή επιρροή της πάνω σε πρώην σοβιετικές δημοκρατίες και δορυφορικά κράτη. Ταυτόχρονα, οι χώρες των Βαλκανίων προσανατολίζονταν προς τη Δύση υποβάλλοντας αιτήσεις για την ΕΕ και το ΝΑΤΟ, και η Σύνοδος Κορυφής της Θεσσαλονίκης το 2003 επιβεβαίωσε τη δέσμευση της ΕΕ να συμπεριλάβει τα κράτη των Δυτικών Βαλκανίων.</span>\n<span class=\"para\">Ταυτόχρονα, η Σερβία αναζητούσε έναν σημαντικό σύμμαχο για να υποστηρίξει την μη αναγνώριση του Κοσσυφοπεδίου στην διεθνή σκηνή, έναν ρόλο που η Ρωσία ήταν πρόθυμη να εκπληρώσει, ειδικά εν μέσω αυξανόμενου ανταγωνισμού με τις ΗΠΑ και τους ευρωπαϊκούς συμμάχους της. Ωστόσο, η ρωσική υποστήριξη των σερβικών πολιτικών στο Συμβούλιο Ασφαλείας του ΟΗΕ, ιδιαίτερα όσον αφορά το καθεστώς του Κοσσυφοπεδίου, ήρθε με ένα τίμημα.</span>\n<span class=\"para\">Το 2008, η βιομηχανία πετρελαίου της Σερβίας πωλήθηκε στη ρωσική εταιρεία Gazprom για ένα κλάσμα της αγοραίας αξίας της. Αυτή η συναλλαγή ονομάστηκε \"συμφωνία του αιώνα\" και υποστηρίχθηκε από τον Κοστούνιτσα και άλλους κορυφαίους πολιτικούς, αντικατοπτρίζοντας μια πολιτική συναίνεση που την θεωρούσε ευεργετική κίνηση. Ο Μπόρις Τάντιτς, πρόεδρος της Σερβίας από το 2004 έως το 2012, εξέφρασε εμπιστοσύνη σε αυτή την προσέγγιση κατά την ομιλία του στην τελετή ορκωμοσίας του το 2004, δηλώνοντας: \"Σήμερα, οι προτεραιότητες της εξωτερικής μας πολιτικής είναι η ευρωπαϊκή ολοκλήρωση, η καλή γειτονία και οι ισορροπημένες σχέσεις με τα τρία κεντρικά σημεία της παγκόσμιας πολιτικής: τις Βρυξέλλες, την Ουάσινγκτον και τη Μόσχα.\" Μετά την επίσκεψή του στο Πεκίνο τον Αύγουστο του 2009, προσδιόρισε περαιτέρω την εξωτερική πολιτική της Σερβίας στο πλαίσιο των \"τεσσάρων πυλώνων\".</span>\n<span class=\"para\">Μετά την αντικατάσταση του Κοστούνιτσα από τον Τάντιτς ως κορυφαία πολιτική φιγούρα της Σερβίας το 2008, η ρωσική επιρροή συνέχισε να αυξάνεται παρά τη φαινομενική θέση του Τάντιτς ως φιλοευρωπαίου πολιτικού. Σημαντικά, ήταν ένας από τους λίγους ευρωπαίους ηγέτες που δεν καταδίκασαν τον πόλεμο της Ρωσίας στη Γεωργία την ίδια χρονιά. Ενώ ο Τάντιτς προώθησε μηνύματα συμφιλίωσης στην πρώην γιουγκοσλαβική περιοχή, οι πολιτικές του ευθυγραμμίζονταν με τον εθνο-εθνικισμό, υποστηρίζοντας διακριτικά τους σερβικούς εθνικιστές πολιτικούς και κόμματα, ιδιαίτερα μεταξύ των σερβικών μειονοτήτων στην περιοχή. Η προσέγγισή του, ειδικά όσον αφορά το Κοσσυφοπέδιο, το Μαυροβούνιο και τη Βοσνία και Ερζεγοβίνη (Ρεπούμπλικα Σρπσκα), έθεσε τις βάσεις για την εποχή μετά το 2012, καθώς η νέα σερβική πολιτική ελίτ θα συνέχιζε πιθανώς να υποστηρίζει αυτές τις ίδιες ομάδες.</span>\n<span class=\"para\">Η πολιτική αλλαγή του 2012 σηματοδότησε την άνοδο του Σερβικού Προοδευτικού Κόμματος (SNS) υπό την ηγεσία του Τομισλάβ Νίκολιτς και του Αλεξάνταρ Βούτσιτς, πρώην στενών συνεργατών του Βόισλαβ Σέσελι, ο οποίος είχε καταδικαστεί από το Διεθνές Ποινικό Δικαστήριο για την πρώην Γιουγκοσλαβία (ICTY) για εγκλήματα κατά της κροατικής μειονότητας στη Βοϊβοντίνα κατά τη διάρκεια των Γιουγκοσλαβικών Πολέμων. Αυτή η στροφή διευκολύνθηκε από τον Ίβιτσα Ντάτσιτς, ηγέτη του Σοσιαλιστικού Κόμματος Σερβίας (SPS), ο οποίος άλλαξε συμμαχίες για να υποστηρίξει το SNS. Ο Ντάτσιτς έχει παραμείνει σταθερά ένας από τους πιο πιστούς συμμάχους της Ρωσίας στην περιοχή.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Φίλοι για πάντα ή πρακτικοί εταίροι;</strong></span>\n<span class=\"para\">Η μεταρρυθμιστική δυναμική και οι προσδοκίες σχετικά με το SNS και το SPS μειώθηκαν σταδιακά παρά κάποιες θετικές εξελίξεις σχετικά με το Κοσσυφοπέδιο και την υπογραφή της Συμφωνίας των Βρυξελλών, η οποία αποσκοπούσε στην ομαλοποίηση των σχέσεων μεταξύ Σερβίας και Κοσσυφοπεδίου υπό την αιγίδα της ΕΕ. Ο πρώτος πόλεμος στην Ουκρανία το 2014 σηματοδότησε μια περίοδο αυξημένης ρωσικής επιρροής όχι μόνο στη Σερβία αλλά και στο Μαυροβούνιο και τη Βοσνία και Ερζεγοβίνη.</span>\n<span class=\"para\">Καθώς η ΕΕ αγωνιζόταν να παρουσιάσει μια ενιαία στάση υπέρ της Ουκρανίας, ορισμένα κράτη μέλη άρχισαν να εξερευνούν πιθανές προσέγγισεις με τη Ρωσία ήδη από το 2015, επιδιώκοντας να διευκολύνουν τις οικονομικές σχέσεις και να συζητήσουν ζητήματα όπως τα ταξίδια, οι βίζες και η ενεργειακή πολιτική. Αυτό παρείχε ένα πολύτιμο μήνυμα στην πολιτική ελίτ της Σερβίας, η οποία αναγνώρισε ότι η διεύρυνση της ρωσικής επιρροής θα μπορούσε να εξυπηρετήσει τα συμφέροντά τους. Το 2014, τόσο ο Ντμίτρι Μεντβέντεφ όσο και ο Βλαντίμιρ Πούτιν επισκέφθηκαν το Βελιγράδι, προσφέροντας “απροϋπόθετη υποστήριξη” για την επανένταξη του Κοσσυφοπεδίου στη Σερβία.</span>\n<span class=\"para\">Αναμνηστικά και γκράφιτι με σερβικούς και ρωσικούς συμβολισμούς, καθώς και εικόνες του Πούτιν, άρχισαν να εμφανίζονται το 2014. Δύο χρόνια αργότερα, είχαν γίνει σύμβολα για “αντι-ιμπεριαλιστικά” εθνικιστικά κινήματα και χούλιγκαν ποδοσφαίρου. Η κορύφωση της \"Πουτινομανίας\" συνέβη κατά την τελετή εγκαινίων της εκκλησίας του Αγίου Σάββα τον Ιανουάριο του 2019, όπου ο Πούτιν και ο Βούτσιτς ήταν οι κύριοι προσκεκλημένοι. Μετά την πλήρους κλίμακας ρωσική εισβολή στην Ουκρανία το 2022, κάποιοι συνέκριναν τη δημοτικότητα του Πούτιν στη Σερβία με αυτή που απολαμβάνουν οι ροκ σταρ. Αυτό ήρθε ως έκπληξη για πολλούς Ρώσους που διέφυγαν από την πατρίδα τους και εγκαταστάθηκαν στο Βελιγράδι για να αποφύγουν την κατάταξη. Ο Πούτιν παραμένει ο πιο δημοφιλής ξένος πολιτικός, γεγονός που εξηγεί γιατί το 80 τοις εκατό των πολιτών αντιτίθεται στην επιβολή κυρώσεων κατά της Ρωσίας.</span>\n<span class=\"para\">Στα χρόνια που προηγήθηκαν της πανδημίας COVID-19, ο μύθος της φιλίας μεταξύ Ρωσίας και Σερβίας προπαγανδίστηκε αποτελεσματικά στα δυτικά μέσα ενημέρωσης. Ξένοι δημοσιογράφοι συχνά βασίζονταν σε σερβικές πηγές που διαμόρφωναν αυτή την αφήγηση, αντί να αναλύουν τις ιστορικές, πολιτικές και οικονομικές σχέσεις ανεξάρτητα. Αυτός ο μύθος υποστηρίχθηκε από τις “ειδικές συνδέσεις” μεταξύ πολιτικών ηγετών, εκκλησιαστικών αξιωματούχων, αθλητικών συλλόγων και επιδραστικών προσώπων που συνδέονται στενά με τον κρατικό μηχανισμό, όπως ο σκηνοθέτης Εμίρ Κουστουρίτσα και ο ποιητής Ματίγια Μπέκκοβιτς. Αυτό το περιβάλλον συνέβαλε σε αυτό που ορισμένοι αναλυτές αναφέρονται ως “συστηματική λήθη” ιστορικών γεγονότων, δημιουργώντας μια αφήγηση που παρουσίαζε τη Ρωσία ως τον πιο σημαντικό ξένο πολιτικό εταίρο και κύριο οικονομικό δωρητή της Σερβίας. Αυτό παρά το γεγονός ότι η ΕΕ είναι ο μεγαλύτερος πάροχος χρηματοδοτικής βοήθειας στη Σερβία. Το 2018, για να τιμήσουν την 180η επέτειο διπλωματικών σχέσεων μεταξύ Σερβίας και Ρωσίας, οι υπουργοί Εξωτερικών Ίβιτσα Ντάτσιτς και Σεργκέι Λαβρόφ δημοσίευσαν ένα κοινό άρθρο στην <em>Rossiyskaya Gazeta</em> και την σερβική <em>Politika</em>, τονίζοντας χρόνια “φιλίας, εμπιστοσύνης και συνεργασίας” μεταξύ των “δύο αδελφικών εθνών”. Κατά τη διάρκεια της πανδημίας COVID-19, η Ρωσία, μαζί με την Κίνα, χρησιμοποίησε την “διπλωματία εμβολίων” για να προωθήσει τις πωλήσεις του ιατρικού εξοπλισμού και των εμβολίων τους. Αυτό έγινε επίσης για να τροφοδοτήσει την καχυποψία απέναντι στα εμβόλια και τα φάρμακα που παράγονται στη Δύση.</span>\n<span class=\"para\">Στα σερβικά μέσα ενημέρωσης, η ρωσική επιθετικότητα κατά της Ουκρανίας τον Φεβρουάριο του 2022 απεικονίστηκε σε μεγάλο βαθμό ως προκληθείσα από το ΝΑΤΟ, με ευρέως διαδεδομένα επιχειρήματα που υποστήριζαν ότι η Ρωσία υπερασπιζόταν τους ρωσόφωνους πολίτες. Σύμφωνα με την έκθεση του Κέντρου Έρευνας, Διαφάνειας και Λογοδοσίας (CRTA), μιας σερβικής οργάνωσης ανθρωπίνων δικαιωμάτων, η πλειονότητα της κάλυψης από τα μέσα ενημέρωσης τείνει να είναι φιλορωσική και παρουσιάζει μεροληπτική αναφορά. Ενώ οι περισσότερες ευρωπαϊκές χώρες καταδίκασαν τη βαρβαρότητα της ρωσικής εισβολής, σερβικοί διανοούμενοι, εκκλησιαστικοί αξιωματούχοι και διασημότητες υπέγραψαν αιτήσεις κατά των κυρώσεων κατά της Ρωσίας. Η αίτηση απαιτούσε από τους σερβικούς αξιωματούχους να μην συμμετάσχουν στις κυρώσεις που επιβλήθηκαν από τη Δύση, παρά τις υποχρεώσεις της Σερβίας να ευθυγραμμίσει την εξωτερική πολιτική της με αυτήν της ΕΕ όπως και άλλοι υποψήφιοι της ΕΕ από την περιοχή. Η Σερβία ήταν η μόνη υποψήφια χώρα της ΕΕ που δεν εκπλήρωσε αυτή τη δέσμευση.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Ο Σερβικός Κόσμος και οι επιπτώσεις του</strong></span>\n<span class=\"para\">Η ανάπτυξη του έργου <em>Srpski svet</em> (Σερβικός Κόσμος), ενός μικρότερου αντιστοίχου του <em>Russkiy mir</em> (Ρωσικός Κόσμος), αποτελεί παράδειγμα του πώς οι ρωσικές ιδέες έχουν προσαρμοστεί για τοπικούς σκοπούς. Το 2021, ο Σερβός Υπουργός Εσωτερικών Αλεξάνταρ Βούλιν, ένας βετεράνος πολιτικός από την εποχή του Μιλόσεβιτς, ανατέθηκε η προώθηση αυτού του νέου концепτού. Ο Σερβικός Κόσμος στοχεύει στη δημιουργία ενός “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Ενωμένος Σερβικός Κόσμος), προ advocating for the unification of Serbs in the region to protect their identity, language, culture and history, with Belgrade as the central decision-making capital. Όπως δήλωσε ο Βούλιν, ο μακροπρόθεσμος στόχος είναι η πολιτική ενότητα μεταξύ των Σέρβων. Ωστόσο, οι υποστηρικτές αυτού του εννοιολογικού πλαισίου παραλείπουν να αναφέρουν ότι η ενσωμάτωση των Δυτικών Βαλκανίων στην ΕΕ θα επέτρεπε τη ζωή χωρίς σύνορα για τους Σέρβους στην περιοχή.</span>\n<span class=\"para\">Η κύρια (κακή) χρήση του μύθου της φιλίας εξυπηρετεί πολιτικές ατζέντες, αντικατοπτρίζοντας μια συνέχεια θεμάτων από την προπαγάνδα του Μιλόσεβιτς, και τελικά κατασκευάστηκε στην εποχή του Κοστούνιτσα. Οι Σέρβοι πολιτικοί χρησιμοποιούν αυτή την αφήγηση για δύο κύριους σκοπούς. Πρώτον, επιβάλλουν ορισμένες αξίες μέσω του σχολικού προγράμματος, προάγουν ειδικές σχέσεις στον πολιτισμό και τον αθλητισμό, και καλλιεργούν μια κληρική κοινωνία που βλέπει τις ορθόδοξες εκκλησίες στο Βελιγράδι και τη Μόσχα ως τις μόνες “καθαρές” θεσμικές οντότητες. Αυτή η στρατηγική προάγει “παραδοσιακές αξίες και πολιτισμό” ευθυγραμμισμένες με τη Ρωσία του Πούτιν ενώ καταδικάζει τη φιλελεύθερη Δύση. Η ιστορική αναθεώρηση συμβάλλει σημαντικά σε μια λατρεία εθνοτικής αυτοθυματοποίησης. Ως εκ τούτου, η υποστήριξη για την ευρωπαϊκή ολοκλήρωση έχει μειωθεί μεταξύ των Σέρβων πολιτών. Αντιπολιτευτικά κόμματα που εκφράζουν ευρωσκεπτικισμό και εθνικισμό έχουν αναδυθεί, ωστόσο παραδόξως, το κυβερνών Σερβικό Προοδευτικό Κόμμα (SNS) παραμένει ο πιο σταθερός ευρωπαϊκός εταίρος. Αυτή η δυναμική έχει ενισχύσει το φαινόμενο της “σταθεροκρατίας”, δημιουργώντας γόνιμο έδαφος για αυταρχικές πολιτικές που παραβλέπουν το κράτος δικαίου και τα δικαιώματα των μειονοτήτων σύμφωνα με μια πλειοψηφική ερμηνεία της δημοκρατίας.</span>\n<span class=\"para\">Ο δεύτερος σκοπός αυτής της αφήγησης είναι να ενισχύσει τον εθνικισμό στις περιφερειακές πολιτικές, οι οποίες, ενώ συνδέονται με τον πρώτο, στοχεύουν επίσης πολίτες γειτονικών χωρών, ιδιαίτερα του Μαυροβουνίου και της Βοσνίας και Ερζεγοβίνης. Αυτό έχει οδηγήσει σε αυξημένη επιρροή του Βελιγραδίου μέσω πολιτικών που εξαρτώνται από τη σερβική υποστήριξη. Οι ενέργειες της Σερβικής Ορθόδοξης Εκκλησίας στο Μαυροβούνιο έχουν ενδυναμώσει τις φιλοσερβικές και φιλορωσικές “μεταρρυθμιστικές” παρατάξεις που είναι μέρος της κυβέρνησης από το φθινόπωρο του 2020. Στη Βοσνία και Ερζεγοβίνη, η υποστήριξη για τον Μίλοραντ Ντόντικ, τον πολιτικό ηγέτη της οντότητας Ρεπούμπλικα Σρπσκα (που βρίσκεται υπό κυρώσεις των ΗΠΑ), συμβάλλει στην περαιτέρω αποσταθεροποίηση της χώρας.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Διατήρηση του μύθου</strong></span>\n<span class=\"para\">Η σερβο-ρωσική φιλία είναι ένας πολιτικά κατασκευασμένος μύθος που προήλθε κατά την εποχή του Μιλόσεβιτς αλλά κέρδισε έδαφος μετά τις αλλαγές στη Ρωσία και την ενίσχυση της θέσης του Πούτιν. Για τη Ρωσία, η “Μεγάλη Έκρηξη” της διεύρυνσης της ΕΕ, μαζί με τα νέα μέλη του ΝΑΤΟ από τα ανατολικά και νοτιοανατολικά μέρη της Ευρώπης, σήμαινε μια ευκαιρία για δράση προκειμένου να εξασφαλιστεί η ρωσική σφαίρα επιρροής. Η Σερβία, με τα αντι-ΝΑΤΟ και αντιδυτικά συναισθήματα, που προκλήθηκαν κυρίως από τους βομβαρδισμούς του 1999 και τις δραστηριότητες του Δικαστηρίου της Χάγης, έγινε ένας χρήσιμος εταίρος, ανοίγοντας ένα παράθυρο για ανανεωμένη επιρροή στην περιοχή.</span>\n<span class=\"para\">Ο μύθος υιοθετήθηκε από τον Μπόρις Τάντιτς και τον κύκλο του, και αργότερα αναπτύχθηκε περαιτέρω από τον Αλεξάνταρ Βούτσιτς. Ως αποτέλεσμα, έχει ενισχύσει σημαντικά τα αντι-ΕΕ συναισθήματα μεταξύ των Σέρβων πολιτών ενώ ενισχύει τον εθνικισμό και τη ρωσική επιρροή στην περιοχή. Η κυρίαρχη λογική στη Σερβία είναι ότι η Δύση δεν μπορεί να εμπιστευτεί και ότι οι ισχυρές σχέσεις με τη Ρωσία είναι η μόνη εγγύηση για τη διατήρηση της εδαφικής ακεραιότητας της χώρας και την αποφυγή της αναγνώρισης του Κοσσυφοπεδίου στη διεθνή σκηνή. Ο μύθος τονίζει στρατηγικές σχέσεις μεταξύ Σερβίας και Ρωσίας στην εξωτερική πολιτική και την οικονομία. Ενδιαφέρον είναι ότι τα δεδομένα δεν φαίνεται να επιβεβαιώνουν αυτή την αξίωση, καθώς η Ρωσία δεν είναι καν μεταξύ των πέντε μεγαλύτερων εμπορικών εταίρων της Σερβίας. Οι αναφορές του 2023 δείχνουν ότι το εμπόριο αγαθών ΕΕ-Σερβίας αντιπροσώπευε το 60 τοις εκατό του συνολικού εμπορίου της Σερβίας. Επιπλέον, η ΕΕ είναι ο μεγαλύτερος δωρητής στη Δημοκρατία της Σερβίας.</span>\n<span class=\"para\">Αντίθετα, η Ρωσία βλέπει τη σχέση της με τη Σερβία ως μέσο για να επαναβεβαιώσει την επιρροή της στα Βαλκάνια, να αντισταθεί στην επέκταση του ΝΑΤΟ και να προβάλλει δύναμη σε μια γεωπολιτικά σημαντική περιοχή. Ένα παράδειγμα αυτής της επεκτατικής ρωσικής επιρροής είναι η απόπειρα πραξικοπήματος το 2016 στο Μαυροβούνιο, όπου η ρωσική στρατιωτική υπηρεσία πληροφοριών (GRU), με τη βοήθεια σερβικών εταίρων και τοπικών φιλοσερβικών πολιτικών ηγετών, επιχείρησε να ανατρέψει βίαια την κυβέρνηση κατά τη διάρκεια των κοινοβουλευτικών εκλογών. Οι υπηρεσίες ασφαλείας του Μαυροβουνίου συνέλαβαν 20 Σέρβους υπηκόους που υποψιάζονταν ότι σχεδίαζαν να εμποδίσουν την εκλογή μιας φιλο-ΝΑΤΟ κυβέρνησης, ακριβώς καθώς το Μαυροβούνιο ετοιμαζόταν να ενταχθεί στην Συμμαχία τον επόμενο χρόνο.</span>\n<span class=\"para\">Ενώ πολλοί Σέρβοι πολίτες αντιλαμβάνονται τη φιλία με τη Ρωσία ως ευεργετική, οι ειδικοί προειδοποιούν ότι οι σταδιακές και έμμεσες αλλαγές, κυρίως στους πολιτιστικούς και αξιακούς τομείς, συχνά παραβλέπονται. Αυτός ο μύθος περιορίζει την σερβική ταυτότητα και καλλιεργεί τάσεις αντιεκσυγχρονισμού, καθιστώντας την κοινωνία λιγότερο συμπεριληπτική και υπονομεύοντας την δημόσια εμπιστοσύνη στους θεσμούς και στους ευρωπαϊκούς γείτονες.</span>\n<span class=\"para\">Στις ομιλίες του, ο Βούτσιτς υποστηρίζει μια εξωτερική πολιτική “τεσσάρων πυλώνων” που επιδιώκει να ισορροπήσει τις σχέσεις μεταξύ της Δύσης, της Ρωσίας, της Κίνας και επίσης των αραβικών κρατών. Ένα από τα παραδείγματα αυτής της πολυδιάστατης εξωτερικής πολιτικής είναι οι πρόσφατες αποκαλύψεις από την <em>Financial Times</em>. Η εφημερίδα ανέφερε για μια εξαγωγή 800 εκατομμυρίων ευρώ σε σερβικές χειροβομβίδες στην Ουκρανία (μέσω κρατών μελών της ΕΕ). Αυτή η είδηση, που επιβεβαιώθηκε από τον Βούτσιτς, δεν προκάλεσε ισχυρή αντίδραση από τη Ρωσία. Οι αναλυτές σημειώνουν ότι οι εξαγωγές πυρομαχικών της Σερβίας στην Ουκρανία δεν καθοδηγούνται από μια γνήσια δέσμευση να υποστηρίξουν τους Ουκρανούς κατά της ρωσικής επιθετικότητας, αλλά κυρίως από οικονομικά και πολιτικά συμφέροντα που στοχεύουν στην ανακούφιση της δυτικής πίεσης. Τα έσοδα από αυτές τις συναλλαγές, όπως και άλλα κονδύλια της ΕΕ, είναι πιθανό να ενισχύσουν το υπάρχον αυταρχικό καθεστώς, το οποίο έχει μοντελοποιηθεί κατά το πρότυπο της Ρωσίας. Τελικά, ενώ η αφήγηση της αιώνιας φιλίας αντηχεί στην σερβική κοινωνία, η σχέση είναι θεμελιωδώς πρακτική, καθοδηγούμενη από στρατηγικά συμφέροντα παρά από γνήσια φιλία και αφοσίωση.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Η Νάτασα Στιτσινσκα</strong> είναι πολιτική επιστήμονας και επίκουρη καθηγήτρια στο Ινστιτούτο Ευρωπαϊκών Σπουδών του Πανεπιστημίου Γιάγκελον στην Κρακοβία. Τα ακαδημαϊκά της ενδιαφέροντα περιλαμβάνουν διαδικασίες μετασχηματισμού και ζητήματα ταυτότητας στην Κεντρική και Ανατολική Ευρώπη, καθώς και κομματική πολιτική, εθνικισμό, λαϊκισμό και ευρωσκεπτικισμό στην περιοχή ΚΕΕ και στα Βαλκάνια.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"en": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Serbian emancipation in the 19th century transformed a poor, underpopulated agricultural land into a modern nation by European standards. Historian Leopold von Ranke praised this transformation in his 1829 book, <em>Die Serbische Revolution</em>, which celebrated Serbia's revolt against Ottoman rule. The country attracted numerous foreigners from more prosperous European nations, who contributed to its modernization across various sectors, including music, architecture, the military and academia. Throughout the 19th century, Serbia, initially autonomous within the Ottoman Empire and gaining independence in 1878, exemplified the process of a former Ottoman province successfully completing a European-style modernization. There was no feudalism, boyars or high culture that excluded common language speakers, and Russian influence in the country was relatively modest during that time.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Soviet distrust</strong></span>\n<span class=\"para\">In the 19th century, the Russian tsars favoured Bulgaria over Serbia due to its proximity to their objective of taking Constantinople. At the same time, Serbia was aligned with the Habsburg sphere of influence. The Habsburg empire, along with other European powers, thwarted the Russian-backed Treaty of San Stefano in 1878, preventing the formation of an expanded Bulgaria that would have included much of present-day south Serbia.</span>\n<span class=\"para\">By the late 19th century, Russian influence in Serbia grew with the rise of the Radical Party led by Nikola Pašić, a prominent Russophile and influential statesman. Despite the May coup in 1903 and the subsequent dynastic change, Russia was not Serbia's sole ally. St Petersburg shared this role with France. Following the October Revolution, French influence became the most significant until the late 1930s.</span>\n<span class=\"para\">During the interwar period, the Kingdom of Yugoslavia was a firm opponent of the Soviet Union, with formal diplomatic relations established only in 1940. However, the attitude towards the Russian White emigration that settled in significant numbers in Belgrade and other towns was markedly positive, contrasting with sentiments toward the Soviets.</span>\n<span class=\"para\">By the end of the Second World War, the Yugoslav partisans had become one of the most effective anti-Axis resistance movements, liberating the entirety of Yugoslavia by May 1945 alongside the British and Red armies. Unlike other socialist states, socialist Yugoslavia experienced the departure of the Red Army from its territory in Spring 1945. Joseph Broz Tito, leader of the Yugoslav communists, had gained Stalin's trust due to the rapid Sovietization of the state. However, in 1948, a major schism occurred with the “Tito-Stalin split”. Stalin imposed an economic blockade on Yugoslavia and deployed Soviet troops to the borders of Hungary, Romania and Bulgaria with Yugoslavia. This led to the purge of Yugoslav communists suspected of being pro-Soviet. The break in relations with Stalin allowed Yugoslav socialism to develop independently of Soviet influence but also fostered a cautious attitude among the main Yugoslav communists toward the Soviet Union.</span>\n<span class=\"para\">After Tito died in 1980, the power of communist leaders in the various Yugoslav republics grew, alongside a rise in ethno-nationalism. Slobodan Milošević emerged as the dominant figure among these leaders following the \"Antibureaucratic Revolution\", a series of coups in Vojvodina, Kosovo and Montenegro. A key difference between Milošević and other ethno-nationalist politicians in the region was his faith in the Soviet Union and later Russia. Interestingly, Boris Yeltsin, Russia’s first president, was distrustful of Milošević. During the Yugoslav Wars of the 1990s, Russia supported international sanctions against the Milošević regime. In 1992, Moscow endorsed UN Security Council resolutions imposing sanctions and establishing the International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia in The Hague.</span>\n<span class=\"para\">In the 1999 Kosovo War, Russia did not assist Milošević’s Yugoslavia though it did express discontent over NATO's bombing of Serbia. Seeking to establish a foothold in the region, Russia deployed peacekeeping forces to Kosovo after the Kumanovo Agreement in June 1999, doing so without consulting the international community. However, the contingent did not effectively participate in the peacekeeping mission. Still, the 1999 NATO bombing of Serbia became the main argument backing up the thoughts and feelings of anti-western circles, who claimed that the only trusted partner could be found in the Orthodox East.</span>\n<span class=\"para\">Following the democratic changes in Serbia and the October Revolution of 2000, which ended Milošević’s rule, Yugoslavia entered a new democratic chapter for the first time since the Axis occupation in 1941. In 2003 it transformed into the State Union of Serbia and Montenegro.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Construction of the myth</strong></span>\n<span class=\"para\">The democratic reforms in Serbia were short-lived. Elements of the <em>ancien régime</em> and former allies of Milošević orchestrated the assassination of the reformist Prime Minister Zoran Đinđić. His main political rival, Vojislav Koštunica, who served as president of Yugoslavia from 2000 to 2003, is believed to have protected the conspirators after becoming prime minister in early 2004. Koštunica and his associates gradually reintroduced a key narrative from Milošević’s propaganda: the betrayal of Serbia by former western allies, primarily the US and the UK. This shift was accompanied by a rise in clericalism, historical revisionism and the development of a new myth of eternal friendship with Russia, the largest Orthodox nation.</span>\n<span class=\"para\">This narrative was pivotal in allowing the political elite to evade responsibility for the dissolution of Yugoslavia, lost wars and the country's impoverishment. To sustain this narrative, having a powerful foreign ally like Putin's Russia became essential for Serbian nationalism. Serbia experienced turbulent times, with Montenegro proclaiming independence in 2006, followed by Kosovo in 2008. At the same time, for Russia, the eastern enlargement of NATO (1999-2004) and the European Union (2004-07) posed threats to its desired influence over former Soviet republics and satellite states. Concurrently, Balkan countries were orienting themselves towards the West by submitting EU and NATO applications, and the Thessaloniki Summit of 2003 confirmed the EU's commitment to including Western Balkan nations.</span>\n<span class=\"para\">Simultaneously, Serbia sought a significant ally to support its non-recognition of Kosovo in the international arena, a role that Russia was eager to fulfil, especially amid rising competition with the US and its European allies. However, Russian backing of Serbian policies in the UN Security Council, particularly concerning Kosovo's status, came at a price.</span>\n<span class=\"para\">In 2008, Serbia’s petroleum industry was sold to the Russian company Gazprom for a fraction of its market value. This transaction was dubbed the \"deal of the century\" and was supported by Koštunica and other leading politicians, reflecting a political consensus that viewed it as a beneficial move. Boris Tadić, Serbia's president from 2004 to 2012, expressed confidence in this approach during his 2004 inauguration speech, stating, \"Today, our foreign policy priorities are European integration, good neighbourliness and balanced relations with the three centripetal points of world politics: Brussels, Washington and Moscow.\" After visiting Beijing in August 2009, he further defined Serbia's foreign policy within the framework of \"four pillars\".</span>\n<span class=\"para\">After Boris Tadić replaced Koštunica as Serbia's leading political figure in 2008, Russian influence continued to grow despite Tadić’s apparent position as a pro-European statesman. Notably, he was one of the few European leaders who did not condemn Russia's war in Georgia that same year. While Tadić promoted messages of reconciliation in the former Yugoslav region, his policies aligned with ethno-nationalism, subtly supporting Serbian nationalistic politicians and parties, particularly among Serbian minorities in the region. His approach, especially regarding Kosovo, Montenegro and Bosnia and Herzegovina (Republika Srpska), set the stage for the post-2012 era, as the new Serbian political establishment would likely continue to support these same groups.</span>\n<span class=\"para\">The political change of 2012 marked the rise of the Serbian Progressive Party (SNS) led by Tomislav Nikolić and Aleksandar Vučić, former close associates of Vojislav Šešelj, who had been convicted by the International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY) of crimes against the Croatian minority in Vojvodina during the Yugoslav Wars. This shift was facilitated by Ivica Dačić, leader of the Socialist Party of Serbia (SPS), who changed alliances to support the SNS. Dačić has consistently remained one of Russia's most loyal allies in the region.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Friends forever or pragmatic partners?</strong></span>\n<span class=\"para\">The reformist potential and expectations concerning the SNS and SPS gradually diminished despite some positive developments regarding Kosovo and the signing of the Brussels Agreement, which aimed to normalize relations between Serbia and Kosovo under EU auspices. The first war in Ukraine in 2014 marked a period of increased Russian influence not only in Serbia but also in Montenegro and Bosnia and Herzegovina.</span>\n<span class=\"para\">As the EU struggled to present a unified stance in support of Ukraine, some member states began exploring potential rapprochement with Russia already in 2015, seeking to ease economic relations and discuss issues like travel, visas and energy policy. This provided a valuable message to the Serbian political elite, which recognized that expanding Russian influence could serve their interests. In 2014, both Dmitry Medvedev and Vladimir Putin visited Belgrade, offering “unconditional support” for Kosovo's reintegration into Serbia.</span>\n<span class=\"para\">Souvenirs and graffiti featuring Serbian and Russian symbols, as well as images of Putin, began appearing in 2014. Two years later, they had become symbols for “anti-imperialistic” nationalist movements and football hooligans. The peak of \"Putinomania\" occurred during the opening of the Sveti Sava Church in January 2019, where Putin and Vučić were the main guests. After the full-scale Russian invasion of Ukraine in 2022, some compared Putin's popularity in Serbia to that enjoyed by rock stars. This came as a surprise for many Russians who fled their homeland and settled in Belgrade to avoid conscription. Putin remains the most popular foreign politician, which explains why 80 per cent of citizens oppose the introduction of sanctions against Russia</span>\n<span class=\"para\">In the years leading up to the COVID-19 pandemic, the myth of friendship between Russia and Serbia was effectively propagated in western media. Foreign journalists often relied on Serbian sources that crafted this narrative, rather than analysing the historical, political and economic ties independently. This myth was supported by the “special connections” among political leaders, church officials, sports clubs and influential figures closely linked to the state apparatus, such as film director Emir Kusturica and poet Matija Bećković. This environment contributed to what some analysts refer to as the \"systematic forgetting\" of historical facts, creating a narrative that portrayed Russia as Serbia's most important foreign policy partner and key economic donor. This is despite the EU being the largest provider of financial assistance to Serbia. In 2018, to commemorate the 180th anniversary of diplomatic relations between Serbia and Russia, foreign ministers Ivica Dačić and Sergey Lavrov published a joint article in <em>Rossiyskaya Gazeta</em> and the Serbian <em>Politika</em>, highlighting years of “friendship, trust and cooperation” between the \"two fraternal nations\". During the COVID-19 pandemic, Russia, along with China, employed \"vaccine diplomacy\" to foster sales of their medical equipment and vaccines. This was also done to fuel mistrust toward western-produced vaccines and medications.</span>\n<span class=\"para\">In Serbian media, the Russian aggression against Ukraine in February 2022 was largely portrayed as NATO-provoked, with widespread arguments asserting that Russia was defending Russian-speaking citizens. According to the report by the Center for Research, Transparency and Accountability (CRTA), a Serbian human rights organization, most media coverage tends to be pro-Russian and presents biased reporting. While most European nations condemned the brutality of the Russian invasion, Serbian intellectuals, church officials and celebrities signed petitions against sanctions on Russia. The petition demanded that Serbian officials not join the sanctions imposed by the West, despite Serbia's obligations to align foreign policy with the EU’s one like other EU candidates from the region. Serbia was the only EU candidate state that did not fulfil this commitment.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Serbian World and its repercussions</strong></span>\n<span class=\"para\">The development of the <em>Srpski svet</em> (Serbian World) project, a smaller counterpart to the <em>Russkiy mir</em> (Russian World), exemplifies how Russian ideas have been adapted for local purposes. In 2021, Serbian Interior Minister Aleksandar Vulin, a veteran politician from the Milošević era, was put in charge of promoting this new concept. The Serbian World aims to create a “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (United Serbian World), advocating for the unification of Serbs in the region to protect their identity, language, culture and history, with Belgrade as the central decision-making capital. As Vulin stated, the long-term goal is political unity among Serbs. However, proponents of this concept neglect to mention that integrating the Western Balkans with the EU would allow for borderless living for Serbs in the region.</span>\n<span class=\"para\">The primary (mis)use of the friendship myth serves political agendas, reflecting a continuity of themes from Milošević’s propaganda, and finally constructed in Koštunica’s time. Serbian policymakers employ this narrative for two main purposes. First, they impose certain values through the school curriculum, promote special relations in culture and sports, and foster a clerical society that views the Orthodox churches in Belgrade and Moscow as the only “pure” institutions. This strategy promotes “traditional values and culture” aligned with Putin's Russia while condemning the liberal West. Historical revisionism contributes significantly to a cult of ethnic self-victimization. Consequently, support for EU integration has declined among Serbian citizens. Opposition parties espousing Euroscepticism and nationalism have emerged, yet paradoxically, the ruling Serbian Progressive Party (SNS) remains the most solid European partner. This dynamic has strengthened the phenomenon of “stabilitocracy”, creating fertile ground for illiberal policies that disregard the rule of law and minority rights according to a majoritarian interpretation of democracy.</span>\n<span class=\"para\">The second purpose of this narrative is to bolster nationalism in regional policies, which, while interconnected with the first, also targets citizens in neighbouring countries, particularly Montenegro and Bosnia and Herzegovina. This has resulted in Belgrade’s increased influence through politicians dependent on Serbian support. The actions of the Serbian Orthodox Church in Montenegro have empowered pro-Serbian and pro-Russian “reformist” parties that have been part of the government since autumn 2020. In Bosnia and Herzegovina, support for Milorad Dodik, the political leader of the Republika Srpska entity (currently under US sanctions), contributes to the further destabilization of the country.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Perpetuating the myth</strong></span>\n<span class=\"para\">The Serbian-Russian friendship is a politically constructed myth that emerged during the Milošević era but gained prominence after changes in Russia and the strengthening of Putin's position. For Russia, the EU's “Big Bang” enlargement, along with new NATO members from eastern and southeastern parts of Europe, signalled an opportunity for action to secure the Russian sphere of influence. Serbia, with its anti-NATO and anti-western sentiments, caused mainly by the 1999 bombings and the activities of the Hague Tribunal, became a useful partner, opening a window for renewed influence in the region.</span>\n<span class=\"para\">The myth was embraced by Boris Tadić and his circle, and later was further developed by Aleksandar Vučić. As a result, it has significantly fostered anti-EU sentiments among Serbian citizens while bolstering nationalism and Russian influence in the region. The prevailing reasoning in Serbia is that the West cannot be trusted and that strong ties with Russia are the only guarantee for preserving the country's territorial integrity and avoiding the recognition of Kosovo on the international stage. The myth emphasizes strategic relations between Serbia and Russia in foreign policy and economy. Interestingly, the data do not seem to confirm this claim, as Russia is not even among Serbia’s top five largest trade partners. The 2023 reports demonstrate that EU-Serbia trade in goods accounted for 60 per cent of Serbian trade in total. Moreover, the EU is the largest donor in the Republic of Serbia.</span>\n<span class=\"para\">Conversely, Russia views its relationship with Serbia as a means to reassert influence in the Balkans, counter NATO expansion, and project power within a geopolitically significant region. An example of this extended Russian influence is the 2016 attempted coup in Montenegro, where Russian military intelligence (GRU), with the assistance of Serbian partners and local pro-Serbian political leaders, sought to violently overthrow the government during parliamentary elections. The Montenegrin security services arrested 20 Serbian nationals suspected of plotting to impede the election of a pro-NATO government, just as Montenegro was set to join the Alliance the following year.</span>\n<span class=\"para\">While many Serbian citizens perceive the friendship with Russia as beneficial, experts caution that gradual and indirect changes, primarily in the cultural and value spheres, are often overlooked. This myth narrows Serbian identity and fosters anti-modernization tendencies, rendering society less inclusive and undermining public trust in institutions and European neighbours.</span>\n<span class=\"para\">In his speeches, Vučić advocates for a “four-pillar” foreign policy that seeks to balance relations between the West, Russia, China and also the Arab states. One of the examples of this multi-focus foreign policy is the recent revelations by the <em>Financial Times</em>. The newspaper reported on an 800-million-euro export of Serbian grenades to Ukraine (via EU member states). This news, confirmed by Vučić, did not provoke a strong reaction from Russia. Analysts note that Serbia's ammunition exports to Ukraine are not driven by a genuine commitment to supporting Ukrainians against Russian aggression but are primarily motivated by economic and political self-interest aimed at alleviating western pressure. The revenue from these transactions, like other EU funds, is likely to reinforce the existing autocratic regime, which is modelled after Russia. Ultimately, while the narrative of eternal friendship resonates with Serbian society, the relationship is fundamentally pragmatic, driven by strategic interests rather than genuine friendship and loyalty.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> is a political scientist and assistant professor at the Institute of European Studies at the Jagiellonian University in Kraków. Her academic interests include transformation processes and identity issues in Central and Eastern Europe, as well as party politics, nationalism, populism and Euroscepticism in the CEE region and the Balkans.</span>\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"es": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">La emancipación serbia en el siglo XIX transformó una tierra agrícola pobre y despoblada en una nación moderna según los estándares europeos. El historiador Leopold von Ranke elogió esta transformación en su libro de 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, que celebró la revuelta de Serbia contra el dominio otomano. El país atrajo a numerosos extranjeros de naciones europeas más prósperas, quienes contribuyeron a su modernización en varios sectores, incluyendo la música, la arquitectura, el ejército y la academia. A lo largo del siglo XIX, Serbia, inicialmente autónoma dentro del Imperio Otomano y ganando independencia en 1878, ejemplificó el proceso de una antigua provincia otomana que completó con éxito una modernización al estilo europeo. No había feudalismo, boyardos ni alta cultura que excluyera a los hablantes de lengua común, y la influencia rusa en el país fue relativamente modesta durante ese tiempo.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Desconfianza soviética</strong></span>\n<span class=\"para\">En el siglo XIX, los zares rusos favorecieron a Bulgaria sobre Serbia debido a su proximidad a su objetivo de tomar Constantinopla. Al mismo tiempo, Serbia estaba alineada con la esfera de influencia de los Habsburgo. El imperio de los Habsburgo, junto con otras potencias europeas, frustró el Tratado de San Stefano respaldado por Rusia en 1878, impidiendo la formación de una Bulgaria expandida que habría incluido gran parte de la actual Serbia del sur.</span>\n<span class=\"para\">Hacia finales del siglo XIX, la influencia rusa en Serbia creció con el ascenso del Partido Radical liderado por Nikola Pašić, un prominente rusófilo y estadista influyente. A pesar del golpe de mayo en 1903 y el posterior cambio dinástico, Rusia no fue el único aliado de Serbia. San Petersburgo compartió este papel con Francia. Tras la Revolución de Octubre, la influencia francesa se convirtió en la más significativa hasta finales de la década de 1930.</span>\n<span class=\"para\">Durante el período de entreguerras, el Reino de Yugoslavia fue un firme oponente de la Unión Soviética, con relaciones diplomáticas formales establecidas solo en 1940. Sin embargo, la actitud hacia la emigración blanca rusa que se asentó en números significativos en Belgrado y otras ciudades fue marcadamente positiva, contrastando con los sentimientos hacia los soviéticos.</span>\n<span class=\"para\">Al final de la Segunda Guerra Mundial, los partisanos yugoslavos se habían convertido en uno de los movimientos de resistencia anti-eje más efectivos, liberando la totalidad de Yugoslavia para mayo de 1945 junto con los ejércitos británico y rojo. A diferencia de otros estados socialistas, la Yugoslavia socialista experimentó la salida del Ejército Rojo de su territorio en la primavera de 1945. Joseph Broz Tito, líder de los comunistas yugoslavos, había ganado la confianza de Stalin debido a la rápida soviética del estado. Sin embargo, en 1948, ocurrió una importante escisión con la “ruptura Tito-Stalin”. Stalin impuso un bloqueo económico a Yugoslavia y desplegó tropas soviéticas en las fronteras de Hungría, Rumanía y Bulgaria con Yugoslavia. Esto llevó a la purga de comunistas yugoslavos sospechosos de ser pro-soviéticos. La ruptura de relaciones con Stalin permitió que el socialismo yugoslavo se desarrollara independientemente de la influencia soviética, pero también fomentó una actitud cautelosa entre los principales comunistas yugoslavos hacia la Unión Soviética.</span>\n<span class=\"para\">Después de la muerte de Tito en 1980, el poder de los líderes comunistas en las diversas repúblicas yugoslavas creció, junto con un aumento del etno-nacionalismo. Slobodan Milošević emergió como la figura dominante entre estos líderes tras la \"Revolución Antiburocrática\", una serie de golpes en Vojvodina, Kosovo y Montenegro. Una diferencia clave entre Milošević y otros políticos etno-nacionalistas en la región fue su fe en la Unión Soviética y más tarde en Rusia. Curiosamente, Boris Yeltsin, el primer presidente de Rusia, desconfió de Milošević. Durante las Guerras Yugoslavas de la década de 1990, Rusia apoyó sanciones internacionales contra el régimen de Milošević. En 1992, Moscú respaldó las resoluciones del Consejo de Seguridad de la ONU que imponían sanciones y establecían el Tribunal Penal Internacional para la antigua Yugoslavia en La Haya.</span>\n<span class=\"para\">En la Guerra de Kosovo de 1999, Rusia no asistió a la Yugoslavia de Milošević, aunque expresó descontento por los bombardeos de la OTAN en Serbia. Buscando establecer una base en la región, Rusia desplegó fuerzas de mantenimiento de la paz en Kosovo tras el Acuerdo de Kumanovo en junio de 1999, haciéndolo sin consultar a la comunidad internacional. Sin embargo, el contingente no participó efectivamente en la misión de mantenimiento de la paz. Aún así, el bombardeo de Serbia por parte de la OTAN en 1999 se convirtió en el principal argumento que respaldaba los pensamientos y sentimientos de los círculos antioccidentales, que afirmaban que el único socio de confianza se podía encontrar en el Este ortodoxo.</span>\n<span class=\"para\">Tras los cambios democráticos en Serbia y la Revolución de Octubre de 2000, que puso fin al régimen de Milošević, Yugoslavia entró en un nuevo capítulo democrático por primera vez desde la ocupación del Eje en 1941. En 2003 se transformó en la Unión Estatal de Serbia y Montenegro.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Construcción del mito</strong></span>\n<span class=\"para\">Las reformas democráticas en Serbia fueron efímeras. Elementos del <em>ancien régime</em> y antiguos aliados de Milošević orquestaron el asesinato del primer ministro reformista Zoran Đinđić. Su principal rival político, Vojislav Koštunica, quien fue presidente de Yugoslavia de 2000 a 2003, se cree que protegió a los conspiradores tras convertirse en primer ministro a principios de 2004. Koštunica y sus asociados reintrodujeron gradualmente una narrativa clave de la propaganda de Milošević: la traición de Serbia por parte de antiguos aliados occidentales, principalmente EE. UU. y el Reino Unido. Este cambio fue acompañado por un aumento del clericalismo, el revisionismo histórico y el desarrollo de un nuevo mito de amistad eterna con Rusia, la nación ortodoxa más grande.</span>\n<span class=\"para\">Esta narrativa fue fundamental para permitir que la élite política evadiera la responsabilidad por la disolución de Yugoslavia, las guerras perdidas y la empobrecimiento del país. Para sostener esta narrativa, tener un poderoso aliado extranjero como la Rusia de Putin se volvió esencial para el nacionalismo serbio. Serbia experimentó tiempos turbulentos, con Montenegro proclamando su independencia en 2006, seguido por Kosovo en 2008. Al mismo tiempo, para Rusia, la expansión oriental de la OTAN (1999-2004) y de la Unión Europea (2004-07) representaba amenazas a su influencia deseada sobre las antiguas repúblicas soviéticas y estados satélites. Concurrentemente, los países balcánicos se estaban orientando hacia Occidente al presentar solicitudes a la UE y la OTAN, y la Cumbre de Salónica de 2003 confirmó el compromiso de la UE de incluir a las naciones de los Balcanes Occidentales.</span>\n<span class=\"para\">Simultáneamente, Serbia buscó un aliado significativo para apoyar su no reconocimiento de Kosovo en la arena internacional, un papel que Rusia estaba ansiosa por cumplir, especialmente en medio de la creciente competencia con EE. UU. y sus aliados europeos. Sin embargo, el respaldo ruso a las políticas serbias en el Consejo de Seguridad de la ONU, particularmente en lo que respecta al estatus de Kosovo, tuvo un precio.</span>\n<span class=\"para\">En 2008, la industria petrolera de Serbia fue vendida a la empresa rusa Gazprom por una fracción de su valor de mercado. Esta transacción fue denominada como el \"trato del siglo\" y fue apoyada por Koštunica y otros políticos destacados, reflejando un consenso político que la veía como un movimiento beneficioso. Boris Tadić, presidente de Serbia de 2004 a 2012, expresó confianza en este enfoque durante su discurso de inauguración en 2004, afirmando: \"Hoy, nuestras prioridades de política exterior son la integración europea, la buena vecindad y las relaciones equilibradas con los tres puntos centrífugos de la política mundial: Bruselas, Washington y Moscú.\" Después de visitar Pekín en agosto de 2009, definió aún más la política exterior de Serbia dentro del marco de \"cuatro pilares\".</span>\n<span class=\"para\">Después de que Boris Tadić reemplazara a Koštunica como la figura política principal de Serbia en 2008, la influencia rusa continuó creciendo a pesar de la aparente posición de Tadić como un estadista pro-europeo. Notablemente, fue uno de los pocos líderes europeos que no condenó la guerra de Rusia en Georgia ese mismo año. Mientras Tadić promovía mensajes de reconciliación en la antigua región yugoslava, sus políticas se alineaban con el etno-nacionalismo, apoyando sutilmente a políticos y partidos nacionalistas serbios, particularmente entre las minorías serbias en la región. Su enfoque, especialmente en lo que respecta a Kosovo, Montenegro y Bosnia y Herzegovina (República Srpska), sentó las bases para la era posterior a 2012, ya que el nuevo establecimiento político serbio probablemente continuaría apoyando a estos mismos grupos.</span>\n<span class=\"para\">El cambio político de 2012 marcó el ascenso del Partido Progresista Serbio (SNS) liderado por Tomislav Nikolić y Aleksandar Vučić, antiguos asociados cercanos de Vojislav Šešelj, quien había sido condenado por el Tribunal Penal Internacional para la antigua Yugoslavia (TPIY) por crímenes contra la minoría croata en Vojvodina durante las Guerras Yugoslavas. Este cambio fue facilitado por Ivica Dačić, líder del Partido Socialista de Serbia (SPS), quien cambió de alianzas para apoyar al SNS. Dačić ha permanecido consistentemente como uno de los aliados más leales de Rusia en la región.</span>\n<span class=\"para\"><strong>¿Amigos para siempre o socios pragmáticos?</strong></span>\n<span class=\"para\">El potencial reformista y las expectativas sobre el SNS y el SPS disminuyeron gradualmente a pesar de algunos desarrollos positivos respecto a Kosovo y la firma del Acuerdo de Bruselas, que buscaba normalizar las relaciones entre Serbia y Kosovo bajo los auspicios de la UE. La primera guerra en Ucrania en 2014 marcó un período de aumento de la influencia rusa no solo en Serbia, sino también en Montenegro y Bosnia y Herzegovina.</span>\n<span class=\"para\">A medida que la UE luchaba por presentar una postura unificada en apoyo a Ucrania, algunos estados miembros comenzaron a explorar un posible acercamiento a Rusia ya en 2015, buscando aliviar las relaciones económicas y discutir temas como viajes, visas y política energética. Esto proporcionó un mensaje valioso a la élite política serbia, que reconoció que la expansión de la influencia rusa podría servir a sus intereses. En 2014, tanto Dmitry Medvedev como Vladimir Putin visitaron Belgrado, ofreciendo “apoyo incondicional” para la reintegración de Kosovo en Serbia.</span>\n<span class=\"para\">Souvenirs y grafitis con símbolos serbios y rusos, así como imágenes de Putin, comenzaron a aparecer en 2014. Dos años después, se habían convertido en símbolos de movimientos nacionalistas “antiimperialistas” y de hooligans del fútbol. El pico de la \"putinomanía\" ocurrió durante la inauguración de la Iglesia Sveti Sava en enero de 2019, donde Putin y Vučić fueron los principales invitados. Después de la invasión rusa a gran escala de Ucrania en 2022, algunos compararon la popularidad de Putin en Serbia con la disfrutada por las estrellas de rock. Esto sorprendió a muchos rusos que huyeron de su patria y se asentaron en Belgrado para evitar el reclutamiento. Putin sigue siendo el político extranjero más popular, lo que explica por qué el 80 por ciento de los ciudadanos se opone a la introducción de sanciones contra Rusia.</span>\n<span class=\"para\">En los años previos a la pandemia de COVID-19, el mito de la amistad entre Rusia y Serbia fue efectivamente propagado en los medios occidentales. Los periodistas extranjeros a menudo se basaban en fuentes serbias que elaboraban esta narrativa, en lugar de analizar de manera independiente los lazos históricos, políticos y económicos. Este mito fue respaldado por las “conexiones especiales” entre líderes políticos, funcionarios de la iglesia, clubes deportivos y figuras influyentes estrechamente vinculadas al aparato estatal, como el director de cine Emir Kusturica y el poeta Matija Bećković. Este entorno contribuyó a lo que algunos analistas se refieren como el \"olvido sistemático\" de los hechos históricos, creando una narrativa que retrataba a Rusia como el socio más importante de la política exterior de Serbia y el donante clave de la economía. Esto a pesar de que la UE es el mayor proveedor de asistencia financiera a Serbia. En 2018, para conmemorar el 180 aniversario de las relaciones diplomáticas entre Serbia y Rusia, los ministros de exteriores Ivica Dačić y Sergey Lavrov publicaron un artículo conjunto en <em>Rossiyskaya Gazeta</em> y el serbio <em>Politika</em>, destacando años de “amistad, confianza y cooperación” entre las \"dos naciones fraternales\". Durante la pandemia de COVID-19, Rusia, junto con China, empleó la \"diplomacia de vacunas\" para fomentar la venta de su equipo médico y vacunas. Esto también se hizo para alimentar la desconfianza hacia las vacunas y medicamentos producidos en Occidente.</span>\n<span class=\"para\">En los medios serbios, la agresión rusa contra Ucrania en febrero de 2022 fue en gran medida retratada como provocada por la OTAN, con argumentos generalizados que afirmaban que Rusia estaba defendiendo a los ciudadanos de habla rusa. Según el informe del Centro de Investigación, Transparencia y Responsabilidad (CRTA), una organización de derechos humanos serbia, la mayoría de la cobertura mediática tiende a ser pro-rusa y presenta informes sesgados. Mientras que la mayoría de las naciones europeas condenaron la brutalidad de la invasión rusa, intelectuales serbios, funcionarios de la iglesia y celebridades firmaron peticiones contra las sanciones a Rusia. La petición exigía que los funcionarios serbios no se unieran a las sanciones impuestas por Occidente, a pesar de las obligaciones de Serbia de alinear su política exterior con la de la UE como otros candidatos de la UE de la región. Serbia fue el único estado candidato de la UE que no cumplió con este compromiso.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Mundo serbio y sus repercusiones</strong></span>\n<span class=\"para\">El desarrollo del proyecto <em>Srpski svet</em> (Mundo Serbio), un contraparte más pequeña del <em>Russkiy mir</em> (Mundo Ruso), ejemplifica cómo las ideas rusas han sido adaptadas para fines locales. En 2021, el ministro del Interior serbio Aleksandar Vulin, un político veterano de la era de Milošević, fue puesto a cargo de promover este nuevo concepto. El Mundo Serbio tiene como objetivo crear un “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Mundo Serbio Unido), abogando por la unificación de los serbios en la región para proteger su identidad, lengua, cultura e historia, con Belgrado como la capital central de toma de decisiones. Como declaró Vulin, el objetivo a largo plazo es la unidad política entre los serbios. Sin embargo, los defensores de este concepto no mencionan que integrar los Balcanes Occidentales con la UE permitiría una vida sin fronteras para los serbios en la región.</span>\n<span class=\"para\">El principal (mal)uso del mito de la amistad sirve a agendas políticas, reflejando una continuidad de temas de la propaganda de Milošević, y finalmente construida en la época de Koštunica. Los responsables de políticas serbias emplean esta narrativa para dos propósitos principales. Primero, imponen ciertos valores a través del currículo escolar, promueven relaciones especiales en cultura y deportes, y fomentan una sociedad clerical que ve a las iglesias ortodoxas en Belgrado y Moscú como las únicas instituciones “puras”. Esta estrategia promueve “valores y cultura tradicionales” alineados con la Rusia de Putin mientras condena a Occidente liberal. El revisionismo histórico contribuye significativamente a un culto de auto-victimización étnica. En consecuencia, el apoyo a la integración en la UE ha disminuido entre los ciudadanos serbios. Han surgido partidos de oposición que abogan por el euroescepticismo y el nacionalismo, sin embargo, paradójicamente, el Partido Progresista Serbio (SNS) en el poder sigue siendo el socio europeo más sólido. Esta dinámica ha fortalecido el fenómeno de la “estabilitocracia”, creando un terreno fértil para políticas illiberales que desatienden el estado de derecho y los derechos de las minorías según una interpretación mayoritaria de la democracia.</span>\n<span class=\"para\">El segundo propósito de esta narrativa es reforzar el nacionalismo en las políticas regionales, que, aunque interconectadas con la primera, también apuntan a los ciudadanos de los países vecinos, particularmente Montenegro y Bosnia y Herzegovina. Esto ha resultado en una mayor influencia de Belgrado a través de políticos dependientes del apoyo serbio. Las acciones de la Iglesia Ortodoxa Serbia en Montenegro han empoderado a partidos “reformistas” pro-serbios y pro-rusos que han sido parte del gobierno desde el otoño de 2020. En Bosnia y Herzegovina, el apoyo a Milorad Dodik, el líder político de la entidad República Srpska (actualmente bajo sanciones de EE. UU.), contribuye a la mayor desestabilización del país.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Perpetuando el mito</strong></span>\n<span class=\"para\">La amistad serbio-rusa es un mito políticamente construido que surgió durante la era de Milošević pero ganó prominencia tras los cambios en Rusia y el fortalecimiento de la posición de Putin. Para Rusia, la expansión “Big Bang” de la UE, junto con nuevos miembros de la OTAN de las partes oriental y sudeste de Europa, señalaba una oportunidad para actuar y asegurar la esfera de influencia rusa. Serbia, con sus sentimientos anti-OTAN y antioccidentales, causados principalmente por los bombardeos de 1999 y las actividades del Tribunal de La Haya, se convirtió en un socio útil, abriendo una ventana para una influencia renovada en la región.</span>\n<span class=\"para\">El mito fue abrazado por Boris Tadić y su círculo, y más tarde fue desarrollado por Aleksandar Vučić. Como resultado, ha fomentado significativamente los sentimientos anti-UE entre los ciudadanos serbios mientras refuerza el nacionalismo y la influencia rusa en la región. El razonamiento predominante en Serbia es que Occidente no se puede confiar y que los lazos fuertes con Rusia son la única garantía para preservar la integridad territorial del país y evitar el reconocimiento de Kosovo en el escenario internacional. El mito enfatiza las relaciones estratégicas entre Serbia y Rusia en política exterior y economía. Curiosamente, los datos no parecen confirmar esta afirmación, ya que Rusia ni siquiera está entre los cinco principales socios comerciales de Serbia. Los informes de 2023 demuestran que el comercio de bienes entre la UE y Serbia representó el 60 por ciento del comercio total de Serbia. Además, la UE es el mayor donante en la República de Serbia.</span>\n<span class=\"para\">Por el contrario, Rusia ve su relación con Serbia como un medio para reafirmar influencia en los Balcanes, contrarrestar la expansión de la OTAN y proyectar poder dentro de una región geopolíticamente significativa. Un ejemplo de esta extendida influencia rusa es el intento de golpe de 2016 en Montenegro, donde la inteligencia militar rusa (GRU), con la asistencia de socios serbios y líderes políticos locales pro-serbios, buscó derrocar violentamente al gobierno durante las elecciones parlamentarias. Los servicios de seguridad montenegrinos arrestaron a 20 ciudadanos serbios sospechosos de conspirar para impedir la elección de un gobierno pro-OTAN, justo cuando Montenegro estaba a punto de unirse a la Alianza el año siguiente.</span>\n<span class=\"para\">Si bien muchos ciudadanos serbios perciben la amistad con Rusia como beneficiosa, los expertos advierten que los cambios graduales e indirectos, principalmente en las esferas cultural y de valores, a menudo son pasados por alto. Este mito estrecha la identidad serbia y fomenta tendencias anti-modernización, haciendo que la sociedad sea menos inclusiva y socavando la confianza pública en las instituciones y en los vecinos europeos.</span>\n<span class=\"para\">En sus discursos, Vučić aboga por una política exterior de “cuatro pilares” que busca equilibrar las relaciones entre Occidente, Rusia, China y también los estados árabes. Uno de los ejemplos de esta política exterior multifocal es la reciente revelación del <em>Financial Times</em>. El periódico informó sobre una exportación de granadas serbias a Ucrania por valor de 800 millones de euros (a través de estados miembros de la UE). Esta noticia, confirmada por Vučić, no provocó una fuerte reacción de Rusia. Los analistas señalan que las exportaciones de municiones de Serbia a Ucrania no están impulsadas por un compromiso genuino de apoyar a los ucranianos contra la agresión rusa, sino que están motivadas principalmente por intereses económicos y políticos destinados a aliviar la presión occidental. Los ingresos de estas transacciones, al igual que otros fondos de la UE, probablemente refuercen el régimen autocrático existente, que está modelado según Rusia. En última instancia, aunque la narrativa de la amistad eterna resuena en la sociedad serbia, la relación es fundamentalmente pragmática, impulsada por intereses estratégicos en lugar de una amistad y lealtad genuinas.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> es científica política y profesora asistente en el Instituto de Estudios Europeos de la Universidad Jaguelónica en Cracovia. Sus intereses académicos incluyen procesos de transformación y cuestiones de identidad en Europa Central y del Este, así como política de partidos, nacionalismo, populismo y euroescepticismo en la región de CEE y los Balcanes.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"fi": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Serbian emancipaatio 1800-luvulla muutti köyhän, alhaisesti asutun maatalousmaan moderniksi kansaksi Euroopan mittakaavassa. Historiantutkija Leopold von Ranke ylisti tätä muutosta vuonna 1829 julkaistussa kirjassaan, <em>Die Serbische Revolution</em>, joka juhli Serbian kapinaa Osmanien hallintoa vastaan. Maa houkutteli lukuisia ulkomaalaisia vauraammista Euroopan maista, jotka osallistuivat sen modernisoitumiseen eri aloilla, mukaan lukien musiikki, arkkitehtuuri, armeija ja akatemia. Koko 1800-luvun ajan Serbia, joka oli aluksi autonominen Osmanien imperiumissa ja sai itsenäisyyden vuonna 1878, esitti esimerkin siitä, kuinka entinen Osmanien provinssi onnistui toteuttamaan eurooppalaistyylisen modernisaation. Feodalismia, bojaarit tai korkeakulttuuria, joka olisi sulkenut tavallisen kielen puhujat ulkopuolelle, ei ollut, ja Venäjän vaikutus maassa oli tuona aikana suhteellisen vaatimaton.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Neuvostoliiton epäluottamus</strong></span>\n<span class=\"para\">1800-luvulla Venäjän tsaari suosivat Bulgariaa Serbian sijaan sen läheisyyden vuoksi heidän tavoitteeseensa valloittaa Konstantinopoli. Samaan aikaan Serbia oli Habsburgin vaikutuspiirissä. Habsburgin imperiumi yhdessä muiden eurooppalaisten suurvaltojen kanssa estivät Venäjän tukeman San Stefanon sopimuksen vuonna 1878, estäen laajennetun Bulgarian muodostamisen, joka olisi sisältänyt suuren osan nykyisestä eteläisestä Serbiasta.</span>\n<span class=\"para\">1800-luvun lopulla Venäjän vaikutus Serbiassa kasvoi Radikaalipuolueen nousun myötä, jota johti Nikola Pašić, tunnettu venäläisystävä ja vaikutusvaltainen valtiomies. Huolimatta toukokuun vallankaappauksesta vuonna 1903 ja sitä seuranneesta dynastisesta muutoksesta, Venäjä ei ollut Serbian ainoa liittolainen. Pietari jakoi tämän roolin Ranskan kanssa. Lokakuun vallankumouksen jälkeen Ranskan vaikutus tuli merkittävimmäksi aina 1930-luvun loppuun asti.</span>\n<span class=\"para\">Väliensuhteiden aikana Jugoslavian kuningaskunta oli Neuvostoliiton tiukka vastustaja, ja muodolliset diplomaattiset suhteet perustettiin vasta vuonna 1940. Kuitenkin asenne Venäjän valkoista maahanmuuttoa kohtaan, joka asettui merkittävin määrin Belgradiin ja muihin kaupunkeihin, oli selvästi myönteinen, mikä erosi asenteista neuvostoliittolaisia kohtaan.</span>\n<span class=\"para\">Toisen maailmansodan loppuun mennessä jugoslavialaisista partisaneista oli tullut yksi tehokkaimmista akselivaltojen vastaisista vastarintaliikkeistä, vapauttaen koko Jugoslavian toukokuuhun 1945 mennessä brittiläisten ja puna-armeijan rinnalla. Toisin kuin muissa sosialistisissa valtioissa, sosialistinen Jugoslavia koki puna-armeijan poistuvan sen alueelta keväällä 1945. Jugoslavian kommunistien johtaja Joseph Broz Tito oli saanut Stalinin luottamuksen valtion nopean neuvostolaistamisen vuoksi. Kuitenkin vuonna 1948 tapahtui merkittävä skisma \"Tito-Stalin jakautumisen\" myötä. Stalin asetti taloudellisen saarron Jugoslaviaan ja sijoitti neuvostojoukkoja Unkarin, Romanian ja Bulgarian rajoille Jugoslaviaa vastaan. Tämä johti jugoslavialaisten kommunistien puhdistukseen, joita epäiltiin olevan pro-neuvostoliittolaisia. Suhteen katkeaminen Staliniin mahdollisti jugoslavialaisen sosialismin kehittymisen itsenäisesti neuvostovaikutuksesta, mutta se myös edisti varovaista asennetta pääjugoslavialaisten kommunistien keskuudessa Neuvostoliittoa kohtaan.</span>\n<span class=\"para\">Kun Tito kuoli vuonna 1980, kommunistijohtajien valta eri jugoslavialaisissa tasavalloissa kasvoi, samoin etnisen nationalismin nousu. Slobodan Milošević nousi hallitsevaksi hahmoksi näiden johtajien joukossa \"Antibyrokraattisen vallankumouksen\" jälkeen, joka oli sarja vallankaappauksia Vojvodinassa, Kosovossa ja Montenegrossa. Keskeinen ero Miloševićin ja muiden alueen etnisten nationalististen poliitikkojen välillä oli hänen uskonsa Neuvostoliittoon ja myöhemmin Venäjään. Kiinnostavaa on, että Boris Jeltsin, Venäjän ensimmäinen presidentti, oli epäluuloinen Miloševićiä kohtaan. Jugoslavian sodissa 1990-luvulla Venäjä tuki kansainvälisiä pakotteita Miloševićin hallintoa vastaan. Vuonna 1992 Moskova tuki YK:n turvallisuusneuvoston päätöslauselmia, jotka asettivat pakotteita ja perustivat Kansainvälisen rikostuomioistuimen entiselle Jugoslavialle Haagissa.</span>\n<span class=\"para\">Vuoden 1999 Kosovon sodassa Venäjä ei auttanut Miloševićin Jugoslaviaa, vaikka se ilmaisi tyytymättömyytensä Naton pommituksiin Serbiaa vastaan. Pyrkiessään vakiinnuttamaan jalansijaa alueella Venäjä sijoitti rauhanturvaajia Kosovoon Kumanovon sopimuksen jälkeen kesäkuussa 1999, tehden niin ilman kansainvälisen yhteisön kuulemista. Kuitenkin joukko ei osallistunut tehokkaasti rauhanturvaamistehtävään. Silti vuoden 1999 Naton pommitukset Serbiaan tulivat pääargumentiksi, joka tuki anti-lännen piirejä, jotka väittivät, että ainoa luotettava kumppani löytyisi ortodoksisesta idästä.</span>\n<span class=\"para\">Demokraattisten muutosten jälkeen Serbiassa ja lokakuun vallankumouksen jälkeen vuonna 2000, joka päätti Miloševićin hallinnan, Jugoslavia astui uuteen demokraattiseen lukuun ensimmäistä kertaa akselin miehityksen jälkeen vuonna 1941. Vuonna 2003 se muuttui Serbian ja Montenegron valtioliitoksi.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Myytin rakentaminen</strong></span>\n<span class=\"para\">Demokraattiset uudistukset Serbiassa olivat lyhytaikaisia. Entiset <em>ancien régime</em> -elementit ja Miloševićin entiset liittolaiset järjestivät reformistisen pääministerin Zoran Đinđićin murhan. Hänen pääpoliittinen kilpailijansa, Vojislav Koštunica, joka toimi Jugoslavian presidenttinä vuosina 2000-2003, uskotaan suojelleen salaliittolaisia tultuaan pääministeriksi vuoden 2004 alussa. Koštunica ja hänen liittolaisensa palauttivat vähitellen keskeisen kertomuksen Miloševićin propagandasta: Serbian petoksen entisten lännen liittolaisten, ensisijaisesti Yhdysvaltojen ja Yhdistyneen kuningaskunnan, taholta. Tämä muutos oli mukana nousussa clericalismissa, historiallisessa revisionismissa ja uuden myytin kehittämisessä ikuisesta ystävyydestä Venäjän kanssa, joka on suurin ortodoksinen kansa.</span>\n<span class=\"para\">Tämä kertomus oli keskeinen, jotta poliittinen eliitti voisi välttää vastuuta Jugoslavian hajoamisesta, menetetyistä sodista ja maan köyhtymisestä. Tämän kertomuksen ylläpitämiseksi voimakkaan ulkomaisen liittolaisen, kuten Putinin Venäjän, saaminen tuli välttämättömäksi serbialaiselle nationalismille. Serbia koki myrskyisiä aikoja, kun Montenegro julisti itsenäisyyden vuonna 2006, jota seurasi Kosovo vuonna 2008. Samaan aikaan Venäjälle Naton itäinen laajentuminen (1999-2004) ja Euroopan unioni (2004-07) aiheuttivat uhkia sen haluamalle vaikutusvallalle entisissä neuvostotasavalloissa ja satelliittivaltioissa. Samanaikaisesti Balkanin maat suuntautuivat länteen jättämällä EU- ja Naton hakemuksia, ja Thessalonikin huippukokous vuonna 2003 vahvisti EU:n sitoutumisen Länsi-Balkanin maiden sisällyttämiseen.</span>\n<span class=\"para\">Samaan aikaan Serbia etsi merkittävää liittolaista tukeakseen sen Kosovo-epäilyn kansainvälisellä areenalla, rooli, jonka Venäjä oli halukas täyttämään, erityisesti Yhdysvaltojen ja sen eurooppalaisten liittolaisten kasvavan kilpailun keskellä. Kuitenkin Venäjän tuki Serbian politiikalle YK:n turvallisuusneuvostossa, erityisesti Kosovon aseman osalta, tuli hintaan.</span>\n<span class=\"para\">Vuonna 2008 Serbian öljyteollisuus myytiin venäläiselle Gazpromille murto-osalla sen markkina-arvosta. Tätä liiketoimintaa kutsuttiin \"vuosisadan diiliksi\" ja sitä tukivat Koštunica ja muut johtavat poliitikot, mikä heijasti poliittista konsensusta, joka piti sitä hyödyllisenä siirtona. Boris Tadić, Serbian presidentti vuosina 2004-2012, ilmaisi luottamusta tähän lähestymistapaan vuoden 2004 virkaanastujaispuheessaan, jossa hän totesi: \"Tänään ulkopoliittiset prioriteettimme ovat Euroopan integraatio, hyvät naapuruussuhteet ja tasapainoiset suhteet maailman politiikan kolmeen keskipisteeseen: Brysseliin, Washingtoniin ja Moskovaan.\" Vieraillessaan Pekingissä elokuussa 2009 hän määritteli Serbian ulkopolitiikan \"neljän pilarin\" kehykseen.</span>\n<span class=\"para\">Kun Boris Tadić syrjäytti Koštunicän Serbian johtavana poliittisena hahmona vuonna 2008, Venäjän vaikutus jatkoi kasvuaan huolimatta Tadićin ilmeisestä asemasta pro-eurooppalaisena valtiomiehenä. Huomionarvoista on, että hän oli yksi harvoista eurooppalaisista johtajista, jotka eivät tuominneet Venäjän sotaa Georgiassa samana vuonna. Vaikka Tadić edisti sovintoviestejä entisessä Jugoslavian alueella, hänen politiikkansa oli linjassa etnisen nationalismin kanssa, tukien hienovaraisesti serbialaisia nationalistisia poliitikkoja ja puolueita, erityisesti alueen serbialaisissa vähemmistöissä. Hänen lähestymistapansa, erityisesti Kosovon, Montenegron ja Bosnia ja Hertsegovinan (Republika Srpska) osalta, loi pohjan vuoden 2012 jälkeiselle aikakaudelle, sillä uusi serbialainen poliittinen eliitti todennäköisesti jatkaisi näiden samojen ryhmien tukemista.</span>\n<span class=\"para\">Vuoden 2012 poliittinen muutos merkitsi Serbian edistyspuolueen (SNS) nousua, jota johti Tomislav Nikolić ja Aleksandar Vučić, entiset läheiset yhteistyökumppanit Vojislav Šešeljille, joka oli tuomittu entisen Jugoslavian kansainvälisessä rikostuomioistuimessa (ICTY) rikoksista kroatialaista vähemmistöä vastaan Vojvodinassa Jugoslavian sodan aikana. Tämä muutos mahdollistui Ivica Dačićin, Serbian sosialistisen puolueen (SPS) johtajan, kautta, joka vaihtoi liittoumia tukeakseen SNS:ää. Dačić on johdonmukaisesti pysynyt yhtenä Venäjän uskollisimmista liittolaisista alueella.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Ystävät ikuisesti vai pragmaattiset kumppanit?</strong></span>\n<span class=\"para\">Reformistinen potentiaali ja odotukset SNS:stä ja SPS:stä vähenivät vähitellen huolimatta joistakin myönteisistä kehityksistä Kosovon suhteen ja Brysselin sopimuksen allekirjoittamisesta, joka pyrki normalisoimaan suhteita Serbian ja Kosovon välillä EU:n suojeluksessa. Ensimmäinen sota Ukrainassa vuonna 2014 merkitsi Venäjän vaikutuksen lisääntymistä ei vain Serbiassa vaan myös Montenegrossa ja Bosnia ja Hertsegovinassa.</span>\n<span class=\"para\">Kun EU kamppaili esittääkseen yhtenäisen kannan Ukrainan tukemiseksi, jotkut jäsenvaltiot alkoivat tutkia mahdollisia lähentymisiä Venäjän kanssa jo vuonna 2015, pyrkien helpottamaan taloudellisia suhteita ja keskustelemaan kysymyksistä kuten matkustaminen, viisumit ja energiapolitiikka. Tämä antoi arvokkaan viestin serbialaiselle poliittiselle eliitille, joka tunnusti, että laajeneva Venäjän vaikutus voisi palvella heidän etujaan. Vuonna 2014 sekä Dmitry Medvedev että Vladimir Putin vierailivat Belgradissa tarjoten \"ehdotonta tukea\" Kosovon reintegroinnille Serbiaan.</span>\n<span class=\"para\">Muistoesineet ja graffitit, joissa oli serbialaisia ja venäläisiä symboleja sekä kuvia Putinin, alkoivat ilmestyä vuonna 2014. Kaksi vuotta myöhemmin niistä oli tullut symboleja \"anti-imperialistisille\" nationalistiliikkeille ja jalkapallohuligaanille. \"Putinomanian\" huippu tapahtui tammikuussa 2019 Sveti Sava -kirkon avajaisissa, joissa Putin ja Vučić olivat päävieraita. Venäjän täysimittaisen hyökkäyksen jälkeen Ukrainaan vuonna 2022 jotkut vertasivat Putinin suosiota Serbiassa rocktähtien suosioon. Tämä tuli yllätyksenä monille venäläisille, jotka pakenivat kotimaastaan ja asettuivat Belgradiin välttääkseen asevelvollisuuden. Putin on edelleen suosituin ulkomainen poliitikko, mikä selittää, miksi 80 prosenttia kansasta vastustaa pakotteiden asettamista Venäjälle.</span>\n<span class=\"para\">COVID-19-pandemiaa edeltävinä vuosina Venäjän ja Serbian ystävyyden myyttiä levitettiin tehokkaasti lännen mediassa. Ulkomaiset toimittajat turvautuivat usein serbialaisiin lähteisiin, jotka loivat tätä kertomusta, sen sijaan että olisivat analysoineet historiallisia, poliittisia ja taloudellisia siteitä itsenäisesti. Tätä myyttiä tukivat \"erityiset yhteydet\" poliittisten johtajien, kirkon viranomaisten, urheiluseurojen ja valtionhallintoon tiiviisti liittyvien vaikutusvaltaisten henkilöiden, kuten elokuvaohjaaja Emir Kusturican ja runoilija Matija Bećkovićin, keskuudessa. Tämä ympäristö edisti sitä, mitä jotkut analyytikot kutsuvat \"järjestelmälliseksi unohtamiseksi\" historiallisista faktoista, luoden kertomuksen, joka esitti Venäjän Serbian tärkeimpänä ulkopoliittisena kumppanina ja keskeisenä taloudellisena lahjoittajana. Tämä on huolimatta siitä, että EU on suurin taloudellisen avun tarjoaja Serbialle. Vuonna 2018, juhlistaakseen 180-vuotispäivää diplomaattisista suhteista Serbian ja Venäjän välillä, ulkoministerit Ivica Dačić ja Sergey Lavrov julkaisi yhteisen artikkelin <em>Rossiyskaya Gazeta</em> -lehdessä ja serbialaisessa <em>Politikassa</em>, korostaen vuosia \"ystävyydestä, luottamuksesta ja yhteistyöstä\" \"kaksi veljeskansaa\" välillä. COVID-19-pandemian aikana Venäjä yhdessä Kiinan kanssa käytti \"rokotepolitiikkaa\" myydäkseen lääketieteellisiä laitteitaan ja rokotteitaan. Tätä tehtiin myös lujittaakseen epäluottamusta lännen tuottamia rokotteita ja lääkkeitä kohtaan.</span>\n<span class=\"para\">Serbian mediassa Venäjän aggressio Ukrainaa vastaan helmikuussa 2022 esitettiin suurelta osin Naton provosoimana, ja laajalti väitettiin, että Venäjä puolusti venäjänkielisiä kansalaisia. Serbian ihmisoikeusjärjestön, Center for Research, Transparency and Accountability (CRTA), raportin mukaan suurin osa mediakattavuudesta on pro-venäläistä ja esittää puolueellista raportointia. Vaikka useimmat eurooppalaiset kansat tuomitsivat Venäjän hyökkäyksen julmuuden, serbialaiset älymystö, kirkon viranomaiset ja julkkikset allekirjoittivat vetoomuksia Venäjälle asetettuja pakotteita vastaan. Vetoomuksessa vaadittiin, että serbialaiset viranomaiset eivät liittyisi lännen asettamiin pakotteisiin, huolimatta Serbian velvoitteista sovittaa ulkopolitiikkaansa EU:n politiikan kanssa kuten muiden alueen EU-kandidaattien. Serbia oli ainoa EU-kandidaattivaltio, joka ei täyttänyt tätä sitoumusta.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Serbian maailma ja sen seuraukset</strong></span>\n<span class=\"para\"><em>Srpski svet</em> (Serbian maailma) -projektin kehitys, joka on pienempi vastine <em>Russkiy mir</em> (Venäjän maailma), havainnollistaa, kuinka venäläisiä ideoita on mukautettu paikallisiin tarkoituksiin. Vuonna 2021 Serbian sisäministeri Aleksandar Vulin, Miloševićin aikakauden kokenut poliitikko, sai tehtäväkseen edistää tätä uutta käsitettä. Serbian maailma pyrkii luomaan \" <em>Ujedinjeni srpski svet</em>\" (Yhdistynyt Serbian maailma), joka puolustaa serbien yhdistämistä alueella suojellakseen heidän identiteettiään, kieltään, kulttuuriaan ja historiaansa, Belgradin ollessa keskeinen päätöksentekopääkaupunki. Kuten Vulin totesi, pitkän aikavälin tavoite on poliittinen yhtenäisyys serbien keskuudessa. Kuitenkin tämän käsitteen kannattajat unohtavat mainita, että Länsi-Balkanin integroiminen EU:hun mahdollistaisi rajattoman elämisen serbeille alueella.</span>\n<span class=\"para\">Myytin ensisijainen (väärinkäyttö) ystävyydestä palvelee poliittisia agendoja, heijastaen teemoja Miloševićin propagandasta, ja lopulta rakennettiin Koštunicän aikana. Serbialaiset päättäjät käyttävät tätä kertomusta kahteen pääasialliseen tarkoitukseen. Ensinnäkin he asettavat tiettyjä arvoja koulukurssin kautta, edistävät erityisiä suhteita kulttuurissa ja urheilussa, ja edistävät clericalistista yhteiskuntaa, joka näkee ortodoksiset kirkot Belgradissa ja Moskovassa ainoina \"puhtaina\" instituutioina. Tämä strategia edistää \"perinteisiä arvoja ja kulttuuria\", jotka ovat linjassa Putinin Venäjän kanssa samalla kun tuomitaan liberaali länsi. Historiallinen revisionismi myötävaikuttaa merkittävästi etnisen itsensä uhriutumisen kulttiin. Tämän seurauksena tuki EU-integraatiolle on vähentynyt serbialaisten keskuudessa. Vastustavat puolueet, jotka kannattavat euroskeptisyyttä ja nationalismia, ovat nousseet, mutta paradoksaalisesti hallitseva Serbian edistyspuolue (SNS) pysyy vahvimpana eurooppalaisena kumppanina. Tämä dynamiikka on vahvistanut \"stabilitokratian\" ilmiötä, luoden hedelmällisen maaperän epäliberaaleille politiikoille, jotka sivuuttavat oikeusvaltion ja vähemmistöoikeudet enemmistön tulkinnan mukaan demokratiasta.</span>\n<span class=\"para\">Kertomuksen toinen tarkoitus on vahvistaa nationalismia aluepolitiikassa, joka, vaikka se on yhteydessä ensimmäiseen, kohdistuu myös kansalaisiin naapurimaissa, erityisesti Montenegrossa ja Bosnia ja Hertsegovinassa. Tämä on johtanut Belgradin vaikutusvallan lisääntymiseen serbialaisesta tuesta riippuvien poliitikkojen kautta. Serbian ortodoksisen kirkon toimet Montenegrossa ovat voimistaneet pro-serbialaisia ja pro-venäläisiä \"reformistisia\" puolueita, jotka ovat olleet hallituksessa syksystä 2020 lähtien. Bosnia ja Hertsegovinan osalta tuki Milorad Dodikille, Republika Srpskan poliittiselle johtajalle (joka on tällä hetkellä Yhdysvaltojen pakotteiden alainen), myötävaikuttaa maan edelleen epävakauteen.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Myytin ylläpitäminen</strong></span>\n<span class=\"para\">Serbian ja Venäjän ystävyys on poliittisesti rakennettu myytti, joka syntyi Miloševićin aikakaudella, mutta sai merkitystä Venäjällä tapahtuneiden muutosten ja Putinin aseman vahvistumisen myötä. Venäjälle EU:n \"Big Bang\" -laajentuminen, yhdessä uusien Naton jäsenvaltioiden kanssa Itä- ja Kaakkois-Euroopasta, merkitsi mahdollisuutta toimia varmistaakseen Venäjän vaikutuspiirin. Serbia, sen anti-Nato- ja anti-lännen tunteet, jotka johtuvat pääasiassa vuoden 1999 pommituksista ja Haagissa tapahtuneista toiminnoista, tuli hyödylliseksi kumppaniksi, avaten ikkunan uudelle vaikutusvallalle alueella.</span>\n<span class=\"para\">Myytti omaksuttiin Boris Tadićin ja hänen piiriinsä, ja myöhemmin sitä kehitti edelleen Aleksandar Vučić. Tämän seurauksena se on merkittävästi edistänyt anti-EU-tunteita serbialaisten keskuudessa samalla kun se on vahvistanut nationalismia ja Venäjän vaikutusta alueella. Hallitseva ajattelu Serbiassa on, että länteen ei voi luottaa ja että vahvat siteet Venäjään ovat ainoa takuu maan alueellisen koskemattomuuden säilyttämiseksi ja Kosovon tunnustamisen välttämiseksi kansainvälisellä näyttämöllä. Myytti korostaa strategisia suhteita Serbian ja Venäjän välillä ulkopolitiikassa ja taloudessa. Kiinnostavaa on, että tiedot eivät näytä vahvistavan tätä väitettä, sillä Venäjä ei ole edes Serbian viiden suurimman kauppakumppanin joukossa. Vuoden 2023 raportit osoittavat, että EU:n ja Serbian välinen tavarakauppa kattoi 60 prosenttia Serbian kokonaiskaupasta. Lisäksi EU on suurin avunantaja Serbian tasavallassa.</span>\n<span class=\"para\">Toisaalta Venäjä näkee suhteensa Serbiaan keinona vahvistaa vaikutustaan Balkanilla, vastustaa Naton laajentumista ja projisoida valtaa geopoliittisesti merkittävässä alueessa. Esimerkki tästä laajentuneesta venäläisestä vaikutuksesta on vuoden 2016 epäonnistunut vallankaappaus Montenegrossa, jossa Venäjän sotilastiedustelu (GRU) yhdessä serbialaisten kumppanien ja paikallisten pro-serbialaisten poliittisten johtajien kanssa pyrki väkivaltaisesti kaatamaan hallituksen parlamenttivaalien aikana. Montenegron turvallisuuspalvelut pidättivät 20 serbialaista kansalaista, joita epäiltiin suunnittelevan estävän pro-Nato-hallituksen vaalimenestystä, juuri kun Montenegro oli liittymässä liittoon seuraavana vuonna.</span>\n<span class=\"para\">Vaikka monet serbialaiset kansalaiset pitävät ystävyyttä Venäjän kanssa hyödyllisenä, asiantuntijat varoittavat, että vähittäiset ja epäsuorat muutokset, ensisijaisesti kulttuuri- ja arvomaailmassa, jäävät usein huomiotta. Tämä myytti kaventaa serbialaista identiteettiä ja edistää anti-modernisaatiota, tehden yhteiskunnasta vähemmän osallistavaa ja heikentäen julkista luottamusta instituutioihin ja eurooppalaisiin naapureihin.</span>\n<span class=\"para\">Puhujissaan Vučić puolustaa \"neljän pilarin\" ulkopolitiikkaa, joka pyrkii tasapainottamaan suhteita lännen, Venäjän, Kiinan ja myös arabivaltioiden välillä. Yksi esimerkki tästä monikeskeisestä ulkopolitiikasta on <em>Financial Times</em>:n äskettäiset paljastukset. Lehti raportoi 800 miljoonan euron arvoisesta Serbian kranaattien viennistä Ukrainaan (EU:n jäsenvaltioiden kautta). Tämä uutinen, jonka Vučić vahvisti, ei herättänyt voimakasta reaktiota Venäjältä. Analyytikot toteavat, että Serbian ammuksien vienti Ukrainaan ei johdu aidosta sitoutumisesta tukea ukrainalaisia Venäjän aggressiota vastaan, vaan se on ensisijaisesti taloudellisten ja poliittisten itsekkäiden etujen motivoimaa, joka tähtää lännen paineen lieventämiseen. Näiden liiketoimien tuotto, kuten muut EU:n varat, todennäköisesti vahvistaa olemassa olevaa autoritaarista hallintoa, joka on mallinnettu Venäjän mukaan. Lopulta, vaikka ikuisen ystävyyden kertomus resonoi serbialaisessa yhteiskunnassa, suhde on periaatteessa pragmaattinen, jota ohjaavat strategiset intressit eikä aito ystävyys ja uskollisuus.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> on poliittinen tutkija ja apulaisprofessori Euroopan tutkimuksen instituutissa Krakovan Jagiellonian yliopistossa. Hänen akateemiset kiinnostuksen kohteensa sisältävät muutosprosessit ja identiteettikysymykset Keski- ja Itä-Euroopassa, sekä puoluepolitiikka, nationalismia, populismia ja euroskeptisyyttä CEE-alueella ja Balkanilla.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"fr": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">L'émancipation serbe au 19ème siècle a transformé une terre agricole pauvre et sous-peuplée en une nation moderne selon les normes européennes. L'historien Leopold von Ranke a loué cette transformation dans son livre de 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, qui célébrait la révolte de la Serbie contre la domination ottomane. Le pays a attiré de nombreux étrangers provenant de nations européennes plus prospères, qui ont contribué à sa modernisation dans divers secteurs, y compris la musique, l'architecture, l'armée et le milieu académique. Tout au long du 19ème siècle, la Serbie, initialement autonome au sein de l'Empire ottoman et obtenant son indépendance en 1878, a exemplifié le processus d'une ancienne province ottomane réussissant à achever une modernisation de style européen. Il n'y avait pas de féodalisme, de boyards ou de haute culture qui excluait les locuteurs de la langue commune, et l'influence russe dans le pays était relativement modeste à cette époque.</span>\n<span class=\"para\"><strong>La méfiance soviétique</strong></span>\n<span class=\"para\">Au 19ème siècle, les tsars russes favorisaient la Bulgarie par rapport à la Serbie en raison de sa proximité avec leur objectif de prendre Constantinople. En même temps, la Serbie était alignée avec la sphère d'influence des Habsbourg. L'empire Habsbourg, avec d'autres puissances européennes, a contrecarré le traité de San Stefano soutenu par la Russie en 1878, empêchant la formation d'une Bulgarie élargie qui aurait inclus une grande partie de l'actuelle Serbie du Sud.</span>\n<span class=\"para\">À la fin du 19ème siècle, l'influence russe en Serbie a augmenté avec l'essor du Parti radical dirigé par Nikola Pašić, un Russophile éminent et homme d'État influent. Malgré le coup de mai en 1903 et le changement dynastique qui a suivi, la Russie n'était pas le seul allié de la Serbie. Saint-Pétersbourg partageait ce rôle avec la France. Après la Révolution d'Octobre, l'influence française est devenue la plus significative jusqu'à la fin des années 1930.</span>\n<span class=\"para\">Durant la période entre les deux guerres, le Royaume de Yougoslavie était un ferme opposant à l'Union soviétique, les relations diplomatiques formelles n'étant établies qu'en 1940. Cependant, l'attitude envers l'émigration blanche russe qui s'était installée en nombre significatif à Belgrade et dans d'autres villes était nettement positive, contrastant avec les sentiments envers les Soviétiques.</span>\n<span class=\"para\">À la fin de la Seconde Guerre mondiale, les partisans yougoslaves étaient devenus l'un des mouvements de résistance anti-Axe les plus efficaces, libérant l'intégralité de la Yougoslavie d'ici mai 1945 aux côtés des armées britannique et rouge. Contrairement à d'autres États socialistes, la Yougoslavie socialiste a connu le départ de l'Armée rouge de son territoire au printemps 1945. Joseph Broz Tito, leader des communistes yougoslaves, avait gagné la confiance de Staline en raison de la rapide soviétisation de l'État. Cependant, en 1948, un schisme majeur s'est produit avec le « schisme Tito-Staline ». Staline a imposé un blocus économique à la Yougoslavie et a déployé des troupes soviétiques aux frontières de la Hongrie, de la Roumanie et de la Bulgarie avec la Yougoslavie. Cela a conduit à la purge des communistes yougoslaves soupçonnés d'être pro-soviétiques. La rupture des relations avec Staline a permis au socialisme yougoslave de se développer indépendamment de l'influence soviétique, mais a également favorisé une attitude prudente parmi les principaux communistes yougoslaves envers l'Union soviétique.</span>\n<span class=\"para\">Après la mort de Tito en 1980, le pouvoir des dirigeants communistes dans les différentes républiques yougoslaves a augmenté, parallèlement à une montée de l'ethno-nationalisme. Slobodan Milošević est devenu la figure dominante parmi ces dirigeants après la « Révolution antibureaucratique », une série de coups d'État en Voïvodine, au Kosovo et au Monténégro. Une différence clé entre Milošević et d'autres politiciens ethno-nationalistes de la région était sa foi dans l'Union soviétique et plus tard dans la Russie. Fait intéressant, Boris Eltsine, le premier président de la Russie, se méfiait de Milošević. Pendant les guerres yougoslaves des années 1990, la Russie a soutenu les sanctions internationales contre le régime de Milošević. En 1992, Moscou a approuvé les résolutions du Conseil de sécurité de l'ONU imposant des sanctions et établissant le Tribunal pénal international pour l'ex-Yougoslavie à La Haye.</span>\n<span class=\"para\">Lors de la guerre du Kosovo en 1999, la Russie n'a pas assisté la Yougoslavie de Milošević bien qu'elle ait exprimé son mécontentement face aux bombardements de la Serbie par l'OTAN. Cherchant à établir une présence dans la région, la Russie a déployé des forces de maintien de la paix au Kosovo après l'Accord de Kumanovo en juin 1999, le faisant sans consulter la communauté internationale. Cependant, le contingent n'a pas participé efficacement à la mission de maintien de la paix. Néanmoins, le bombardement de la Serbie par l'OTAN en 1999 est devenu le principal argument soutenant les pensées et les sentiments des cercles anti-occidentaux, qui affirmaient que le seul partenaire de confiance pouvait être trouvé dans l'Est orthodoxe.</span>\n<span class=\"para\">À la suite des changements démocratiques en Serbie et de la Révolution d'Octobre de 2000, qui a mis fin au règne de Milošević, la Yougoslavie est entrée dans un nouveau chapitre démocratique pour la première fois depuis l'occupation de l'Axe en 1941. En 2003, elle s'est transformée en Union d'État de Serbie et du Monténégro.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Construction du mythe</strong></span>\n<span class=\"para\">Les réformes démocratiques en Serbie ont été de courte durée. Des éléments de l'<em>ancien régime</em> et d'anciens alliés de Milošević ont orchestré l'assassinat du Premier ministre réformiste Zoran Đinđić. Son principal rival politique, Vojislav Koštunica, qui a été président de la Yougoslavie de 2000 à 2003, est soupçonné d'avoir protégé les conspirateurs après être devenu Premier ministre au début de 2004. Koštunica et ses associés ont progressivement réintroduit un récit clé de la propagande de Milošević : la trahison de la Serbie par d'anciens alliés occidentaux, principalement les États-Unis et le Royaume-Uni. Ce changement a été accompagné d'une montée du cléricalisme, du révisionnisme historique et du développement d'un nouveau mythe d'amitié éternelle avec la Russie, la plus grande nation orthodoxe.</span>\n<span class=\"para\">Ce récit a été essentiel pour permettre à l'élite politique d'échapper à la responsabilité de la dissolution de la Yougoslavie, des guerres perdues et de l'appauvrissement du pays. Pour soutenir ce récit, avoir un puissant allié étranger comme la Russie de Poutine est devenu essentiel pour le nationalisme serbe. La Serbie a connu des temps turbulents, le Monténégro proclamant son indépendance en 2006, suivi du Kosovo en 2008. En même temps, pour la Russie, l'élargissement oriental de l'OTAN (1999-2004) et de l'Union européenne (2004-07) posait des menaces à son influence souhaitée sur les anciennes républiques soviétiques et les États satellites. Parallèlement, les pays des Balkans s'orientaient vers l'Ouest en soumettant des demandes d'adhésion à l'UE et à l'OTAN, et le Sommet de Thessalonique de 2003 a confirmé l'engagement de l'UE à inclure les nations des Balkans occidentaux.</span>\n<span class=\"para\">Simultanément, la Serbie cherchait un allié significatif pour soutenir son non-reconnaissance du Kosovo sur la scène internationale, un rôle que la Russie était désireuse de remplir, surtout dans un contexte de concurrence croissante avec les États-Unis et leurs alliés européens. Cependant, le soutien russe aux politiques serbes au Conseil de sécurité de l'ONU, en particulier concernant le statut du Kosovo, avait un prix.</span>\n<span class=\"para\">En 2008, l'industrie pétrolière de la Serbie a été vendue à la société russe Gazprom pour une fraction de sa valeur marchande. Cette transaction a été qualifiée de \"deal du siècle\" et a été soutenue par Koštunica et d'autres politiciens de premier plan, reflétant un consensus politique qui la considérait comme un mouvement bénéfique. Boris Tadić, président de la Serbie de 2004 à 2012, a exprimé sa confiance dans cette approche lors de son discours d'inauguration en 2004, déclarant : \"Aujourd'hui, nos priorités en matière de politique étrangère sont l'intégration européenne, la bonne voisinage et des relations équilibrées avec les trois points centripètes de la politique mondiale : Bruxelles, Washington et Moscou.\" Après avoir visité Pékin en août 2009, il a encore défini la politique étrangère de la Serbie dans le cadre de \"quatre piliers\".</span>\n<span class=\"para\">Après que Boris Tadić a remplacé Koštunica en tant que figure politique principale de la Serbie en 2008, l'influence russe a continué de croître malgré la position apparemment pro-européenne de Tadić. Notamment, il était l'un des rares dirigeants européens à ne pas condamner la guerre de la Russie en Géorgie cette même année. Alors que Tadić promouvait des messages de réconciliation dans l'ancienne région yougoslave, ses politiques s'alignaient sur l'ethno-nationalisme, soutenant subtilement les politiciens et partis nationalistes serbes, en particulier parmi les minorités serbes de la région. Son approche, notamment concernant le Kosovo, le Monténégro et la Bosnie-Herzégovine (République serbe), a préparé le terrain pour l'ère post-2012, car le nouvel établissement politique serbe continuerait probablement à soutenir ces mêmes groupes.</span>\n<span class=\"para\">Le changement politique de 2012 a marqué l'essor du Parti progressiste serbe (SNS) dirigé par Tomislav Nikolić et Aleksandar Vučić, anciens proches associés de Vojislav Šešelj, qui avait été condamné par le Tribunal pénal international pour l'ex-Yougoslavie (TPIY) pour crimes contre la minorité croate en Voïvodine pendant les guerres yougoslaves. Ce changement a été facilité par Ivica Dačić, leader du Parti socialiste de Serbie (SPS), qui a changé d'alliance pour soutenir le SNS. Dačić est resté l'un des alliés les plus fidèles de la Russie dans la région.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Amis pour toujours ou partenaires pragmatiques ?</strong></span>\n<span class=\"para\">Le potentiel réformiste et les attentes concernant le SNS et le SPS ont progressivement diminué malgré quelques développements positifs concernant le Kosovo et la signature de l'Accord de Bruxelles, qui visait à normaliser les relations entre la Serbie et le Kosovo sous l'égide de l'UE. La première guerre en Ukraine en 2014 a marqué une période d'influence russe accrue non seulement en Serbie mais aussi au Monténégro et en Bosnie-Herzégovine.</span>\n<span class=\"para\">Alors que l'UE peinait à présenter une position unifiée en soutien à l'Ukraine, certains États membres ont commencé à explorer un rapprochement potentiel avec la Russie dès 2015, cherchant à alléger les relations économiques et à discuter de questions telles que les voyages, les visas et la politique énergétique. Cela a envoyé un message précieux à l'élite politique serbe, qui a reconnu que l'expansion de l'influence russe pourrait servir ses intérêts. En 2014, à la fois Dmitry Medvedev et Vladimir Poutine ont visité Belgrade, offrant un \"soutien inconditionnel\" à la réintégration du Kosovo dans la Serbie.</span>\n<span class=\"para\">Des souvenirs et des graffitis arborant des symboles serbes et russes, ainsi que des images de Poutine, ont commencé à apparaître en 2014. Deux ans plus tard, ils étaient devenus des symboles pour les mouvements nationalistes \"anti-impérialistes\" et les hooligans du football. Le sommet de la \"Poutinomanie\" a eu lieu lors de l'inauguration de l'église Sveti Sava en janvier 2019, où Poutine et Vučić étaient les principaux invités. Après l'invasion russe à grande échelle de l'Ukraine en 2022, certains ont comparé la popularité de Poutine en Serbie à celle des rock stars. Cela a surpris de nombreux Russes qui ont fui leur patrie et se sont installés à Belgrade pour éviter la conscription. Poutine reste le politicien étranger le plus populaire, ce qui explique pourquoi 80 % des citoyens s'opposent à l'introduction de sanctions contre la Russie.</span>\n<span class=\"para\">Dans les années précédant la pandémie de COVID-19, le mythe de l'amitié entre la Russie et la Serbie a été efficacement propagé dans les médias occidentaux. Les journalistes étrangers s'appuyaient souvent sur des sources serbes qui façonnaient ce récit, plutôt que d'analyser indépendamment les liens historiques, politiques et économiques. Ce mythe était soutenu par les \"connexions spéciales\" entre les dirigeants politiques, les responsables d'église, les clubs sportifs et des figures influentes étroitement liées à l'appareil d'État, comme le réalisateur Emir Kusturica et le poète Matija Bećković. Cet environnement a contribué à ce que certains analystes appellent l' \"oubli systématique\" des faits historiques, créant un récit qui dépeignait la Russie comme le partenaire de politique étrangère le plus important de la Serbie et le principal donateur économique. Cela malgré le fait que l'UE soit le plus grand fournisseur d'aide financière à la Serbie. En 2018, pour commémorer le 180ème anniversaire des relations diplomatiques entre la Serbie et la Russie, les ministres des affaires étrangères Ivica Dačić et Sergey Lavrov ont publié un article commun dans <em>Rossiyskaya Gazeta</em> et le <em>Politika</em> serbe, soulignant des années de \"fraternité, de confiance et de coopération\" entre les \"deux nations fraternelles\". Pendant la pandémie de COVID-19, la Russie, avec la Chine, a utilisé la \"diplomatie des vaccins\" pour favoriser la vente de leur équipement médical et de leurs vaccins. Cela a également été fait pour alimenter la méfiance envers les vaccins et médicaments produits en Occident.</span>\n<span class=\"para\">Dans les médias serbes, l'agression russe contre l'Ukraine en février 2022 a été largement présentée comme provoquée par l'OTAN, avec des arguments répandus affirmant que la Russie défendait les citoyens russophones. Selon le rapport du Centre de recherche, de transparence et de responsabilité (CRTA), une organisation de défense des droits de l'homme serbe, la plupart des couvertures médiatiques tendent à être pro-russes et présentent des reportages biaisés. Alors que la plupart des nations européennes condamnaient la brutalité de l'invasion russe, des intellectuels serbes, des responsables d'église et des célébrités ont signé des pétitions contre les sanctions sur la Russie. La pétition exigeait que les responsables serbes ne rejoignent pas les sanctions imposées par l'Occident, malgré les obligations de la Serbie d'aligner sa politique étrangère sur celle de l'UE comme d'autres candidats de l'UE de la région. La Serbie était le seul État candidat de l'UE à ne pas remplir cet engagement.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Le monde serbe et ses répercussions</strong></span>\n<span class=\"para\">Le développement du projet <em>Srpski svet</em> (Monde serbe), un pendant plus petit du <em>Russkiy mir</em> (Monde russe), illustre comment les idées russes ont été adaptées à des fins locales. En 2021, le ministre serbe de l'Intérieur Aleksandar Vulin, un homme politique vétéran de l'ère Milošević, a été chargé de promouvoir ce nouveau concept. Le Monde serbe vise à créer un \"<em>Ujedinjeni srpski svet</em>\" (Monde serbe uni), plaidant pour l'unification des Serbes dans la région afin de protéger leur identité, leur langue, leur culture et leur histoire, avec Belgrade comme capitale décisionnelle centrale. Comme l'a déclaré Vulin, l'objectif à long terme est l'unité politique parmi les Serbes. Cependant, les partisans de ce concept négligent de mentionner que l'intégration des Balkans occidentaux à l'UE permettrait une vie sans frontières pour les Serbes de la région.</span>\n<span class=\"para\">Le principal (mauvais) usage du mythe de l'amitié sert des agendas politiques, reflétant une continuité des thèmes de la propagande de Milošević, et finalement construite à l'époque de Koštunica. Les décideurs serbes emploient ce récit à deux fins principales. Premièrement, ils imposent certaines valeurs à travers le programme scolaire, promeuvent des relations spéciales dans la culture et le sport, et favorisent une société cléricale qui considère les églises orthodoxes de Belgrade et de Moscou comme les seules institutions \"pures\". Cette stratégie promeut des \"valeurs et une culture traditionnelles\" alignées avec la Russie de Poutine tout en condamnant l'Occident libéral. Le révisionnisme historique contribue de manière significative à un culte de l'auto-victimisation ethnique. Par conséquent, le soutien à l'intégration de l'UE a diminué parmi les citoyens serbes. Des partis d'opposition prônant le scepticisme européen et le nationalisme ont émergé, mais paradoxalement, le Parti progressiste serbe (SNS) au pouvoir reste le partenaire européen le plus solide. Cette dynamique a renforcé le phénomène de la \"stabilitocratie\", créant un terreau fertile pour des politiques illibérales qui méprisent l'état de droit et les droits des minorités selon une interprétation majoritaire de la démocratie.</span>\n<span class=\"para\">Le second objectif de ce récit est de renforcer le nationalisme dans les politiques régionales, qui, bien que liées au premier, ciblent également les citoyens des pays voisins, en particulier le Monténégro et la Bosnie-Herzégovine. Cela a entraîné une influence accrue de Belgrade à travers des politiciens dépendants du soutien serbe. Les actions de l'Église orthodoxe serbe au Monténégro ont renforcé les partis \"réformistes\" pro-serbes et pro-russes qui font partie du gouvernement depuis l'automne 2020. En Bosnie-Herzégovine, le soutien à Milorad Dodik, le leader politique de l'entité République serbe (actuellement sous sanctions américaines), contribue à la déstabilisation supplémentaire du pays.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Perpétuer le mythe</strong></span>\n<span class=\"para\">L'amitié serbo-russe est un mythe politiquement construit qui a émergé durant l'ère Milošević mais a gagné en importance après les changements en Russie et le renforcement de la position de Poutine. Pour la Russie, l'élargissement \"Big Bang\" de l'UE, ainsi que les nouveaux membres de l'OTAN provenant des parties orientales et sud-est de l'Europe, ont signalé une opportunité d'action pour sécuriser la sphère d'influence russe. La Serbie, avec ses sentiments anti-OTAN et anti-occidentaux, causés principalement par les bombardements de 1999 et les activités du Tribunal de La Haye, est devenue un partenaire utile, ouvrant une fenêtre pour un renouvellement de l'influence dans la région.</span>\n<span class=\"para\">Le mythe a été adopté par Boris Tadić et son cercle, et a ensuite été développé par Aleksandar Vučić. En conséquence, il a considérablement favorisé les sentiments anti-UE parmi les citoyens serbes tout en renforçant le nationalisme et l'influence russe dans la région. Le raisonnement prédominant en Serbie est que l'Occident ne peut pas être de confiance et que des liens solides avec la Russie sont la seule garantie pour préserver l'intégrité territoriale du pays et éviter la reconnaissance du Kosovo sur la scène internationale. Le mythe souligne les relations stratégiques entre la Serbie et la Russie en matière de politique étrangère et d'économie. Fait intéressant, les données ne semblent pas confirmer cette affirmation, car la Russie n'est même pas parmi les cinq plus grands partenaires commerciaux de la Serbie. Les rapports de 2023 montrent que le commerce de biens entre l'UE et la Serbie représentait 60 % du commerce total de la Serbie. De plus, l'UE est le plus grand donateur de la République de Serbie.</span>\n<span class=\"para\">Inversement, la Russie considère sa relation avec la Serbie comme un moyen de réaffirmer son influence dans les Balkans, de contrer l'expansion de l'OTAN et de projeter sa puissance dans une région géopolitiquement significative. Un exemple de cette influence russe étendue est la tentative de coup d'État en 2016 au Monténégro, où le renseignement militaire russe (GRU), avec l'assistance de partenaires serbes et de dirigeants politiques pro-serbes locaux, a cherché à renverser violemment le gouvernement lors des élections parlementaires. Les services de sécurité monténégrins ont arrêté 20 ressortissants serbes soupçonnés d'avoir comploté pour entraver l'élection d'un gouvernement pro-OTAN, juste au moment où le Monténégro s'apprêtait à rejoindre l'Alliance l'année suivante.</span>\n<span class=\"para\">Bien que de nombreux citoyens serbes perçoivent l'amitié avec la Russie comme bénéfique, les experts mettent en garde contre le fait que des changements graduels et indirects, principalement dans les sphères culturelle et des valeurs, sont souvent négligés. Ce mythe rétrécit l'identité serbe et favorise des tendances anti-modernisation, rendant la société moins inclusive et sapant la confiance du public dans les institutions et les voisins européens.</span>\n<span class=\"para\">Dans ses discours, Vučić plaide pour une politique étrangère à \"quatre piliers\" qui cherche à équilibrer les relations entre l'Occident, la Russie, la Chine et également les États arabes. Un des exemples de cette politique étrangère multi-focalisée est les récentes révélations du <em>Financial Times</em>. Le journal a rapporté une exportation de grenades serbes d'une valeur de 800 millions d'euros vers l'Ukraine (via des États membres de l'UE). Cette nouvelle, confirmée par Vučić, n'a pas provoqué de forte réaction de la part de la Russie. Les analystes notent que les exportations d'armement de la Serbie vers l'Ukraine ne sont pas motivées par un engagement sincère à soutenir les Ukrainiens contre l'agression russe, mais sont principalement motivées par des intérêts économiques et politiques visant à atténuer la pression occidentale. Les revenus de ces transactions, comme d'autres fonds de l'UE, sont susceptibles de renforcer le régime autocratique existant, qui est modelé sur la Russie. En fin de compte, bien que le récit de l'amitié éternelle résonne avec la société serbe, la relation est fondamentalement pragmatique, guidée par des intérêts stratégiques plutôt que par une véritable amitié et loyauté.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> est politologue et professeur assistant à l'Institut des études européennes de l'Université jagellonne de Cracovie. Ses intérêts académiques incluent les processus de transformation et les questions d'identité en Europe centrale et orientale, ainsi que la politique des partis, le nationalisme, le populisme et le scepticisme européen dans la région CEE et les Balkans.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"hr": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Srpska emancipacija u 19. stoljeću transformirala je siromašnu, slabo naseljenu poljoprivrednu zemlju u modernu naciju prema europskim standardima. Povjesničar Leopold von Ranke pohvalio je ovu transformaciju u svojoj knjizi iz 1829. godine, <em>Die Serbische Revolution</em>, koja je slavila pobunu Srbije protiv osmanske vlasti. Zemlja je privukla brojne strance iz prosperitetnijih europskih nacija, koji su doprinijeli njenoj modernizaciji u raznim sektorima, uključujući glazbu, arhitekturu, vojsku i akademsku zajednicu. Tijekom 19. stoljeća, Srbija, koja je isprva bila autonomna unutar Osmanskog Carstva i stekla neovisnost 1878. godine, bila je primjer procesa uspješne europske modernizacije bivše osmanske provincije. Nije bilo feudalizma, bojara ili visoke kulture koja bi isključivala govornike običnog jezika, a ruski utjecaj u zemlji bio je relativno skroman u to vrijeme.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Sovjetska nepovjerenje</strong></span>\n<span class=\"para\">U 19. stoljeću, ruski carevi favorizirali su Bugarsku umjesto Srbije zbog njene blizine njihovom cilju osvajanja Carigrada. U isto vrijeme, Srbija je bila usklađena s habsburškom sferom utjecaja. Habsburška monarhija, zajedno s drugim europskim silama, osujetila je ruskim snagama podržani Ugovor iz San Stefana 1878. godine, sprječavajući formiranje proširene Bugarske koja bi uključivala veći dio današnje južne Srbije.</span>\n<span class=\"para\">Do kraja 19. stoljeća, ruski utjecaj u Srbiji rastao je s usponom Radikalne stranke koju je predvodio Nikola Pašić, istaknuti rusofil i utjecajni državnik. Unatoč svibanjskom puču 1903. i kasnijoj dinastičkoj promjeni, Rusija nije bila jedini saveznik Srbije. Sankt Peterburg dijelio je ovu ulogu s Francuskom. Nakon Listopadske revolucije, francuski utjecaj postao je najznačajniji do kasnih 1930-ih.</span>\n<span class=\"para\">Tijekom međuratnog razdoblja, Kraljevina Jugoslavija bila je čvrsti protivnik Sovjetskog Saveza, s formalnim diplomatskim odnosima uspostavljenim tek 1940. godine. Međutim, stav prema ruskoj bijeloj emigraciji koja se naselila u značajnim brojevima u Beogradu i drugim gradovima bio je izrazito pozitivan, u suprotnosti s osjećajima prema Sovjetima.</span>\n<span class=\"para\">Do kraja Drugog svjetskog rata, jugoslavenski partizani postali su jedan od najučinkovitijih pokreta otpora protiv Osovine, oslobađajući cijelu Jugoslaviju do svibnja 1945. uz britanske i crvene vojske. Za razliku od drugih socijalističkih država, socijalistička Jugoslavija doživjela je odlazak Crvene armije s njenog teritorija u proljeće 1945. godine. Josip Broz Tito, vođa jugoslavenskih komunista, stekao je Staljinovo povjerenje zbog brze sovjetizacije države. Međutim, 1948. godine došlo je do velikog raskola s “Tito-Staljinovim razdorom”. Staljin je nametnuo ekonomsku blokadu Jugoslaviji i rasporedio sovjetske trupe na granice Mađarske, Rumunjske i Bugarske s Jugoslavijom. To je dovelo do čistki jugoslavenskih komunista za koje se sumnjalo da su pro-sovjetski. Raskid odnosa sa Staljinom omogućio je jugoslavenskom socijalizmu da se razvija neovisno o sovjetskom utjecaju, ali je također potaknuo oprezan stav među glavnim jugoslavenskim komunistima prema Sovjetskom Savezu.</span>\n<span class=\"para\">Nakon Titove smrti 1980. godine, moć komunističkih vođa u raznim jugoslavenskim republikama rasla je, uz porast etno-nacionalizma. Slobodan Milošević pojavio se kao dominantna figura među tim vođama nakon \"Antibirokratske revolucije\", niza pučeva u Vojvodini, Kosovu i Crnoj Gori. Ključna razlika između Miloševića i drugih etno-nacionalističkih političara u regiji bila je njegova vjera u Sovjetski Savez i kasnije Rusiju. Zanimljivo, Boris Jeljcin, prvi predsjednik Rusije, bio je nepovjerljiv prema Miloševiću. Tijekom jugoslavenskih ratova 1990-ih, Rusija je podržala međunarodne sankcije protiv Miloševićevog režima. Godine 1992. Moskva je podržala rezolucije Vijeća sigurnosti UN-a koje su nametnule sankcije i uspostavile Međunarodni kazneni tribunal za bivšu Jugoslaviju u Haagu.</span>\n<span class=\"para\">U ratu na Kosovu 1999. godine, Rusija nije pomagala Miloševićevu Jugoslaviju, iako je izrazila nezadovoljstvo zbog NATO-ovog bombardiranja Srbije. Tražeći uspostavu uporišta u regiji, Rusija je rasporedila mirovne snage na Kosovo nakon Kumanovskog sporazuma u lipnju 1999. godine, čineći to bez konzultacija s međunarodnom zajednicom. Međutim, kontingent nije učinkovito sudjelovao u mirovnoj misiji. Ipak, NATO-ovo bombardiranje Srbije 1999. postalo je glavni argument koji je podržao misli i osjećaje anti-zapadnih krugova, koji su tvrdili da se jedini pouzdani partner može naći u pravoslavnom Istoku.</span>\n<span class=\"para\">Nakon demokratskih promjena u Srbiji i Listopadske revolucije 2000. godine, koja je okončala Miloševićevu vlast, Jugoslavija je ušla u novo demokratsko poglavlje po prvi put od okupacije Osovine 1941. godine. Godine 2003. transformirala se u Državnu zajednicu Srbije i Crne Gore.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Izgradnja mita</strong></span>\n<span class=\"para\">Demokratske reforme u Srbiji bile su kratkotrajne. Elementi <em>ancien régime</em> i bivši saveznici Miloševića orchestrirali su atentat na reformističkog premijera Zorana Đinđića. Njegov glavni politički rival, Vojislav Koštunica, koji je bio predsjednik Jugoslavije od 2000. do 2003. godine, vjeruje se da je zaštitio zavjerenike nakon što je postao premijer početkom 2004. godine. Koštunica i njegovi suradnici postupno su ponovno uveli ključnu narativu iz Miloševićeve propagande: izdaju Srbije od strane bivših zapadnih saveznika, prvenstveno SAD-a i Velike Britanije. Ova promjena bila je praćena porastom klerikalizma, povijesnim revizionizmom i razvojem novog mita o vječnoj prijateljstvu s Rusijom, najvećom pravoslavnom nacijom.</span>\n<span class=\"para\">Ova narativa bila je ključna u omogućavanju političkoj eliti da izbjegne odgovornost za raspad Jugoslavije, izgubljene ratove i osiromašenje zemlje. Kako bi održali ovu narativu, imati moćnog stranog saveznika poput Putinove Rusije postalo je bitno za srpski nacionalizam. Srbija je doživjela turbulentna vremena, s Crnom Gorom koja je proglasila neovisnost 2006. godine, a zatim i Kosovo 2008. godine. U isto vrijeme, za Rusiju, istočno proširenje NATO-a (1999-2004) i Europske unije (2004-07) predstavljalo je prijetnje njenom željenom utjecaju na bivše sovjetske republike i satelitske države. Istovremeno, balkanske zemlje orijentirale su se prema Zapadu podnošenjem zahtjeva za članstvo u EU i NATO-u, a Solunski summit 2003. potvrdio je obvezu EU da uključi zemlje zapadnog Balkana.</span>\n<span class=\"para\">Istovremeno, Srbija je tražila značajnog saveznika koji bi podržao njeno neprepoznavanje Kosova na međunarodnoj areni, ulogu koju je Rusija bila voljna ispuniti, posebno usred rastuće konkurencije s SAD-om i njenim europskim saveznicima. Međutim, ruska podrška srpskim politikama u Vijeću sigurnosti UN-a, posebno u vezi s statusom Kosova, došla je po cijenu.</span>\n<span class=\"para\">Godine 2008. srpska naftna industrija prodana je ruskoj kompaniji Gazprom za djelić njene tržišne vrijednosti. Ova transakcija nazvana je \"poslom stoljeća\" i podržali su je Koštunica i drugi vodeći političari, odražavajući politički konsenzus koji je to smatrao korisnim potezom. Boris Tadić, predsjednik Srbije od 2004. do 2012. godine, izrazio je povjerenje u ovaj pristup tijekom svog inauguracijskog govora 2004. godine, izjavivši: \"Danas su naši prioriteti vanjske politike europska integracija, dobra susjednost i uravnoteženi odnosi s tri centripetalne točke svjetske politike: Bruxellesom, Washingtonom i Moskvom.\" Nakon posjeta Pekingu u kolovozu 2009. godine, dodatno je definirao vanjsku politiku Srbije unutar okvira \"četiri stupa\".</span>\n<span class=\"para\">Nakon što je Boris Tadić zamijenio Koštunicu kao vodeću političku figuru Srbije 2008. godine, ruski utjecaj nastavio je rasti unatoč Tadićevoj očitoj poziciji pro-europskog državnika. Značajno je da je bio jedan od rijetkih europskih vođa koji nije osudio ruski rat u Gruziji te godine. Dok je Tadić promovirao poruke pomirenja u bivšoj jugoslavenskoj regiji, njegove politike bile su usklađene s etno-nacionalizmom, suptilno podržavajući srpske nacionalističke političare i stranke, posebno među srpskim manjinama u regiji. Njegov pristup, posebno u vezi s Kosovom, Crnom Gorom i Bosnom i Hercegovinom (Republika Srpska), postavio je temelje za post-2012. eru, jer bi nova srpska politička elita vjerojatno nastavila podržavati iste grupe.</span>\n<span class=\"para\">Politička promjena 2012. godine označila je uspon Srpske napredne stranke (SNS) koju su predvodili Tomislav Nikolić i Aleksandar Vučić, bivši bliski suradnici Vojislava Šešelja, koji je bio osuđen od strane Međunarodnog kaznenog tribunala za bivšu Jugoslaviju (ICTY) za zločine protiv hrvatske manjine u Vojvodini tijekom jugoslavenskih ratova. Ova promjena olakšana je od strane Ivice Dačića, vođe Socijalističke partije Srbije (SPS), koji je promijenio savezništva kako bi podržao SNS. Dačić je dosljedno ostao jedan od najlojalnijih ruskih saveznika u regiji.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Prijatelji zauvijek ili pragmatični partneri?</strong></span>\n<span class=\"para\">Reformistički potencijal i očekivanja u vezi s SNS-om i SPS-om postupno su se smanjivali unatoč nekim pozitivnim razvojem u vezi s Kosovom i potpisivanjem Bruxelleskog sporazuma, koji je imao za cilj normalizaciju odnosa između Srbije i Kosova pod okriljem EU. Prvi rat u Ukrajini 2014. godine označio je razdoblje povećanog ruskog utjecaja ne samo u Srbiji već i u Crnoj Gori i Bosni i Hercegovini.</span>\n<span class=\"para\">Dok se EU borila da predstavi jedinstven stav u podršci Ukrajini, neke članice počele su istraživati potencijalno pomirenje s Rusijom već 2015. godine, tražeći olakšanje ekonomskih odnosa i raspravljajući o pitanjima poput putovanja, viza i energetske politike. To je pružilo vrijednu poruku srpskoj političkoj eliti, koja je prepoznala da bi širenje ruskog utjecaja moglo poslužiti njihovim interesima. Godine 2014. i Dmitrij Medvedev i Vladimir Putin posjetili su Beograd, nudeći \"bezuvjetnu podršku\" za reintegraciju Kosova u Srbiju.</span>\n<span class=\"para\">Suveniri i grafiti s srpskim i ruskim simbolima, kao i slikama Putina, počeli su se pojavljivati 2014. godine. Dvije godine kasnije, postali su simboli za \"antiimperijalističke\" nacionalističke pokrete i nogometne huligane. Vrhunac \"Putinomanije\" dogodio se tijekom otvaranja Crkve Svetog Save u siječnju 2019. godine, gdje su Putin i Vučić bili glavni gosti. Nakon potpune ruske invazije na Ukrajinu 2022. godine, neki su usporedili Putinovu popularnost u Srbiji s onom koju uživaju rock zvijezde. To je iznenadilo mnoge Ruse koji su pobjegli iz svoje domovine i naselili se u Beogradu kako bi izbjegli regrutaciju. Putin ostaje najpopularniji strani političar, što objašnjava zašto 80 posto građana protivi uvođenju sankcija protiv Rusije.</span>\n<span class=\"para\">U godinama koje su prethodile pandemiji COVID-19, mit o prijateljstvu između Rusije i Srbije učinkovito se propagirao u zapadnim medijima. Strani novinari često su se oslanjali na srpske izvore koji su oblikovali ovu narativu, umjesto da neovisno analiziraju povijesne, političke i ekonomske veze. Ovaj mit podržavali su \"posebni odnosi\" među političkim vođama, crkvenim dužnosnicima, sportskim klubovima i utjecajnim osobama blisko povezanim s državnim aparatom, poput filmskog redatelja Emira Kusturice i pjesnika Matije Bećkovića. Ova okolina pridonijela je onome što neki analitičari nazivaju \"sistematskim zaboravom\" povijesnih činjenica, stvarajući narativ koji je Rusiju prikazivao kao najvažnijeg vanjskopolitičkog partnera Srbije i ključnog ekonomskog donatora. To je unatoč tome što je EU najveći pružatelj financijske pomoći Srbiji. Godine 2018., kako bi obilježili 180. godišnjicu diplomatskih odnosa između Srbije i Rusije, ministri vanjskih poslova Ivica Dačić i Sergey Lavrov objavili su zajednički članak u <em>Rossiyskaya Gazeta</em> i srpskom <em>Politika</em>, ističući godine \"prijateljstva, povjerenja i suradnje\" između \"dvije bratske nacije\". Tijekom pandemije COVID-19, Rusija, zajedno s Kinom, koristila je \"diplomaciju cjepiva\" kako bi potaknula prodaju svoje medicinske opreme i cjepiva. To je također učinjeno kako bi se potaknulo nepovjerenje prema cjepivima i lijekovima proizvedenim na Zapadu.</span>\n<span class=\"para\">U srpskim medijima, ruska agresija protiv Ukrajine u veljači 2022. godine uglavnom je prikazana kao NATO-om izazvana, s raširenim tvrdnjama da Rusija brani rusko govoreće građane. Prema izvješću Centra za istraživanje, transparentnost i odgovornost (CRTA), srpske organizacije za ljudska prava, većina medijskog pokrivanja sklona je pro-ruskim stavovima i predstavlja pristrano izvještavanje. Dok su većina europskih nacija osudila brutalnost ruske invazije, srpski intelektualci, crkveni dužnosnici i celebrityji potpisali su peticije protiv sankcija Rusiji. Peticija je zahtijevala da srpski dužnosnici ne pridruže sankcijama koje je nametnuo Zapad, unatoč obvezama Srbije da uskladi vanjsku politiku s onom EU-a kao i ostali kandidati iz regije. Srbija je bila jedina država kandidat EU koja nije ispunila ovu obvezu.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Srpski svijet i njegove posljedice</strong></span>\n<span class=\"para\">Razvoj projekta <em>Srpski svet</em>, manji pandan <em>Russkiy mir</em>, primjer je kako su ruske ideje prilagođene lokalnim potrebama. Godine 2021. srpski ministar unutarnjih poslova Aleksandar Vulin, veteran politike iz Miloševićeve ere, postavljen je na čelo promocije ovog novog koncepta. Srpski svijet ima za cilj stvoriti “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>”, zagovarajući ujedinjenje Srba u regiji kako bi zaštitili svoj identitet, jezik, kulturu i povijest, s Beogradom kao središnjom odlukom. Kako je Vulin izjavio, dugoročni cilj je politička jedinstvo među Srbima. Međutim, zagovornici ovog koncepta zanemaruju spomenuti da bi integracija Zapadnog Balkana s EU omogućila bezgranično življenje za Srbe u regiji.</span>\n<span class=\"para\">Primarna (zlo)upotreba mita o prijateljstvu služi političkim agendama, odražavajući kontinuitet tema iz Miloševićeve propagande, a konačno konstruirane u Koštuničino vrijeme. Srpski donosioci odluka koriste ovu narativu u dva glavna svrhe. Prvo, nameću određene vrijednosti kroz školski kurikulum, promoviraju posebne odnose u kulturi i sportu, i potiču klerikalno društvo koje pravoslavne crkve u Beogradu i Moskvi vidi kao jedine \"čiste\" institucije. Ova strategija promiče \"tradicionalne vrijednosti i kulturu\" usklađene s Putinovom Rusijom dok osuđuje liberalni Zapad. Povijesni revizionizam značajno doprinosi kultu etničke samoviktimizacije. Posljedično, podrška za EU integraciju opala je među srpskim građanima. Oporbene stranke koje zastupaju euroskepticizam i nacionalizam su se pojavile, no paradoksalno, vladajuća Srpska napredna stranka (SNS) ostaje najčvršći europski partner. Ova dinamika ojačala je fenomen \"stabilitokracije\", stvarajući plodno tlo za illiberalne politike koje zanemaruju vladavinu prava i prava manjina prema većinskoj interpretaciji demokracije.</span>\n<span class=\"para\">Druga svrha ove narative je jačanje nacionalizma u regionalnim politikama, koje, iako su međusobno povezane s prvom, također ciljaju građane susjednih zemalja, posebno Crne Gore i Bosne i Hercegovine. To je rezultiralo povećanim utjecajem Beograda kroz političare ovisne o srpskoj podršci. Akcije Srpske pravoslavne crkve u Crnoj Gori osnažile su pro-srpske i pro-ruske \"reformističke\" stranke koje su dio vlade od jeseni 2020. godine. U Bosni i Hercegovini, podrška Miloradu Dodiku, političkom vođi entiteta Republika Srpska (trenutno pod sankcijama SAD-a), doprinosi daljnjoj destabilizaciji zemlje.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Održavanje mita</strong></span>\n<span class=\"para\">Srpsko-rusko prijateljstvo je politički konstruirani mit koji se pojavio tijekom Miloševićeve ere, ali je dobio na značaju nakon promjena u Rusiji i jačanja Putinove pozicije. Za Rusiju, \"Veliko proširenje\" EU, zajedno s novim članicama NATO-a iz istočnih i jugoistočnih dijelova Europe, označilo je priliku za djelovanje kako bi osigurali rusku sferu utjecaja. Srbija, sa svojim anti-NATO i anti-zapadnim sentimentima, uzrokovanim uglavnom bombardiranjem 1999. i aktivnostima Haškog tribunala, postala je koristan partner, otvarajući prozor za obnovljeni utjecaj u regiji.</span>\n<span class=\"para\">Mit su prihvatili Boris Tadić i njegovo okruženje, a kasnije ga je dodatno razvijao Aleksandar Vučić. Kao rezultat toga, značajno je potaknuo anti-EU sentiment među srpskim građanima dok je jačao nacionalizam i ruski utjecaj u regiji. Prevladavajuće razmišljanje u Srbiji je da se Zapadu ne može vjerovati i da su čvrste veze s Rusijom jedina garancija za očuvanje teritorijalne cjelovitosti zemlje i izbjegavanje priznanja Kosova na međunarodnoj sceni. Mit naglašava strateške odnose između Srbije i Rusije u vanjskoj politici i ekonomiji. Zanimljivo, podaci se ne čine da potvrđuju ovu tvrdnju, budući da Rusija nije ni među pet najvećih trgovinskih partnera Srbije. Izvješća iz 2023. pokazuju da je trgovina između EU i Srbije činila 60 posto ukupne trgovine Srbije. Štoviše, EU je najveći donator u Republici Srbiji.</span>\n<span class=\"para\">Nasuprot tome, Rusija svoju vezu sa Srbijom vidi kao sredstvo za ponovnu uspostavu utjecaja na Balkanu, suprotstavljanje širenju NATO-a i projiciranje moći unutar geopolitički značajne regije. Primjer ovog proširenog ruskog utjecaja je pokušaj puča 2016. godine u Crnoj Gori, gdje je ruska vojna obavještajna služba (GRU), uz pomoć srpskih partnera i lokalnih pro-srpskih političkih vođa, pokušala nasilno svrgavanje vlade tijekom parlamentarnih izbora. Crnogorske sigurnosne službe uhitile su 20 srpskih državljana osumnjičenih za planiranje ometanja izbora pro-NATO vlade, baš kada se Crna Gora trebala pridružiti Savezu sljedeće godine.</span>\n<span class=\"para\">Dok mnogi srpski građani percipiraju prijateljstvo s Rusijom kao korisno, stručnjaci upozoravaju da se postupne i neizravne promjene, prvenstveno u kulturnim i vrijednosnim sferama, često zanemaruju. Ovaj mit sužava srpski identitet i potiče tendencije protiv modernizacije, čineći društvo manje inkluzivnim i potkopavajući povjerenje javnosti u institucije i europske susjede.</span>\n<span class=\"para\">U svojim govorima, Vučić zagovara vanjsku politiku \"četiri stupa\" koja nastoji uravnotežiti odnose između Zapada, Rusije, Kine i arapskih država. Jedan od primjera ove višefokusne vanjske politike su nedavne objave <em>Financial Timesa</em>. Novine su izvijestile o izvozu srpskih granata u Ukrajinu u vrijednosti od 800 milijuna eura (putem država članica EU). Ova vijest, koju je potvrdio Vučić, nije izazvala snažnu reakciju iz Rusije. Analitičari napominju da izvoz srpske municije u Ukrajinu nije vođen iskrenom predanošću podržavanju Ukrajinaca protiv ruske agresije, već je prvenstveno motiviran ekonomskim i političkim interesima usmjerenim na ublažavanje zapadnog pritiska. Prihodi od ovih transakcija, poput drugih sredstava EU, vjerojatno će ojačati postojeći autokratski režim, koji je modeliran prema Rusiji. Na kraju, dok narativ vječne prijateljstva odjekuje u srpskom društvu, odnos je u osnovi pragmatičan, vođen strateškim interesima, a ne iskrenim prijateljstvom i lojalnošću.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> je politička znanstvenica i docentica na Institutu za europske studije na Jagelonskom sveučilištu u Krakovu. Njezini akademski interesi uključuju procese transformacije i pitanja identiteta u Srednjoj i Istočnoj Europi, kao i stranačku politiku, nacionalizam, populizam i euroskepticizam u regiji CEE i na Balkanu.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"hu": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">A 19. századi szerb emancipáció egy szegény, alulnépesített mezőgazdasági területet alakított át egy modern nemzetté, európai mércével. Leopold von Ranke történész dicsérte ezt az átalakulást 1829-es könyvében, <em>Die Serbische Revolution</em>, amely Szerbia oszmán uralom elleni lázadását ünnepelte. Az ország számos külföldit vonzott a gazdagabb európai nemzetekből, akik hozzájárultak a modernizációjához különböző szektorokban, beleértve a zenét, építészetet, a hadsereget és az akadémiát. A 19. század folyamán Szerbia, amely kezdetben autonóm volt az Oszmán Birodalmon belül, és 1878-ban függetlenséget nyert, példázta egy volt oszmán tartomány sikeres európai stílusú modernizációjának folyamatát. Nem volt feudális rendszer, bojárok vagy olyan magas kultúra, amely kizárta volna a köznyelvet beszélőket, és az orosz befolyás az országban viszonylag szerény volt abban az időben.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Sovjet bizalmatlanság</strong></span>\n<span class=\"para\">A 19. században az orosz cáriak Bulgáriát részesítették előnyben Szerbiával szemben, mivel közelebb állt céljaikhoz, hogy elfoglalják Konstantinápolyt. Ugyanakkor Szerbia a Habsburg befolyási övezethez tartozott. A Habsburg birodalom, más európai hatalmakkal együtt, megakadályozta az orosz támogatású San Stefano-i szerződést 1878-ban, megakadályozva egy kibővített Bulgária létrejöttét, amely a mai Dél-Szerbia nagy részét magában foglalta volna.</span>\n<span class=\"para\">A 19. század végére az orosz befolyás Szerbiában nőtt a Radikális Párt felemelkedésével, amelyet Nikola Pašić vezetett, aki prominens oroszbarát és befolyásos államférfi volt. A 1903-as májusi puccs és a későbbi dinasztikus változás ellenére Oroszország nem volt Szerbia egyetlen szövetségese. Szentpétervár ezt a szerepet Franciaországgal osztotta meg. Az Októberi Forradalom után a francia befolyás a legjelentősebbé vált a 1930-as évek végéig.</span>\n<span class=\"para\">A két világháború közötti időszakban a Jugoszláv Királyság határozott ellenfele volt a Szovjetuniónak, a hivatalos diplomáciai kapcsolatokat csak 1940-ben alakították ki. Azonban a Belgrádban és más városokban jelentős számban letelepedett orosz fehér emigrációval szembeni hozzáállás kifejezetten pozitív volt, ellentétben a szovjetekkel szembeni érzésekkel.</span>\n<span class=\"para\">A második világháború végére a jugoszláv partizánok a legaktívabb anti-Axis ellenállási mozgalommá váltak, 1945 májusára felszabadítva Jugoszláviát a brit és a vörös hadsereggel együtt. Más szocialista államokkal ellentétben a szocialista Jugoszlávia tapasztalta a Vörös Hadsereg területéről való távozását 1945 tavaszán. Joseph Broz Tito, a jugoszláv kommunisták vezetője, Stálin bizalmát nyerte el az állam gyors szovjetizálása miatt. Azonban 1948-ban jelentős schizma történt a \"Tito-Stálin szakadás\" révén. Sztálin gazdasági blokádot rendelt el Jugoszlávia ellen, és szovjet csapatokat telepített Magyarország, Románia és Bulgária határára Jugoszláviával. Ez a pro-szovjetnek vélt jugoszláv kommunisták tisztogatásához vezetett. A Sztálinnal való kapcsolatok megszakítása lehetővé tette a jugoszláv szocializmus független fejlődését a szovjet befolyástól, de óvatos hozzáállást is előidézett a fő jugoszláv kommunisták körében a Szovjetunióval szemben.</span>\n<span class=\"para\">Tito 1980-as halála után a kommunista vezetők hatalma a különböző jugoszláv köztársaságokban nőtt, párhuzamosan az etno-nacionalizmus növekedésével. Slobodan Milošević a \"Antibürokratikus Forradalom\" után a domináló figurává vált ezek között a vezetők között, amely egy sor puccsot jelentett Vajdaságban, Koszovóban és Montenegróban. A Milošević és más etno-nacionalista politikai vezetők közötti kulcsfontosságú különbség az volt, hogy Milošević hite az Szovjetunióban és később Oroszországban volt. Érdekes módon Boris Jelcin, Oroszország első elnöke, bizalmatlan volt Milošević iránt. A 1990-es évek jugoszláv háborúi során Oroszország támogatta a Milošević-rezsim ellen bevezetett nemzetközi szankciókat. 1992-ben Moszkva támogatta az ENSZ Biztonsági Tanácsának határozatait, amelyek szankciókat vezettek be és létrehozták a volt Jugoszlávia Nemzetközi Büntetőbíróságát Hágában.</span>\n<span class=\"para\">A 1999-es koszovói háborúban Oroszország nem segítette Milošević Jugoszláviáját, bár kifejezte elégedetlenségét a NATO Szerbia bombázása miatt. A régióban való lábnyomának megteremtésére törekedve Oroszország békefenntartó erőket telepített Koszovóba a Kumanovo-i Megállapodás után 1999 júniusában, ezt anélkül tette, hogy konzultált volna a nemzetközi közösséggel. Azonban a kontingens nem vett részt hatékonyan a békefenntartó misszióban. Ennek ellenére a 1999-es NATO-bombázás Szerbiában a nyugati ellenes körök gondolatait és érzéseit támogató fő érvet jelentette, akik azt állították, hogy az egyetlen megbízható partner az ortodox Keletben található.</span>\n<span class=\"para\">A demokratikus változások után Szerbiában és a 2000. októberi forradalom után, amely véget vetett Milošević uralmának, Jugoszlávia egy új demokratikus fejezetbe lépett, először az 1941-es Axis megszállás óta. 2003-ban az Állami Unióvá alakult Szerbia és Montenegróvá.</span>\n<span class=\"para\"><strong>A mítosz felépítése</strong></span>\n<span class=\"para\">A demokratikus reformok Szerbiában rövid életűek voltak. Az <em>ancien régime</em> elemei és Milošević korábbi szövetségesei megszervezték a reformista miniszterelnök, Zoran Đinđić meggyilkolását. Fő politikai riválisa, Vojislav Koštunica, aki 2000-től 2003-ig Jugoszlávia elnöke volt, úgy vélik, hogy védte a merénylőket, miután 2004 elején miniszterelnök lett. Koštunica és társai fokozatosan újra bevezették Milošević propagandájának kulcsfontosságú narratíváját: Szerbia árulását a korábbi nyugati szövetségesek, elsősorban az Egyesült Államok és az Egyesült Királyság által. Ez a váltás a klérikalizmus, a történelmi revizionizmus és az Oroszországgal való örök barátság új mítoszának fejlődésével járt, amely a legnagyobb ortodox nemzet.</span>\n<span class=\"para\">Ez a narratíva kulcsszerepet játszott abban, hogy a politikai elit elkerülje a felelősséget Jugoszlávia felbomlásáért, a háborúk elvesztéséért és az ország elszegényedéséért. Ennek a narratívának a fenntartásához elengedhetetlen volt egy erős külföldi szövetséges, mint Putyin Oroszországa a szerb nacionalizmus számára. Szerbia viharos időszakokat élt át, Montenegró 2006-ban kikiáltotta függetlenségét, majd Koszovó 2008-ban. Ugyanakkor Oroszország számára a NATO (1999-2004) és az Európai Unió (2004-07) keleti bővítése fenyegetést jelentett a kívánt befolyásának megszerzésére a volt szovjet köztársaságok és szatellit államok felett. Párhuzamosan a balkáni országok a Nyugat felé orientálódtak, EU- és NATO-alkalmazásokat benyújtva, és a 2003-as Thesszaloniki Csúcs megerősítette az EU elkötelezettségét a nyugat-balkáni nemzetek bevonása iránt.</span>\n<span class=\"para\">Ugyanakkor Szerbia jelentős szövetségest keresett, hogy támogassa Koszovó nem elismerését a nemzetközi porondon, egy szerepet, amelyet Oroszország szívesen betöltött, különösen az Egyesült Államokkal és európai szövetségeseivel folytatott növekvő verseny közepette. Azonban Oroszország támogatása a szerb politikák iránt az ENSZ Biztonsági Tanácsában, különösen Koszovó státuszával kapcsolatban, árat követelt.</span>\n<span class=\"para\">2008-ban Szerbia kőolajiparát a Gazprom orosz cégnek adták el piaci értékének töredékéért. Ezt a tranzakciót \"a század üzleteként\" emlegették, és Koštunica és más vezető politikusok támogatták, tükrözve egy politikai konszenzust, amely kedvező lépésként tekintett rá. Boris Tadić, Szerbia elnöke 2004-től 2012-ig, a 2004-es beiktatási beszédében kifejezte bizalmát ebben a megközelítésben, kijelentve: \"Ma a külpolitikai prioritásaink az európai integráció, a jó szomszédság és a három centripetális ponttal való kiegyensúlyozott kapcsolatok: Brüsszel, Washington és Moszkva.\" Miután 2009 augusztusában Pekingbe látogatott, tovább pontosította Szerbia külpolitikáját a \"négy pillér\" keretein belül.</span>\n<span class=\"para\">Miután Boris Tadić 2008-ban Koštunicát váltotta Szerbia vezető politikai figurájaként, az orosz befolyás tovább nőtt, annak ellenére, hogy Tadić nyilvánvalóan pro-európai államférfi volt. Különösen ő volt az egyik kevés európai vezető, aki nem ítélte el Oroszország háborúját Grúziában abban az évben. Míg Tadić a megbékélés üzeneteit népszerűsítette a volt jugoszláv régióban, politikái az etno-nacionalizmussal összhangban álltak, finoman támogatták a szerb nacionalista politikusokat és pártokat, különösen a régió szerb kisebbségei között. Megközelítése, különösen Koszovó, Montenegró és Bosznia-Hercegovina (Republika Srpska) vonatkozásában, megalapozta a 2012 utáni korszakot, mivel az új szerb politikai establishment valószínűleg továbbra is támogatni fogja ezeket a csoportokat.</span>\n<span class=\"para\">A 2012-es politikai változás a Szerb Haladó Párt (SNS) felemelkedését jelentette, amelyet Tomislav Nikolić és Aleksandar Vučić vezetett, Vojislav Šešelj korábbi közeli munkatársai, akit a volt Jugoszlávia Nemzetközi Büntetőbírósága (ICTY) elítélt a vajdasági horvát kisebbség ellen elkövetett bűncselekmények miatt a jugoszláv háborúk során. Ezt a váltást Ivica Dačić, a Szerb Szocialista Párt (SPS) vezetője segítette elő, aki szövetségeket váltott, hogy támogassa az SNS-t. Dačić folyamatosan Oroszország leglojalitásabb szövetségesei közé tartozik a régióban.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Örök barátok vagy pragmatikus partnerek?</strong></span>\n<span class=\"para\">A reformista potenciál és az SNS és SPS iránti elvárások fokozatosan csökkentek, annak ellenére, hogy néhány pozitív fejlemény történt Koszovóval és a Brüsszeli Megállapodás aláírásával, amely a Szerbia és Koszovó közötti kapcsolatok normalizálására irányult az EU égisze alatt. Az első ukrajnai háború 2014-ben egy olyan időszakot jelzett, amikor megnőtt az orosz befolyás nemcsak Szerbiában, hanem Montenegróban és Bosznia-Hercegovinában is.</span>\n<span class=\"para\">Miközben az EU küzdött, hogy egységes álláspontot képviseljen Ukrajna támogatására, néhány tagállam már 2015-ben elkezdte felfedezni a potenciális közeledést Oroszországgal, keresve a gazdasági kapcsolatok enyhítését és olyan kérdések megvitatását, mint az utazás, vízumok és energiapolitika. Ez értékes üzenetet jelentett a szerb politikai elit számára, amely felismerte, hogy az orosz befolyás bővítése szolgálhatja érdekeiket. 2014-ben Dmitrij Medvegyev és Vlagyimir Putyin is Belgrádba látogatott, \"feltétel nélküli támogatást\" ajánlva Koszovó Szerbiába való reintegrálásához.</span>\n<span class=\"para\">Szerb és orosz szimbólumokat, valamint Putyin képeit ábrázoló szuvenírek és graffitik kezdtek megjelenni 2014-ben. Két évvel később ezek \"anti-imperialista\" nacionalista mozgalmak és futballhuligánok szimbólumaivá váltak. A \"Putinomania\" csúcspontja a Sveti Sava templom megnyitóján történt 2019 januárjában, ahol Putyin és Vučić voltak a fő vendégek. A 2022-es teljes körű orosz invázió Ukrajnában néhányan Putyin népszerűségét Szerbiában a rockcsillagokéval hasonlították össze. Ez sok orosz számára meglepetés volt, akik elmenekültek hazájukból, és Belgrádba telepedtek, hogy elkerüljék a sorkatonaságot. Putyin továbbra is a legnépszerűbb külföldi politikus, ami magyarázza, hogy a polgárok 80%-a ellenzi a Oroszország ellen bevezetett szankciókat.</span>\n<span class=\"para\">A COVID-19 világjárvány előtti években a barátság mítoszát Oroszország és Szerbia között hatékonyan terjesztették a nyugati médiában. A külföldi újságírók gyakran támaszkodtak olyan szerb forrásokra, amelyek ezt a narratívát alakították, ahelyett, hogy függetlenül elemezték volna a történelmi, politikai és gazdasági kapcsolatokat. Ezt a mítoszt támogatta a politikai vezetők, egyházi tisztségviselők, sportklubok és a állami apparátussal szorosan összefonódó befolyásos személyek, mint Emir Kusturica filmrendező és Matija Bećković költő közötti \"különleges kapcsolatok\". Ez a környezet hozzájárult ahhoz, amit néhány elemző a \"rendszerszerű felejtésnek\" nevez, létrehozva egy narratívát, amely Oroszországot Szerbia legfontosabb külpolitikai partnerének és kulcsfontosságú gazdasági donorának állította be. Ez annak ellenére van, hogy az EU a legnagyobb pénzügyi támogató Szerbia számára. 2018-ban, a Szerbia és Oroszország közötti diplomáciai kapcsolatok 180. évfordulójának megünneplésére, Ivica Dačić és Szergej Lavrov külügyminiszter közös cikket publikált a <em>Rossiyskaya Gazeta</em>-ban és a szerb <em>Politika</em>-ban, kiemelve a \"két testvéri nemzet\" közötti \"barátság, bizalom és együttműködés\" éveit. A COVID-19 világjárvány alatt Oroszország, Kínával együtt, \"vakcina diplomáciát\" alkalmazott, hogy elősegítse orvosi felszereléseik és vakcináik eladását. Ezt arra is használták, hogy fokozzák a nyugati gyártású vakcinákkal és gyógyszerekkel szembeni bizalmatlanságot.</span>\n<span class=\"para\">A szerb médiában az orosz agressziót Ukrajna ellen 2022 februárjában nagyrészt NATO által provokáltnak ábrázolták, széles körben hangoztatva, hogy Oroszország az orosz nyelvű állampolgárok védelmét látja el. A Központ a Kutatás, Átláthatóság és Felelősség (CRTA) jelentése szerint, amely egy szerb emberi jogi szervezet, a legtöbb média lefedettség pro-orosz és elfogult jelentést nyújt. Míg a legtöbb európai nemzet elítélte az orosz invázió brutalitását, szerb értelmiségiek, egyházi tisztségviselők és hírességek petíciókat írtak alá az Oroszország ellen bevezetett szankciók ellen. A petíció azt követelte, hogy a szerb tisztviselők ne csatlakozzanak a Nyugat által bevezetett szankciókhoz, annak ellenére, hogy Szerbia kötelezettsége volt, hogy külpolitikáját az EU-hoz hasonlóan alakítsa, mint a régió többi EU-jelöltje. Szerbia volt az egyetlen EU-jelölt állam, amely nem teljesítette ezt az elkötelezettséget.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Szerb világ és következményei</strong></span>\n<span class=\"para\">A <em>Srpski svet</em> (Szerb világ) projekt fejlesztése, amely a <em>Russkiy mir</em> (Orosz világ) kisebb megfelelője, példázza, hogyan alkalmazták az orosz ötleteket helyi célokra. 2021-ben Aleksandar Vulin, a Milošević-korszak veterán politikusa, került a felelősség alá ennek az új koncepciónak a népszerűsítésére. A Szerb világ célja egy \"Ujedinjeni srpski svet\" (Egyesült Szerb világ) létrehozása, amely a régióban élő szerbek egységét hirdeti identitásuk, nyelvük, kultúrájuk és történelmük védelme érdekében, Belgrádot pedig a központi döntéshozó fővárosként határozza meg. Ahogy Vulin kijelentette, a hosszú távú cél a szerbek politikai egysége. Azonban ennek a koncepciónak a támogatói elhanyagolják megemlíteni, hogy a Nyugat-Balkán EU-hoz való integrálása határok nélküli életet biztosítana a régió szerbjei számára.</span>\n<span class=\"para\">A barátság mítoszának elsődleges (félre)használata politikai célokat szolgál, tükrözve Milošević propagandájának témáit, és végül Koštunica idején épült fel. A szerb politikai döntéshozók ezt a narratívát két fő célra használják. Először is, bizonyos értékeket kényszerítenek az iskolai tantervbe, különleges kapcsolatokat népszerűsítenek a kultúrában és a sportban, és egy klérikális társadalmat támogatnak, amely a belgrádi és moszkvai ortodox egyházakat tekinti az egyetlen \"tiszta\" intézményeknek. Ez a stratégia \"hagyományos értékek és kultúra\" népszerűsítését célozza, összhangban Putyin Oroszországával, miközben elítéli a liberális Nyugatot. A történelmi revizionizmus jelentősen hozzájárul az etnikai önáldozat kultuszához. Ennek következtében a szerb állampolgárok körében csökkent az EU-integráció támogatottsága. Az euroszkepticizmust és nacionalizmust hirdető ellenzéki pártok jelentek meg, mégis paradox módon a kormányzó Szerb Haladó Párt (SNS) marad a legszilárdabb európai partner. Ez a dinamika erősítette a \"stabilitokrácia\" jelenségét, termékeny talajt teremtve az illiberális politikák számára, amelyek figyelmen kívül hagyják a jogállamiságot és a kisebbségi jogokat a többségi demokrácia értelmezése szerint.</span>\n<span class=\"para\">A narratíva második célja a nacionalizmus erősítése a regionális politikákban, amelyek, bár összefonódnak az elsővel, a szomszédos országok polgárait is célozzák, különösen Montenegróban és Bosznia-Hercegovinában. Ez Belgrád befolyásának növekedéséhez vezetett a szerb támogatásra támaszkodó politikai vezetők révén. A Szerb Ortodox Egyház Montenegróban megerősítette a pro-szerb és pro-orosz \"reformista\" pártokat, amelyek 2020 őszétől a kormány részét képezik. Bosznia-Hercegovinában Milorad Dodik, a Republika Srpska politikai vezetőjének támogatása (jelenleg amerikai szankciók alatt) hozzájárul az ország további destabilizálásához.</span>\n<span class=\"para\"><strong>A mítosz fenntartása</strong></span>\n<span class=\"para\">A szerb-orosz barátság egy politikailag konstruált mítosz, amely a Milošević-korszakban alakult ki, de a változások után Oroszországban és Putyin pozíciójának megerősödése után vált hangsúlyossá. Oroszország számára az EU \"Nagy Robbanás\" bővítése, valamint az új NATO-tagok kelet- és délkelet-európai részei lehetőséget jelentettek a cselekvésre az orosz befolyási övezet biztosítása érdekében. Szerbia, anti-NATO és anti-nyugati érzéseivel, amelyeket főként a 1999-es bombázások és a Hágai Törvényszék tevékenysége okozott, hasznos partner lett, megnyitva az ablakot a régióban való megújult befolyásra.</span>\n<span class=\"para\">A mítoszt Boris Tadić és köre ölelte magához, majd Aleksandar Vučić tovább fejlesztette. Ennek következtében jelentősen erősítette az EU-ellenes érzéseket a szerb állampolgárok körében, miközben növelte a nacionalizmust és az orosz befolyást a régióban. A Szerbiában uralkodó érvelés az, hogy a Nyugatban nem lehet bízni, és hogy az Oroszországgal való szoros kapcsolatok az egyetlen garanciát jelentik az ország területi integritásának megőrzésére és Koszovó nemzetközi színen való elismerésének elkerülésére. A mítosz hangsúlyozza a Szerbia és Oroszország közötti stratégiai kapcsolatokat a külpolitikában és a gazdaságban. Érdekes módon az adatok nem tűnnek megerősíteni ezt az állítást, mivel Oroszország nem is szerepel Szerbia öt legnagyobb kereskedelmi partnerének listáján. A 2023-as jelentések azt mutatják, hogy az EU-Szerbia kereskedelem az áruk terén a szerb kereskedelem 60%-át tette ki összesen. Továbbá, az EU a legnagyobb donor a Szerb Köztársaságban.</span>\n<span class=\"para\">Ellentétben ezzel, Oroszország a Szerbiával való kapcsolatát úgy tekinti, mint lehetőséget a Balkánon való befolyásának visszaállítására, a NATO bővítése ellen, és hatalom kivetítésére egy geopolitikailag jelentős régióban. Ennek a kiterjedt orosz befolyásnak példája a 2016-os montenegrói puccskísérlet, ahol az orosz katonai hírszerzés (GRU), szerb partnerek és helyi pro-szerb politikai vezetők segítségével erőszakosan akarta megdönteni a kormányt a parlamenti választások során. A montenegrói biztonsági szolgálatok 20 szerb állampolgárt tartóztattak le, akiket azzal gyanúsítottak, hogy meg akarták akadályozni egy pro-NATO kormány megválasztását, éppen akkor, amikor Montenegró a következő évben csatlakozni készült az Szövetséghez.</span>\n<span class=\"para\">Míg sok szerb állampolgár a barátságot Oroszországgal előnyösnek tartja, a szakértők figyelmeztetnek arra, hogy a fokozatos és közvetett változások, elsősorban a kulturális és értékszférákban, gyakran figyelmen kívül maradnak. Ez a mítosz szűkíti a szerb identitást és elősegíti az anti-modernizációs tendenciákat, csökkentve a társadalom befogadóképességét és aláásva a közbizalmat az intézmények és a európai szomszédok iránt.</span>\n<span class=\"para\">Beszédeiben Vučić egy \"négy pilléren\" alapuló külpolitikát hirdet, amely a Nyugat, Oroszország, Kína és az arab államok közötti kapcsolatok egyensúlyozására törekszik. Ennek a többirányú külpolitikának egyik példája a <em>Financial Times</em> legutóbbi felfedezése. Az újság beszámolt egy 800 millió eurós szerb gránát exportjáról Ukrajnába (az EU tagállamain keresztül). Ez a hír, amelyet Vučić megerősített, nem váltott ki erős reakciót Oroszországtól. Az elemzők megjegyzik, hogy Szerbia lőszereinek Ukrajnába történő exportja nem a valódi elkötelezettségből fakad, hogy támogassák az ukránokat az orosz agresszióval szemben, hanem elsősorban gazdasági és politikai önérdekből, amely a nyugati nyomás enyhítésére irányul. E tranzakciókból származó bevételek, mint más EU-s források, valószínűleg megerősítik a meglévő autokratikus rendszert, amely Oroszország mintájára épült. Végső soron, míg az örök barátság narratívája rezonál a szerb társadalomban, a kapcsolat alapvetően pragmatikus, stratégiai érdekek vezérlik, nem pedig valódi barátság és hűség.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> politikai tudós és adjunktus a Krakkói Jagielló Egyetem Európai Tanulmányok Intézetében. Tudományos érdeklődése a közép- és kelet-európai átalakulási folyamatokra és identitási kérdésekre, valamint a pártpolitikára, nacionalizmusra, populizmusra és euroszkepticizmusra terjed ki a CEE régióban és a Balkánon.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"it": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">L'emancipazione serba nel XIX secolo trasformò una terra agricola povera e sottopopolata in una nazione moderna secondo gli standard europei. Lo storico Leopold von Ranke lodò questa trasformazione nel suo libro del 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, che celebrava la rivolta della Serbia contro il dominio ottomano. Il paese attirò numerosi stranieri provenienti da nazioni europee più prospere, che contribuirono alla sua modernizzazione in vari settori, tra cui musica, architettura, militare e accademia. Durante il XIX secolo, la Serbia, inizialmente autonoma all'interno dell'Impero Ottomano e guadagnando l'indipendenza nel 1878, esemplificò il processo di una ex provincia ottomana che completava con successo una modernizzazione in stile europeo. Non c'era feudalesimo, boyar o alta cultura che escludesse i parlanti della lingua comune, e l'influenza russa nel paese era relativamente modesta in quel periodo.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Diffidenza sovietica</strong></span>\n<span class=\"para\">Nel XIX secolo, gli zar russi favorirono la Bulgaria rispetto alla Serbia a causa della sua prossimità al loro obiettivo di prendere Costantinopoli. Allo stesso tempo, la Serbia era allineata con la sfera di influenza degli Asburgo. L'impero asburgico, insieme ad altre potenze europee, ostacolò il Trattato di San Stefano sostenuto dalla Russia nel 1878, impedendo la formazione di una Bulgaria espansa che avrebbe incluso gran parte dell'attuale sud della Serbia.</span>\n<span class=\"para\">Alla fine del XIX secolo, l'influenza russa in Serbia crebbe con l'ascesa del Partito Radicale guidato da Nikola Pašić, un prominente russofilo e statista influente. Nonostante il colpo di stato di maggio nel 1903 e il successivo cambiamento dinastico, la Russia non era l'unico alleato della Serbia. San Pietroburgo condivideva questo ruolo con la Francia. Dopo la Rivoluzione d'Ottobre, l'influenza francese divenne la più significativa fino alla fine degli anni '30.</span>\n<span class=\"para\">Durante il periodo tra le due guerre, il Regno di Jugoslavia fu un fermo oppositore dell'Unione Sovietica, con relazioni diplomatiche formali stabilite solo nel 1940. Tuttavia, l'atteggiamento nei confronti dell'emigrazione bianca russa che si stabilì in numero significativo a Belgrado e in altre città era notevolmente positivo, in contrasto con i sentimenti verso i sovietici.</span>\n<span class=\"para\">Alla fine della Seconda Guerra Mondiale, i partigiani jugoslavi erano diventati uno dei movimenti di resistenza anti-Asse più efficaci, liberando l'intera Jugoslavia entro maggio 1945 insieme agli eserciti britannici e rossi. A differenza di altri stati socialisti, la Jugoslavia socialista sperimentò l'uscita dell'Armata Rossa dal suo territorio nella primavera del 1945. Joseph Broz Tito, leader dei comunisti jugoslavi, aveva guadagnato la fiducia di Stalin a causa della rapida sovietizzazione dello stato. Tuttavia, nel 1948, si verificò una scissione importante con la \"scissione Tito-Stalin\". Stalin impose un blocco economico sulla Jugoslavia e schierò truppe sovietiche ai confini con Ungheria, Romania e Bulgaria con la Jugoslavia. Questo portò alla purga dei comunisti jugoslavi sospettati di essere pro-sovietici. La rottura delle relazioni con Stalin permise al socialismo jugoslavo di svilupparsi indipendentemente dall'influenza sovietica, ma favorì anche un atteggiamento cauto tra i principali comunisti jugoslavi nei confronti dell'Unione Sovietica.</span>\n<span class=\"para\">Dopo la morte di Tito nel 1980, il potere dei leader comunisti nelle varie repubbliche jugoslave crebbe, insieme a un aumento dell'etno-nazionalismo. Slobodan Milošević emerse come figura dominante tra questi leader dopo la \"Rivoluzione antiburocratica\", una serie di colpi di stato in Vojvodina, Kosovo e Montenegro. Una differenza chiave tra Milošević e altri politici etno-nazionalisti nella regione era la sua fede nell'Unione Sovietica e successivamente nella Russia. È interessante notare che Boris Eltsin, il primo presidente della Russia, era diffidente nei confronti di Milošević. Durante le guerre jugoslave degli anni '90, la Russia sostenne le sanzioni internazionali contro il regime di Milošević. Nel 1992, Mosca sostenne le risoluzioni del Consiglio di Sicurezza dell'ONU che imponevano sanzioni e stabilivano il Tribunale Penale Internazionale per l'ex Jugoslavia all'Aia.</span>\n<span class=\"para\">Nella guerra del Kosovo del 1999, la Russia non assistette la Jugoslavia di Milošević, sebbene esprimesse malcontento per i bombardamenti della NATO sulla Serbia. Cercando di stabilire una presenza nella regione, la Russia schierò forze di pace in Kosovo dopo l'Accordo di Kumanovo nel giugno 1999, facendo ciò senza consultare la comunità internazionale. Tuttavia, il contingente non partecipò efficacemente alla missione di pace. Tuttavia, il bombardamento della Serbia da parte della NATO nel 1999 divenne il principale argomento a sostegno dei pensieri e dei sentimenti dei circoli anti-occidentali, che sostenevano che l'unico partner fidato potesse essere trovato nell'Oriente ortodosso.</span>\n<span class=\"para\">Dopo i cambiamenti democratici in Serbia e la Rivoluzione di ottobre del 2000, che pose fine al regime di Milošević, la Jugoslavia entrò in un nuovo capitolo democratico per la prima volta dalla occupazione dell'Asse nel 1941. Nel 2003 si trasformò nell'Unione Statale di Serbia e Montenegro.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Costruzione del mito</strong></span>\n<span class=\"para\">Le riforme democratiche in Serbia furono di breve durata. Elementi dell'<em>ancien régime</em> e ex alleati di Milošević orchestraronno l'assassinio del primo ministro riformista Zoran Đinđić. Il suo principale rivale politico, Vojislav Koštunica, che servì come presidente della Jugoslavia dal 2000 al 2003, si crede abbia protetto i cospiratori dopo essere diventato primo ministro all'inizio del 2004. Koštunica e i suoi associati reintrodussero gradualmente una narrazione chiave dalla propaganda di Milošević: il tradimento della Serbia da parte degli ex alleati occidentali, principalmente gli Stati Uniti e il Regno Unito. Questo cambiamento fu accompagnato da un aumento del clericalismo, del revisionismo storico e dello sviluppo di un nuovo mito di amicizia eterna con la Russia, la nazione ortodossa più grande.</span>\n<span class=\"para\">Questa narrazione fu fondamentale per consentire all'élite politica di sfuggire alla responsabilità per la dissoluzione della Jugoslavia, le guerre perse e l'impoverimento del paese. Per sostenere questa narrazione, avere un potente alleato straniero come la Russia di Putin divenne essenziale per il nazionalismo serbo. La Serbia attraversò tempi turbolenti, con il Montenegro che proclamò l'indipendenza nel 2006, seguito dal Kosovo nel 2008. Allo stesso tempo, per la Russia, l'allargamento orientale della NATO (1999-2004) e dell'Unione Europea (2004-07) rappresentava minacce alla sua influenza desiderata sulle ex repubbliche sovietiche e stati satelliti. Contemporaneamente, i paesi balcanici si orientavano verso l'Occidente presentando domande di adesione all'UE e alla NATO, e il Vertice di Salonicco del 2003 confermò l'impegno dell'UE ad includere le nazioni dei Balcani occidentali.</span>\n<span class=\"para\">Allo stesso tempo, la Serbia cercava un alleato significativo per sostenere la sua non riconoscenza del Kosovo nell'arena internazionale, un ruolo che la Russia era ansiosa di svolgere, soprattutto in mezzo a una crescente competizione con gli Stati Uniti e i suoi alleati europei. Tuttavia, il sostegno russo alle politiche serbe nel Consiglio di Sicurezza dell'ONU, in particolare riguardo allo status del Kosovo, venne a un prezzo.</span>\n<span class=\"para\">Nel 2008, l'industria petrolifera serba fu venduta alla compagnia russa Gazprom per una frazione del suo valore di mercato. Questa transazione fu soprannominata \"l'affare del secolo\" e fu sostenuta da Koštunica e altri politici di spicco, riflettendo un consenso politico che la considerava una mossa vantaggiosa. Boris Tadić, presidente della Serbia dal 2004 al 2012, espresse fiducia in questo approccio durante il suo discorso di inaugurazione nel 2004, affermando: \"Oggi, le nostre priorità di politica estera sono l'integrazione europea, la buona vicinanza e relazioni equilibrate con i tre punti centripeti della politica mondiale: Bruxelles, Washington e Mosca.\" Dopo aver visitato Pechino nell'agosto 2009, definì ulteriormente la politica estera della Serbia nel quadro di \"quattro pilastri\".</span>\n<span class=\"para\">Dopo che Boris Tadić sostituì Koštunica come figura politica di spicco della Serbia nel 2008, l'influenza russa continuò a crescere nonostante la posizione apparente di Tadić come statista pro-europeo. È degno di nota che fosse uno dei pochi leader europei che non condannò la guerra della Russia in Georgia nello stesso anno. Mentre Tadić promuoveva messaggi di riconciliazione nella ex regione jugoslava, le sue politiche si allineavano con l'etno-nazionalismo, sostenendo sottilmente i politici e i partiti nazionalisti serbi, in particolare tra le minoranze serbe nella regione. Il suo approccio, soprattutto riguardo al Kosovo, al Montenegro e alla Bosnia ed Erzegovina (Republika Srpska), preparò il terreno per l'era post-2012, poiché il nuovo establishment politico serbo probabilmente avrebbe continuato a sostenere questi stessi gruppi.</span>\n<span class=\"para\">Il cambiamento politico del 2012 segnò l'ascesa del Partito Progressista Serbo (SNS) guidato da Tomislav Nikolić e Aleksandar Vučić, ex stretti collaboratori di Vojislav Šešelj, che era stato condannato dal Tribunale Penale Internazionale per l'ex Jugoslavia (ICTY) per crimini contro la minoranza croata in Vojvodina durante le guerre jugoslave. Questo spostamento fu facilitato da Ivica Dačić, leader del Partito Socialista di Serbia (SPS), che cambiò alleanze per sostenere il SNS. Dačić è rimasto costantemente uno dei più fedeli alleati della Russia nella regione.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Amici per sempre o partner pragmatici?</strong></span>\n<span class=\"para\">Il potenziale riformista e le aspettative riguardanti il SNS e l'SPS diminuirono gradualmente nonostante alcuni sviluppi positivi riguardo al Kosovo e la firma dell'Accordo di Bruxelles, che mirava a normalizzare le relazioni tra Serbia e Kosovo sotto gli auspici dell'UE. La prima guerra in Ucraina nel 2014 segnò un periodo di crescente influenza russa non solo in Serbia ma anche in Montenegro e Bosnia ed Erzegovina.</span>\n<span class=\"para\">Poiché l'UE faticava a presentare una posizione unificata a sostegno dell'Ucraina, alcuni stati membri iniziarono a esplorare un potenziale riavvicinamento con la Russia già nel 2015, cercando di allentare le relazioni economiche e discutere questioni come viaggi, visti e politica energetica. Questo fornì un messaggio prezioso all'élite politica serba, che riconobbe che l'espansione dell'influenza russa potesse servire ai loro interessi. Nel 2014, sia Dmitry Medvedev che Vladimir Putin visitarono Belgrado, offrendo \"sostegno incondizionato\" per la reintegrazione del Kosovo nella Serbia.</span>\n<span class=\"para\">Souvenir e graffiti con simboli serbi e russi, così come immagini di Putin, iniziarono ad apparire nel 2014. Due anni dopo, erano diventati simboli per movimenti nazionalisti \"anti-imperialisti\" e hooligans del calcio. Il picco della \"Putinomania\" si verificò durante l'inaugurazione della Chiesa di Sveti Sava nel gennaio 2019, dove Putin e Vučić furono gli ospiti principali. Dopo l'invasione russa su larga scala dell'Ucraina nel 2022, alcuni paragonarono la popolarità di Putin in Serbia a quella goduta dalle rock star. Questo sorprese molti russi che fuggirono dalla loro patria e si stabilirono a Belgrado per evitare la coscrizione. Putin rimane il politico straniero più popolare, il che spiega perché l'80% dei cittadini si opponga all'introduzione di sanzioni contro la Russia.</span>\n<span class=\"para\">Negli anni che precedettero la pandemia di COVID-19, il mito dell'amicizia tra Russia e Serbia fu efficacemente propagato nei media occidentali. I giornalisti stranieri spesso si affidavano a fonti serbe che costruivano questa narrazione, piuttosto che analizzare i legami storici, politici ed economici in modo indipendente. Questo mito fu sostenuto dalle \"connessioni speciali\" tra leader politici, funzionari ecclesiastici, club sportivi e figure influenti strettamente legate all'apparato statale, come il regista Emir Kusturica e il poeta Matija Bećković. Questo ambiente contribuì a quello che alcuni analisti definiscono \"dimenticanza sistematica\" dei fatti storici, creando una narrazione che ritraeva la Russia come il partner di politica estera più importante della Serbia e il principale donatore economico. Questo nonostante l'UE fosse il maggiore fornitore di assistenza finanziaria alla Serbia. Nel 2018, per commemorare il 180° anniversario delle relazioni diplomatiche tra Serbia e Russia, i ministri degli esteri Ivica Dačić e Sergey Lavrov pubblicarono un articolo congiunto su <em>Rossiyskaya Gazeta</em> e il serbo <em>Politika</em>, evidenziando anni di \"amicizia, fiducia e cooperazione\" tra le \"due nazioni fraterne\". Durante la pandemia di COVID-19, la Russia, insieme alla Cina, impiegò la \"diplomazia dei vaccini\" per promuovere le vendite dei loro dispositivi medici e vaccini. Questo fu fatto anche per alimentare la sfiducia verso i vaccini e i farmaci prodotti in Occidente.</span>\n<span class=\"para\">Nei media serbi, l'aggressione russa contro l'Ucraina nel febbraio 2022 fu ampiamente rappresentata come provocata dalla NATO, con argomenti diffusi che affermavano che la Russia stesse difendendo i cittadini di lingua russa. Secondo il rapporto del Centro per la Ricerca, la Trasparenza e la Responsabilità (CRTA), un'organizzazione per i diritti umani serba, la maggior parte della copertura mediatica tende a essere pro-russa e presenta reportage di parte. Mentre la maggior parte delle nazioni europee condannava la brutalità dell'invasione russa, intellettuali serbi, funzionari ecclesiastici e celebrità firmarono petizioni contro le sanzioni alla Russia. La petizione chiedeva che i funzionari serbi non si unissero alle sanzioni imposte dall'Occidente, nonostante gli obblighi della Serbia di allineare la politica estera con quella dell'UE come altri candidati dell'UE della regione. La Serbia era l'unico stato candidato dell'UE che non adempiì a questo impegno.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Il Mondo Serbo e le sue ripercussioni</strong></span>\n<span class=\"para\">Lo sviluppo del progetto <em>Srpski svet</em> (Mondo Serbo), un corrispondente più piccolo del <em>Russkiy mir</em> (Mondo Russo), esemplifica come le idee russe siano state adattate per scopi locali. Nel 2021, il ministro dell'Interno serbo Aleksandar Vulin, un politico veterano dell'era Milošević, fu incaricato di promuovere questo nuovo concetto. Il Mondo Serbo mira a creare un “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Mondo Serbo Unito), sostenendo l'unificazione dei serbi nella regione per proteggere la loro identità, lingua, cultura e storia, con Belgrado come capitale decisionale centrale. Come dichiarò Vulin, l'obiettivo a lungo termine è l'unità politica tra i serbi. Tuttavia, i sostenitori di questo concetto trascurano di menzionare che integrare i Balcani occidentali con l'UE consentirebbe una vita senza confini per i serbi nella regione.</span>\n<span class=\"para\">Il principale (mis)uso del mito dell'amicizia serve agende politiche, riflettendo una continuità di temi dalla propaganda di Milošević, e infine costruita ai tempi di Koštunica. I politici serbi impiegano questa narrazione per due scopi principali. In primo luogo, impongono determinati valori attraverso il curriculum scolastico, promuovono relazioni speciali nella cultura e nello sport, e favoriscono una società clericale che considera le chiese ortodosse di Belgrado e Mosca come le uniche istituzioni \"pure\". Questa strategia promuove \"valori e cultura tradizionali\" allineati con la Russia di Putin, mentre condanna l'Occidente liberale. Il revisionismo storico contribuisce significativamente a un culto dell'auto-vittimizzazione etnica. Di conseguenza, il sostegno all'integrazione nell'UE è diminuito tra i cittadini serbi. Sono emersi partiti di opposizione che sostengono l'euroscetticismo e il nazionalismo, eppure, paradossalmente, il Partito Progressista Serbo (SNS) rimane il partner europeo più solido. Questa dinamica ha rafforzato il fenomeno della \"stabilitocrazia\", creando un terreno fertile per politiche illiberali che ignorano lo stato di diritto e i diritti delle minoranze secondo un'interpretazione maggioritaria della democrazia.</span>\n<span class=\"para\">Il secondo scopo di questa narrazione è rafforzare il nazionalismo nelle politiche regionali, che, pur essendo interconnesse con il primo, mira anche ai cittadini nei paesi vicini, in particolare Montenegro e Bosnia ed Erzegovina. Questo ha portato a un aumento dell'influenza di Belgrado attraverso politici dipendenti dal sostegno serbo. Le azioni della Chiesa ortodossa serba in Montenegro hanno potenziato i partiti \"riformisti\" pro-serbi e pro-russi che fanno parte del governo dal'autunno 2020. In Bosnia ed Erzegovina, il sostegno a Milorad Dodik, il leader politico dell'entità Republika Srpska (attualmente sotto sanzioni statunitensi), contribuisce alla ulteriore destabilizzazione del paese.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Perpetuare il mito</strong></span>\n<span class=\"para\">L'amicizia serbo-russa è un mito politicamente costruito che emerse durante l'era Milošević ma guadagnò prominenza dopo i cambiamenti in Russia e il rafforzamento della posizione di Putin. Per la Russia, l'allargamento \"Big Bang\" dell'UE, insieme ai nuovi membri della NATO provenienti dalle parti orientali e sud-orientali dell'Europa, segnalò un'opportunità per agire per garantire la sfera di influenza russa. La Serbia, con i suoi sentimenti anti-NATO e anti-occidentali, causati principalmente dai bombardamenti del 1999 e dalle attività del Tribunale dell'Aia, divenne un partner utile, aprendo una finestra per un rinnovato influsso nella regione.</span>\n<span class=\"para\">Il mito fu abbracciato da Boris Tadić e dal suo circolo, e successivamente fu ulteriormente sviluppato da Aleksandar Vučić. Di conseguenza, ha significativamente alimentato i sentimenti anti-UE tra i cittadini serbi, mentre rafforzava il nazionalismo e l'influenza russa nella regione. Il ragionamento prevalente in Serbia è che l'Occidente non può essere fidato e che legami forti con la Russia sono l'unica garanzia per preservare l'integrità territoriale del paese e evitare il riconoscimento del Kosovo sulla scena internazionale. Il mito enfatizza le relazioni strategiche tra Serbia e Russia nella politica estera e nell'economia. È interessante notare che i dati non sembrano confermare questa affermazione, poiché la Russia non è nemmeno tra i primi cinque maggiori partner commerciali della Serbia. I rapporti del 2023 dimostrano che il commercio di beni tra UE e Serbia rappresentava il 60% del commercio totale serbo. Inoltre, l'UE è il maggiore donatore nella Repubblica di Serbia.</span>\n<span class=\"para\">Al contrario, la Russia vede la sua relazione con la Serbia come un mezzo per riaffermare l'influenza nei Balcani, contrastare l'espansione della NATO e proiettare potere all'interno di una regione geograficamente significativa. Un esempio di questa estesa influenza russa è il tentativo di colpo di stato del 2016 in Montenegro, dove l'intelligence militare russa (GRU), con l'assistenza di partner serbi e leader politici locali pro-serbi, cercò di rovesciare violentemente il governo durante le elezioni parlamentari. I servizi di sicurezza montenegrini arrestarono 20 cittadini serbi sospettati di complottare per ostacolare l'elezione di un governo pro-NATO, proprio mentre il Montenegro si apprestava a unirsi all'Alleanza l'anno successivo.</span>\n<span class=\"para\">Mentre molti cittadini serbi percepiscono l'amicizia con la Russia come vantaggiosa, gli esperti avvertono che cambiamenti graduali e indiretti, principalmente nelle sfere culturali e valoriali, vengono spesso trascurati. Questo mito restringe l'identità serba e favorisce tendenze anti-modernizzazione, rendendo la società meno inclusiva e minando la fiducia pubblica nelle istituzioni e nei vicini europei.</span>\n<span class=\"para\">Nei suoi discorsi, Vučić sostiene una politica estera \"a quattro pilastri\" che cerca di bilanciare le relazioni tra Occidente, Russia, Cina e anche gli stati arabi. Uno degli esempi di questa politica estera multi-focalizzata è la recente rivelazione del <em>Financial Times</em>. Il giornale ha riportato un'esportazione di granate serbe per un valore di 800 milioni di euro verso l'Ucraina (attraverso stati membri dell'UE). Questa notizia, confermata da Vučić, non ha provocato una forte reazione dalla Russia. Gli analisti notano che le esportazioni di munizioni serbe verso l'Ucraina non sono guidate da un genuino impegno a sostenere gli ucraini contro l'aggressione russa, ma sono principalmente motivate da interessi economici e politici volti ad alleviare la pressione occidentale. Le entrate da queste transazioni, come altri fondi dell'UE, probabilmente rafforzeranno il regime autocratico esistente, che è modellato sulla Russia. In definitiva, mentre la narrazione di amicizia eterna risuona con la società serba, la relazione è fondamentalmente pragmatica, guidata da interessi strategici piuttosto che da una vera amicizia e lealtà.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> è una scienziata politica e professoressa assistente presso l'Istituto di Studi Europei dell'Università Jagellonica di Cracovia. I suoi interessi accademici includono processi di trasformazione e questioni di identità in Europa Centrale e Orientale, così come politica dei partiti, nazionalismo, populismo ed euroscetticismo nella regione CEE e nei Balcani.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"nl": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">De Servische emancipatie in de 19e eeuw transformeerde een arm, onderbevolkt agrarisch land in een moderne natie volgens Europese normen. Historicus Leopold von Ranke prees deze transformatie in zijn boek uit 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, dat de opstand van Servië tegen het Ottomaanse gezag vierde. Het land trok talrijke buitenlanders aan uit welvarendere Europese landen, die bijdroegen aan de modernisering op verschillende gebieden, waaronder muziek, architectuur, het leger en de academische wereld. Gedurende de 19e eeuw, was Servië, aanvankelijk autonoom binnen het Ottomaanse Rijk en onafhankelijk geworden in 1878, een voorbeeld van het proces waarbij een voormalige Ottomaanse provincie met succes een modernisering in Europese stijl voltooide. Er was geen feodalisme, boyars of hoge cultuur die sprekers van de gewone taal uitsloot, en de Russische invloed in het land was in die tijd relatief bescheiden.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Sovjet wantrouwen</strong></span>\n<span class=\"para\">In de 19e eeuw gaven de Russische tsaren de voorkeur aan Bulgarije boven Servië vanwege de nabijheid van hun doel om Constantinopel te veroveren. Tegelijkertijd was Servië afgestemd op de Habsburgse invloedssfeer. Het Habsburgse rijk, samen met andere Europese machten, verhinderde de door Rusland gesteunde Vrede van San Stefano in 1878, waardoor de vorming van een uitgebreid Bulgarije werd voorkomen dat een groot deel van het huidige zuid-Servië zou hebben omvat.</span>\n<span class=\"para\"> Tegen het einde van de 19e eeuw groeide de Russische invloed in Servië met de opkomst van de Radicale Partij onder leiding van Nikola Pašić, een prominente Russophile en invloedrijke staatsman. Ondanks de staatsgreep in mei 1903 en de daaropvolgende dynastieke verandering, was Rusland niet de enige bondgenoot van Servië. St. Petersburg deelde deze rol met Frankrijk. Na de Oktoberrevolutie werd de Franse invloed de meest significante tot het einde van de jaren dertig.</span>\n<span class=\"para\">Tijdens de interbellumperiode was het Koninkrijk Joegoslavië een stevige tegenstander van de Sovjetunie, met formele diplomatieke betrekkingen die pas in 1940 werden vastgesteld. De houding ten opzichte van de Russische Witte emigratie die zich in aanzienlijke aantallen in Belgrado en andere steden vestigde, was echter opvallend positief, in contrast met de gevoelens ten opzichte van de Sovjets.</span>\n<span class=\"para\"> Tegen het einde van de Tweede Wereldoorlog waren de Joegoslavische partizanen een van de meest effectieve anti-As-motiebewegingen geworden, die in mei 1945 heel Joegoslavië bevrijdden samen met de Britse en Rode legers. In tegenstelling tot andere socialistische staten, ervoer het socialistische Joegoslavië de terugtrekking van het Rode Leger uit zijn grondgebied in de lente van 1945. Joseph Broz Tito, de leider van de Joegoslavische communisten, had het vertrouwen van Stalin gewonnen door de snelle Sovjetisering van de staat. Echter, in 1948 vond er een grote scheuring plaats met de “Tito-Stalin-scheiding”. Stalin legde een economische blokkade op Joegoslavië en zette Sovjet-troepen in aan de grenzen van Hongarije, Roemenië en Bulgarije met Joegoslavië. Dit leidde tot de zuivering van Joegoslavische communisten die verdacht werden van pro-Sovjet zijn. De breuk in de betrekkingen met Stalin stelde het Joegoslavische socialisme in staat zich onafhankelijk van de Sovjet-invloed te ontwikkelen, maar bevorderde ook een voorzichtige houding onder de belangrijkste Joegoslavische communisten ten opzichte van de Sovjetunie.</span>\n<span class=\"para\">Na de dood van Tito in 1980 groeide de macht van communistische leiders in de verschillende Joegoslavische republieken, samen met een stijging van het etno-nationalisme. Slobodan Milošević kwam naar voren als de dominante figuur onder deze leiders na de \"Antibureaucratische Revolutie\", een reeks staatsgrepen in Vojvodina, Kosovo en Montenegro. Een belangrijk verschil tussen Milošević en andere etno-nationalistische politici in de regio was zijn geloof in de Sovjetunie en later Rusland. Interessant is dat Boris Jeltsin, de eerste president van Rusland, wantrouwend was tegenover Milošević. Tijdens de Joegoslavische Oorlogen van de jaren '90 steunde Rusland internationale sancties tegen het Milošević-regime. In 1992 steunde Moskou de resoluties van de VN-Veiligheidsraad die sancties oplegden en het Internationaal Straftribunaal voor het voormalige Joegoslavië in Den Haag oprichtten.</span>\n<span class=\"para\">In de Kosovo-oorlog van 1999 hielp Rusland Milošević's Joegoslavië niet, hoewel het zijn onvrede over de bombardementen van de NAVO op Servië wel uitsprak. In een poging om een voet aan de grond te krijgen in de regio, zette Rusland vredestroepen in Kosovo in na de Kumanovo-overeenkomst in juni 1999, dit zonder de internationale gemeenschap te raadplegen. De contingent nam echter niet effectief deel aan de vredesmissie. Toch werd het bombardement van Servië door de NAVO in 1999 het belangrijkste argument dat de gedachten en gevoelens van anti-westerse kringen ondersteunde, die beweerden dat de enige vertrouwde partner te vinden was in het Orthodoxe Oosten.</span>\n<span class=\"para\">Na de democratische veranderingen in Servië en de Oktoberrevolutie van 2000, die een einde maakte aan Milošević's heerschappij, ging Joegoslavië voor het eerst sinds de As-bezetting in 1941 een nieuw democratisch hoofdstuk in. In 2003 transformeerde het in de Staatsunie van Servië en Montenegro.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Bouw van de mythe</strong></span>\n<span class=\"para\">De democratische hervormingen in Servië waren van korte duur. Elementen van het <em>ancien régime</em> en voormalige bondgenoten van Milošević organiseerden de moord op de hervormingsgezinde premier Zoran Đinđić. Zijn belangrijkste politieke rivaal, Vojislav Koštunica, die van 2000 tot 2003 president van Joegoslavië was, wordt verondersteld de samenzweerders te hebben beschermd nadat hij begin 2004 premier werd. Koštunica en zijn medewerkers introduceerden geleidelijk een belangrijke narratief uit Milošević's propaganda: de verraad van Servië door voormalige westerse bondgenoten, voornamelijk de VS en het VK. Deze verschuiving ging gepaard met een stijging van clericalisme, historische revisionisme en de ontwikkeling van een nieuwe mythe van eeuwige vriendschap met Rusland, de grootste Orthodoxe natie.</span>\n<span class=\"para\">Dit narratief was cruciaal om de politieke elite in staat te stellen de verantwoordelijkheid voor de ontbinding van Joegoslavië, verloren oorlogen en de verarming van het land te ontlopen. Om dit narratief te ondersteunen, werd het hebben van een krachtige buitenlandse bondgenoot zoals Poetin's Rusland essentieel voor het Servische nationalisme. Servië beleefde turbulente tijden, met Montenegro dat in 2006 onafhankelijkheid uitriep, gevolgd door Kosovo in 2008. Tegelijkertijd vormden de oostelijke uitbreiding van de NAVO (1999-2004) en de Europese Unie (2004-07) bedreigingen voor Rusland's gewenste invloed over voormalige Sovjetrepublieken en satellietstaten. Tegelijkertijd oriënteerden Balkanlanden zich naar het Westen door EU- en NAVO-aanvragen in te dienen, en de Top van Thessaloniki in 2003 bevestigde de toewijding van de EU om de landen van de Westelijke Balkan op te nemen.</span>\n<span class=\"para\">Tegelijkertijd zocht Servië een significante bondgenoot om zijn niet-erkenning van Kosovo op het internationale toneel te ondersteunen, een rol die Rusland graag wilde vervullen, vooral te midden van toenemende concurrentie met de VS en zijn Europese bondgenoten. Echter, de Russische steun voor Servische beleidsmaatregelen in de VN-Veiligheidsraad, met name met betrekking tot de status van Kosovo, kwam met een prijs.</span>\n<span class=\"para\">In 2008 werd de Servische petroleumindustrie verkocht aan het Russische bedrijf Gazprom voor een fractie van de marktwaarde. Deze transactie werd de \"deal van de eeuw\" genoemd en werd ondersteund door Koštunica en andere vooraanstaande politici, wat een politiek consensus weerspiegelde die het als een gunstige zet beschouwde. Boris Tadić, president van Servië van 2004 tot 2012, sprak zijn vertrouwen in deze aanpak uit tijdens zijn inauguratiespeech in 2004, waarin hij zei: \"Vandaag zijn onze buitenlandse beleidsprioriteiten Europese integratie, goed nabuurschap en evenwichtige relaties met de drie centripetale punten van de wereldpolitiek: Brussel, Washington en Moskou.\" Na een bezoek aan Beijing in augustus 2009 definieerde hij het buitenlandse beleid van Servië verder binnen het kader van \"vier pijlers\".</span>\n<span class=\"para\"> Nadat Boris Tadić Koštunica in 2008 als de leidende politieke figuur van Servië verving, bleef de Russische invloed groeien ondanks Tadić's schijnbare positie als een pro-Europese staatsman. Opmerkelijk is dat hij een van de weinige Europese leiders was die de oorlog van Rusland in Georgië datzelfde jaar niet veroordeelde. Terwijl Tadić boodschappen van verzoening in de voormalige Joegoslavische regio promootte, waren zijn beleidsmaatregelen in lijn met etno-nationalisme, waarbij hij subtiel Servische nationalistische politici en partijen steunde, vooral onder Servische minderheden in de regio. Zijn aanpak, vooral met betrekking tot Kosovo, Montenegro en Bosnië en Herzegovina (Republika Srpska), legde de basis voor het post-2012 tijdperk, aangezien de nieuwe Servische politieke establishment waarschijnlijk dezezelfde groepen zou blijven steunen.</span>\n<span class=\"para\">De politieke verandering van 2012 markeerde de opkomst van de Servische Progressieve Partij (SNS) onder leiding van Tomislav Nikolić en Aleksandar Vučić, voormalige nauwe medewerkers van Vojislav Šešelj, die door het Internationaal Straftribunaal voor het voormalige Joegoslavië (ICTY) was veroordeeld voor misdaden tegen de Kroatische minderheid in Vojvodina tijdens de Joegoslavische Oorlogen. Deze verschuiving werd gefaciliteerd door Ivica Dačić, de leider van de Socialistische Partij van Servië (SPS), die van alliantie veranderde om de SNS te steunen. Dačić is consequent een van Rusland's meest loyale bondgenoten in de regio gebleven.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Vrienden voor altijd of pragmatische partners?</strong></span>\n<span class=\"para\">Het hervormingspotentieel en de verwachtingen met betrekking tot de SNS en SPS namen geleidelijk af, ondanks enkele positieve ontwikkelingen met betrekking tot Kosovo en de ondertekening van de Brusselsovereenkomst, die tot doel had de relaties tussen Servië en Kosovo onder EU-toezicht te normaliseren. De eerste oorlog in Oekraïne in 2014 markeerde een periode van toenemende Russische invloed, niet alleen in Servië maar ook in Montenegro en Bosnië en Herzegovina.</span>\n<span class=\"para\"> Terwijl de EU worstelde om een verenigde houding te presenteren ter ondersteuning van Oekraïne, begonnen sommige lidstaten in 2015 potentiële toenadering tot Rusland te verkennen, in een poging om de economische relaties te versoepelen en kwesties zoals reizen, visa en energiebeleid te bespreken. Dit bood een waardevolle boodschap aan de Servische politieke elite, die erkende dat de uitbreiding van de Russische invloed hun belangen kon dienen. In 2014 bezochten zowel Dmitry Medvedev als Vladimir Poetin Belgrado en boden \"onvoorwaardelijke steun\" voor de herintegratie van Kosovo in Servië.</span>\n<span class=\"para\">Souvenirs en graffiti met Servische en Russische symbolen, evenals afbeeldingen van Poetin, begonnen in 2014 op te duiken. Twee jaar later waren ze symbolen geworden voor \"anti-imperialistische\" nationalistische bewegingen en voetbalhooligans. De piek van \"Poetinomania\" vond plaats tijdens de opening van de Sveti Sava-kerk in januari 2019, waar Poetin en Vučić de belangrijkste gasten waren. Na de grootschalige Russische invasie van Oekraïne in 2022 vergeleken sommigen de populariteit van Poetin in Servië met die van rocksterren. Dit kwam als een verrassing voor veel Russen die hun thuisland ontvluchtten en zich in Belgrado vestigden om conscriptie te vermijden. Poetin blijft de populairste buitenlandse politicus, wat verklaart waarom 80 procent van de burgers zich verzet tegen de invoering van sancties tegen Rusland.</span>\n<span class=\"para\">In de jaren voorafgaand aan de COVID-19-pandemie werd de mythe van vriendschap tussen Rusland en Servië effectief gepromoot in de westerse media. Buitenlandse journalisten vertrouwden vaak op Servische bronnen die dit narratief creëerden, in plaats van de historische, politieke en economische banden onafhankelijk te analyseren. Deze mythe werd ondersteund door de “speciale connecties” tussen politieke leiders, kerkfunctionarissen, sportclubs en invloedrijke figuren die nauw verbonden waren met het staatsapparaat, zoals filmregisseur Emir Kusturica en dichter Matija Bećković. Deze omgeving droeg bij aan wat sommige analisten verwijzen naar als het \"systematische vergeten\" van historische feiten, waardoor een narratief ontstond dat Rusland als de belangrijkste buitenlandse beleidspartner en belangrijkste economische donor van Servië afbeeldde. Dit ondanks het feit dat de EU de grootste aanbieder van financiële hulp aan Servië is. In 2018, ter gelegenheid van de 180e verjaardag van de diplomatieke betrekkingen tussen Servië en Rusland, publiceerden de ministers van Buitenlandse Zaken Ivica Dačić en Sergey Lavrov een gezamenlijk artikel in <em>Rossiyskaya Gazeta</em> en de Servische <em>Politika</em>, waarin jaren van “vriendschap, vertrouwen en samenwerking” tussen de \"twee broederlijke naties\" werden benadrukt. Tijdens de COVID-19-pandemie hanteerden Rusland, samen met China, \"vaccin diplomatie\" om de verkoop van hun medische apparatuur en vaccins te bevorderen. Dit werd ook gedaan om wantrouwen te zaaien tegen westerse vaccins en medicijnen.</span>\n<span class=\"para\">In de Servische media werd de Russische agressie tegen Oekraïne in februari 2022 grotendeels afgebeeld als door de NAVO uitgelokt, met wijdverspreide argumenten die stelden dat Rusland de Russischsprekende burgers verdedigde. Volgens het rapport van het Centrum voor Onderzoek, Transparantie en Verantwoording (CRTA), een Servische mensenrechtenorganisatie, is de meeste media-aandacht pro-Russisch en presenteert het een bevooroordeelde verslaggeving. Terwijl de meeste Europese landen de brutaliteit van de Russische invasie veroordeelden, ondertekenden Servische intellectuelen, kerkfunctionarissen en beroemdheden petities tegen sancties op Rusland. De petitie eiste dat Servische functionarissen zich niet bij de sancties die door het Westen werden opgelegd, zouden aansluiten, ondanks de verplichtingen van Servië om het buitenlands beleid op één lijn te brengen met dat van de EU, zoals andere EU-kandidaten uit de regio. Servië was de enige EU-kandidaatstaat die deze verplichting niet nakwam.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Servische Wereld en de gevolgen</strong></span>\n<span class=\"para\">De ontwikkeling van het <em>Srpski svet</em> (Servische Wereld) project, een kleinere tegenhanger van de <em>Russkiy mir</em> (Russische Wereld), illustreert hoe Russische ideeën zijn aangepast voor lokale doeleinden. In 2021 werd de Servische minister van Binnenlandse Zaken Aleksandar Vulin, een veteraan uit de Milošević-periode, verantwoordelijk gesteld voor het promoten van dit nieuwe concept. De Servische Wereld heeft als doel een “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Verenigde Servische Wereld) te creëren, dat pleit voor de unificatie van Serviërs in de regio om hun identiteit, taal, cultuur en geschiedenis te beschermen, met Belgrado als de centrale besluitvormingshoofdstad. Zoals Vulin verklaarde, is het langetermijndoel politieke eenheid onder Serviërs. Echter, voorstanders van dit concept verzuimen te vermelden dat de integratie van de Westelijke Balkan met de EU een leven zonder grenzen voor Serviërs in de regio zou mogelijk maken.</span>\n<span class=\"para\">Het primaire (mis)gebruik van de vriendschapsmythe dient politieke agenda's, wat een continuïteit van thema's uit Milošević's propaganda weerspiegelt, en uiteindelijk werd geconstrueerd in de tijd van Koštunica. Servische beleidsmakers gebruiken dit narratief voor twee hoofddoelen. Ten eerste leggen ze bepaalde waarden op via het schoolcurriculum, bevorderen ze speciale relaties in cultuur en sport, en bevorderen ze een clericale samenleving die de Orthodoxe kerken in Belgrado en Moskou als de enige “pure” instellingen beschouwt. Deze strategie bevordert “traditionele waarden en cultuur” in lijn met Poetin's Rusland, terwijl het het liberale Westen veroordeelt. Historische revisionisme draagt aanzienlijk bij aan een cultus van etnische zelf-victimisering. Bijgevolg is de steun voor EU-integratie onder Servische burgers afgenomen. Oppositiepartijen die euroscepticisme en nationalisme aanhangen, zijn opgekomen, maar paradoxaal genoeg blijft de heersende Servische Progressieve Partij (SNS) de meest solide Europese partner. Deze dynamiek heeft het fenomeen van “stabilitocratie” versterkt, wat vruchtbare grond creëert voor illiberale beleidsmaatregelen die de rechtsstaat en de rechten van minderheden negeren volgens een meerderheidsinterpretatie van de democratie.</span>\n<span class=\"para\">Het tweede doel van dit narratief is om het nationalisme in regionale beleidsmaatregelen te versterken, wat, hoewel het verbonden is met het eerste, ook gericht is op burgers in buurlanden, met name Montenegro en Bosnië en Herzegovina. Dit heeft geleid tot een toegenomen invloed van Belgrado via politici die afhankelijk zijn van Servische steun. De acties van de Servisch-Orthodoxe Kerk in Montenegro hebben pro-Servische en pro-Russische “hervormingsgezinde” partijen versterkt die sinds de herfst van 2020 deel uitmaken van de regering. In Bosnië en Herzegovina draagt de steun voor Milorad Dodik, de politieke leider van de Republika Srpska-entiteit (momenteel onder Amerikaanse sancties), bij aan de verdere destabilisatie van het land.</span>\n<span class=\"para\"><strong>De mythe in stand houden</strong></span>\n<span class=\"para\">De Servisch-Russische vriendschap is een politiek geconstrueerde mythe die ontstond tijdens de Milošević-periode, maar aan belang won na veranderingen in Rusland en de versterking van Poetin's positie. Voor Rusland betekende de “Big Bang”-uitbreiding van de EU, samen met nieuwe NAVO-leden uit de oostelijke en zuidoostelijke delen van Europa, een kans om actie te ondernemen om de Russische invloedssfeer veilig te stellen. Servië, met zijn anti-NAVO en anti-westerse sentimenten, veroorzaakt voornamelijk door de bombardementen van 1999 en de activiteiten van het Haagse Tribunaal, werd een nuttige partner, waardoor een venster voor hernieuwde invloed in de regio werd geopend.</span>\n<span class=\"para\">De mythe werd omarmd door Boris Tadić en zijn kring, en later verder ontwikkeld door Aleksandar Vučić. Als gevolg hiervan heeft het aanzienlijk bijgedragen aan anti-EU-sentimenten onder Servische burgers, terwijl het nationalisme en de Russische invloed in de regio versterkt. De heersende redenering in Servië is dat het Westen niet te vertrouwen is en dat sterke banden met Rusland de enige garantie zijn voor het behoud van de territoriale integriteit van het land en het vermijden van de erkenning van Kosovo op het internationale toneel. De mythe benadrukt strategische relaties tussen Servië en Rusland in het buitenlands beleid en de economie. Interessant is dat de gegevens deze bewering niet lijken te bevestigen, aangezien Rusland niet eens tot de vijf grootste handelspartners van Servië behoort. De rapporten van 2023 tonen aan dat de handel in goederen tussen de EU en Servië goed was voor 60 procent van de totale handel van Servië. Bovendien is de EU de grootste donor in de Republiek Servië.</span>\n<span class=\"para\">Omgekeerd beschouwt Rusland zijn relatie met Servië als een middel om invloed in de Balkan te herbevestigen, de uitbreiding van de NAVO tegen te gaan en macht te projecteren binnen een geopolitiek significante regio. Een voorbeeld van deze uitgebreide Russische invloed is de poging tot staatsgreep in Montenegro in 2016, waar de Russische militaire inlichtingendienst (GRU), met de hulp van Servische partners en lokale pro-Servische politieke leiders, probeerde de regering gewelddadig omver te werpen tijdens de parlementsverkiezingen. De Montenegrijnse veiligheidsdiensten arresteerden 20 Servische staatsburgers die verdacht werden van het plannen om de verkiezing van een pro-NAVO-regering te belemmeren, net toen Montenegro zich het jaar daarop bij de Alliantie zou aansluiten.</span>\n<span class=\"para\"> Terwijl veel Servische burgers de vriendschap met Rusland als voordelig beschouwen, waarschuwen experts dat geleidelijke en indirecte veranderingen, voornamelijk in de culturele en waarde-sferen, vaak over het hoofd worden gezien. Deze mythe vernauwt de Servische identiteit en bevordert anti-moderniseringstendensen, waardoor de samenleving minder inclusief wordt en het publieke vertrouwen in instellingen en Europese buren ondermijnt.</span>\n<span class=\"para\">In zijn toespraken pleit Vučić voor een “vier-pijler” buitenlands beleid dat probeert de relaties tussen het Westen, Rusland, China en ook de Arabische staten in balans te houden. Een van de voorbeelden van dit multi-focus buitenlands beleid zijn de recente onthullingen van de <em>Financial Times</em>. De krant meldde een export van Servische granaten ter waarde van 800 miljoen euro naar Oekraïne (via EU-lidstaten). Dit nieuws, bevestigd door Vučić, wekte geen sterke reactie van Rusland. Analisten merken op dat de Servische munitie-export naar Oekraïne niet wordt gedreven door een oprechte toewijding om Oekraïners te steunen tegen de Russische agressie, maar voornamelijk wordt gemotiveerd door economische en politieke eigenbelang gericht op het verlichten van westerse druk. De opbrengsten van deze transacties, zoals andere EU-fondsen, zullen waarschijnlijk het bestaande autocratische regime versterken, dat is gemodelleerd naar Rusland. Uiteindelijk, terwijl het narratief van eeuwige vriendschap weerklank vindt in de Servische samenleving, is de relatie fundamenteel pragmatisch, gedreven door strategische belangen in plaats van oprechte vriendschap en loyaliteit.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> is politicoloog en assistent-professor aan het Instituut voor Europese Studies aan de Jagiellonische Universiteit in Krakau. Haar academische interesses omvatten transformatieprocessen en identiteitskwesties in Midden- en Oost-Europa, evenals partijpolitiek, nationalisme, populisme en euroscepticisme in de CEE-regio en de Balkan.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"pl": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Serbska emancypacja w XIX wieku przekształciła biedny, niedożywiony kraj rolniczy w nowoczesny naród według europejskich standardów. Historyk Leopold von Ranke chwalił tę transformację w swojej książce z 1829 roku, <em>Die Serbische Revolution</em>, która świętowała powstanie Serbii przeciwko władzy osmańskiej. Kraj przyciągnął liczne zagraniczne osoby z bardziej zamożnych europejskich narodów, które przyczyniły się do jego modernizacji w różnych sektorach, w tym muzyce, architekturze, wojsku i akademii. W całym XIX wieku Serbia, początkowo autonomiczna w ramach Imperium Osmańskiego i uzyskująca niepodległość w 1878 roku, stanowiła przykład procesu, w którym była osmańska prowincja skutecznie kończyła modernizację w stylu europejskim. Nie było feudalizmu, bojarów ani wysokiej kultury, która wykluczałaby mówiących w języku powszechnym, a wpływ rosyjski w kraju był stosunkowo skromny w tym czasie.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Nieufność radziecka</strong></span>\n<span class=\"para\">W XIX wieku rosyjscy carowie faworyzowali Bułgarię nad Serbią z powodu jej bliskości do ich celu, jakim było zdobycie Konstantynopola. W tym samym czasie Serbia była związana z habsburską strefą wpływów. Imperium Habsburgów, wraz z innymi europejskimi mocarstwami, udaremniło wspierany przez Rosję Traktat w San Stefano w 1878 roku, zapobiegając powstaniu rozszerzonej Bułgarii, która obejmowałaby dużą część dzisiejszej południowej Serbii.</span>\n<span class=\"para\">Pod koniec XIX wieku wpływ rosyjski w Serbii wzrósł wraz z pojawieniem się Partii Radikalnej prowadzonej przez Nikolę Pašicia, prominentnego rusofila i wpływowego męża stanu. Pomimo majowego zamachu stanu w 1903 roku i późniejszej zmiany dynastii, Rosja nie była jedynym sojusznikiem Serbii. Petersburg dzielił tę rolę z Francją. Po Rewolucji Październikowej wpływ francuski stał się najważniejszy aż do późnych lat 30-tych XX wieku.</span>\n<span class=\"para\">W okresie międzywojennym Królestwo Jugosławii było zdecydowanym przeciwnikiem Związku Radzieckiego, a formalne stosunki dyplomatyczne nawiązano dopiero w 1940 roku. Jednakże stosunek do rosyjskiej białej emigracji, która osiedliła się w znacznych liczbach w Belgradzie i innych miastach, był wyraźnie pozytywny, w przeciwieństwie do nastrojów wobec Sowietów.</span>\n<span class=\"para\">Pod koniec II wojny światowej jugosłowiańscy partyzanci stali się jednym z najskuteczniejszych ruchów oporu przeciwko Osi, wyzwalając całą Jugosławię do maja 1945 roku obok armii brytyjskiej i czerwonej. W przeciwieństwie do innych państw socjalistycznych, socjalistyczna Jugosławia doświadczyła wycofania Armii Czerwonej z jej terytorium wiosną 1945 roku. Joseph Broz Tito, lider jugosłowiańskich komunistów, zyskał zaufanie Stalina dzięki szybkiemu sowietyzowaniu państwa. Jednak w 1948 roku doszło do poważnego rozłamu zwanego „rozłamem Tito-Stalin”. Stalin nałożył blokadę gospodarczą na Jugosławię i rozmieszczał wojska radzieckie na granicach Węgier, Rumunii i Bułgarii z Jugosławią. Doprowadziło to do czystki wśród jugosłowiańskich komunistów podejrzewanych o pro-sowieckie sympatie. Zerwanie stosunków ze Stalinem pozwoliło jugosłowiańskiemu socjalizmowi rozwijać się niezależnie od wpływów radzieckich, ale także sprzyjało ostrożnemu podejściu głównych jugosłowiańskich komunistów wobec Związku Radzieckiego.</span>\n<span class=\"para\">Po śmierci Tito w 1980 roku władza komunistycznych liderów w różnych republikach jugosłowiańskich rosła, równocześnie z wzrostem etnonacjonalizmu. Slobodan Milošević stał się dominującą postacią wśród tych liderów po „Rewolucji Antybureaukratycznej”, serii zamachów stanu w Wojwodinie, Kosowie i Czarnogórze. Kluczową różnicą między Miloševićem a innymi politykami etnonacjonalistycznymi w regionie była jego wiara w Związek Radziecki, a później w Rosję. Co ciekawe, Boris Jelcyn, pierwszy prezydent Rosji, był nieufny wobec Miloševića. Podczas wojen jugosłowiańskich w latach 90-tych Rosja popierała międzynarodowe sankcje przeciwko reżimowi Miloševića. W 1992 roku Moskwa poparła rezolucje Rady Bezpieczeństwa ONZ nakładające sankcje i ustanawiające Międzynarodowy Trybunał Karny dla byłej Jugosławii w Hadze.</span>\n<span class=\"para\">W wojnie o Kosowo w 1999 roku Rosja nie wspierała Jugosławii Miloševića, chociaż wyraziła niezadowolenie z powodu bombardowania Serbii przez NATO. Starając się ustanowić swoją obecność w regionie, Rosja wysłała siły pokojowe do Kosowa po Porozumieniu Kumanovo w czerwcu 1999 roku, robiąc to bez konsultacji z międzynarodową społecznością. Jednak kontyngent nie uczestniczył skutecznie w misji pokojowej. Niemniej jednak bombardowanie Serbii przez NATO w 1999 roku stało się głównym argumentem wspierającym myśli i uczucia kręgów antyzachodnich, które twierdziły, że jedynym zaufanym partnerem można znaleźć w prawosławnym Wschodzie.</span>\n<span class=\"para\">Po demokratycznych zmianach w Serbii i Rewolucji Październikowej w 2000 roku, która zakończyła rządy Miloševića, Jugosławia weszła w nowy demokratyczny rozdział po raz pierwszy od czasu okupacji Osi w 1941 roku. W 2003 roku przekształciła się w Związek Państwowy Serbii i Czarnogóry.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Budowanie mitu</strong></span>\n<span class=\"para\">Reformy demokratyczne w Serbii były krótkotrwałe. Elementy <em>ancien régime</em> i byli sojusznicy Miloševića zorganizowali zamach na reformistycznego premiera Zorana Đinđicia. Jego główny rywal polityczny, Vojislav Koštunica, który pełnił funkcję prezydenta Jugosławii od 2000 do 2003 roku, uważa się za osobę, która chroniła spiskowców po objęciu stanowiska premiera na początku 2004 roku. Koštunica i jego współpracownicy stopniowo wprowadzili kluczową narrację z propagandy Miloševića: zdradę Serbii przez byłych zachodnich sojuszników, głównie USA i Wielką Brytanię. Ta zmiana towarzyszyła wzrostowi klerykalizmu, rewizjonizmu historycznego i rozwojowi nowego mitu wiecznego przyjaźni z Rosją, największym narodem prawosławnym.</span>\n<span class=\"para\">Ta narracja była kluczowa w umożliwieniu elitom politycznym uniknięcia odpowiedzialności za rozwiązanie Jugosławii, przegrane wojny i ubóstwienie kraju. Aby utrzymać tę narrację, posiadanie potężnego zagranicznego sojusznika, takiego jak Rosja Putina, stało się niezbędne dla serbskiego nacjonalizmu. Serbia przeżywała burzliwe czasy, gdy Czarnogóra ogłosiła niepodległość w 2006 roku, a następnie Kosowo w 2008 roku. W tym samym czasie dla Rosji wschodnie rozszerzenie NATO (1999-2004) i Unii Europejskiej (2004-07) stanowiło zagrożenie dla jej pożądanych wpływów nad byłymi republikami radzieckimi i państwami satelickimi. Równocześnie kraje bałkańskie orientowały się na Zachód, składając wnioski o członkostwo w UE i NATO, a Szczyt w Salonikach w 2003 roku potwierdził zobowiązanie UE do włączenia krajów Bałkanów Zachodnich.</span>\n<span class=\"para\">Jednocześnie Serbia poszukiwała znaczącego sojusznika, który wspierałby jej nieuznawanie Kosowa na arenie międzynarodowej, rolę tę Rosja chętnie przyjęła, zwłaszcza w obliczu rosnącej konkurencji z USA i ich europejskimi sojusznikami. Jednakże rosyjskie poparcie dla serbskich polityk w Radzie Bezpieczeństwa ONZ, szczególnie w kwestii statusu Kosowa, miało swoją cenę.</span>\n<span class=\"para\">W 2008 roku przemysł naftowy Serbii został sprzedany rosyjskiej firmie Gazprom za ułamek jego wartości rynkowej. Transakcja ta została określona jako \"umowa stulecia\" i była wspierana przez Koštunicę i innych czołowych polityków, co odzwierciedlało polityczny konsensus, który postrzegał ją jako korzystny krok. Boris Tadić, prezydent Serbii w latach 2004-2012, wyraził zaufanie do tego podejścia podczas swojego przemówienia inauguracyjnego w 2004 roku, stwierdzając: \"Dziś nasze priorytety w polityce zagranicznej to integracja europejska, dobre sąsiedztwo i zrównoważone relacje z trzema centripetalnymi punktami polityki światowej: Brukselą, Waszyngtonem i Moskwą.\" Po wizycie w Pekinie w sierpniu 2009 roku, jeszcze bardziej zdefiniował politykę zagraniczną Serbii w ramach \"czterech filarów\".</span>\n<span class=\"para\">Po tym, jak Boris Tadić zastąpił Koštunicę jako wiodącą postać polityczną Serbii w 2008 roku, wpływy rosyjskie nadal rosły, mimo że Tadić wydawał się być proeuropejskim mężem stanu. Co ciekawe, był jednym z nielicznych europejskich liderów, którzy nie potępili wojny Rosji w Gruzji w tym samym roku. Podczas gdy Tadić promował przesłania pojednania w byłym regionie jugosłowiańskim, jego polityka była zgodna z etnonacjonalizmem, subtelnie wspierając serbskich polityków i partie nacjonalistyczne, szczególnie wśród serbskich mniejszości w regionie. Jego podejście, szczególnie w odniesieniu do Kosowa, Czarnogóry i Bośni i Hercegowiny (Republika Serbska), przygotowało grunt dla ery po 2012 roku, ponieważ nowa serbska elita polityczna prawdopodobnie nadal będzie wspierać te same grupy.</span>\n<span class=\"para\">Zmiana polityczna w 2012 roku oznaczała wzrost Serbskiej Partii Postępowej (SNS) prowadzonej przez Tomislava Nikolića i Aleksandra Vučića, byłych bliskich współpracowników Vojislava Šešelja, który został skazany przez Międzynarodowy Trybunał Karny dla byłej Jugosławii (ICTY) za zbrodnie przeciwko mniejszości chorwackiej w Wojwodinie podczas wojen jugosłowiańskich. Ta zmiana została ułatwiona przez Ivicę Dačića, lidera Socjalistycznej Partii Serbii (SPS), który zmienił sojusze, aby wspierać SNS. Dačić konsekwentnie pozostaje jednym z najwierniejszych sojuszników Rosji w regionie.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Przyjaciele na zawsze czy pragmatyczni partnerzy?</strong></span>\n<span class=\"para\">Reformatorski potencjał i oczekiwania dotyczące SNS i SPS stopniowo malały, pomimo pewnych pozytywnych wydarzeń dotyczących Kosowa i podpisania Porozumienia Brukselskiego, które miało na celu normalizację relacji między Serbią a Kosowem pod auspicjami UE. Pierwsza wojna na Ukrainie w 2014 roku oznaczała okres zwiększonego wpływu rosyjskiego nie tylko w Serbii, ale także w Czarnogórze i Bośni i Hercegowinie.</span>\n<span class=\"para\">Gdy UE zmagała się z przedstawieniem jednolitego stanowiska w wsparciu dla Ukrainy, niektóre państwa członkowskie zaczęły już w 2015 roku badać potencjalne zbliżenie z Rosją, starając się złagodzić relacje gospodarcze i omówić kwestie takie jak podróże, wizy i polityka energetyczna. To dostarczyło cennego przesłania dla serbskiej elity politycznej, która dostrzegła, że rozszerzający się wpływ rosyjski może służyć ich interesom. W 2014 roku zarówno Dmitrij Miedwiediew, jak i Władimir Putin odwiedzili Belgrad, oferując \"bezwarunkowe wsparcie\" dla reintegracji Kosowa w Serbię.</span>\n<span class=\"para\">Suveniry i graffiti z serbskimi i rosyjskimi symbolami, a także wizerunki Putina, zaczęły pojawiać się w 2014 roku. Dwa lata później stały się symbolami \"antyimperialistycznych\" ruchów narodowych i chuliganów piłkarskich. Szczyt \"Putinomania\" miał miejsce podczas otwarcia Kościoła Świętego Sawy w styczniu 2019 roku, gdzie Putin i Vučić byli głównymi gośćmi. Po pełnoskalowej inwazji Rosji na Ukrainę w 2022 roku niektórzy porównywali popularność Putina w Serbii do tej, którą cieszyli się rockowi giganci. To zaskoczyło wielu Rosjan, którzy uciekli z ojczyzny i osiedlili się w Belgradzie, aby uniknąć poboru. Putin pozostaje najpopularniejszym zagranicznym politykiem, co wyjaśnia, dlaczego 80 procent obywateli sprzeciwia się wprowadzeniu sankcji przeciwko Rosji.</span>\n<span class=\"para\">W latach poprzedzających pandemię COVID-19 mit przyjaźni między Rosją a Serbią był skutecznie propagowany w zachodnich mediach. Zagraniczni dziennikarze często polegali na serbskich źródłach, które tworzyły tę narrację, zamiast niezależnie analizować historyczne, polityczne i ekonomiczne powiązania. Mit ten był wspierany przez \"specjalne połączenia\" między liderami politycznymi, urzędnikami kościelnymi, klubami sportowymi i wpływowymi postaciami ściśle związanymi z aparatem państwowym, takimi jak reżyser filmowy Emir Kusturica i poeta Matija Bećković. To środowisko przyczyniło się do tego, co niektórzy analitycy określają jako \"systematyczne zapominanie\" faktów historycznych, tworząc narrację, która przedstawiała Rosję jako najważniejszego zagranicznego partnera Serbii w polityce zagranicznej i kluczowego darczyńcę gospodarczego. Dzieje się tak pomimo tego, że UE jest największym dostawcą pomocy finansowej dla Serbii. W 2018 roku, aby uczcić 180. rocznicę stosunków dyplomatycznych między Serbią a Rosją, ministrowie spraw zagranicznych Ivica Dačić i Siergiej Ławrow opublikowali wspólny artykuł w <em>Rossiyskaya Gazeta</em> oraz serbskiej <em>Politika</em>, podkreślając lata \"przyjaźni, zaufania i współpracy\" między \"dwoma braterskimi narodami\". Podczas pandemii COVID-19 Rosja, wraz z Chinami, wykorzystała \"dyplomację szczepionkową\", aby promować sprzedaż swojego sprzętu medycznego i szczepionek. Zrobiono to również, aby podsycać nieufność wobec szczepionek i leków produkowanych na Zachodzie.</span>\n<span class=\"para\">W serbskich mediach agresja rosyjska przeciwko Ukrainie w lutym 2022 roku była w dużej mierze przedstawiana jako wywołana przez NATO, z powszechnymi argumentami, że Rosja broni obywateli mówiących po rosyjsku. Zgodnie z raportem Centrum Badań, Przejrzystości i Odpowiedzialności (CRTA), serbskiej organizacji praw człowieka, większość relacji medialnych ma tendencję do bycia prorosyjskimi i przedstawia stronnicze relacje. Podczas gdy większość europejskich narodów potępiła brutalność rosyjskiej inwazji, serbscy intelektualiści, urzędnicy kościelni i celebryci podpisali petycje przeciwko sankcjom na Rosję. Petycja domagała się, aby serbscy urzędnicy nie przystępowali do sankcji nałożonych przez Zachód, mimo że Serbia miała zobowiązania do dostosowania polityki zagranicznej do polityki UE, jak inne państwa kandydujące z regionu. Serbia była jedynym państwem kandydującym do UE, które nie wypełniło tego zobowiązania.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Serbski Świat i jego reperkusje</strong></span>\n<span class=\"para\">Rozwój projektu <em>Srpski svet</em> (Serbski Świat), mniejszego odpowiednika <em>Russkiy mir</em> (Rosyjski Świat), ilustruje, jak rosyjskie idee zostały dostosowane do lokalnych celów. W 2021 roku serbski minister spraw wewnętrznych Aleksandar Vulin, weteran polityki z ery Miloševića, został odpowiedzialny za promowanie tego nowego konceptu. Serbski Świat ma na celu stworzenie “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Zjednoczony Serbski Świat), opowiadając się za zjednoczeniem Serbów w regionie w celu ochrony ich tożsamości, języka, kultury i historii, z Belgradem jako centralnym miastem decyzyjnym. Jak stwierdził Vulin, długoterminowym celem jest polityczna jedność wśród Serbów. Jednak zwolennicy tego konceptu zapominają wspomnieć, że integracja Bałkanów Zachodnich z UE pozwoliłaby na bezgraniczne życie dla Serbów w regionie.</span>\n<span class=\"para\">Główne (niewłaściwe) wykorzystanie mitu przyjaźni służy agendom politycznym, odzwierciedlając ciągłość tematów z propagandy Miloševića, a ostatecznie skonstruowanej w czasach Koštunicy. Serbscy decydenci polityczni wykorzystują tę narrację w dwóch głównych celach. Po pierwsze, narzucają pewne wartości poprzez program nauczania w szkołach, promują specjalne relacje w kulturze i sporcie oraz wspierają klerykalne społeczeństwo, które postrzega prawosławne kościoły w Belgradzie i Moskwie jako jedyne \"czyste\" instytucje. Ta strategia promuje \"tradycyjne wartości i kulturę\" zgodne z Rosją Putina, jednocześnie potępiając liberalny Zachód. Rewizjonizm historyczny znacząco przyczynia się do kultu etnicznej ofiary. W konsekwencji poparcie dla integracji z UE spadło wśród serbskich obywateli. Powstały partie opozycyjne wyznające eurosceptycyzm i nacjonalizm, jednak paradoksalnie rządząca Serbska Partia Postępowa (SNS) pozostaje najsolidniejszym europejskim partnerem. Ta dynamika wzmocniła zjawisko \"stabilitokracji\", tworząc żyzne podłoże dla illiberalnych polityk, które lekceważą rządy prawa i prawa mniejszości zgodnie z większościową interpretacją demokracji.</span>\n<span class=\"para\">Drugim celem tej narracji jest wzmocnienie nacjonalizmu w polityce regionalnej, która, choć powiązana z pierwszym, również celuje w obywateli sąsiednich krajów, szczególnie Czarnogóry i Bośni i Hercegowiny. Doprowadziło to do zwiększenia wpływów Belgradu poprzez polityków zależnych od serbskiego wsparcia. Działania Serbskiego Kościoła Prawosławnego w Czarnogórze wzmocniły proserbskie i prorosyjskie partie \"reformistyczne\", które są częścią rządu od jesieni 2020 roku. W Bośni i Hercegowinie wsparcie dla Milorada Dodika, lidera politycznego Republiki Serbskiej (aktualnie objętej sankcjami USA), przyczynia się do dalszej destabilizacji kraju.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Utrwalanie mitu</strong></span>\n<span class=\"para\">Serbsko-rosyjska przyjaźń to politycznie skonstruowany mit, który powstał w erze Miloševića, ale zyskał na znaczeniu po zmianach w Rosji i wzmocnieniu pozycji Putina. Dla Rosji \"Wielkie Rozszerzenie\" UE, wraz z nowymi członkami NATO z wschodnich i południowo-wschodnich części Europy, oznaczało możliwość działania w celu zabezpieczenia rosyjskiej strefy wpływów. Serbia, z jej anty-NATO i antyzachodnimi nastrojami, spowodowanymi głównie bombardowaniami w 1999 roku i działalnością Trybunału w Hadze, stała się użytecznym partnerem, otwierając okno na odnowione wpływy w regionie.</span>\n<span class=\"para\">Mit został przyjęty przez Borisa Tadića i jego krąg, a później był dalej rozwijany przez Aleksandra Vučića. W rezultacie znacząco wzmocnił antyunijne nastroje wśród serbskich obywateli, jednocześnie wzmacniając nacjonalizm i wpływy rosyjskie w regionie. Dominującym rozumowaniem w Serbii jest to, że Zachód nie może być zaufany, a silne więzi z Rosją są jedyną gwarancją zachowania integralności terytorialnej kraju i uniknięcia uznania Kosowa na arenie międzynarodowej. Mit podkreśla strategiczne relacje między Serbią a Rosją w polityce zagranicznej i gospodarce. Co ciekawe, dane nie wydają się potwierdzać tego twierdzenia, ponieważ Rosja nie znajduje się nawet wśród pięciu największych partnerów handlowych Serbii. Raporty z 2023 roku pokazują, że handel towarami między UE a Serbią stanowił 60 procent całkowitego handlu Serbii. Ponadto UE jest największym darczyńcą w Republice Serbii.</span>\n<span class=\"para\">Z drugiej strony Rosja postrzega swoje relacje z Serbią jako sposób na przywrócenie wpływów na Bałkanach, przeciwdziałanie rozszerzeniu NATO i projekcję siły w geopolitycznie znaczącym regionie. Przykładem tego rozszerzonego rosyjskiego wpływu jest nieudany zamach stanu w Czarnogórze w 2016 roku, gdzie rosyjski wywiad wojskowy (GRU), przy wsparciu serbskich partnerów i lokalnych proserbskich liderów politycznych, próbował brutalnie obalić rząd podczas wyborów parlamentarnych. Czarnogórskie służby bezpieczeństwa aresztowały 20 obywateli Serbii podejrzewanych o planowanie przeszkód w wyborze pro-NATO rządu, tuż przed tym, jak Czarnogóra miała dołączyć do Sojuszu w następnym roku.</span>\n<span class=\"para\">Podczas gdy wielu serbskich obywateli postrzega przyjaźń z Rosją jako korzystną, eksperci ostrzegają, że stopniowe i pośrednie zmiany, głównie w sferach kulturowych i wartościowych, są często pomijane. Ten mit zawęża serbską tożsamość i sprzyja tendencjom antymodernizacyjnym, czyniąc społeczeństwo mniej inkluzywnym i podważając zaufanie publiczne do instytucji i europejskich sąsiadów.</span>\n<span class=\"para\">W swoich przemówieniach Vučić opowiada się za polityką zagraniczną \"czterech filarów\", która ma na celu zrównoważenie relacji między Zachodem, Rosją, Chinami i także państwami arabskimi. Jednym z przykładów tej wielokierunkowej polityki zagranicznej są niedawne doniesienia <em>Financial Times</em>. Gazeta doniosła o eksporcie serbskich granatów do Ukrainy o wartości 800 milionów euro (przez państwa członkowskie UE). Ta wiadomość, potwierdzona przez Vučića, nie wywołała silnej reakcji ze strony Rosji. Analitycy zauważają, że eksport amunicji z Serbii do Ukrainy nie jest napędzany prawdziwym zaangażowaniem w wsparcie Ukraińców przeciwko rosyjskiej agresji, lecz przede wszystkim motywowany interesem ekonomicznym i politycznym mającym na celu złagodzenie presji ze strony Zachodu. Dochody z tych transakcji, podobnie jak inne fundusze UE, prawdopodobnie wzmocnią istniejący autokratyczny reżim, który jest wzorowany na Rosji. Ostatecznie, podczas gdy narracja wiecznej przyjaźni rezonuje w serbskim społeczeństwie, relacja ta jest zasadniczo pragmatyczna, napędzana interesami strategicznymi, a nie prawdziwą przyjaźnią i lojalnością.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> jest politologiem i adiunktem w Instytucie Studiów Europejskich Uniwersytetu Jagiellońskiego w Krakowie. Jej zainteresowania akademickie obejmują procesy transformacyjne i kwestie tożsamości w Europie Środkowej i Wschodniej, a także politykę partyjną, nacjonalizm, populizm i eurosceptycyzm w regionie CEE i na Bałkanach.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"pt": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">A emancipação sérvia no século 19 transformou uma terra agrícola pobre e subpovoada em uma nação moderna pelos padrões europeus. O historiador Leopold von Ranke elogiou essa transformação em seu livro de 1829, <em>A Revolução Sérvia</em>, que celebrou a revolta da Sérvia contra o domínio otomano. O país atraiu numerosos estrangeiros de nações europeias mais prósperas, que contribuíram para sua modernização em vários setores, incluindo música, arquitetura, o exército e a academia. Ao longo do século 19, a Sérvia, inicialmente autônoma dentro do Império Otomano e ganhando independência em 1878, exemplificou o processo de uma antiga província otomana completando com sucesso uma modernização ao estilo europeu. Não havia feudalismo, boyardos ou alta cultura que excluísse falantes da língua comum, e a influência russa no país era relativamente modesta durante esse tempo.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Desconfiança soviética</strong></span>\n<span class=\"para\">No século 19, os tsaristas russos favoreciam a Bulgária em relação à Sérvia devido à sua proximidade com seu objetivo de tomar Constantinopla. Ao mesmo tempo, a Sérvia estava alinhada com a esfera de influência dos Habsburgo. O império Habsburgo, junto com outras potências europeias, frustrou o Tratado de San Stefano apoiado pela Rússia em 1878, impedindo a formação de uma Bulgária expandida que teria incluído grande parte da atual Sérvia do sul.</span>\n<span class=\"para\">No final do século 19, a influência russa na Sérvia cresceu com a ascensão do Partido Radical liderado por Nikola Pašić, um proeminente russófilo e estadista influente. Apesar do golpe de maio em 1903 e da subsequente mudança dinástica, a Rússia não era o único aliado da Sérvia. São Petersburgo compartilhava esse papel com a França. Após a Revolução de Outubro, a influência francesa tornou-se a mais significativa até o final da década de 1930.</span>\n<span class=\"para\">Durante o período entre guerras, o Reino da Jugoslávia foi um firme oponente da União Soviética, com relações diplomáticas formais estabelecidas apenas em 1940. No entanto, a atitude em relação à emigração branca russa que se estabeleceu em números significativos em Belgrado e outras cidades era marcadamente positiva, contrastando com os sentimentos em relação aos soviéticos.</span>\n<span class=\"para\">Ao final da Segunda Guerra Mundial, os partisans iugoslavos se tornaram um dos movimentos de resistência anti-eixo mais eficazes, libertando toda a Jugoslávia até maio de 1945 ao lado dos exércitos britânico e vermelho. Ao contrário de outros estados socialistas, a Jugoslávia socialista experimentou a saída do Exército Vermelho de seu território na primavera de 1945. Joseph Broz Tito, líder dos comunistas iugoslavos, havia conquistado a confiança de Stalin devido à rápida soviética do estado. No entanto, em 1948, ocorreu uma grande cisão com a “divisão Tito-Stalin”. Stalin impôs um bloqueio econômico à Jugoslávia e deslocou tropas soviéticas para as fronteiras da Hungria, Romênia e Bulgária com a Jugoslávia. Isso levou à purga de comunistas iugoslavos suspeitos de serem pró-soviéticos. A ruptura nas relações com Stalin permitiu que o socialismo iugoslavo se desenvolvesse independentemente da influência soviética, mas também fomentou uma atitude cautelosa entre os principais comunistas iugoslavos em relação à União Soviética.</span>\n<span class=\"para\">Após a morte de Tito em 1980, o poder dos líderes comunistas nas várias repúblicas iugoslavas cresceu, juntamente com um aumento do etno-nacionalismo. Slobodan Milošević emergiu como a figura dominante entre esses líderes após a \"Revolução Antiburocrática\", uma série de golpes em Vojvodina, Kosovo e Montenegro. Uma diferença chave entre Milošević e outros políticos etno-nacionalistas na região era sua fé na União Soviética e, mais tarde, na Rússia. Curiosamente, Boris Yeltsin, o primeiro presidente da Rússia, era desconfiado de Milošević. Durante as Guerras Iugoslavas da década de 1990, a Rússia apoiou sanções internacionais contra o regime de Milošević. Em 1992, Moscou endossou resoluções do Conselho de Segurança da ONU que impunham sanções e estabeleciam o Tribunal Penal Internacional para a antiga Jugoslávia em Haia.</span>\n<span class=\"para\">Na Guerra do Kosovo de 1999, a Rússia não ajudou a Jugoslávia de Milošević, embora tenha expressado descontentamento com os bombardeios da OTAN na Sérvia. Buscando estabelecer uma base na região, a Rússia deslocou forças de manutenção da paz para o Kosovo após o Acordo de Kumanovo em junho de 1999, fazendo isso sem consultar a comunidade internacional. No entanto, o contingente não participou efetivamente da missão de manutenção da paz. Ainda assim, o bombardeio da Sérvia pela OTAN em 1999 se tornou o principal argumento que sustentava os pensamentos e sentimentos dos círculos antiocidentais, que afirmavam que o único parceiro confiável poderia ser encontrado no Oriente Ortodoxo.</span>\n<span class=\"para\">Após as mudanças democráticas na Sérvia e a Revolução de Outubro de 2000, que pôs fim ao governo de Milošević, a Jugoslávia entrou em um novo capítulo democrático pela primeira vez desde a ocupação do Eixo em 1941. Em 2003, transformou-se na União Estatal da Sérvia e Montenegro.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Construção do mito</strong></span>\n<span class=\"para\">As reformas democráticas na Sérvia foram de curta duração. Elementos do <em>ancien régime</em> e antigos aliados de Milošević orquestraram o assassinato do primeiro-ministro reformista Zoran Đinđić. Seu principal rival político, Vojislav Koštunica, que serviu como presidente da Jugoslávia de 2000 a 2003, acredita-se que tenha protegido os conspiradores após se tornar primeiro-ministro no início de 2004. Koštunica e seus associados gradualmente reintroduziram uma narrativa chave da propaganda de Milošević: a traição da Sérvia por antigos aliados ocidentais, principalmente os EUA e o Reino Unido. Essa mudança foi acompanhada por um aumento do clericalismo, revisionismo histórico e o desenvolvimento de um novo mito de amizade eterna com a Rússia, a maior nação ortodoxa.</span>\n<span class=\"para\">Essa narrativa foi fundamental para permitir que a elite política evitasse a responsabilidade pela dissolução da Jugoslávia, guerras perdidas e o empobrecimento do país. Para sustentar essa narrativa, ter um poderoso aliado estrangeiro como a Rússia de Putin tornou-se essencial para o nacionalismo sérvio. A Sérvia passou por tempos turbulentos, com Montenegro proclamando independência em 2006, seguido pelo Kosovo em 2008. Ao mesmo tempo, para a Rússia, a expansão oriental da OTAN (1999-2004) e da União Europeia (2004-07) representava ameaças à sua influência desejada sobre as antigas repúblicas soviéticas e estados satélites. Concomitantemente, os países dos Bálcãs estavam se orientando para o Ocidente ao submeterem pedidos de adesão à UE e à OTAN, e a Cúpula de Salônica de 2003 confirmou o compromisso da UE em incluir as nações dos Bálcãs Ocidentais.</span>\n<span class=\"para\">Simultaneamente, a Sérvia buscou um aliado significativo para apoiar sua não-reconhecimento do Kosovo na arena internacional, um papel que a Rússia estava ansiosa para cumprir, especialmente em meio à crescente competição com os EUA e seus aliados europeus. No entanto, o apoio russo às políticas sérvias no Conselho de Segurança da ONU, particularmente em relação ao status do Kosovo, veio a um preço.</span>\n<span class=\"para\">Em 2008, a indústria petrolífera da Sérvia foi vendida à empresa russa Gazprom por uma fração de seu valor de mercado. Essa transação foi chamada de \"negócio do século\" e foi apoiada por Koštunica e outros políticos de destaque, refletindo um consenso político que a via como um movimento benéfico. Boris Tadić, presidente da Sérvia de 2004 a 2012, expressou confiança nessa abordagem durante seu discurso de posse em 2004, afirmando: \"Hoje, nossas prioridades de política externa são a integração europeia, a boa vizinhança e relações equilibradas com os três pontos centrífugos da política mundial: Bruxelas, Washington e Moscou.\" Após visitar Pequim em agosto de 2009, ele definiu ainda mais a política externa da Sérvia dentro da estrutura de \"quatro pilares\".</span>\n<span class=\"para\">Após Boris Tadić substituir Koštunica como a principal figura política da Sérvia em 2008, a influência russa continuou a crescer apesar da aparente posição de Tadić como um estadista pró-europeu. Notavelmente, ele foi um dos poucos líderes europeus que não condenou a guerra da Rússia na Geórgia naquele mesmo ano. Enquanto Tadić promovia mensagens de reconciliação na antiga região iugoslava, suas políticas se alinhavam com o etno-nacionalismo, apoiando sutilmente políticos e partidos nacionalistas sérvios, particularmente entre as minorias sérvias na região. Sua abordagem, especialmente em relação ao Kosovo, Montenegro e Bósnia e Herzegovina (República Srpska), preparou o terreno para a era pós-2012, já que o novo establishment político sérvio provavelmente continuaria a apoiar esses mesmos grupos.</span>\n<span class=\"para\">A mudança política de 2012 marcou a ascensão do Partido Progressista Sérvio (SNS) liderado por Tomislav Nikolić e Aleksandar Vučić, ex-associados próximos de Vojislav Šešelj, que havia sido condenado pelo Tribunal Penal Internacional para a antiga Jugoslávia (TPIY) por crimes contra a minoria croata em Vojvodina durante as Guerras Iugoslavas. Essa mudança foi facilitada por Ivica Dačić, líder do Partido Socialista da Sérvia (SPS), que mudou de alianças para apoiar o SNS. Dačić tem se mantido consistentemente como um dos aliados mais leais da Rússia na região.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Amigos para sempre ou parceiros pragmáticos?</strong></span>\n<span class=\"para\">O potencial reformista e as expectativas em relação ao SNS e ao SPS diminuíram gradualmente, apesar de alguns desenvolvimentos positivos em relação ao Kosovo e à assinatura do Acordo de Bruxelas, que visava normalizar as relações entre a Sérvia e o Kosovo sob os auspícios da UE. A primeira guerra na Ucrânia em 2014 marcou um período de aumento da influência russa não apenas na Sérvia, mas também em Montenegro e Bósnia e Herzegovina.</span>\n<span class=\"para\">Enquanto a UE lutava para apresentar uma postura unificada em apoio à Ucrânia, alguns estados membros começaram a explorar um possível reaproximação com a Rússia já em 2015, buscando aliviar as relações econômicas e discutir questões como viagens, vistos e política energética. Isso forneceu uma mensagem valiosa para a elite política sérvia, que reconheceu que a expansão da influência russa poderia servir a seus interesses. Em 2014, tanto Dmitry Medvedev quanto Vladimir Putin visitaram Belgrado, oferecendo \"apoio incondicional\" para a reintegração do Kosovo na Sérvia.</span>\n<span class=\"para\">Souvenirs e grafites apresentando símbolos sérvios e russos, bem como imagens de Putin, começaram a aparecer em 2014. Dois anos depois, eles se tornaram símbolos de movimentos nacionalistas \"anti-imperialistas\" e hooligans do futebol. O auge da \"Putinomania\" ocorreu durante a inauguração da Igreja Sveti Sava em janeiro de 2019, onde Putin e Vučić foram os principais convidados. Após a invasão russa em grande escala da Ucrânia em 2022, alguns compararam a popularidade de Putin na Sérvia à desfrutada por estrelas do rock. Isso surpreendeu muitos russos que fugiram de sua terra natal e se estabeleceram em Belgrado para evitar a conscrição. Putin continua sendo o político estrangeiro mais popular, o que explica por que 80% dos cidadãos se opõem à introdução de sanções contra a Rússia.</span>\n<span class=\"para\">Nos anos que antecederam a pandemia de COVID-19, o mito da amizade entre Rússia e Sérvia foi efetivamente propagado na mídia ocidental. Jornalistas estrangeiros frequentemente se baseavam em fontes sérvias que criavam essa narrativa, em vez de analisar as ligações históricas, políticas e econômicas de forma independente. Esse mito foi apoiado pelas “conexões especiais” entre líderes políticos, oficiais da igreja, clubes esportivos e figuras influentes intimamente ligadas ao aparato estatal, como o diretor de cinema Emir Kusturica e o poeta Matija Bećković. Esse ambiente contribuiu para o que alguns analistas se referem como o \"esquecimento sistemático\" de fatos históricos, criando uma narrativa que retratava a Rússia como o parceiro mais importante da política externa da Sérvia e o principal doador econômico. Isso apesar de a UE ser o maior provedor de assistência financeira à Sérvia. Em 2018, para comemorar o 180º aniversário das relações diplomáticas entre Sérvia e Rússia, os ministros das Relações Exteriores Ivica Dačić e Sergey Lavrov publicaram um artigo conjunto na <em>Rossiyskaya Gazeta</em> e no <em>Politika</em> sérvio, destacando anos de “amizade, confiança e cooperação” entre as \"duas nações fraternas\". Durante a pandemia de COVID-19, a Rússia, junto com a China, empregou a \"diplomacia da vacina\" para fomentar vendas de seus equipamentos médicos e vacinas. Isso também foi feito para alimentar a desconfiança em relação às vacinas e medicamentos produzidos no Ocidente.</span>\n<span class=\"para\">Na mídia sérvia, a agressão russa contra a Ucrânia em fevereiro de 2022 foi amplamente retratada como provocada pela OTAN, com argumentos generalizados afirmando que a Rússia estava defendendo cidadãos de língua russa. De acordo com o relatório do Centro de Pesquisa, Transparência e Responsabilidade (CRTA), uma organização de direitos humanos sérvia, a maior parte da cobertura da mídia tende a ser pró-russa e apresenta reportagens tendenciosas. Enquanto a maioria das nações europeias condenou a brutalidade da invasão russa, intelectuais sérvios, oficiais da igreja e celebridades assinaram petições contra sanções à Rússia. A petição exigia que os oficiais sérvios não se juntassem às sanções impostas pelo Ocidente, apesar das obrigações da Sérvia de alinhar sua política externa com a da UE, como outros candidatos da UE da região. A Sérvia foi o único estado candidato da UE que não cumpriu esse compromisso.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Mundo Sérvio e suas repercussões</strong></span>\n<span class=\"para\">O desenvolvimento do projeto <em>Srpski svet</em> (Mundo Sérvio), um contraparte menor do <em>Russkiy mir</em> (Mundo Russo), exemplifica como as ideias russas foram adaptadas para fins locais. Em 2021, o Ministro do Interior sérvio, Aleksandar Vulin, um veterano político da era Milošević, foi encarregado de promover esse novo conceito. O Mundo Sérvio visa criar um “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Mundo Sérvio Unido), defendendo a unificação dos sérvios na região para proteger sua identidade, língua, cultura e história, com Belgrado como a capital central de tomada de decisões. Como Vulin afirmou, o objetivo de longo prazo é a unidade política entre os sérvios. No entanto, os defensores desse conceito negligenciam mencionar que integrar os Bálcãs Ocidentais com a UE permitiria uma vida sem fronteiras para os sérvios na região.</span>\n<span class=\"para\">A principal (mis)utilização do mito da amizade serve a agendas políticas, refletindo uma continuidade de temas da propaganda de Milošević, e finalmente construído na época de Koštunica. Os formuladores de políticas sérvias empregam essa narrativa para dois propósitos principais. Primeiro, impõem certos valores através do currículo escolar, promovem relações especiais na cultura e no esporte, e fomentam uma sociedade clerical que vê as igrejas ortodoxas em Belgrado e Moscou como as únicas instituições “purificadas”. Essa estratégia promove “valores e cultura tradicionais” alinhados com a Rússia de Putin, enquanto condena o Ocidente liberal. O revisionismo histórico contribui significativamente para um culto de auto-vitimização étnica. Consequentemente, o apoio à integração da UE diminuiu entre os cidadãos sérvios. Partidos de oposição que defendem o euroscepticismo e o nacionalismo surgiram, mas paradoxalmente, o Partido Progressista Sérvio (SNS) no poder continua sendo o parceiro europeu mais sólido. Essa dinâmica fortaleceu o fenômeno da “estabilitocracia”, criando um terreno fértil para políticas iliberais que desconsideram o estado de direito e os direitos das minorias de acordo com uma interpretação majoritária da democracia.</span>\n<span class=\"para\">O segundo propósito dessa narrativa é fortalecer o nacionalismo nas políticas regionais, que, embora interconectadas com o primeiro, também visam cidadãos em países vizinhos, particularmente Montenegro e Bósnia e Herzegovina. Isso resultou em uma influência crescente de Belgrado através de políticos dependentes do apoio sérvio. As ações da Igreja Ortodoxa Sérvia em Montenegro empoderaram partidos “reformistas” pró-sérvios e pró-russos que fazem parte do governo desde o outono de 2020. Na Bósnia e Herzegovina, o apoio a Milorad Dodik, o líder político da entidade República Srpska (atualmente sob sanções dos EUA), contribui para a maior desestabilização do país.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Perpetuando o mito</strong></span>\n<span class=\"para\">A amizade sérvio-russa é um mito politicamente construído que surgiu durante a era Milošević, mas ganhou destaque após as mudanças na Rússia e o fortalecimento da posição de Putin. Para a Rússia, a “Grande Explosão” da expansão da UE, juntamente com novos membros da OTAN das partes oriental e sudeste da Europa, sinalizou uma oportunidade de ação para garantir a esfera de influência russa. A Sérvia, com seus sentimentos anti-OTAN e antiocidentais, causados principalmente pelos bombardeios de 1999 e pelas atividades do Tribunal de Haia, tornou-se um parceiro útil, abrindo uma janela para uma influência renovada na região.</span>\n<span class=\"para\">O mito foi abraçado por Boris Tadić e seu círculo, e mais tarde foi desenvolvido por Aleksandar Vučić. Como resultado, ele tem fomentado significativamente sentimentos anti-UE entre os cidadãos sérvios, enquanto fortalece o nacionalismo e a influência russa na região. O raciocínio predominante na Sérvia é que o Ocidente não pode ser confiável e que laços fortes com a Rússia são a única garantia para preservar a integridade territorial do país e evitar o reconhecimento do Kosovo no cenário internacional. O mito enfatiza as relações estratégicas entre a Sérvia e a Rússia na política externa e na economia. Curiosamente, os dados não parecem confirmar essa afirmação, já que a Rússia não está nem mesmo entre os cinco maiores parceiros comerciais da Sérvia. Os relatórios de 2023 demonstram que o comércio de bens entre a UE e a Sérvia representou 60% do comércio total da Sérvia. Além disso, a UE é o maior doador na República da Sérvia.</span>\n<span class=\"para\">Por outro lado, a Rússia vê seu relacionamento com a Sérvia como um meio de reafirmar influência nos Bálcãs, contrabalançar a expansão da OTAN e projetar poder dentro de uma região geopolítica significativa. Um exemplo dessa influência russa estendida é a tentativa de golpe de 2016 em Montenegro, onde a inteligência militar russa (GRU), com a assistência de parceiros sérvios e líderes políticos locais pró-sérvios, buscou derrubar violentamente o governo durante as eleições parlamentares. Os serviços de segurança montenegrinos prenderam 20 cidadãos sérvios suspeitos de conspirar para impedir a eleição de um governo pró-OTAN, justo quando Montenegro estava prestes a se juntar à Aliança no ano seguinte.</span>\n<span class=\"para\">Enquanto muitos cidadãos sérvios percebem a amizade com a Rússia como benéfica, especialistas alertam que mudanças graduais e indiretas, principalmente nas esferas cultural e de valores, são frequentemente negligenciadas. Esse mito estreita a identidade sérvia e fomenta tendências anti-modernização, tornando a sociedade menos inclusiva e minando a confiança pública nas instituições e vizinhos europeus.</span>\n<span class=\"para\">Em seus discursos, Vučić defende uma política externa de “quatro pilares” que busca equilibrar as relações entre o Ocidente, Rússia, China e também os estados árabes. Um dos exemplos dessa política externa multifocal é a recente revelação do <em>Financial Times</em>. O jornal informou sobre uma exportação de 800 milhões de euros de granadas sérvias para a Ucrânia (via estados membros da UE). Essa notícia, confirmada por Vučić, não provocou uma forte reação da Rússia. Analistas observam que as exportações de munições da Sérvia para a Ucrânia não são impulsionadas por um compromisso genuíno em apoiar os ucranianos contra a agressão russa, mas são motivadas principalmente por interesses econômicos e políticos visando aliviar a pressão ocidental. A receita dessas transações, como outros fundos da UE, provavelmente reforçará o regime autocrático existente, que é modelado após a Rússia. Em última análise, enquanto a narrativa de amizade eterna ressoa com a sociedade sérvia, o relacionamento é fundamentalmente pragmático, impulsionado por interesses estratégicos em vez de amizade e lealdade genuínas.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> é cientista política e professora assistente no Instituto de Estudos Europeus da Universidade Jaguelônica em Cracóvia. Seus interesses acadêmicos incluem processos de transformação e questões de identidade na Europa Central e Oriental, bem como política partidária, nacionalismo, populismo e euroscepticismo na região da CEE e nos Bálcãs.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"ro": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Emanciparea sârbească în secolul al XIX-lea a transformat o țară agricolă săracă și subpopulată într-o națiune modernă conform standardelor europene. Istoricul Leopold von Ranke a lăudat această transformare în cartea sa din 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, care a celebrat revolta Serbiei împotriva stăpânirii otomane. Țara a atras numeroși străini din națiuni europene mai prospere, care au contribuit la modernizarea sa în diverse sectoare, inclusiv muzică, arhitectură, militar și academia. Pe parcursul secolului al XIX-lea, Serbia, inițial autonomă în cadrul Imperiului Otoman și obținând independența în 1878, a exemplificat procesul unei foste provincii otomane care a finalizat cu succes o modernizare în stil european. Nu a existat feudalism, boieri sau cultură înaltă care să excludă vorbitorii de limbă comună, iar influența rusă în țară a fost relativ modestă în acea perioadă.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Neîncrederea sovietică</strong></span>\n<span class=\"para\">În secolul al XIX-lea, țarii ruși au favorizat Bulgaria în detrimentul Serbiei datorită proximității sale față de obiectivul lor de a lua Constantinopolul. În același timp, Serbia era aliniată cu sfera de influență habsburgică. Imperiul Habsburgic, împreună cu alte puteri europene, a împiedicat Tratatul de la San Stefano susținut de Rusia în 1878, prevenind formarea unei Bulgarii extinse care ar fi inclus o mare parte din sudul Serbiei de astăzi.</span>\n<span class=\"para\">Până la sfârșitul secolului al XIX-lea, influența rusă în Serbia a crescut odată cu ascensiunea Partidului Radical condus de Nikola Pašić, un prominent rusofil și om de stat influent. În ciuda loviturii de stat din mai 1903 și a schimbării dinastice ulterioare, Rusia nu a fost singurul aliat al Serbiei. Sankt Petersburg a împărtășit acest rol cu Franța. După Revoluția din Octombrie, influența franceză a devenit cea mai semnificativă până la sfârșitul anilor 1930.</span>\n<span class=\"para\">În perioada interbelică, Regatul Iugoslaviei a fost un ferm opozant al Uniunii Sovietice, cu relații diplomatice formale stabilite abia în 1940. Cu toate acestea, atitudinea față de emigrarea albaneză rusă care s-a stabilit în număr semnificativ la Belgrad și în alte orașe a fost marcant pozitivă, contrastând cu sentimentele față de sovietici.</span>\n<span class=\"para\">Până la sfârșitul celui de-al Doilea Război Mondial, partizanii iugoslavi au devenit unul dintre cele mai eficiente mișcări de rezistență anti-Axis, eliberând întreaga Iugoslavie până în mai 1945 alături de armatele britanice și roșii. Spre deosebire de alte state socialiste, Iugoslavia socialistă a experimentat plecarea Armatei Roșii de pe teritoriul său în primăvara anului 1945. Joseph Broz Tito, liderul comuniștilor iugoslavi, câștigase încrederea lui Stalin datorită rapidității sovietizării statului. Cu toate acestea, în 1948, a avut loc o schismă majoră cu „ruptura Tito-Stalin”. Stalin a impus o blocadă economică asupra Iugoslaviei și a desfășurat trupe sovietice la granițele Ungariei, României și Bulgariei cu Iugoslavia. Acest lucru a dus la purgerea comuniștilor iugoslavi suspectați de a fi pro-sovietici. Ruptura relațiilor cu Stalin a permis socialismului iugoslav să se dezvolte independent de influența sovietică, dar a favorizat și o atitudine prudentă în rândul principalilor comuniști iugoslavi față de Uniunea Sovietică.</span>\n<span class=\"para\">După moartea lui Tito în 1980, puterea liderilor comuniști din diversele republici iugoslave a crescut, alături de o creștere a etno-naționalismului. Slobodan Milošević a apărut ca figura dominantă în rândul acestor lideri după „Revoluția Antibirocratică”, o serie de lovituri de stat în Voivodina, Kosovo și Muntenegru. O diferență cheie între Milošević și alți politicieni etno-naționaliști din regiune a fost credința sa în Uniunea Sovietică și mai târziu în Rusia. Interesant, Boris Elțin, primul președinte al Rusiei, era neîncrezător față de Milošević. În timpul Războaielor Iugoslave din anii 1990, Rusia a susținut sancțiunile internaționale împotriva regimului Milošević. În 1992, Moscova a susținut rezoluțiile Consiliului de Securitate al ONU care impuneau sancțiuni și stabileau Tribunalul Penal Internațional pentru fosta Iugoslavie la Haga.</span>\n<span class=\"para\">În Războiul din Kosovo din 1999, Rusia nu a asistat Iugoslaviei lui Milošević, deși a exprimat nemulțumire față de bombardamentele NATO asupra Serbiei. Căutând să-și stabilească o bază în regiune, Rusia a desfășurat forțe de menținere a păcii în Kosovo după Acordul de la Kumanovo din iunie 1999, făcând acest lucru fără a consulta comunitatea internațională. Cu toate acestea, contingentul nu a participat eficient la misiunea de menținere a păcii. Totuși, bombardamentele NATO din 1999 asupra Serbiei au devenit principalul argument care susținea gândurile și sentimentele cercurilor anti-occidentale, care susțineau că singurul partener de încredere poate fi găsit în Estul Ortodox.</span>\n<span class=\"para\">În urma schimbărilor democratice din Serbia și a Revoluției din Octombrie din 2000, care a pus capăt domniei lui Milošević, Iugoslavia a intrat într-un nou capitol democratic pentru prima dată de la ocupația Axei din 1941. În 2003 s-a transformat în Uniunea de Stat a Serbiei și Muntenegrului.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Construirea mitului</strong></span>\n<span class=\"para\">Reformele democratice din Serbia au fost de scurtă durată. Elemente ale <em>ancien régime</em> și foști aliați ai lui Milošević au orchestrat asasinarea prim-ministrului reformist Zoran Đinđić. Principalul său rival politic, Vojislav Koštunica, care a fost președinte al Iugoslaviei din 2000 până în 2003, se crede că a protejat conspiratorii după ce a devenit prim-ministru la începutul anului 2004. Koštunica și asociații săi au reintrodus treptat o narațiune cheie din propaganda lui Milošević: trădarea Serbiei de către foștii aliați occidentali, în principal SUA și Marea Britanie. Această schimbare a fost însoțită de o creștere a clericalismului, revizionismului istoric și dezvoltarea unui nou mit al prieteniei eterne cu Rusia, cea mai mare națiune ortodoxă.</span>\n<span class=\"para\">Această narațiune a fost esențială pentru a permite elitei politice să evite responsabilitatea pentru desființarea Iugoslaviei, războaiele pierdute și sărăcirea țării. Pentru a susține această narațiune, a avea un aliat străin puternic precum Rusia lui Putin a devenit esențial pentru naționalismul sârbească. Serbia a experimentat vremuri tumultoase, cu Muntenegru proclamând independența în 2006, urmat de Kosovo în 2008. În același timp, pentru Rusia, extinderea estică a NATO (1999-2004) și a Uniunii Europene (2004-07) a reprezentat amenințări la adresa influenței sale dorite asupra fostelor republici sovietice și state satelit. În același timp, țările balcanice se orientau spre Vest prin depunerea cererilor de aderare la UE și NATO, iar Summitul de la Salonic din 2003 a confirmat angajamentul UE de a include națiunile din Balcanii de Vest.</span>\n<span class=\"para\">Simultan, Serbia căuta un aliat semnificativ pentru a susține ne-recunoașterea Kosovo în arena internațională, un rol pe care Rusia era dornică să-l îndeplinească, mai ales în contextul creșterii competiției cu SUA și aliații săi europeni. Cu toate acestea, sprijinul rus pentru politicile sârbești în Consiliul de Securitate al ONU, în special în ceea ce privește statutul Kosovo, a venit cu un preț.</span>\n<span class=\"para\">În 2008, industria petrolieră a Serbiei a fost vândută companiei ruse Gazprom pentru o fracțiune din valoarea sa de piață. Această tranzacție a fost denumită „afacerea secolului” și a fost susținută de Koštunica și alți politicieni de frunte, reflectând un consens politic care o considera o mișcare benefică. Boris Tadić, președintele Serbiei din 2004 până în 2012, și-a exprimat încrederea în această abordare în timpul discursului său de învestire din 2004, afirmând: „Astăzi, prioritățile noastre de politică externă sunt integrarea europeană, bună vecinătate și relații echilibrate cu cele trei puncte centripete ale politicii mondiale: Bruxelles, Washington și Moscova.” După o vizită la Beijing în august 2009, el a definit și mai mult politica externă a Serbiei în cadrul „celor patru piloni”.</span>\n<span class=\"para\">După ce Boris Tadić l-a înlocuit pe Koštunica ca figura politică principală a Serbiei în 2008, influența rusă a continuat să crească, în ciuda poziției aparent pro-europene a lui Tadić. Notabil, el a fost unul dintre puținii lideri europeni care nu au condamnat războiul Rusiei în Georgia în acel an. În timp ce Tadić promova mesaje de reconciliere în fosta regiune iugoslavă, politicile sale s-au aliniat cu etno-naționalismul, susținând subtil politicienii și partidele naționaliste sârbe, în special în rândul minorităților sârbe din regiune. Abordarea sa, în special în ceea ce privește Kosovo, Muntenegru și Bosnia și Herțegovina (Republika Srpska), a pregătit terenul pentru era post-2012, deoarece noua elită politică sârbească ar continua probabil să susțină aceleași grupuri.</span>\n<span class=\"para\">Schimbarea politică din 2012 a marcat ascensiunea Partidului Progresist Sârbească (SNS) condus de Tomislav Nikolić și Aleksandar Vučić, foști asociați apropiați ai lui Vojislav Šešelj, care fusese condamnat de Tribunalul Penal Internațional pentru fosta Iugoslavie (TPIY) pentru crime împotriva minorității croate din Voivodina în timpul Războaielor Iugoslave. Această schimbare a fost facilitată de Ivica Dačić, liderul Partidului Socialist al Serbiei (SPS), care a schimbat alianțele pentru a susține SNS. Dačić a rămas constant unul dintre cei mai loiali aliați ai Rusiei în regiune.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Prietenii pentru totdeauna sau parteneri pragmatici?</strong></span>\n<span class=\"para\">Potențialul reformist și așteptările legate de SNS și SPS au scăzut treptat, în ciuda unor evoluții pozitive legate de Kosovo și semnarea Acordului de la Bruxelles, care a avut ca scop normalizarea relațiilor între Serbia și Kosovo sub auspiciile UE. Primul război din Ucraina din 2014 a marcat o perioadă de influență rusă crescută nu doar în Serbia, ci și în Muntenegru și Bosnia și Herțegovina.</span>\n<span class=\"para\">În timp ce UE se străduia să prezinte o poziție unificată în sprijinul Ucrainei, unele state membre au început să exploreze o posibilă apropiere de Rusia încă din 2015, căutând să relaxeze relațiile economice și să discute probleme precum călătoriile, vizele și politica energetică. Acest lucru a oferit un mesaj valoros elitei politice sârbești, care a recunoscut că extinderea influenței ruse ar putea servi intereselor lor. În 2014, atât Dmitry Medvedev, cât și Vladimir Putin au vizitat Belgradul, oferind „sprijin necondiționat” pentru reintegrarea Kosovo în Serbia.</span>\n<span class=\"para\">Suveniruri și graffiti cu simboluri sârbești și rusești, precum și imagini cu Putin, au început să apară în 2014. Două ani mai târziu, acestea au devenit simboluri pentru mișcările naționaliste „anti-imperialiste” și huliganii de fotbal. Vârful „Putinomaniei” a avut loc în timpul deschiderii Bisericii Sveti Sava în ianuarie 2019, unde Putin și Vučić au fost oaspeții principali. După invazia rusă pe scară largă a Ucrainei în 2022, unii au comparat popularitatea lui Putin în Serbia cu cea de care se bucurau starurile rock. Acest lucru a venit ca o surpriză pentru mulți ruși care au fugit din țara lor și s-au stabilit la Belgrad pentru a evita recrutarea. Putin rămâne cel mai popular politician străin, ceea ce explică de ce 80% dintre cetățeni se opun introducerii de sancțiuni împotriva Rusiei.</span>\n<span class=\"para\">În anii care au precedat pandemia COVID-19, mitul prieteniei dintre Rusia și Serbia a fost propagat eficient în mass-media occidentale. Jurnaliștii străini se bazau adesea pe surse sârbești care au creat această narațiune, mai degrabă decât să analizeze legăturile istorice, politice și economice în mod independent. Acest mit a fost susținut de „conexiuni speciale” între liderii politici, oficialii bisericești, cluburile sportive și figuri influente legate strâns de aparatul de stat, cum ar fi regizorul de film Emir Kusturica și poetul Matija Bećković. Această atmosferă a contribuit la ceea ce unii analiști numesc „uitarea sistematică” a faptelor istorice, creând o narațiune care îl prezenta pe Rusia ca fiind cel mai important partener în politica externă a Serbiei și principalul donator economic. Acest lucru se întâmplă în ciuda faptului că UE este cel mai mare furnizor de asistență financiară pentru Serbia. În 2018, pentru a comemora cea de-a 180-a aniversare a relațiilor diplomatice dintre Serbia și Rusia, miniștrii de externe Ivica Dačić și Sergey Lavrov au publicat un articol comun în <em>Rossiyskaya Gazeta</em> și în <em>Politika</em> sârbească, subliniind anii de „prietenie, încredere și cooperare” între „cele două națiuni fraterne”. În timpul pandemiei COVID-19, Rusia, împreună cu China, a folosit „diplomația vaccinului” pentru a stimula vânzările de echipamente medicale și vaccinuri. Acest lucru a fost, de asemenea, făcut pentru a alimenta neîncrederea față de vaccinurile și medicamentele produse în Occident.</span>\n<span class=\"para\">În mass-media sârbească, agresiunea rusă împotriva Ucrainei din februarie 2022 a fost în mare parte prezentată ca fiind provocată de NATO, cu argumente răspândite care susțineau că Rusia apăra cetățenii vorbitori de limbă rusă. Potrivit raportului Centrului pentru Cercetare, Transparență și Responsabilitate (CRTA), o organizație sârbească pentru drepturile omului, majoritatea acoperirii media tinde să fie pro-rusă și prezintă o raportare părtinitoare. În timp ce majoritatea națiunilor europene au condamnat brutalitatea invaziei ruse, intelectualii sârbi, oficialii bisericești și celebritățile au semnat petiții împotriva sancțiunilor asupra Rusiei. Petiția a cerut ca oficialii sârbi să nu se alăture sancțiunilor impuse de Occident, în ciuda obligațiilor Serbiei de a-și alinia politica externă cu cea a UE, la fel ca alți candidați din regiune. Serbia a fost singura țară candidată la UE care nu a îndeplinit această obligație.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Lumea sârbească și repercusiunile sale</strong></span>\n<span class=\"para\">Dezvoltarea proiectului <em>Srpski svet</em> (Lumea sârbească), un omolog mai mic al <em>Russkiy mir</em> (Lumea rusă), exemplifică modul în care ideile rusești au fost adaptate pentru scopuri locale. În 2021, ministrul de interne sârbe Aleksandar Vulin, un politician veteran din era Milošević, a fost pus în fruntea promovării acestui nou concept. Lumea sârbească își propune să creeze un „<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Lumea sârbească unită), pledând pentru unificarea sârbească în regiune pentru a-și proteja identitatea, limba, cultura și istoria, cu Belgradul ca capitală centrală de decizie. Așa cum a declarat Vulin, obiectivul pe termen lung este unitatea politică între sârbi. Cu toate acestea, susținătorii acestui concept neglijează să menționeze că integrarea Balcanilor de Vest cu UE ar permite o viață fără granițe pentru sârbi în regiune.</span>\n<span class=\"para\">Utilizarea principală (abuzivă) a mitului prieteniei servește agendelor politice, reflectând o continuitate a temelor din propaganda lui Milošević, și a fost în cele din urmă construită în timpul lui Koštunica. Politicienii sârbi folosesc această narațiune în două scopuri principale. În primul rând, impun anumite valori prin curriculumul școlar, promovează relații speciale în cultură și sport și încurajează o societate clericală care consideră bisericile ortodoxe din Belgrad și Moscova ca fiind singurele instituții „pure”. Această strategie promovează „valori și cultură tradiționale” aliniate cu Rusia lui Putin, în timp ce condamnă Occidentul liberal. Revizionismul istoric contribuie semnificativ la un cult al auto-victimizării etnice. Drept urmare, sprijinul pentru integrarea în UE a scăzut în rândul cetățenilor sârbi. Partidele de opoziție care susțin euroscepticismul și naționalismul au apărut, dar paradoxal, Partidul Progresist Sârbească (SNS) rămâne cel mai solid partener european. Această dinamică a întărit fenomenul „stabilitocrației”, creând un teren fertil pentru politici iliberale care ignoră statul de drept și drepturile minorităților conform unei interpretări majoritare a democrației.</span>\n<span class=\"para\">Al doilea scop al acestei narațiuni este de a întări naționalismul în politicile regionale, care, deși interconectate cu primul, vizează și cetățenii din țările vecine, în special Muntenegru și Bosnia și Herțegovina. Acest lucru a dus la o influență crescută a Belgradului prin politicieni dependenți de sprijinul sârbească. Acțiunile Bisericii Ortodoxe Sârbe din Muntenegru au împuternicit partidele „reformiste” pro-sârbe și pro-ruse care au fost parte a guvernului din toamna anului 2020. În Bosnia și Herțegovina, sprijinul pentru Milorad Dodik, liderul politic al entității Republika Srpska (în prezent sub sancțiuni americane), contribuie la destabilizarea suplimentară a țării.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Perpetuarea mitului</strong></span>\n<span class=\"para\">Prietenia sârbo-rusă este un mit politic construit care a apărut în timpul erei Milošević, dar a câștigat prominență după schimbările din Rusia și întărirea poziției lui Putin. Pentru Rusia, extinderea „Big Bang” a UE, împreună cu noii membri NATO din părțile estice și sud-estice ale Europei, a semnalat o oportunitate de acțiune pentru a asigura sfera de influență rusă. Serbia, cu sentimentele sale anti-NATO și anti-occidentale, cauzate în principal de bombardamentele din 1999 și activitățile Tribunalului de la Haga, a devenit un partener util, deschizând o fereastră pentru o influență reînnoită în regiune.</span>\n<span class=\"para\">Mitul a fost îmbrățișat de Boris Tadić și cercul său, și mai târziu a fost dezvoltat de Aleksandar Vučić. Drept urmare, acesta a favorizat semnificativ sentimentele anti-UE în rândul cetățenilor sârbi, în timp ce întărea naționalismul și influența rusă în regiune. Raționamentul predominant în Serbia este că Occidentul nu poate fi de încredere și că legăturile strânse cu Rusia sunt singura garanție pentru păstrarea integrității teritoriale a țării și evitarea recunoașterii Kosovo pe scena internațională. Mitul subliniază relațiile strategice dintre Serbia și Rusia în politica externă și economie. Interesant, datele nu par să confirme această afirmație, deoarece Rusia nu se află nici măcar printre primele cinci cele mai mari parteneri comerciali ai Serbiei. Raporturile din 2023 demonstrează că comerțul UE-Serbia în bunuri a reprezentat 60% din comerțul total al Serbiei. Mai mult, UE este cel mai mare donator în Republica Serbia.</span>\n<span class=\"para\">Pe de altă parte, Rusia își vede relația cu Serbia ca pe un mijloc de a-și reafirma influența în Balcani, de a contracara expansiunea NATO și de a proiecta puterea într-o regiune geopolitic semnificativă. Un exemplu al acestei influențe extinse rusești este tentativa de lovitură de stat din 2016 din Muntenegru, unde serviciile de informații militare ruse (GRU), cu ajutorul partenerilor sârbi și liderilor politici locali pro-sârbi, au încercat să răstoarne violent guvernul în timpul alegerilor parlamentare. Serviciile de securitate muntenegrene au arestat 20 de cetățeni sârbi suspectați că ar fi complotat pentru a împiedica alegerea unui guvern pro-NATO, tocmai când Muntenegru urma să adere la Alianță în anul următor.</span>\n<span class=\"para\">În timp ce mulți cetățeni sârbi percep prietenia cu Rusia ca fiind benefică, experții avertizează că schimbările graduale și indirecte, în principal în sferele culturale și de valori, sunt adesea trecute cu vederea. Acest mit îngustează identitatea sârbească și favorizează tendințele anti-modernizare, făcând societatea mai puțin inclusivă și subminând încrederea publicului în instituții și vecinii europeni.</span>\n<span class=\"para\">În discursurile sale, Vučić pledează pentru o politică externă „în patru piloni” care caută să echilibreze relațiile dintre Vest, Rusia, China și, de asemenea, statele arabe. Unul dintre exemplele acestei politici externe multi-focalizate este recentele dezvăluiri ale <em>Financial Times</em>. Ziarul a raportat despre o exportare de grenade sârbești în Ucraina în valoare de 800 de milioane de euro (prin state membre ale UE). Această știre, confirmată de Vučić, nu a provocat o reacție puternică din partea Rusiei. Analiștii notează că exporturile de muniție ale Serbiei către Ucraina nu sunt determinate de un angajament real de a susține ucrainenii împotriva agresiunii ruse, ci sunt motivate în principal de interese economice și politice menite să atenueze presiunea occidentală. Veniturile din aceste tranzacții, la fel ca alte fonduri ale UE, sunt susceptibile să întărească regimul autocratic existent, care este modelat după Rusia. În cele din urmă, în timp ce narațiunea prieteniei eterne rezonează cu societatea sârbească, relația este fundamental pragmatică, condusă de interese strategice mai degrabă decât de prietenie și loialitate genuină.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> este o științifică politică și profesor asistent la Institutul de Studii Europene de la Universitatea Jagielloniană din Cracovia. Interesele sale academice includ procesele de transformare și problemele de identitate în Europa Centrală și de Est, precum și politica de partid, naționalismul, populismul și euroscepticismul în regiunea CEE și Balcani.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"ru": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"sk": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Srbská emancipácia v 19. storočí transformovala chudobnú, málo osídlenú poľnohospodársku krajinu na moderný národ podľa európskych štandardov. Historik Leopold von Ranke chválil túto transformáciu vo svojej knihe z roku 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, ktorá oslavovala Srbské povstanie proti osmanskej nadvláde. Krajina pritiahla množstvo cudzincov z prosperujúcejších európskych národov, ktorí prispeli k jej modernizácii v rôznych oblastiach, vrátane hudby, architektúry, armády a akademickej sféry. Počas 19. storočia Srbská krajina, pôvodne autonómna v rámci Osmanskej ríše a získavajúca nezávislosť v roku 1878, exemplifikovala proces bývalej osmanskej provincie, ktorá úspešne dokončila modernizáciu v európskom štýle. Neexistoval feudalizmus, bojarstvo ani vysoká kultúra, ktorá by vylučovala hovorcov bežného jazyka, a ruský vplyv v krajine bol v tom čase relatívne skromný.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Sovietska nedôvera</strong></span>\n<span class=\"para\">V 19. storočí ruskí cári uprednostňovali Bulharsko pred Srbskom kvôli jeho blízkosti k ich cieľu získať Konštantínopol. Zároveň bolo Srbsko zaradené do sféry vplyvu Habsburgovcov. Habsburgská ríša, spolu s inými európskymi mocnosťami, zmarila ruskami podporovanú Zmluvu v San Stefane v roku 1878, čím zabránila vzniku rozšíreného Bulharska, ktoré by zahŕňalo veľkú časť súčasného južného Srbska.</span>\n<span class=\"para\">Na konci 19. storočia ruský vplyv v Srbsku rástol s nástupom Radikálnej strany vedené Nikolom Pašićom, prominentným rusofilom a vplyvným štátnikom. Napriek májovému prevratu v roku 1903 a následnej dynastickej zmene, Rusko nebolo jediným spojencom Srbska. Petrohrad zdieľal túto úlohu s Francúzskom. Po Októbrovej revolúcii sa francúzsky vplyv stal najvýznamnejším až do konca 30. rokov 20. storočia.</span>\n<span class=\"para\">Počas medzivojnového obdobia bolo Kráľovstvo Juhoslávia pevným protivníkom Sovietskeho zväzu, s formálnymi diplomatickými vzťahmi ustanovenými až v roku 1940. Avšak postoj voči ruským bielym emigrantom, ktorí sa usadili vo významných počtoch v Belehrade a iných mestách, bol výrazne pozitívny, v kontraste s pocitmi voči Sovietom.</span>\n<span class=\"para\">Na konci druhej svetovej vojny sa juhoslovanskí partizáni stali jedným z najúčinnejších odbojových hnutí proti Ose, oslobodzujúc celú Juhosláviu do mája 1945 po boku britských a červených armád. Na rozdiel od iných socialistických štátov, socialistická Juhoslávia zažila odchod Červenej armády zo svojho územia na jar 1945. Jozef Broz Tito, líder juhoslovanských komunistov, získal Stalinovu dôveru vďaka rýchlej sovietizácii štátu. Avšak v roku 1948 došlo k veľkému rozkolu s \"Tito-Stalinovým rozdelením\". Stalin uvalil ekonomickú blokádu na Juhosláviu a nasadil sovietske vojská na hranice Maďarska, Rumunska a Bulharska s Juhosláviou. To viedlo k čistkám juhoslovanských komunistov podozrivých z pro-sovietizmu. Roztrhnutie vzťahov so Stalinom umožnilo juhoslovanskému socializmu vyvíjať sa nezávisle od sovietskeho vplyvu, ale tiež podporilo opatrný postoj medzi hlavnými juhoslovanskými komunistami voči Sovietskeho zväzu.</span>\n<span class=\"para\">Po Títovej smrti v roku 1980 sa moc komunistických lídrov v rôznych juhoslovanských republikách zvýšila, spolu s nárastom etnonacionalizmu. Slobodan Milošević sa stal dominantnou postavou medzi týmito lídrami po \"Antibyrokratickej revolúcii\", sérii prevratov vo Vojvodine, Kosove a Čiernej Hore. Kľúčovým rozdielom medzi Miloševićom a inými etnonacionalistickými politikmi v regióne bola jeho viera v Sovietsky zväz a neskôr Rusko. Zaujímavé je, že Boris Jeľcin, prvý prezident Ruska, bol nedôverčivý voči Miloševićovi. Počas juhoslovanských vojen v 90. rokoch Rusko podporovalo medzinárodné sankcie proti Miloševićovmu režimu. V roku 1992 Moskva podporila rezolúcie Bezpečnostnej rady OSN, ktoré uvalili sankcie a ustanovili Medzinárodný trestný tribunál pre bývalú Juhosláviu v Haagu.</span>\n<span class=\"para\">V kosovskej vojne v roku 1999 Rusko nepomohlo Miloševićovej Juhoslávii, hoci vyjadrilo nespokojnosť s bombardovaním Srbska zo strany NATO. S cieľom získať oporu v regióne Rusko nasadilo mierové sily do Kosova po Kumanovskej dohode v júni 1999, a to bez konzultácie s medzinárodným spoločenstvom. Avšak kontingent sa efektívne nezúčastnil na mierovej misii. Napriek tomu sa bombardovanie Srbska zo strany NATO v roku 1999 stalo hlavným argumentom podporujúcim myšlienky a pocity protizápadných kruhov, ktoré tvrdili, že jediným dôveryhodným partnerom môže byť nájdený v pravoslávnom Východe.</span>\n<span class=\"para\">Po demokratických zmenách v Srbsku a Októbrovej revolúcii v roku 2000, ktorá ukončila Miloševićovu vládu, Juhoslávia vstúpila do novej demokratickej kapitoly po prvýkrát od okupácie Ose v roku 1941. V roku 2003 sa transformovala na Štátnu úniu Srbska a Čiernej Hory.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Konštrukcia mýtu</strong></span>\n<span class=\"para\">Demokratické reformy v Srbsku boli krátkodobé. Prvky <em>ancien régime</em> a bývalí spojenci Miloševića orchestrálne zorganizovali vraždu reformistického premiéra Zorana Đinđiča. Jeho hlavný politický rival, Vojislav Koštunica, ktorý bol prezidentom Juhoslávie od roku 2000 do 2003, sa predpokladá, že chránil sprisahancov po tom, čo sa stal premiérom na začiatku roku 2004. Koštunica a jeho spolupracovníci postupne znovu zaviedli kľúčovú naratívu z Miloševićovej propagandy: zradou Srbska bývalými západnými spojencami, predovšetkým USA a Veľkou Britániou. Tento posun bol sprevádzaný nárastom klerikalizmu, historického revizionizmu a rozvojom nového mýtu o večnom priateľstve s Ruskom, najväčším pravoslávnym národom.</span>\n<span class=\"para\">Tento naratív bol kľúčový pri umožnení politickej elite vyhnúť sa zodpovednosti za rozpad Juhoslávie, prehry vo vojnách a chudobu krajiny. Na udržanie tohto naratívu sa stalo mať mocného zahraničného spojenca, ako je Putinovo Rusko, nevyhnutné pre srbský nacionalizmus. Srbsko zažilo búrlivé časy, keď Čierna Hora vyhlásila nezávislosť v roku 2006, nasledovaná Kosovom v roku 2008. Zároveň pre Rusko predstavovalo východné rozšírenie NATO (1999-2004) a Európskej únie (2004-07) hrozby pre jeho žiadaný vplyv nad bývalými sovietskymi republikami a satelitnými štátmi. Zároveň sa balkánske krajiny orientovali na Západ podávaním žiadostí o členstvo v EÚ a NATO, pričom Thessalonícky summit v roku 2003 potvrdil záväzok EÚ zahrnúť krajiny západného Balkánu.</span>\n<span class=\"para\">Zároveň Srbsko hľadalo významného spojenca, ktorý by podporil jeho neuznanie Kosova na medzinárodnej scéne, úlohu, ktorú Rusko s radosťou plnilo, najmä v čase rastúcej konkurencie s USA a jej európskymi spojencami. Avšak ruská podpora srbských politík v Bezpečnostnej rade OSN, najmä pokiaľ ide o status Kosova, prišla za cenu.</span>\n<span class=\"para\">V roku 2008 bola srbská petrochemická industria predaná ruskej spoločnosti Gazprom za zlomok jej trhovej hodnoty. Tento obchod bol nazvaný \"obchodom storočia\" a bol podporovaný Koštunicou a ďalšími vedúcimi politikmi, čo odrážalo politický konsenzus, ktorý ho považoval za prospešný krok. Boris Tadić, prezident Srbska od roku 2004 do 2012, vyjadril dôveru v tento prístup počas svojho inauguračného prejavu v roku 2004, keď povedal: \"Dnes sú našimi prioritami zahraničnej politiky európska integrácia, dobré susedstvo a vyvážené vzťahy s tromi centripetálnymi bodmi svetovej politiky: Bruselom, Washingtonom a Moskvou.\" Po návšteve Pekingu v auguste 2009 ďalej definoval zahraničnú politiku Srbska v rámci \"štyroch pilierov\".</span>\n<span class=\"para\">Po tom, čo Boris Tadić nahradil Koštunicu ako vedúcu politickú postavu Srbska v roku 2008, ruský vplyv naďalej rástol napriek Tadićovej zjavnej pozícii proeurópskeho štátnika. Zaujímavé je, že bol jedným z mála európskych lídrov, ktorí neodsúdili ruskú vojnu v Gruzínsku v tom istom roku. Zatiaľ čo Tadić propagoval správy o zmierení v bývalom juhoslovanskom regióne, jeho politiky sa zhodovali s etnonacionalizmom, jemne podporujúc srbských nacionalistických politikov a strany, najmä medzi srbskými menšinami v regióne. Jeho prístup, najmä pokiaľ ide o Kosovo, Čiernu Horu a Bosnu a Hercegovinu (Republika Srpska), pripravil pôdu pre obdobie po roku 2012, keď by nová srbská politická elita pravdepodobne pokračovala v podpore týchto rovnakých skupín.</span>\n<span class=\"para\">Politická zmena v roku 2012 znamenala vzostup Srbské pokrokovej strany (SNS) vedené Tomislavom Nikolićom a Aleksandrom Vučićom, bývalými blízkymi spolupracovníkmi Vojislava Šešelja, ktorý bol Medzinárodným trestným tribunálom pre bývalú Juhosláviu (ICTY) odsúdený za zločiny proti chorvátskej menšine vo Vojvodine počas juhoslovanských vojen. Tento posun bol uľahčený Ivicou Dačićom, lídrom Socialistickej strany Srbska (SPS), ktorý zmenil aliancie na podporu SNS. Dačić zostal jedným z najvernejších spojencov Ruska v regióne.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Priatelia navždy alebo pragmatickí partneri?</strong></span>\n<span class=\"para\">Reformný potenciál a očakávania týkajúce sa SNS a SPS sa postupne zmenšovali napriek niektorým pozitívnym vývojom týkajúcim sa Kosova a podpísaniu Bruselskej dohody, ktorá mala za cieľ normalizovať vzťahy medzi Srbskom a Kosovom pod záštitou EÚ. Prvá vojna na Ukrajine v roku 2014 znamenala obdobie zvýšeného ruského vplyvu nielen v Srbsku, ale aj v Čiernej Hore a Bosne a Hercegovine.</span>\n<span class=\"para\">Keď sa EÚ snažila prezentovať jednotný postoj na podporu Ukrajiny, niektoré členské štáty začali už v roku 2015 skúmať potenciálne zblíženie s Ruskom, snažiac sa uľahčiť ekonomické vzťahy a diskutovať o otázkach ako cestovanie, víza a energetická politika. To poskytlo cennú správu srbským politickým elitám, ktoré si uvedomili, že rozširujúci sa ruský vplyv by mohol slúžiť ich záujmom. V roku 2014 navštívili Belehrad Dmitrij Medvedev a Vladimir Putin, ponúkajúc \"bezpodmienečnú podporu\" pre reintegráciu Kosova do Srbska.</span>\n<span class=\"para\">Suveníry a graffiti srbských a ruských symbolov, ako aj obrázky Putina, sa začali objavovať v roku 2014. O dva roky neskôr sa stali symbolmi \"antiimperialistických\" nacionalistických hnutí a futbalových chuligánov. Vrchol \"Putinomanie\" nastal počas otvorenia chrámu Svetého Sávu v januári 2019, kde boli Putin a Vučić hlavnými hosťami. Po plnohodnotnej ruskej invázii na Ukrajinu v roku 2022 niektorí porovnávali popularitu Putina v Srbsku s popularitou rockových hviezd. To prekvapilo mnohých Rusov, ktorí ušli zo svojej vlasti a usadili sa v Belehrade, aby sa vyhli odvodu. Putin zostáva najpopulárnejším zahraničným politikom, čo vysvetľuje, prečo 80 percent občanov odmieta zavedenie sankcií proti Rusku.</span>\n<span class=\"para\">V rokoch pred pandémiou COVID-19 bol mýtus priateľstva medzi Ruskom a Srbskom efektívne propagovaný v západných médiách. Zahraniční novinári často spoliehali na srbské zdroje, ktoré vytvorili tento naratív, namiesto toho, aby nezávisle analyzovali historické, politické a ekonomické väzby. Tento mýtus bol podporovaný \"špeciálnymi spojeniami\" medzi politickými lídrami, cirkevnými úradníkmi, športovými klubmi a vplyvnými osobnosťami úzko prepojenými so štátnym aparátom, ako sú filmový režisér Emir Kusturica a básnik Matija Bećković. Toto prostredie prispelo k tomu, čo niektorí analytici označujú ako \"systematické zabúdanie\" historických faktov, vytvárajúc naratív, ktorý vykresľoval Rusko ako najdôležitejšieho zahraničného politického partnera a kľúčového ekonomického darcu Srbska. To je napriek tomu, že EÚ je najväčším poskytovateľom finančnej pomoci Srbsku. V roku 2018, na pripomenutie 180. výročia diplomatických vzťahov medzi Srbskom a Ruskom, zverejnili ministri zahraničných vecí Ivica Dačić a Sergey Lavrov spoločný článok v <em>Rossiyskaya Gazeta</em> a srbskom <em>Politika</em>, zdôrazňujúc roky \"priateľstva, dôvery a spolupráce\" medzi \"dvoma bratskými národmi\". Počas pandémie COVID-19 Rusko, spolu s Čínou, využilo \"vakcinačnú diplomaciu\" na podporu predaja svojho medicínskeho vybavenia a vakcín. To sa robilo aj na podporu nedôvery voči vakcínam a liekom vyrobeným na Západe.</span>\n<span class=\"para\">V srbských médiách bola ruská agresia proti Ukrajine vo februári 2022 vo veľkej miere vykreslená ako provokovaná NATO, pričom sa široko argumentovalo, že Rusko bráni ruským hovoriacim občanom. Podľa správy Centra pre výskum, transparentnosť a zodpovednosť (CRTA), srbské organizácie pre ľudské práva, väčšina mediálneho pokrytia má tendenciu byť proruská a prezentuje skreslené správy. Zatiaľ čo väčšina európskych národov odsúdila brutalitu ruskej invázie, srbskí intelektuáli, cirkevní úradníci a celebrity podpísali petície proti sankciám voči Rusku. Petícia požadovala, aby srbskí úradníci neprijali sankcie uvalené Západom, napriek záväzkom Srbska zosúladiť svoju zahraničnú politiku s politikou EÚ ako ostatní kandidáti EÚ z regiónu. Srbsko bolo jediným kandidátskym štátom EÚ, ktorý tento záväzok nesplnil.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Srbský svet a jeho následky</strong></span>\n<span class=\"para\">Rozvoj projektu <em>Srpski svet</em> (Srbský svet), menšieho protikusu k <em>Russkiy mir</em> (Ruský svet), ilustruje, ako boli ruské myšlienky prispôsobené miestnym účelom. V roku 2021 bol srbský minister vnútra Aleksandar Vulin, veterán politiky z éry Miloševića, poverený propagovaním tohto nového konceptu. Srbský svet má za cieľ vytvoriť “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Zjednotený srbský svet), presadzujúc zjednotenie Srbov v regióne na ochranu ich identity, jazyka, kultúry a histórie, pričom Belehrad je centrom rozhodovania. Ako uviedol Vulin, dlhodobým cieľom je politická jednota medzi Srbmi. Avšak zástancovia tohto konceptu zanedbávajú spomenúť, že integrácia Západného Balkánu s EÚ by umožnila bezhraničné žitie pre Srbov v regióne.</span>\n<span class=\"para\">Primárne (zlé) využitie mýtu priateľstva slúži politickým agendám, odrážajúc kontinuitu tém z Miloševićovej propagandy, a nakoniec konštruované v čase Koštunicu. Srbskí politici používajú tento naratív na dva hlavné účely. Po prvé, uplatňujú určité hodnoty prostredníctvom školského kurikula, podporujú špeciálne vzťahy v kultúre a športe a podporujú klerikálnu spoločnosť, ktorá považuje pravoslávne cirkvi v Belehrade a Moskve za jediné \"čisté\" inštitúcie. Táto stratégia podporuje \"tradičné hodnoty a kultúru\" v súlade s Putinovým Ruskom, pričom odsudzuje liberálny Západ. Historický revizionizmus významne prispieva k kultu etnickej sebaobete. Dôsledkom toho klesla podpora pre integráciu do EÚ medzi srbskými občanmi. Vznikli opozičné strany vyznávajúce euroskepticizmus a nacionalizmus, avšak paradoxne, vládnuca Srbská pokroková strana (SNS) zostáva najpevnejším európskym partnerom. Táto dynamika posilnila fenomén \"stabilitokracie\", vytvárajúc úrodnú pôdu pre illiberálne politiky, ktoré ignorujú právny štát a práva menšín podľa majoritárnej interpretácie demokracie.</span>\n<span class=\"para\">Druhým účelom tohto naratívu je posilniť nacionalizmus v regionálnych politikách, ktoré, hoci sú prepojené s prvým, tiež cielia na občanov v susedných krajinách, najmä v Čiernej Hore a Bosne a Hercegovine. To viedlo k zvýšenej vplyvu Belehradu prostredníctvom politikov závislých na srbskom podpore. Činnosti Srbské pravoslávnej cirkvi v Čiernej Hore posilnili pro-srbské a pro-ruské \"reformistické\" strany, ktoré sú súčasťou vlády od jesene 2020. V Bosne a Hercegovine podpora Milorada Dodika, politického lídra entitného Republika Srpska (aktuálne pod sankciami USA), prispieva k ďalšej destabilizácii krajiny.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Udržiavanie mýtu</strong></span>\n<span class=\"para\">Srbská-ruská priateľstvo je politicky konštruovaný mýtus, ktorý vznikol počas éry Miloševića, ale získal na význame po zmenách v Rusku a posilnení Putinovej pozície. Pre Rusko znamenalo \"Veľké rozšírenie\" EÚ, spolu s novými členmi NATO z východných a juhovýchodných častí Európy, príležitosť na akciu na zabezpečenie ruského sféry vplyvu. Srbsko, so svojimi anti-NATO a anti-západnými pocitmi, spôsobenými predovšetkým bombardovaním v roku 1999 a aktivitami Haagského tribunálu, sa stalo užitočným partnerom, otvárajúc okno pre obnovený vplyv v regióne.</span>\n<span class=\"para\">Mýtus bol prijatý Borisom Tadićom a jeho kruhom, a neskôr bol ďalej rozvinutý Aleksandrom Vučićom. V dôsledku toho významne podporil anti-EÚ pocity medzi srbskými občanmi, pričom posilnil nacionalizmus a ruský vplyv v regióne. Prevádzajúce uvažovanie v Srbsku je, že Západu sa nedá dôverovať a že silné väzby s Ruskom sú jedinou zárukou na zachovanie územnej integrity krajiny a vyhnutie sa uznaniu Kosova na medzinárodnej scéne. Mýtus zdôrazňuje strategické vzťahy medzi Srbskom a Ruskom v zahraničnej politike a ekonomike. Zaujímavé je, že údaje sa nezdajú potvrdiť tento nárok, pretože Rusko nie je ani medzi piatimi najväčšími obchodnými partnermi Srbska. Správy z roku 2023 ukazujú, že obchod EÚ so Srbskom predstavoval 60 percent celkového obchodu Srbska. Navyše, EÚ je najväčším darcom v Srbsku.</span>\n<span class=\"para\">Naopak, Rusko vníma svoj vzťah so Srbskom ako prostriedok na opätovné presadenie vplyvu na Balkáne, proti expanzii NATO a na projekciu moci v geopoliticky významnom regióne. Príkladom tohto rozšíreného ruského vplyvu je pokus o prevrat v Čiernej Hore v roku 2016, kde ruská vojenská rozviedka (GRU), s pomocou srbských partnerov a miestnych pro-srbských politických lídrov, sa snažila násilne zvrhnúť vládu počas parlamentných volieb. Čierna Hora zatkla 20 srbských občanov podozrivých z plánovania prekážok vo voľbe pro-NATO vlády, práve keď sa Čierna Hora chystala vstúpiť do Aliancie nasledujúci rok.</span>\n<span class=\"para\">Zatiaľ čo mnohí srbskí občania vnímajú priateľstvo s Ruskom ako prospešné, odborníci varujú, že postupné a nepriamé zmeny, predovšetkým v kultúrnej a hodnotovej sfére, sú často prehliadané. Tento mýtus zužuje srbskú identitu a podporuje tendencie proti modernizácii, čím robí spoločnosť menej inkluzívnou a podkopáva verejnú dôveru v inštitúcie a európskych susedov.</span>\n<span class=\"para\">Vo svojich prejavoch Vučić presadzuje \"štyri piliere\" zahraničnej politiky, ktorá sa snaží vyvážiť vzťahy medzi Západom, Ruskom, Čínou a tiež arabskými štátmi. Jedným z príkladov tejto viacfokusovej zahraničnej politiky sú nedávne odhalenia <em>Financial Times</em>. Noviny informovali o exporte srbských granátov do Ukrajiny v hodnote 800 miliónov eur (cez členské štáty EÚ). Táto správa, potvrdená Vučićom, nevyvolala silnú reakciu z Ruska. Analytici poznamenávajú, že exporty srbských munícií na Ukrajinu nie sú poháňané skutočným záväzkom podporiť Ukrajincov proti ruskej agresii, ale sú primárne motivované ekonomickým a politickým vlastným záujmom zameraným na zmiernenie západného tlaku. Príjmy z týchto transakcií, ako aj iné fondy EÚ, pravdepodobne posilnia existujúci autokratický režim, ktorý je modelovaný po Rusku. Nakoniec, zatiaľ čo naratív večného priateľstva rezonuje so srbskou spoločnosťou, vzťah je v zásade pragmatický, poháňaný strategickými záujmami skôr než skutočným priateľstvom a lojalitou.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> je politologička a asistentka profesora na Inštitúte európskych štúdií na Jagelonskej univerzite v Krakove. Jej akademické záujmy zahŕňajú transformačné procesy a otázky identity v strednej a východnej Európe, ako aj stranícku politiku, nacionalizmus, populizmus a euroskepticizmus v regióne CEE a na Balkáne.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"sv": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Serbisk emancipation under 1800-talet förvandlade ett fattigt, glesbefolkat jordbruksland till en modern nation enligt europeiska standarder. Historikern Leopold von Ranke hyllade denna transformation i sin bok från 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, som firade Serbiens uppror mot det osmanska styret. Landet attraherade många utlänningar från mer välbärgade europeiska nationer, som bidrog till dess modernisering inom olika sektorer, inklusive musik, arkitektur, militären och akademin. Under hela 1800-talet exemplifierade Serbien, som initialt var autonomt inom det osmanska riket och fick sin självständighet 1878, processen av en tidigare osmansk provins som framgångsrikt genomförde en modernisering i europeisk stil. Det fanns ingen feodalism, boyarer eller hög kultur som uteslöt talare av det gemensamma språket, och den ryska påverkan i landet var relativt blygsam under den tiden.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Sovjetisk misstro</strong></span>\n<span class=\"para\">Under 1800-talet föredrog de ryska tsarerna Bulgarien framför Serbien på grund av dess närhet till deras mål att ta Konstantinopel. Samtidigt var Serbien allierat med Habsburgs inflytelsesfär. Habsburgimperiet, tillsammans med andra europeiska makter, motverkade det ryska stödda San Stefano-fördraget 1878, vilket förhindrade bildandet av ett utvidgat Bulgarien som skulle ha inkluderat mycket av nuvarande södra Serbien.</span>\n<span class=\"para\">Vid slutet av 1800-talet växte den ryska påverkan i Serbien med uppkomsten av Radikala partiet lett av Nikola Pašić, en framstående russofil och inflytelserik statsman. Trots majkuppen 1903 och den efterföljande dynastiska förändringen var Ryssland inte Serbiens enda allierade. Sankt Petersburg delade denna roll med Frankrike. Efter oktoberrevolutionen blev den franska påverkan den mest betydelsefulla fram till slutet av 1930-talet.</span>\n<span class=\"para\">Under mellankrigstiden var Kungariket Jugoslavien en fast motståndare till Sovjetunionen, med formella diplomatiska relationer som etablerades först 1940. Emellertid var attityden gentemot den ryska vita emigrationen som bosatte sig i betydande antal i Belgrad och andra städer markant positiv, i kontrast till känslorna gentemot sovjeterna.</span>\n<span class=\"para\">Vid slutet av andra världskriget hade de jugoslaviska partisanerna blivit en av de mest effektiva motståndsrörelserna mot axelmakterna, och befriade hela Jugoslavien i maj 1945 tillsammans med de brittiska och röda arméerna. Till skillnad från andra socialistiska stater upplevde socialistiska Jugoslavien avfärdandet av den röda armén från sitt territorium våren 1945. Joseph Broz Tito, ledare för de jugoslaviska kommunisterna, hade vunnit Stalins förtroende på grund av den snabba sovjetiseringen av staten. Men 1948 inträffade en stor schism med \"Tito-Stalin-splittringen\". Stalin införde en ekonomisk blockad mot Jugoslavien och skickade sovjetiska trupper till gränserna till Ungern, Rumänien och Bulgarien med Jugoslavien. Detta ledde till utrensningen av jugoslaviska kommunister som misstänktes vara pro-sovjetiska. Brytningen i relationerna med Stalin gjorde det möjligt för jugoslavisk socialism att utvecklas oberoende av sovjetisk påverkan men främjade också en försiktig attityd bland de främsta jugoslaviska kommunisterna gentemot Sovjetunionen.</span>\n<span class=\"para\">Efter Titos död 1980 växte makten hos kommunistledarna i de olika jugoslaviska republikerna, tillsammans med en ökning av etnonationalism. Slobodan Milošević framträdde som den dominerande figuren bland dessa ledare efter den \"antibyråkratiska revolutionen\", en serie kuppar i Vojvodina, Kosovo och Montenegro. En viktig skillnad mellan Milošević och andra etnonationalistiska politiker i regionen var hans tro på Sovjetunionen och senare Ryssland. Intressant nog var Boris Jeltsin, Rysslands första president, misstänksam mot Milošević. Under de jugoslaviska krigen på 1990-talet stödde Ryssland internationella sanktioner mot Milošević-regimen. År 1992 stödde Moskva FN:s säkerhetsrådsresolutioner som införde sanktioner och inrättade den internationella brottmålsdomstolen för det forna Jugoslavien i Haag.</span>\n<span class=\"para\">Under Kosovo-kriget 1999 hjälpte Ryssland inte Miloševićs Jugoslavien, även om det uttryckte missnöje över NATOs bombningar av Serbien. I syfte att etablera ett fotfäste i regionen skickade Ryssland fredsbevarande styrkor till Kosovo efter Kumanovo-avtalet i juni 1999, utan att konsultera det internationella samfundet. Emellertid deltog kontingenten inte effektivt i fredsbevarande uppdraget. Ändå blev NATOs bombning av Serbien 1999 det främsta argumentet som stödde tankarna och känslorna hos anti-västliga kretsar, som hävdade att den enda pålitliga partnern kunde hittas i det ortodoxa öst.</span>\n<span class=\"para\">Efter de demokratiska förändringarna i Serbien och oktoberrevolutionen 2000, som avslutade Miloševićs styre, gick Jugoslavien in i ett nytt demokratiskt kapitel för första gången sedan axelmakternas ockupation 1941. År 2003 omvandlades det till statsunionen Serbien och Montenegro.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Byggandet av myten</strong></span>\n<span class=\"para\">De demokratiska reformerna i Serbien var kortvariga. Element av <em>ancien régime</em> och tidigare allierade till Milošević orkestrerade mordet på den reformistiska premiärministern Zoran Đinđić. Hans främsta politiska rival, Vojislav Koštunica, som var president i Jugoslavien från 2000 till 2003, tros ha skyddat konspiratörerna efter att han blev premiärminister i början av 2004. Koštunica och hans medarbetare återinförde gradvis en nyckelnarrativ från Miloševićs propaganda: förräderiet av Serbien av tidigare västerländska allierade, främst USA och Storbritannien. Denna förändring åtföljdes av en ökning av klärikalism, historisk revisionism och utvecklingen av en ny myt om evig vänskap med Ryssland, den största ortodoxa nationen.</span>\n<span class=\"para\">Denna berättelse var avgörande för att den politiska eliten skulle kunna undvika ansvar för upplösningen av Jugoslavien, förlorade krig och landets fattigdom. För att upprätthålla denna berättelse blev det avgörande för serbisk nationalism att ha en mäktig utländsk allierad som Putins Ryssland. Serbien upplevde turbulenta tider, med Montenegro som proklamerade självständighet 2006, följt av Kosovo 2008. Samtidigt utgjorde den östra utvidgningen av NATO (1999-2004) och Europeiska unionen (2004-07) hot mot Rysslands önskade inflytande över tidigare sovjetrepubliker och satellitstater. Samtidigt orienterade sig de balkanska länderna mot väst genom att lämna in EU- och NATO-ansökningar, och Thessaloniki-toppmötet 2003 bekräftade EU:s åtagande att inkludera västra Balkan-nationer.</span>\n<span class=\"para\">Samtidigt sökte Serbien en betydande allierad för att stödja sin icke-erkännande av Kosovo på den internationella arenan, en roll som Ryssland var ivrigt att fylla, särskilt mitt under den ökande konkurrensen med USA och dess europeiska allierade. Emellertid kom det ryska stödet för serbiska politik i FN:s säkerhetsråd, särskilt angående Kosovos status, till ett pris.</span>\n<span class=\"para\">År 2008 såldes Serbiens petroleumindustri till det ryska företaget Gazprom för en bråkdel av dess marknadsvärde. Denna transaktion kallades \"århundradets affär\" och stöddes av Koštunica och andra ledande politiker, vilket återspeglade en politisk konsensus som såg det som ett fördelaktigt drag. Boris Tadić, Serbiens president från 2004 till 2012, uttryckte förtroende för detta tillvägagångssätt under sitt installationsanförande 2004, där han sade: \"I dag är våra utrikespolitiska prioriteringar europeisk integration, goda grannrelationer och balanserade relationer med de tre centripetala punkterna i världspolitiken: Bryssel, Washington och Moskva.\" Efter att ha besökt Peking i augusti 2009 definierade han ytterligare Serbiens utrikespolitik inom ramen för \"fyra pelare\".</span>\n<span class=\"para\">Efter att Boris Tadić ersatte Koštunica som Serbiens ledande politiska figur 2008 fortsatte den ryska påverkan att växa trots Tadićs uppenbara ställning som en pro-europeisk statsman. Noterbart är att han var en av de få europeiska ledarna som inte fördömde Rysslands krig i Georgien samma år. Medan Tadić främjade budskap om försoning i den tidigare jugoslaviska regionen, var hans politik i linje med etnonationalism, subtilt stödjande serbiska nationalistiska politiker och partier, särskilt bland serbiska minoriteter i regionen. Hans tillvägagångssätt, särskilt angående Kosovo, Montenegro och Bosnien och Hercegovina (Republika Srpska), satte scenen för efter-2012-eran, eftersom den nya serbiska politiska etablissementet sannolikt skulle fortsätta att stödja dessa samma grupper.</span>\n<span class=\"para\">Den politiska förändringen 2012 markerade uppkomsten av det serbiska progressiva partiet (SNS) lett av Tomislav Nikolić och Aleksandar Vučić, tidigare nära medarbetare till Vojislav Šešelj, som hade dömts av den internationella brottmålsdomstolen för det forna Jugoslavien (ICTY) för brott mot den kroatiska minoriteten i Vojvodina under de jugoslaviska krigen. Denna förändring underlättades av Ivica Dačić, ledare för det serbiska socialistpartiet (SPS), som bytte allianser för att stödja SNS. Dačić har konsekvent förblivit en av Rysslands mest lojala allierade i regionen.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Vänner för alltid eller pragmatiska partners?</strong></span>\n<span class=\"para\">Den reformistiska potentialen och förväntningarna kring SNS och SPS minskade gradvis trots vissa positiva utvecklingar angående Kosovo och undertecknandet av Brysselavtalet, som syftade till att normalisera relationerna mellan Serbien och Kosovo under EU:s beskydd. Det första kriget i Ukraina 2014 markerade en period av ökad rysk påverkan inte bara i Serbien utan också i Montenegro och Bosnien och Hercegovina.</span>\n<span class=\"para\">När EU kämpade för att presentera en enad hållning till stöd för Ukraina, började vissa medlemsstater redan 2015 utforska potentiell försoning med Ryssland, i syfte att lätta på de ekonomiska relationerna och diskutera frågor som resor, visum och energipolitik. Detta gav ett värdefullt budskap till den serbiska politiska eliten, som insåg att en utvidgning av den ryska påverkan skulle kunna tjäna deras intressen. År 2014 besökte både Dmitrij Medvedev och Vladimir Putin Belgrad och erbjöd \"villkorslöst stöd\" för Kosovos återintegrering i Serbien.</span>\n<span class=\"para\">Souvenirer och graffiti med serbiska och ryska symboler, samt bilder av Putin, började dyka upp 2014. Två år senare hade de blivit symboler för \"anti-imperialistiska\" nationalistiska rörelser och fotbollshuliganer. Höjdpunkten av \"Putinomania\" inträffade under invigningen av Sveti Sava-kyrkan i januari 2019, där Putin och Vučić var huvudgäster. Efter den fullskaliga ryska invasionen av Ukraina 2022 jämförde vissa Putins popularitet i Serbien med den som rockstjärnor åtnjöt. Detta kom som en överraskning för många ryssar som flyttade från sitt hemland och bosatte sig i Belgrad för att undvika värnplikt. Putin förblir den mest populära utländska politikern, vilket förklarar varför 80 procent av medborgarna motsätter sig införandet av sanktioner mot Ryssland.</span>\n<span class=\"para\">I åren före COVID-19-pandemin propaganderades myten om vänskap mellan Ryssland och Serbien effektivt i västerländsk media. Utländska journalister förlitade sig ofta på serbiska källor som skapade denna berättelse, snarare än att analysera de historiska, politiska och ekonomiska banden oberoende. Denna myt stöddes av de \"speciella kopplingarna\" bland politiska ledare, kyrkoledare, idrottsklubbar och inflytelserika personer som var nära kopplade till statsapparaten, såsom filmregissören Emir Kusturica och poeten Matija Bećković. Denna miljö bidrog till vad vissa analytiker hänvisar till som \"systematiskt glömska\" av historiska fakta, vilket skapade en berättelse som framställde Ryssland som Serbiens viktigaste utrikespolitiska partner och nyckel ekonomiska givare. Detta trots att EU är den största leverantören av finansiellt stöd till Serbien. År 2018, för att fira 180-årsjubileet av diplomatiska relationer mellan Serbien och Ryssland, publicerade utrikesministrarna Ivica Dačić och Sergey Lavrov en gemensam artikel i <em>Rossiyskaya Gazeta</em> och den serbiska <em>Politika</em>, där de lyfte fram år av \"vänskap, förtroende och samarbete\" mellan de \"två broderliga nationerna\". Under COVID-19-pandemin använde Ryssland, tillsammans med Kina, \"vaccindiplomati\" för att främja försäljningen av sin medicinska utrustning och vacciner. Detta gjordes också för att öka misstron mot västerländskt producerade vacciner och mediciner.</span>\n<span class=\"para\">I serbisk media framställdes den ryska aggressionen mot Ukraina i februari 2022 i stor utsträckning som NATO-provocerad, med utbredda argument som hävdade att Ryssland försvarade rysktalande medborgare. Enligt rapporten från Center for Research, Transparency and Accountability (CRTA), en serbisk människorättsorganisation, tenderar de flesta mediarapporter att vara pro-ryska och presentera partisk rapportering. Medan de flesta europeiska nationer fördömde brutaliteten i den ryska invasionen, undertecknade serbiska intellektuella, kyrkoledare och kändisar petitionerna mot sanktioner mot Ryssland. Petitionen krävde att serbiska tjänstemän inte skulle delta i de sanktioner som införts av väst, trots Serbiens skyldigheter att anpassa sin utrikespolitik till EU:s, liksom andra EU-kandidater från regionen. Serbien var den enda EU-kandidatstaten som inte uppfyllde detta åtagande.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Serbisk värld och dess konsekvenser</strong></span>\n<span class=\"para\">Utvecklingen av <em>Srpski svet</em> (Serbisk värld) projektet, en mindre motsvarighet till <em>Russkiy mir</em> (Rysk värld), exemplifierar hur ryska idéer har anpassats för lokala syften. År 2021 utsågs den serbiska inrikesministern Aleksandar Vulin, en veteranpolitiker från Milošević-eran, till ansvarig för att främja detta nya koncept. Den serbiska världen syftar till att skapa en \"<em>Ujedinjeni srpski svet</em>\" (Förenad serbisk värld), som förespråkar en enhet av serber i regionen för att skydda deras identitet, språk, kultur och historia, med Belgrad som den centrala beslutsfattande huvudstaden. Som Vulin sade, är det långsiktiga målet politisk enhet bland serber. Emellertid nämner förespråkarna för detta koncept inte att integrationen av västra Balkan med EU skulle möjliggöra gränslöst liv för serber i regionen.</span>\n<span class=\"para\">Den primära (miss)användningen av vänskapsmyten tjänar politiska agendor, vilket återspeglar en kontinuitet av teman från Miloševićs propaganda, och slutligen konstruerades under Koštunicas tid. Serbiska beslutsfattare använder denna berättelse för två huvudsakliga syften. För det första påtvingar de vissa värderingar genom skolans läroplan, främjar speciella relationer inom kultur och sport, och främjar ett klärikalt samhälle som ser de ortodoxa kyrkorna i Belgrad och Moskva som de enda \"rena\" institutionerna. Denna strategi främjar \"traditionella värderingar och kultur\" i linje med Putins Ryssland samtidigt som den fördömer det liberala väst. Historisk revisionism bidrar avsevärt till en kult av etnisk självoffer. Följaktligen har stödet för EU-integration minskat bland serbiska medborgare. Oppositionspartier som förespråkar euroskepticism och nationalism har uppstått, men paradoxalt nog förblir det styrande serbiska progressiva partiet (SNS) den mest solida europeiska partnern. Denna dynamik har stärkt fenomenet \"stabilitokrati\", vilket skapar en fruktbar grund för illiberala politik som åsidosätter rättsstatsprincipen och minoriteters rättigheter enligt en majoritär tolkning av demokrati.</span>\n<span class=\"para\">Det andra syftet med denna berättelse är att stärka nationalismen i regionala politik, som, även om den är sammanlänkad med den första, också riktar sig mot medborgare i grannländer, särskilt Montenegro och Bosnien och Hercegovina. Detta har resulterat i Belgrads ökade inflytande genom politiker som är beroende av serbiskt stöd. De serbisk-ortodoxa kyrkans handlingar i Montenegro har stärkt pro-serbiska och pro-ryska \"reformistiska\" partier som har varit en del av regeringen sedan hösten 2020. I Bosnien och Hercegovina bidrar stödet för Milorad Dodik, den politiska ledaren för Republika Srpska-enheten (för närvarande under amerikanska sanktioner), till ytterligare destabilisering av landet.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Upprätthållande av myten</strong></span>\n<span class=\"para\">Den serbisk-ryska vänskapen är en politiskt konstruerad myt som uppstod under Milošević-eran men fick större betydelse efter förändringar i Ryssland och stärkandet av Putins ställning. För Ryssland signalerade EU:s \"Big Bang\"-utvidgning, tillsammans med nya NATO-medlemmar från östra och sydöstra delar av Europa, en möjlighet till handling för att säkra den ryska inflytelsesfären. Serbien, med sina anti-NATO och anti-västliga känslor, orsakade främst av bombningarna 1999 och Haagtribunalens aktiviteter, blev en användbar partner, vilket öppnade ett fönster för förnyat inflytande i regionen.</span>\n<span class=\"para\">Mytens omfamnande av Boris Tadić och hans krets, och senare vidareutvecklades av Aleksandar Vučić. Som ett resultat har det avsevärt främjat anti-EU-känslor bland serbiska medborgare samtidigt som det stärkt nationalism och rysk påverkan i regionen. Den rådande resonemanget i Serbien är att väst inte kan litas på och att starka band med Ryssland är den enda garantin för att bevara landets territoriella integritet och undvika erkännande av Kosovo på den internationella scenen. Myten betonar strategiska relationer mellan Serbien och Ryssland i utrikespolitik och ekonomi. Intressant nog tycks uppgifterna inte bekräfta detta påstående, eftersom Ryssland inte ens är bland Serbiens fem största handelspartner. Rapporterna från 2023 visar att handeln mellan EU och Serbien utgjorde 60 procent av Serbiens totala handel. Dessutom är EU den största givaren i Republika Serbien.</span>\n<span class=\"para\">Å sin sida ser Ryssland sin relation med Serbien som ett medel för att återfå inflytande på Balkan, motverka NATO:s expansion och projicera makt inom en geopolitiskt betydelsefull region. Ett exempel på detta utvidgade ryska inflytande är den misslyckade kuppen i Montenegro 2016, där rysk militär underrättelse (GRU), med hjälp av serbiska partners och lokala pro-serbiska politiska ledare, försökte våldsamt störta regeringen under parlamentsvalen. De montenegrinska säkerhetstjänsterna arresterade 20 serbiska medborgare som misstänktes för att ha planerat att hindra valet av en pro-NATO-regering, just när Montenegro skulle gå med i alliansen året därpå.</span>\n<span class=\"para\">Medan många serbiska medborgare uppfattar vänskapen med Ryssland som fördelaktig, varnar experter för att gradvisa och indirekta förändringar, främst inom de kulturella och värdemässiga sfärerna, ofta förbises. Denna myt snävar in den serbiska identiteten och främjar anti-moderniseringstendenser, vilket gör samhället mindre inkluderande och undergräver det offentliga förtroendet för institutioner och europeiska grannar.</span>\n<span class=\"para\">I sina tal förespråkar Vučić en \"fyra-pelare\" utrikespolitik som syftar till att balansera relationerna mellan väst, Ryssland, Kina och även de arabiska staterna. Ett av exemplen på denna multifokuserade utrikespolitik är de senaste avslöjandena från <em>Financial Times</em>. Tidningen rapporterade om en export av serbiska granater till Ukraina värd 800 miljoner euro (via EU-medlemsstater). Denna nyhet, bekräftad av Vučić, väckte ingen stark reaktion från Ryssland. Analytiker noterar att Serbiens ammunitionsexport till Ukraina inte drivs av ett genuint åtagande att stödja ukrainarna mot rysk aggression utan främst motiveras av ekonomiska och politiska egenintressen som syftar till att lindra västerländskt tryck. Intäkterna från dessa transaktioner, liksom andra EU-fonder, kommer sannolikt att förstärka det befintliga autokratiska regimet, som är modellerat efter Ryssland. I slutändan, medan berättelsen om evig vänskap resonerar med det serbiska samhället, är relationen i grunden pragmatisk, driven av strategiska intressen snarare än genuin vänskap och lojalitet.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong> är statsvetare och biträdande professor vid Institutet för europeiska studier vid Jagiellonian University i Kraków. Hennes akademiska intressen inkluderar transformationsprocesser och identitetsfrågor i Central- och Östeuropa, samt partipolitik, nationalism, populism och euroskepticism i CEE-regionen och på Balkan.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"tr": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">19. yüzyılda Sırp kurtuluşu, yoksul, az nüfuslu tarım arazisini Avrupa standartlarına göre modern bir ulusa dönüştürdü. Tarihçi Leopold von Ranke, 1829 tarihli <em>Die Serbische Revolution</em> adlı kitabında, Sırbistan'ın Osmanlı yönetimine karşı isyanını kutlayarak bu dönüşümü övdü. Ülke, müzik, mimari, askeriye ve akademi gibi çeşitli sektörlerde modernleşmesine katkıda bulunan daha refah içinde olan Avrupa ülkelerinden birçok yabancıyı kendine çekti. 19. yüzyıl boyunca, başlangıçta Osmanlı İmparatorluğu içinde özerk olan ve 1878'de bağımsızlık kazanan Sırbistan, eski bir Osmanlı vilayetinin Avrupa tarzı modernleşmeyi başarıyla tamamladığının bir örneği oldu. Feodalizm, beyler veya sıradan dil konuşanları dışlayan yüksek kültür yoktu ve o dönemde ülkedeki Rus etkisi görece mütevazıydı.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Sovyet güvensizliği</strong></span>\n<span class=\"para\">19. yüzyılda, Rus çarları, Konstantinopolis'i alma hedeflerine yakınlığı nedeniyle Sırbistan yerine Bulgaristan'ı tercih ettiler. Aynı zamanda, Sırbistan Habsburg etki alanıyla uyum içindeydi. Habsburg imparatorluğu, diğer Avrupa güçleriyle birlikte, 1878'de Rusya destekli San Stefano Antlaşması'nı engelleyerek, günümüz güney Sırbistan'ının büyük bir kısmını kapsayan genişletilmiş bir Bulgaristan'ın oluşumunu önledi.</span>\n<span class=\"para\">19. yüzyılın sonlarına gelindiğinde, Radikal Parti'nin lideri Nikola Pašić'in önderliğinde Rus etkisi Sırbistan'da arttı; Pašić, belirgin bir Rus hayranı ve etkili bir devlet adamıydı. 1903'teki Mayıs darbesi ve ardından gelen hanedan değişikliğine rağmen, Rusya Sırbistan'ın tek müttefiki değildi. St. Petersburg, bu rolü Fransa ile paylaşıyordu. Ekim Devrimi'nden sonra, Fransız etkisi 1930'ların sonlarına kadar en önemli hale geldi.</span>\n<span class=\"para\">Savaşlar arası dönemde, Yugoslavya Krallığı Sovyetler Birliği'nin sert bir muhalifi oldu ve resmi diplomatik ilişkiler ancak 1940'ta kuruldu. Ancak, Belgrad ve diğer kasabalarda önemli sayılarda yerleşen Rus Beyaz göçmenlerine karşı tutum belirgin şekilde olumlu olup, Sovyetlere karşı hislerle çelişiyordu.</span>\n<span class=\"para\">İkinci Dünya Savaşı'nın sonunda, Yugoslav partizanları, Mayıs 1945'te Britanya ve Kızıl ordularla birlikte Yugoslavya'nın tamamını kurtararak, en etkili anti-Axis direniş hareketlerinden biri haline geldi. Diğer sosyalist devletlerin aksine, sosyalist Yugoslavya, 1945 Baharı'nda Kızıl Ordu'nun topraklarından ayrılmasını yaşadı. Yugoslav komünistlerinin lideri Joseph Broz Tito, devletin hızlı Sovyetleşmesi nedeniyle Stalin'in güvenini kazanmıştı. Ancak, 1948'de \"Tito-Stalin ayrılığı\" ile büyük bir bölünme yaşandı. Stalin, Yugoslavya'ya ekonomik bir ablaka koydu ve Sovyet birliklerini Yugoslavya ile Macaristan, Romanya ve Bulgaristan sınırlarına konuşlandırdı. Bu, Sovyet yanlısı olmakla suçlanan Yugoslav komünistlerinin tasfiyesine yol açtı. Stalin ile ilişkilerin kopması, Yugoslav sosyalizminin Sovyet etkisinden bağımsız olarak gelişmesine olanak tanıdı, ancak aynı zamanda ana Yugoslav komünistleri arasında Sovyetler Birliği'ne karşı temkinli bir tutum geliştirdi.</span>\n<span class=\"para\">Tito'nun 1980'de ölmesinin ardından, çeşitli Yugoslav cumhuriyetlerindeki komünist liderlerin gücü arttı ve etno-ulusalizm yükseldi. Slobodan Milošević, \"Antibürokratik Devrim\" sonrasında bu liderler arasında baskın bir figür haline geldi; bu, Vojvodina, Kosova ve Karadağ'da bir dizi darbe gerçekleştirdi. Milošević ile bölgedeki diğer etno-ulusalcı politikacılar arasındaki önemli bir fark, Sovyetler Birliği'ne ve daha sonra Rusya'ya olan inancıydı. İlginç bir şekilde, Rusya'nın ilk cumhurbaşkanı Boris Yeltsin, Milošević'e güvensizdi. 1990'ların Yugoslav Savaşları sırasında, Rusya, Milošević rejimine karşı uluslararası yaptırımları destekledi. 1992'de Moskova, Kosova'nın statüsü ile ilgili olarak yaptırımlar uygulayan ve Eski Yugoslavya için Uluslararası Ceza Mahkemesi'ni kuran BM Güvenlik Konseyi kararlarını onayladı.</span>\n<span class=\"para\">1999 Kosova Savaşı'nda, Rusya, Milošević'in Yugoslavya'sına yardım etmedi, ancak NATO'nun Sırbistan'ı bombalamasından duyduğu memnuniyetsizliği dile getirdi. Bölgedeki varlığını sağlamlaştırmayı hedefleyen Rusya, Haziran 1999'da Kumanovo Anlaşması'ndan sonra Kosova'ya barış gücü göndermeye karar verdi ve bunu uluslararası toplumu bilgilendirmeden yaptı. Ancak, bu birlikler barış gücü misyonuna etkili bir şekilde katılmadı. Yine de, 1999'da Sırbistan'a yapılan NATO bombardımanı, yalnızca Ortodoks Doğu'da güvenilir bir ortak bulunabileceğini iddia eden anti-batılı çevrelerin düşüncelerini ve hislerini destekleyen ana argüman haline geldi.</span>\n<span class=\"para\">Demokratik değişimlerin ardından, 2000 Ekim Devrimi ile Milošević'in yönetimi sona erdiğinde, Yugoslavya, 1941'deki Axis işgalinden bu yana ilk kez yeni bir demokratik bölüme girdi. 2003'te Sırbistan ve Karadağ Devlet Birliği'ne dönüştü.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Mitin inşası</strong></span>\n<span class=\"para\">Sırbistan'daki demokratik reformlar kısa ömürlü oldu. Eski rejim unsurları ve Milošević'in eski müttefikleri, reformcu Başbakan Zoran Đinđić'in suikastını düzenlediler. 2000-2003 yılları arasında Yugoslavya'nın başkanlığını yapan ana siyasi rakibi Vojislav Koštunica'nın, 2004'ün başlarında başbakan olduktan sonra suikastçıları koruduğuna inanılıyor. Koštunica ve yandaşları, Milošević'in propagandasından gelen önemli bir anlatıyı yavaş yavaş yeniden tanıttılar: Sırbistan'ın eski batılı müttefikleri tarafından ihanet edilmesi, özellikle ABD ve Birleşik Krallık. Bu değişim, dinci bir yaklaşımın, tarihsel revizyonizmin ve Rusya ile, en büyük Ortodoks ulusla, sonsuz dostluk mitinin gelişimiyle birlikte geldi.</span>\n<span class=\"para\">Bu anlatı, siyasi elitin Yugoslavya'nın dağılması, kaybedilen savaşlar ve ülkenin yoksullaşması için sorumluluktan kaçmasına olanak tanıdı. Bu anlatıyı sürdürmek için, Putin'in Rusya'sı gibi güçlü bir yabancı müttefike sahip olmak, Sırp milliyetçiliği için hayati hale geldi. Sırbistan, 2006'da Karadağ'ın bağımsızlığını ilan etmesi ve ardından 2008'de Kosova'nın bağımsızlığını ilan etmesiyle çalkantılı zamanlar yaşadı. Aynı zamanda, Rusya için, NATO'nun doğu genişlemesi (1999-2004) ve Avrupa Birliği (2004-07), eski Sovyet cumhuriyetleri ve uydu devletler üzerindeki istenen etkisi için tehditler oluşturuyordu. Aynı zamanda, Balkan ülkeleri, AB ve NATO başvuruları yaparak Batı'ya yöneliyordu ve 2003'teki Selanik Zirvesi, AB'nin Batı Balkan ülkelerini dahil etme taahhüdünü doğruladı.</span>\n<span class=\"para\">Bu arada, Sırbistan, uluslararası arenada Kosova'nın tanınmamasını destekleyecek önemli bir müttefik arayışındaydı; bu rolü Rusya, özellikle ABD ve Avrupa müttefikleriyle artan rekabet ortamında yerine getirmeye istekliydi. Ancak, Rusya'nın BM Güvenlik Konseyi'ndeki Sırbistan politikalarını desteklemesi, özellikle Kosova'nın statüsü ile ilgili olarak, bir bedel ödemeyi gerektiriyordu.</span>\n<span class=\"para\">2008'de, Sırbistan'ın petrol endüstrisi, piyasa değerinin bir kısmına Rus şirketi Gazprom'a satıldı. Bu işlem \"yüzyılın anlaşması\" olarak adlandırıldı ve Koštunica ve diğer önde gelen politikacılar tarafından desteklendi; bu, faydalı bir adım olarak görülen bir siyasi uzlaşmayı yansıtıyordu. 2004'teki yemin töreninde, Sırbistan'ın 2004-2012 yılları arasında cumhurbaşkanlığını yapan Boris Tadić, bu yaklaşımına güven duyduğunu belirterek, \"Bugün, dış politika önceliklerimiz Avrupa entegrasyonu, iyi komşuluk ve dünya politikasının üç merkezkaç noktası olan Brüksel, Washington ve Moskova ile dengeli ilişkiler.\" dedi. Ağustos 2009'da Pekin'i ziyaret ettikten sonra, Sırbistan'ın dış politikasını \"dört sütun\" çerçevesinde daha da tanımladı.</span>\n<span class=\"para\">Boris Tadić, 2008'de Koštunica'nın Sırbistan'ın önde gelen siyasi figürü olarak yerini aldığında, Rus etkisi büyümeye devam etti; Tadić'in belirgin bir pro-Avrupa devlet adamı olarak konumuna rağmen. Özellikle, o yıl Rusya'nın Gürcistan'daki savaşını kınamayan birkaç Avrupa liderinden biriydi. Tadić, eski Yugoslav bölgesinde uzlaşma mesajları yayarken, politikaları etno-ulusalizmle uyumlu olup, özellikle bölgedeki Sırp azınlıklar arasında Sırp milliyetçi politikacıları ve partileri dolaylı olarak destekliyordu. Kosova, Karadağ ve Bosna-Hersek (Republika Srpska) ile ilgili yaklaşımı, 2012 sonrası döneme zemin hazırladı; çünkü yeni Sırp siyasi kuruluşunun muhtemelen bu aynı grupları desteklemeye devam etmesi bekleniyordu.</span>\n<span class=\"para\">2012'deki siyasi değişim, Vojislav Šešelj'in Uluslararası Eski Yugoslavya Ceza Mahkemesi (ICTY) tarafından Hırvat azınlığına karşı işlediği suçlardan mahkum edilmesinin ardından, Tomislav Nikolić ve Aleksandar Vučić liderliğindeki Sırp İlerici Parti'nin (SNS) yükselişini işaret etti. Bu değişim, Sosyalist Parti lideri Ivica Dačić tarafından kolaylaştırıldı; Dačić, SNS'yi desteklemek için ittifaklarını değiştirdi. Dačić, bölgede Rusya'nın en sadık müttefiklerinden biri olarak kalmaya devam etti.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Sonsuza dek arkadaş mı yoksa pragmatik ortaklar mı?</strong></span>\n<span class=\"para\">SNS ve SPS ile ilgili reformist potansiyel ve beklentiler, Kosova ile ilgili bazı olumlu gelişmelere ve Sırbistan ile Kosova arasındaki ilişkileri AB himayesinde normalleştirmeyi amaçlayan Brüksel Anlaşması'nın imzalanmasına rağmen, giderek azaldı. 2014'teki Ukrayna'daki ilk savaş, yalnızca Sırbistan'da değil, aynı zamanda Karadağ ve Bosna-Hersek'te de artan Rus etkisinin bir dönemini işaret etti.</span>\n<span class=\"para\">AB, Ukrayna'yı desteklemek için birleşik bir duruş sergilemekte zorlanırken, bazı üye devletler 2015'te Rusya ile olası bir yakınlaşmayı araştırmaya başladılar; ekonomik ilişkileri hafifletmeyi ve seyahat, vize ve enerji politikası gibi konuları tartışmayı hedefliyorlardı. Bu, Sırp siyasi elitine değerli bir mesaj verdi; çünkü genişleyen Rus etkisinin kendi çıkarlarına hizmet edebileceğini fark ettiler. 2014'te hem Dmitry Medvedev hem de Vladimir Putin, Sırbistan'a gelerek Kosova'nın Sırbistan'a yeniden entegrasyonu için \"şartsız destek\" sundular.</span>\n<span class=\"para\">Sırp ve Rus sembollerinin yanı sıra Putin'in görüntülerinin yer aldığı hatıra eşyaları ve grafitiler, 2014'te ortaya çıkmaya başladı. İki yıl sonra, bu semboller \"anti-emperyalist\" milliyetçi hareketler ve futbol holiganları için semboller haline geldi. \"Putinomania\"nın zirvesi, Ocak 2019'da Sveti Sava Kilisesi'nin açılışında gerçekleşti; burada Putin ve Vučić ana konuklardı. 2022'deki Rusya'nın Ukrayna'ya yönelik tam ölçekli işgali sonrasında, bazıları Putin'in Sırbistan'daki popülaritesini rock yıldızlarınınkiyle karşılaştırdı. Bu, zorunlu askere alınmaktan kaçınmak için Belgrad'a yerleşen birçok Rus için sürpriz oldu. Putin, en popüler yabancı politikacı olmaya devam ediyor; bu da, vatandaşların yüzde 80'inin Rusya'ya karşı yaptırımların uygulanmasına karşı çıkmasının nedenini açıklıyor.</span>\n<span class=\"para\">COVID-19 pandemasından önceki yıllarda, Rusya ve Sırbistan arasındaki dostluk miti, batı medyasında etkili bir şekilde yayıldı. Yabancı gazeteciler, bu anlatıyı oluşturan Sırp kaynaklarına sıkça başvuruyorlardı; bağımsız olarak tarihsel, siyasi ve ekonomik bağları analiz etmek yerine. Bu mit, siyasi liderler, kilise yetkilileri, spor kulüpleri ve devlet aygıtına yakın etkili figürler, örneğin film yönetmeni Emir Kusturica ve şair Matija Bećković arasındaki \"özel bağlantılar\" ile desteklendi. Bu ortam, bazı analistlerin \"sistematik unutma\" olarak adlandırdığı tarihi gerçeklerin unutulmasına katkıda bulundu ve Rusya'yı Sırbistan'ın en önemli dış politika ortağı ve ana ekonomik bağışçısı olarak tasvir eden bir anlatı oluşturdu. Bu, AB'nin Sırbistan'a en büyük mali yardım sağlayıcısı olmasına rağmen gerçekleşti. 2018'de, Sırbistan ve Rusya arasındaki diplomatik ilişkilerin 180. yıl dönümünü anmak için, dışişleri bakanları Ivica Dačić ve Sergey Lavrov, <em>Rossiyskaya Gazeta</em> ve Sırp <em>Politika</em> dergisinde, \"iki kardeş ulus\" arasındaki \"dostluk, güven ve işbirliği\" yıllarını vurgulayan ortak bir makale yayımladılar. COVID-19 pandemisi sırasında, Rusya, Çin ile birlikte, tıbbi ekipman ve aşı satışlarını teşvik etmek için \"aşı diplomasisi\" kullandı. Bu, aynı zamanda batı yapımı aşılar ve ilaçlara karşı güvensizlik yaratmak için de yapıldı.</span>\n<span class=\"para\">Sırp medyasında, Şubat 2022'deki Rus saldırısı, büyük ölçüde NATO'nun kışkırtması olarak tasvir edildi; Rusya'nın Rusça konuşan vatandaşları savunduğu yönünde yaygın argümanlar öne sürüldü. Sırp insan hakları örgütü CRTA'nın raporuna göre, medyanın çoğu pro-Rus olup, taraflı bir raporlama sunuyor. Çoğu Avrupa ülkesi Rus işgalinin vahşetini kınarken, Sırp entelektüeller, kilise yetkilileri ve ünlüler, Rusya'ya yönelik yaptırımlara karşı dilekçeler imzaladılar. Dilekçe, Sırbistan'ın Batı tarafından uygulanan yaptırımlara katılmaması gerektiğini talep etti; bu, Sırbistan'ın diğer bölge AB adayları gibi dış politikasını AB ile uyumlu hale getirme yükümlülüklerine rağmen gerçekleşti. Sırbistan, bu taahhüdü yerine getirmeyen tek AB aday devleti oldu.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Sırp Dünyası ve sonuçları</strong></span>\n<span class=\"para\"><em>Srpski svet</em> (Sırp Dünyası) projesinin geliştirilmesi, <em>Russkiy mir</em> (Rus Dünyası) ile daha küçük bir karşılık olarak, Rus fikirlerinin yerel amaçlar için nasıl uyarlandığını göstermektedir. 2021'de, Milošević döneminin kıdemli politikacısı Sırbistan İçişleri Bakanı Aleksandar Vulin, bu yeni kavramı tanıtmakla görevlendirildi. Sırp Dünyası, Sırpların kimliklerini, dillerini, kültürlerini ve tarihlerini korumak için bölgede bir \"Ujedinjeni srpski svet\" (Birleşik Sırp Dünyası) oluşturmayı hedefliyor ve Belgrad'ı merkezi karar alma başkenti olarak görüyor. Vulin'in belirttiği gibi, uzun vadeli hedef, Sırplar arasında siyasi bir birlik oluşturmaktır. Ancak, bu kavramın savunucuları, Batı Balkanların AB ile entegrasyonunun, bölgedeki Sırplar için sınır tanımayan bir yaşam sağlayacağını belirtmiyorlar.</span>\n<span class=\"para\">Dostluk mitinin birincil (yanlış) kullanımı, siyasi gündemleri hizmet etmektedir; bu, Milošević'in propagandasından gelen temaların sürekliliğini yansıtır ve nihayetinde Koštunica döneminde inşa edilmiştir. Sırp politikacılar bu anlatıyı iki ana amaç için kullanıyorlar. İlk olarak, okul müfredatı aracılığıyla belirli değerleri dayatıyor, kültür ve sporda özel ilişkileri teşvik ediyor ve Belgrad ve Moskova'daki Ortodoks kiliselerini tek \"saf\" kurumlar olarak gören bir dinci toplumu besliyorlar. Bu strateji, Putin'in Rusya'sıyla uyumlu \"geleneksel değerler ve kültür\"ü teşvik ederken, liberal Batı'yı kınıyor. Tarihsel revizyonizm, etnik öz kurban etme kültüne önemli ölçüde katkıda bulunuyor. Sonuç olarak, Sırp vatandaşları arasında AB entegrasyonuna destek azalmıştır. Avrupa karşıtı ve milliyetçi görüşleri savunan muhalefet partileri ortaya çıkmış olsa da, çelişkili bir şekilde, iktidardaki Sırp İlerici Parti (SNS) en sağlam Avrupa ortağı olmaya devam etmektedir. Bu dinamik, hukukun üstünlüğünü ve azınlık haklarını göz ardı eden illiberal politikalar için verimli bir zemin oluşturarak \"stabilitokrasi\" fenomenini güçlendirmiştir.</span>\n<span class=\"para\">Bu anlatının ikinci amacı, bölgesel politikalarda milliyetçiliği güçlendirmektir; bu, birinci amaçla bağlantılı olmakla birlikte, komşu ülkelerdeki vatandaşları da hedef alır, özellikle Karadağ ve Bosna-Hersek'te. Bu, Sırp desteğine bağımlı politikacılar aracılığıyla Belgrad'ın etkisinin artmasına yol açmıştır. Sırp Ortodoks Kilisesi'nin Karadağ'daki eylemleri, 2020 sonbaharından bu yana hükümetin bir parçası olan pro-Sırp ve pro-Rus \"reformcu\" partileri güçlendirmiştir. Bosna-Hersek'te, Republika Srpska varlığının siyasi lideri Milorad Dodik'e destek, ülkenin daha da istikrarsızlaşmasına katkıda bulunmaktadır.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Mitin sürdürülmesi</strong></span>\n<span class=\"para\">Sırp-Rus dostluğu, Milošević döneminde ortaya çıkan, ancak Rusya'daki değişimlerin ve Putin'in konumunun güçlenmesinin ardından öne çıkan siyasi olarak inşa edilmiş bir mitosdur. Rusya için, AB'nin \"Büyük Patlama\" genişlemesi ve doğu ve güneydoğu Avrupa'dan yeni NATO üyeleri, Rus etki alanını güvence altına almak için harekete geçme fırsatını işaret ediyordu. Sırbistan, 1999 bombalamaları ve Lahey Mahkemesi'nin faaliyetleri nedeniyle oluşan anti-NATO ve anti-batı duyguları ile, bölgedeki yeniden etki sağlamak için yararlı bir ortak haline geldi.</span>\n<span class=\"para\">Bu mit, Boris Tadić ve çevresi tarafından benimsendi ve daha sonra Aleksandar Vučić tarafından daha da geliştirildi. Sonuç olarak, bu, Sırp vatandaşları arasında anti-AB duygularını önemli ölçüde artırırken, milliyetçiliği ve bölgedeki Rus etkisini güçlendirdi. Sırbistan'daki hâkim düşünce, Batı'ya güvenilemeyeceği ve Rusya ile güçlü bağların, ülkenin toprak bütünlüğünü korumanın ve Kosova'nın uluslararası alanda tanınmasını önlemenin tek garantisi olduğu yönündedir. Mit, dış politika ve ekonomi alanında Sırbistan ile Rusya arasındaki stratejik ilişkileri vurgulamaktadır. İlginç bir şekilde, veriler bu iddiayı doğrulamıyor gibi görünmektedir; çünkü Rusya, Sırbistan'ın en büyük beş ticaret ortağından biri bile değildir. 2023 raporları, AB-Sırbistan mal ticaretinin Sırbistan'ın toplam ticaretinin yüzde 60'ını oluşturduğunu göstermektedir. Ayrıca, AB, Sırbistan Cumhuriyeti'ndeki en büyük bağışçıdır.</span>\n<span class=\"para\">Öte yandan, Rusya, Sırbistan ile olan ilişkisini Balkanlar'daki etkisini yeniden tesis etme, NATO genişlemesine karşı koyma ve jeopolitik olarak önemli bir bölgede güç projeksiyonu olarak görmektedir. Bu genişletilmiş Rus etkisinin bir örneği, 2016'da Karadağ'da gerçekleştirilen başarısız darbe girişimidir; burada Rus askeri istihbaratı (GRU), Sırp ortakların ve yerel pro-Sırp siyasi liderlerin yardımıyla, parlamenter seçimler sırasında hükümeti şiddetle devirmeyi hedeflemiştir. Karadağ güvenlik hizmetleri, pro-NATO bir hükümetin seçilmesini engellemeyi planladıkları şüphesiyle 20 Sırp vatandaşını tutuklamıştır; bu, Karadağ'ın bir sonraki yıl İttifak'a katılmaya hazırlanırken gerçekleşmiştir.</span>\n<span class=\"para\">Birçok Sırp vatandaşı, Rusya ile dostluğu faydalı olarak algılarken, uzmanlar, kültürel ve değer alanlarındaki kademeli ve dolaylı değişimlerin sıklıkla göz ardı edildiği konusunda uyarıyorlar. Bu mit, Sırp kimliğini daraltmakta ve modernleşmeye karşı eğilimleri beslemekte, toplumu daha az kapsayıcı hale getirmekte ve kamu kurumlarına ve Avrupa komşularına olan güveni zayıflatmaktadır.</span>\n<span class=\"para\">Vučić, konuşmalarında, Batı, Rusya, Çin ve Arap devletleri arasındaki ilişkileri dengelemeyi amaçlayan \"dört sütunlu\" bir dış politika savunmaktadır. Bu çok odaklı dış politikanın örneklerinden biri, <em>Financial Times</em> tarafından yapılan son açıklamalardır. Gazete, Sırbistan'ın Ukrayna'ya 800 milyon avroluk el bombası ihracatını (AB üyesi devletler aracılığıyla) bildirdi. Bu haber, Vučić tarafından doğrulandı ve Rusya'dan güçlü bir tepki almadı. Analistler, Sırbistan'ın Ukrayna'ya silah ihracatının, Rus saldırganlığına karşı Ukraynalıları destekleme konusunda gerçek bir taahhütle değil, esasen ekonomik ve siyasi öz çıkarlarla motive edildiğini belirtiyorlar; bu, batı baskısını hafifletmeyi hedefliyor. Bu işlemlerden elde edilen gelir, diğer AB fonları gibi, mevcut otokratik rejimi güçlendirebilir; bu rejim, Rusya'ya benzer bir modelle inşa edilmiştir. Sonuç olarak, sonsuz dostluk anlatısı Sırp toplumunda yankı bulurken, ilişki esasen pragmatik olup, gerçek dostluk ve sadakatten ziyade stratejik çıkarlarla yönlendirilmektedir.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><strong>Natasza Styczyńska</strong>, Kraków'daki Jagiellonian Üniversitesi Avrupa Çalışmaları Enstitüsü'nde siyasi bilimci ve yardımcı doçenttir. Akademik ilgi alanları, Orta ve Doğu Avrupa'daki dönüşüm süreçleri ve kimlik meselelerinin yanı sıra, CEE bölgesi ve Balkanlar'daki parti politikaları, milliyetçilik, popülizm ve Avrupa karşıtlığıdır.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"uk": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        }
    },
    key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
    key:"pubDate": string:"2024-11-21T17:02:34",
    key:"contentUrl": {
        key:"en": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromContentUrl": boolean:true,
            key:"firstLanguage": boolean:true
        },
        key:"bg": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"cs": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"de": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"el": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"es": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"fi": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"fr": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"hr": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"hu": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"it": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"nl": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"pl": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"pt": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"ro": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"ru": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"sk": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"sr": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"sv": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"tr": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"uk": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38147",
            key:"fromLang": string:"en"
        }
    },
    key:"languageDetails": {
        key:"OriginalLangauges": number:1,
        key:"ContentItemLangauges": number:1,
        key:"ContentItemTranslations": number:21
    },
    key:"originalLanguages": {
        key:"language_codes": [
            string:"en"
        ]
    },
    key:"revision": {
        key:"dateModified": string:"2024-12-07T00:17:34.217",
        key:"__typename": string:"Revision"
    },
    key:"mediaAssets": {
        key:"nodes": [
            {
                key:"uid": string:"eayukgdwzlzxaru47px2sdsxhxi",
                key:"mediaType": string:"image",
                key:"title": {
                    key:"en": {
                        key:"value": string:"Belgrade,,Serbia.,January,17th,2019.,President,Of,Russian,Federation,,Vladimir"
                    }
                },
                key:"duration": null:null,
                key:"files": {
                    key:"nodes": [
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/styczynska.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/styczynska-300x203.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/styczynska-1024x660.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/styczynska-1024x900.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/styczynska-180x180.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/styczynska-150x150.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/styczynska-768x519.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/styczynska-1024x683.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/styczynska-1024x492.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/styczynska-300x300.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/styczynska-600x600.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/styczynska-600x406.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/styczynska-100x100.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        }
                    ],
                    key:"__typename": string:"MediaAssetFilesByFileToMediaAssetBAndAManyToManyConnection"
                },
                key:"__typename": string:"MediaAsset"
            }
        ],
        key:"__typename": string:"ContentItemMediaAssetsByContentItemToMediaAssetAAndBManyToManyConnection"
    },
    key:"contentItemTranslations": {
        key:"nodes": [
            {
                key:"title": string:"Serbialais-venäläisen ystävyyden myytti",
                key:"uid": string:"08176ac5-e0d8-4bd9-97b3-865c158ca107",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Serbian emancipaatio 1800-luvulla muutti köyhän, alhaisesti asutun maatalousmaan moderniksi kansaksi Euroopan mittakaavassa. Historiantutkija Leopold von Ranke ylisti tätä muutosta vuonna 1829 julkaistussa kirjassaan, <em>Die Serbische Revolution</em>, joka juhli Serbian kapinaa Osmanien hallintoa vastaan. Maa houkutteli lukuisia ulkomaalaisia vauraammista Euroopan maista, jotka osallistuivat sen modernisoitumiseen eri aloilla, mukaan lukien musiikki, arkkitehtuuri, armeija ja akatemia. Koko 1800-luvun ajan Serbia, joka oli aluksi autonominen Osmanien imperiumissa ja sai itsenäisyyden vuonna 1878, esitti esimerkin siitä, kuinka entinen Osmanien provinssi onnistui toteuttamaan eurooppalaistyylisen modernisaation. Feodalismia, bojaarit tai korkeakulttuuria, joka olisi sulkenut tavallisen kielen puhujat ulkopuolelle, ei ollut, ja Venäjän vaikutus maassa oli tuona aikana suhteellisen vaatimaton.</p>\n<p><strong>Neuvostoliiton epäluottamus</strong></p>\n<p>1800-luvulla Venäjän tsaari suosivat Bulgariaa Serbian sijaan sen läheisyyden vuoksi heidän tavoitteeseensa valloittaa Konstantinopoli. Samaan aikaan Serbia oli Habsburgin vaikutuspiirissä. Habsburgin imperiumi yhdessä muiden eurooppalaisten suurvaltojen kanssa estivät Venäjän tukeman San Stefanon sopimuksen vuonna 1878, estäen laajennetun Bulgarian muodostamisen, joka olisi sisältänyt suuren osan nykyisestä eteläisestä Serbiasta.</p>\n<p>1800-luvun lopulla Venäjän vaikutus Serbiassa kasvoi Radikaalipuolueen nousun myötä, jota johti Nikola Pašić, tunnettu venäläisystävä ja vaikutusvaltainen valtiomies. Huolimatta toukokuun vallankaappauksesta vuonna 1903 ja sitä seuranneesta dynastisesta muutoksesta, Venäjä ei ollut Serbian ainoa liittolainen. Pietari jakoi tämän roolin Ranskan kanssa. Lokakuun vallankumouksen jälkeen Ranskan vaikutus tuli merkittävimmäksi aina 1930-luvun loppuun asti.</p>\n<p>Väliensuhteiden aikana Jugoslavian kuningaskunta oli Neuvostoliiton tiukka vastustaja, ja muodolliset diplomaattiset suhteet perustettiin vasta vuonna 1940. Kuitenkin asenne Venäjän valkoista maahanmuuttoa kohtaan, joka asettui merkittävin määrin Belgradiin ja muihin kaupunkeihin, oli selvästi myönteinen, mikä erosi asenteista neuvostoliittolaisia kohtaan.</p>\n<p>Toisen maailmansodan loppuun mennessä jugoslavialaisista partisaneista oli tullut yksi tehokkaimmista akselivaltojen vastaisista vastarintaliikkeistä, vapauttaen koko Jugoslavian toukokuuhun 1945 mennessä brittiläisten ja puna-armeijan rinnalla. Toisin kuin muissa sosialistisissa valtioissa, sosialistinen Jugoslavia koki puna-armeijan poistuvan sen alueelta keväällä 1945. Jugoslavian kommunistien johtaja Joseph Broz Tito oli saanut Stalinin luottamuksen valtion nopean neuvostolaistamisen vuoksi. Kuitenkin vuonna 1948 tapahtui merkittävä skisma \"Tito-Stalin jakautumisen\" myötä. Stalin asetti taloudellisen saarron Jugoslaviaan ja sijoitti neuvostojoukkoja Unkarin, Romanian ja Bulgarian rajoille Jugoslaviaa vastaan. Tämä johti jugoslavialaisten kommunistien puhdistukseen, joita epäiltiin olevan pro-neuvostoliittolaisia. Suhteen katkeaminen Staliniin mahdollisti jugoslavialaisen sosialismin kehittymisen itsenäisesti neuvostovaikutuksesta, mutta se myös edisti varovaista asennetta pääjugoslavialaisten kommunistien keskuudessa Neuvostoliittoa kohtaan.</p>\n<p>Kun Tito kuoli vuonna 1980, kommunistijohtajien valta eri jugoslavialaisissa tasavalloissa kasvoi, samoin etnisen nationalismin nousu. Slobodan Milošević nousi hallitsevaksi hahmoksi näiden johtajien joukossa \"Antibyrokraattisen vallankumouksen\" jälkeen, joka oli sarja vallankaappauksia Vojvodinassa, Kosovossa ja Montenegrossa. Keskeinen ero Miloševićin ja muiden alueen etnisten nationalististen poliitikkojen välillä oli hänen uskonsa Neuvostoliittoon ja myöhemmin Venäjään. Kiinnostavaa on, että Boris Jeltsin, Venäjän ensimmäinen presidentti, oli epäluuloinen Miloševićiä kohtaan. Jugoslavian sodissa 1990-luvulla Venäjä tuki kansainvälisiä pakotteita Miloševićin hallintoa vastaan. Vuonna 1992 Moskova tuki YK:n turvallisuusneuvoston päätöslauselmia, jotka asettivat pakotteita ja perustivat Kansainvälisen rikostuomioistuimen entiselle Jugoslavialle Haagissa.</p>\n<p>Vuoden 1999 Kosovon sodassa Venäjä ei auttanut Miloševićin Jugoslaviaa, vaikka se ilmaisi tyytymättömyytensä Naton pommituksiin Serbiaa vastaan. Pyrkiessään vakiinnuttamaan jalansijaa alueella Venäjä sijoitti rauhanturvaajia Kosovoon Kumanovon sopimuksen jälkeen kesäkuussa 1999, tehden niin ilman kansainvälisen yhteisön kuulemista. Kuitenkin joukko ei osallistunut tehokkaasti rauhanturvaamistehtävään. Silti vuoden 1999 Naton pommitukset Serbiaan tulivat pääargumentiksi, joka tuki anti-lännen piirejä, jotka väittivät, että ainoa luotettava kumppani löytyisi ortodoksisesta idästä.</p>\n<p>Demokraattisten muutosten jälkeen Serbiassa ja lokakuun vallankumouksen jälkeen vuonna 2000, joka päätti Miloševićin hallinnan, Jugoslavia astui uuteen demokraattiseen lukuun ensimmäistä kertaa akselin miehityksen jälkeen vuonna 1941. Vuonna 2003 se muuttui Serbian ja Montenegron valtioliitoksi.</p>\n<p><strong>Myytin rakentaminen</strong></p>\n<p>Demokraattiset uudistukset Serbiassa olivat lyhytaikaisia. Entiset <em>ancien régime</em> -elementit ja Miloševićin entiset liittolaiset järjestivät reformistisen pääministerin Zoran Đinđićin murhan. Hänen pääpoliittinen kilpailijansa, Vojislav Koštunica, joka toimi Jugoslavian presidenttinä vuosina 2000-2003, uskotaan suojelleen salaliittolaisia tultuaan pääministeriksi vuoden 2004 alussa. Koštunica ja hänen liittolaisensa palauttivat vähitellen keskeisen kertomuksen Miloševićin propagandasta: Serbian petoksen entisten lännen liittolaisten, ensisijaisesti Yhdysvaltojen ja Yhdistyneen kuningaskunnan, taholta. Tämä muutos oli mukana nousussa clericalismissa, historiallisessa revisionismissa ja uuden myytin kehittämisessä ikuisesta ystävyydestä Venäjän kanssa, joka on suurin ortodoksinen kansa.</p>\n<p>Tämä kertomus oli keskeinen, jotta poliittinen eliitti voisi välttää vastuuta Jugoslavian hajoamisesta, menetetyistä sodista ja maan köyhtymisestä. Tämän kertomuksen ylläpitämiseksi voimakkaan ulkomaisen liittolaisen, kuten Putinin Venäjän, saaminen tuli välttämättömäksi serbialaiselle nationalismille. Serbia koki myrskyisiä aikoja, kun Montenegro julisti itsenäisyyden vuonna 2006, jota seurasi Kosovo vuonna 2008. Samaan aikaan Venäjälle Naton itäinen laajentuminen (1999-2004) ja Euroopan unioni (2004-07) aiheuttivat uhkia sen haluamalle vaikutusvallalle entisissä neuvostotasavalloissa ja satelliittivaltioissa. Samanaikaisesti Balkanin maat suuntautuivat länteen jättämällä EU- ja Naton hakemuksia, ja Thessalonikin huippukokous vuonna 2003 vahvisti EU:n sitoutumisen Länsi-Balkanin maiden sisällyttämiseen.</p>\n<p>Samaan aikaan Serbia etsi merkittävää liittolaista tukeakseen sen Kosovo-epäilyn kansainvälisellä areenalla, rooli, jonka Venäjä oli halukas täyttämään, erityisesti Yhdysvaltojen ja sen eurooppalaisten liittolaisten kasvavan kilpailun keskellä. Kuitenkin Venäjän tuki Serbian politiikalle YK:n turvallisuusneuvostossa, erityisesti Kosovon aseman osalta, tuli hintaan.</p>\n<p>Vuonna 2008 Serbian öljyteollisuus myytiin venäläiselle Gazpromille murto-osalla sen markkina-arvosta. Tätä liiketoimintaa kutsuttiin \"vuosisadan diiliksi\" ja sitä tukivat Koštunica ja muut johtavat poliitikot, mikä heijasti poliittista konsensusta, joka piti sitä hyödyllisenä siirtona. Boris Tadić, Serbian presidentti vuosina 2004-2012, ilmaisi luottamusta tähän lähestymistapaan vuoden 2004 virkaanastujaispuheessaan, jossa hän totesi: \"Tänään ulkopoliittiset prioriteettimme ovat Euroopan integraatio, hyvät naapuruussuhteet ja tasapainoiset suhteet maailman politiikan kolmeen keskipisteeseen: Brysseliin, Washingtoniin ja Moskovaan.\" Vieraillessaan Pekingissä elokuussa 2009 hän määritteli Serbian ulkopolitiikan \"neljän pilarin\" kehykseen.</p>\n<p>Kun Boris Tadić syrjäytti Koštunicän Serbian johtavana poliittisena hahmona vuonna 2008, Venäjän vaikutus jatkoi kasvuaan huolimatta Tadićin ilmeisestä asemasta pro-eurooppalaisena valtiomiehenä. Huomionarvoista on, että hän oli yksi harvoista eurooppalaisista johtajista, jotka eivät tuominneet Venäjän sotaa Georgiassa samana vuonna. Vaikka Tadić edisti sovintoviestejä entisessä Jugoslavian alueella, hänen politiikkansa oli linjassa etnisen nationalismin kanssa, tukien hienovaraisesti serbialaisia nationalistisia poliitikkoja ja puolueita, erityisesti alueen serbialaisissa vähemmistöissä. Hänen lähestymistapansa, erityisesti Kosovon, Montenegron ja Bosnia ja Hertsegovinan (Republika Srpska) osalta, loi pohjan vuoden 2012 jälkeiselle aikakaudelle, sillä uusi serbialainen poliittinen eliitti todennäköisesti jatkaisi näiden samojen ryhmien tukemista.</p>\n<p>Vuoden 2012 poliittinen muutos merkitsi Serbian edistyspuolueen (SNS) nousua, jota johti Tomislav Nikolić ja Aleksandar Vučić, entiset läheiset yhteistyökumppanit Vojislav Šešeljille, joka oli tuomittu entisen Jugoslavian kansainvälisessä rikostuomioistuimessa (ICTY) rikoksista kroatialaista vähemmistöä vastaan Vojvodinassa Jugoslavian sodan aikana. Tämä muutos mahdollistui Ivica Dačićin, Serbian sosialistisen puolueen (SPS) johtajan, kautta, joka vaihtoi liittoumia tukeakseen SNS:ää. Dačić on johdonmukaisesti pysynyt yhtenä Venäjän uskollisimmista liittolaisista alueella.</p>\n<p><strong>Ystävät ikuisesti vai pragmaattiset kumppanit?</strong></p>\n<p>Reformistinen potentiaali ja odotukset SNS:stä ja SPS:stä vähenivät vähitellen huolimatta joistakin myönteisistä kehityksistä Kosovon suhteen ja Brysselin sopimuksen allekirjoittamisesta, joka pyrki normalisoimaan suhteita Serbian ja Kosovon välillä EU:n suojeluksessa. Ensimmäinen sota Ukrainassa vuonna 2014 merkitsi Venäjän vaikutuksen lisääntymistä ei vain Serbiassa vaan myös Montenegrossa ja Bosnia ja Hertsegovinassa.</p>\n<p>Kun EU kamppaili esittääkseen yhtenäisen kannan Ukrainan tukemiseksi, jotkut jäsenvaltiot alkoivat tutkia mahdollisia lähentymisiä Venäjän kanssa jo vuonna 2015, pyrkien helpottamaan taloudellisia suhteita ja keskustelemaan kysymyksistä kuten matkustaminen, viisumit ja energiapolitiikka. Tämä antoi arvokkaan viestin serbialaiselle poliittiselle eliitille, joka tunnusti, että laajeneva Venäjän vaikutus voisi palvella heidän etujaan. Vuonna 2014 sekä Dmitry Medvedev että Vladimir Putin vierailivat Belgradissa tarjoten \"ehdotonta tukea\" Kosovon reintegroinnille Serbiaan.</p>\n<p>Muistoesineet ja graffitit, joissa oli serbialaisia ja venäläisiä symboleja sekä kuvia Putinin, alkoivat ilmestyä vuonna 2014. Kaksi vuotta myöhemmin niistä oli tullut symboleja \"anti-imperialistisille\" nationalistiliikkeille ja jalkapallohuligaanille. \"Putinomanian\" huippu tapahtui tammikuussa 2019 Sveti Sava -kirkon avajaisissa, joissa Putin ja Vučić olivat päävieraita. Venäjän täysimittaisen hyökkäyksen jälkeen Ukrainaan vuonna 2022 jotkut vertasivat Putinin suosiota Serbiassa rocktähtien suosioon. Tämä tuli yllätyksenä monille venäläisille, jotka pakenivat kotimaastaan ja asettuivat Belgradiin välttääkseen asevelvollisuuden. Putin on edelleen suosituin ulkomainen poliitikko, mikä selittää, miksi 80 prosenttia kansasta vastustaa pakotteiden asettamista Venäjälle.</p>\n<p>COVID-19-pandemiaa edeltävinä vuosina Venäjän ja Serbian ystävyyden myyttiä levitettiin tehokkaasti lännen mediassa. Ulkomaiset toimittajat turvautuivat usein serbialaisiin lähteisiin, jotka loivat tätä kertomusta, sen sijaan että olisivat analysoineet historiallisia, poliittisia ja taloudellisia siteitä itsenäisesti. Tätä myyttiä tukivat \"erityiset yhteydet\" poliittisten johtajien, kirkon viranomaisten, urheiluseurojen ja valtionhallintoon tiiviisti liittyvien vaikutusvaltaisten henkilöiden, kuten elokuvaohjaaja Emir Kusturican ja runoilija Matija Bećkovićin, keskuudessa. Tämä ympäristö edisti sitä, mitä jotkut analyytikot kutsuvat \"järjestelmälliseksi unohtamiseksi\" historiallisista faktoista, luoden kertomuksen, joka esitti Venäjän Serbian tärkeimpänä ulkopoliittisena kumppanina ja keskeisenä taloudellisena lahjoittajana. Tämä on huolimatta siitä, että EU on suurin taloudellisen avun tarjoaja Serbialle. Vuonna 2018, juhlistaakseen 180-vuotispäivää diplomaattisista suhteista Serbian ja Venäjän välillä, ulkoministerit Ivica Dačić ja Sergey Lavrov julkaisi yhteisen artikkelin <em>Rossiyskaya Gazeta</em> -lehdessä ja serbialaisessa <em>Politikassa</em>, korostaen vuosia \"ystävyydestä, luottamuksesta ja yhteistyöstä\" \"kaksi veljeskansaa\" välillä. COVID-19-pandemian aikana Venäjä yhdessä Kiinan kanssa käytti \"rokotepolitiikkaa\" myydäkseen lääketieteellisiä laitteitaan ja rokotteitaan. Tätä tehtiin myös lujittaakseen epäluottamusta lännen tuottamia rokotteita ja lääkkeitä kohtaan.</p>\n<p>Serbian mediassa Venäjän aggressio Ukrainaa vastaan helmikuussa 2022 esitettiin suurelta osin Naton provosoimana, ja laajalti väitettiin, että Venäjä puolusti venäjänkielisiä kansalaisia. Serbian ihmisoikeusjärjestön, Center for Research, Transparency and Accountability (CRTA), raportin mukaan suurin osa mediakattavuudesta on pro-venäläistä ja esittää puolueellista raportointia. Vaikka useimmat eurooppalaiset kansat tuomitsivat Venäjän hyökkäyksen julmuuden, serbialaiset älymystö, kirkon viranomaiset ja julkkikset allekirjoittivat vetoomuksia Venäjälle asetettuja pakotteita vastaan. Vetoomuksessa vaadittiin, että serbialaiset viranomaiset eivät liittyisi lännen asettamiin pakotteisiin, huolimatta Serbian velvoitteista sovittaa ulkopolitiikkaansa EU:n politiikan kanssa kuten muiden alueen EU-kandidaattien. Serbia oli ainoa EU-kandidaattivaltio, joka ei täyttänyt tätä sitoumusta.</p>\n<p><strong>Serbian maailma ja sen seuraukset</strong></p>\n<p><em>Srpski svet</em> (Serbian maailma) -projektin kehitys, joka on pienempi vastine <em>Russkiy mir</em> (Venäjän maailma), havainnollistaa, kuinka venäläisiä ideoita on mukautettu paikallisiin tarkoituksiin. Vuonna 2021 Serbian sisäministeri Aleksandar Vulin, Miloševićin aikakauden kokenut poliitikko, sai tehtäväkseen edistää tätä uutta käsitettä. Serbian maailma pyrkii luomaan \" <em>Ujedinjeni srpski svet</em>\" (Yhdistynyt Serbian maailma), joka puolustaa serbien yhdistämistä alueella suojellakseen heidän identiteettiään, kieltään, kulttuuriaan ja historiaansa, Belgradin ollessa keskeinen päätöksentekopääkaupunki. Kuten Vulin totesi, pitkän aikavälin tavoite on poliittinen yhtenäisyys serbien keskuudessa. Kuitenkin tämän käsitteen kannattajat unohtavat mainita, että Länsi-Balkanin integroiminen EU:hun mahdollistaisi rajattoman elämisen serbeille alueella.</p>\n<p>Myytin ensisijainen (väärinkäyttö) ystävyydestä palvelee poliittisia agendoja, heijastaen teemoja Miloševićin propagandasta, ja lopulta rakennettiin Koštunicän aikana. Serbialaiset päättäjät käyttävät tätä kertomusta kahteen pääasialliseen tarkoitukseen. Ensinnäkin he asettavat tiettyjä arvoja koulukurssin kautta, edistävät erityisiä suhteita kulttuurissa ja urheilussa, ja edistävät clericalistista yhteiskuntaa, joka näkee ortodoksiset kirkot Belgradissa ja Moskovassa ainoina \"puhtaina\" instituutioina. Tämä strategia edistää \"perinteisiä arvoja ja kulttuuria\", jotka ovat linjassa Putinin Venäjän kanssa samalla kun tuomitaan liberaali länsi. Historiallinen revisionismi myötävaikuttaa merkittävästi etnisen itsensä uhriutumisen kulttiin. Tämän seurauksena tuki EU-integraatiolle on vähentynyt serbialaisten keskuudessa. Vastustavat puolueet, jotka kannattavat euroskeptisyyttä ja nationalismia, ovat nousseet, mutta paradoksaalisesti hallitseva Serbian edistyspuolue (SNS) pysyy vahvimpana eurooppalaisena kumppanina. Tämä dynamiikka on vahvistanut \"stabilitokratian\" ilmiötä, luoden hedelmällisen maaperän epäliberaaleille politiikoille, jotka sivuuttavat oikeusvaltion ja vähemmistöoikeudet enemmistön tulkinnan mukaan demokratiasta.</p>\n<p>Kertomuksen toinen tarkoitus on vahvistaa nationalismia aluepolitiikassa, joka, vaikka se on yhteydessä ensimmäiseen, kohdistuu myös kansalaisiin naapurimaissa, erityisesti Montenegrossa ja Bosnia ja Hertsegovinassa. Tämä on johtanut Belgradin vaikutusvallan lisääntymiseen serbialaisesta tuesta riippuvien poliitikkojen kautta. Serbian ortodoksisen kirkon toimet Montenegrossa ovat voimistaneet pro-serbialaisia ja pro-venäläisiä \"reformistisia\" puolueita, jotka ovat olleet hallituksessa syksystä 2020 lähtien. Bosnia ja Hertsegovinan osalta tuki Milorad Dodikille, Republika Srpskan poliittiselle johtajalle (joka on tällä hetkellä Yhdysvaltojen pakotteiden alainen), myötävaikuttaa maan edelleen epävakauteen.</p>\n<p><strong>Myytin ylläpitäminen</strong></p>\n<p>Serbian ja Venäjän ystävyys on poliittisesti rakennettu myytti, joka syntyi Miloševićin aikakaudella, mutta sai merkitystä Venäjällä tapahtuneiden muutosten ja Putinin aseman vahvistumisen myötä. Venäjälle EU:n \"Big Bang\" -laajentuminen, yhdessä uusien Naton jäsenvaltioiden kanssa Itä- ja Kaakkois-Euroopasta, merkitsi mahdollisuutta toimia varmistaakseen Venäjän vaikutuspiirin. Serbia, sen anti-Nato- ja anti-lännen tunteet, jotka johtuvat pääasiassa vuoden 1999 pommituksista ja Haagissa tapahtuneista toiminnoista, tuli hyödylliseksi kumppaniksi, avaten ikkunan uudelle vaikutusvallalle alueella.</p>\n<p>Myytti omaksuttiin Boris Tadićin ja hänen piiriinsä, ja myöhemmin sitä kehitti edelleen Aleksandar Vučić. Tämän seurauksena se on merkittävästi edistänyt anti-EU-tunteita serbialaisten keskuudessa samalla kun se on vahvistanut nationalismia ja Venäjän vaikutusta alueella. Hallitseva ajattelu Serbiassa on, että länteen ei voi luottaa ja että vahvat siteet Venäjään ovat ainoa takuu maan alueellisen koskemattomuuden säilyttämiseksi ja Kosovon tunnustamisen välttämiseksi kansainvälisellä näyttämöllä. Myytti korostaa strategisia suhteita Serbian ja Venäjän välillä ulkopolitiikassa ja taloudessa. Kiinnostavaa on, että tiedot eivät näytä vahvistavan tätä väitettä, sillä Venäjä ei ole edes Serbian viiden suurimman kauppakumppanin joukossa. Vuoden 2023 raportit osoittavat, että EU:n ja Serbian välinen tavarakauppa kattoi 60 prosenttia Serbian kokonaiskaupasta. Lisäksi EU on suurin avunantaja Serbian tasavallassa.</p>\n<p>Toisaalta Venäjä näkee suhteensa Serbiaan keinona vahvistaa vaikutustaan Balkanilla, vastustaa Naton laajentumista ja projisoida valtaa geopoliittisesti merkittävässä alueessa. Esimerkki tästä laajentuneesta venäläisestä vaikutuksesta on vuoden 2016 epäonnistunut vallankaappaus Montenegrossa, jossa Venäjän sotilastiedustelu (GRU) yhdessä serbialaisten kumppanien ja paikallisten pro-serbialaisten poliittisten johtajien kanssa pyrki väkivaltaisesti kaatamaan hallituksen parlamenttivaalien aikana. Montenegron turvallisuuspalvelut pidättivät 20 serbialaista kansalaista, joita epäiltiin suunnittelevan estävän pro-Nato-hallituksen vaalimenestystä, juuri kun Montenegro oli liittymässä liittoon seuraavana vuonna.</p>\n<p>Vaikka monet serbialaiset kansalaiset pitävät ystävyyttä Venäjän kanssa hyödyllisenä, asiantuntijat varoittavat, että vähittäiset ja epäsuorat muutokset, ensisijaisesti kulttuuri- ja arvomaailmassa, jäävät usein huomiotta. Tämä myytti kaventaa serbialaista identiteettiä ja edistää anti-modernisaatiota, tehden yhteiskunnasta vähemmän osallistavaa ja heikentäen julkista luottamusta instituutioihin ja eurooppalaisiin naapureihin.</p>\n<p>Puhujissaan Vučić puolustaa \"neljän pilarin\" ulkopolitiikkaa, joka pyrkii tasapainottamaan suhteita lännen, Venäjän, Kiinan ja myös arabivaltioiden välillä. Yksi esimerkki tästä monikeskeisestä ulkopolitiikasta on <em>Financial Times</em>:n äskettäiset paljastukset. Lehti raportoi 800 miljoonan euron arvoisesta Serbian kranaattien viennistä Ukrainaan (EU:n jäsenvaltioiden kautta). Tämä uutinen, jonka Vučić vahvisti, ei herättänyt voimakasta reaktiota Venäjältä. Analyytikot toteavat, että Serbian ammuksien vienti Ukrainaan ei johdu aidosta sitoutumisesta tukea ukrainalaisia Venäjän aggressiota vastaan, vaan se on ensisijaisesti taloudellisten ja poliittisten itsekkäiden etujen motivoimaa, joka tähtää lännen paineen lieventämiseen. Näiden liiketoimien tuotto, kuten muut EU:n varat, todennäköisesti vahvistaa olemassa olevaa autoritaarista hallintoa, joka on mallinnettu Venäjän mukaan. Lopulta, vaikka ikuisen ystävyyden kertomus resonoi serbialaisessa yhteiskunnassa, suhde on periaatteessa pragmaattinen, jota ohjaavat strategiset intressit eikä aito ystävyys ja uskollisuus.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> on poliittinen tutkija ja apulaisprofessori Euroopan tutkimuksen instituutissa Krakovan Jagiellonian yliopistossa. Hänen akateemiset kiinnostuksen kohteensa sisältävät muutosprosessit ja identiteettikysymykset Keski- ja Itä-Euroopassa, sekä puoluepolitiikka, nationalismia, populismia ja euroskeptisyyttä CEE-alueella ja Balkanilla.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:00:13.654",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Serbialais-venäläinen ystävyys on poliittisesti rakennettu myytti, joka syntyi Miloševićin aikakaudella, mutta sai merkitystä Venäjän muutosten ja Putinin aseman vahvistumisen myötä. Serbia, sen anti-NATO- ja anti-lännen tunteet, jotka johtuvat pääasiassa vuoden 1999 pommituksista ja Haagissa toimivasta tuomioistuimesta, tuli Venäjälle hyödylliseksi kumppaniksi, avaten ikkunan uudelle vaikutusvallalle alueella.</I>\n<br><br>\nLukiessaan sarjaa serbialaisesta historiasta 1800- ja 1900-luvun alussa Slobodan Jovanovićilta, joka on erittäin arvostettu serbialainen historioitsija, lakimies, filosofi, kirjallisuuskriitikko, diplomaatti ja poliitikko 1900-luvun alusta, saatetaan kysyä, miksi serbialais-venäläisen ystävyyden myytti näyttää olevan niin kestävä nykyaikaisessa serbialaisessa politiikassa, kulttuurissa ja yhteiskunnassa. Itse asiassa Venäjän historiallinen läsnäolo oli vähemmän merkittävä kuin muiden eurooppalaisten suurvaltojen. Vastaus piilee tämän historiallisesti ystävyyden poliittisessa rakentamisessa viime vuosikymmeninä. Tämä myytti palvelee molempia kansoja. Venäjälle se auttaa ylläpitämään vaikutusvaltaa Balkanilla ja vastustamaan EU:n läsnäoloa, kun taas Serbialle se tukee sen asemaa käynnissä olevassa Kosovon kysymyksessä ja vahvistaa epäliberaaleja politiikkoja.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"fi",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:01:01.426",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Mitul prieteniei sârbo-ruse",
                key:"uid": string:"1ca198ab-d4af-4bd8-ada0-8a05f4ec1363",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Emanciparea sârbească în secolul al XIX-lea a transformat o țară agricolă săracă și subpopulată într-o națiune modernă conform standardelor europene. Istoricul Leopold von Ranke a lăudat această transformare în cartea sa din 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, care a celebrat revolta Serbiei împotriva stăpânirii otomane. Țara a atras numeroși străini din națiuni europene mai prospere, care au contribuit la modernizarea sa în diverse sectoare, inclusiv muzică, arhitectură, militar și academia. Pe parcursul secolului al XIX-lea, Serbia, inițial autonomă în cadrul Imperiului Otoman și obținând independența în 1878, a exemplificat procesul unei foste provincii otomane care a finalizat cu succes o modernizare în stil european. Nu a existat feudalism, boieri sau cultură înaltă care să excludă vorbitorii de limbă comună, iar influența rusă în țară a fost relativ modestă în acea perioadă.</p>\n<p><strong>Neîncrederea sovietică</strong></p>\n<p>În secolul al XIX-lea, țarii ruși au favorizat Bulgaria în detrimentul Serbiei datorită proximității sale față de obiectivul lor de a lua Constantinopolul. În același timp, Serbia era aliniată cu sfera de influență habsburgică. Imperiul Habsburgic, împreună cu alte puteri europene, a împiedicat Tratatul de la San Stefano susținut de Rusia în 1878, prevenind formarea unei Bulgarii extinse care ar fi inclus o mare parte din sudul Serbiei de astăzi.</p>\n<p>Până la sfârșitul secolului al XIX-lea, influența rusă în Serbia a crescut odată cu ascensiunea Partidului Radical condus de Nikola Pašić, un prominent rusofil și om de stat influent. În ciuda loviturii de stat din mai 1903 și a schimbării dinastice ulterioare, Rusia nu a fost singurul aliat al Serbiei. Sankt Petersburg a împărtășit acest rol cu Franța. După Revoluția din Octombrie, influența franceză a devenit cea mai semnificativă până la sfârșitul anilor 1930.</p>\n<p>În perioada interbelică, Regatul Iugoslaviei a fost un ferm opozant al Uniunii Sovietice, cu relații diplomatice formale stabilite abia în 1940. Cu toate acestea, atitudinea față de emigrarea albaneză rusă care s-a stabilit în număr semnificativ la Belgrad și în alte orașe a fost marcant pozitivă, contrastând cu sentimentele față de sovietici.</p>\n<p>Până la sfârșitul celui de-al Doilea Război Mondial, partizanii iugoslavi au devenit unul dintre cele mai eficiente mișcări de rezistență anti-Axis, eliberând întreaga Iugoslavie până în mai 1945 alături de armatele britanice și roșii. Spre deosebire de alte state socialiste, Iugoslavia socialistă a experimentat plecarea Armatei Roșii de pe teritoriul său în primăvara anului 1945. Joseph Broz Tito, liderul comuniștilor iugoslavi, câștigase încrederea lui Stalin datorită rapidității sovietizării statului. Cu toate acestea, în 1948, a avut loc o schismă majoră cu „ruptura Tito-Stalin”. Stalin a impus o blocadă economică asupra Iugoslaviei și a desfășurat trupe sovietice la granițele Ungariei, României și Bulgariei cu Iugoslavia. Acest lucru a dus la purgerea comuniștilor iugoslavi suspectați de a fi pro-sovietici. Ruptura relațiilor cu Stalin a permis socialismului iugoslav să se dezvolte independent de influența sovietică, dar a favorizat și o atitudine prudentă în rândul principalilor comuniști iugoslavi față de Uniunea Sovietică.</p>\n<p>După moartea lui Tito în 1980, puterea liderilor comuniști din diversele republici iugoslave a crescut, alături de o creștere a etno-naționalismului. Slobodan Milošević a apărut ca figura dominantă în rândul acestor lideri după „Revoluția Antibirocratică”, o serie de lovituri de stat în Voivodina, Kosovo și Muntenegru. O diferență cheie între Milošević și alți politicieni etno-naționaliști din regiune a fost credința sa în Uniunea Sovietică și mai târziu în Rusia. Interesant, Boris Elțin, primul președinte al Rusiei, era neîncrezător față de Milošević. În timpul Războaielor Iugoslave din anii 1990, Rusia a susținut sancțiunile internaționale împotriva regimului Milošević. În 1992, Moscova a susținut rezoluțiile Consiliului de Securitate al ONU care impuneau sancțiuni și stabileau Tribunalul Penal Internațional pentru fosta Iugoslavie la Haga.</p>\n<p>În Războiul din Kosovo din 1999, Rusia nu a asistat Iugoslaviei lui Milošević, deși a exprimat nemulțumire față de bombardamentele NATO asupra Serbiei. Căutând să-și stabilească o bază în regiune, Rusia a desfășurat forțe de menținere a păcii în Kosovo după Acordul de la Kumanovo din iunie 1999, făcând acest lucru fără a consulta comunitatea internațională. Cu toate acestea, contingentul nu a participat eficient la misiunea de menținere a păcii. Totuși, bombardamentele NATO din 1999 asupra Serbiei au devenit principalul argument care susținea gândurile și sentimentele cercurilor anti-occidentale, care susțineau că singurul partener de încredere poate fi găsit în Estul Ortodox.</p>\n<p>În urma schimbărilor democratice din Serbia și a Revoluției din Octombrie din 2000, care a pus capăt domniei lui Milošević, Iugoslavia a intrat într-un nou capitol democratic pentru prima dată de la ocupația Axei din 1941. În 2003 s-a transformat în Uniunea de Stat a Serbiei și Muntenegrului.</p>\n<p><strong>Construirea mitului</strong></p>\n<p>Reformele democratice din Serbia au fost de scurtă durată. Elemente ale <em>ancien régime</em> și foști aliați ai lui Milošević au orchestrat asasinarea prim-ministrului reformist Zoran Đinđić. Principalul său rival politic, Vojislav Koštunica, care a fost președinte al Iugoslaviei din 2000 până în 2003, se crede că a protejat conspiratorii după ce a devenit prim-ministru la începutul anului 2004. Koštunica și asociații săi au reintrodus treptat o narațiune cheie din propaganda lui Milošević: trădarea Serbiei de către foștii aliați occidentali, în principal SUA și Marea Britanie. Această schimbare a fost însoțită de o creștere a clericalismului, revizionismului istoric și dezvoltarea unui nou mit al prieteniei eterne cu Rusia, cea mai mare națiune ortodoxă.</p>\n<p>Această narațiune a fost esențială pentru a permite elitei politice să evite responsabilitatea pentru desființarea Iugoslaviei, războaiele pierdute și sărăcirea țării. Pentru a susține această narațiune, a avea un aliat străin puternic precum Rusia lui Putin a devenit esențial pentru naționalismul sârbească. Serbia a experimentat vremuri tumultoase, cu Muntenegru proclamând independența în 2006, urmat de Kosovo în 2008. În același timp, pentru Rusia, extinderea estică a NATO (1999-2004) și a Uniunii Europene (2004-07) a reprezentat amenințări la adresa influenței sale dorite asupra fostelor republici sovietice și state satelit. În același timp, țările balcanice se orientau spre Vest prin depunerea cererilor de aderare la UE și NATO, iar Summitul de la Salonic din 2003 a confirmat angajamentul UE de a include națiunile din Balcanii de Vest.</p>\n<p>Simultan, Serbia căuta un aliat semnificativ pentru a susține ne-recunoașterea Kosovo în arena internațională, un rol pe care Rusia era dornică să-l îndeplinească, mai ales în contextul creșterii competiției cu SUA și aliații săi europeni. Cu toate acestea, sprijinul rus pentru politicile sârbești în Consiliul de Securitate al ONU, în special în ceea ce privește statutul Kosovo, a venit cu un preț.</p>\n<p>În 2008, industria petrolieră a Serbiei a fost vândută companiei ruse Gazprom pentru o fracțiune din valoarea sa de piață. Această tranzacție a fost denumită „afacerea secolului” și a fost susținută de Koštunica și alți politicieni de frunte, reflectând un consens politic care o considera o mișcare benefică. Boris Tadić, președintele Serbiei din 2004 până în 2012, și-a exprimat încrederea în această abordare în timpul discursului său de învestire din 2004, afirmând: „Astăzi, prioritățile noastre de politică externă sunt integrarea europeană, bună vecinătate și relații echilibrate cu cele trei puncte centripete ale politicii mondiale: Bruxelles, Washington și Moscova.” După o vizită la Beijing în august 2009, el a definit și mai mult politica externă a Serbiei în cadrul „celor patru piloni”.</p>\n<p>După ce Boris Tadić l-a înlocuit pe Koštunica ca figura politică principală a Serbiei în 2008, influența rusă a continuat să crească, în ciuda poziției aparent pro-europene a lui Tadić. Notabil, el a fost unul dintre puținii lideri europeni care nu au condamnat războiul Rusiei în Georgia în acel an. În timp ce Tadić promova mesaje de reconciliere în fosta regiune iugoslavă, politicile sale s-au aliniat cu etno-naționalismul, susținând subtil politicienii și partidele naționaliste sârbe, în special în rândul minorităților sârbe din regiune. Abordarea sa, în special în ceea ce privește Kosovo, Muntenegru și Bosnia și Herțegovina (Republika Srpska), a pregătit terenul pentru era post-2012, deoarece noua elită politică sârbească ar continua probabil să susțină aceleași grupuri.</p>\n<p>Schimbarea politică din 2012 a marcat ascensiunea Partidului Progresist Sârbească (SNS) condus de Tomislav Nikolić și Aleksandar Vučić, foști asociați apropiați ai lui Vojislav Šešelj, care fusese condamnat de Tribunalul Penal Internațional pentru fosta Iugoslavie (TPIY) pentru crime împotriva minorității croate din Voivodina în timpul Războaielor Iugoslave. Această schimbare a fost facilitată de Ivica Dačić, liderul Partidului Socialist al Serbiei (SPS), care a schimbat alianțele pentru a susține SNS. Dačić a rămas constant unul dintre cei mai loiali aliați ai Rusiei în regiune.</p>\n<p><strong>Prietenii pentru totdeauna sau parteneri pragmatici?</strong></p>\n<p>Potențialul reformist și așteptările legate de SNS și SPS au scăzut treptat, în ciuda unor evoluții pozitive legate de Kosovo și semnarea Acordului de la Bruxelles, care a avut ca scop normalizarea relațiilor între Serbia și Kosovo sub auspiciile UE. Primul război din Ucraina din 2014 a marcat o perioadă de influență rusă crescută nu doar în Serbia, ci și în Muntenegru și Bosnia și Herțegovina.</p>\n<p>În timp ce UE se străduia să prezinte o poziție unificată în sprijinul Ucrainei, unele state membre au început să exploreze o posibilă apropiere de Rusia încă din 2015, căutând să relaxeze relațiile economice și să discute probleme precum călătoriile, vizele și politica energetică. Acest lucru a oferit un mesaj valoros elitei politice sârbești, care a recunoscut că extinderea influenței ruse ar putea servi intereselor lor. În 2014, atât Dmitry Medvedev, cât și Vladimir Putin au vizitat Belgradul, oferind „sprijin necondiționat” pentru reintegrarea Kosovo în Serbia.</p>\n<p>Suveniruri și graffiti cu simboluri sârbești și rusești, precum și imagini cu Putin, au început să apară în 2014. Două ani mai târziu, acestea au devenit simboluri pentru mișcările naționaliste „anti-imperialiste” și huliganii de fotbal. Vârful „Putinomaniei” a avut loc în timpul deschiderii Bisericii Sveti Sava în ianuarie 2019, unde Putin și Vučić au fost oaspeții principali. După invazia rusă pe scară largă a Ucrainei în 2022, unii au comparat popularitatea lui Putin în Serbia cu cea de care se bucurau starurile rock. Acest lucru a venit ca o surpriză pentru mulți ruși care au fugit din țara lor și s-au stabilit la Belgrad pentru a evita recrutarea. Putin rămâne cel mai popular politician străin, ceea ce explică de ce 80% dintre cetățeni se opun introducerii de sancțiuni împotriva Rusiei.</p>\n<p>În anii care au precedat pandemia COVID-19, mitul prieteniei dintre Rusia și Serbia a fost propagat eficient în mass-media occidentale. Jurnaliștii străini se bazau adesea pe surse sârbești care au creat această narațiune, mai degrabă decât să analizeze legăturile istorice, politice și economice în mod independent. Acest mit a fost susținut de „conexiuni speciale” între liderii politici, oficialii bisericești, cluburile sportive și figuri influente legate strâns de aparatul de stat, cum ar fi regizorul de film Emir Kusturica și poetul Matija Bećković. Această atmosferă a contribuit la ceea ce unii analiști numesc „uitarea sistematică” a faptelor istorice, creând o narațiune care îl prezenta pe Rusia ca fiind cel mai important partener în politica externă a Serbiei și principalul donator economic. Acest lucru se întâmplă în ciuda faptului că UE este cel mai mare furnizor de asistență financiară pentru Serbia. În 2018, pentru a comemora cea de-a 180-a aniversare a relațiilor diplomatice dintre Serbia și Rusia, miniștrii de externe Ivica Dačić și Sergey Lavrov au publicat un articol comun în <em>Rossiyskaya Gazeta</em> și în <em>Politika</em> sârbească, subliniind anii de „prietenie, încredere și cooperare” între „cele două națiuni fraterne”. În timpul pandemiei COVID-19, Rusia, împreună cu China, a folosit „diplomația vaccinului” pentru a stimula vânzările de echipamente medicale și vaccinuri. Acest lucru a fost, de asemenea, făcut pentru a alimenta neîncrederea față de vaccinurile și medicamentele produse în Occident.</p>\n<p>În mass-media sârbească, agresiunea rusă împotriva Ucrainei din februarie 2022 a fost în mare parte prezentată ca fiind provocată de NATO, cu argumente răspândite care susțineau că Rusia apăra cetățenii vorbitori de limbă rusă. Potrivit raportului Centrului pentru Cercetare, Transparență și Responsabilitate (CRTA), o organizație sârbească pentru drepturile omului, majoritatea acoperirii media tinde să fie pro-rusă și prezintă o raportare părtinitoare. În timp ce majoritatea națiunilor europene au condamnat brutalitatea invaziei ruse, intelectualii sârbi, oficialii bisericești și celebritățile au semnat petiții împotriva sancțiunilor asupra Rusiei. Petiția a cerut ca oficialii sârbi să nu se alăture sancțiunilor impuse de Occident, în ciuda obligațiilor Serbiei de a-și alinia politica externă cu cea a UE, la fel ca alți candidați din regiune. Serbia a fost singura țară candidată la UE care nu a îndeplinit această obligație.</p>\n<p><strong>Lumea sârbească și repercusiunile sale</strong></p>\n<p>Dezvoltarea proiectului <em>Srpski svet</em> (Lumea sârbească), un omolog mai mic al <em>Russkiy mir</em> (Lumea rusă), exemplifică modul în care ideile rusești au fost adaptate pentru scopuri locale. În 2021, ministrul de interne sârbe Aleksandar Vulin, un politician veteran din era Milošević, a fost pus în fruntea promovării acestui nou concept. Lumea sârbească își propune să creeze un „<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Lumea sârbească unită), pledând pentru unificarea sârbească în regiune pentru a-și proteja identitatea, limba, cultura și istoria, cu Belgradul ca capitală centrală de decizie. Așa cum a declarat Vulin, obiectivul pe termen lung este unitatea politică între sârbi. Cu toate acestea, susținătorii acestui concept neglijează să menționeze că integrarea Balcanilor de Vest cu UE ar permite o viață fără granițe pentru sârbi în regiune.</p>\n<p>Utilizarea principală (abuzivă) a mitului prieteniei servește agendelor politice, reflectând o continuitate a temelor din propaganda lui Milošević, și a fost în cele din urmă construită în timpul lui Koštunica. Politicienii sârbi folosesc această narațiune în două scopuri principale. În primul rând, impun anumite valori prin curriculumul școlar, promovează relații speciale în cultură și sport și încurajează o societate clericală care consideră bisericile ortodoxe din Belgrad și Moscova ca fiind singurele instituții „pure”. Această strategie promovează „valori și cultură tradiționale” aliniate cu Rusia lui Putin, în timp ce condamnă Occidentul liberal. Revizionismul istoric contribuie semnificativ la un cult al auto-victimizării etnice. Drept urmare, sprijinul pentru integrarea în UE a scăzut în rândul cetățenilor sârbi. Partidele de opoziție care susțin euroscepticismul și naționalismul au apărut, dar paradoxal, Partidul Progresist Sârbească (SNS) rămâne cel mai solid partener european. Această dinamică a întărit fenomenul „stabilitocrației”, creând un teren fertil pentru politici iliberale care ignoră statul de drept și drepturile minorităților conform unei interpretări majoritare a democrației.</p>\n<p>Al doilea scop al acestei narațiuni este de a întări naționalismul în politicile regionale, care, deși interconectate cu primul, vizează și cetățenii din țările vecine, în special Muntenegru și Bosnia și Herțegovina. Acest lucru a dus la o influență crescută a Belgradului prin politicieni dependenți de sprijinul sârbească. Acțiunile Bisericii Ortodoxe Sârbe din Muntenegru au împuternicit partidele „reformiste” pro-sârbe și pro-ruse care au fost parte a guvernului din toamna anului 2020. În Bosnia și Herțegovina, sprijinul pentru Milorad Dodik, liderul politic al entității Republika Srpska (în prezent sub sancțiuni americane), contribuie la destabilizarea suplimentară a țării.</p>\n<p><strong>Perpetuarea mitului</strong></p>\n<p>Prietenia sârbo-rusă este un mit politic construit care a apărut în timpul erei Milošević, dar a câștigat prominență după schimbările din Rusia și întărirea poziției lui Putin. Pentru Rusia, extinderea „Big Bang” a UE, împreună cu noii membri NATO din părțile estice și sud-estice ale Europei, a semnalat o oportunitate de acțiune pentru a asigura sfera de influență rusă. Serbia, cu sentimentele sale anti-NATO și anti-occidentale, cauzate în principal de bombardamentele din 1999 și activitățile Tribunalului de la Haga, a devenit un partener util, deschizând o fereastră pentru o influență reînnoită în regiune.</p>\n<p>Mitul a fost îmbrățișat de Boris Tadić și cercul său, și mai târziu a fost dezvoltat de Aleksandar Vučić. Drept urmare, acesta a favorizat semnificativ sentimentele anti-UE în rândul cetățenilor sârbi, în timp ce întărea naționalismul și influența rusă în regiune. Raționamentul predominant în Serbia este că Occidentul nu poate fi de încredere și că legăturile strânse cu Rusia sunt singura garanție pentru păstrarea integrității teritoriale a țării și evitarea recunoașterii Kosovo pe scena internațională. Mitul subliniază relațiile strategice dintre Serbia și Rusia în politica externă și economie. Interesant, datele nu par să confirme această afirmație, deoarece Rusia nu se află nici măcar printre primele cinci cele mai mari parteneri comerciali ai Serbiei. Raporturile din 2023 demonstrează că comerțul UE-Serbia în bunuri a reprezentat 60% din comerțul total al Serbiei. Mai mult, UE este cel mai mare donator în Republica Serbia.</p>\n<p>Pe de altă parte, Rusia își vede relația cu Serbia ca pe un mijloc de a-și reafirma influența în Balcani, de a contracara expansiunea NATO și de a proiecta puterea într-o regiune geopolitic semnificativă. Un exemplu al acestei influențe extinse rusești este tentativa de lovitură de stat din 2016 din Muntenegru, unde serviciile de informații militare ruse (GRU), cu ajutorul partenerilor sârbi și liderilor politici locali pro-sârbi, au încercat să răstoarne violent guvernul în timpul alegerilor parlamentare. Serviciile de securitate muntenegrene au arestat 20 de cetățeni sârbi suspectați că ar fi complotat pentru a împiedica alegerea unui guvern pro-NATO, tocmai când Muntenegru urma să adere la Alianță în anul următor.</p>\n<p>În timp ce mulți cetățeni sârbi percep prietenia cu Rusia ca fiind benefică, experții avertizează că schimbările graduale și indirecte, în principal în sferele culturale și de valori, sunt adesea trecute cu vederea. Acest mit îngustează identitatea sârbească și favorizează tendințele anti-modernizare, făcând societatea mai puțin inclusivă și subminând încrederea publicului în instituții și vecinii europeni.</p>\n<p>În discursurile sale, Vučić pledează pentru o politică externă „în patru piloni” care caută să echilibreze relațiile dintre Vest, Rusia, China și, de asemenea, statele arabe. Unul dintre exemplele acestei politici externe multi-focalizate este recentele dezvăluiri ale <em>Financial Times</em>. Ziarul a raportat despre o exportare de grenade sârbești în Ucraina în valoare de 800 de milioane de euro (prin state membre ale UE). Această știre, confirmată de Vučić, nu a provocat o reacție puternică din partea Rusiei. Analiștii notează că exporturile de muniție ale Serbiei către Ucraina nu sunt determinate de un angajament real de a susține ucrainenii împotriva agresiunii ruse, ci sunt motivate în principal de interese economice și politice menite să atenueze presiunea occidentală. Veniturile din aceste tranzacții, la fel ca alte fonduri ale UE, sunt susceptibile să întărească regimul autocratic existent, care este modelat după Rusia. În cele din urmă, în timp ce narațiunea prieteniei eterne rezonează cu societatea sârbească, relația este fundamental pragmatică, condusă de interese strategice mai degrabă decât de prietenie și loialitate genuină.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> este o științifică politică și profesor asistent la Institutul de Studii Europene de la Universitatea Jagielloniană din Cracovia. Interesele sale academice includ procesele de transformare și problemele de identitate în Europa Centrală și de Est, precum și politica de partid, naționalismul, populismul și euroscepticismul în regiunea CEE și Balcani.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:03:56.273",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Prietenia sârbo-rusă este un mit construit politic care a apărut în timpul erei Milošević, dar a câștigat prominență după schimbările din Rusia și întărirea poziției lui Putin. Serbia, cu sentimentele sale anti-NATO și anti-occidentale cauzate în principal de bombardamentele din 1999 și activitățile Tribunalului de la Haga, a devenit un partener util pentru Rusia, deschizând o fereastră pentru o influență reînnoită în regiune.</I>\n<br><br>\nDupă ce a citit o serie despre istoria sârbească a secolelor 19 și începutul secolului 20 de Slobodan Jovanović, un istoric sârbește foarte apreciat, avocat, filozof, critic literar, diplomat și politician din începutul secolului 20, s-ar putea întreba de ce mitul prieteniei sârbo-ruse pare atât de durabil în politica, cultura și societatea sârbească contemporană. Într-adevăr, prezența istorică a Rusiei a fost mai puțin semnificativă decât cea a altor puteri europene. Răspunsul se află în construcția politică a acestei prietenii istorice în ultimele decenii. Acest mit servește ambele națiuni. Pentru Rusia, ajută la menținerea influenței în Balcani și la contracararea prezenței UE, în timp ce pentru Serbia susține poziția sa în problema Kosovo și întărește politicile iliberale.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"ro",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:05:32.772",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"El mito de la amistad serbio-rusa",
                key:"uid": string:"2c2af837-e2c1-4a6e-82a0-228cfef80cf8",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>La emancipación serbia en el siglo XIX transformó una tierra agrícola pobre y despoblada en una nación moderna según los estándares europeos. El historiador Leopold von Ranke elogió esta transformación en su libro de 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, que celebró la revuelta de Serbia contra el dominio otomano. El país atrajo a numerosos extranjeros de naciones europeas más prósperas, quienes contribuyeron a su modernización en varios sectores, incluyendo la música, la arquitectura, el ejército y la academia. A lo largo del siglo XIX, Serbia, inicialmente autónoma dentro del Imperio Otomano y ganando independencia en 1878, ejemplificó el proceso de una antigua provincia otomana que completó con éxito una modernización al estilo europeo. No había feudalismo, boyardos ni alta cultura que excluyera a los hablantes de lengua común, y la influencia rusa en el país fue relativamente modesta durante ese tiempo.</p>\n<p><strong>Desconfianza soviética</strong></p>\n<p>En el siglo XIX, los zares rusos favorecieron a Bulgaria sobre Serbia debido a su proximidad a su objetivo de tomar Constantinopla. Al mismo tiempo, Serbia estaba alineada con la esfera de influencia de los Habsburgo. El imperio de los Habsburgo, junto con otras potencias europeas, frustró el Tratado de San Stefano respaldado por Rusia en 1878, impidiendo la formación de una Bulgaria expandida que habría incluido gran parte de la actual Serbia del sur.</p>\n<p>Hacia finales del siglo XIX, la influencia rusa en Serbia creció con el ascenso del Partido Radical liderado por Nikola Pašić, un prominente rusófilo y estadista influyente. A pesar del golpe de mayo en 1903 y el posterior cambio dinástico, Rusia no fue el único aliado de Serbia. San Petersburgo compartió este papel con Francia. Tras la Revolución de Octubre, la influencia francesa se convirtió en la más significativa hasta finales de la década de 1930.</p>\n<p>Durante el período de entreguerras, el Reino de Yugoslavia fue un firme oponente de la Unión Soviética, con relaciones diplomáticas formales establecidas solo en 1940. Sin embargo, la actitud hacia la emigración blanca rusa que se asentó en números significativos en Belgrado y otras ciudades fue marcadamente positiva, contrastando con los sentimientos hacia los soviéticos.</p>\n<p>Al final de la Segunda Guerra Mundial, los partisanos yugoslavos se habían convertido en uno de los movimientos de resistencia anti-eje más efectivos, liberando la totalidad de Yugoslavia para mayo de 1945 junto con los ejércitos británico y rojo. A diferencia de otros estados socialistas, la Yugoslavia socialista experimentó la salida del Ejército Rojo de su territorio en la primavera de 1945. Joseph Broz Tito, líder de los comunistas yugoslavos, había ganado la confianza de Stalin debido a la rápida soviética del estado. Sin embargo, en 1948, ocurrió una importante escisión con la “ruptura Tito-Stalin”. Stalin impuso un bloqueo económico a Yugoslavia y desplegó tropas soviéticas en las fronteras de Hungría, Rumanía y Bulgaria con Yugoslavia. Esto llevó a la purga de comunistas yugoslavos sospechosos de ser pro-soviéticos. La ruptura de relaciones con Stalin permitió que el socialismo yugoslavo se desarrollara independientemente de la influencia soviética, pero también fomentó una actitud cautelosa entre los principales comunistas yugoslavos hacia la Unión Soviética.</p>\n<p>Después de la muerte de Tito en 1980, el poder de los líderes comunistas en las diversas repúblicas yugoslavas creció, junto con un aumento del etno-nacionalismo. Slobodan Milošević emergió como la figura dominante entre estos líderes tras la \"Revolución Antiburocrática\", una serie de golpes en Vojvodina, Kosovo y Montenegro. Una diferencia clave entre Milošević y otros políticos etno-nacionalistas en la región fue su fe en la Unión Soviética y más tarde en Rusia. Curiosamente, Boris Yeltsin, el primer presidente de Rusia, desconfió de Milošević. Durante las Guerras Yugoslavas de la década de 1990, Rusia apoyó sanciones internacionales contra el régimen de Milošević. En 1992, Moscú respaldó las resoluciones del Consejo de Seguridad de la ONU que imponían sanciones y establecían el Tribunal Penal Internacional para la antigua Yugoslavia en La Haya.</p>\n<p>En la Guerra de Kosovo de 1999, Rusia no asistió a la Yugoslavia de Milošević, aunque expresó descontento por los bombardeos de la OTAN en Serbia. Buscando establecer una base en la región, Rusia desplegó fuerzas de mantenimiento de la paz en Kosovo tras el Acuerdo de Kumanovo en junio de 1999, haciéndolo sin consultar a la comunidad internacional. Sin embargo, el contingente no participó efectivamente en la misión de mantenimiento de la paz. Aún así, el bombardeo de Serbia por parte de la OTAN en 1999 se convirtió en el principal argumento que respaldaba los pensamientos y sentimientos de los círculos antioccidentales, que afirmaban que el único socio de confianza se podía encontrar en el Este ortodoxo.</p>\n<p>Tras los cambios democráticos en Serbia y la Revolución de Octubre de 2000, que puso fin al régimen de Milošević, Yugoslavia entró en un nuevo capítulo democrático por primera vez desde la ocupación del Eje en 1941. En 2003 se transformó en la Unión Estatal de Serbia y Montenegro.</p>\n<p><strong>Construcción del mito</strong></p>\n<p>Las reformas democráticas en Serbia fueron efímeras. Elementos del <em>ancien régime</em> y antiguos aliados de Milošević orquestaron el asesinato del primer ministro reformista Zoran Đinđić. Su principal rival político, Vojislav Koštunica, quien fue presidente de Yugoslavia de 2000 a 2003, se cree que protegió a los conspiradores tras convertirse en primer ministro a principios de 2004. Koštunica y sus asociados reintrodujeron gradualmente una narrativa clave de la propaganda de Milošević: la traición de Serbia por parte de antiguos aliados occidentales, principalmente EE. UU. y el Reino Unido. Este cambio fue acompañado por un aumento del clericalismo, el revisionismo histórico y el desarrollo de un nuevo mito de amistad eterna con Rusia, la nación ortodoxa más grande.</p>\n<p>Esta narrativa fue fundamental para permitir que la élite política evadiera la responsabilidad por la disolución de Yugoslavia, las guerras perdidas y la empobrecimiento del país. Para sostener esta narrativa, tener un poderoso aliado extranjero como la Rusia de Putin se volvió esencial para el nacionalismo serbio. Serbia experimentó tiempos turbulentos, con Montenegro proclamando su independencia en 2006, seguido por Kosovo en 2008. Al mismo tiempo, para Rusia, la expansión oriental de la OTAN (1999-2004) y de la Unión Europea (2004-07) representaba amenazas a su influencia deseada sobre las antiguas repúblicas soviéticas y estados satélites. Concurrentemente, los países balcánicos se estaban orientando hacia Occidente al presentar solicitudes a la UE y la OTAN, y la Cumbre de Salónica de 2003 confirmó el compromiso de la UE de incluir a las naciones de los Balcanes Occidentales.</p>\n<p>Simultáneamente, Serbia buscó un aliado significativo para apoyar su no reconocimiento de Kosovo en la arena internacional, un papel que Rusia estaba ansiosa por cumplir, especialmente en medio de la creciente competencia con EE. UU. y sus aliados europeos. Sin embargo, el respaldo ruso a las políticas serbias en el Consejo de Seguridad de la ONU, particularmente en lo que respecta al estatus de Kosovo, tuvo un precio.</p>\n<p>En 2008, la industria petrolera de Serbia fue vendida a la empresa rusa Gazprom por una fracción de su valor de mercado. Esta transacción fue denominada como el \"trato del siglo\" y fue apoyada por Koštunica y otros políticos destacados, reflejando un consenso político que la veía como un movimiento beneficioso. Boris Tadić, presidente de Serbia de 2004 a 2012, expresó confianza en este enfoque durante su discurso de inauguración en 2004, afirmando: \"Hoy, nuestras prioridades de política exterior son la integración europea, la buena vecindad y las relaciones equilibradas con los tres puntos centrífugos de la política mundial: Bruselas, Washington y Moscú.\" Después de visitar Pekín en agosto de 2009, definió aún más la política exterior de Serbia dentro del marco de \"cuatro pilares\".</p>\n<p>Después de que Boris Tadić reemplazara a Koštunica como la figura política principal de Serbia en 2008, la influencia rusa continuó creciendo a pesar de la aparente posición de Tadić como un estadista pro-europeo. Notablemente, fue uno de los pocos líderes europeos que no condenó la guerra de Rusia en Georgia ese mismo año. Mientras Tadić promovía mensajes de reconciliación en la antigua región yugoslava, sus políticas se alineaban con el etno-nacionalismo, apoyando sutilmente a políticos y partidos nacionalistas serbios, particularmente entre las minorías serbias en la región. Su enfoque, especialmente en lo que respecta a Kosovo, Montenegro y Bosnia y Herzegovina (República Srpska), sentó las bases para la era posterior a 2012, ya que el nuevo establecimiento político serbio probablemente continuaría apoyando a estos mismos grupos.</p>\n<p>El cambio político de 2012 marcó el ascenso del Partido Progresista Serbio (SNS) liderado por Tomislav Nikolić y Aleksandar Vučić, antiguos asociados cercanos de Vojislav Šešelj, quien había sido condenado por el Tribunal Penal Internacional para la antigua Yugoslavia (TPIY) por crímenes contra la minoría croata en Vojvodina durante las Guerras Yugoslavas. Este cambio fue facilitado por Ivica Dačić, líder del Partido Socialista de Serbia (SPS), quien cambió de alianzas para apoyar al SNS. Dačić ha permanecido consistentemente como uno de los aliados más leales de Rusia en la región.</p>\n<p><strong>¿Amigos para siempre o socios pragmáticos?</strong></p>\n<p>El potencial reformista y las expectativas sobre el SNS y el SPS disminuyeron gradualmente a pesar de algunos desarrollos positivos respecto a Kosovo y la firma del Acuerdo de Bruselas, que buscaba normalizar las relaciones entre Serbia y Kosovo bajo los auspicios de la UE. La primera guerra en Ucrania en 2014 marcó un período de aumento de la influencia rusa no solo en Serbia, sino también en Montenegro y Bosnia y Herzegovina.</p>\n<p>A medida que la UE luchaba por presentar una postura unificada en apoyo a Ucrania, algunos estados miembros comenzaron a explorar un posible acercamiento a Rusia ya en 2015, buscando aliviar las relaciones económicas y discutir temas como viajes, visas y política energética. Esto proporcionó un mensaje valioso a la élite política serbia, que reconoció que la expansión de la influencia rusa podría servir a sus intereses. En 2014, tanto Dmitry Medvedev como Vladimir Putin visitaron Belgrado, ofreciendo “apoyo incondicional” para la reintegración de Kosovo en Serbia.</p>\n<p>Souvenirs y grafitis con símbolos serbios y rusos, así como imágenes de Putin, comenzaron a aparecer en 2014. Dos años después, se habían convertido en símbolos de movimientos nacionalistas “antiimperialistas” y de hooligans del fútbol. El pico de la \"putinomanía\" ocurrió durante la inauguración de la Iglesia Sveti Sava en enero de 2019, donde Putin y Vučić fueron los principales invitados. Después de la invasión rusa a gran escala de Ucrania en 2022, algunos compararon la popularidad de Putin en Serbia con la disfrutada por las estrellas de rock. Esto sorprendió a muchos rusos que huyeron de su patria y se asentaron en Belgrado para evitar el reclutamiento. Putin sigue siendo el político extranjero más popular, lo que explica por qué el 80 por ciento de los ciudadanos se opone a la introducción de sanciones contra Rusia.</p>\n<p>En los años previos a la pandemia de COVID-19, el mito de la amistad entre Rusia y Serbia fue efectivamente propagado en los medios occidentales. Los periodistas extranjeros a menudo se basaban en fuentes serbias que elaboraban esta narrativa, en lugar de analizar de manera independiente los lazos históricos, políticos y económicos. Este mito fue respaldado por las “conexiones especiales” entre líderes políticos, funcionarios de la iglesia, clubes deportivos y figuras influyentes estrechamente vinculadas al aparato estatal, como el director de cine Emir Kusturica y el poeta Matija Bećković. Este entorno contribuyó a lo que algunos analistas se refieren como el \"olvido sistemático\" de los hechos históricos, creando una narrativa que retrataba a Rusia como el socio más importante de la política exterior de Serbia y el donante clave de la economía. Esto a pesar de que la UE es el mayor proveedor de asistencia financiera a Serbia. En 2018, para conmemorar el 180 aniversario de las relaciones diplomáticas entre Serbia y Rusia, los ministros de exteriores Ivica Dačić y Sergey Lavrov publicaron un artículo conjunto en <em>Rossiyskaya Gazeta</em> y el serbio <em>Politika</em>, destacando años de “amistad, confianza y cooperación” entre las \"dos naciones fraternales\". Durante la pandemia de COVID-19, Rusia, junto con China, empleó la \"diplomacia de vacunas\" para fomentar la venta de su equipo médico y vacunas. Esto también se hizo para alimentar la desconfianza hacia las vacunas y medicamentos producidos en Occidente.</p>\n<p>En los medios serbios, la agresión rusa contra Ucrania en febrero de 2022 fue en gran medida retratada como provocada por la OTAN, con argumentos generalizados que afirmaban que Rusia estaba defendiendo a los ciudadanos de habla rusa. Según el informe del Centro de Investigación, Transparencia y Responsabilidad (CRTA), una organización de derechos humanos serbia, la mayoría de la cobertura mediática tiende a ser pro-rusa y presenta informes sesgados. Mientras que la mayoría de las naciones europeas condenaron la brutalidad de la invasión rusa, intelectuales serbios, funcionarios de la iglesia y celebridades firmaron peticiones contra las sanciones a Rusia. La petición exigía que los funcionarios serbios no se unieran a las sanciones impuestas por Occidente, a pesar de las obligaciones de Serbia de alinear su política exterior con la de la UE como otros candidatos de la UE de la región. Serbia fue el único estado candidato de la UE que no cumplió con este compromiso.</p>\n<p><strong>Mundo serbio y sus repercusiones</strong></p>\n<p>El desarrollo del proyecto <em>Srpski svet</em> (Mundo Serbio), un contraparte más pequeña del <em>Russkiy mir</em> (Mundo Ruso), ejemplifica cómo las ideas rusas han sido adaptadas para fines locales. En 2021, el ministro del Interior serbio Aleksandar Vulin, un político veterano de la era de Milošević, fue puesto a cargo de promover este nuevo concepto. El Mundo Serbio tiene como objetivo crear un “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Mundo Serbio Unido), abogando por la unificación de los serbios en la región para proteger su identidad, lengua, cultura e historia, con Belgrado como la capital central de toma de decisiones. Como declaró Vulin, el objetivo a largo plazo es la unidad política entre los serbios. Sin embargo, los defensores de este concepto no mencionan que integrar los Balcanes Occidentales con la UE permitiría una vida sin fronteras para los serbios en la región.</p>\n<p>El principal (mal)uso del mito de la amistad sirve a agendas políticas, reflejando una continuidad de temas de la propaganda de Milošević, y finalmente construida en la época de Koštunica. Los responsables de políticas serbias emplean esta narrativa para dos propósitos principales. Primero, imponen ciertos valores a través del currículo escolar, promueven relaciones especiales en cultura y deportes, y fomentan una sociedad clerical que ve a las iglesias ortodoxas en Belgrado y Moscú como las únicas instituciones “puras”. Esta estrategia promueve “valores y cultura tradicionales” alineados con la Rusia de Putin mientras condena a Occidente liberal. El revisionismo histórico contribuye significativamente a un culto de auto-victimización étnica. En consecuencia, el apoyo a la integración en la UE ha disminuido entre los ciudadanos serbios. Han surgido partidos de oposición que abogan por el euroescepticismo y el nacionalismo, sin embargo, paradójicamente, el Partido Progresista Serbio (SNS) en el poder sigue siendo el socio europeo más sólido. Esta dinámica ha fortalecido el fenómeno de la “estabilitocracia”, creando un terreno fértil para políticas illiberales que desatienden el estado de derecho y los derechos de las minorías según una interpretación mayoritaria de la democracia.</p>\n<p>El segundo propósito de esta narrativa es reforzar el nacionalismo en las políticas regionales, que, aunque interconectadas con la primera, también apuntan a los ciudadanos de los países vecinos, particularmente Montenegro y Bosnia y Herzegovina. Esto ha resultado en una mayor influencia de Belgrado a través de políticos dependientes del apoyo serbio. Las acciones de la Iglesia Ortodoxa Serbia en Montenegro han empoderado a partidos “reformistas” pro-serbios y pro-rusos que han sido parte del gobierno desde el otoño de 2020. En Bosnia y Herzegovina, el apoyo a Milorad Dodik, el líder político de la entidad República Srpska (actualmente bajo sanciones de EE. UU.), contribuye a la mayor desestabilización del país.</p>\n<p><strong>Perpetuando el mito</strong></p>\n<p>La amistad serbio-rusa es un mito políticamente construido que surgió durante la era de Milošević pero ganó prominencia tras los cambios en Rusia y el fortalecimiento de la posición de Putin. Para Rusia, la expansión “Big Bang” de la UE, junto con nuevos miembros de la OTAN de las partes oriental y sudeste de Europa, señalaba una oportunidad para actuar y asegurar la esfera de influencia rusa. Serbia, con sus sentimientos anti-OTAN y antioccidentales, causados principalmente por los bombardeos de 1999 y las actividades del Tribunal de La Haya, se convirtió en un socio útil, abriendo una ventana para una influencia renovada en la región.</p>\n<p>El mito fue abrazado por Boris Tadić y su círculo, y más tarde fue desarrollado por Aleksandar Vučić. Como resultado, ha fomentado significativamente los sentimientos anti-UE entre los ciudadanos serbios mientras refuerza el nacionalismo y la influencia rusa en la región. El razonamiento predominante en Serbia es que Occidente no se puede confiar y que los lazos fuertes con Rusia son la única garantía para preservar la integridad territorial del país y evitar el reconocimiento de Kosovo en el escenario internacional. El mito enfatiza las relaciones estratégicas entre Serbia y Rusia en política exterior y economía. Curiosamente, los datos no parecen confirmar esta afirmación, ya que Rusia ni siquiera está entre los cinco principales socios comerciales de Serbia. Los informes de 2023 demuestran que el comercio de bienes entre la UE y Serbia representó el 60 por ciento del comercio total de Serbia. Además, la UE es el mayor donante en la República de Serbia.</p>\n<p>Por el contrario, Rusia ve su relación con Serbia como un medio para reafirmar influencia en los Balcanes, contrarrestar la expansión de la OTAN y proyectar poder dentro de una región geopolíticamente significativa. Un ejemplo de esta extendida influencia rusa es el intento de golpe de 2016 en Montenegro, donde la inteligencia militar rusa (GRU), con la asistencia de socios serbios y líderes políticos locales pro-serbios, buscó derrocar violentamente al gobierno durante las elecciones parlamentarias. Los servicios de seguridad montenegrinos arrestaron a 20 ciudadanos serbios sospechosos de conspirar para impedir la elección de un gobierno pro-OTAN, justo cuando Montenegro estaba a punto de unirse a la Alianza el año siguiente.</p>\n<p>Si bien muchos ciudadanos serbios perciben la amistad con Rusia como beneficiosa, los expertos advierten que los cambios graduales e indirectos, principalmente en las esferas cultural y de valores, a menudo son pasados por alto. Este mito estrecha la identidad serbia y fomenta tendencias anti-modernización, haciendo que la sociedad sea menos inclusiva y socavando la confianza pública en las instituciones y en los vecinos europeos.</p>\n<p>En sus discursos, Vučić aboga por una política exterior de “cuatro pilares” que busca equilibrar las relaciones entre Occidente, Rusia, China y también los estados árabes. Uno de los ejemplos de esta política exterior multifocal es la reciente revelación del <em>Financial Times</em>. El periódico informó sobre una exportación de granadas serbias a Ucrania por valor de 800 millones de euros (a través de estados miembros de la UE). Esta noticia, confirmada por Vučić, no provocó una fuerte reacción de Rusia. Los analistas señalan que las exportaciones de municiones de Serbia a Ucrania no están impulsadas por un compromiso genuino de apoyar a los ucranianos contra la agresión rusa, sino que están motivadas principalmente por intereses económicos y políticos destinados a aliviar la presión occidental. Los ingresos de estas transacciones, al igual que otros fondos de la UE, probablemente refuercen el régimen autocrático existente, que está modelado según Rusia. En última instancia, aunque la narrativa de la amistad eterna resuena en la sociedad serbia, la relación es fundamentalmente pragmática, impulsada por intereses estratégicos en lugar de una amistad y lealtad genuinas.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> es científica política y profesora asistente en el Instituto de Estudios Europeos de la Universidad Jaguelónica en Cracovia. Sus intereses académicos incluyen procesos de transformación y cuestiones de identidad en Europa Central y del Este, así como política de partidos, nacionalismo, populismo y euroescepticismo en la región de CEE y los Balcanes.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:49:04.656",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>La amistad serbio-rusa es un mito políticamente construido que surgió durante la era de Milošević, pero ganó prominencia tras los cambios en Rusia y el fortalecimiento de la posición de Putin. Serbia, con sus sentimientos anti-OTAN y antioccidentales que fueron causados principalmente por los bombardeos de 1999 y las actividades del Tribunal de La Haya, se convirtió en un socio útil para Rusia, abriendo una ventana para una renovada influencia en la región.</I>\n<br><br>\nDespués de leer una serie sobre la historia serbia de los siglos XIX y XX por Slobodan Jovanović, un historiador serbio altamente estimado, abogado, filósofo, crítico literario, diplomático y político de principios del siglo XX, uno podría preguntarse por qué el mito de la amistad serbio-rusa parece tan perdurable en la política, cultura y sociedad serbias contemporáneas. De hecho, la presencia histórica de Rusia fue menos significativa que la de otras potencias europeas. La respuesta radica en la construcción política de esta amistad histórica en las últimas décadas. Este mito sirve a ambas naciones. Para Rusia, ayuda a mantener la influencia en los Balcanes y contrarrestar la presencia de la UE, mientras que para Serbia apoya su posición en el actual problema de Kosovo y refuerza políticas illiberales.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"es",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:49:04.658",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Der Mythos der serbisch-russischen Freundschaft",
                key:"uid": string:"2d048622-cba0-4396-ae3d-c3471c851f3b",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Die serbische Emanzipation im 19. Jahrhundert verwandelte ein armes, unterbevölkertes Agrarland in eine moderne Nation nach europäischen Standards. Der Historiker Leopold von Ranke lobte diese Transformation in seinem Buch von 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, das Serbiens Aufstand gegen die osmanische Herrschaft feierte. Das Land zog zahlreiche Ausländer aus wohlhabenderen europäischen Nationen an, die zu seiner Modernisierung in verschiedenen Sektoren beitrugen, darunter Musik, Architektur, Militär und Wissenschaft. Im Laufe des 19. Jahrhunderts stellte Serbien, das zunächst autonom im Osmanischen Reich war und 1878 die Unabhängigkeit erlangte, den Prozess dar, wie eine ehemalige osmanische Provinz erfolgreich eine europäische Modernisierung vollzog. Es gab keinen Feudalismus, keine Boyaren oder Hochkultur, die Sprecher der gemeinsamen Sprache ausschloss, und der russische Einfluss im Land war zu dieser Zeit relativ bescheiden.</p>\n<p><strong>Sowjetisches Misstrauen</strong></p>\n<p>Im 19. Jahrhundert bevorzugten die russischen Zaren Bulgarien gegenüber Serbien aufgrund seiner Nähe zu ihrem Ziel, Konstantinopel zu erobern. Gleichzeitig war Serbien mit dem Habsburger Einflussbereich verbunden. Das Habsburgerreich, zusammen mit anderen europäischen Mächten, vereitelte den von Russland unterstützten Vertrag von San Stefano im Jahr 1878 und verhinderte die Bildung eines erweiterten Bulgariens, das einen Großteil des heutigen Südserbiens umfasst hätte.</p>\n<p>Bis zum späten 19. Jahrhundert wuchs der russische Einfluss in Serbien mit dem Aufstieg der Radikalen Partei unter der Führung von Nikola Pašić, einem prominenten Russophilen und einflussreichen Staatsmann. Trotz des Mai-Putsches von 1903 und des anschließenden dynastischen Wechsels war Russland nicht Serbiens alleiniger Verbündeter. St. Petersburg teilte diese Rolle mit Frankreich. Nach der Oktoberrevolution wurde der französische Einfluss bis Ende der 1930er Jahre am bedeutendsten.</p>\n<p>Während der Zwischenkriegszeit war das Königreich Jugoslawien ein fester Gegner der Sowjetunion, wobei formelle diplomatische Beziehungen erst 1940 aufgenommen wurden. Die Haltung gegenüber der russischen Weißen Emigration, die sich in erheblichem Maße in Belgrad und anderen Städten niederließ, war jedoch auffällig positiv und unterschied sich von den Gefühlen gegenüber den Sowjets.</p>\n<p>Bis zum Ende des Zweiten Weltkriegs waren die jugoslawischen Partisanen eine der effektivsten anti-Achsen-Widerstandsbewegungen geworden, die bis Mai 1945 zusammen mit den britischen und roten Armeen ganz Jugoslawien befreiten. Im Gegensatz zu anderen sozialistischen Staaten erlebte das sozialistische Jugoslawien im Frühjahr 1945 den Abzug der Roten Armee von seinem Territorium. Joseph Broz Tito, der Führer der jugoslawischen Kommunisten, hatte Stalins Vertrauen aufgrund der raschen Sowjetisierung des Staates gewonnen. 1948 kam es jedoch zu einem großen Schisma mit dem „Tito-Stalin-Split“. Stalin verhängte eine wirtschaftliche Blockade gegen Jugoslawien und verlegte sowjetische Truppen an die Grenzen von Ungarn, Rumänien und Bulgarien zu Jugoslawien. Dies führte zur Säuberung jugoslawischer Kommunisten, die verdächtigt wurden, pro-sowjetisch zu sein. Der Bruch der Beziehungen zu Stalin ermöglichte es dem jugoslawischen Sozialismus, unabhängig vom sowjetischen Einfluss zu wachsen, förderte jedoch auch eine vorsichtige Haltung unter den wichtigsten jugoslawischen Kommunisten gegenüber der Sowjetunion.</p>\n<p>Nach Titos Tod im Jahr 1980 wuchs die Macht der kommunistischen Führer in den verschiedenen jugoslawischen Republiken, begleitet von einem Anstieg des ethnonationalistischen Gedankens. Slobodan Milošević trat als dominante Figur unter diesen Führern nach der „Antibürokratischen Revolution“ hervor, einer Reihe von Putschen in Vojvodina, Kosovo und Montenegro. Ein wesentlicher Unterschied zwischen Milošević und anderen ethnonationalistischen Politikern in der Region war sein Vertrauen in die Sowjetunion und später Russland. Interessanterweise war Boris Jelzin, der erste Präsident Russlands, misstrauisch gegenüber Milošević. Während der jugoslawischen Kriege der 1990er Jahre unterstützte Russland internationale Sanktionen gegen das Milošević-Regime. 1992 unterstützte Moskau die Resolutionen des UN-Sicherheitsrates, die Sanktionen verhängten und das Internationale Strafgericht für das ehemalige Jugoslawien in Den Haag einrichteten.</p>\n<p>Im Kosovo-Krieg 1999 half Russland Miloševićs Jugoslawien nicht, äußerte jedoch Unmut über die NATO-Bombardierung Serbiens. Um einen Fuß in der Region zu fassen, entsandte Russland nach dem Kumanovo-Abkommen im Juni 1999 Friedenstruppen nach Kosovo, ohne die internationale Gemeinschaft zu konsultieren. Der Kontingent nahm jedoch nicht effektiv an der Friedensmission teil. Dennoch wurde die NATO-Bombardierung Serbiens im Jahr 1999 zum Hauptargument, das die Gedanken und Gefühle antiwestlicher Kreise untermauerte, die behaupteten, dass der einzige vertrauenswürdige Partner im orthodoxen Osten zu finden sei.</p>\n<p>Nach den demokratischen Veränderungen in Serbien und der Oktoberrevolution von 2000, die Miloševićs Herrschaft beendete, trat Jugoslawien zum ersten Mal seit der Achsenbesetzung 1941 in ein neues demokratisches Kapitel ein. 2003 verwandelte es sich in den Staatenbund Serbien und Montenegro.</p>\n<p><strong>Der Mythos wird konstruiert</strong></p>\n<p>Die demokratischen Reformen in Serbien waren von kurzer Dauer. Elemente des <em>ancien régime</em> und ehemalige Verbündete von Milošević orchestrierten die Ermordung des reformistischen Premierministers Zoran Đinđić. Sein Hauptpolitischer Rivale, Vojislav Koštunica, der von 2000 bis 2003 Präsident Jugoslawiens war, soll die Verschwörer nach seinem Amtsantritt als Premierminister Anfang 2004 geschützt haben. Koštunica und seine Mitarbeiter führten allmählich eine zentrale Erzählung aus Miloševićs Propaganda wieder ein: den Verrat Serbiens durch ehemalige westliche Verbündete, hauptsächlich die USA und das Vereinigte Königreich. Dieser Wandel ging einher mit einem Anstieg des Klerikalismus, des historischen Revisionismus und der Entwicklung eines neuen Mythos von ewiger Freundschaft mit Russland, der größten orthodoxen Nation.</p>\n<p>Diese Erzählung war entscheidend dafür, dass die politische Elite die Verantwortung für die Auflösung Jugoslawiens, verlorene Kriege und die Verarmung des Landes umgehen konnte. Um diese Erzählung aufrechtzuerhalten, wurde es für den serbischen Nationalismus unerlässlich, einen mächtigen ausländischen Verbündeten wie Putins Russland zu haben. Serbien erlebte turbulente Zeiten, als Montenegro 2006 die Unabhängigkeit erklärte, gefolgt von Kosovo im Jahr 2008. Gleichzeitig stellten sich die russischen Interessen dem östlichen NATO-Erweiterung (1999-2004) und der Europäischen Union (2004-07) entgegen, die Bedrohungen für den gewünschten Einfluss über ehemalige Sowjetrepubliken und Satellitenstaaten darstellten. Gleichzeitig orientierten sich die Balkanländer nach Westen, indem sie EU- und NATO-Anträge einreichten, und der Thessaloniki-Gipfel von 2003 bestätigte das Engagement der EU, die westlichen Balkanländer einzubeziehen.</p>\n<p>Gleichzeitig suchte Serbien einen bedeutenden Verbündeten, um seine Nichtanerkennung von Kosovo in der internationalen Arena zu unterstützen, eine Rolle, die Russland bereitwillig übernehmen wollte, insbesondere angesichts des zunehmenden Wettbewerbs mit den USA und ihren europäischen Verbündeten. Allerdings kam die russische Unterstützung serbischer Politiken im UN-Sicherheitsrat, insbesondere in Bezug auf den Status von Kosovo, zu einem Preis.</p>\n<p>Im Jahr 2008 wurde die serbische Erdölindustrie für einen Bruchteil ihres Marktwerts an das russische Unternehmen Gazprom verkauft. Diese Transaktion wurde als „Deal des Jahrhunderts“ bezeichnet und von Koštunica und anderen führenden Politikern unterstützt, was einen politischen Konsens widerspiegelt, der sie als vorteilhaft ansah. Boris Tadić, Präsident Serbiens von 2004 bis 2012, äußerte während seiner Amtsantrittsrede 2004 Vertrauen in diesen Ansatz und erklärte: „Heute sind unsere außenpolitischen Prioritäten die europäische Integration, gute Nachbarschaft und ausgewogene Beziehungen zu den drei zentripetalen Punkten der Weltpolitik: Brüssel, Washington und Moskau.“ Nach einem Besuch in Peking im August 2009 definierte er die serbische Außenpolitik weiter im Rahmen von „vier Säulen“.</p>\n<p>Nachdem Boris Tadić 2008 Koštunica als führende politische Figur Serbiens abgelöst hatte, wuchs der russische Einfluss weiterhin, trotz Tadićs offensichtlicher Position als pro-europäischer Staatsmann. Bemerkenswerterweise war er einer der wenigen europäischen Führer, die den Krieg Russlands in Georgien im selben Jahr nicht verurteilten. Während Tadić Botschaften der Versöhnung in der ehemaligen jugoslawischen Region förderte, stimmten seine Politiken mit dem Ethnonationalismus überein und unterstützten subtil serbische nationalistische Politiker und Parteien, insbesondere unter serbischen Minderheiten in der Region. Sein Ansatz, insbesondere in Bezug auf Kosovo, Montenegro und Bosnien und Herzegowina (Republika Srpska), bereitete den Boden für die Zeit nach 2012, da die neue serbische politische Etablierung wahrscheinlich weiterhin diese gleichen Gruppen unterstützen würde.</p>\n<p>Der politische Wandel von 2012 markierte den Aufstieg der Serbischen Fortschrittspartei (SNS), die von Tomislav Nikolić und Aleksandar Vučić geleitet wurde, ehemaligen engen Mitarbeitern von Vojislav Šešelj, der vom Internationalen Strafgerichtshof für das ehemalige Jugoslawien (ICTY) wegen Verbrechen gegen die kroatische Minderheit in Vojvodina während der jugoslawischen Kriege verurteilt worden war. Dieser Wandel wurde von Ivica Dačić, dem Führer der Sozialistischen Partei Serbiens (SPS), erleichtert, der die Allianzen änderte, um die SNS zu unterstützen. Dačić ist seit jeher einer von Russlands loyalsten Verbündeten in der Region geblieben.</p>\n<p><strong>Freunde für immer oder pragmatische Partner?</strong></p>\n<p>Das reformistische Potenzial und die Erwartungen an die SNS und SPS nahmen allmählich ab, trotz einiger positiver Entwicklungen in Bezug auf Kosovo und der Unterzeichnung des Brüsseler Abkommens, das darauf abzielte, die Beziehungen zwischen Serbien und Kosovo unter EU-Aufsicht zu normalisieren. Der erste Krieg in der Ukraine im Jahr 2014 markierte eine Phase des zunehmenden russischen Einflusses, nicht nur in Serbien, sondern auch in Montenegro und Bosnien und Herzegowina.</p>\n<p>Während die EU Schwierigkeiten hatte, eine einheitliche Haltung zur Unterstützung der Ukraine zu präsentieren, begannen einige Mitgliedstaaten bereits 2015, potenzielle Annäherungen an Russland zu erkunden, um die wirtschaftlichen Beziehungen zu erleichtern und Themen wie Reisen, Visa und Energiepolitik zu diskutieren. Dies sendete eine wertvolle Botschaft an die serbische politische Elite, die erkannte, dass der wachsende russische Einfluss ihren Interessen dienen könnte. 2014 besuchten sowohl Dmitri Medwedew als auch Wladimir Putin Belgrad und boten „bedingungslose Unterstützung“ für die Reintegration Kosovos in Serbien an.</p>\n<p>Souvenirs und Graffiti mit serbischen und russischen Symbolen sowie Bildern von Putin tauchten 2014 auf. Zwei Jahre später waren sie Symbole für „antiimperialistische“ nationalistische Bewegungen und Fußball-Hooligans geworden. Der Höhepunkt der „Putinomanie“ fand während der Eröffnung der Sveti Sava Kirche im Januar 2019 statt, wo Putin und Vučić die Hauptgäste waren. Nach der umfassenden russischen Invasion der Ukraine im Jahr 2022 verglichen einige Putins Popularität in Serbien mit der von Rockstars. Dies kam für viele Russen, die ihrer Heimat entkommen waren und sich in Belgrad niedergelassen hatten, um der Einberufung zu entgehen, überraschend. Putin bleibt der beliebteste ausländische Politiker, was erklärt, warum 80 Prozent der Bürger gegen die Einführung von Sanktionen gegen Russland sind.</p>\n<p>In den Jahren vor der COVID-19-Pandemie wurde der Mythos der Freundschaft zwischen Russland und Serbien in den westlichen Medien effektiv propagiert. Ausländische Journalisten stützten sich oft auf serbische Quellen, die diese Erzählung schufen, anstatt die historischen, politischen und wirtschaftlichen Verbindungen unabhängig zu analysieren. Dieser Mythos wurde durch die „besonderen Verbindungen“ unter politischen Führern, Kirchenvertretern, Sportvereinen und einflussreichen Persönlichkeiten, die eng mit dem Staatsapparat verbunden sind, wie dem Filmregisseur Emir Kusturica und dem Dichter Matija Bećković, unterstützt. Dieses Umfeld trug zu dem bei, was einige Analysten als das „systematische Vergessen“ historischer Fakten bezeichnen, und schuf eine Erzählung, die Russland als Serbiens wichtigsten außenpolitischen Partner und wichtigsten wirtschaftlichen Geber darstellt. Dies geschieht trotz der Tatsache, dass die EU der größte Geber finanzieller Unterstützung für Serbien ist. 2018 veröffentlichten die Außenminister Ivica Dačić und Sergey Lavrov anlässlich des 180. Jahrestages der diplomatischen Beziehungen zwischen Serbien und Russland einen gemeinsamen Artikel in der <em>Rossiyskaya Gazeta</em> und der serbischen <em>Politika</em>, in dem sie Jahre der „Freundschaft, des Vertrauens und der Zusammenarbeit“ zwischen den „zwei brüderlichen Nationen“ hervorhoben. Während der COVID-19-Pandemie nutzten Russland und China die „Impfstoffdiplomatie“, um den Verkauf ihrer medizinischen Geräte und Impfstoffe zu fördern. Dies geschah auch, um das Misstrauen gegenüber westlich produzierten Impfstoffen und Medikamenten zu schüren.</p>\n<p>In den serbischen Medien wurde die russische Aggression gegen die Ukraine im Februar 2022 weitgehend als von der NATO provoziert dargestellt, wobei weit verbreitete Argumente vorgebracht wurden, dass Russland die russischsprachigen Bürger verteidige. Laut dem Bericht des Zentrums für Forschung, Transparenz und Verantwortung (CRTA), einer serbischen Menschenrechtsorganisation, tendiert die meisten Medienberichterstattung dazu, pro-russisch zu sein und präsentiert voreingenommene Berichterstattung. Während die meisten europäischen Nationen die Brutalität der russischen Invasion verurteilten, unterzeichneten serbische Intellektuelle, Kirchenvertreter und Prominente Petitionen gegen Sanktionen gegen Russland. Die Petition forderte, dass serbische Beamte sich nicht den von Westen verhängten Sanktionen anschließen, trotz Serbiens Verpflichtungen, die Außenpolitik mit der der EU in Einklang zu bringen, wie andere EU-Kandidaten aus der Region. Serbien war der einzige EU-Kandidatstaat, der dieses Engagement nicht erfüllte.</p>\n<p><strong>Serbische Welt und ihre Auswirkungen</strong></p>\n<p>Die Entwicklung des Projekts <em>Srpski svet</em> (Serbische Welt), einem kleineren Pendant zur <em>Russkiy mir</em> (Russische Welt), veranschaulicht, wie russische Ideen für lokale Zwecke angepasst wurden. Im Jahr 2021 wurde der serbische Innenminister Aleksandar Vulin, ein Veteran der Milošević-Ära, mit der Förderung dieses neuen Konzepts beauftragt. Die Serbische Welt zielt darauf ab, eine „<em>Ujedinjeni srpski svet</em>“ (Vereinigte Serbische Welt) zu schaffen, die sich für die Vereinigung der Serben in der Region einsetzt, um ihre Identität, Sprache, Kultur und Geschichte zu schützen, mit Belgrad als zentraler Entscheidungsmetropole. Wie Vulin erklärte, ist das langfristige Ziel die politische Einheit unter den Serben. Befürworter dieses Konzepts versäumen es jedoch zu erwähnen, dass die Integration des westlichen Balkans in die EU ein grenzfreies Leben für Serben in der Region ermöglichen würde.</p>\n<p>Der primäre (Miss)brauch des Freundschaftsmythos dient politischen Agenden und spiegelt eine Kontinuität von Themen aus Miloševićs Propaganda wider, die schließlich in Koštunicas Zeit konstruiert wurde. Serbische Entscheidungsträger verwenden diese Erzählung aus zwei Hauptgründen. Erstens, sie vermitteln bestimmte Werte durch den Lehrplan, fördern besondere Beziehungen in Kultur und Sport und schaffen eine klerikale Gesellschaft, die die orthodoxen Kirchen in Belgrad und Moskau als die einzigen „reinen“ Institutionen betrachtet. Diese Strategie fördert „traditionelle Werte und Kultur“, die mit Putins Russland übereinstimmen, während sie den liberalen Westen verurteilt. Historischer Revisionismus trägt erheblich zu einem Kult der ethnischen Selbstopferung bei. Folglich ist die Unterstützung für die EU-Integration unter serbischen Bürgern gesunken. Oppositionsparteien, die Euroskeptizismus und Nationalismus vertreten, sind entstanden, doch paradoxerweise bleibt die regierende Serbische Fortschrittspartei (SNS) der solideste europäische Partner. Diese Dynamik hat das Phänomen der „Stabilitokratie“ gestärkt und einen fruchtbaren Boden für illiberale Politiken geschaffen, die die Rechtsstaatlichkeit und die Rechte von Minderheiten gemäß einer majoritären Interpretation der Demokratie missachten.</p>\n<p>Der zweite Zweck dieser Erzählung besteht darin, den Nationalismus in der regionalen Politik zu stärken, der, obwohl er mit dem ersten verbunden ist, auch Bürger in Nachbarländern, insbesondere Montenegro und Bosnien und Herzegowina, anspricht. Dies hat zu einem erhöhten Einfluss Belgrads durch Politiker geführt, die von serbischer Unterstützung abhängig sind. Die Aktionen der serbisch-orthodoxen Kirche in Montenegro haben pro-serbische und pro-russische „reformistische“ Parteien gestärkt, die seit Herbst 2020 Teil der Regierung sind. In Bosnien und Herzegowina trägt die Unterstützung für Milorad Dodik, den politischen Führer der Republika Srpska (derzeit unter US-Sanktionen), zur weiteren Destabilisierung des Landes bei.</p>\n<p><strong>Den Mythos aufrechterhalten</strong></p>\n<p>Die serbisch-russische Freundschaft ist ein politisch konstruierter Mythos, der während der Milošević-Ära entstand, aber nach den Veränderungen in Russland und der Stärkung von Putins Position an Bedeutung gewann. Für Russland signalisierte die „Big Bang“-Erweiterung der EU, zusammen mit neuen NATO-Mitgliedern aus den östlichen und südöstlichen Teilen Europas, eine Gelegenheit zum Handeln, um den russischen Einflussbereich zu sichern. Serbien, mit seinen anti-NATO- und antiwestlichen Sentiments, die hauptsächlich durch die Bombardierungen von 1999 und die Aktivitäten des Haager Tribunals verursacht wurden, wurde zu einem nützlichen Partner, der ein Fenster für erneuten Einfluss in der Region öffnete.</p>\n<p>Der Mythos wurde von Boris Tadić und seinem Kreis aufgegriffen und später von Aleksandar Vučić weiterentwickelt. Infolgedessen hat er erheblich anti-EU-Sentiments unter serbischen Bürgern gefördert und gleichzeitig Nationalismus und russischen Einfluss in der Region gestärkt. Die vorherrschende Argumentation in Serbien ist, dass dem Westen nicht zu trauen sei und dass starke Bindungen zu Russland die einzige Garantie für die Wahrung der territorialen Integrität des Landes und die Vermeidung der Anerkennung Kosovos auf internationaler Ebene seien. Der Mythos betont strategische Beziehungen zwischen Serbien und Russland in der Außenpolitik und Wirtschaft. Interessanterweise scheinen die Daten diese Behauptung nicht zu bestätigen, da Russland nicht einmal zu Serbiens fünf größten Handelspartnern gehört. Die Berichte von 2023 zeigen, dass der Handel zwischen der EU und Serbien 60 Prozent des gesamten serbischen Handels ausmachte. Darüber hinaus ist die EU der größte Geber in der Republik Serbien.</p>\n<p>Im Gegensatz dazu sieht Russland seine Beziehung zu Serbien als Mittel, um den Einfluss auf dem Balkan wiederherzustellen, die NATO-Erweiterung zu bekämpfen und Macht in einer geopolitisch bedeutenden Region zu projizieren. Ein Beispiel für diesen erweiterten russischen Einfluss ist der gescheiterte Putschversuch in Montenegro im Jahr 2016, bei dem der russische Militärgeheimdienst (GRU) mit Hilfe serbischer Partner und lokaler pro-serbischer politischer Führer versuchte, die Regierung während der Parlamentswahlen gewaltsam zu stürzen. Die montenegrinischen Sicherheitskräfte verhafteten 20 serbische Staatsangehörige, die verdächtigt wurden, die Wahl einer pro-NATO-Regierung zu behindern, gerade als Montenegro im folgenden Jahr der Allianz beitreten sollte.</p>\n<p>Während viele serbische Bürger die Freundschaft mit Russland als vorteilhaft empfinden, warnen Experten, dass schrittweise und indirekte Veränderungen, hauptsächlich in den kulturellen und wertorientierten Bereichen, oft übersehen werden. Dieser Mythos verengt die serbische Identität und fördert anti-modernistische Tendenzen, wodurch die Gesellschaft weniger inklusiv wird und das öffentliche Vertrauen in Institutionen und europäische Nachbarn untergräbt.</p>\n<p>In seinen Reden plädiert Vučić für eine „vier-Säulen“-Außenpolitik, die darauf abzielt, die Beziehungen zwischen dem Westen, Russland, China und auch den arabischen Staaten auszubalancieren. Ein Beispiel für diese multi-fokussierte Außenpolitik sind die jüngsten Enthüllungen der <em>Financial Times</em>. Die Zeitung berichtete über einen Export von serbischen Granaten im Wert von 800 Millionen Euro nach Ukraine (über EU-Mitgliedstaaten). Diese Nachricht, die von Vučić bestätigt wurde, provozierte keine starke Reaktion aus Russland. Analysten stellen fest, dass Serbiens Munitionsexporte in die Ukraine nicht aus einem echten Engagement zur Unterstützung der Ukrainer gegen die russische Aggression getrieben werden, sondern hauptsächlich aus wirtschaftlichen und politischen Eigeninteressen, die darauf abzielen, den westlichen Druck zu mildern. Die Einnahmen aus diesen Transaktionen, wie auch andere EU-Mittel, werden wahrscheinlich das bestehende autokratische Regime verstärken, das nach dem Vorbild Russlands modelliert ist. Letztendlich, während die Erzählung von ewiger Freundschaft in der serbischen Gesellschaft Anklang findet, ist die Beziehung grundlegend pragmatisch, getrieben von strategischen Interessen statt von echter Freundschaft und Loyalität.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> ist Politikwissenschaftlerin und Assistenzprofessorin am Institut für Europäische Studien der Jagiellonen-Universität in Krakau. Ihre akademischen Interessen umfassen Transformationsprozesse und Identitätsfragen in Mittel- und Osteuropa sowie Parteienpolitik, Nationalismus, Populismus und Euroskeptizismus in der CEE-Region und auf dem Balkan.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:37:04.174",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Die serbisch-russische Freundschaft ist ein politisch konstruierter Mythos, der während der Ära Milošević entstand, aber nach den Veränderungen in Russland und der Stärkung von Putins Position an Bedeutung gewann. Serbien, mit seinen anti-NATO- und anti-westlichen Sentiments, die hauptsächlich durch die Bombardierungen von 1999 und die Aktivitäten des Haager Tribunals verursacht wurden, wurde zu einem nützlichen Partner für Russland und öffnete ein Fenster für erneuten Einfluss in der Region.</I>\n<br><br>\nNach dem Lesen einer Reihe über die serbische Geschichte des 19. und frühen 20. Jahrhunderts von Slobodan Jovanović, einem hochgeschätzten serbischen Historiker, Juristen, Philosophen, Literaturkritiker, Diplomaten und Politiker des frühen 20. Jahrhunderts, könnte man sich fragen, warum der Mythos der serbisch-russischen Freundschaft in der zeitgenössischen serbischen Politik, Kultur und Gesellschaft so beständig erscheint. In der Tat war Russlands historische Präsenz weniger bedeutend als die anderer europäischer Mächte. Die Antwort liegt in der politischen Konstruktion dieser historischen Freundschaft in den letzten Jahrzehnten. Dieser Mythos dient beiden Nationen. Für Russland hilft er, den Einfluss auf dem Balkan aufrechtzuerhalten und die EU-Präsenz zu kontern, während er für Serbien seine Position in der laufenden Kosovo-Frage unterstützt und illiberale Politiken verstärkt.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"de",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:37:14.078",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"A szerb-orosz barátság mítosza",
                key:"uid": string:"2f720194-68f5-4314-975a-adc5b1d4a379",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>A 19. századi szerb emancipáció egy szegény, alulnépesített mezőgazdasági területet alakított át egy modern nemzetté, európai mércével. Leopold von Ranke történész dicsérte ezt az átalakulást 1829-es könyvében, <em>Die Serbische Revolution</em>, amely Szerbia oszmán uralom elleni lázadását ünnepelte. Az ország számos külföldit vonzott a gazdagabb európai nemzetekből, akik hozzájárultak a modernizációjához különböző szektorokban, beleértve a zenét, építészetet, a hadsereget és az akadémiát. A 19. század folyamán Szerbia, amely kezdetben autonóm volt az Oszmán Birodalmon belül, és 1878-ban függetlenséget nyert, példázta egy volt oszmán tartomány sikeres európai stílusú modernizációjának folyamatát. Nem volt feudális rendszer, bojárok vagy olyan magas kultúra, amely kizárta volna a köznyelvet beszélőket, és az orosz befolyás az országban viszonylag szerény volt abban az időben.</p>\n<p><strong>Sovjet bizalmatlanság</strong></p>\n<p>A 19. században az orosz cáriak Bulgáriát részesítették előnyben Szerbiával szemben, mivel közelebb állt céljaikhoz, hogy elfoglalják Konstantinápolyt. Ugyanakkor Szerbia a Habsburg befolyási övezethez tartozott. A Habsburg birodalom, más európai hatalmakkal együtt, megakadályozta az orosz támogatású San Stefano-i szerződést 1878-ban, megakadályozva egy kibővített Bulgária létrejöttét, amely a mai Dél-Szerbia nagy részét magában foglalta volna.</p>\n<p>A 19. század végére az orosz befolyás Szerbiában nőtt a Radikális Párt felemelkedésével, amelyet Nikola Pašić vezetett, aki prominens oroszbarát és befolyásos államférfi volt. A 1903-as májusi puccs és a későbbi dinasztikus változás ellenére Oroszország nem volt Szerbia egyetlen szövetségese. Szentpétervár ezt a szerepet Franciaországgal osztotta meg. Az Októberi Forradalom után a francia befolyás a legjelentősebbé vált a 1930-as évek végéig.</p>\n<p>A két világháború közötti időszakban a Jugoszláv Királyság határozott ellenfele volt a Szovjetuniónak, a hivatalos diplomáciai kapcsolatokat csak 1940-ben alakították ki. Azonban a Belgrádban és más városokban jelentős számban letelepedett orosz fehér emigrációval szembeni hozzáállás kifejezetten pozitív volt, ellentétben a szovjetekkel szembeni érzésekkel.</p>\n<p>A második világháború végére a jugoszláv partizánok a legaktívabb anti-Axis ellenállási mozgalommá váltak, 1945 májusára felszabadítva Jugoszláviát a brit és a vörös hadsereggel együtt. Más szocialista államokkal ellentétben a szocialista Jugoszlávia tapasztalta a Vörös Hadsereg területéről való távozását 1945 tavaszán. Joseph Broz Tito, a jugoszláv kommunisták vezetője, Stálin bizalmát nyerte el az állam gyors szovjetizálása miatt. Azonban 1948-ban jelentős schizma történt a \"Tito-Stálin szakadás\" révén. Sztálin gazdasági blokádot rendelt el Jugoszlávia ellen, és szovjet csapatokat telepített Magyarország, Románia és Bulgária határára Jugoszláviával. Ez a pro-szovjetnek vélt jugoszláv kommunisták tisztogatásához vezetett. A Sztálinnal való kapcsolatok megszakítása lehetővé tette a jugoszláv szocializmus független fejlődését a szovjet befolyástól, de óvatos hozzáállást is előidézett a fő jugoszláv kommunisták körében a Szovjetunióval szemben.</p>\n<p>Tito 1980-as halála után a kommunista vezetők hatalma a különböző jugoszláv köztársaságokban nőtt, párhuzamosan az etno-nacionalizmus növekedésével. Slobodan Milošević a \"Antibürokratikus Forradalom\" után a domináló figurává vált ezek között a vezetők között, amely egy sor puccsot jelentett Vajdaságban, Koszovóban és Montenegróban. A Milošević és más etno-nacionalista politikai vezetők közötti kulcsfontosságú különbség az volt, hogy Milošević hite az Szovjetunióban és később Oroszországban volt. Érdekes módon Boris Jelcin, Oroszország első elnöke, bizalmatlan volt Milošević iránt. A 1990-es évek jugoszláv háborúi során Oroszország támogatta a Milošević-rezsim ellen bevezetett nemzetközi szankciókat. 1992-ben Moszkva támogatta az ENSZ Biztonsági Tanácsának határozatait, amelyek szankciókat vezettek be és létrehozták a volt Jugoszlávia Nemzetközi Büntetőbíróságát Hágában.</p>\n<p>A 1999-es koszovói háborúban Oroszország nem segítette Milošević Jugoszláviáját, bár kifejezte elégedetlenségét a NATO Szerbia bombázása miatt. A régióban való lábnyomának megteremtésére törekedve Oroszország békefenntartó erőket telepített Koszovóba a Kumanovo-i Megállapodás után 1999 júniusában, ezt anélkül tette, hogy konzultált volna a nemzetközi közösséggel. Azonban a kontingens nem vett részt hatékonyan a békefenntartó misszióban. Ennek ellenére a 1999-es NATO-bombázás Szerbiában a nyugati ellenes körök gondolatait és érzéseit támogató fő érvet jelentette, akik azt állították, hogy az egyetlen megbízható partner az ortodox Keletben található.</p>\n<p>A demokratikus változások után Szerbiában és a 2000. októberi forradalom után, amely véget vetett Milošević uralmának, Jugoszlávia egy új demokratikus fejezetbe lépett, először az 1941-es Axis megszállás óta. 2003-ban az Állami Unióvá alakult Szerbia és Montenegróvá.</p>\n<p><strong>A mítosz felépítése</strong></p>\n<p>A demokratikus reformok Szerbiában rövid életűek voltak. Az <em>ancien régime</em> elemei és Milošević korábbi szövetségesei megszervezték a reformista miniszterelnök, Zoran Đinđić meggyilkolását. Fő politikai riválisa, Vojislav Koštunica, aki 2000-től 2003-ig Jugoszlávia elnöke volt, úgy vélik, hogy védte a merénylőket, miután 2004 elején miniszterelnök lett. Koštunica és társai fokozatosan újra bevezették Milošević propagandájának kulcsfontosságú narratíváját: Szerbia árulását a korábbi nyugati szövetségesek, elsősorban az Egyesült Államok és az Egyesült Királyság által. Ez a váltás a klérikalizmus, a történelmi revizionizmus és az Oroszországgal való örök barátság új mítoszának fejlődésével járt, amely a legnagyobb ortodox nemzet.</p>\n<p>Ez a narratíva kulcsszerepet játszott abban, hogy a politikai elit elkerülje a felelősséget Jugoszlávia felbomlásáért, a háborúk elvesztéséért és az ország elszegényedéséért. Ennek a narratívának a fenntartásához elengedhetetlen volt egy erős külföldi szövetséges, mint Putyin Oroszországa a szerb nacionalizmus számára. Szerbia viharos időszakokat élt át, Montenegró 2006-ban kikiáltotta függetlenségét, majd Koszovó 2008-ban. Ugyanakkor Oroszország számára a NATO (1999-2004) és az Európai Unió (2004-07) keleti bővítése fenyegetést jelentett a kívánt befolyásának megszerzésére a volt szovjet köztársaságok és szatellit államok felett. Párhuzamosan a balkáni országok a Nyugat felé orientálódtak, EU- és NATO-alkalmazásokat benyújtva, és a 2003-as Thesszaloniki Csúcs megerősítette az EU elkötelezettségét a nyugat-balkáni nemzetek bevonása iránt.</p>\n<p>Ugyanakkor Szerbia jelentős szövetségest keresett, hogy támogassa Koszovó nem elismerését a nemzetközi porondon, egy szerepet, amelyet Oroszország szívesen betöltött, különösen az Egyesült Államokkal és európai szövetségeseivel folytatott növekvő verseny közepette. Azonban Oroszország támogatása a szerb politikák iránt az ENSZ Biztonsági Tanácsában, különösen Koszovó státuszával kapcsolatban, árat követelt.</p>\n<p>2008-ban Szerbia kőolajiparát a Gazprom orosz cégnek adták el piaci értékének töredékéért. Ezt a tranzakciót \"a század üzleteként\" emlegették, és Koštunica és más vezető politikusok támogatták, tükrözve egy politikai konszenzust, amely kedvező lépésként tekintett rá. Boris Tadić, Szerbia elnöke 2004-től 2012-ig, a 2004-es beiktatási beszédében kifejezte bizalmát ebben a megközelítésben, kijelentve: \"Ma a külpolitikai prioritásaink az európai integráció, a jó szomszédság és a három centripetális ponttal való kiegyensúlyozott kapcsolatok: Brüsszel, Washington és Moszkva.\" Miután 2009 augusztusában Pekingbe látogatott, tovább pontosította Szerbia külpolitikáját a \"négy pillér\" keretein belül.</p>\n<p>Miután Boris Tadić 2008-ban Koštunicát váltotta Szerbia vezető politikai figurájaként, az orosz befolyás tovább nőtt, annak ellenére, hogy Tadić nyilvánvalóan pro-európai államférfi volt. Különösen ő volt az egyik kevés európai vezető, aki nem ítélte el Oroszország háborúját Grúziában abban az évben. Míg Tadić a megbékélés üzeneteit népszerűsítette a volt jugoszláv régióban, politikái az etno-nacionalizmussal összhangban álltak, finoman támogatták a szerb nacionalista politikusokat és pártokat, különösen a régió szerb kisebbségei között. Megközelítése, különösen Koszovó, Montenegró és Bosznia-Hercegovina (Republika Srpska) vonatkozásában, megalapozta a 2012 utáni korszakot, mivel az új szerb politikai establishment valószínűleg továbbra is támogatni fogja ezeket a csoportokat.</p>\n<p>A 2012-es politikai változás a Szerb Haladó Párt (SNS) felemelkedését jelentette, amelyet Tomislav Nikolić és Aleksandar Vučić vezetett, Vojislav Šešelj korábbi közeli munkatársai, akit a volt Jugoszlávia Nemzetközi Büntetőbírósága (ICTY) elítélt a vajdasági horvát kisebbség ellen elkövetett bűncselekmények miatt a jugoszláv háborúk során. Ezt a váltást Ivica Dačić, a Szerb Szocialista Párt (SPS) vezetője segítette elő, aki szövetségeket váltott, hogy támogassa az SNS-t. Dačić folyamatosan Oroszország leglojalitásabb szövetségesei közé tartozik a régióban.</p>\n<p><strong>Örök barátok vagy pragmatikus partnerek?</strong></p>\n<p>A reformista potenciál és az SNS és SPS iránti elvárások fokozatosan csökkentek, annak ellenére, hogy néhány pozitív fejlemény történt Koszovóval és a Brüsszeli Megállapodás aláírásával, amely a Szerbia és Koszovó közötti kapcsolatok normalizálására irányult az EU égisze alatt. Az első ukrajnai háború 2014-ben egy olyan időszakot jelzett, amikor megnőtt az orosz befolyás nemcsak Szerbiában, hanem Montenegróban és Bosznia-Hercegovinában is.</p>\n<p>Miközben az EU küzdött, hogy egységes álláspontot képviseljen Ukrajna támogatására, néhány tagállam már 2015-ben elkezdte felfedezni a potenciális közeledést Oroszországgal, keresve a gazdasági kapcsolatok enyhítését és olyan kérdések megvitatását, mint az utazás, vízumok és energiapolitika. Ez értékes üzenetet jelentett a szerb politikai elit számára, amely felismerte, hogy az orosz befolyás bővítése szolgálhatja érdekeiket. 2014-ben Dmitrij Medvegyev és Vlagyimir Putyin is Belgrádba látogatott, \"feltétel nélküli támogatást\" ajánlva Koszovó Szerbiába való reintegrálásához.</p>\n<p>Szerb és orosz szimbólumokat, valamint Putyin képeit ábrázoló szuvenírek és graffitik kezdtek megjelenni 2014-ben. Két évvel később ezek \"anti-imperialista\" nacionalista mozgalmak és futballhuligánok szimbólumaivá váltak. A \"Putinomania\" csúcspontja a Sveti Sava templom megnyitóján történt 2019 januárjában, ahol Putyin és Vučić voltak a fő vendégek. A 2022-es teljes körű orosz invázió Ukrajnában néhányan Putyin népszerűségét Szerbiában a rockcsillagokéval hasonlították össze. Ez sok orosz számára meglepetés volt, akik elmenekültek hazájukból, és Belgrádba telepedtek, hogy elkerüljék a sorkatonaságot. Putyin továbbra is a legnépszerűbb külföldi politikus, ami magyarázza, hogy a polgárok 80%-a ellenzi a Oroszország ellen bevezetett szankciókat.</p>\n<p>A COVID-19 világjárvány előtti években a barátság mítoszát Oroszország és Szerbia között hatékonyan terjesztették a nyugati médiában. A külföldi újságírók gyakran támaszkodtak olyan szerb forrásokra, amelyek ezt a narratívát alakították, ahelyett, hogy függetlenül elemezték volna a történelmi, politikai és gazdasági kapcsolatokat. Ezt a mítoszt támogatta a politikai vezetők, egyházi tisztségviselők, sportklubok és a állami apparátussal szorosan összefonódó befolyásos személyek, mint Emir Kusturica filmrendező és Matija Bećković költő közötti \"különleges kapcsolatok\". Ez a környezet hozzájárult ahhoz, amit néhány elemző a \"rendszerszerű felejtésnek\" nevez, létrehozva egy narratívát, amely Oroszországot Szerbia legfontosabb külpolitikai partnerének és kulcsfontosságú gazdasági donorának állította be. Ez annak ellenére van, hogy az EU a legnagyobb pénzügyi támogató Szerbia számára. 2018-ban, a Szerbia és Oroszország közötti diplomáciai kapcsolatok 180. évfordulójának megünneplésére, Ivica Dačić és Szergej Lavrov külügyminiszter közös cikket publikált a <em>Rossiyskaya Gazeta</em>-ban és a szerb <em>Politika</em>-ban, kiemelve a \"két testvéri nemzet\" közötti \"barátság, bizalom és együttműködés\" éveit. A COVID-19 világjárvány alatt Oroszország, Kínával együtt, \"vakcina diplomáciát\" alkalmazott, hogy elősegítse orvosi felszereléseik és vakcináik eladását. Ezt arra is használták, hogy fokozzák a nyugati gyártású vakcinákkal és gyógyszerekkel szembeni bizalmatlanságot.</p>\n<p>A szerb médiában az orosz agressziót Ukrajna ellen 2022 februárjában nagyrészt NATO által provokáltnak ábrázolták, széles körben hangoztatva, hogy Oroszország az orosz nyelvű állampolgárok védelmét látja el. A Központ a Kutatás, Átláthatóság és Felelősség (CRTA) jelentése szerint, amely egy szerb emberi jogi szervezet, a legtöbb média lefedettség pro-orosz és elfogult jelentést nyújt. Míg a legtöbb európai nemzet elítélte az orosz invázió brutalitását, szerb értelmiségiek, egyházi tisztségviselők és hírességek petíciókat írtak alá az Oroszország ellen bevezetett szankciók ellen. A petíció azt követelte, hogy a szerb tisztviselők ne csatlakozzanak a Nyugat által bevezetett szankciókhoz, annak ellenére, hogy Szerbia kötelezettsége volt, hogy külpolitikáját az EU-hoz hasonlóan alakítsa, mint a régió többi EU-jelöltje. Szerbia volt az egyetlen EU-jelölt állam, amely nem teljesítette ezt az elkötelezettséget.</p>\n<p><strong>Szerb világ és következményei</strong></p>\n<p>A <em>Srpski svet</em> (Szerb világ) projekt fejlesztése, amely a <em>Russkiy mir</em> (Orosz világ) kisebb megfelelője, példázza, hogyan alkalmazták az orosz ötleteket helyi célokra. 2021-ben Aleksandar Vulin, a Milošević-korszak veterán politikusa, került a felelősség alá ennek az új koncepciónak a népszerűsítésére. A Szerb világ célja egy \"Ujedinjeni srpski svet\" (Egyesült Szerb világ) létrehozása, amely a régióban élő szerbek egységét hirdeti identitásuk, nyelvük, kultúrájuk és történelmük védelme érdekében, Belgrádot pedig a központi döntéshozó fővárosként határozza meg. Ahogy Vulin kijelentette, a hosszú távú cél a szerbek politikai egysége. Azonban ennek a koncepciónak a támogatói elhanyagolják megemlíteni, hogy a Nyugat-Balkán EU-hoz való integrálása határok nélküli életet biztosítana a régió szerbjei számára.</p>\n<p>A barátság mítoszának elsődleges (félre)használata politikai célokat szolgál, tükrözve Milošević propagandájának témáit, és végül Koštunica idején épült fel. A szerb politikai döntéshozók ezt a narratívát két fő célra használják. Először is, bizonyos értékeket kényszerítenek az iskolai tantervbe, különleges kapcsolatokat népszerűsítenek a kultúrában és a sportban, és egy klérikális társadalmat támogatnak, amely a belgrádi és moszkvai ortodox egyházakat tekinti az egyetlen \"tiszta\" intézményeknek. Ez a stratégia \"hagyományos értékek és kultúra\" népszerűsítését célozza, összhangban Putyin Oroszországával, miközben elítéli a liberális Nyugatot. A történelmi revizionizmus jelentősen hozzájárul az etnikai önáldozat kultuszához. Ennek következtében a szerb állampolgárok körében csökkent az EU-integráció támogatottsága. Az euroszkepticizmust és nacionalizmust hirdető ellenzéki pártok jelentek meg, mégis paradox módon a kormányzó Szerb Haladó Párt (SNS) marad a legszilárdabb európai partner. Ez a dinamika erősítette a \"stabilitokrácia\" jelenségét, termékeny talajt teremtve az illiberális politikák számára, amelyek figyelmen kívül hagyják a jogállamiságot és a kisebbségi jogokat a többségi demokrácia értelmezése szerint.</p>\n<p>A narratíva második célja a nacionalizmus erősítése a regionális politikákban, amelyek, bár összefonódnak az elsővel, a szomszédos országok polgárait is célozzák, különösen Montenegróban és Bosznia-Hercegovinában. Ez Belgrád befolyásának növekedéséhez vezetett a szerb támogatásra támaszkodó politikai vezetők révén. A Szerb Ortodox Egyház Montenegróban megerősítette a pro-szerb és pro-orosz \"reformista\" pártokat, amelyek 2020 őszétől a kormány részét képezik. Bosznia-Hercegovinában Milorad Dodik, a Republika Srpska politikai vezetőjének támogatása (jelenleg amerikai szankciók alatt) hozzájárul az ország további destabilizálásához.</p>\n<p><strong>A mítosz fenntartása</strong></p>\n<p>A szerb-orosz barátság egy politikailag konstruált mítosz, amely a Milošević-korszakban alakult ki, de a változások után Oroszországban és Putyin pozíciójának megerősödése után vált hangsúlyossá. Oroszország számára az EU \"Nagy Robbanás\" bővítése, valamint az új NATO-tagok kelet- és délkelet-európai részei lehetőséget jelentettek a cselekvésre az orosz befolyási övezet biztosítása érdekében. Szerbia, anti-NATO és anti-nyugati érzéseivel, amelyeket főként a 1999-es bombázások és a Hágai Törvényszék tevékenysége okozott, hasznos partner lett, megnyitva az ablakot a régióban való megújult befolyásra.</p>\n<p>A mítoszt Boris Tadić és köre ölelte magához, majd Aleksandar Vučić tovább fejlesztette. Ennek következtében jelentősen erősítette az EU-ellenes érzéseket a szerb állampolgárok körében, miközben növelte a nacionalizmust és az orosz befolyást a régióban. A Szerbiában uralkodó érvelés az, hogy a Nyugatban nem lehet bízni, és hogy az Oroszországgal való szoros kapcsolatok az egyetlen garanciát jelentik az ország területi integritásának megőrzésére és Koszovó nemzetközi színen való elismerésének elkerülésére. A mítosz hangsúlyozza a Szerbia és Oroszország közötti stratégiai kapcsolatokat a külpolitikában és a gazdaságban. Érdekes módon az adatok nem tűnnek megerősíteni ezt az állítást, mivel Oroszország nem is szerepel Szerbia öt legnagyobb kereskedelmi partnerének listáján. A 2023-as jelentések azt mutatják, hogy az EU-Szerbia kereskedelem az áruk terén a szerb kereskedelem 60%-át tette ki összesen. Továbbá, az EU a legnagyobb donor a Szerb Köztársaságban.</p>\n<p>Ellentétben ezzel, Oroszország a Szerbiával való kapcsolatát úgy tekinti, mint lehetőséget a Balkánon való befolyásának visszaállítására, a NATO bővítése ellen, és hatalom kivetítésére egy geopolitikailag jelentős régióban. Ennek a kiterjedt orosz befolyásnak példája a 2016-os montenegrói puccskísérlet, ahol az orosz katonai hírszerzés (GRU), szerb partnerek és helyi pro-szerb politikai vezetők segítségével erőszakosan akarta megdönteni a kormányt a parlamenti választások során. A montenegrói biztonsági szolgálatok 20 szerb állampolgárt tartóztattak le, akiket azzal gyanúsítottak, hogy meg akarták akadályozni egy pro-NATO kormány megválasztását, éppen akkor, amikor Montenegró a következő évben csatlakozni készült az Szövetséghez.</p>\n<p>Míg sok szerb állampolgár a barátságot Oroszországgal előnyösnek tartja, a szakértők figyelmeztetnek arra, hogy a fokozatos és közvetett változások, elsősorban a kulturális és értékszférákban, gyakran figyelmen kívül maradnak. Ez a mítosz szűkíti a szerb identitást és elősegíti az anti-modernizációs tendenciákat, csökkentve a társadalom befogadóképességét és aláásva a közbizalmat az intézmények és a európai szomszédok iránt.</p>\n<p>Beszédeiben Vučić egy \"négy pilléren\" alapuló külpolitikát hirdet, amely a Nyugat, Oroszország, Kína és az arab államok közötti kapcsolatok egyensúlyozására törekszik. Ennek a többirányú külpolitikának egyik példája a <em>Financial Times</em> legutóbbi felfedezése. Az újság beszámolt egy 800 millió eurós szerb gránát exportjáról Ukrajnába (az EU tagállamain keresztül). Ez a hír, amelyet Vučić megerősített, nem váltott ki erős reakciót Oroszországtól. Az elemzők megjegyzik, hogy Szerbia lőszereinek Ukrajnába történő exportja nem a valódi elkötelezettségből fakad, hogy támogassák az ukránokat az orosz agresszióval szemben, hanem elsősorban gazdasági és politikai önérdekből, amely a nyugati nyomás enyhítésére irányul. E tranzakciókból származó bevételek, mint más EU-s források, valószínűleg megerősítik a meglévő autokratikus rendszert, amely Oroszország mintájára épült. Végső soron, míg az örök barátság narratívája rezonál a szerb társadalomban, a kapcsolat alapvetően pragmatikus, stratégiai érdekek vezérlik, nem pedig valódi barátság és hűség.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> politikai tudós és adjunktus a Krakkói Jagielló Egyetem Európai Tanulmányok Intézetében. Tudományos érdeklődése a közép- és kelet-európai átalakulási folyamatokra és identitási kérdésekre, valamint a pártpolitikára, nacionalizmusra, populizmusra és euroszkepticizmusra terjed ki a CEE régióban és a Balkánon.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:30:52.146",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>A szerb-orosz barátság egy politikailag konstruált mítosz, amely a Milošević-korszakban alakult ki, de a változások után Oroszországban és Putyin pozíciójának megerősödésével vált hangsúlyossá. Szerbia, az 1999-es bombázások és a Hágai Törvényszék tevékenysége által kiváltott NATO-ellenes és nyugatellenes érzületeivel, hasznos partnerévé vált Oroszországnak, megnyitva egy ablakot a megújult befolyás számára a régióban.</I>\n<br><br>\nMiután elolvastunk egy sorozatot a 19. és 20. század eleji szerb történelemről Slobodan Jovanovićtól, egy rendkívül elismert szerb történésztől, jogásztól, filozófustól, irodalmi kritikustól, diplomatától és politikustól, aki a 20. század elején élt, az ember azon tűnődhet, miért tűnik a szerb-orosz barátság mítosza olyan tartósnak a kortárs szerb politikában, kultúrában és társadalomban. Valóban, Oroszország történelmi jelenléte kevésbé volt jelentős, mint más európai hatásoké. A válasz a közelmúlt évtizedeiben ennek a történelmi barátságnak a politikai konstrukciójában rejlik. Ez a mítosz mindkét nemzet számára hasznos. Oroszország számára segít fenntartani a befolyást a Balkánon és ellensúlyozni az EU jelenlétét, míg Szerbia számára támogatja a pozícióját a folyamatban lévő koszovói ügyben és megerősíti az illiberális politikákat.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"hu",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:30:52.149",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Mit przyjaźni serbsko-rosyjskiej",
                key:"uid": string:"341d3975-693b-4bcd-bc29-d4fde640a069",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Serbska emancypacja w XIX wieku przekształciła biedny, niedożywiony kraj rolniczy w nowoczesny naród według europejskich standardów. Historyk Leopold von Ranke chwalił tę transformację w swojej książce z 1829 roku, <em>Die Serbische Revolution</em>, która świętowała powstanie Serbii przeciwko władzy osmańskiej. Kraj przyciągnął liczne zagraniczne osoby z bardziej zamożnych europejskich narodów, które przyczyniły się do jego modernizacji w różnych sektorach, w tym muzyce, architekturze, wojsku i akademii. W całym XIX wieku Serbia, początkowo autonomiczna w ramach Imperium Osmańskiego i uzyskująca niepodległość w 1878 roku, stanowiła przykład procesu, w którym była osmańska prowincja skutecznie kończyła modernizację w stylu europejskim. Nie było feudalizmu, bojarów ani wysokiej kultury, która wykluczałaby mówiących w języku powszechnym, a wpływ rosyjski w kraju był stosunkowo skromny w tym czasie.</p>\n<p><strong>Nieufność radziecka</strong></p>\n<p>W XIX wieku rosyjscy carowie faworyzowali Bułgarię nad Serbią z powodu jej bliskości do ich celu, jakim było zdobycie Konstantynopola. W tym samym czasie Serbia była związana z habsburską strefą wpływów. Imperium Habsburgów, wraz z innymi europejskimi mocarstwami, udaremniło wspierany przez Rosję Traktat w San Stefano w 1878 roku, zapobiegając powstaniu rozszerzonej Bułgarii, która obejmowałaby dużą część dzisiejszej południowej Serbii.</p>\n<p>Pod koniec XIX wieku wpływ rosyjski w Serbii wzrósł wraz z pojawieniem się Partii Radikalnej prowadzonej przez Nikolę Pašicia, prominentnego rusofila i wpływowego męża stanu. Pomimo majowego zamachu stanu w 1903 roku i późniejszej zmiany dynastii, Rosja nie była jedynym sojusznikiem Serbii. Petersburg dzielił tę rolę z Francją. Po Rewolucji Październikowej wpływ francuski stał się najważniejszy aż do późnych lat 30-tych XX wieku.</p>\n<p>W okresie międzywojennym Królestwo Jugosławii było zdecydowanym przeciwnikiem Związku Radzieckiego, a formalne stosunki dyplomatyczne nawiązano dopiero w 1940 roku. Jednakże stosunek do rosyjskiej białej emigracji, która osiedliła się w znacznych liczbach w Belgradzie i innych miastach, był wyraźnie pozytywny, w przeciwieństwie do nastrojów wobec Sowietów.</p>\n<p>Pod koniec II wojny światowej jugosłowiańscy partyzanci stali się jednym z najskuteczniejszych ruchów oporu przeciwko Osi, wyzwalając całą Jugosławię do maja 1945 roku obok armii brytyjskiej i czerwonej. W przeciwieństwie do innych państw socjalistycznych, socjalistyczna Jugosławia doświadczyła wycofania Armii Czerwonej z jej terytorium wiosną 1945 roku. Joseph Broz Tito, lider jugosłowiańskich komunistów, zyskał zaufanie Stalina dzięki szybkiemu sowietyzowaniu państwa. Jednak w 1948 roku doszło do poważnego rozłamu zwanego „rozłamem Tito-Stalin”. Stalin nałożył blokadę gospodarczą na Jugosławię i rozmieszczał wojska radzieckie na granicach Węgier, Rumunii i Bułgarii z Jugosławią. Doprowadziło to do czystki wśród jugosłowiańskich komunistów podejrzewanych o pro-sowieckie sympatie. Zerwanie stosunków ze Stalinem pozwoliło jugosłowiańskiemu socjalizmowi rozwijać się niezależnie od wpływów radzieckich, ale także sprzyjało ostrożnemu podejściu głównych jugosłowiańskich komunistów wobec Związku Radzieckiego.</p>\n<p>Po śmierci Tito w 1980 roku władza komunistycznych liderów w różnych republikach jugosłowiańskich rosła, równocześnie z wzrostem etnonacjonalizmu. Slobodan Milošević stał się dominującą postacią wśród tych liderów po „Rewolucji Antybureaukratycznej”, serii zamachów stanu w Wojwodinie, Kosowie i Czarnogórze. Kluczową różnicą między Miloševićem a innymi politykami etnonacjonalistycznymi w regionie była jego wiara w Związek Radziecki, a później w Rosję. Co ciekawe, Boris Jelcyn, pierwszy prezydent Rosji, był nieufny wobec Miloševića. Podczas wojen jugosłowiańskich w latach 90-tych Rosja popierała międzynarodowe sankcje przeciwko reżimowi Miloševića. W 1992 roku Moskwa poparła rezolucje Rady Bezpieczeństwa ONZ nakładające sankcje i ustanawiające Międzynarodowy Trybunał Karny dla byłej Jugosławii w Hadze.</p>\n<p>W wojnie o Kosowo w 1999 roku Rosja nie wspierała Jugosławii Miloševića, chociaż wyraziła niezadowolenie z powodu bombardowania Serbii przez NATO. Starając się ustanowić swoją obecność w regionie, Rosja wysłała siły pokojowe do Kosowa po Porozumieniu Kumanovo w czerwcu 1999 roku, robiąc to bez konsultacji z międzynarodową społecznością. Jednak kontyngent nie uczestniczył skutecznie w misji pokojowej. Niemniej jednak bombardowanie Serbii przez NATO w 1999 roku stało się głównym argumentem wspierającym myśli i uczucia kręgów antyzachodnich, które twierdziły, że jedynym zaufanym partnerem można znaleźć w prawosławnym Wschodzie.</p>\n<p>Po demokratycznych zmianach w Serbii i Rewolucji Październikowej w 2000 roku, która zakończyła rządy Miloševića, Jugosławia weszła w nowy demokratyczny rozdział po raz pierwszy od czasu okupacji Osi w 1941 roku. W 2003 roku przekształciła się w Związek Państwowy Serbii i Czarnogóry.</p>\n<p><strong>Budowanie mitu</strong></p>\n<p>Reformy demokratyczne w Serbii były krótkotrwałe. Elementy <em>ancien régime</em> i byli sojusznicy Miloševića zorganizowali zamach na reformistycznego premiera Zorana Đinđicia. Jego główny rywal polityczny, Vojislav Koštunica, który pełnił funkcję prezydenta Jugosławii od 2000 do 2003 roku, uważa się za osobę, która chroniła spiskowców po objęciu stanowiska premiera na początku 2004 roku. Koštunica i jego współpracownicy stopniowo wprowadzili kluczową narrację z propagandy Miloševića: zdradę Serbii przez byłych zachodnich sojuszników, głównie USA i Wielką Brytanię. Ta zmiana towarzyszyła wzrostowi klerykalizmu, rewizjonizmu historycznego i rozwojowi nowego mitu wiecznego przyjaźni z Rosją, największym narodem prawosławnym.</p>\n<p>Ta narracja była kluczowa w umożliwieniu elitom politycznym uniknięcia odpowiedzialności za rozwiązanie Jugosławii, przegrane wojny i ubóstwienie kraju. Aby utrzymać tę narrację, posiadanie potężnego zagranicznego sojusznika, takiego jak Rosja Putina, stało się niezbędne dla serbskiego nacjonalizmu. Serbia przeżywała burzliwe czasy, gdy Czarnogóra ogłosiła niepodległość w 2006 roku, a następnie Kosowo w 2008 roku. W tym samym czasie dla Rosji wschodnie rozszerzenie NATO (1999-2004) i Unii Europejskiej (2004-07) stanowiło zagrożenie dla jej pożądanych wpływów nad byłymi republikami radzieckimi i państwami satelickimi. Równocześnie kraje bałkańskie orientowały się na Zachód, składając wnioski o członkostwo w UE i NATO, a Szczyt w Salonikach w 2003 roku potwierdził zobowiązanie UE do włączenia krajów Bałkanów Zachodnich.</p>\n<p>Jednocześnie Serbia poszukiwała znaczącego sojusznika, który wspierałby jej nieuznawanie Kosowa na arenie międzynarodowej, rolę tę Rosja chętnie przyjęła, zwłaszcza w obliczu rosnącej konkurencji z USA i ich europejskimi sojusznikami. Jednakże rosyjskie poparcie dla serbskich polityk w Radzie Bezpieczeństwa ONZ, szczególnie w kwestii statusu Kosowa, miało swoją cenę.</p>\n<p>W 2008 roku przemysł naftowy Serbii został sprzedany rosyjskiej firmie Gazprom za ułamek jego wartości rynkowej. Transakcja ta została określona jako \"umowa stulecia\" i była wspierana przez Koštunicę i innych czołowych polityków, co odzwierciedlało polityczny konsensus, który postrzegał ją jako korzystny krok. Boris Tadić, prezydent Serbii w latach 2004-2012, wyraził zaufanie do tego podejścia podczas swojego przemówienia inauguracyjnego w 2004 roku, stwierdzając: \"Dziś nasze priorytety w polityce zagranicznej to integracja europejska, dobre sąsiedztwo i zrównoważone relacje z trzema centripetalnymi punktami polityki światowej: Brukselą, Waszyngtonem i Moskwą.\" Po wizycie w Pekinie w sierpniu 2009 roku, jeszcze bardziej zdefiniował politykę zagraniczną Serbii w ramach \"czterech filarów\".</p>\n<p>Po tym, jak Boris Tadić zastąpił Koštunicę jako wiodącą postać polityczną Serbii w 2008 roku, wpływy rosyjskie nadal rosły, mimo że Tadić wydawał się być proeuropejskim mężem stanu. Co ciekawe, był jednym z nielicznych europejskich liderów, którzy nie potępili wojny Rosji w Gruzji w tym samym roku. Podczas gdy Tadić promował przesłania pojednania w byłym regionie jugosłowiańskim, jego polityka była zgodna z etnonacjonalizmem, subtelnie wspierając serbskich polityków i partie nacjonalistyczne, szczególnie wśród serbskich mniejszości w regionie. Jego podejście, szczególnie w odniesieniu do Kosowa, Czarnogóry i Bośni i Hercegowiny (Republika Serbska), przygotowało grunt dla ery po 2012 roku, ponieważ nowa serbska elita polityczna prawdopodobnie nadal będzie wspierać te same grupy.</p>\n<p>Zmiana polityczna w 2012 roku oznaczała wzrost Serbskiej Partii Postępowej (SNS) prowadzonej przez Tomislava Nikolića i Aleksandra Vučića, byłych bliskich współpracowników Vojislava Šešelja, który został skazany przez Międzynarodowy Trybunał Karny dla byłej Jugosławii (ICTY) za zbrodnie przeciwko mniejszości chorwackiej w Wojwodinie podczas wojen jugosłowiańskich. Ta zmiana została ułatwiona przez Ivicę Dačića, lidera Socjalistycznej Partii Serbii (SPS), który zmienił sojusze, aby wspierać SNS. Dačić konsekwentnie pozostaje jednym z najwierniejszych sojuszników Rosji w regionie.</p>\n<p><strong>Przyjaciele na zawsze czy pragmatyczni partnerzy?</strong></p>\n<p>Reformatorski potencjał i oczekiwania dotyczące SNS i SPS stopniowo malały, pomimo pewnych pozytywnych wydarzeń dotyczących Kosowa i podpisania Porozumienia Brukselskiego, które miało na celu normalizację relacji między Serbią a Kosowem pod auspicjami UE. Pierwsza wojna na Ukrainie w 2014 roku oznaczała okres zwiększonego wpływu rosyjskiego nie tylko w Serbii, ale także w Czarnogórze i Bośni i Hercegowinie.</p>\n<p>Gdy UE zmagała się z przedstawieniem jednolitego stanowiska w wsparciu dla Ukrainy, niektóre państwa członkowskie zaczęły już w 2015 roku badać potencjalne zbliżenie z Rosją, starając się złagodzić relacje gospodarcze i omówić kwestie takie jak podróże, wizy i polityka energetyczna. To dostarczyło cennego przesłania dla serbskiej elity politycznej, która dostrzegła, że rozszerzający się wpływ rosyjski może służyć ich interesom. W 2014 roku zarówno Dmitrij Miedwiediew, jak i Władimir Putin odwiedzili Belgrad, oferując \"bezwarunkowe wsparcie\" dla reintegracji Kosowa w Serbię.</p>\n<p>Suveniry i graffiti z serbskimi i rosyjskimi symbolami, a także wizerunki Putina, zaczęły pojawiać się w 2014 roku. Dwa lata później stały się symbolami \"antyimperialistycznych\" ruchów narodowych i chuliganów piłkarskich. Szczyt \"Putinomania\" miał miejsce podczas otwarcia Kościoła Świętego Sawy w styczniu 2019 roku, gdzie Putin i Vučić byli głównymi gośćmi. Po pełnoskalowej inwazji Rosji na Ukrainę w 2022 roku niektórzy porównywali popularność Putina w Serbii do tej, którą cieszyli się rockowi giganci. To zaskoczyło wielu Rosjan, którzy uciekli z ojczyzny i osiedlili się w Belgradzie, aby uniknąć poboru. Putin pozostaje najpopularniejszym zagranicznym politykiem, co wyjaśnia, dlaczego 80 procent obywateli sprzeciwia się wprowadzeniu sankcji przeciwko Rosji.</p>\n<p>W latach poprzedzających pandemię COVID-19 mit przyjaźni między Rosją a Serbią był skutecznie propagowany w zachodnich mediach. Zagraniczni dziennikarze często polegali na serbskich źródłach, które tworzyły tę narrację, zamiast niezależnie analizować historyczne, polityczne i ekonomiczne powiązania. Mit ten był wspierany przez \"specjalne połączenia\" między liderami politycznymi, urzędnikami kościelnymi, klubami sportowymi i wpływowymi postaciami ściśle związanymi z aparatem państwowym, takimi jak reżyser filmowy Emir Kusturica i poeta Matija Bećković. To środowisko przyczyniło się do tego, co niektórzy analitycy określają jako \"systematyczne zapominanie\" faktów historycznych, tworząc narrację, która przedstawiała Rosję jako najważniejszego zagranicznego partnera Serbii w polityce zagranicznej i kluczowego darczyńcę gospodarczego. Dzieje się tak pomimo tego, że UE jest największym dostawcą pomocy finansowej dla Serbii. W 2018 roku, aby uczcić 180. rocznicę stosunków dyplomatycznych między Serbią a Rosją, ministrowie spraw zagranicznych Ivica Dačić i Siergiej Ławrow opublikowali wspólny artykuł w <em>Rossiyskaya Gazeta</em> oraz serbskiej <em>Politika</em>, podkreślając lata \"przyjaźni, zaufania i współpracy\" między \"dwoma braterskimi narodami\". Podczas pandemii COVID-19 Rosja, wraz z Chinami, wykorzystała \"dyplomację szczepionkową\", aby promować sprzedaż swojego sprzętu medycznego i szczepionek. Zrobiono to również, aby podsycać nieufność wobec szczepionek i leków produkowanych na Zachodzie.</p>\n<p>W serbskich mediach agresja rosyjska przeciwko Ukrainie w lutym 2022 roku była w dużej mierze przedstawiana jako wywołana przez NATO, z powszechnymi argumentami, że Rosja broni obywateli mówiących po rosyjsku. Zgodnie z raportem Centrum Badań, Przejrzystości i Odpowiedzialności (CRTA), serbskiej organizacji praw człowieka, większość relacji medialnych ma tendencję do bycia prorosyjskimi i przedstawia stronnicze relacje. Podczas gdy większość europejskich narodów potępiła brutalność rosyjskiej inwazji, serbscy intelektualiści, urzędnicy kościelni i celebryci podpisali petycje przeciwko sankcjom na Rosję. Petycja domagała się, aby serbscy urzędnicy nie przystępowali do sankcji nałożonych przez Zachód, mimo że Serbia miała zobowiązania do dostosowania polityki zagranicznej do polityki UE, jak inne państwa kandydujące z regionu. Serbia była jedynym państwem kandydującym do UE, które nie wypełniło tego zobowiązania.</p>\n<p><strong>Serbski Świat i jego reperkusje</strong></p>\n<p>Rozwój projektu <em>Srpski svet</em> (Serbski Świat), mniejszego odpowiednika <em>Russkiy mir</em> (Rosyjski Świat), ilustruje, jak rosyjskie idee zostały dostosowane do lokalnych celów. W 2021 roku serbski minister spraw wewnętrznych Aleksandar Vulin, weteran polityki z ery Miloševića, został odpowiedzialny za promowanie tego nowego konceptu. Serbski Świat ma na celu stworzenie “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Zjednoczony Serbski Świat), opowiadając się za zjednoczeniem Serbów w regionie w celu ochrony ich tożsamości, języka, kultury i historii, z Belgradem jako centralnym miastem decyzyjnym. Jak stwierdził Vulin, długoterminowym celem jest polityczna jedność wśród Serbów. Jednak zwolennicy tego konceptu zapominają wspomnieć, że integracja Bałkanów Zachodnich z UE pozwoliłaby na bezgraniczne życie dla Serbów w regionie.</p>\n<p>Główne (niewłaściwe) wykorzystanie mitu przyjaźni służy agendom politycznym, odzwierciedlając ciągłość tematów z propagandy Miloševića, a ostatecznie skonstruowanej w czasach Koštunicy. Serbscy decydenci polityczni wykorzystują tę narrację w dwóch głównych celach. Po pierwsze, narzucają pewne wartości poprzez program nauczania w szkołach, promują specjalne relacje w kulturze i sporcie oraz wspierają klerykalne społeczeństwo, które postrzega prawosławne kościoły w Belgradzie i Moskwie jako jedyne \"czyste\" instytucje. Ta strategia promuje \"tradycyjne wartości i kulturę\" zgodne z Rosją Putina, jednocześnie potępiając liberalny Zachód. Rewizjonizm historyczny znacząco przyczynia się do kultu etnicznej ofiary. W konsekwencji poparcie dla integracji z UE spadło wśród serbskich obywateli. Powstały partie opozycyjne wyznające eurosceptycyzm i nacjonalizm, jednak paradoksalnie rządząca Serbska Partia Postępowa (SNS) pozostaje najsolidniejszym europejskim partnerem. Ta dynamika wzmocniła zjawisko \"stabilitokracji\", tworząc żyzne podłoże dla illiberalnych polityk, które lekceważą rządy prawa i prawa mniejszości zgodnie z większościową interpretacją demokracji.</p>\n<p>Drugim celem tej narracji jest wzmocnienie nacjonalizmu w polityce regionalnej, która, choć powiązana z pierwszym, również celuje w obywateli sąsiednich krajów, szczególnie Czarnogóry i Bośni i Hercegowiny. Doprowadziło to do zwiększenia wpływów Belgradu poprzez polityków zależnych od serbskiego wsparcia. Działania Serbskiego Kościoła Prawosławnego w Czarnogórze wzmocniły proserbskie i prorosyjskie partie \"reformistyczne\", które są częścią rządu od jesieni 2020 roku. W Bośni i Hercegowinie wsparcie dla Milorada Dodika, lidera politycznego Republiki Serbskiej (aktualnie objętej sankcjami USA), przyczynia się do dalszej destabilizacji kraju.</p>\n<p><strong>Utrwalanie mitu</strong></p>\n<p>Serbsko-rosyjska przyjaźń to politycznie skonstruowany mit, który powstał w erze Miloševića, ale zyskał na znaczeniu po zmianach w Rosji i wzmocnieniu pozycji Putina. Dla Rosji \"Wielkie Rozszerzenie\" UE, wraz z nowymi członkami NATO z wschodnich i południowo-wschodnich części Europy, oznaczało możliwość działania w celu zabezpieczenia rosyjskiej strefy wpływów. Serbia, z jej anty-NATO i antyzachodnimi nastrojami, spowodowanymi głównie bombardowaniami w 1999 roku i działalnością Trybunału w Hadze, stała się użytecznym partnerem, otwierając okno na odnowione wpływy w regionie.</p>\n<p>Mit został przyjęty przez Borisa Tadića i jego krąg, a później był dalej rozwijany przez Aleksandra Vučića. W rezultacie znacząco wzmocnił antyunijne nastroje wśród serbskich obywateli, jednocześnie wzmacniając nacjonalizm i wpływy rosyjskie w regionie. Dominującym rozumowaniem w Serbii jest to, że Zachód nie może być zaufany, a silne więzi z Rosją są jedyną gwarancją zachowania integralności terytorialnej kraju i uniknięcia uznania Kosowa na arenie międzynarodowej. Mit podkreśla strategiczne relacje między Serbią a Rosją w polityce zagranicznej i gospodarce. Co ciekawe, dane nie wydają się potwierdzać tego twierdzenia, ponieważ Rosja nie znajduje się nawet wśród pięciu największych partnerów handlowych Serbii. Raporty z 2023 roku pokazują, że handel towarami między UE a Serbią stanowił 60 procent całkowitego handlu Serbii. Ponadto UE jest największym darczyńcą w Republice Serbii.</p>\n<p>Z drugiej strony Rosja postrzega swoje relacje z Serbią jako sposób na przywrócenie wpływów na Bałkanach, przeciwdziałanie rozszerzeniu NATO i projekcję siły w geopolitycznie znaczącym regionie. Przykładem tego rozszerzonego rosyjskiego wpływu jest nieudany zamach stanu w Czarnogórze w 2016 roku, gdzie rosyjski wywiad wojskowy (GRU), przy wsparciu serbskich partnerów i lokalnych proserbskich liderów politycznych, próbował brutalnie obalić rząd podczas wyborów parlamentarnych. Czarnogórskie służby bezpieczeństwa aresztowały 20 obywateli Serbii podejrzewanych o planowanie przeszkód w wyborze pro-NATO rządu, tuż przed tym, jak Czarnogóra miała dołączyć do Sojuszu w następnym roku.</p>\n<p>Podczas gdy wielu serbskich obywateli postrzega przyjaźń z Rosją jako korzystną, eksperci ostrzegają, że stopniowe i pośrednie zmiany, głównie w sferach kulturowych i wartościowych, są często pomijane. Ten mit zawęża serbską tożsamość i sprzyja tendencjom antymodernizacyjnym, czyniąc społeczeństwo mniej inkluzywnym i podważając zaufanie publiczne do instytucji i europejskich sąsiadów.</p>\n<p>W swoich przemówieniach Vučić opowiada się za polityką zagraniczną \"czterech filarów\", która ma na celu zrównoważenie relacji między Zachodem, Rosją, Chinami i także państwami arabskimi. Jednym z przykładów tej wielokierunkowej polityki zagranicznej są niedawne doniesienia <em>Financial Times</em>. Gazeta doniosła o eksporcie serbskich granatów do Ukrainy o wartości 800 milionów euro (przez państwa członkowskie UE). Ta wiadomość, potwierdzona przez Vučića, nie wywołała silnej reakcji ze strony Rosji. Analitycy zauważają, że eksport amunicji z Serbii do Ukrainy nie jest napędzany prawdziwym zaangażowaniem w wsparcie Ukraińców przeciwko rosyjskiej agresji, lecz przede wszystkim motywowany interesem ekonomicznym i politycznym mającym na celu złagodzenie presji ze strony Zachodu. Dochody z tych transakcji, podobnie jak inne fundusze UE, prawdopodobnie wzmocnią istniejący autokratyczny reżim, który jest wzorowany na Rosji. Ostatecznie, podczas gdy narracja wiecznej przyjaźni rezonuje w serbskim społeczeństwie, relacja ta jest zasadniczo pragmatyczna, napędzana interesami strategicznymi, a nie prawdziwą przyjaźnią i lojalnością.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> jest politologiem i adiunktem w Instytucie Studiów Europejskich Uniwersytetu Jagiellońskiego w Krakowie. Jej zainteresowania akademickie obejmują procesy transformacyjne i kwestie tożsamości w Europie Środkowej i Wschodniej, a także politykę partyjną, nacjonalizm, populizm i eurosceptycyzm w regionie CEE i na Bałkanach.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:09:03.065",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Przyjaźń serbsko-rosyjska jest politycznie skonstruowanym mitem, który powstał w czasach Miloševicia, ale zyskał na znaczeniu po zmianach w Rosji i wzmocnieniu pozycji Putina. Serbia, z antynato i antyzachodnimi nastrojami, które były spowodowane głównie bombardowaniami w 1999 roku i działalnością Trybunału Haskiego, stała się użytecznym partnerem dla Rosji, otwierając okno na odnowiony wpływ w regionie.</I>\n<br><br>\nPo przeczytaniu serii o historii Serbii z XIX i początku XX wieku autorstwa Slobodana Jovanovicia, wysoko cenionego serbskiego historyka, prawnika, filozofa, krytyka literackiego, dyplomaty i polityka z początku XX wieku, można się zastanawiać, dlaczego mit przyjaźni serbsko-rosyjskiej wydaje się tak trwały w współczesnej polityce, kulturze i społeczeństwie serbskim. Rzeczywiście, historyczna obecność Rosji była mniej znacząca niż innych europejskich mocarstw. Odpowiedź leży w politycznej konstrukcji tej historycznej przyjaźni w ostatnich dziesięcioleciach. Ten mit służy obu narodom. Dla Rosji pomaga utrzymać wpływy na Bałkanach i przeciwdziałać obecności UE, podczas gdy dla Serbii wspiera jej pozycję w trwającym problemie kosowskim i wzmacnia illiberalne polityki.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"pl",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:09:22.847",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Mit o srpsko-ruskom prijateljstvu",
                key:"uid": string:"407577b5-854b-447c-be58-bfa1c8267d2b",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": null:null,
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-17T07:24:45.473",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": null:null,
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"sr",
                key:"updatedAt": null:null,
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Митът за сръбско-руското приятелство",
                key:"uid": string:"4e748859-2854-4f4c-836a-c7c437edf011",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Сръбската еманципация през 19-ти век трансформира бедна, недостатъчно населена селскостопанска земя в модерна нация по европейски стандарти. Историкът Леополд фон Ранке похвали тази трансформация в книгата си от 1829 г., <em>Сръбската революция</em>, която отпразнува бунта на Сърбия срещу османското владичество. Страната привлече множество чужденци от по-проспериращи европейски нации, които допринесоха за модернизацията й в различни сектори, включително музика, архитектура, военна сфера и академия. През 19-ти век, Сърбия, първоначално автономна в рамките на Османската империя и спечелила независимост през 1878 г., демонстрира процеса на успешна европейска модернизация на бивша османска провинция. Нямаше феодализъм, бояри или висока култура, която да изключва говорещите общия език, а руското влияние в страната беше относително скромно през това време.</p>\n<p><strong>Съветско недоверие</strong></p>\n<p>През 19-ти век, руските царе предпочитаха България пред Сърбия заради близостта й до тяхната цел за завладяване на Константинопол. В същото време, Сърбия беше свързана с хабсбургската сфера на влияние. Хабсбургската империя, заедно с други европейски сили, осуети подкрепяния от Русия Договор от Сан Стефано през 1878 г., предотвратявайки образуването на разширена България, която би включвала голяма част от съвременна южна Сърбия.</p>\n<p>Към края на 19-ти век, руското влияние в Сърбия нарасна с възхода на Радикалната партия, ръководена от Никола Пашич, виден русофил и влиятелен държавник. Въпреки майския преврат през 1903 г. и последвалата династична смяна, Русия не беше единственият съюзник на Сърбия. Санкт Петербург споделяше тази роля с Франция. След Октомврийската революция, френското влияние стана най-съществено до края на 30-те години на 20-ти век.</p>\n<p>По време на междусъюзническия период, Кралство Югославия беше твърд противник на Съветския съюз, с официални дипломатически отношения, установени едва през 1940 г. Въпреки това, отношението към руската бяла емиграция, която се установи в значителни числа в Белград и други градове, беше забележимо положително, в контекста на чувствата към съветските.</p>\n<p>До края на Втората световна война, югославските партизани станаха едно от най-ефективните антиосеви съпротивителни движения, освобождавайки цяла Югославия до май 1945 г. заедно с британските и червените армии. За разлика от другите социалистически държави, социалистическа Югославия преживя напускането на Червената армия от територията си през пролетта на 1945 г. Йосиф Броз Тито, лидер на югославските комунисти, спечели доверието на Сталин заради бързата съветизация на държавата. Въпреки това, през 1948 г. настъпи голям разкол с \"разделението Тито-Сталин\". Сталин наложи икономическа блокада на Югославия и разположи съветски войски на границите с Унгария, Румъния и България. Това доведе до чистка на югославските комунисти, заподозрени в про-съветски настроения. Разривът в отношенията със Сталин позволи на югославския социализъм да се развива независимо от съветското влияние, но също така насърчи предпазливо отношение сред основните югославски комунисти към Съветския съюз.</p>\n<p>След смъртта на Тито през 1980 г., властта на комунистическите лидери в различните югославски републики нарасна, заедно с възхода на етнонационализма. Слободан Милошевич се утвърди като доминираща фигура сред тези лидери след \"Антибюрократичната революция\", серия от преврати в Воеводина, Косово и Черна гора. Ключовата разлика между Милошевич и другите етнонационалистически политици в региона беше неговата вяра в Съветския съюз и по-късно Русия. Интересно, Борис Елцин, първият президент на Русия, беше недоверчив към Милошевич. По време на югославските войни през 90-те години, Русия подкрепи международните санкции срещу режима на Милошевич. През 1992 г. Москва одобри резолюции на Съвета за сигурност на ООН, налагащи санкции и създаващи Международния наказателен трибунал за бивша Югославия в Хага.</p>\n<p>По време на Косовската война през 1999 г., Русия не помогна на Югославия на Милошевич, въпреки че изрази недоволство от бомбардирането на Сърбия от НАТО. Стремейки се да установи присъствие в региона, Русия разположи миротворчески сили в Косово след Кумановското споразумение през юни 1999 г., правейки това без да се консултира с международната общност. Въпреки това, контингентът не участва ефективно в миротворческата мисия. Въпреки това, бомбардирането на Сърбия от НАТО през 1999 г. стана основен аргумент, подкрепящ мислите и чувствата на антизападните среди, които твърдяха, че единственият надежден партньор може да бъде намерен в православния Изток.</p>\n<p>След демократичните промени в Сърбия и Октомврийската революция от 2000 г., която сложи край на управлението на Милошевич, Югославия влезе в нова демократична глава за първи път след осевата окупация през 1941 г. През 2003 г. тя се трансформира в Държавен съюз на Сърбия и Черна гора.</p>\n<p><strong>Конструиране на мита</strong></p>\n<p>Демократичните реформи в Сърбия бяха краткотрайни. Елементи от <em>ancien régime</em> и бивши съюзници на Милошевич организираха убийството на реформаторския министър-председател Зоран Джинджич. Неговият основен политически съперник, Войислав Коштуница, който беше президент на Югославия от 2000 до 2003 г., се смята, че е защитавал заговорниците след като стана министър-председател в началото на 2004 г. Коштуница и неговите сътрудници постепенно възвърнаха ключова наратив от пропагандата на Милошевич: предателството на Сърбия от бившите западни съюзници, предимно САЩ и Великобритания. Тази промяна беше съпроводена от възход на клиризма, исторически ревизионизъм и развитието на нов мит за вечна дружба с Русия, най-голямата православна нация.</p>\n<p>Този наратив беше решаващ за позволяването на политическата елита да избегне отговорност за разпадането на Югославия, загубените войни и обедняването на страната. За да поддържат този наратив, наличието на мощен чужд съюзник като Русия на Путин стана съществено за сръбския национализъм. Сърбия преживя бурни времена, като Черна гора обяви независимост през 2006 г., последвана от Косово през 2008 г. В същото време, за Русия, източното разширение на НАТО (1999-2004) и Европейския съюз (2004-07) представляваше заплаха за желаното й влияние върху бившите съветски републики и сателитни държави. Паралелно, балканските страни се ориентираха към Запада, като подаваха заявления за членство в ЕС и НАТО, а Самитът в Солун през 2003 г. потвърди ангажимента на ЕС да включи страните от Западните Балкани.</p>\n<p>В същото време, Сърбия търсеше значим съюзник, който да подкрепи неразпознаването на Косово на международната сцена, роля, която Русия беше готова да изпълни, особено на фона на нарастващата конкуренция с САЩ и техните европейски съюзници. Въпреки това, руската подкрепа за сръбските политики в Съвета за сигурност на ООН, особено по отношение на статута на Косово, дойде на цена.</p>\n<p>През 2008 г. нефтената индустрия на Сърбия беше продадена на руската компания Газпром за част от пазарната си стойност. Тази сделка беше наречена \"сделката на века\" и беше подкрепена от Коштуница и други водещи политици, отразявайки политически консенсус, който я разглеждаше като полезен ход. Борис Тадич, президент на Сърбия от 2004 до 2012 г., изрази увереност в този подход по време на речта си при встъпването в длъжност през 2004 г., заявявайки: \"Днес нашите външнополитически приоритети са европейска интеграция, добросъседство и балансирани отношения с трите центробежни точки на световната политика: Брюксел, Вашингтон и Москва.\" След посещението си в Пекин през август 2009 г., той допълнително определи външната политика на Сърбия в рамките на \"четири стълба\".</p>\n<p>След като Борис Тадич замени Коштуница като водеща политическа фигура на Сърбия през 2008 г., руското влияние продължи да нараства, въпреки очевидната позиция на Тадич като проевропейски държавник. Забележително е, че той беше един от малкото европейски лидери, които не осъдиха войната на Русия в Грузия през същата година. Докато Тадич популяризираше послания за помирение в бившия югославски регион, неговите политики бяха в съответствие с етнонационализма, дискретно подкрепяйки сръбските националистически политици и партии, особено сред сръбските малцинства в региона. Неговият подход, особено по отношение на Косово, Черна гора и Босна и Херцеговина (Република Сръбска), подготви терена за ерата след 2012 г., тъй като новото сръбско политическо establishment вероятно ще продължи да подкрепя същите тези групи.</p>\n<p>Политическата промяна от 2012 г. отбеляза възхода на Сръбската прогресивна партия (SNS), ръководена от Томислав Николиć и Александър Вучич, бивши близки сътрудници на Войислав Шешел, който беше осъден от Международния наказателен трибунал за бивша Югославия (ICTY) за престъпления срещу хърватското малцинство в Воеводина по време на югославските войни. Тази промяна беше улеснена от Ивица Дачич, лидер на Социалистическата партия на Сърбия (SPS), който смени съюзите, за да подкрепи SNS. Дачич последователно остава един от най-лоялните съюзници на Русия в региона.</p>\n<p><strong>Приятели завинаги или прагматични партньори?</strong></p>\n<p>Реформаторският потенциал и очакванията относно SNS и SPS постепенно намаляха, въпреки някои положителни развития по отношение на Косово и подписването на Брюкселското споразумение, което имаше за цел нормализиране на отношенията между Сърбия и Косово под егидата на ЕС. Първата война в Украйна през 2014 г. отбеляза период на увеличено руско влияние не само в Сърбия, но и в Черна гора и Босна и Херцеговина.</p>\n<p>Докато ЕС се опитваше да представи единна позиция в подкрепа на Украйна, някои държави членки започнаха да проучват потенциално сближаване с Русия още през 2015 г., стремейки се да облекчат икономическите отношения и да обсъдят въпроси като пътувания, визи и енергийна политика. Това предостави ценен сигнал на сръбската политическа елита, която осъзна, че разширяващото се руско влияние може да служи в техен интерес. През 2014 г. както Дмитрий Медведев, така и Владимир Путин посетиха Белград, предлагайки \"безусловна подкрепа\" за реинтеграцията на Косово в Сърбия.</p>\n<p>Сувенири и графити с сръбски и руски символи, както и изображения на Путин, започнаха да се появяват през 2014 г. Две години по-късно, те се превърнаха в символи на \"антиимпериалистически\" националистически движения и футболни хулигани. Върхът на \"Путиноманията\" настъпи по време на откритията на църквата Свети Сава през януари 2019 г., където Путин и Вучич бяха основни гости. След пълномащабната руска инвазия в Украйна през 2022 г., някои сравняваха популярността на Путин в Сърбия с тази на рок звезди. Това беше изненада за много руснаци, които избягаха от родината си и се установиха в Белград, за да избегнат набор. Путин остава най-популярният чужд политик, което обяснява защо 80 процента от гражданите се противопоставят на въвеждането на санкции срещу Русия.</p>\n<p>В годините преди пандемията от COVID-19, митът за приятелството между Русия и Сърбия беше ефективно пропагандиран в западните медии. Чуждестранни журналисти често разчитаха на сръбски източници, които създаваха този наратив, вместо да анализират историческите, политическите и икономическите връзки независимо. Този мит беше подкрепен от \"специалните връзки\" между политическите лидери, църковните служители, спортните клубове и влиятелни фигури, тясно свързани с държавния апарат, като филмовия режисьор Емир Костурица и поета Матия Бечкович. Тази среда допринесе за това, което някои анализатори наричат \"систематично забравяне\" на исторически факти, създавайки наратив, който представя Русия като най-важния външнополитически партньор на Сърбия и ключов икономически донор. Това е въпреки факта, че ЕС е най-големият доставчик на финансова помощ за Сърбия. През 2018 г., за да отбележат 180-ата годишнина от дипломатическите отношения между Сърбия и Русия, външните министри Ивица Дачич и Сергей Лавров публикуваха съвместна статия в <em>Российская газета</em> и сръбския <em>Политика</em>, подчертавайки години на \"приятелство, доверие и сътрудничество\" между \"двата братски народа\". По време на пандемията от COVID-19, Русия, заедно с Китай, използва \"ваксинна дипломация\", за да насърчи продажбите на своето медицинско оборудване и ваксини. Това беше направено и за да се подхрани недоверието към ваксините и медикаментите, произведени на Запад.</p>\n<p>В сръбските медии, руската агресия срещу Украйна през февруари 2022 г. беше представена предимно като провокирана от НАТО, с широко разпространени аргументи, че Русия защитава рускоговорящите граждани. Според доклад на Центъра за изследвания, прозрачност и отговорност (CRTA), сръбска правозащитна организация, повечето медийни отразявания са про-руски и представят пристрастно отразяване. Докато повечето европейски нации осъдиха жестокостта на руската инвазия, сръбски интелектуалци, църковни служители и знаменитости подписаха петиции срещу санкции на Русия. Петицията изискваше сръбските официални лица да не се присъединяват към санкциите, наложени от Запада, въпреки задълженията на Сърбия да синхронизира външната си политика с тази на ЕС, както и другите кандидати от региона. Сърбия беше единствената кандидат-държава от ЕС, която не изпълни това задължение.</p>\n<p><strong>Сръбският свят и неговите последици</strong></p>\n<p>Развитието на проекта <em>Српски свет</em> (Сръбски свят), по-малък аналог на <em>Руски мир</em> (Руски свят), илюстрира как руските идеи са адаптирани за местни цели. През 2021 г. сръбският министър на вътрешните работи Александър Вулин, ветеран политик от ерата на Милошевич, беше поставен начело на популяризирането на тази нова концепция. Сръбският свят цели да създаде \"Уединини српски свет\" (Обединен сръбски свят), advocating за обединението на сърбите в региона, за да защитят своята идентичност, език, култура и история, с Белград като централна столица на вземането на решения. Както заяви Вулин, дългосрочната цел е политическо единство сред сърбите. Въпреки това, поддръжниците на тази концепция пренебрегват да споменат, че интегрирането на Западните Балкани с ЕС би позволило безгранично живеене за сърбите в региона.</p>\n<p>Основната (не)употреба на мита за приятелство служи на политически агенди, отразявайки продължителност на темите от пропагандата на Милошевич и накрая конструирани по времето на Коштуница. Сръбските политици използват този наратив за две основни цели. Първо, те налагат определени ценности чрез учебната програма, популяризират специални отношения в културата и спорта и насърчават клирно общество, което разглежда православните църкви в Белград и Москва като единствените \"чисти\" институции. Тази стратегия популяризира \"традиционни ценности и култура\", съответстващи на Русия на Путин, докато осъжда либералния Запад. Историческият ревизионизъм значително допринася за култа на етническата само-жертва. В резултат на това, подкрепата за интеграция в ЕС е намаляла сред сръбските граждани. Опозиционни партии, изразяващи евроскептицизъм и национализъм, се появиха, но парадоксално, управляващата Сръбска прогресивна партия (SNS) остава най-солидният европейски партньор. Тази динамика е укрепила феномена на \"стабилитокрация\", създавайки плодородна почва за илюзорни политики, които пренебрегват върховенството на закона и правата на малцинствата според мажоритарна интерпретация на демокрацията.</p>\n<p>Втората цел на този наратив е да укрепи национализма в регионалните политики, които, макар и взаимосвързани с първата, също целят гражданите в съседни страни, особено Черна гора и Босна и Херцеговина. Това доведе до увеличаване на влиянието на Белград чрез политици, зависими от сръбска подкрепа. Действията на Сръбската православна църква в Черна гора укрепиха про-сръбските и про-руски \"реформаторски\" партии, които са част от правителството от есента на 2020 г. В Босна и Херцеговина, подкрепата за Милорад Додик, политическия лидер на Република Сръбска (в момента под санкции от САЩ), допринася за допълнителната дестабилизация на страната.</p>\n<p><strong>Увековечаване на мита</strong></p>\n<p>Сръбско-руското приятелство е политически конструиран мит, който се появи по време на ерата на Милошевич, но придоби популярност след промените в Русия и укрепването на позицията на Путин. За Русия, \"Голямото разширение\" на ЕС, заедно с новите членове на НАТО от източната и югоизточната част на Европа, сигнализираше възможност за действие за осигуряване на руската сфера на влияние. Сърбия, с антинатовските и антизападни настроения, причинени главно от бомбардирането през 1999 г. и дейностите на Хагския трибунал, стана полезен партньор, отваряйки прозорец за възобновено влияние в региона.</p>\n<p>Митът беше приет от Борис Тадич и неговия кръг, а по-късно беше допълнително развит от Александър Вучич. В резултат на това, той значително насърчи антиевропейските настроения сред сръбските граждани, докато укрепваше национализма и руското влияние в региона. Преобладаващото мнение в Сърбия е, че Западът не може да бъде доверен и че силните връзки с Русия са единствената гаранция за запазване на териториалната цялост на страната и избягване на признаването на Косово на международната сцена. Митът подчертава стратегическите отношения между Сърбия и Русия във външната политика и икономиката. Интересно е, че данните не изглеждат да потвърдят това твърдение, тъй като Русия не е дори сред петте най-големи търговски партньори на Сърбия. Докладите от 2023 г. показват, че търговията между ЕС и Сърбия в стоки представлява 60 процента от общата търговия на Сърбия. Освен това, ЕС е най-големият донор в Република Сърбия.</p>\n<p>Обратно, Русия разглежда отношенията си със Сърбия като средство за възстановяване на влиянието в Балканите, противодействие на разширяването на НАТО и проектиране на мощ в геополитически значим регион. Пример за това разширено руско влияние е опитът за преврат през 2016 г. в Черна гора, където руското военно разузнаване (ГРУ), с помощта на сръбски партньори и местни про-сръбски политически лидери, се опита да свали насилствено правителството по време на парламентарните избори. Черногорските служби за сигурност арестуваха 20 сръбски граждани, заподозрени в заговор за възпрепятстване на избора на про-НАТО правителство, точно когато Черна гора трябваше да се присъедини към Алианса през следващата година.</p>\n<p>Докато много сръбски граждани възприемат приятелството с Русия като полезно, експерти предупреждават, че постепенните и индиректни промени, предимно в културната и ценностната сфера, често остават незабелязани. Този мит стеснява сръбската идентичност и насърчава анти-модернизационни тенденции, правейки обществото по-малко инклузивно и подкопавайки общественото доверие в институциите и европейските съседи.</p>\n<p>В речите си, Вучич защитава \"четиристълбна\" външна политика, която се стреми да балансира отношенията между Запада, Русия, Китай и арабските държави. Един от примерите за тази многофокусна външна политика е последните разкрития на <em>Файненшъл Таймс</em>. Вестникът съобщи за износ на сръбски гранати за Украйна на стойност 800 милиона евро (чрез държави членки на ЕС). Тази новина, потвърдена от Вучич, не предизвика силна реакция от Русия. Анализаторите отбелязват, че износът на боеприпаси от Сърбия за Украйна не е продиктуван от искрено ангажиране в подкрепа на украинците срещу руската агресия, а е предимно мотивиран от икономически и политически егоизъм, насочен към облекчаване на западния натиск. Приходите от тези транзакции, подобно на другите средства от ЕС, вероятно ще укрепят съществуващия автократичен режим, който е моделиран по руски образец. В крайна сметка, докато наративът за вечна дружба резонира с сръбското общество, отношенията са по същество прагматични, движени от стратегически интереси, а не от искрена дружба и лоялност.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Наташа Стичинска</strong> е политолог и асистент-професор в Института за европейски изследвания на Ягелонския университет в Краков. Нейните академични интереси включват процеси на трансформация и идентичностни въпроси в Централна и Източна Европа, както и партийна политика, национализъм, популизъм и евроскептицизъм в региона на ЦИЕ и Балканите.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:59:03.707",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Сръбско-руското приятелство е политически конструиран мит, който възникна по време на ерата на Милошевич, но придоби популярност след промените в Русия и укрепването на позицията на Путин. Сърбия, с антинатовските и антиконтиненталистки настроения, причинени главно от бомбардировките през 1999 г. и дейностите на Хагенския трибунал, стана полезен партньор за Русия, отваряйки прозорец за възобновено влияние в региона.</I>\n<br><br>\nСлед като прочете поредица от статии за сръбската история на 19-ти и началото на 20-ти век от Слободан Йованович, високо ценен сръбски историк, юрист, философ, литературен критик, дипломат и политик от началото на 20-ти век, човек може да се запита защо митът за сръбско-руското приятелство изглежда толкова устойчив в съвременната сръбска политика, култура и общество. Всъщност, историческото присъствие на Русия беше по-малко значимо от това на другите европейски сили. Отговорът се крие в политическото конструиране на това историческо приятелство през последните десетилетия. Този мит служи на двете нации. За Русия, той помага за поддържане на влиянието в Балканите и противодействие на присъствието на ЕС, докато за Сърбия подкрепя позицията й в текущия косовски въпрос и укрепва illiberal политики.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"bg",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:59:03.709",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Mit o srpsko-ruskom prijateljstvu",
                key:"uid": string:"5796b18a-e948-444d-945a-a69aecf603e0",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Srpska emancipacija u 19. stoljeću transformirala je siromašnu, slabo naseljenu poljoprivrednu zemlju u modernu naciju prema europskim standardima. Povjesničar Leopold von Ranke pohvalio je ovu transformaciju u svojoj knjizi iz 1829. godine, <em>Die Serbische Revolution</em>, koja je slavila pobunu Srbije protiv osmanske vlasti. Zemlja je privukla brojne strance iz prosperitetnijih europskih nacija, koji su doprinijeli njenoj modernizaciji u raznim sektorima, uključujući glazbu, arhitekturu, vojsku i akademsku zajednicu. Tijekom 19. stoljeća, Srbija, koja je isprva bila autonomna unutar Osmanskog Carstva i stekla neovisnost 1878. godine, bila je primjer procesa uspješne europske modernizacije bivše osmanske provincije. Nije bilo feudalizma, bojara ili visoke kulture koja bi isključivala govornike običnog jezika, a ruski utjecaj u zemlji bio je relativno skroman u to vrijeme.</p>\n<p><strong>Sovjetska nepovjerenje</strong></p>\n<p>U 19. stoljeću, ruski carevi favorizirali su Bugarsku umjesto Srbije zbog njene blizine njihovom cilju osvajanja Carigrada. U isto vrijeme, Srbija je bila usklađena s habsburškom sferom utjecaja. Habsburška monarhija, zajedno s drugim europskim silama, osujetila je ruskim snagama podržani Ugovor iz San Stefana 1878. godine, sprječavajući formiranje proširene Bugarske koja bi uključivala veći dio današnje južne Srbije.</p>\n<p>Do kraja 19. stoljeća, ruski utjecaj u Srbiji rastao je s usponom Radikalne stranke koju je predvodio Nikola Pašić, istaknuti rusofil i utjecajni državnik. Unatoč svibanjskom puču 1903. i kasnijoj dinastičkoj promjeni, Rusija nije bila jedini saveznik Srbije. Sankt Peterburg dijelio je ovu ulogu s Francuskom. Nakon Listopadske revolucije, francuski utjecaj postao je najznačajniji do kasnih 1930-ih.</p>\n<p>Tijekom međuratnog razdoblja, Kraljevina Jugoslavija bila je čvrsti protivnik Sovjetskog Saveza, s formalnim diplomatskim odnosima uspostavljenim tek 1940. godine. Međutim, stav prema ruskoj bijeloj emigraciji koja se naselila u značajnim brojevima u Beogradu i drugim gradovima bio je izrazito pozitivan, u suprotnosti s osjećajima prema Sovjetima.</p>\n<p>Do kraja Drugog svjetskog rata, jugoslavenski partizani postali su jedan od najučinkovitijih pokreta otpora protiv Osovine, oslobađajući cijelu Jugoslaviju do svibnja 1945. uz britanske i crvene vojske. Za razliku od drugih socijalističkih država, socijalistička Jugoslavija doživjela je odlazak Crvene armije s njenog teritorija u proljeće 1945. godine. Josip Broz Tito, vođa jugoslavenskih komunista, stekao je Staljinovo povjerenje zbog brze sovjetizacije države. Međutim, 1948. godine došlo je do velikog raskola s “Tito-Staljinovim razdorom”. Staljin je nametnuo ekonomsku blokadu Jugoslaviji i rasporedio sovjetske trupe na granice Mađarske, Rumunjske i Bugarske s Jugoslavijom. To je dovelo do čistki jugoslavenskih komunista za koje se sumnjalo da su pro-sovjetski. Raskid odnosa sa Staljinom omogućio je jugoslavenskom socijalizmu da se razvija neovisno o sovjetskom utjecaju, ali je također potaknuo oprezan stav među glavnim jugoslavenskim komunistima prema Sovjetskom Savezu.</p>\n<p>Nakon Titove smrti 1980. godine, moć komunističkih vođa u raznim jugoslavenskim republikama rasla je, uz porast etno-nacionalizma. Slobodan Milošević pojavio se kao dominantna figura među tim vođama nakon \"Antibirokratske revolucije\", niza pučeva u Vojvodini, Kosovu i Crnoj Gori. Ključna razlika između Miloševića i drugih etno-nacionalističkih političara u regiji bila je njegova vjera u Sovjetski Savez i kasnije Rusiju. Zanimljivo, Boris Jeljcin, prvi predsjednik Rusije, bio je nepovjerljiv prema Miloševiću. Tijekom jugoslavenskih ratova 1990-ih, Rusija je podržala međunarodne sankcije protiv Miloševićevog režima. Godine 1992. Moskva je podržala rezolucije Vijeća sigurnosti UN-a koje su nametnule sankcije i uspostavile Međunarodni kazneni tribunal za bivšu Jugoslaviju u Haagu.</p>\n<p>U ratu na Kosovu 1999. godine, Rusija nije pomagala Miloševićevu Jugoslaviju, iako je izrazila nezadovoljstvo zbog NATO-ovog bombardiranja Srbije. Tražeći uspostavu uporišta u regiji, Rusija je rasporedila mirovne snage na Kosovo nakon Kumanovskog sporazuma u lipnju 1999. godine, čineći to bez konzultacija s međunarodnom zajednicom. Međutim, kontingent nije učinkovito sudjelovao u mirovnoj misiji. Ipak, NATO-ovo bombardiranje Srbije 1999. postalo je glavni argument koji je podržao misli i osjećaje anti-zapadnih krugova, koji su tvrdili da se jedini pouzdani partner može naći u pravoslavnom Istoku.</p>\n<p>Nakon demokratskih promjena u Srbiji i Listopadske revolucije 2000. godine, koja je okončala Miloševićevu vlast, Jugoslavija je ušla u novo demokratsko poglavlje po prvi put od okupacije Osovine 1941. godine. Godine 2003. transformirala se u Državnu zajednicu Srbije i Crne Gore.</p>\n<p><strong>Izgradnja mita</strong></p>\n<p>Demokratske reforme u Srbiji bile su kratkotrajne. Elementi <em>ancien régime</em> i bivši saveznici Miloševića orchestrirali su atentat na reformističkog premijera Zorana Đinđića. Njegov glavni politički rival, Vojislav Koštunica, koji je bio predsjednik Jugoslavije od 2000. do 2003. godine, vjeruje se da je zaštitio zavjerenike nakon što je postao premijer početkom 2004. godine. Koštunica i njegovi suradnici postupno su ponovno uveli ključnu narativu iz Miloševićeve propagande: izdaju Srbije od strane bivših zapadnih saveznika, prvenstveno SAD-a i Velike Britanije. Ova promjena bila je praćena porastom klerikalizma, povijesnim revizionizmom i razvojem novog mita o vječnoj prijateljstvu s Rusijom, najvećom pravoslavnom nacijom.</p>\n<p>Ova narativa bila je ključna u omogućavanju političkoj eliti da izbjegne odgovornost za raspad Jugoslavije, izgubljene ratove i osiromašenje zemlje. Kako bi održali ovu narativu, imati moćnog stranog saveznika poput Putinove Rusije postalo je bitno za srpski nacionalizam. Srbija je doživjela turbulentna vremena, s Crnom Gorom koja je proglasila neovisnost 2006. godine, a zatim i Kosovo 2008. godine. U isto vrijeme, za Rusiju, istočno proširenje NATO-a (1999-2004) i Europske unije (2004-07) predstavljalo je prijetnje njenom željenom utjecaju na bivše sovjetske republike i satelitske države. Istovremeno, balkanske zemlje orijentirale su se prema Zapadu podnošenjem zahtjeva za članstvo u EU i NATO-u, a Solunski summit 2003. potvrdio je obvezu EU da uključi zemlje zapadnog Balkana.</p>\n<p>Istovremeno, Srbija je tražila značajnog saveznika koji bi podržao njeno neprepoznavanje Kosova na međunarodnoj areni, ulogu koju je Rusija bila voljna ispuniti, posebno usred rastuće konkurencije s SAD-om i njenim europskim saveznicima. Međutim, ruska podrška srpskim politikama u Vijeću sigurnosti UN-a, posebno u vezi s statusom Kosova, došla je po cijenu.</p>\n<p>Godine 2008. srpska naftna industrija prodana je ruskoj kompaniji Gazprom za djelić njene tržišne vrijednosti. Ova transakcija nazvana je \"poslom stoljeća\" i podržali su je Koštunica i drugi vodeći političari, odražavajući politički konsenzus koji je to smatrao korisnim potezom. Boris Tadić, predsjednik Srbije od 2004. do 2012. godine, izrazio je povjerenje u ovaj pristup tijekom svog inauguracijskog govora 2004. godine, izjavivši: \"Danas su naši prioriteti vanjske politike europska integracija, dobra susjednost i uravnoteženi odnosi s tri centripetalne točke svjetske politike: Bruxellesom, Washingtonom i Moskvom.\" Nakon posjeta Pekingu u kolovozu 2009. godine, dodatno je definirao vanjsku politiku Srbije unutar okvira \"četiri stupa\".</p>\n<p>Nakon što je Boris Tadić zamijenio Koštunicu kao vodeću političku figuru Srbije 2008. godine, ruski utjecaj nastavio je rasti unatoč Tadićevoj očitoj poziciji pro-europskog državnika. Značajno je da je bio jedan od rijetkih europskih vođa koji nije osudio ruski rat u Gruziji te godine. Dok je Tadić promovirao poruke pomirenja u bivšoj jugoslavenskoj regiji, njegove politike bile su usklađene s etno-nacionalizmom, suptilno podržavajući srpske nacionalističke političare i stranke, posebno među srpskim manjinama u regiji. Njegov pristup, posebno u vezi s Kosovom, Crnom Gorom i Bosnom i Hercegovinom (Republika Srpska), postavio je temelje za post-2012. eru, jer bi nova srpska politička elita vjerojatno nastavila podržavati iste grupe.</p>\n<p>Politička promjena 2012. godine označila je uspon Srpske napredne stranke (SNS) koju su predvodili Tomislav Nikolić i Aleksandar Vučić, bivši bliski suradnici Vojislava Šešelja, koji je bio osuđen od strane Međunarodnog kaznenog tribunala za bivšu Jugoslaviju (ICTY) za zločine protiv hrvatske manjine u Vojvodini tijekom jugoslavenskih ratova. Ova promjena olakšana je od strane Ivice Dačića, vođe Socijalističke partije Srbije (SPS), koji je promijenio savezništva kako bi podržao SNS. Dačić je dosljedno ostao jedan od najlojalnijih ruskih saveznika u regiji.</p>\n<p><strong>Prijatelji zauvijek ili pragmatični partneri?</strong></p>\n<p>Reformistički potencijal i očekivanja u vezi s SNS-om i SPS-om postupno su se smanjivali unatoč nekim pozitivnim razvojem u vezi s Kosovom i potpisivanjem Bruxelleskog sporazuma, koji je imao za cilj normalizaciju odnosa između Srbije i Kosova pod okriljem EU. Prvi rat u Ukrajini 2014. godine označio je razdoblje povećanog ruskog utjecaja ne samo u Srbiji već i u Crnoj Gori i Bosni i Hercegovini.</p>\n<p>Dok se EU borila da predstavi jedinstven stav u podršci Ukrajini, neke članice počele su istraživati potencijalno pomirenje s Rusijom već 2015. godine, tražeći olakšanje ekonomskih odnosa i raspravljajući o pitanjima poput putovanja, viza i energetske politike. To je pružilo vrijednu poruku srpskoj političkoj eliti, koja je prepoznala da bi širenje ruskog utjecaja moglo poslužiti njihovim interesima. Godine 2014. i Dmitrij Medvedev i Vladimir Putin posjetili su Beograd, nudeći \"bezuvjetnu podršku\" za reintegraciju Kosova u Srbiju.</p>\n<p>Suveniri i grafiti s srpskim i ruskim simbolima, kao i slikama Putina, počeli su se pojavljivati 2014. godine. Dvije godine kasnije, postali su simboli za \"antiimperijalističke\" nacionalističke pokrete i nogometne huligane. Vrhunac \"Putinomanije\" dogodio se tijekom otvaranja Crkve Svetog Save u siječnju 2019. godine, gdje su Putin i Vučić bili glavni gosti. Nakon potpune ruske invazije na Ukrajinu 2022. godine, neki su usporedili Putinovu popularnost u Srbiji s onom koju uživaju rock zvijezde. To je iznenadilo mnoge Ruse koji su pobjegli iz svoje domovine i naselili se u Beogradu kako bi izbjegli regrutaciju. Putin ostaje najpopularniji strani političar, što objašnjava zašto 80 posto građana protivi uvođenju sankcija protiv Rusije.</p>\n<p>U godinama koje su prethodile pandemiji COVID-19, mit o prijateljstvu između Rusije i Srbije učinkovito se propagirao u zapadnim medijima. Strani novinari često su se oslanjali na srpske izvore koji su oblikovali ovu narativu, umjesto da neovisno analiziraju povijesne, političke i ekonomske veze. Ovaj mit podržavali su \"posebni odnosi\" među političkim vođama, crkvenim dužnosnicima, sportskim klubovima i utjecajnim osobama blisko povezanim s državnim aparatom, poput filmskog redatelja Emira Kusturice i pjesnika Matije Bećkovića. Ova okolina pridonijela je onome što neki analitičari nazivaju \"sistematskim zaboravom\" povijesnih činjenica, stvarajući narativ koji je Rusiju prikazivao kao najvažnijeg vanjskopolitičkog partnera Srbije i ključnog ekonomskog donatora. To je unatoč tome što je EU najveći pružatelj financijske pomoći Srbiji. Godine 2018., kako bi obilježili 180. godišnjicu diplomatskih odnosa između Srbije i Rusije, ministri vanjskih poslova Ivica Dačić i Sergey Lavrov objavili su zajednički članak u <em>Rossiyskaya Gazeta</em> i srpskom <em>Politika</em>, ističući godine \"prijateljstva, povjerenja i suradnje\" između \"dvije bratske nacije\". Tijekom pandemije COVID-19, Rusija, zajedno s Kinom, koristila je \"diplomaciju cjepiva\" kako bi potaknula prodaju svoje medicinske opreme i cjepiva. To je također učinjeno kako bi se potaknulo nepovjerenje prema cjepivima i lijekovima proizvedenim na Zapadu.</p>\n<p>U srpskim medijima, ruska agresija protiv Ukrajine u veljači 2022. godine uglavnom je prikazana kao NATO-om izazvana, s raširenim tvrdnjama da Rusija brani rusko govoreće građane. Prema izvješću Centra za istraživanje, transparentnost i odgovornost (CRTA), srpske organizacije za ljudska prava, većina medijskog pokrivanja sklona je pro-ruskim stavovima i predstavlja pristrano izvještavanje. Dok su većina europskih nacija osudila brutalnost ruske invazije, srpski intelektualci, crkveni dužnosnici i celebrityji potpisali su peticije protiv sankcija Rusiji. Peticija je zahtijevala da srpski dužnosnici ne pridruže sankcijama koje je nametnuo Zapad, unatoč obvezama Srbije da uskladi vanjsku politiku s onom EU-a kao i ostali kandidati iz regije. Srbija je bila jedina država kandidat EU koja nije ispunila ovu obvezu.</p>\n<p><strong>Srpski svijet i njegove posljedice</strong></p>\n<p>Razvoj projekta <em>Srpski svet</em>, manji pandan <em>Russkiy mir</em>, primjer je kako su ruske ideje prilagođene lokalnim potrebama. Godine 2021. srpski ministar unutarnjih poslova Aleksandar Vulin, veteran politike iz Miloševićeve ere, postavljen je na čelo promocije ovog novog koncepta. Srpski svijet ima za cilj stvoriti “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>”, zagovarajući ujedinjenje Srba u regiji kako bi zaštitili svoj identitet, jezik, kulturu i povijest, s Beogradom kao središnjom odlukom. Kako je Vulin izjavio, dugoročni cilj je politička jedinstvo među Srbima. Međutim, zagovornici ovog koncepta zanemaruju spomenuti da bi integracija Zapadnog Balkana s EU omogućila bezgranično življenje za Srbe u regiji.</p>\n<p>Primarna (zlo)upotreba mita o prijateljstvu služi političkim agendama, odražavajući kontinuitet tema iz Miloševićeve propagande, a konačno konstruirane u Koštuničino vrijeme. Srpski donosioci odluka koriste ovu narativu u dva glavna svrhe. Prvo, nameću određene vrijednosti kroz školski kurikulum, promoviraju posebne odnose u kulturi i sportu, i potiču klerikalno društvo koje pravoslavne crkve u Beogradu i Moskvi vidi kao jedine \"čiste\" institucije. Ova strategija promiče \"tradicionalne vrijednosti i kulturu\" usklađene s Putinovom Rusijom dok osuđuje liberalni Zapad. Povijesni revizionizam značajno doprinosi kultu etničke samoviktimizacije. Posljedično, podrška za EU integraciju opala je među srpskim građanima. Oporbene stranke koje zastupaju euroskepticizam i nacionalizam su se pojavile, no paradoksalno, vladajuća Srpska napredna stranka (SNS) ostaje najčvršći europski partner. Ova dinamika ojačala je fenomen \"stabilitokracije\", stvarajući plodno tlo za illiberalne politike koje zanemaruju vladavinu prava i prava manjina prema većinskoj interpretaciji demokracije.</p>\n<p>Druga svrha ove narative je jačanje nacionalizma u regionalnim politikama, koje, iako su međusobno povezane s prvom, također ciljaju građane susjednih zemalja, posebno Crne Gore i Bosne i Hercegovine. To je rezultiralo povećanim utjecajem Beograda kroz političare ovisne o srpskoj podršci. Akcije Srpske pravoslavne crkve u Crnoj Gori osnažile su pro-srpske i pro-ruske \"reformističke\" stranke koje su dio vlade od jeseni 2020. godine. U Bosni i Hercegovini, podrška Miloradu Dodiku, političkom vođi entiteta Republika Srpska (trenutno pod sankcijama SAD-a), doprinosi daljnjoj destabilizaciji zemlje.</p>\n<p><strong>Održavanje mita</strong></p>\n<p>Srpsko-rusko prijateljstvo je politički konstruirani mit koji se pojavio tijekom Miloševićeve ere, ali je dobio na značaju nakon promjena u Rusiji i jačanja Putinove pozicije. Za Rusiju, \"Veliko proširenje\" EU, zajedno s novim članicama NATO-a iz istočnih i jugoistočnih dijelova Europe, označilo je priliku za djelovanje kako bi osigurali rusku sferu utjecaja. Srbija, sa svojim anti-NATO i anti-zapadnim sentimentima, uzrokovanim uglavnom bombardiranjem 1999. i aktivnostima Haškog tribunala, postala je koristan partner, otvarajući prozor za obnovljeni utjecaj u regiji.</p>\n<p>Mit su prihvatili Boris Tadić i njegovo okruženje, a kasnije ga je dodatno razvijao Aleksandar Vučić. Kao rezultat toga, značajno je potaknuo anti-EU sentiment među srpskim građanima dok je jačao nacionalizam i ruski utjecaj u regiji. Prevladavajuće razmišljanje u Srbiji je da se Zapadu ne može vjerovati i da su čvrste veze s Rusijom jedina garancija za očuvanje teritorijalne cjelovitosti zemlje i izbjegavanje priznanja Kosova na međunarodnoj sceni. Mit naglašava strateške odnose između Srbije i Rusije u vanjskoj politici i ekonomiji. Zanimljivo, podaci se ne čine da potvrđuju ovu tvrdnju, budući da Rusija nije ni među pet najvećih trgovinskih partnera Srbije. Izvješća iz 2023. pokazuju da je trgovina između EU i Srbije činila 60 posto ukupne trgovine Srbije. Štoviše, EU je najveći donator u Republici Srbiji.</p>\n<p>Nasuprot tome, Rusija svoju vezu sa Srbijom vidi kao sredstvo za ponovnu uspostavu utjecaja na Balkanu, suprotstavljanje širenju NATO-a i projiciranje moći unutar geopolitički značajne regije. Primjer ovog proširenog ruskog utjecaja je pokušaj puča 2016. godine u Crnoj Gori, gdje je ruska vojna obavještajna služba (GRU), uz pomoć srpskih partnera i lokalnih pro-srpskih političkih vođa, pokušala nasilno svrgavanje vlade tijekom parlamentarnih izbora. Crnogorske sigurnosne službe uhitile su 20 srpskih državljana osumnjičenih za planiranje ometanja izbora pro-NATO vlade, baš kada se Crna Gora trebala pridružiti Savezu sljedeće godine.</p>\n<p>Dok mnogi srpski građani percipiraju prijateljstvo s Rusijom kao korisno, stručnjaci upozoravaju da se postupne i neizravne promjene, prvenstveno u kulturnim i vrijednosnim sferama, često zanemaruju. Ovaj mit sužava srpski identitet i potiče tendencije protiv modernizacije, čineći društvo manje inkluzivnim i potkopavajući povjerenje javnosti u institucije i europske susjede.</p>\n<p>U svojim govorima, Vučić zagovara vanjsku politiku \"četiri stupa\" koja nastoji uravnotežiti odnose između Zapada, Rusije, Kine i arapskih država. Jedan od primjera ove višefokusne vanjske politike su nedavne objave <em>Financial Timesa</em>. Novine su izvijestile o izvozu srpskih granata u Ukrajinu u vrijednosti od 800 milijuna eura (putem država članica EU). Ova vijest, koju je potvrdio Vučić, nije izazvala snažnu reakciju iz Rusije. Analitičari napominju da izvoz srpske municije u Ukrajinu nije vođen iskrenom predanošću podržavanju Ukrajinaca protiv ruske agresije, već je prvenstveno motiviran ekonomskim i političkim interesima usmjerenim na ublažavanje zapadnog pritiska. Prihodi od ovih transakcija, poput drugih sredstava EU, vjerojatno će ojačati postojeći autokratski režim, koji je modeliran prema Rusiji. Na kraju, dok narativ vječne prijateljstva odjekuje u srpskom društvu, odnos je u osnovi pragmatičan, vođen strateškim interesima, a ne iskrenim prijateljstvom i lojalnošću.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> je politička znanstvenica i docentica na Institutu za europske studije na Jagelonskom sveučilištu u Krakovu. Njezini akademski interesi uključuju procese transformacije i pitanja identiteta u Srednjoj i Istočnoj Europi, kao i stranačku politiku, nacionalizam, populizam i euroskepticizam u regiji CEE i na Balkanu.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:34:24.588",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Srpsko-rusko prijateljstvo je politički konstruirani mit koji se pojavio tijekom Miloševićeve ere, ali je dobio na značaju nakon promjena u Rusiji i jačanja Putinove pozicije. Srbija, sa svojim anti-NATO i anti-zapadnim sentimentima koji su uglavnom uzrokovani bombardiranjem 1999. i aktivnostima Haškog tribunala, postala je koristan partner Rusiji, otvarajući prozor za obnovljeni utjecaj u regiji.</I>\r\n<br><br>\r\nNakon što je pročitao seriju o srpskoj povijesti 19. i početka 20. stoljeća autora Slobodana Jovanovića, visoko cijenjenog srpskog povjesničara, pravnika, filozofa, književnog kritičara, diplomata i političara s početka 20. stoljeća, može se zapitati zašto mit o srpsko-ruskom prijateljstvu izgleda tako trajno u suvremenoj srpskoj politici, kulturi i društvu. Naime, povijesna prisutnost Rusije bila je manje značajna od one drugih europskih sila. Odgovor leži u političkoj konstrukciji ovog povijesnog prijateljstva tijekom posljednjih desetljeća. Ovaj mit koristi obema nacijama. Za Rusiju, pomaže održavanju utjecaja na Balkanu i suprotstavljanju prisutnosti EU, dok za Srbiju podržava njezinu poziciju u tekućem pitanju Kosova i jača illiberalne politike.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"hr",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:34:24.59",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Ο μύθος της σερβο-ρωσικής φιλίας",
                key:"uid": string:"646cd6c3-c2c5-4cd0-8149-08929d406961",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Η απελευθέρωση της Σερβίας τον 19ο αιώνα μετέτρεψε μια φτωχή, υποπληθυσμένη αγροτική γη σε μια σύγχρονη χώρα σύμφωνα με τα ευρωπαϊκά πρότυπα. Ο ιστορικός Λεοπόλντ φον Ράνκε επαίνεσε αυτή τη μεταμόρφωση στο βιβλίο του του 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, το οποίο γιόρτασε την επανάσταση της Σερβίας κατά της οθωμανικής κυριαρχίας. Η χώρα προσέλκυσε πολλούς ξένους από πιο ευημερούσες ευρωπαϊκές χώρες, οι οποίοι συνέβαλαν στον εκσυγχρονισμό της σε διάφορους τομείς, συμπεριλαμβανομένης της μουσικής, της αρχιτεκτονικής, του στρατού και της ακαδημαϊκής κοινότητας. Καθ' όλη τη διάρκεια του 19ου αιώνα, η Σερβία, αρχικά αυτόνομη εντός της Οθωμανικής Αυτοκρατορίας και αποκτώντας ανεξαρτησία το 1878, ενσάρκωνε τη διαδικασία μιας πρώην οθωμανικής επαρχίας που ολοκλήρωνε επιτυχώς έναν εκσυγχρονισμό ευρωπαϊκού τύπου. Δεν υπήρχε φεουδαρχία, μπογιάροι ή υψηλή κουλτούρα που να αποκλείει τους ομιλητές της κοινής γλώσσας, και η ρωσική επιρροή στη χώρα ήταν σχετικά μέτρια κατά την περίοδο αυτή.</p>\n<p><strong>Η σοβιετική δυσπιστία</strong></p>\n<p>Στον 19ο αιώνα, οι ρώσοι τσάροι ευνοούσαν τη Βουλγαρία έναντι της Σερβίας λόγω της εγγύτητάς της στους στόχους τους να καταλάβουν την Κωνσταντινούπολη. Ταυτόχρονα, η Σερβία ήταν ευθυγραμμισμένη με τη σφαίρα επιρροής των Αψβούργων. Η αυτοκρατορία των Αψβούργων, μαζί με άλλες ευρωπαϊκές δυνάμεις, εμπόδισε τη ρωσικά υποστηριζόμενη Συνθήκη του Σαν Στεφάνου το 1878, αποτρέποντας τη δημιουργία μιας διευρυμένης Βουλγαρίας που θα περιλάμβανε μεγάλο μέρος της σημερινής νότιας Σερβίας.</p>\n<p>Μέχρι τα τέλη του 19ου αιώνα, η ρωσική επιρροή στη Σερβία αυξήθηκε με την άνοδο του Ριζοσπαστικού Κόμματος υπό την ηγεσία του Νίκολα Πάσιτς, ενός εξέχοντος ρωσόφιλου και επιδραστικού πολιτικού. Παρά το πραξικόπημα του Μαΐου το 1903 και την επακόλουθη δυναστική αλλαγή, η Ρωσία δεν ήταν ο μόνος σύμμαχος της Σερβίας. Η Αγία Πετρούπολη μοιράστηκε αυτόν τον ρόλο με τη Γαλλία. Μετά την Οκτωβριανή Επανάσταση, η γαλλική επιρροή έγινε η πιο σημαντική μέχρι τα τέλη της δεκαετίας του 1930.</p>\n<p>Κατά τη διάρκεια της περιόδου μεταξύ των δύο πολέμων, το Βασίλειο της Γιουγκοσλαβίας ήταν σφοδρός αντίπαλος της Σοβιετικής Ένωσης, με επίσημες διπλωματικές σχέσεις να καθιερώνονται μόνο το 1940. Ωστόσο, η στάση απέναντι στη ρωσική λευκή μετανάστευση που εγκαταστάθηκε σε σημαντικούς αριθμούς στο Βελιγράδι και σε άλλες πόλεις ήταν έντονα θετική, σε αντίθεση με τα συναισθήματα προς τους Σοβιετικούς.</p>\n<p>Μέχρι το τέλος του Δευτέρου Παγκοσμίου Πολέμου, οι Γιουγκοσλάβοι αντάρτες είχαν γίνει ένα από τα πιο αποτελεσματικά αντι-Άξονα κινήματα αντίστασης, απελευθερώνοντας ολόκληρη τη Γιουγκοσλαβία μέχρι τον Μάιο του 1945 μαζί με τους βρετανούς και τους κόκκινους στρατούς. Σε αντίθεση με άλλες σοσιαλιστικές χώρες, η σοσιαλιστική Γιουγκοσλαβία βίωσε την αποχώρηση του Κόκκινου Στρατού από την επικράτειά της την Άνοιξη του 1945. Ο Ιωσήφ Μπροζ Τίτο, ηγέτης των Γιουγκοσλάβων κομμουνιστών, είχε κερδίσει την εμπιστοσύνη του Στάλιν λόγω της ταχείας σοβιετοποίησης του κράτους. Ωστόσο, το 1948, σημειώθηκε μια μεγάλη σχισμή με το “σχίσμα Τίτο-Στάλιν”. Ο Στάλιν επέβαλε οικονομικό αποκλεισμό στη Γιουγκοσλαβία και ανέπτυξε σοβιετικά στρατεύματα στα σύνορα της Ουγγαρίας, της Ρουμανίας και της Βουλγαρίας με τη Γιουγκοσλαβία. Αυτό οδήγησε στην εκκαθάριση των Γιουγκοσλάβων κομμουνιστών που υποψιάζονταν ότι ήταν φιλο-σοβιετικοί. Η ρήξη στις σχέσεις με τον Στάλιν επέτρεψε στον γιουγκοσλαβικό σοσιαλισμό να αναπτυχθεί ανεξάρτητα από τη σοβιετική επιρροή, αλλά και να καλλιεργήσει μια επιφυλακτική στάση μεταξύ των κυριότερων Γιουγκοσλάβων κομμουνιστών απέναντι στη Σοβιετική Ένωση.</p>\n<p>Μετά τον θάνατο του Τίτο το 1980, η εξουσία των κομμουνιστικών ηγετών στις διάφορες γιουγκοσλαβικές δημοκρατίες αυξήθηκε, παράλληλα με την άνοδο του εθνο-εθνικισμού. Ο Σλόμπονταν Μιλόσεβιτς αναδείχθηκε ως η κυρίαρχη φιγούρα μεταξύ αυτών των ηγετών μετά την \"Αντιγραφειοκρατική Επανάσταση\", μια σειρά πραξικοπημάτων στη Βοϊβοντίνα, το Κοσσυφοπέδιο και το Μαυροβούνιο. Μια βασική διαφορά μεταξύ του Μιλόσεβιτς και άλλων εθνο-εθνικιστών πολιτικών στην περιοχή ήταν η πίστη του στη Σοβιετική Ένωση και αργότερα στη Ρωσία. Ενδιαφέρον είναι ότι ο Μπόρις Γέλτσιν, ο πρώτος πρόεδρος της Ρωσίας, ήταν δυσπιστός απέναντι στον Μιλόσεβιτς. Κατά τη διάρκεια των Γιουγκοσλαβικών Πολέμων της δεκαετίας του 1990, η Ρωσία υποστήριξε διεθνείς κυρώσεις κατά του καθεστώτος Μιλόσεβιτς. Το 1992, η Μόσχα υποστήριξε τις αποφάσεις του Συμβουλίου Ασφαλείας του ΟΗΕ που επιβάλλουν κυρώσεις και ιδρύουν το Διεθνές Ποινικό Δικαστήριο για την πρώην Γιουγκοσλαβία στη Χάγη.</p>\n<p>Στον πόλεμο του Κοσσυφοπεδίου το 1999, η Ρωσία δεν βοήθησε τη Γιουγκοσλαβία του Μιλόσεβιτς, αν και εξέφρασε δυσαρέσκεια για τους βομβαρδισμούς του ΝΑΤΟ κατά της Σερβίας. Προσπαθώντας να εδραιώσει μια θέση στην περιοχή, η Ρωσία ανέπτυξε δυνάμεις ειρηνικής αποστολής στο Κοσσυφοπέδιο μετά τη Συμφωνία του Κουμάνοβο τον Ιούνιο του 1999, κάνοντάς το χωρίς να συμβουλευτεί την διεθνή κοινότητα. Ωστόσο, η αποστολή δεν συμμετείχε αποτελεσματικά στην αποστολή ειρηνικής διατήρησης. Παρ' όλα αυτά, οι βομβαρδισμοί του ΝΑΤΟ κατά της Σερβίας το 1999 έγιναν το κύριο επιχείρημα που υποστήριξε τις σκέψεις και τα συναισθήματα των αντιδυτικών κύκλων, οι οποίοι ισχυρίστηκαν ότι ο μόνος αξιόπιστος εταίρος μπορούσε να βρεθεί στην Ορθόδοξη Ανατολή.</p>\n<p>Μετά τις δημοκρατικές αλλαγές στη Σερβία και την Οκτωβριανή Επανάσταση του 2000, που έληξε την εξουσία του Μιλόσεβιτς, η Γιουγκοσλαβία εισήλθε σε ένα νέο δημοκρατικό κεφάλαιο για πρώτη φορά από την κατοχή του Άξονα το 1941. Το 2003 μεταμορφώθηκε σε Κρατική Ένωση Σερβίας και Μαυροβουνίου.</p>\n<p><strong>Κατασκευή του μύθου</strong></p>\n<p>Οι δημοκρατικές μεταρρυθμίσεις στη Σερβία ήταν βραχύβιες. Στοιχεία του <em>ancien régime</em> και πρώην σύμμαχοι του Μιλόσεβιτς οργάνωσαν τη δολοφονία του μεταρρυθμιστή Πρωθυπουργού Ζόραν Ντίντζιτς. Ο κύριος πολιτικός του αντίπαλος, Βόισλαβ Κοστούνιτσα, ο οποίος υπηρέτησε ως πρόεδρος της Γιουγκοσλαβίας από το 2000 έως το 2003, πιστεύεται ότι προστάτευσε τους συνωμότες αφού έγινε πρωθυπουργός στις αρχές του 2004. Ο Κοστούνιτσα και οι συνεργάτες του επανέφεραν σταδιακά μια βασική αφήγηση από την προπαγάνδα του Μιλόσεβιτς: την προδοσία της Σερβίας από πρώην δυτικούς συμμάχους, κυρίως τις ΗΠΑ και το Ηνωμένο Βασίλειο. Αυτή η στροφή συνοδεύτηκε από μια αύξηση του κληρικαλισμού, της ιστορικής αναθεώρησης και της ανάπτυξης ενός νέου μύθου της αιώνιας φιλίας με τη Ρωσία, τη μεγαλύτερη ορθόδοξη χώρα.</p>\n<p>Αυτή η αφήγηση ήταν καθοριστική για να επιτρέψει στην πολιτική ελίτ να αποφύγει την ευθύνη για τη διάλυση της Γιουγκοσλαβίας, τους χαμένους πολέμους και την εξαθλίωση της χώρας. Για να διατηρηθεί αυτή η αφήγηση, η ύπαρξη ενός ισχυρού ξένου συμμάχου όπως η Ρωσία του Πούτιν έγινε απαραίτητη για τον σερβικό εθνικισμό. Η Σερβία βίωσε ταραχώδεις καιρούς, με το Μαυροβούνιο να κηρύσσει ανεξαρτησία το 2006, ακολουθούμενο από το Κοσσυφοπέδιο το 2008. Ταυτόχρονα, για τη Ρωσία, η ανατολική διεύρυνση του ΝΑΤΟ (1999-2004) και της Ευρωπαϊκής Ένωσης (2004-07) αποτελούσαν απειλές για την επιθυμητή επιρροή της πάνω σε πρώην σοβιετικές δημοκρατίες και δορυφορικά κράτη. Ταυτόχρονα, οι χώρες των Βαλκανίων προσανατολίζονταν προς τη Δύση υποβάλλοντας αιτήσεις για την ΕΕ και το ΝΑΤΟ, και η Σύνοδος Κορυφής της Θεσσαλονίκης το 2003 επιβεβαίωσε τη δέσμευση της ΕΕ να συμπεριλάβει τα κράτη των Δυτικών Βαλκανίων.</p>\n<p>Ταυτόχρονα, η Σερβία αναζητούσε έναν σημαντικό σύμμαχο για να υποστηρίξει την μη αναγνώριση του Κοσσυφοπεδίου στην διεθνή σκηνή, έναν ρόλο που η Ρωσία ήταν πρόθυμη να εκπληρώσει, ειδικά εν μέσω αυξανόμενου ανταγωνισμού με τις ΗΠΑ και τους ευρωπαϊκούς συμμάχους της. Ωστόσο, η ρωσική υποστήριξη των σερβικών πολιτικών στο Συμβούλιο Ασφαλείας του ΟΗΕ, ιδιαίτερα όσον αφορά το καθεστώς του Κοσσυφοπεδίου, ήρθε με ένα τίμημα.</p>\n<p>Το 2008, η βιομηχανία πετρελαίου της Σερβίας πωλήθηκε στη ρωσική εταιρεία Gazprom για ένα κλάσμα της αγοραίας αξίας της. Αυτή η συναλλαγή ονομάστηκε \"συμφωνία του αιώνα\" και υποστηρίχθηκε από τον Κοστούνιτσα και άλλους κορυφαίους πολιτικούς, αντικατοπτρίζοντας μια πολιτική συναίνεση που την θεωρούσε ευεργετική κίνηση. Ο Μπόρις Τάντιτς, πρόεδρος της Σερβίας από το 2004 έως το 2012, εξέφρασε εμπιστοσύνη σε αυτή την προσέγγιση κατά την ομιλία του στην τελετή ορκωμοσίας του το 2004, δηλώνοντας: \"Σήμερα, οι προτεραιότητες της εξωτερικής μας πολιτικής είναι η ευρωπαϊκή ολοκλήρωση, η καλή γειτονία και οι ισορροπημένες σχέσεις με τα τρία κεντρικά σημεία της παγκόσμιας πολιτικής: τις Βρυξέλλες, την Ουάσινγκτον και τη Μόσχα.\" Μετά την επίσκεψή του στο Πεκίνο τον Αύγουστο του 2009, προσδιόρισε περαιτέρω την εξωτερική πολιτική της Σερβίας στο πλαίσιο των \"τεσσάρων πυλώνων\".</p>\n<p>Μετά την αντικατάσταση του Κοστούνιτσα από τον Τάντιτς ως κορυφαία πολιτική φιγούρα της Σερβίας το 2008, η ρωσική επιρροή συνέχισε να αυξάνεται παρά τη φαινομενική θέση του Τάντιτς ως φιλοευρωπαίου πολιτικού. Σημαντικά, ήταν ένας από τους λίγους ευρωπαίους ηγέτες που δεν καταδίκασαν τον πόλεμο της Ρωσίας στη Γεωργία την ίδια χρονιά. Ενώ ο Τάντιτς προώθησε μηνύματα συμφιλίωσης στην πρώην γιουγκοσλαβική περιοχή, οι πολιτικές του ευθυγραμμίζονταν με τον εθνο-εθνικισμό, υποστηρίζοντας διακριτικά τους σερβικούς εθνικιστές πολιτικούς και κόμματα, ιδιαίτερα μεταξύ των σερβικών μειονοτήτων στην περιοχή. Η προσέγγισή του, ειδικά όσον αφορά το Κοσσυφοπέδιο, το Μαυροβούνιο και τη Βοσνία και Ερζεγοβίνη (Ρεπούμπλικα Σρπσκα), έθεσε τις βάσεις για την εποχή μετά το 2012, καθώς η νέα σερβική πολιτική ελίτ θα συνέχιζε πιθανώς να υποστηρίζει αυτές τις ίδιες ομάδες.</p>\n<p>Η πολιτική αλλαγή του 2012 σηματοδότησε την άνοδο του Σερβικού Προοδευτικού Κόμματος (SNS) υπό την ηγεσία του Τομισλάβ Νίκολιτς και του Αλεξάνταρ Βούτσιτς, πρώην στενών συνεργατών του Βόισλαβ Σέσελι, ο οποίος είχε καταδικαστεί από το Διεθνές Ποινικό Δικαστήριο για την πρώην Γιουγκοσλαβία (ICTY) για εγκλήματα κατά της κροατικής μειονότητας στη Βοϊβοντίνα κατά τη διάρκεια των Γιουγκοσλαβικών Πολέμων. Αυτή η στροφή διευκολύνθηκε από τον Ίβιτσα Ντάτσιτς, ηγέτη του Σοσιαλιστικού Κόμματος Σερβίας (SPS), ο οποίος άλλαξε συμμαχίες για να υποστηρίξει το SNS. Ο Ντάτσιτς έχει παραμείνει σταθερά ένας από τους πιο πιστούς συμμάχους της Ρωσίας στην περιοχή.</p>\n<p><strong>Φίλοι για πάντα ή πρακτικοί εταίροι;</strong></p>\n<p>Η μεταρρυθμιστική δυναμική και οι προσδοκίες σχετικά με το SNS και το SPS μειώθηκαν σταδιακά παρά κάποιες θετικές εξελίξεις σχετικά με το Κοσσυφοπέδιο και την υπογραφή της Συμφωνίας των Βρυξελλών, η οποία αποσκοπούσε στην ομαλοποίηση των σχέσεων μεταξύ Σερβίας και Κοσσυφοπεδίου υπό την αιγίδα της ΕΕ. Ο πρώτος πόλεμος στην Ουκρανία το 2014 σηματοδότησε μια περίοδο αυξημένης ρωσικής επιρροής όχι μόνο στη Σερβία αλλά και στο Μαυροβούνιο και τη Βοσνία και Ερζεγοβίνη.</p>\n<p>Καθώς η ΕΕ αγωνιζόταν να παρουσιάσει μια ενιαία στάση υπέρ της Ουκρανίας, ορισμένα κράτη μέλη άρχισαν να εξερευνούν πιθανές προσέγγισεις με τη Ρωσία ήδη από το 2015, επιδιώκοντας να διευκολύνουν τις οικονομικές σχέσεις και να συζητήσουν ζητήματα όπως τα ταξίδια, οι βίζες και η ενεργειακή πολιτική. Αυτό παρείχε ένα πολύτιμο μήνυμα στην πολιτική ελίτ της Σερβίας, η οποία αναγνώρισε ότι η διεύρυνση της ρωσικής επιρροής θα μπορούσε να εξυπηρετήσει τα συμφέροντά τους. Το 2014, τόσο ο Ντμίτρι Μεντβέντεφ όσο και ο Βλαντίμιρ Πούτιν επισκέφθηκαν το Βελιγράδι, προσφέροντας “απροϋπόθετη υποστήριξη” για την επανένταξη του Κοσσυφοπεδίου στη Σερβία.</p>\n<p>Αναμνηστικά και γκράφιτι με σερβικούς και ρωσικούς συμβολισμούς, καθώς και εικόνες του Πούτιν, άρχισαν να εμφανίζονται το 2014. Δύο χρόνια αργότερα, είχαν γίνει σύμβολα για “αντι-ιμπεριαλιστικά” εθνικιστικά κινήματα και χούλιγκαν ποδοσφαίρου. Η κορύφωση της \"Πουτινομανίας\" συνέβη κατά την τελετή εγκαινίων της εκκλησίας του Αγίου Σάββα τον Ιανουάριο του 2019, όπου ο Πούτιν και ο Βούτσιτς ήταν οι κύριοι προσκεκλημένοι. Μετά την πλήρους κλίμακας ρωσική εισβολή στην Ουκρανία το 2022, κάποιοι συνέκριναν τη δημοτικότητα του Πούτιν στη Σερβία με αυτή που απολαμβάνουν οι ροκ σταρ. Αυτό ήρθε ως έκπληξη για πολλούς Ρώσους που διέφυγαν από την πατρίδα τους και εγκαταστάθηκαν στο Βελιγράδι για να αποφύγουν την κατάταξη. Ο Πούτιν παραμένει ο πιο δημοφιλής ξένος πολιτικός, γεγονός που εξηγεί γιατί το 80 τοις εκατό των πολιτών αντιτίθεται στην επιβολή κυρώσεων κατά της Ρωσίας.</p>\n<p>Στα χρόνια που προηγήθηκαν της πανδημίας COVID-19, ο μύθος της φιλίας μεταξύ Ρωσίας και Σερβίας προπαγανδίστηκε αποτελεσματικά στα δυτικά μέσα ενημέρωσης. Ξένοι δημοσιογράφοι συχνά βασίζονταν σε σερβικές πηγές που διαμόρφωναν αυτή την αφήγηση, αντί να αναλύουν τις ιστορικές, πολιτικές και οικονομικές σχέσεις ανεξάρτητα. Αυτός ο μύθος υποστηρίχθηκε από τις “ειδικές συνδέσεις” μεταξύ πολιτικών ηγετών, εκκλησιαστικών αξιωματούχων, αθλητικών συλλόγων και επιδραστικών προσώπων που συνδέονται στενά με τον κρατικό μηχανισμό, όπως ο σκηνοθέτης Εμίρ Κουστουρίτσα και ο ποιητής Ματίγια Μπέκκοβιτς. Αυτό το περιβάλλον συνέβαλε σε αυτό που ορισμένοι αναλυτές αναφέρονται ως “συστηματική λήθη” ιστορικών γεγονότων, δημιουργώντας μια αφήγηση που παρουσίαζε τη Ρωσία ως τον πιο σημαντικό ξένο πολιτικό εταίρο και κύριο οικονομικό δωρητή της Σερβίας. Αυτό παρά το γεγονός ότι η ΕΕ είναι ο μεγαλύτερος πάροχος χρηματοδοτικής βοήθειας στη Σερβία. Το 2018, για να τιμήσουν την 180η επέτειο διπλωματικών σχέσεων μεταξύ Σερβίας και Ρωσίας, οι υπουργοί Εξωτερικών Ίβιτσα Ντάτσιτς και Σεργκέι Λαβρόφ δημοσίευσαν ένα κοινό άρθρο στην <em>Rossiyskaya Gazeta</em> και την σερβική <em>Politika</em>, τονίζοντας χρόνια “φιλίας, εμπιστοσύνης και συνεργασίας” μεταξύ των “δύο αδελφικών εθνών”. Κατά τη διάρκεια της πανδημίας COVID-19, η Ρωσία, μαζί με την Κίνα, χρησιμοποίησε την “διπλωματία εμβολίων” για να προωθήσει τις πωλήσεις του ιατρικού εξοπλισμού και των εμβολίων τους. Αυτό έγινε επίσης για να τροφοδοτήσει την καχυποψία απέναντι στα εμβόλια και τα φάρμακα που παράγονται στη Δύση.</p>\n<p>Στα σερβικά μέσα ενημέρωσης, η ρωσική επιθετικότητα κατά της Ουκρανίας τον Φεβρουάριο του 2022 απεικονίστηκε σε μεγάλο βαθμό ως προκληθείσα από το ΝΑΤΟ, με ευρέως διαδεδομένα επιχειρήματα που υποστήριζαν ότι η Ρωσία υπερασπιζόταν τους ρωσόφωνους πολίτες. Σύμφωνα με την έκθεση του Κέντρου Έρευνας, Διαφάνειας και Λογοδοσίας (CRTA), μιας σερβικής οργάνωσης ανθρωπίνων δικαιωμάτων, η πλειονότητα της κάλυψης από τα μέσα ενημέρωσης τείνει να είναι φιλορωσική και παρουσιάζει μεροληπτική αναφορά. Ενώ οι περισσότερες ευρωπαϊκές χώρες καταδίκασαν τη βαρβαρότητα της ρωσικής εισβολής, σερβικοί διανοούμενοι, εκκλησιαστικοί αξιωματούχοι και διασημότητες υπέγραψαν αιτήσεις κατά των κυρώσεων κατά της Ρωσίας. Η αίτηση απαιτούσε από τους σερβικούς αξιωματούχους να μην συμμετάσχουν στις κυρώσεις που επιβλήθηκαν από τη Δύση, παρά τις υποχρεώσεις της Σερβίας να ευθυγραμμίσει την εξωτερική πολιτική της με αυτήν της ΕΕ όπως και άλλοι υποψήφιοι της ΕΕ από την περιοχή. Η Σερβία ήταν η μόνη υποψήφια χώρα της ΕΕ που δεν εκπλήρωσε αυτή τη δέσμευση.</p>\n<p><strong>Ο Σερβικός Κόσμος και οι επιπτώσεις του</strong></p>\n<p>Η ανάπτυξη του έργου <em>Srpski svet</em> (Σερβικός Κόσμος), ενός μικρότερου αντιστοίχου του <em>Russkiy mir</em> (Ρωσικός Κόσμος), αποτελεί παράδειγμα του πώς οι ρωσικές ιδέες έχουν προσαρμοστεί για τοπικούς σκοπούς. Το 2021, ο Σερβός Υπουργός Εσωτερικών Αλεξάνταρ Βούλιν, ένας βετεράνος πολιτικός από την εποχή του Μιλόσεβιτς, ανατέθηκε η προώθηση αυτού του νέου концепτού. Ο Σερβικός Κόσμος στοχεύει στη δημιουργία ενός “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Ενωμένος Σερβικός Κόσμος), προ advocating for the unification of Serbs in the region to protect their identity, language, culture and history, with Belgrade as the central decision-making capital. Όπως δήλωσε ο Βούλιν, ο μακροπρόθεσμος στόχος είναι η πολιτική ενότητα μεταξύ των Σέρβων. Ωστόσο, οι υποστηρικτές αυτού του εννοιολογικού πλαισίου παραλείπουν να αναφέρουν ότι η ενσωμάτωση των Δυτικών Βαλκανίων στην ΕΕ θα επέτρεπε τη ζωή χωρίς σύνορα για τους Σέρβους στην περιοχή.</p>\n<p>Η κύρια (κακή) χρήση του μύθου της φιλίας εξυπηρετεί πολιτικές ατζέντες, αντικατοπτρίζοντας μια συνέχεια θεμάτων από την προπαγάνδα του Μιλόσεβιτς, και τελικά κατασκευάστηκε στην εποχή του Κοστούνιτσα. Οι Σέρβοι πολιτικοί χρησιμοποιούν αυτή την αφήγηση για δύο κύριους σκοπούς. Πρώτον, επιβάλλουν ορισμένες αξίες μέσω του σχολικού προγράμματος, προάγουν ειδικές σχέσεις στον πολιτισμό και τον αθλητισμό, και καλλιεργούν μια κληρική κοινωνία που βλέπει τις ορθόδοξες εκκλησίες στο Βελιγράδι και τη Μόσχα ως τις μόνες “καθαρές” θεσμικές οντότητες. Αυτή η στρατηγική προάγει “παραδοσιακές αξίες και πολιτισμό” ευθυγραμμισμένες με τη Ρωσία του Πούτιν ενώ καταδικάζει τη φιλελεύθερη Δύση. Η ιστορική αναθεώρηση συμβάλλει σημαντικά σε μια λατρεία εθνοτικής αυτοθυματοποίησης. Ως εκ τούτου, η υποστήριξη για την ευρωπαϊκή ολοκλήρωση έχει μειωθεί μεταξύ των Σέρβων πολιτών. Αντιπολιτευτικά κόμματα που εκφράζουν ευρωσκεπτικισμό και εθνικισμό έχουν αναδυθεί, ωστόσο παραδόξως, το κυβερνών Σερβικό Προοδευτικό Κόμμα (SNS) παραμένει ο πιο σταθερός ευρωπαϊκός εταίρος. Αυτή η δυναμική έχει ενισχύσει το φαινόμενο της “σταθεροκρατίας”, δημιουργώντας γόνιμο έδαφος για αυταρχικές πολιτικές που παραβλέπουν το κράτος δικαίου και τα δικαιώματα των μειονοτήτων σύμφωνα με μια πλειοψηφική ερμηνεία της δημοκρατίας.</p>\n<p>Ο δεύτερος σκοπός αυτής της αφήγησης είναι να ενισχύσει τον εθνικισμό στις περιφερειακές πολιτικές, οι οποίες, ενώ συνδέονται με τον πρώτο, στοχεύουν επίσης πολίτες γειτονικών χωρών, ιδιαίτερα του Μαυροβουνίου και της Βοσνίας και Ερζεγοβίνης. Αυτό έχει οδηγήσει σε αυξημένη επιρροή του Βελιγραδίου μέσω πολιτικών που εξαρτώνται από τη σερβική υποστήριξη. Οι ενέργειες της Σερβικής Ορθόδοξης Εκκλησίας στο Μαυροβούνιο έχουν ενδυναμώσει τις φιλοσερβικές και φιλορωσικές “μεταρρυθμιστικές” παρατάξεις που είναι μέρος της κυβέρνησης από το φθινόπωρο του 2020. Στη Βοσνία και Ερζεγοβίνη, η υποστήριξη για τον Μίλοραντ Ντόντικ, τον πολιτικό ηγέτη της οντότητας Ρεπούμπλικα Σρπσκα (που βρίσκεται υπό κυρώσεις των ΗΠΑ), συμβάλλει στην περαιτέρω αποσταθεροποίηση της χώρας.</p>\n<p><strong>Διατήρηση του μύθου</strong></p>\n<p>Η σερβο-ρωσική φιλία είναι ένας πολιτικά κατασκευασμένος μύθος που προήλθε κατά την εποχή του Μιλόσεβιτς αλλά κέρδισε έδαφος μετά τις αλλαγές στη Ρωσία και την ενίσχυση της θέσης του Πούτιν. Για τη Ρωσία, η “Μεγάλη Έκρηξη” της διεύρυνσης της ΕΕ, μαζί με τα νέα μέλη του ΝΑΤΟ από τα ανατολικά και νοτιοανατολικά μέρη της Ευρώπης, σήμαινε μια ευκαιρία για δράση προκειμένου να εξασφαλιστεί η ρωσική σφαίρα επιρροής. Η Σερβία, με τα αντι-ΝΑΤΟ και αντιδυτικά συναισθήματα, που προκλήθηκαν κυρίως από τους βομβαρδισμούς του 1999 και τις δραστηριότητες του Δικαστηρίου της Χάγης, έγινε ένας χρήσιμος εταίρος, ανοίγοντας ένα παράθυρο για ανανεωμένη επιρροή στην περιοχή.</p>\n<p>Ο μύθος υιοθετήθηκε από τον Μπόρις Τάντιτς και τον κύκλο του, και αργότερα αναπτύχθηκε περαιτέρω από τον Αλεξάνταρ Βούτσιτς. Ως αποτέλεσμα, έχει ενισχύσει σημαντικά τα αντι-ΕΕ συναισθήματα μεταξύ των Σέρβων πολιτών ενώ ενισχύει τον εθνικισμό και τη ρωσική επιρροή στην περιοχή. Η κυρίαρχη λογική στη Σερβία είναι ότι η Δύση δεν μπορεί να εμπιστευτεί και ότι οι ισχυρές σχέσεις με τη Ρωσία είναι η μόνη εγγύηση για τη διατήρηση της εδαφικής ακεραιότητας της χώρας και την αποφυγή της αναγνώρισης του Κοσσυφοπεδίου στη διεθνή σκηνή. Ο μύθος τονίζει στρατηγικές σχέσεις μεταξύ Σερβίας και Ρωσίας στην εξωτερική πολιτική και την οικονομία. Ενδιαφέρον είναι ότι τα δεδομένα δεν φαίνεται να επιβεβαιώνουν αυτή την αξίωση, καθώς η Ρωσία δεν είναι καν μεταξύ των πέντε μεγαλύτερων εμπορικών εταίρων της Σερβίας. Οι αναφορές του 2023 δείχνουν ότι το εμπόριο αγαθών ΕΕ-Σερβίας αντιπροσώπευε το 60 τοις εκατό του συνολικού εμπορίου της Σερβίας. Επιπλέον, η ΕΕ είναι ο μεγαλύτερος δωρητής στη Δημοκρατία της Σερβίας.</p>\n<p>Αντίθετα, η Ρωσία βλέπει τη σχέση της με τη Σερβία ως μέσο για να επαναβεβαιώσει την επιρροή της στα Βαλκάνια, να αντισταθεί στην επέκταση του ΝΑΤΟ και να προβάλλει δύναμη σε μια γεωπολιτικά σημαντική περιοχή. Ένα παράδειγμα αυτής της επεκτατικής ρωσικής επιρροής είναι η απόπειρα πραξικοπήματος το 2016 στο Μαυροβούνιο, όπου η ρωσική στρατιωτική υπηρεσία πληροφοριών (GRU), με τη βοήθεια σερβικών εταίρων και τοπικών φιλοσερβικών πολιτικών ηγετών, επιχείρησε να ανατρέψει βίαια την κυβέρνηση κατά τη διάρκεια των κοινοβουλευτικών εκλογών. Οι υπηρεσίες ασφαλείας του Μαυροβουνίου συνέλαβαν 20 Σέρβους υπηκόους που υποψιάζονταν ότι σχεδίαζαν να εμποδίσουν την εκλογή μιας φιλο-ΝΑΤΟ κυβέρνησης, ακριβώς καθώς το Μαυροβούνιο ετοιμαζόταν να ενταχθεί στην Συμμαχία τον επόμενο χρόνο.</p>\n<p>Ενώ πολλοί Σέρβοι πολίτες αντιλαμβάνονται τη φιλία με τη Ρωσία ως ευεργετική, οι ειδικοί προειδοποιούν ότι οι σταδιακές και έμμεσες αλλαγές, κυρίως στους πολιτιστικούς και αξιακούς τομείς, συχνά παραβλέπονται. Αυτός ο μύθος περιορίζει την σερβική ταυτότητα και καλλιεργεί τάσεις αντιεκσυγχρονισμού, καθιστώντας την κοινωνία λιγότερο συμπεριληπτική και υπονομεύοντας την δημόσια εμπιστοσύνη στους θεσμούς και στους ευρωπαϊκούς γείτονες.</p>\n<p>Στις ομιλίες του, ο Βούτσιτς υποστηρίζει μια εξωτερική πολιτική “τεσσάρων πυλώνων” που επιδιώκει να ισορροπήσει τις σχέσεις μεταξύ της Δύσης, της Ρωσίας, της Κίνας και επίσης των αραβικών κρατών. Ένα από τα παραδείγματα αυτής της πολυδιάστατης εξωτερικής πολιτικής είναι οι πρόσφατες αποκαλύψεις από την <em>Financial Times</em>. Η εφημερίδα ανέφερε για μια εξαγωγή 800 εκατομμυρίων ευρώ σε σερβικές χειροβομβίδες στην Ουκρανία (μέσω κρατών μελών της ΕΕ). Αυτή η είδηση, που επιβεβαιώθηκε από τον Βούτσιτς, δεν προκάλεσε ισχυρή αντίδραση από τη Ρωσία. Οι αναλυτές σημειώνουν ότι οι εξαγωγές πυρομαχικών της Σερβίας στην Ουκρανία δεν καθοδηγούνται από μια γνήσια δέσμευση να υποστηρίξουν τους Ουκρανούς κατά της ρωσικής επιθετικότητας, αλλά κυρίως από οικονομικά και πολιτικά συμφέροντα που στοχεύουν στην ανακούφιση της δυτικής πίεσης. Τα έσοδα από αυτές τις συναλλαγές, όπως και άλλα κονδύλια της ΕΕ, είναι πιθανό να ενισχύσουν το υπάρχον αυταρχικό καθεστώς, το οποίο έχει μοντελοποιηθεί κατά το πρότυπο της Ρωσίας. Τελικά, ενώ η αφήγηση της αιώνιας φιλίας αντηχεί στην σερβική κοινωνία, η σχέση είναι θεμελιωδώς πρακτική, καθοδηγούμενη από στρατηγικά συμφέροντα παρά από γνήσια φιλία και αφοσίωση.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Η Νάτασα Στιτσινσκα</strong> είναι πολιτική επιστήμονας και επίκουρη καθηγήτρια στο Ινστιτούτο Ευρωπαϊκών Σπουδών του Πανεπιστημίου Γιάγκελον στην Κρακοβία. Τα ακαδημαϊκά της ενδιαφέροντα περιλαμβάνουν διαδικασίες μετασχηματισμού και ζητήματα ταυτότητας στην Κεντρική και Ανατολική Ευρώπη, καθώς και κομματική πολιτική, εθνικισμό, λαϊκισμό και ευρωσκεπτικισμό στην περιοχή ΚΕΕ και στα Βαλκάνια.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:25:43.577",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Η φιλία Σερβίας-Ρωσίας είναι ένας πολιτικά κατασκευασμένος μύθος που εμφανίστηκε κατά την εποχή του Μιλόσεβιτς αλλά απέκτησε προ prominence μετά τις αλλαγές στη Ρωσία και την ενίσχυση της θέσης του Πούτιν. Η Σερβία, με τα αντι-NATO και αντιδυτικά αισθήματα που προκλήθηκαν κυρίως από τους βομβαρδισμούς του 1999 και τις δραστηριότητες του Δικαστηρίου της Χάγης, έγινε ένας χρήσιμος εταίρος για τη Ρωσία, ανοίγοντας ένα παράθυρο για ανανεωμένη επιρροή στην περιοχή.</I>\n<br><br>\nΜετά την ανάγνωση μιας σειράς για την ιστορία της Σερβίας του 19ου και αρχές του 20ού αιώνα από τον Σλόμπονταν Γιοβάνοβιτς, έναν εξαιρετικά εκτιμώμενο Σέρβο ιστορικό, δικηγόρο, φιλόσοφο, λογοτεχνικό κριτικό, διπλωμάτη και πολιτικό από τις αρχές του 20ού αιώνα, μπορεί κανείς να αναρωτηθεί γιατί ο μύθος της φιλίας Σερβίας-Ρωσίας φαίνεται τόσο διαρκής στην σύγχρονη σερβική πολιτική, κουλτούρα και κοινωνία. Πράγματι, η ιστορική παρουσία της Ρωσίας ήταν λιγότερο σημαντική από αυτήν άλλων ευρωπαϊκών δυνάμεων. Η απάντηση βρίσκεται στην πολιτική κατασκευή αυτής της ιστορικής φιλίας κατά τις τελευταίες δεκαετίες. Αυτός ο μύθος εξυπηρετεί και τα δύο έθνη. Για τη Ρωσία, βοηθά στη διατήρηση της επιρροής στα Βαλκάνια και στην αντίσταση στην παρουσία της ΕΕ, ενώ για τη Σερβία υποστηρίζει τη θέση της στο συνεχιζόμενο ζήτημα του Κοσόβου και ενισχύει τις μη φιλελεύθερες πολιτικές.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"el",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:26:10.312",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Sırp-Rus dostluğunun miti",
                key:"uid": string:"6bb85f58-f0fe-48dd-b6f7-e90a469b8f86",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>19. yüzyılda Sırp kurtuluşu, yoksul, az nüfuslu tarım arazisini Avrupa standartlarına göre modern bir ulusa dönüştürdü. Tarihçi Leopold von Ranke, 1829 tarihli <em>Die Serbische Revolution</em> adlı kitabında, Sırbistan'ın Osmanlı yönetimine karşı isyanını kutlayarak bu dönüşümü övdü. Ülke, müzik, mimari, askeriye ve akademi gibi çeşitli sektörlerde modernleşmesine katkıda bulunan daha refah içinde olan Avrupa ülkelerinden birçok yabancıyı kendine çekti. 19. yüzyıl boyunca, başlangıçta Osmanlı İmparatorluğu içinde özerk olan ve 1878'de bağımsızlık kazanan Sırbistan, eski bir Osmanlı vilayetinin Avrupa tarzı modernleşmeyi başarıyla tamamladığının bir örneği oldu. Feodalizm, beyler veya sıradan dil konuşanları dışlayan yüksek kültür yoktu ve o dönemde ülkedeki Rus etkisi görece mütevazıydı.</p>\n<p><strong>Sovyet güvensizliği</strong></p>\n<p>19. yüzyılda, Rus çarları, Konstantinopolis'i alma hedeflerine yakınlığı nedeniyle Sırbistan yerine Bulgaristan'ı tercih ettiler. Aynı zamanda, Sırbistan Habsburg etki alanıyla uyum içindeydi. Habsburg imparatorluğu, diğer Avrupa güçleriyle birlikte, 1878'de Rusya destekli San Stefano Antlaşması'nı engelleyerek, günümüz güney Sırbistan'ının büyük bir kısmını kapsayan genişletilmiş bir Bulgaristan'ın oluşumunu önledi.</p>\n<p>19. yüzyılın sonlarına gelindiğinde, Radikal Parti'nin lideri Nikola Pašić'in önderliğinde Rus etkisi Sırbistan'da arttı; Pašić, belirgin bir Rus hayranı ve etkili bir devlet adamıydı. 1903'teki Mayıs darbesi ve ardından gelen hanedan değişikliğine rağmen, Rusya Sırbistan'ın tek müttefiki değildi. St. Petersburg, bu rolü Fransa ile paylaşıyordu. Ekim Devrimi'nden sonra, Fransız etkisi 1930'ların sonlarına kadar en önemli hale geldi.</p>\n<p>Savaşlar arası dönemde, Yugoslavya Krallığı Sovyetler Birliği'nin sert bir muhalifi oldu ve resmi diplomatik ilişkiler ancak 1940'ta kuruldu. Ancak, Belgrad ve diğer kasabalarda önemli sayılarda yerleşen Rus Beyaz göçmenlerine karşı tutum belirgin şekilde olumlu olup, Sovyetlere karşı hislerle çelişiyordu.</p>\n<p>İkinci Dünya Savaşı'nın sonunda, Yugoslav partizanları, Mayıs 1945'te Britanya ve Kızıl ordularla birlikte Yugoslavya'nın tamamını kurtararak, en etkili anti-Axis direniş hareketlerinden biri haline geldi. Diğer sosyalist devletlerin aksine, sosyalist Yugoslavya, 1945 Baharı'nda Kızıl Ordu'nun topraklarından ayrılmasını yaşadı. Yugoslav komünistlerinin lideri Joseph Broz Tito, devletin hızlı Sovyetleşmesi nedeniyle Stalin'in güvenini kazanmıştı. Ancak, 1948'de \"Tito-Stalin ayrılığı\" ile büyük bir bölünme yaşandı. Stalin, Yugoslavya'ya ekonomik bir ablaka koydu ve Sovyet birliklerini Yugoslavya ile Macaristan, Romanya ve Bulgaristan sınırlarına konuşlandırdı. Bu, Sovyet yanlısı olmakla suçlanan Yugoslav komünistlerinin tasfiyesine yol açtı. Stalin ile ilişkilerin kopması, Yugoslav sosyalizminin Sovyet etkisinden bağımsız olarak gelişmesine olanak tanıdı, ancak aynı zamanda ana Yugoslav komünistleri arasında Sovyetler Birliği'ne karşı temkinli bir tutum geliştirdi.</p>\n<p>Tito'nun 1980'de ölmesinin ardından, çeşitli Yugoslav cumhuriyetlerindeki komünist liderlerin gücü arttı ve etno-ulusalizm yükseldi. Slobodan Milošević, \"Antibürokratik Devrim\" sonrasında bu liderler arasında baskın bir figür haline geldi; bu, Vojvodina, Kosova ve Karadağ'da bir dizi darbe gerçekleştirdi. Milošević ile bölgedeki diğer etno-ulusalcı politikacılar arasındaki önemli bir fark, Sovyetler Birliği'ne ve daha sonra Rusya'ya olan inancıydı. İlginç bir şekilde, Rusya'nın ilk cumhurbaşkanı Boris Yeltsin, Milošević'e güvensizdi. 1990'ların Yugoslav Savaşları sırasında, Rusya, Milošević rejimine karşı uluslararası yaptırımları destekledi. 1992'de Moskova, Kosova'nın statüsü ile ilgili olarak yaptırımlar uygulayan ve Eski Yugoslavya için Uluslararası Ceza Mahkemesi'ni kuran BM Güvenlik Konseyi kararlarını onayladı.</p>\n<p>1999 Kosova Savaşı'nda, Rusya, Milošević'in Yugoslavya'sına yardım etmedi, ancak NATO'nun Sırbistan'ı bombalamasından duyduğu memnuniyetsizliği dile getirdi. Bölgedeki varlığını sağlamlaştırmayı hedefleyen Rusya, Haziran 1999'da Kumanovo Anlaşması'ndan sonra Kosova'ya barış gücü göndermeye karar verdi ve bunu uluslararası toplumu bilgilendirmeden yaptı. Ancak, bu birlikler barış gücü misyonuna etkili bir şekilde katılmadı. Yine de, 1999'da Sırbistan'a yapılan NATO bombardımanı, yalnızca Ortodoks Doğu'da güvenilir bir ortak bulunabileceğini iddia eden anti-batılı çevrelerin düşüncelerini ve hislerini destekleyen ana argüman haline geldi.</p>\n<p>Demokratik değişimlerin ardından, 2000 Ekim Devrimi ile Milošević'in yönetimi sona erdiğinde, Yugoslavya, 1941'deki Axis işgalinden bu yana ilk kez yeni bir demokratik bölüme girdi. 2003'te Sırbistan ve Karadağ Devlet Birliği'ne dönüştü.</p>\n<p><strong>Mitin inşası</strong></p>\n<p>Sırbistan'daki demokratik reformlar kısa ömürlü oldu. Eski rejim unsurları ve Milošević'in eski müttefikleri, reformcu Başbakan Zoran Đinđić'in suikastını düzenlediler. 2000-2003 yılları arasında Yugoslavya'nın başkanlığını yapan ana siyasi rakibi Vojislav Koštunica'nın, 2004'ün başlarında başbakan olduktan sonra suikastçıları koruduğuna inanılıyor. Koštunica ve yandaşları, Milošević'in propagandasından gelen önemli bir anlatıyı yavaş yavaş yeniden tanıttılar: Sırbistan'ın eski batılı müttefikleri tarafından ihanet edilmesi, özellikle ABD ve Birleşik Krallık. Bu değişim, dinci bir yaklaşımın, tarihsel revizyonizmin ve Rusya ile, en büyük Ortodoks ulusla, sonsuz dostluk mitinin gelişimiyle birlikte geldi.</p>\n<p>Bu anlatı, siyasi elitin Yugoslavya'nın dağılması, kaybedilen savaşlar ve ülkenin yoksullaşması için sorumluluktan kaçmasına olanak tanıdı. Bu anlatıyı sürdürmek için, Putin'in Rusya'sı gibi güçlü bir yabancı müttefike sahip olmak, Sırp milliyetçiliği için hayati hale geldi. Sırbistan, 2006'da Karadağ'ın bağımsızlığını ilan etmesi ve ardından 2008'de Kosova'nın bağımsızlığını ilan etmesiyle çalkantılı zamanlar yaşadı. Aynı zamanda, Rusya için, NATO'nun doğu genişlemesi (1999-2004) ve Avrupa Birliği (2004-07), eski Sovyet cumhuriyetleri ve uydu devletler üzerindeki istenen etkisi için tehditler oluşturuyordu. Aynı zamanda, Balkan ülkeleri, AB ve NATO başvuruları yaparak Batı'ya yöneliyordu ve 2003'teki Selanik Zirvesi, AB'nin Batı Balkan ülkelerini dahil etme taahhüdünü doğruladı.</p>\n<p>Bu arada, Sırbistan, uluslararası arenada Kosova'nın tanınmamasını destekleyecek önemli bir müttefik arayışındaydı; bu rolü Rusya, özellikle ABD ve Avrupa müttefikleriyle artan rekabet ortamında yerine getirmeye istekliydi. Ancak, Rusya'nın BM Güvenlik Konseyi'ndeki Sırbistan politikalarını desteklemesi, özellikle Kosova'nın statüsü ile ilgili olarak, bir bedel ödemeyi gerektiriyordu.</p>\n<p>2008'de, Sırbistan'ın petrol endüstrisi, piyasa değerinin bir kısmına Rus şirketi Gazprom'a satıldı. Bu işlem \"yüzyılın anlaşması\" olarak adlandırıldı ve Koštunica ve diğer önde gelen politikacılar tarafından desteklendi; bu, faydalı bir adım olarak görülen bir siyasi uzlaşmayı yansıtıyordu. 2004'teki yemin töreninde, Sırbistan'ın 2004-2012 yılları arasında cumhurbaşkanlığını yapan Boris Tadić, bu yaklaşımına güven duyduğunu belirterek, \"Bugün, dış politika önceliklerimiz Avrupa entegrasyonu, iyi komşuluk ve dünya politikasının üç merkezkaç noktası olan Brüksel, Washington ve Moskova ile dengeli ilişkiler.\" dedi. Ağustos 2009'da Pekin'i ziyaret ettikten sonra, Sırbistan'ın dış politikasını \"dört sütun\" çerçevesinde daha da tanımladı.</p>\n<p>Boris Tadić, 2008'de Koštunica'nın Sırbistan'ın önde gelen siyasi figürü olarak yerini aldığında, Rus etkisi büyümeye devam etti; Tadić'in belirgin bir pro-Avrupa devlet adamı olarak konumuna rağmen. Özellikle, o yıl Rusya'nın Gürcistan'daki savaşını kınamayan birkaç Avrupa liderinden biriydi. Tadić, eski Yugoslav bölgesinde uzlaşma mesajları yayarken, politikaları etno-ulusalizmle uyumlu olup, özellikle bölgedeki Sırp azınlıklar arasında Sırp milliyetçi politikacıları ve partileri dolaylı olarak destekliyordu. Kosova, Karadağ ve Bosna-Hersek (Republika Srpska) ile ilgili yaklaşımı, 2012 sonrası döneme zemin hazırladı; çünkü yeni Sırp siyasi kuruluşunun muhtemelen bu aynı grupları desteklemeye devam etmesi bekleniyordu.</p>\n<p>2012'deki siyasi değişim, Vojislav Šešelj'in Uluslararası Eski Yugoslavya Ceza Mahkemesi (ICTY) tarafından Hırvat azınlığına karşı işlediği suçlardan mahkum edilmesinin ardından, Tomislav Nikolić ve Aleksandar Vučić liderliğindeki Sırp İlerici Parti'nin (SNS) yükselişini işaret etti. Bu değişim, Sosyalist Parti lideri Ivica Dačić tarafından kolaylaştırıldı; Dačić, SNS'yi desteklemek için ittifaklarını değiştirdi. Dačić, bölgede Rusya'nın en sadık müttefiklerinden biri olarak kalmaya devam etti.</p>\n<p><strong>Sonsuza dek arkadaş mı yoksa pragmatik ortaklar mı?</strong></p>\n<p>SNS ve SPS ile ilgili reformist potansiyel ve beklentiler, Kosova ile ilgili bazı olumlu gelişmelere ve Sırbistan ile Kosova arasındaki ilişkileri AB himayesinde normalleştirmeyi amaçlayan Brüksel Anlaşması'nın imzalanmasına rağmen, giderek azaldı. 2014'teki Ukrayna'daki ilk savaş, yalnızca Sırbistan'da değil, aynı zamanda Karadağ ve Bosna-Hersek'te de artan Rus etkisinin bir dönemini işaret etti.</p>\n<p>AB, Ukrayna'yı desteklemek için birleşik bir duruş sergilemekte zorlanırken, bazı üye devletler 2015'te Rusya ile olası bir yakınlaşmayı araştırmaya başladılar; ekonomik ilişkileri hafifletmeyi ve seyahat, vize ve enerji politikası gibi konuları tartışmayı hedefliyorlardı. Bu, Sırp siyasi elitine değerli bir mesaj verdi; çünkü genişleyen Rus etkisinin kendi çıkarlarına hizmet edebileceğini fark ettiler. 2014'te hem Dmitry Medvedev hem de Vladimir Putin, Sırbistan'a gelerek Kosova'nın Sırbistan'a yeniden entegrasyonu için \"şartsız destek\" sundular.</p>\n<p>Sırp ve Rus sembollerinin yanı sıra Putin'in görüntülerinin yer aldığı hatıra eşyaları ve grafitiler, 2014'te ortaya çıkmaya başladı. İki yıl sonra, bu semboller \"anti-emperyalist\" milliyetçi hareketler ve futbol holiganları için semboller haline geldi. \"Putinomania\"nın zirvesi, Ocak 2019'da Sveti Sava Kilisesi'nin açılışında gerçekleşti; burada Putin ve Vučić ana konuklardı. 2022'deki Rusya'nın Ukrayna'ya yönelik tam ölçekli işgali sonrasında, bazıları Putin'in Sırbistan'daki popülaritesini rock yıldızlarınınkiyle karşılaştırdı. Bu, zorunlu askere alınmaktan kaçınmak için Belgrad'a yerleşen birçok Rus için sürpriz oldu. Putin, en popüler yabancı politikacı olmaya devam ediyor; bu da, vatandaşların yüzde 80'inin Rusya'ya karşı yaptırımların uygulanmasına karşı çıkmasının nedenini açıklıyor.</p>\n<p>COVID-19 pandemasından önceki yıllarda, Rusya ve Sırbistan arasındaki dostluk miti, batı medyasında etkili bir şekilde yayıldı. Yabancı gazeteciler, bu anlatıyı oluşturan Sırp kaynaklarına sıkça başvuruyorlardı; bağımsız olarak tarihsel, siyasi ve ekonomik bağları analiz etmek yerine. Bu mit, siyasi liderler, kilise yetkilileri, spor kulüpleri ve devlet aygıtına yakın etkili figürler, örneğin film yönetmeni Emir Kusturica ve şair Matija Bećković arasındaki \"özel bağlantılar\" ile desteklendi. Bu ortam, bazı analistlerin \"sistematik unutma\" olarak adlandırdığı tarihi gerçeklerin unutulmasına katkıda bulundu ve Rusya'yı Sırbistan'ın en önemli dış politika ortağı ve ana ekonomik bağışçısı olarak tasvir eden bir anlatı oluşturdu. Bu, AB'nin Sırbistan'a en büyük mali yardım sağlayıcısı olmasına rağmen gerçekleşti. 2018'de, Sırbistan ve Rusya arasındaki diplomatik ilişkilerin 180. yıl dönümünü anmak için, dışişleri bakanları Ivica Dačić ve Sergey Lavrov, <em>Rossiyskaya Gazeta</em> ve Sırp <em>Politika</em> dergisinde, \"iki kardeş ulus\" arasındaki \"dostluk, güven ve işbirliği\" yıllarını vurgulayan ortak bir makale yayımladılar. COVID-19 pandemisi sırasında, Rusya, Çin ile birlikte, tıbbi ekipman ve aşı satışlarını teşvik etmek için \"aşı diplomasisi\" kullandı. Bu, aynı zamanda batı yapımı aşılar ve ilaçlara karşı güvensizlik yaratmak için de yapıldı.</p>\n<p>Sırp medyasında, Şubat 2022'deki Rus saldırısı, büyük ölçüde NATO'nun kışkırtması olarak tasvir edildi; Rusya'nın Rusça konuşan vatandaşları savunduğu yönünde yaygın argümanlar öne sürüldü. Sırp insan hakları örgütü CRTA'nın raporuna göre, medyanın çoğu pro-Rus olup, taraflı bir raporlama sunuyor. Çoğu Avrupa ülkesi Rus işgalinin vahşetini kınarken, Sırp entelektüeller, kilise yetkilileri ve ünlüler, Rusya'ya yönelik yaptırımlara karşı dilekçeler imzaladılar. Dilekçe, Sırbistan'ın Batı tarafından uygulanan yaptırımlara katılmaması gerektiğini talep etti; bu, Sırbistan'ın diğer bölge AB adayları gibi dış politikasını AB ile uyumlu hale getirme yükümlülüklerine rağmen gerçekleşti. Sırbistan, bu taahhüdü yerine getirmeyen tek AB aday devleti oldu.</p>\n<p><strong>Sırp Dünyası ve sonuçları</strong></p>\n<p><em>Srpski svet</em> (Sırp Dünyası) projesinin geliştirilmesi, <em>Russkiy mir</em> (Rus Dünyası) ile daha küçük bir karşılık olarak, Rus fikirlerinin yerel amaçlar için nasıl uyarlandığını göstermektedir. 2021'de, Milošević döneminin kıdemli politikacısı Sırbistan İçişleri Bakanı Aleksandar Vulin, bu yeni kavramı tanıtmakla görevlendirildi. Sırp Dünyası, Sırpların kimliklerini, dillerini, kültürlerini ve tarihlerini korumak için bölgede bir \"Ujedinjeni srpski svet\" (Birleşik Sırp Dünyası) oluşturmayı hedefliyor ve Belgrad'ı merkezi karar alma başkenti olarak görüyor. Vulin'in belirttiği gibi, uzun vadeli hedef, Sırplar arasında siyasi bir birlik oluşturmaktır. Ancak, bu kavramın savunucuları, Batı Balkanların AB ile entegrasyonunun, bölgedeki Sırplar için sınır tanımayan bir yaşam sağlayacağını belirtmiyorlar.</p>\n<p>Dostluk mitinin birincil (yanlış) kullanımı, siyasi gündemleri hizmet etmektedir; bu, Milošević'in propagandasından gelen temaların sürekliliğini yansıtır ve nihayetinde Koštunica döneminde inşa edilmiştir. Sırp politikacılar bu anlatıyı iki ana amaç için kullanıyorlar. İlk olarak, okul müfredatı aracılığıyla belirli değerleri dayatıyor, kültür ve sporda özel ilişkileri teşvik ediyor ve Belgrad ve Moskova'daki Ortodoks kiliselerini tek \"saf\" kurumlar olarak gören bir dinci toplumu besliyorlar. Bu strateji, Putin'in Rusya'sıyla uyumlu \"geleneksel değerler ve kültür\"ü teşvik ederken, liberal Batı'yı kınıyor. Tarihsel revizyonizm, etnik öz kurban etme kültüne önemli ölçüde katkıda bulunuyor. Sonuç olarak, Sırp vatandaşları arasında AB entegrasyonuna destek azalmıştır. Avrupa karşıtı ve milliyetçi görüşleri savunan muhalefet partileri ortaya çıkmış olsa da, çelişkili bir şekilde, iktidardaki Sırp İlerici Parti (SNS) en sağlam Avrupa ortağı olmaya devam etmektedir. Bu dinamik, hukukun üstünlüğünü ve azınlık haklarını göz ardı eden illiberal politikalar için verimli bir zemin oluşturarak \"stabilitokrasi\" fenomenini güçlendirmiştir.</p>\n<p>Bu anlatının ikinci amacı, bölgesel politikalarda milliyetçiliği güçlendirmektir; bu, birinci amaçla bağlantılı olmakla birlikte, komşu ülkelerdeki vatandaşları da hedef alır, özellikle Karadağ ve Bosna-Hersek'te. Bu, Sırp desteğine bağımlı politikacılar aracılığıyla Belgrad'ın etkisinin artmasına yol açmıştır. Sırp Ortodoks Kilisesi'nin Karadağ'daki eylemleri, 2020 sonbaharından bu yana hükümetin bir parçası olan pro-Sırp ve pro-Rus \"reformcu\" partileri güçlendirmiştir. Bosna-Hersek'te, Republika Srpska varlığının siyasi lideri Milorad Dodik'e destek, ülkenin daha da istikrarsızlaşmasına katkıda bulunmaktadır.</p>\n<p><strong>Mitin sürdürülmesi</strong></p>\n<p>Sırp-Rus dostluğu, Milošević döneminde ortaya çıkan, ancak Rusya'daki değişimlerin ve Putin'in konumunun güçlenmesinin ardından öne çıkan siyasi olarak inşa edilmiş bir mitosdur. Rusya için, AB'nin \"Büyük Patlama\" genişlemesi ve doğu ve güneydoğu Avrupa'dan yeni NATO üyeleri, Rus etki alanını güvence altına almak için harekete geçme fırsatını işaret ediyordu. Sırbistan, 1999 bombalamaları ve Lahey Mahkemesi'nin faaliyetleri nedeniyle oluşan anti-NATO ve anti-batı duyguları ile, bölgedeki yeniden etki sağlamak için yararlı bir ortak haline geldi.</p>\n<p>Bu mit, Boris Tadić ve çevresi tarafından benimsendi ve daha sonra Aleksandar Vučić tarafından daha da geliştirildi. Sonuç olarak, bu, Sırp vatandaşları arasında anti-AB duygularını önemli ölçüde artırırken, milliyetçiliği ve bölgedeki Rus etkisini güçlendirdi. Sırbistan'daki hâkim düşünce, Batı'ya güvenilemeyeceği ve Rusya ile güçlü bağların, ülkenin toprak bütünlüğünü korumanın ve Kosova'nın uluslararası alanda tanınmasını önlemenin tek garantisi olduğu yönündedir. Mit, dış politika ve ekonomi alanında Sırbistan ile Rusya arasındaki stratejik ilişkileri vurgulamaktadır. İlginç bir şekilde, veriler bu iddiayı doğrulamıyor gibi görünmektedir; çünkü Rusya, Sırbistan'ın en büyük beş ticaret ortağından biri bile değildir. 2023 raporları, AB-Sırbistan mal ticaretinin Sırbistan'ın toplam ticaretinin yüzde 60'ını oluşturduğunu göstermektedir. Ayrıca, AB, Sırbistan Cumhuriyeti'ndeki en büyük bağışçıdır.</p>\n<p>Öte yandan, Rusya, Sırbistan ile olan ilişkisini Balkanlar'daki etkisini yeniden tesis etme, NATO genişlemesine karşı koyma ve jeopolitik olarak önemli bir bölgede güç projeksiyonu olarak görmektedir. Bu genişletilmiş Rus etkisinin bir örneği, 2016'da Karadağ'da gerçekleştirilen başarısız darbe girişimidir; burada Rus askeri istihbaratı (GRU), Sırp ortakların ve yerel pro-Sırp siyasi liderlerin yardımıyla, parlamenter seçimler sırasında hükümeti şiddetle devirmeyi hedeflemiştir. Karadağ güvenlik hizmetleri, pro-NATO bir hükümetin seçilmesini engellemeyi planladıkları şüphesiyle 20 Sırp vatandaşını tutuklamıştır; bu, Karadağ'ın bir sonraki yıl İttifak'a katılmaya hazırlanırken gerçekleşmiştir.</p>\n<p>Birçok Sırp vatandaşı, Rusya ile dostluğu faydalı olarak algılarken, uzmanlar, kültürel ve değer alanlarındaki kademeli ve dolaylı değişimlerin sıklıkla göz ardı edildiği konusunda uyarıyorlar. Bu mit, Sırp kimliğini daraltmakta ve modernleşmeye karşı eğilimleri beslemekte, toplumu daha az kapsayıcı hale getirmekte ve kamu kurumlarına ve Avrupa komşularına olan güveni zayıflatmaktadır.</p>\n<p>Vučić, konuşmalarında, Batı, Rusya, Çin ve Arap devletleri arasındaki ilişkileri dengelemeyi amaçlayan \"dört sütunlu\" bir dış politika savunmaktadır. Bu çok odaklı dış politikanın örneklerinden biri, <em>Financial Times</em> tarafından yapılan son açıklamalardır. Gazete, Sırbistan'ın Ukrayna'ya 800 milyon avroluk el bombası ihracatını (AB üyesi devletler aracılığıyla) bildirdi. Bu haber, Vučić tarafından doğrulandı ve Rusya'dan güçlü bir tepki almadı. Analistler, Sırbistan'ın Ukrayna'ya silah ihracatının, Rus saldırganlığına karşı Ukraynalıları destekleme konusunda gerçek bir taahhütle değil, esasen ekonomik ve siyasi öz çıkarlarla motive edildiğini belirtiyorlar; bu, batı baskısını hafifletmeyi hedefliyor. Bu işlemlerden elde edilen gelir, diğer AB fonları gibi, mevcut otokratik rejimi güçlendirebilir; bu rejim, Rusya'ya benzer bir modelle inşa edilmiştir. Sonuç olarak, sonsuz dostluk anlatısı Sırp toplumunda yankı bulurken, ilişki esasen pragmatik olup, gerçek dostluk ve sadakatten ziyade stratejik çıkarlarla yönlendirilmektedir.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong>, Kraków'daki Jagiellonian Üniversitesi Avrupa Çalışmaları Enstitüsü'nde siyasi bilimci ve yardımcı doçenttir. Akademik ilgi alanları, Orta ve Doğu Avrupa'daki dönüşüm süreçleri ve kimlik meselelerinin yanı sıra, CEE bölgesi ve Balkanlar'daki parti politikaları, milliyetçilik, popülizm ve Avrupa karşıtlığıdır.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:52:37.367",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Sırp-Rus dostluğu, Milošević döneminde ortaya çıkan ancak Rusya'daki değişimlerin ve Putin'in konumunun güçlenmesinin ardından öne çıkan siyasi olarak inşa edilmiş bir efsanedir. 1999 bombalamaları ve Lahey Mahkemesi'nin faaliyetleri nedeniyle oluşan anti-NATO ve anti-batı duyguları ile Sırbistan, Rusya için faydalı bir ortak haline gelerek bölgede yeniden etki sağlamak için bir pencere açmıştır.</I>\n<br><br>\n20. yüzyılın başlarından itibaren yüksek saygınlığa sahip Sırp tarihçi, avukat, filozof, edebi eleştirmen, diplomat ve siyasetçi Slobodan Jovanović'in 19. ve 20. yüzyılın başlarına ait Sırp tarihine dair bir dizi makale okuduktan sonra, Sırp-Rus dostluğu efsanesinin günümüz Sırp politikasında, kültüründe ve toplumunda neden bu kadar kalıcı göründüğünü merak edebilirsiniz. Gerçekten de, Rusya'nın tarihi varlığı diğer Avrupa güçlerinin varlığından daha az önemliydi. Cevap, son birkaç on yılda bu tarihi dostluğun siyasi inşasında yatmaktadır. Bu efsane her iki ulusa da hizmet etmektedir. Rusya için, Balkanlar'daki etkisini sürdürmesine ve AB varlığına karşı koymasına yardımcı olurken, Sırbistan için de devam eden Kosova meselesindeki konumunu destekler ve illiberal politikaları pekiştirir.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"tr",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:52:37.368",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"De mythe van de Servisch-Russische vriendschap",
                key:"uid": string:"74edae0f-89c0-472b-b0dc-06724de2d314",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>De Servische emancipatie in de 19e eeuw transformeerde een arm, onderbevolkt agrarisch land in een moderne natie volgens Europese normen. Historicus Leopold von Ranke prees deze transformatie in zijn boek uit 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, dat de opstand van Servië tegen het Ottomaanse gezag vierde. Het land trok talrijke buitenlanders aan uit welvarendere Europese landen, die bijdroegen aan de modernisering op verschillende gebieden, waaronder muziek, architectuur, het leger en de academische wereld. Gedurende de 19e eeuw, was Servië, aanvankelijk autonoom binnen het Ottomaanse Rijk en onafhankelijk geworden in 1878, een voorbeeld van het proces waarbij een voormalige Ottomaanse provincie met succes een modernisering in Europese stijl voltooide. Er was geen feodalisme, boyars of hoge cultuur die sprekers van de gewone taal uitsloot, en de Russische invloed in het land was in die tijd relatief bescheiden.</p>\n<p><strong>Sovjet wantrouwen</strong></p>\n<p>In de 19e eeuw gaven de Russische tsaren de voorkeur aan Bulgarije boven Servië vanwege de nabijheid van hun doel om Constantinopel te veroveren. Tegelijkertijd was Servië afgestemd op de Habsburgse invloedssfeer. Het Habsburgse rijk, samen met andere Europese machten, verhinderde de door Rusland gesteunde Vrede van San Stefano in 1878, waardoor de vorming van een uitgebreid Bulgarije werd voorkomen dat een groot deel van het huidige zuid-Servië zou hebben omvat.</p>\n<p> Tegen het einde van de 19e eeuw groeide de Russische invloed in Servië met de opkomst van de Radicale Partij onder leiding van Nikola Pašić, een prominente Russophile en invloedrijke staatsman. Ondanks de staatsgreep in mei 1903 en de daaropvolgende dynastieke verandering, was Rusland niet de enige bondgenoot van Servië. St. Petersburg deelde deze rol met Frankrijk. Na de Oktoberrevolutie werd de Franse invloed de meest significante tot het einde van de jaren dertig.</p>\n<p>Tijdens de interbellumperiode was het Koninkrijk Joegoslavië een stevige tegenstander van de Sovjetunie, met formele diplomatieke betrekkingen die pas in 1940 werden vastgesteld. De houding ten opzichte van de Russische Witte emigratie die zich in aanzienlijke aantallen in Belgrado en andere steden vestigde, was echter opvallend positief, in contrast met de gevoelens ten opzichte van de Sovjets.</p>\n<p> Tegen het einde van de Tweede Wereldoorlog waren de Joegoslavische partizanen een van de meest effectieve anti-As-motiebewegingen geworden, die in mei 1945 heel Joegoslavië bevrijdden samen met de Britse en Rode legers. In tegenstelling tot andere socialistische staten, ervoer het socialistische Joegoslavië de terugtrekking van het Rode Leger uit zijn grondgebied in de lente van 1945. Joseph Broz Tito, de leider van de Joegoslavische communisten, had het vertrouwen van Stalin gewonnen door de snelle Sovjetisering van de staat. Echter, in 1948 vond er een grote scheuring plaats met de “Tito-Stalin-scheiding”. Stalin legde een economische blokkade op Joegoslavië en zette Sovjet-troepen in aan de grenzen van Hongarije, Roemenië en Bulgarije met Joegoslavië. Dit leidde tot de zuivering van Joegoslavische communisten die verdacht werden van pro-Sovjet zijn. De breuk in de betrekkingen met Stalin stelde het Joegoslavische socialisme in staat zich onafhankelijk van de Sovjet-invloed te ontwikkelen, maar bevorderde ook een voorzichtige houding onder de belangrijkste Joegoslavische communisten ten opzichte van de Sovjetunie.</p>\n<p>Na de dood van Tito in 1980 groeide de macht van communistische leiders in de verschillende Joegoslavische republieken, samen met een stijging van het etno-nationalisme. Slobodan Milošević kwam naar voren als de dominante figuur onder deze leiders na de \"Antibureaucratische Revolutie\", een reeks staatsgrepen in Vojvodina, Kosovo en Montenegro. Een belangrijk verschil tussen Milošević en andere etno-nationalistische politici in de regio was zijn geloof in de Sovjetunie en later Rusland. Interessant is dat Boris Jeltsin, de eerste president van Rusland, wantrouwend was tegenover Milošević. Tijdens de Joegoslavische Oorlogen van de jaren '90 steunde Rusland internationale sancties tegen het Milošević-regime. In 1992 steunde Moskou de resoluties van de VN-Veiligheidsraad die sancties oplegden en het Internationaal Straftribunaal voor het voormalige Joegoslavië in Den Haag oprichtten.</p>\n<p>In de Kosovo-oorlog van 1999 hielp Rusland Milošević's Joegoslavië niet, hoewel het zijn onvrede over de bombardementen van de NAVO op Servië wel uitsprak. In een poging om een voet aan de grond te krijgen in de regio, zette Rusland vredestroepen in Kosovo in na de Kumanovo-overeenkomst in juni 1999, dit zonder de internationale gemeenschap te raadplegen. De contingent nam echter niet effectief deel aan de vredesmissie. Toch werd het bombardement van Servië door de NAVO in 1999 het belangrijkste argument dat de gedachten en gevoelens van anti-westerse kringen ondersteunde, die beweerden dat de enige vertrouwde partner te vinden was in het Orthodoxe Oosten.</p>\n<p>Na de democratische veranderingen in Servië en de Oktoberrevolutie van 2000, die een einde maakte aan Milošević's heerschappij, ging Joegoslavië voor het eerst sinds de As-bezetting in 1941 een nieuw democratisch hoofdstuk in. In 2003 transformeerde het in de Staatsunie van Servië en Montenegro.</p>\n<p><strong>Bouw van de mythe</strong></p>\n<p>De democratische hervormingen in Servië waren van korte duur. Elementen van het <em>ancien régime</em> en voormalige bondgenoten van Milošević organiseerden de moord op de hervormingsgezinde premier Zoran Đinđić. Zijn belangrijkste politieke rivaal, Vojislav Koštunica, die van 2000 tot 2003 president van Joegoslavië was, wordt verondersteld de samenzweerders te hebben beschermd nadat hij begin 2004 premier werd. Koštunica en zijn medewerkers introduceerden geleidelijk een belangrijke narratief uit Milošević's propaganda: de verraad van Servië door voormalige westerse bondgenoten, voornamelijk de VS en het VK. Deze verschuiving ging gepaard met een stijging van clericalisme, historische revisionisme en de ontwikkeling van een nieuwe mythe van eeuwige vriendschap met Rusland, de grootste Orthodoxe natie.</p>\n<p>Dit narratief was cruciaal om de politieke elite in staat te stellen de verantwoordelijkheid voor de ontbinding van Joegoslavië, verloren oorlogen en de verarming van het land te ontlopen. Om dit narratief te ondersteunen, werd het hebben van een krachtige buitenlandse bondgenoot zoals Poetin's Rusland essentieel voor het Servische nationalisme. Servië beleefde turbulente tijden, met Montenegro dat in 2006 onafhankelijkheid uitriep, gevolgd door Kosovo in 2008. Tegelijkertijd vormden de oostelijke uitbreiding van de NAVO (1999-2004) en de Europese Unie (2004-07) bedreigingen voor Rusland's gewenste invloed over voormalige Sovjetrepublieken en satellietstaten. Tegelijkertijd oriënteerden Balkanlanden zich naar het Westen door EU- en NAVO-aanvragen in te dienen, en de Top van Thessaloniki in 2003 bevestigde de toewijding van de EU om de landen van de Westelijke Balkan op te nemen.</p>\n<p>Tegelijkertijd zocht Servië een significante bondgenoot om zijn niet-erkenning van Kosovo op het internationale toneel te ondersteunen, een rol die Rusland graag wilde vervullen, vooral te midden van toenemende concurrentie met de VS en zijn Europese bondgenoten. Echter, de Russische steun voor Servische beleidsmaatregelen in de VN-Veiligheidsraad, met name met betrekking tot de status van Kosovo, kwam met een prijs.</p>\n<p>In 2008 werd de Servische petroleumindustrie verkocht aan het Russische bedrijf Gazprom voor een fractie van de marktwaarde. Deze transactie werd de \"deal van de eeuw\" genoemd en werd ondersteund door Koštunica en andere vooraanstaande politici, wat een politiek consensus weerspiegelde die het als een gunstige zet beschouwde. Boris Tadić, president van Servië van 2004 tot 2012, sprak zijn vertrouwen in deze aanpak uit tijdens zijn inauguratiespeech in 2004, waarin hij zei: \"Vandaag zijn onze buitenlandse beleidsprioriteiten Europese integratie, goed nabuurschap en evenwichtige relaties met de drie centripetale punten van de wereldpolitiek: Brussel, Washington en Moskou.\" Na een bezoek aan Beijing in augustus 2009 definieerde hij het buitenlandse beleid van Servië verder binnen het kader van \"vier pijlers\".</p>\n<p> Nadat Boris Tadić Koštunica in 2008 als de leidende politieke figuur van Servië verving, bleef de Russische invloed groeien ondanks Tadić's schijnbare positie als een pro-Europese staatsman. Opmerkelijk is dat hij een van de weinige Europese leiders was die de oorlog van Rusland in Georgië datzelfde jaar niet veroordeelde. Terwijl Tadić boodschappen van verzoening in de voormalige Joegoslavische regio promootte, waren zijn beleidsmaatregelen in lijn met etno-nationalisme, waarbij hij subtiel Servische nationalistische politici en partijen steunde, vooral onder Servische minderheden in de regio. Zijn aanpak, vooral met betrekking tot Kosovo, Montenegro en Bosnië en Herzegovina (Republika Srpska), legde de basis voor het post-2012 tijdperk, aangezien de nieuwe Servische politieke establishment waarschijnlijk dezezelfde groepen zou blijven steunen.</p>\n<p>De politieke verandering van 2012 markeerde de opkomst van de Servische Progressieve Partij (SNS) onder leiding van Tomislav Nikolić en Aleksandar Vučić, voormalige nauwe medewerkers van Vojislav Šešelj, die door het Internationaal Straftribunaal voor het voormalige Joegoslavië (ICTY) was veroordeeld voor misdaden tegen de Kroatische minderheid in Vojvodina tijdens de Joegoslavische Oorlogen. Deze verschuiving werd gefaciliteerd door Ivica Dačić, de leider van de Socialistische Partij van Servië (SPS), die van alliantie veranderde om de SNS te steunen. Dačić is consequent een van Rusland's meest loyale bondgenoten in de regio gebleven.</p>\n<p><strong>Vrienden voor altijd of pragmatische partners?</strong></p>\n<p>Het hervormingspotentieel en de verwachtingen met betrekking tot de SNS en SPS namen geleidelijk af, ondanks enkele positieve ontwikkelingen met betrekking tot Kosovo en de ondertekening van de Brusselsovereenkomst, die tot doel had de relaties tussen Servië en Kosovo onder EU-toezicht te normaliseren. De eerste oorlog in Oekraïne in 2014 markeerde een periode van toenemende Russische invloed, niet alleen in Servië maar ook in Montenegro en Bosnië en Herzegovina.</p>\n<p> Terwijl de EU worstelde om een verenigde houding te presenteren ter ondersteuning van Oekraïne, begonnen sommige lidstaten in 2015 potentiële toenadering tot Rusland te verkennen, in een poging om de economische relaties te versoepelen en kwesties zoals reizen, visa en energiebeleid te bespreken. Dit bood een waardevolle boodschap aan de Servische politieke elite, die erkende dat de uitbreiding van de Russische invloed hun belangen kon dienen. In 2014 bezochten zowel Dmitry Medvedev als Vladimir Poetin Belgrado en boden \"onvoorwaardelijke steun\" voor de herintegratie van Kosovo in Servië.</p>\n<p>Souvenirs en graffiti met Servische en Russische symbolen, evenals afbeeldingen van Poetin, begonnen in 2014 op te duiken. Twee jaar later waren ze symbolen geworden voor \"anti-imperialistische\" nationalistische bewegingen en voetbalhooligans. De piek van \"Poetinomania\" vond plaats tijdens de opening van de Sveti Sava-kerk in januari 2019, waar Poetin en Vučić de belangrijkste gasten waren. Na de grootschalige Russische invasie van Oekraïne in 2022 vergeleken sommigen de populariteit van Poetin in Servië met die van rocksterren. Dit kwam als een verrassing voor veel Russen die hun thuisland ontvluchtten en zich in Belgrado vestigden om conscriptie te vermijden. Poetin blijft de populairste buitenlandse politicus, wat verklaart waarom 80 procent van de burgers zich verzet tegen de invoering van sancties tegen Rusland.</p>\n<p>In de jaren voorafgaand aan de COVID-19-pandemie werd de mythe van vriendschap tussen Rusland en Servië effectief gepromoot in de westerse media. Buitenlandse journalisten vertrouwden vaak op Servische bronnen die dit narratief creëerden, in plaats van de historische, politieke en economische banden onafhankelijk te analyseren. Deze mythe werd ondersteund door de “speciale connecties” tussen politieke leiders, kerkfunctionarissen, sportclubs en invloedrijke figuren die nauw verbonden waren met het staatsapparaat, zoals filmregisseur Emir Kusturica en dichter Matija Bećković. Deze omgeving droeg bij aan wat sommige analisten verwijzen naar als het \"systematische vergeten\" van historische feiten, waardoor een narratief ontstond dat Rusland als de belangrijkste buitenlandse beleidspartner en belangrijkste economische donor van Servië afbeeldde. Dit ondanks het feit dat de EU de grootste aanbieder van financiële hulp aan Servië is. In 2018, ter gelegenheid van de 180e verjaardag van de diplomatieke betrekkingen tussen Servië en Rusland, publiceerden de ministers van Buitenlandse Zaken Ivica Dačić en Sergey Lavrov een gezamenlijk artikel in <em>Rossiyskaya Gazeta</em> en de Servische <em>Politika</em>, waarin jaren van “vriendschap, vertrouwen en samenwerking” tussen de \"twee broederlijke naties\" werden benadrukt. Tijdens de COVID-19-pandemie hanteerden Rusland, samen met China, \"vaccin diplomatie\" om de verkoop van hun medische apparatuur en vaccins te bevorderen. Dit werd ook gedaan om wantrouwen te zaaien tegen westerse vaccins en medicijnen.</p>\n<p>In de Servische media werd de Russische agressie tegen Oekraïne in februari 2022 grotendeels afgebeeld als door de NAVO uitgelokt, met wijdverspreide argumenten die stelden dat Rusland de Russischsprekende burgers verdedigde. Volgens het rapport van het Centrum voor Onderzoek, Transparantie en Verantwoording (CRTA), een Servische mensenrechtenorganisatie, is de meeste media-aandacht pro-Russisch en presenteert het een bevooroordeelde verslaggeving. Terwijl de meeste Europese landen de brutaliteit van de Russische invasie veroordeelden, ondertekenden Servische intellectuelen, kerkfunctionarissen en beroemdheden petities tegen sancties op Rusland. De petitie eiste dat Servische functionarissen zich niet bij de sancties die door het Westen werden opgelegd, zouden aansluiten, ondanks de verplichtingen van Servië om het buitenlands beleid op één lijn te brengen met dat van de EU, zoals andere EU-kandidaten uit de regio. Servië was de enige EU-kandidaatstaat die deze verplichting niet nakwam.</p>\n<p><strong>Servische Wereld en de gevolgen</strong></p>\n<p>De ontwikkeling van het <em>Srpski svet</em> (Servische Wereld) project, een kleinere tegenhanger van de <em>Russkiy mir</em> (Russische Wereld), illustreert hoe Russische ideeën zijn aangepast voor lokale doeleinden. In 2021 werd de Servische minister van Binnenlandse Zaken Aleksandar Vulin, een veteraan uit de Milošević-periode, verantwoordelijk gesteld voor het promoten van dit nieuwe concept. De Servische Wereld heeft als doel een “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Verenigde Servische Wereld) te creëren, dat pleit voor de unificatie van Serviërs in de regio om hun identiteit, taal, cultuur en geschiedenis te beschermen, met Belgrado als de centrale besluitvormingshoofdstad. Zoals Vulin verklaarde, is het langetermijndoel politieke eenheid onder Serviërs. Echter, voorstanders van dit concept verzuimen te vermelden dat de integratie van de Westelijke Balkan met de EU een leven zonder grenzen voor Serviërs in de regio zou mogelijk maken.</p>\n<p>Het primaire (mis)gebruik van de vriendschapsmythe dient politieke agenda's, wat een continuïteit van thema's uit Milošević's propaganda weerspiegelt, en uiteindelijk werd geconstrueerd in de tijd van Koštunica. Servische beleidsmakers gebruiken dit narratief voor twee hoofddoelen. Ten eerste leggen ze bepaalde waarden op via het schoolcurriculum, bevorderen ze speciale relaties in cultuur en sport, en bevorderen ze een clericale samenleving die de Orthodoxe kerken in Belgrado en Moskou als de enige “pure” instellingen beschouwt. Deze strategie bevordert “traditionele waarden en cultuur” in lijn met Poetin's Rusland, terwijl het het liberale Westen veroordeelt. Historische revisionisme draagt aanzienlijk bij aan een cultus van etnische zelf-victimisering. Bijgevolg is de steun voor EU-integratie onder Servische burgers afgenomen. Oppositiepartijen die euroscepticisme en nationalisme aanhangen, zijn opgekomen, maar paradoxaal genoeg blijft de heersende Servische Progressieve Partij (SNS) de meest solide Europese partner. Deze dynamiek heeft het fenomeen van “stabilitocratie” versterkt, wat vruchtbare grond creëert voor illiberale beleidsmaatregelen die de rechtsstaat en de rechten van minderheden negeren volgens een meerderheidsinterpretatie van de democratie.</p>\n<p>Het tweede doel van dit narratief is om het nationalisme in regionale beleidsmaatregelen te versterken, wat, hoewel het verbonden is met het eerste, ook gericht is op burgers in buurlanden, met name Montenegro en Bosnië en Herzegovina. Dit heeft geleid tot een toegenomen invloed van Belgrado via politici die afhankelijk zijn van Servische steun. De acties van de Servisch-Orthodoxe Kerk in Montenegro hebben pro-Servische en pro-Russische “hervormingsgezinde” partijen versterkt die sinds de herfst van 2020 deel uitmaken van de regering. In Bosnië en Herzegovina draagt de steun voor Milorad Dodik, de politieke leider van de Republika Srpska-entiteit (momenteel onder Amerikaanse sancties), bij aan de verdere destabilisatie van het land.</p>\n<p><strong>De mythe in stand houden</strong></p>\n<p>De Servisch-Russische vriendschap is een politiek geconstrueerde mythe die ontstond tijdens de Milošević-periode, maar aan belang won na veranderingen in Rusland en de versterking van Poetin's positie. Voor Rusland betekende de “Big Bang”-uitbreiding van de EU, samen met nieuwe NAVO-leden uit de oostelijke en zuidoostelijke delen van Europa, een kans om actie te ondernemen om de Russische invloedssfeer veilig te stellen. Servië, met zijn anti-NAVO en anti-westerse sentimenten, veroorzaakt voornamelijk door de bombardementen van 1999 en de activiteiten van het Haagse Tribunaal, werd een nuttige partner, waardoor een venster voor hernieuwde invloed in de regio werd geopend.</p>\n<p>De mythe werd omarmd door Boris Tadić en zijn kring, en later verder ontwikkeld door Aleksandar Vučić. Als gevolg hiervan heeft het aanzienlijk bijgedragen aan anti-EU-sentimenten onder Servische burgers, terwijl het nationalisme en de Russische invloed in de regio versterkt. De heersende redenering in Servië is dat het Westen niet te vertrouwen is en dat sterke banden met Rusland de enige garantie zijn voor het behoud van de territoriale integriteit van het land en het vermijden van de erkenning van Kosovo op het internationale toneel. De mythe benadrukt strategische relaties tussen Servië en Rusland in het buitenlands beleid en de economie. Interessant is dat de gegevens deze bewering niet lijken te bevestigen, aangezien Rusland niet eens tot de vijf grootste handelspartners van Servië behoort. De rapporten van 2023 tonen aan dat de handel in goederen tussen de EU en Servië goed was voor 60 procent van de totale handel van Servië. Bovendien is de EU de grootste donor in de Republiek Servië.</p>\n<p>Omgekeerd beschouwt Rusland zijn relatie met Servië als een middel om invloed in de Balkan te herbevestigen, de uitbreiding van de NAVO tegen te gaan en macht te projecteren binnen een geopolitiek significante regio. Een voorbeeld van deze uitgebreide Russische invloed is de poging tot staatsgreep in Montenegro in 2016, waar de Russische militaire inlichtingendienst (GRU), met de hulp van Servische partners en lokale pro-Servische politieke leiders, probeerde de regering gewelddadig omver te werpen tijdens de parlementsverkiezingen. De Montenegrijnse veiligheidsdiensten arresteerden 20 Servische staatsburgers die verdacht werden van het plannen om de verkiezing van een pro-NAVO-regering te belemmeren, net toen Montenegro zich het jaar daarop bij de Alliantie zou aansluiten.</p>\n<p> Terwijl veel Servische burgers de vriendschap met Rusland als voordelig beschouwen, waarschuwen experts dat geleidelijke en indirecte veranderingen, voornamelijk in de culturele en waarde-sferen, vaak over het hoofd worden gezien. Deze mythe vernauwt de Servische identiteit en bevordert anti-moderniseringstendensen, waardoor de samenleving minder inclusief wordt en het publieke vertrouwen in instellingen en Europese buren ondermijnt.</p>\n<p>In zijn toespraken pleit Vučić voor een “vier-pijler” buitenlands beleid dat probeert de relaties tussen het Westen, Rusland, China en ook de Arabische staten in balans te houden. Een van de voorbeelden van dit multi-focus buitenlands beleid zijn de recente onthullingen van de <em>Financial Times</em>. De krant meldde een export van Servische granaten ter waarde van 800 miljoen euro naar Oekraïne (via EU-lidstaten). Dit nieuws, bevestigd door Vučić, wekte geen sterke reactie van Rusland. Analisten merken op dat de Servische munitie-export naar Oekraïne niet wordt gedreven door een oprechte toewijding om Oekraïners te steunen tegen de Russische agressie, maar voornamelijk wordt gemotiveerd door economische en politieke eigenbelang gericht op het verlichten van westerse druk. De opbrengsten van deze transacties, zoals andere EU-fondsen, zullen waarschijnlijk het bestaande autocratische regime versterken, dat is gemodelleerd naar Rusland. Uiteindelijk, terwijl het narratief van eeuwige vriendschap weerklank vindt in de Servische samenleving, is de relatie fundamenteel pragmatisch, gedreven door strategische belangen in plaats van oprechte vriendschap en loyaliteit.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> is politicoloog en assistent-professor aan het Instituut voor Europese Studies aan de Jagiellonische Universiteit in Krakau. Haar academische interesses omvatten transformatieprocessen en identiteitskwesties in Midden- en Oost-Europa, evenals partijpolitiek, nationalisme, populisme en euroscepticisme in de CEE-regio en de Balkan.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:52:30.621",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>De Servisch-Russische vriendschap is een politiek geconstrueerde mythe die ontstond tijdens het Milošević-tijdperk, maar aan betekenis won na de veranderingen in Rusland en de versterking van Poetin's positie. Servië, met zijn anti-NAVO en anti-westerse sentimenten die voornamelijk veroorzaakt werden door de bombardementen in 1999 en de activiteiten van het Joegoslavië-tribunaal, werd een nuttige partner voor Rusland, wat een venster opende voor hernieuwde invloed in de regio.</I>\n<br><br>\nNa het lezen van een serie over de Servische geschiedenis van de 19e en vroege 20e eeuw door Slobodan Jovanović, een hooggewaardeerde Servische historicus, jurist, filosoof, literair criticus, diplomaat en politicus uit de vroege 20e eeuw, zou men zich kunnen afvragen waarom de mythe van de Servisch-Russische vriendschap zo duurzaam lijkt in het hedendaagse Servische beleid, cultuur en samenleving. Inderdaad, de historische aanwezigheid van Rusland was minder significant dan die van andere Europese machten. Het antwoord ligt in de politieke constructie van deze historische vriendschap in de afgelopen decennia. Deze mythe dient beide naties. Voor Rusland helpt het om invloed in de Balkan te behouden en de EU-aanwezigheid tegen te gaan, terwijl het voor Servië zijn positie in de voortdurende Kosovo-kwestie ondersteunt en illiberale beleidsmaatregelen versterkt.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"nl",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:52:30.623",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"The myth of the Serbian-Russian friendship",
                key:"uid": string:"7a2b126e-03cc-4a78-ac77-6954db475e4f",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Serbian emancipation in the 19th century transformed a poor, underpopulated agricultural land into a modern nation by European standards. Historian Leopold von Ranke praised this transformation in his 1829 book, <em>Die Serbische Revolution</em>, which celebrated Serbia's revolt against Ottoman rule. The country attracted numerous foreigners from more prosperous European nations, who contributed to its modernization across various sectors, including music, architecture, the military and academia. Throughout the 19th century, Serbia, initially autonomous within the Ottoman Empire and gaining independence in 1878, exemplified the process of a former Ottoman province successfully completing a European-style modernization. There was no feudalism, boyars or high culture that excluded common language speakers, and Russian influence in the country was relatively modest during that time.</p>\n<p><strong>Soviet distrust</strong></p>\n<p>In the 19th century, the Russian tsars favoured Bulgaria over Serbia due to its proximity to their objective of taking Constantinople. At the same time, Serbia was aligned with the Habsburg sphere of influence. The Habsburg empire, along with other European powers, thwarted the Russian-backed Treaty of San Stefano in 1878, preventing the formation of an expanded Bulgaria that would have included much of present-day south Serbia.</p>\n<p>By the late 19th century, Russian influence in Serbia grew with the rise of the Radical Party led by Nikola Pašić, a prominent Russophile and influential statesman. Despite the May coup in 1903 and the subsequent dynastic change, Russia was not Serbia's sole ally. St Petersburg shared this role with France. Following the October Revolution, French influence became the most significant until the late 1930s.</p>\n<p>During the interwar period, the Kingdom of Yugoslavia was a firm opponent of the Soviet Union, with formal diplomatic relations established only in 1940. However, the attitude towards the Russian White emigration that settled in significant numbers in Belgrade and other towns was markedly positive, contrasting with sentiments toward the Soviets.</p>\n<p>By the end of the Second World War, the Yugoslav partisans had become one of the most effective anti-Axis resistance movements, liberating the entirety of Yugoslavia by May 1945 alongside the British and Red armies. Unlike other socialist states, socialist Yugoslavia experienced the departure of the Red Army from its territory in Spring 1945. Joseph Broz Tito, leader of the Yugoslav communists, had gained Stalin's trust due to the rapid Sovietization of the state. However, in 1948, a major schism occurred with the “Tito-Stalin split”. Stalin imposed an economic blockade on Yugoslavia and deployed Soviet troops to the borders of Hungary, Romania and Bulgaria with Yugoslavia. This led to the purge of Yugoslav communists suspected of being pro-Soviet. The break in relations with Stalin allowed Yugoslav socialism to develop independently of Soviet influence but also fostered a cautious attitude among the main Yugoslav communists toward the Soviet Union.</p>\n<p>After Tito died in 1980, the power of communist leaders in the various Yugoslav republics grew, alongside a rise in ethno-nationalism. Slobodan Milošević emerged as the dominant figure among these leaders following the \"Antibureaucratic Revolution\", a series of coups in Vojvodina, Kosovo and Montenegro. A key difference between Milošević and other ethno-nationalist politicians in the region was his faith in the Soviet Union and later Russia. Interestingly, Boris Yeltsin, Russia’s first president, was distrustful of Milošević. During the Yugoslav Wars of the 1990s, Russia supported international sanctions against the Milošević regime. In 1992, Moscow endorsed UN Security Council resolutions imposing sanctions and establishing the International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia in The Hague.</p>\n<p>In the 1999 Kosovo War, Russia did not assist Milošević’s Yugoslavia though it did express discontent over NATO's bombing of Serbia. Seeking to establish a foothold in the region, Russia deployed peacekeeping forces to Kosovo after the Kumanovo Agreement in June 1999, doing so without consulting the international community. However, the contingent did not effectively participate in the peacekeeping mission. Still, the 1999 NATO bombing of Serbia became the main argument backing up the thoughts and feelings of anti-western circles, who claimed that the only trusted partner could be found in the Orthodox East.</p>\n<p>Following the democratic changes in Serbia and the October Revolution of 2000, which ended Milošević’s rule, Yugoslavia entered a new democratic chapter for the first time since the Axis occupation in 1941. In 2003 it transformed into the State Union of Serbia and Montenegro.</p>\n<p><strong>Construction of the myth</strong></p>\n<p>The democratic reforms in Serbia were short-lived. Elements of the <em>ancien régime</em> and former allies of Milošević orchestrated the assassination of the reformist Prime Minister Zoran Đinđić. His main political rival, Vojislav Koštunica, who served as president of Yugoslavia from 2000 to 2003, is believed to have protected the conspirators after becoming prime minister in early 2004. Koštunica and his associates gradually reintroduced a key narrative from Milošević’s propaganda: the betrayal of Serbia by former western allies, primarily the US and the UK. This shift was accompanied by a rise in clericalism, historical revisionism and the development of a new myth of eternal friendship with Russia, the largest Orthodox nation.</p>\n<p>This narrative was pivotal in allowing the political elite to evade responsibility for the dissolution of Yugoslavia, lost wars and the country's impoverishment. To sustain this narrative, having a powerful foreign ally like Putin's Russia became essential for Serbian nationalism. Serbia experienced turbulent times, with Montenegro proclaiming independence in 2006, followed by Kosovo in 2008. At the same time, for Russia, the eastern enlargement of NATO (1999-2004) and the European Union (2004-07) posed threats to its desired influence over former Soviet republics and satellite states. Concurrently, Balkan countries were orienting themselves towards the West by submitting EU and NATO applications, and the Thessaloniki Summit of 2003 confirmed the EU's commitment to including Western Balkan nations.</p>\n<p>Simultaneously, Serbia sought a significant ally to support its non-recognition of Kosovo in the international arena, a role that Russia was eager to fulfil, especially amid rising competition with the US and its European allies. However, Russian backing of Serbian policies in the UN Security Council, particularly concerning Kosovo's status, came at a price.</p>\n<p>In 2008, Serbia’s petroleum industry was sold to the Russian company Gazprom for a fraction of its market value. This transaction was dubbed the \"deal of the century\" and was supported by Koštunica and other leading politicians, reflecting a political consensus that viewed it as a beneficial move. Boris Tadić, Serbia's president from 2004 to 2012, expressed confidence in this approach during his 2004 inauguration speech, stating, \"Today, our foreign policy priorities are European integration, good neighbourliness and balanced relations with the three centripetal points of world politics: Brussels, Washington and Moscow.\" After visiting Beijing in August 2009, he further defined Serbia's foreign policy within the framework of \"four pillars\".</p>\n<p>After Boris Tadić replaced Koštunica as Serbia's leading political figure in 2008, Russian influence continued to grow despite Tadić’s apparent position as a pro-European statesman. Notably, he was one of the few European leaders who did not condemn Russia's war in Georgia that same year. While Tadić promoted messages of reconciliation in the former Yugoslav region, his policies aligned with ethno-nationalism, subtly supporting Serbian nationalistic politicians and parties, particularly among Serbian minorities in the region. His approach, especially regarding Kosovo, Montenegro and Bosnia and Herzegovina (Republika Srpska), set the stage for the post-2012 era, as the new Serbian political establishment would likely continue to support these same groups.</p>\n<p>The political change of 2012 marked the rise of the Serbian Progressive Party (SNS) led by Tomislav Nikolić and Aleksandar Vučić, former close associates of Vojislav Šešelj, who had been convicted by the International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY) of crimes against the Croatian minority in Vojvodina during the Yugoslav Wars. This shift was facilitated by Ivica Dačić, leader of the Socialist Party of Serbia (SPS), who changed alliances to support the SNS. Dačić has consistently remained one of Russia's most loyal allies in the region.</p>\n<p><strong>Friends forever or pragmatic partners?</strong></p>\n<p>The reformist potential and expectations concerning the SNS and SPS gradually diminished despite some positive developments regarding Kosovo and the signing of the Brussels Agreement, which aimed to normalize relations between Serbia and Kosovo under EU auspices. The first war in Ukraine in 2014 marked a period of increased Russian influence not only in Serbia but also in Montenegro and Bosnia and Herzegovina.</p>\n<p>As the EU struggled to present a unified stance in support of Ukraine, some member states began exploring potential rapprochement with Russia already in 2015, seeking to ease economic relations and discuss issues like travel, visas and energy policy. This provided a valuable message to the Serbian political elite, which recognized that expanding Russian influence could serve their interests. In 2014, both Dmitry Medvedev and Vladimir Putin visited Belgrade, offering “unconditional support” for Kosovo's reintegration into Serbia.</p>\n<p>Souvenirs and graffiti featuring Serbian and Russian symbols, as well as images of Putin, began appearing in 2014. Two years later, they had become symbols for “anti-imperialistic” nationalist movements and football hooligans. The peak of \"Putinomania\" occurred during the opening of the Sveti Sava Church in January 2019, where Putin and Vučić were the main guests. After the full-scale Russian invasion of Ukraine in 2022, some compared Putin's popularity in Serbia to that enjoyed by rock stars. This came as a surprise for many Russians who fled their homeland and settled in Belgrade to avoid conscription. Putin remains the most popular foreign politician, which explains why 80 per cent of citizens oppose the introduction of sanctions against Russia</p>\n<p>In the years leading up to the COVID-19 pandemic, the myth of friendship between Russia and Serbia was effectively propagated in western media. Foreign journalists often relied on Serbian sources that crafted this narrative, rather than analysing the historical, political and economic ties independently. This myth was supported by the “special connections” among political leaders, church officials, sports clubs and influential figures closely linked to the state apparatus, such as film director Emir Kusturica and poet Matija Bećković. This environment contributed to what some analysts refer to as the \"systematic forgetting\" of historical facts, creating a narrative that portrayed Russia as Serbia's most important foreign policy partner and key economic donor. This is despite the EU being the largest provider of financial assistance to Serbia. In 2018, to commemorate the 180th anniversary of diplomatic relations between Serbia and Russia, foreign ministers Ivica Dačić and Sergey Lavrov published a joint article in <em>Rossiyskaya Gazeta</em> and the Serbian <em>Politika</em>, highlighting years of “friendship, trust and cooperation” between the \"two fraternal nations\". During the COVID-19 pandemic, Russia, along with China, employed \"vaccine diplomacy\" to foster sales of their medical equipment and vaccines. This was also done to fuel mistrust toward western-produced vaccines and medications.</p>\n<p>In Serbian media, the Russian aggression against Ukraine in February 2022 was largely portrayed as NATO-provoked, with widespread arguments asserting that Russia was defending Russian-speaking citizens. According to the report by the Center for Research, Transparency and Accountability (CRTA), a Serbian human rights organization, most media coverage tends to be pro-Russian and presents biased reporting. While most European nations condemned the brutality of the Russian invasion, Serbian intellectuals, church officials and celebrities signed petitions against sanctions on Russia. The petition demanded that Serbian officials not join the sanctions imposed by the West, despite Serbia's obligations to align foreign policy with the EU’s one like other EU candidates from the region. Serbia was the only EU candidate state that did not fulfil this commitment.</p>\n<p><strong>Serbian World and its repercussions</strong></p>\n<p>The development of the <em>Srpski svet</em> (Serbian World) project, a smaller counterpart to the <em>Russkiy mir</em> (Russian World), exemplifies how Russian ideas have been adapted for local purposes. In 2021, Serbian Interior Minister Aleksandar Vulin, a veteran politician from the Milošević era, was put in charge of promoting this new concept. The Serbian World aims to create a “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (United Serbian World), advocating for the unification of Serbs in the region to protect their identity, language, culture and history, with Belgrade as the central decision-making capital. As Vulin stated, the long-term goal is political unity among Serbs. However, proponents of this concept neglect to mention that integrating the Western Balkans with the EU would allow for borderless living for Serbs in the region.</p>\n<p>The primary (mis)use of the friendship myth serves political agendas, reflecting a continuity of themes from Milošević’s propaganda, and finally constructed in Koštunica’s time. Serbian policymakers employ this narrative for two main purposes. First, they impose certain values through the school curriculum, promote special relations in culture and sports, and foster a clerical society that views the Orthodox churches in Belgrade and Moscow as the only “pure” institutions. This strategy promotes “traditional values and culture” aligned with Putin's Russia while condemning the liberal West. Historical revisionism contributes significantly to a cult of ethnic self-victimization. Consequently, support for EU integration has declined among Serbian citizens. Opposition parties espousing Euroscepticism and nationalism have emerged, yet paradoxically, the ruling Serbian Progressive Party (SNS) remains the most solid European partner. This dynamic has strengthened the phenomenon of “stabilitocracy”, creating fertile ground for illiberal policies that disregard the rule of law and minority rights according to a majoritarian interpretation of democracy.</p>\n<p>The second purpose of this narrative is to bolster nationalism in regional policies, which, while interconnected with the first, also targets citizens in neighbouring countries, particularly Montenegro and Bosnia and Herzegovina. This has resulted in Belgrade’s increased influence through politicians dependent on Serbian support. The actions of the Serbian Orthodox Church in Montenegro have empowered pro-Serbian and pro-Russian “reformist” parties that have been part of the government since autumn 2020. In Bosnia and Herzegovina, support for Milorad Dodik, the political leader of the Republika Srpska entity (currently under US sanctions), contributes to the further destabilization of the country.</p>\n<p><strong>Perpetuating the myth</strong></p>\n<p>The Serbian-Russian friendship is a politically constructed myth that emerged during the Milošević era but gained prominence after changes in Russia and the strengthening of Putin's position. For Russia, the EU's “Big Bang” enlargement, along with new NATO members from eastern and southeastern parts of Europe, signalled an opportunity for action to secure the Russian sphere of influence. Serbia, with its anti-NATO and anti-western sentiments, caused mainly by the 1999 bombings and the activities of the Hague Tribunal, became a useful partner, opening a window for renewed influence in the region.</p>\n<p>The myth was embraced by Boris Tadić and his circle, and later was further developed by Aleksandar Vučić. As a result, it has significantly fostered anti-EU sentiments among Serbian citizens while bolstering nationalism and Russian influence in the region. The prevailing reasoning in Serbia is that the West cannot be trusted and that strong ties with Russia are the only guarantee for preserving the country's territorial integrity and avoiding the recognition of Kosovo on the international stage. The myth emphasizes strategic relations between Serbia and Russia in foreign policy and economy. Interestingly, the data do not seem to confirm this claim, as Russia is not even among Serbia’s top five largest trade partners. The 2023 reports demonstrate that EU-Serbia trade in goods accounted for 60 per cent of Serbian trade in total. Moreover, the EU is the largest donor in the Republic of Serbia.</p>\n<p>Conversely, Russia views its relationship with Serbia as a means to reassert influence in the Balkans, counter NATO expansion, and project power within a geopolitically significant region. An example of this extended Russian influence is the 2016 attempted coup in Montenegro, where Russian military intelligence (GRU), with the assistance of Serbian partners and local pro-Serbian political leaders, sought to violently overthrow the government during parliamentary elections. The Montenegrin security services arrested 20 Serbian nationals suspected of plotting to impede the election of a pro-NATO government, just as Montenegro was set to join the Alliance the following year.</p>\n<p>While many Serbian citizens perceive the friendship with Russia as beneficial, experts caution that gradual and indirect changes, primarily in the cultural and value spheres, are often overlooked. This myth narrows Serbian identity and fosters anti-modernization tendencies, rendering society less inclusive and undermining public trust in institutions and European neighbours.</p>\n<p>In his speeches, Vučić advocates for a “four-pillar” foreign policy that seeks to balance relations between the West, Russia, China and also the Arab states. One of the examples of this multi-focus foreign policy is the recent revelations by the <em>Financial Times</em>. The newspaper reported on an 800-million-euro export of Serbian grenades to Ukraine (via EU member states). This news, confirmed by Vučić, did not provoke a strong reaction from Russia. Analysts note that Serbia's ammunition exports to Ukraine are not driven by a genuine commitment to supporting Ukrainians against Russian aggression but are primarily motivated by economic and political self-interest aimed at alleviating western pressure. The revenue from these transactions, like other EU funds, is likely to reinforce the existing autocratic regime, which is modelled after Russia. Ultimately, while the narrative of eternal friendship resonates with Serbian society, the relationship is fundamentally pragmatic, driven by strategic interests rather than genuine friendship and loyalty.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> is a political scientist and assistant professor at the Institute of European Studies at the Jagiellonian University in Kraków. Her academic interests include transformation processes and identity issues in Central and Eastern Europe, as well as party politics, nationalism, populism and Euroscepticism in the CEE region and the Balkans.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:15:21.006",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>The Serbian-Russian friendship is a politically constructed myth that emerged during the Milošević era but gained prominence after changes in Russia and the strengthening of Putin's position. Serbia, with its anti-NATO and anti-western sentiments that were caused mainly by the 1999 bombings and the activities of the Hague Tribunal, became a useful partner for Russia, opening a window for renewed influence in the region.</I>\n<br><br>\nAfter reading a series on Serbian history of the 19th and early 20th centuries by Slobodan Jovanović, a highly esteemed Serbian historian, lawyer, philosopher, literary critic, diplomat and politician from the early 20th century, one might wonder why the myth of Serbian-Russian friendship appears so enduring in contemporary Serbian policy, culture and society. Indeed, Russia's historical presence was less significant than that of other European powers. The answer lies in the political construction of this historical friendship over recent decades. This myth serves both nations. For Russia, it helps maintain influence in the Balkans and counter EU presence, while for Serbia it supports its position in the ongoing Kosovo issue and reinforces illiberal policies.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"en",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:15:51.677",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Mýtus srbské-ruského přátelství",
                key:"uid": string:"809f5b01-2b4b-443c-bb1d-e95ee48f7f9a",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Srbská emancipace v 19. století proměnila chudou, málo osídlenou zemědělskou oblast na moderní národ podle evropských standardů. Historik Leopold von Ranke chválil tuto transformaci ve své knize z roku 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, která oslavovala Srbskou vzpouru proti osmanské nadvládě. Země přitahovala řadu cizinců z prosperujících evropských národů, kteří přispěli k její modernizaci v různých sektorech, včetně hudby, architektury, armády a akademie. Během 19. století Srbské království, které bylo zpočátku autonomní v rámci Osmanské říše a získalo nezávislost v roce 1878, exemplifikovalo proces bývalé osmanské provincie, která úspěšně dokončila modernizaci ve stylu Evropy. Neexistoval feudalismus, bojaři ani vysoká kultura, která by vylučovala mluvčí běžného jazyka, a ruský vliv v zemi byl v té době relativně skromný.</p>\n<p><strong>Sovětská nedůvěra</strong></p>\n<p>V 19. století ruské carové dávali přednost Bulharsku před Srbskem kvůli jeho blízkosti k jejich cíli vzít Konstantinopol. Zároveň bylo Srbsko v souladu s habsburskou sférou vlivu. Habsburská říše spolu s dalšími evropskými mocnostmi zmařila ruskem podporovanou Smlouvu ze San Stefana v roce 1878, čímž zabránila vytvoření rozšířeného Bulharska, které by zahrnovalo velkou část dnešního jižního Srbska.</p>\n<p>Na konci 19. století ruský vliv v Srbsku rostl s nástupem Radikální strany vedené Nikolou Pašićem, prominentním rusofilem a vlivným státníkem. Navzdory květnovému puči v roce 1903 a následné dynastické změně nebylo Rusko jediným spojencem Srbska. Petrohrad tuto roli sdílel s Francií. Po Říjnové revoluci se francouzský vliv stal nejvýznamnějším až do konce 30. let 20. století.</p>\n<p>Během meziválečného období bylo Království Jugoslávie pevným protivníkem Sovětského svazu, přičemž formální diplomatické vztahy byly navázány až v roce 1940. Nicméně postoj k ruské bílé emigraci, která se usadila ve významném počtu v Bělehradě a dalších městech, byl výrazně pozitivní, v kontrastu s pocity vůči Sovětům.</p>\n<p>Na konci druhé světové války se jugoslávští partyzáni stali jedním z nejúčinnějších odbojových hnutí proti Ose, osvobozující celé Jugoslávie do května 1945 po boku britské a rudé armády. Na rozdíl od jiných socialistických států zažila socialistická Jugoslávie odchod Rudé armády ze svého území na jaře 1945. Josip Broz Tito, vůdce jugoslávských komunistů, získal Stalinovu důvěru díky rychlé sovětizaci státu. Nicméně v roce 1948 došlo k velkému rozkolu s \"Tito-Stalinovým rozdělením\". Stalin uvalil na Jugoslávii ekonomickou blokádu a rozmístil sovětské jednotky na hranicích s Maďarskem, Rumunskem a Bulharskem. To vedlo k čistkám jugoslávských komunistů podezřelých z pro-sovětských sympatií. Přerušení vztahů se Stalinem umožnilo jugoslávskému socialismu vyvíjet se nezávisle na sovětském vlivu, ale také podnítilo opatrný postoj mezi hlavními jugoslávskými komunisty vůči Sovětskému svazu.</p>\n<p>Po Titově smrti v roce 1980 se moc komunistických vůdců v různých jugoslávských republikách zvýšila, spolu s nárůstem etnonacionalismu. Slobodan Milošević se stal dominantní postavou mezi těmito vůdci po \"Antibyrokratické revoluci\", sérii pučů ve Vojvodině, Kosovu a Černé Hoře. Klíčovým rozdílem mezi Miloševićem a ostatními etnonacionalistickými politiky v regionu byla jeho víra v Sovětský svaz a později Rusko. Zajímavé je, že Boris Jelcin, první prezident Ruska, byl vůči Miloševićovi nedůvěřivý. Během jugoslávských válek v 90. letech Rusko podporovalo mezinárodní sankce proti Miloševićovu režimu. V roce 1992 Moskva podpořila rezoluce Rady bezpečnosti OSN, které uvalily sankce a zřídily Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu.</p>\n<p>V kosovské válce v roce 1999 Rusko nepomohlo Miloševićově Jugoslávii, i když vyjádřilo nespokojenost s bombardováním Srbska ze strany NATO. S cílem etablovat se v regionu Rusko rozmístilo mírové síly na Kosovo po Kumanovské dohodě v červnu 1999, a to bez konzultace s mezinárodním společenstvím. Nicméně kontingent se efektivně nezúčastnil mírové mise. Přesto se bombardování Srbska NATO v roce 1999 stalo hlavním argumentem podporujícím myšlenky a pocity anti-západních kruhů, které tvrdily, že jediným důvěryhodným partnerem lze nalézt na ortodoxním východě.</p>\n<p>Po demokratických změnách v Srbsku a Říjnové revoluci v roce 2000, která ukončila Miloševićovu vládu, vstoupila Jugoslávie do nové demokratické kapitoly poprvé od okupace Osy v roce 1941. V roce 2003 se transformovala na Státní svaz Srbska a Černé Hory.</p>\n<p><strong>Výstavba mýtu</strong></p>\n<p>Demokratické reformy v Srbsku byly krátkodobé. Prvky <em>ancien régime</em> a bývalí spojenci Miloševiće orchestrali atentát na reformistického premiéra Zorana Đinđiče. Jeho hlavní politický rival, Vojislav Koštunica, který byl prezidentem Jugoslávie od roku 2000 do 2003, je považován za to, že chránil spiklence poté, co se stal premiérem na začátku roku 2004. Koštunica a jeho spolupracovníci postupně znovu zavedli klíčový narativ z Miloševićovy propagandy: zradě Srbska bývalými západními spojenci, především USA a Velkou Británií. Tato změna byla doprovázena nárůstem klérikalismu, historického revizionismu a vývojem nového mýtu o věčném přátelství s Ruskem, největším ortodoxním národem.</p>\n<p>Tento narativ byl klíčový pro umožnění politické elitě vyhnout se odpovědnosti za rozpad Jugoslávie, ztracené války a zchudnutí země. Aby se tento narativ udržel, stalo se mít silného zahraničního spojence, jako je Putinovo Rusko, nezbytné pro srbský nacionalismus. Srbsko zažilo bouřlivé časy, kdy Černá Hora vyhlásila nezávislost v roce 2006, následovaná Kosovem v roce 2008. Zároveň pro Rusko představovalo východní rozšíření NATO (1999-2004) a Evropské unie (2004-07) hrozby pro jeho žádoucí vliv na bývalé sovětské republiky a satelitní státy. Současně se balkánské země orientovaly na Západ podáním žádostí o členství v EU a NATO, a Thessalonická konference v roce 2003 potvrdila závazek EU zahrnout západobalkánské národy.</p>\n<p>Současně Srbsko hledalo významného spojence, který by podpořil jeho neuznání Kosova na mezinárodní scéně, což byla role, kterou Rusko rádo plnilo, zejména v době rostoucí konkurence s USA a jejich evropskými spojenci. Nicméně ruská podpora srbských politik v Radě bezpečnosti OSN, zejména pokud jde o status Kosova, přišla za cenu.</p>\n<p>V roce 2008 byl srbský petrochemický průmysl prodán ruské společnosti Gazprom za zlomek jeho tržní hodnoty. Tento obchod byl označen jako \"obchod století\" a byl podporován Koštunicou a dalšími předními politiky, což odráželo politický konsensus, který to považoval za prospěšný krok. Boris Tadić, prezident Srbska od roku 2004 do 2012, vyjádřil důvěru v tento přístup během svého inauguračního projevu v roce 2004, kdy prohlásil: \"Dnes jsou naše zahraničněpolitické priority evropská integrace, dobré sousedství a vyvážené vztahy se třemi centrálními body světové politiky: Bruselem, Washingtonem a Moskvou.\" Po návštěvě Pekingu v srpnu 2009 dále definoval zahraniční politiku Srbska v rámci \"čtyř pilířů\".</p>\n<p>Po tom, co Boris Tadić nahradil Koštunicu jako vedoucí politickou postavu Srbska v roce 2008, ruský vliv pokračoval v růstu navzdory Tadićově zjevné pozici proevropského státníka. Zajímavé je, že byl jedním z mála evropských vůdců, kteří v tom roce neodsoudili ruskou válku v Gruzii. Zatímco Tadić propagoval zprávy o smíření v bývalém jugoslávském regionu, jeho politika byla v souladu s etnonacionalismem, nenápadně podporující srbské nacionalistické politiky a strany, zejména mezi srbskými menšinami v regionu. Jeho přístup, zejména pokud jde o Kosovo, Černou Horu a Bosnu a Hercegovinu (Republika Srpska), připravil půdu pro období po roce 2012, kdy by nová srbská politická establishment pravděpodobně pokračoval v podpoře těchto stejných skupin.</p>\n<p>Politická změna v roce 2012 znamenala vzestup Srbské pokrokové strany (SNS) vedené Tomislavem Nikolićem a Aleksandarem Vučićem, bývalými blízkými spolupracovníky Vojislava Šešelje, který byl Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) odsouzen za zločiny proti chorvatské menšině ve Vojvodině během jugoslávských válek. Tato změna byla usnadněna Ivicou Dačićem, vůdcem Socialistické strany Srbska (SPS), který změnil aliance, aby podpořil SNS. Dačić zůstal jedním z nejvěrnějších ruských spojenců v regionu.</p>\n<p><strong>Přátelé navždy nebo pragmatičtí partneři?</strong></p>\n<p>Reformní potenciál a očekávání ohledně SNS a SPS postupně klesaly navzdory některým pozitivním vývojům ohledně Kosova a podpisu Bruselské dohody, která měla za cíl normalizovat vztahy mezi Srbskem a Kosovem pod záštitou EU. První válka na Ukrajině v roce 2014 znamenala období zvýšeného ruského vlivu nejen v Srbsku, ale také v Černé Hoře a Bosně a Hercegovině.</p>\n<p>Jak se EU snažila prezentovat jednotný postoj na podporu Ukrajiny, některé členské státy začaly již v roce 2015 zkoumat potenciální rapprochement s Ruskem, snažící se uvolnit ekonomické vztahy a diskutovat o otázkách jako cestování, víza a energetická politika. To poskytlo cennou zprávu srbské politické elitě, která si uvědomila, že rozšiřující se ruský vliv by mohl sloužit jejich zájmům. V roce 2014 navštívili Bělehrad jak Dmitrij Medveděv, tak Vladimir Putin, nabízející \"bezpodmínečnou podporu\" pro reintegraci Kosova do Srbska.</p>\n<p>Suvenýry a graffiti srbských a ruských symbolů, stejně jako obrázky Putina, začaly v roce 2014 objevovat. O dva roky později se staly symboly pro \"antiimperialistické\" nacionalistické hnutí a fotbalové chuligány. Vrchol \"Putinomanie\" nastal během otevření kostela svatého Sávy v lednu 2019, kde byli Putin a Vučić hlavními hosty. Po plnohodnotné ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 někteří srovnávali popularitu Putina v Srbsku s popularitou rockových hvězd. To bylo překvapením pro mnohé Rusy, kteří utekli ze své vlasti a usadili se v Bělehradě, aby se vyhnuli odvodu. Putin zůstává nejpopulárnějším zahraničním politikem, což vysvětluje, proč 80 procent občanů se staví proti zavedení sankcí proti Rusku.</p>\n<p>V letech před pandemií COVID-19 byl mýtus přátelství mezi Ruskem a Srbskem efektivně propagován v západních médiích. Zahraniční novináři často spoléhali na srbské zdroje, které tento narativ vytvářely, místo aby nezávisle analyzovali historické, politické a ekonomické vazby. Tento mýtus byl podporován \"speciálními vazbami\" mezi politickými vůdci, církevními představiteli, sportovními kluby a vlivnými osobnostmi úzce spojenými se státním aparátem, jako je filmový režisér Emir Kusturica a básník Matija Bećković. Toto prostředí přispělo k tomu, co někteří analytici označují jako \"systematické zapomínání\" historických faktů, vytvářející narativ, který vykresloval Rusko jako nejdůležitějšího zahraničněpolitického partnera Srbska a klíčového ekonomického dárce. To je navzdory tomu, že EU je největším poskytovatelem finanční pomoci Srbsku. V roce 2018, aby si připomněli 180. výročí diplomatických vztahů mezi Srbskem a Ruskem, zveřejnili ministři zahraničí Ivica Dačić a Sergey Lavrov společný článek v <em>Rossiyskaya Gazeta</em> a srbském <em>Politika</em>, zdůrazňující léta \"přátelství, důvěry a spolupráce\" mezi \"dvěma bratrskými národy\". Během pandemie COVID-19 Rusko spolu s Čínou využilo \"vakcinační diplomacii\" k podpoře prodeje svého lékařského vybavení a vakcín. To bylo také provedeno k podnícení nedůvěry vůči vakcínám a lékům vyráběným na Západě.</p>\n<p>V srbských médiích byla ruská agrese proti Ukrajině v únoru 2022 většinou vykreslována jako NATO-provokovaná, s široce rozšířenými argumenty, že Rusko brání rusky mluvící občany. Podle zprávy Centra pro výzkum, transparentnost a odpovědnost (CRTA), srbské lidskoprávní organizace, většina mediálního pokrytí má tendenci být proruská a prezentuje zaujaté zprávy. Zatímco většina evropských národů odsoudila brutalitu ruské invaze, srbští intelektuálové, církevní představitelé a celebrity podepsali petice proti sankcím na Rusko. Petice požadovala, aby srbští představitelé nepřipojovali sankce uvalené Západem, navzdory závazkům Srbska sladit svou zahraniční politiku s politikou EU jako ostatní kandidáti z regionu. Srbsko bylo jediným kandidátským státem EU, který tento závazek nesplnil.</p>\n<p><strong>Srbský svět a jeho důsledky</strong></p>\n<p>Vývoj projektu <em>Srpski svet</em> (Srbský svět), menšího protějšku <em>Russkiy mir</em> (Ruský svět), ilustruje, jak byly ruské myšlenky přizpůsobeny místním účelům. V roce 2021 byl srbský ministr vnitra Aleksandar Vulin, veterán politiky z éry Miloševiće, pověřen propagací tohoto nového konceptu. Srbský svět má za cíl vytvořit “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Spojený srbský svět), prosazující sjednocení Srbů v regionu k ochraně jejich identity, jazyka, kultury a historie, s Bělehradem jako centrálním rozhodovacím hlavním městem. Jak Vulin uvedl, dlouhodobým cílem je politická jednota mezi Srby. Nicméně zastánci tohoto konceptu opomíjejí zmínit, že integrace Západního Balkánu s EU by umožnila bezhraniční život pro Srby v regionu.</p>\n<p>Primární (zne)užití mýtu o přátelství slouží politickým agendám, odrážející kontinuitu témat z Miloševićovy propagandy, a nakonec byla konstruována v Koštunicově době. Srbští politici používají tento narativ k dvěma hlavním účelům. Za prvé, vnucují určité hodnoty prostřednictvím školního kurikula, podporují speciální vztahy v kultuře a sportu a podněcují klérikální společnost, která považuje ortodoxní církve v Bělehradě a Moskvě za jediné \"čisté\" instituce. Tato strategie podporuje \"tradiční hodnoty a kulturu\" v souladu s Putinovým Ruskem, zatímco odsuzuje liberální Západ. Historický revizionismus významně přispívá k kultu etnické sebezapření. V důsledku toho podpora pro integraci do EU klesla mezi srbskými občany. Objevily se opoziční strany vyznávající euroskepticismus a nacionalismus, přesto paradoxně zůstává vládnoucí Srbská pokroková strana (SNS) nejpevnějším evropským partnerem. Tato dynamika posílila fenomén \"stabilitokracie\", vytvářející úrodnou půdu pro illiberální politiky, které ignorují právní stát a práva menšin podle majoritní interpretace demokracie.</p>\n<p>Druhým účelem tohoto narativu je posílit nacionalismus v regionálních politikách, které, ačkoliv jsou vzájemně propojené s prvním, také cílí na občany v sousedních zemích, zejména v Černé Hoře a Bosně a Hercegovině. To vedlo k zvýšení vlivu Bělehradu prostřednictvím politiků závislých na srbské podpoře. Činy Srbské ortodoxní církve v Černé Hoře posílily pro-srbské a pro-ruské \"reformistické\" strany, které byly součástí vlády od podzimu 2020. V Bosně a Hercegovině podpora Milorada Dodika, politického vůdce entity Republika Srpska (aktuálně pod sankcemi USA), přispívá k dalšímu destabilizaci země.</p>\n<p><strong>Udržování mýtu</strong></p>\n<p>Srbská-ruské přátelství je politicky konstruovaný mýtus, který vznikl během éry Miloševiće, ale získal na významu po změnách v Rusku a posílení Putinovy pozice. Pro Rusko znamenalo \"Velké rozšíření\" EU, spolu s novými členy NATO z východní a jihovýchodní části Evropy, příležitost k akci za účelem zajištění ruské sféry vlivu. Srbsko, se svými anti-NATO a anti-západními sentimenty, způsobenými především bombardováním v roce 1999 a aktivitami Haagského tribunálu, se stalo užitečným partnerem, otevírajícím okno pro obnovený vliv v regionu.</p>\n<p>Mýtus byl přijat Borisem Tadićem a jeho kruhem, a později byl dále rozvinut Aleksandarem Vučićem. V důsledku toho významně podpořil anti-EU sentimenty mezi srbskými občany, zatímco posiloval nacionalismus a ruský vliv v regionu. Prevailující myšlení v Srbsku je, že Západu nelze důvěřovat a že silné vazby s Ruskem jsou jedinou zárukou pro zachování územní integrity země a vyhnutí se uznání Kosova na mezinárodní scéně. Mýtus zdůrazňuje strategické vztahy mezi Srbskem a Ruskem v zahraniční politice a ekonomice. Zajímavé je, že data se nezdají potvrzovat tento nárok, protože Rusko není ani mezi pěti největšími obchodními partnery Srbska. Zprávy z roku 2023 ukazují, že obchod EU se Srbskem tvořil 60 procent celkového srbského obchodu. Navíc je EU největším dárcem v Republice Srbské.</p>\n<p>Naopak Rusko vnímá svůj vztah se Srbskem jako prostředek k obnovení vlivu na Balkáně, proti expanze NATO a k projekci moci v geopoliticky významném regionu. Příkladem tohoto rozšířeného ruského vlivu je pokus o puč v Černé Hoře v roce 2016, kdy ruská vojenská rozvědka (GRU), s pomocí srbských partnerů a místních pro-srbských politických vůdců, usilovala o násilné svržení vlády během parlamentních voleb. Černohorské bezpečnostní služby zatkly 20 srbských občanů podezřelých z plánování zmaření voleb pro pro-NATO vládu, právě když se Černá Hora chystala připojit k Alianci následující rok.</p>\n<p>Zatímco mnozí srbští občané vnímají přátelství s Ruskem jako prospěšné, odborníci varují, že postupné a nepřímé změny, především v kulturní a hodnotové sféře, jsou často přehlíženy. Tento mýtus zužuje srbskou identitu a podněcuje tendence proti modernizaci, což činí společnost méně inkluzivní a podkopává veřejnou důvěru v instituce a evropské sousedy.</p>\n<p>Ve svých projevech Vučić prosazuje zahraniční politiku \"čtyř pilířů\", která se snaží vyvážit vztahy mezi Západem, Ruskem, Čínou a také arabskými státy. Jedním z příkladů této mnohostranné zahraniční politiky jsou nedávná odhalení <em>Financial Times</em>. Noviny informovaly o exportu srbských granátů do Ukrajiny v hodnotě 800 milionů eur (přes členské státy EU). Tato zpráva, potvrzená Vučićem, nevyvolala silnou reakci z Ruska. Analytici poznamenávají, že exporty srbské munice do Ukrajiny nejsou motivovány skutečným závazkem podporovat Ukrajince proti ruské agresi, ale primárně ekonomickým a politickým vlastním zájmem zaměřeným na zmírnění západního tlaku. Příjmy z těchto transakcí, jako jsou další fondy EU, pravděpodobně posílí stávající autokratický režim, který je modelován podle Ruska. Nakonec, zatímco narativ věčného přátelství rezonuje se srbskou společností, vztah je v zásadě pragmatický, řízený strategickými zájmy spíše než skutečným přátelstvím a loajalitou.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> je politoložka a asistentka profesorky na Institutu evropských studií na Jagellonské univerzitě v Krakově. Její akademické zájmy zahrnují transformační procesy a otázky identity ve střední a východní Evropě, stejně jako stranickou politiku, nacionalismus, populismus a euroskepticismus v regionu CEE a na Balkáně.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:36:47.03",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Srbsko-ruské přátelství je politicky konstruovaný mýtus, který vznikl během éry Miloševiće, ale získal na významu po změnách v Rusku a posílení Putinovy pozice. Srbsko, se svými anti-NATO a anti-západními sentimenty, které byly způsobeny především bombardováním v roce 1999 a činnostmi Haagského tribunálu, se stalo užitečným partnerem pro Rusko, otevírajícím okno pro obnovený vliv v regionu.</I>\n<br><br>\nPo přečtení série o srbské historii 19. a počátku 20. století od Slobodana Jovanoviće, vysoce uznávaného srbského historika, právníka, filozofa, literárního kritika, diplomata a politika z počátku 20. století, by se člověk mohl ptát, proč se mýtus srbského-ruského přátelství zdá být tak trvalý v současné srbské politice, kultuře a společnosti. Opravdu, historická přítomnost Ruska byla méně významná než přítomnost jiných evropských mocností. Odpověď leží v politické konstrukci tohoto historického přátelství v posledních desetiletích. Tento mýtus slouží oběma národům. Pro Rusko pomáhá udržovat vliv na Balkáně a čelit přítomnosti EU, zatímco pro Srbsko podporuje jeho pozici v probíhající otázce Kosova a posiluje neliberální politiky.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"cs",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:37:02.169",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Il mito dell'amicizia serbo-russa",
                key:"uid": string:"afd7af8f-c42f-49d3-b27b-94db683be8d9",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>L'emancipazione serba nel XIX secolo trasformò una terra agricola povera e sottopopolata in una nazione moderna secondo gli standard europei. Lo storico Leopold von Ranke lodò questa trasformazione nel suo libro del 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, che celebrava la rivolta della Serbia contro il dominio ottomano. Il paese attirò numerosi stranieri provenienti da nazioni europee più prospere, che contribuirono alla sua modernizzazione in vari settori, tra cui musica, architettura, militare e accademia. Durante il XIX secolo, la Serbia, inizialmente autonoma all'interno dell'Impero Ottomano e guadagnando l'indipendenza nel 1878, esemplificò il processo di una ex provincia ottomana che completava con successo una modernizzazione in stile europeo. Non c'era feudalesimo, boyar o alta cultura che escludesse i parlanti della lingua comune, e l'influenza russa nel paese era relativamente modesta in quel periodo.</p>\n<p><strong>Diffidenza sovietica</strong></p>\n<p>Nel XIX secolo, gli zar russi favorirono la Bulgaria rispetto alla Serbia a causa della sua prossimità al loro obiettivo di prendere Costantinopoli. Allo stesso tempo, la Serbia era allineata con la sfera di influenza degli Asburgo. L'impero asburgico, insieme ad altre potenze europee, ostacolò il Trattato di San Stefano sostenuto dalla Russia nel 1878, impedendo la formazione di una Bulgaria espansa che avrebbe incluso gran parte dell'attuale sud della Serbia.</p>\n<p>Alla fine del XIX secolo, l'influenza russa in Serbia crebbe con l'ascesa del Partito Radicale guidato da Nikola Pašić, un prominente russofilo e statista influente. Nonostante il colpo di stato di maggio nel 1903 e il successivo cambiamento dinastico, la Russia non era l'unico alleato della Serbia. San Pietroburgo condivideva questo ruolo con la Francia. Dopo la Rivoluzione d'Ottobre, l'influenza francese divenne la più significativa fino alla fine degli anni '30.</p>\n<p>Durante il periodo tra le due guerre, il Regno di Jugoslavia fu un fermo oppositore dell'Unione Sovietica, con relazioni diplomatiche formali stabilite solo nel 1940. Tuttavia, l'atteggiamento nei confronti dell'emigrazione bianca russa che si stabilì in numero significativo a Belgrado e in altre città era notevolmente positivo, in contrasto con i sentimenti verso i sovietici.</p>\n<p>Alla fine della Seconda Guerra Mondiale, i partigiani jugoslavi erano diventati uno dei movimenti di resistenza anti-Asse più efficaci, liberando l'intera Jugoslavia entro maggio 1945 insieme agli eserciti britannici e rossi. A differenza di altri stati socialisti, la Jugoslavia socialista sperimentò l'uscita dell'Armata Rossa dal suo territorio nella primavera del 1945. Joseph Broz Tito, leader dei comunisti jugoslavi, aveva guadagnato la fiducia di Stalin a causa della rapida sovietizzazione dello stato. Tuttavia, nel 1948, si verificò una scissione importante con la \"scissione Tito-Stalin\". Stalin impose un blocco economico sulla Jugoslavia e schierò truppe sovietiche ai confini con Ungheria, Romania e Bulgaria con la Jugoslavia. Questo portò alla purga dei comunisti jugoslavi sospettati di essere pro-sovietici. La rottura delle relazioni con Stalin permise al socialismo jugoslavo di svilupparsi indipendentemente dall'influenza sovietica, ma favorì anche un atteggiamento cauto tra i principali comunisti jugoslavi nei confronti dell'Unione Sovietica.</p>\n<p>Dopo la morte di Tito nel 1980, il potere dei leader comunisti nelle varie repubbliche jugoslave crebbe, insieme a un aumento dell'etno-nazionalismo. Slobodan Milošević emerse come figura dominante tra questi leader dopo la \"Rivoluzione antiburocratica\", una serie di colpi di stato in Vojvodina, Kosovo e Montenegro. Una differenza chiave tra Milošević e altri politici etno-nazionalisti nella regione era la sua fede nell'Unione Sovietica e successivamente nella Russia. È interessante notare che Boris Eltsin, il primo presidente della Russia, era diffidente nei confronti di Milošević. Durante le guerre jugoslave degli anni '90, la Russia sostenne le sanzioni internazionali contro il regime di Milošević. Nel 1992, Mosca sostenne le risoluzioni del Consiglio di Sicurezza dell'ONU che imponevano sanzioni e stabilivano il Tribunale Penale Internazionale per l'ex Jugoslavia all'Aia.</p>\n<p>Nella guerra del Kosovo del 1999, la Russia non assistette la Jugoslavia di Milošević, sebbene esprimesse malcontento per i bombardamenti della NATO sulla Serbia. Cercando di stabilire una presenza nella regione, la Russia schierò forze di pace in Kosovo dopo l'Accordo di Kumanovo nel giugno 1999, facendo ciò senza consultare la comunità internazionale. Tuttavia, il contingente non partecipò efficacemente alla missione di pace. Tuttavia, il bombardamento della Serbia da parte della NATO nel 1999 divenne il principale argomento a sostegno dei pensieri e dei sentimenti dei circoli anti-occidentali, che sostenevano che l'unico partner fidato potesse essere trovato nell'Oriente ortodosso.</p>\n<p>Dopo i cambiamenti democratici in Serbia e la Rivoluzione di ottobre del 2000, che pose fine al regime di Milošević, la Jugoslavia entrò in un nuovo capitolo democratico per la prima volta dalla occupazione dell'Asse nel 1941. Nel 2003 si trasformò nell'Unione Statale di Serbia e Montenegro.</p>\n<p><strong>Costruzione del mito</strong></p>\n<p>Le riforme democratiche in Serbia furono di breve durata. Elementi dell'<em>ancien régime</em> e ex alleati di Milošević orchestraronno l'assassinio del primo ministro riformista Zoran Đinđić. Il suo principale rivale politico, Vojislav Koštunica, che servì come presidente della Jugoslavia dal 2000 al 2003, si crede abbia protetto i cospiratori dopo essere diventato primo ministro all'inizio del 2004. Koštunica e i suoi associati reintrodussero gradualmente una narrazione chiave dalla propaganda di Milošević: il tradimento della Serbia da parte degli ex alleati occidentali, principalmente gli Stati Uniti e il Regno Unito. Questo cambiamento fu accompagnato da un aumento del clericalismo, del revisionismo storico e dello sviluppo di un nuovo mito di amicizia eterna con la Russia, la nazione ortodossa più grande.</p>\n<p>Questa narrazione fu fondamentale per consentire all'élite politica di sfuggire alla responsabilità per la dissoluzione della Jugoslavia, le guerre perse e l'impoverimento del paese. Per sostenere questa narrazione, avere un potente alleato straniero come la Russia di Putin divenne essenziale per il nazionalismo serbo. La Serbia attraversò tempi turbolenti, con il Montenegro che proclamò l'indipendenza nel 2006, seguito dal Kosovo nel 2008. Allo stesso tempo, per la Russia, l'allargamento orientale della NATO (1999-2004) e dell'Unione Europea (2004-07) rappresentava minacce alla sua influenza desiderata sulle ex repubbliche sovietiche e stati satelliti. Contemporaneamente, i paesi balcanici si orientavano verso l'Occidente presentando domande di adesione all'UE e alla NATO, e il Vertice di Salonicco del 2003 confermò l'impegno dell'UE ad includere le nazioni dei Balcani occidentali.</p>\n<p>Allo stesso tempo, la Serbia cercava un alleato significativo per sostenere la sua non riconoscenza del Kosovo nell'arena internazionale, un ruolo che la Russia era ansiosa di svolgere, soprattutto in mezzo a una crescente competizione con gli Stati Uniti e i suoi alleati europei. Tuttavia, il sostegno russo alle politiche serbe nel Consiglio di Sicurezza dell'ONU, in particolare riguardo allo status del Kosovo, venne a un prezzo.</p>\n<p>Nel 2008, l'industria petrolifera serba fu venduta alla compagnia russa Gazprom per una frazione del suo valore di mercato. Questa transazione fu soprannominata \"l'affare del secolo\" e fu sostenuta da Koštunica e altri politici di spicco, riflettendo un consenso politico che la considerava una mossa vantaggiosa. Boris Tadić, presidente della Serbia dal 2004 al 2012, espresse fiducia in questo approccio durante il suo discorso di inaugurazione nel 2004, affermando: \"Oggi, le nostre priorità di politica estera sono l'integrazione europea, la buona vicinanza e relazioni equilibrate con i tre punti centripeti della politica mondiale: Bruxelles, Washington e Mosca.\" Dopo aver visitato Pechino nell'agosto 2009, definì ulteriormente la politica estera della Serbia nel quadro di \"quattro pilastri\".</p>\n<p>Dopo che Boris Tadić sostituì Koštunica come figura politica di spicco della Serbia nel 2008, l'influenza russa continuò a crescere nonostante la posizione apparente di Tadić come statista pro-europeo. È degno di nota che fosse uno dei pochi leader europei che non condannò la guerra della Russia in Georgia nello stesso anno. Mentre Tadić promuoveva messaggi di riconciliazione nella ex regione jugoslava, le sue politiche si allineavano con l'etno-nazionalismo, sostenendo sottilmente i politici e i partiti nazionalisti serbi, in particolare tra le minoranze serbe nella regione. Il suo approccio, soprattutto riguardo al Kosovo, al Montenegro e alla Bosnia ed Erzegovina (Republika Srpska), preparò il terreno per l'era post-2012, poiché il nuovo establishment politico serbo probabilmente avrebbe continuato a sostenere questi stessi gruppi.</p>\n<p>Il cambiamento politico del 2012 segnò l'ascesa del Partito Progressista Serbo (SNS) guidato da Tomislav Nikolić e Aleksandar Vučić, ex stretti collaboratori di Vojislav Šešelj, che era stato condannato dal Tribunale Penale Internazionale per l'ex Jugoslavia (ICTY) per crimini contro la minoranza croata in Vojvodina durante le guerre jugoslave. Questo spostamento fu facilitato da Ivica Dačić, leader del Partito Socialista di Serbia (SPS), che cambiò alleanze per sostenere il SNS. Dačić è rimasto costantemente uno dei più fedeli alleati della Russia nella regione.</p>\n<p><strong>Amici per sempre o partner pragmatici?</strong></p>\n<p>Il potenziale riformista e le aspettative riguardanti il SNS e l'SPS diminuirono gradualmente nonostante alcuni sviluppi positivi riguardo al Kosovo e la firma dell'Accordo di Bruxelles, che mirava a normalizzare le relazioni tra Serbia e Kosovo sotto gli auspici dell'UE. La prima guerra in Ucraina nel 2014 segnò un periodo di crescente influenza russa non solo in Serbia ma anche in Montenegro e Bosnia ed Erzegovina.</p>\n<p>Poiché l'UE faticava a presentare una posizione unificata a sostegno dell'Ucraina, alcuni stati membri iniziarono a esplorare un potenziale riavvicinamento con la Russia già nel 2015, cercando di allentare le relazioni economiche e discutere questioni come viaggi, visti e politica energetica. Questo fornì un messaggio prezioso all'élite politica serba, che riconobbe che l'espansione dell'influenza russa potesse servire ai loro interessi. Nel 2014, sia Dmitry Medvedev che Vladimir Putin visitarono Belgrado, offrendo \"sostegno incondizionato\" per la reintegrazione del Kosovo nella Serbia.</p>\n<p>Souvenir e graffiti con simboli serbi e russi, così come immagini di Putin, iniziarono ad apparire nel 2014. Due anni dopo, erano diventati simboli per movimenti nazionalisti \"anti-imperialisti\" e hooligans del calcio. Il picco della \"Putinomania\" si verificò durante l'inaugurazione della Chiesa di Sveti Sava nel gennaio 2019, dove Putin e Vučić furono gli ospiti principali. Dopo l'invasione russa su larga scala dell'Ucraina nel 2022, alcuni paragonarono la popolarità di Putin in Serbia a quella goduta dalle rock star. Questo sorprese molti russi che fuggirono dalla loro patria e si stabilirono a Belgrado per evitare la coscrizione. Putin rimane il politico straniero più popolare, il che spiega perché l'80% dei cittadini si opponga all'introduzione di sanzioni contro la Russia.</p>\n<p>Negli anni che precedettero la pandemia di COVID-19, il mito dell'amicizia tra Russia e Serbia fu efficacemente propagato nei media occidentali. I giornalisti stranieri spesso si affidavano a fonti serbe che costruivano questa narrazione, piuttosto che analizzare i legami storici, politici ed economici in modo indipendente. Questo mito fu sostenuto dalle \"connessioni speciali\" tra leader politici, funzionari ecclesiastici, club sportivi e figure influenti strettamente legate all'apparato statale, come il regista Emir Kusturica e il poeta Matija Bećković. Questo ambiente contribuì a quello che alcuni analisti definiscono \"dimenticanza sistematica\" dei fatti storici, creando una narrazione che ritraeva la Russia come il partner di politica estera più importante della Serbia e il principale donatore economico. Questo nonostante l'UE fosse il maggiore fornitore di assistenza finanziaria alla Serbia. Nel 2018, per commemorare il 180° anniversario delle relazioni diplomatiche tra Serbia e Russia, i ministri degli esteri Ivica Dačić e Sergey Lavrov pubblicarono un articolo congiunto su <em>Rossiyskaya Gazeta</em> e il serbo <em>Politika</em>, evidenziando anni di \"amicizia, fiducia e cooperazione\" tra le \"due nazioni fraterne\". Durante la pandemia di COVID-19, la Russia, insieme alla Cina, impiegò la \"diplomazia dei vaccini\" per promuovere le vendite dei loro dispositivi medici e vaccini. Questo fu fatto anche per alimentare la sfiducia verso i vaccini e i farmaci prodotti in Occidente.</p>\n<p>Nei media serbi, l'aggressione russa contro l'Ucraina nel febbraio 2022 fu ampiamente rappresentata come provocata dalla NATO, con argomenti diffusi che affermavano che la Russia stesse difendendo i cittadini di lingua russa. Secondo il rapporto del Centro per la Ricerca, la Trasparenza e la Responsabilità (CRTA), un'organizzazione per i diritti umani serba, la maggior parte della copertura mediatica tende a essere pro-russa e presenta reportage di parte. Mentre la maggior parte delle nazioni europee condannava la brutalità dell'invasione russa, intellettuali serbi, funzionari ecclesiastici e celebrità firmarono petizioni contro le sanzioni alla Russia. La petizione chiedeva che i funzionari serbi non si unissero alle sanzioni imposte dall'Occidente, nonostante gli obblighi della Serbia di allineare la politica estera con quella dell'UE come altri candidati dell'UE della regione. La Serbia era l'unico stato candidato dell'UE che non adempiì a questo impegno.</p>\n<p><strong>Il Mondo Serbo e le sue ripercussioni</strong></p>\n<p>Lo sviluppo del progetto <em>Srpski svet</em> (Mondo Serbo), un corrispondente più piccolo del <em>Russkiy mir</em> (Mondo Russo), esemplifica come le idee russe siano state adattate per scopi locali. Nel 2021, il ministro dell'Interno serbo Aleksandar Vulin, un politico veterano dell'era Milošević, fu incaricato di promuovere questo nuovo concetto. Il Mondo Serbo mira a creare un “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Mondo Serbo Unito), sostenendo l'unificazione dei serbi nella regione per proteggere la loro identità, lingua, cultura e storia, con Belgrado come capitale decisionale centrale. Come dichiarò Vulin, l'obiettivo a lungo termine è l'unità politica tra i serbi. Tuttavia, i sostenitori di questo concetto trascurano di menzionare che integrare i Balcani occidentali con l'UE consentirebbe una vita senza confini per i serbi nella regione.</p>\n<p>Il principale (mis)uso del mito dell'amicizia serve agende politiche, riflettendo una continuità di temi dalla propaganda di Milošević, e infine costruita ai tempi di Koštunica. I politici serbi impiegano questa narrazione per due scopi principali. In primo luogo, impongono determinati valori attraverso il curriculum scolastico, promuovono relazioni speciali nella cultura e nello sport, e favoriscono una società clericale che considera le chiese ortodosse di Belgrado e Mosca come le uniche istituzioni \"pure\". Questa strategia promuove \"valori e cultura tradizionali\" allineati con la Russia di Putin, mentre condanna l'Occidente liberale. Il revisionismo storico contribuisce significativamente a un culto dell'auto-vittimizzazione etnica. Di conseguenza, il sostegno all'integrazione nell'UE è diminuito tra i cittadini serbi. Sono emersi partiti di opposizione che sostengono l'euroscetticismo e il nazionalismo, eppure, paradossalmente, il Partito Progressista Serbo (SNS) rimane il partner europeo più solido. Questa dinamica ha rafforzato il fenomeno della \"stabilitocrazia\", creando un terreno fertile per politiche illiberali che ignorano lo stato di diritto e i diritti delle minoranze secondo un'interpretazione maggioritaria della democrazia.</p>\n<p>Il secondo scopo di questa narrazione è rafforzare il nazionalismo nelle politiche regionali, che, pur essendo interconnesse con il primo, mira anche ai cittadini nei paesi vicini, in particolare Montenegro e Bosnia ed Erzegovina. Questo ha portato a un aumento dell'influenza di Belgrado attraverso politici dipendenti dal sostegno serbo. Le azioni della Chiesa ortodossa serba in Montenegro hanno potenziato i partiti \"riformisti\" pro-serbi e pro-russi che fanno parte del governo dal'autunno 2020. In Bosnia ed Erzegovina, il sostegno a Milorad Dodik, il leader politico dell'entità Republika Srpska (attualmente sotto sanzioni statunitensi), contribuisce alla ulteriore destabilizzazione del paese.</p>\n<p><strong>Perpetuare il mito</strong></p>\n<p>L'amicizia serbo-russa è un mito politicamente costruito che emerse durante l'era Milošević ma guadagnò prominenza dopo i cambiamenti in Russia e il rafforzamento della posizione di Putin. Per la Russia, l'allargamento \"Big Bang\" dell'UE, insieme ai nuovi membri della NATO provenienti dalle parti orientali e sud-orientali dell'Europa, segnalò un'opportunità per agire per garantire la sfera di influenza russa. La Serbia, con i suoi sentimenti anti-NATO e anti-occidentali, causati principalmente dai bombardamenti del 1999 e dalle attività del Tribunale dell'Aia, divenne un partner utile, aprendo una finestra per un rinnovato influsso nella regione.</p>\n<p>Il mito fu abbracciato da Boris Tadić e dal suo circolo, e successivamente fu ulteriormente sviluppato da Aleksandar Vučić. Di conseguenza, ha significativamente alimentato i sentimenti anti-UE tra i cittadini serbi, mentre rafforzava il nazionalismo e l'influenza russa nella regione. Il ragionamento prevalente in Serbia è che l'Occidente non può essere fidato e che legami forti con la Russia sono l'unica garanzia per preservare l'integrità territoriale del paese e evitare il riconoscimento del Kosovo sulla scena internazionale. Il mito enfatizza le relazioni strategiche tra Serbia e Russia nella politica estera e nell'economia. È interessante notare che i dati non sembrano confermare questa affermazione, poiché la Russia non è nemmeno tra i primi cinque maggiori partner commerciali della Serbia. I rapporti del 2023 dimostrano che il commercio di beni tra UE e Serbia rappresentava il 60% del commercio totale serbo. Inoltre, l'UE è il maggiore donatore nella Repubblica di Serbia.</p>\n<p>Al contrario, la Russia vede la sua relazione con la Serbia come un mezzo per riaffermare l'influenza nei Balcani, contrastare l'espansione della NATO e proiettare potere all'interno di una regione geograficamente significativa. Un esempio di questa estesa influenza russa è il tentativo di colpo di stato del 2016 in Montenegro, dove l'intelligence militare russa (GRU), con l'assistenza di partner serbi e leader politici locali pro-serbi, cercò di rovesciare violentemente il governo durante le elezioni parlamentari. I servizi di sicurezza montenegrini arrestarono 20 cittadini serbi sospettati di complottare per ostacolare l'elezione di un governo pro-NATO, proprio mentre il Montenegro si apprestava a unirsi all'Alleanza l'anno successivo.</p>\n<p>Mentre molti cittadini serbi percepiscono l'amicizia con la Russia come vantaggiosa, gli esperti avvertono che cambiamenti graduali e indiretti, principalmente nelle sfere culturali e valoriali, vengono spesso trascurati. Questo mito restringe l'identità serba e favorisce tendenze anti-modernizzazione, rendendo la società meno inclusiva e minando la fiducia pubblica nelle istituzioni e nei vicini europei.</p>\n<p>Nei suoi discorsi, Vučić sostiene una politica estera \"a quattro pilastri\" che cerca di bilanciare le relazioni tra Occidente, Russia, Cina e anche gli stati arabi. Uno degli esempi di questa politica estera multi-focalizzata è la recente rivelazione del <em>Financial Times</em>. Il giornale ha riportato un'esportazione di granate serbe per un valore di 800 milioni di euro verso l'Ucraina (attraverso stati membri dell'UE). Questa notizia, confermata da Vučić, non ha provocato una forte reazione dalla Russia. Gli analisti notano che le esportazioni di munizioni serbe verso l'Ucraina non sono guidate da un genuino impegno a sostenere gli ucraini contro l'aggressione russa, ma sono principalmente motivate da interessi economici e politici volti ad alleviare la pressione occidentale. Le entrate da queste transazioni, come altri fondi dell'UE, probabilmente rafforzeranno il regime autocratico esistente, che è modellato sulla Russia. In definitiva, mentre la narrazione di amicizia eterna risuona con la società serba, la relazione è fondamentalmente pragmatica, guidata da interessi strategici piuttosto che da una vera amicizia e lealtà.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> è una scienziata politica e professoressa assistente presso l'Istituto di Studi Europei dell'Università Jagellonica di Cracovia. I suoi interessi accademici includono processi di trasformazione e questioni di identità in Europa Centrale e Orientale, così come politica dei partiti, nazionalismo, populismo ed euroscetticismo nella regione CEE e nei Balcani.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:37:39.701",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>L'amicizia serbo-russa è un mito politicamente costruito che è emerso durante l'era Milošević, ma ha guadagnato prominenza dopo i cambiamenti in Russia e il rafforzamento della posizione di Putin. La Serbia, con i suoi sentimenti anti-NATO e anti-occidentali causati principalmente dai bombardamenti del 1999 e dalle attività del Tribunale dell'Aia, è diventata un partner utile per la Russia, aprendo una finestra per un rinnovato influsso nella regione.</I>\n<br><br>\nDopo aver letto una serie sulla storia serba del XIX e dell'inizio del XX secolo di Slobodan Jovanović, un altamente stimato storico serbo, avvocato, filosofo, critico letterario, diplomatico e politico dell'inizio del XX secolo, ci si potrebbe chiedere perché il mito dell'amicizia serbo-russa appaia così duraturo nella politica, cultura e società serba contemporanea. Infatti, la presenza storica della Russia è stata meno significativa rispetto a quella di altre potenze europee. La risposta risiede nella costruzione politica di questa amicizia storica negli ultimi decenni. Questo mito serve a entrambe le nazioni. Per la Russia, aiuta a mantenere l'influenza nei Balcani e a contrastare la presenza dell'UE, mentre per la Serbia supporta la sua posizione nella questione del Kosovo in corso e rafforza politiche illiberali.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"it",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:37:39.703",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Mýtus srbskoruskej priateľstva",
                key:"uid": string:"b473130d-fb25-4669-9fa7-757e3c392638",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Srbská emancipácia v 19. storočí transformovala chudobnú, málo osídlenú poľnohospodársku krajinu na moderný národ podľa európskych štandardov. Historik Leopold von Ranke chválil túto transformáciu vo svojej knihe z roku 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, ktorá oslavovala Srbské povstanie proti osmanskej nadvláde. Krajina pritiahla množstvo cudzincov z prosperujúcejších európskych národov, ktorí prispeli k jej modernizácii v rôznych oblastiach, vrátane hudby, architektúry, armády a akademickej sféry. Počas 19. storočia Srbská krajina, pôvodne autonómna v rámci Osmanskej ríše a získavajúca nezávislosť v roku 1878, exemplifikovala proces bývalej osmanskej provincie, ktorá úspešne dokončila modernizáciu v európskom štýle. Neexistoval feudalizmus, bojarstvo ani vysoká kultúra, ktorá by vylučovala hovorcov bežného jazyka, a ruský vplyv v krajine bol v tom čase relatívne skromný.</p>\n<p><strong>Sovietska nedôvera</strong></p>\n<p>V 19. storočí ruskí cári uprednostňovali Bulharsko pred Srbskom kvôli jeho blízkosti k ich cieľu získať Konštantínopol. Zároveň bolo Srbsko zaradené do sféry vplyvu Habsburgovcov. Habsburgská ríša, spolu s inými európskymi mocnosťami, zmarila ruskami podporovanú Zmluvu v San Stefane v roku 1878, čím zabránila vzniku rozšíreného Bulharska, ktoré by zahŕňalo veľkú časť súčasného južného Srbska.</p>\n<p>Na konci 19. storočia ruský vplyv v Srbsku rástol s nástupom Radikálnej strany vedené Nikolom Pašićom, prominentným rusofilom a vplyvným štátnikom. Napriek májovému prevratu v roku 1903 a následnej dynastickej zmene, Rusko nebolo jediným spojencom Srbska. Petrohrad zdieľal túto úlohu s Francúzskom. Po Októbrovej revolúcii sa francúzsky vplyv stal najvýznamnejším až do konca 30. rokov 20. storočia.</p>\n<p>Počas medzivojnového obdobia bolo Kráľovstvo Juhoslávia pevným protivníkom Sovietskeho zväzu, s formálnymi diplomatickými vzťahmi ustanovenými až v roku 1940. Avšak postoj voči ruským bielym emigrantom, ktorí sa usadili vo významných počtoch v Belehrade a iných mestách, bol výrazne pozitívny, v kontraste s pocitmi voči Sovietom.</p>\n<p>Na konci druhej svetovej vojny sa juhoslovanskí partizáni stali jedným z najúčinnejších odbojových hnutí proti Ose, oslobodzujúc celú Juhosláviu do mája 1945 po boku britských a červených armád. Na rozdiel od iných socialistických štátov, socialistická Juhoslávia zažila odchod Červenej armády zo svojho územia na jar 1945. Jozef Broz Tito, líder juhoslovanských komunistov, získal Stalinovu dôveru vďaka rýchlej sovietizácii štátu. Avšak v roku 1948 došlo k veľkému rozkolu s \"Tito-Stalinovým rozdelením\". Stalin uvalil ekonomickú blokádu na Juhosláviu a nasadil sovietske vojská na hranice Maďarska, Rumunska a Bulharska s Juhosláviou. To viedlo k čistkám juhoslovanských komunistov podozrivých z pro-sovietizmu. Roztrhnutie vzťahov so Stalinom umožnilo juhoslovanskému socializmu vyvíjať sa nezávisle od sovietskeho vplyvu, ale tiež podporilo opatrný postoj medzi hlavnými juhoslovanskými komunistami voči Sovietskeho zväzu.</p>\n<p>Po Títovej smrti v roku 1980 sa moc komunistických lídrov v rôznych juhoslovanských republikách zvýšila, spolu s nárastom etnonacionalizmu. Slobodan Milošević sa stal dominantnou postavou medzi týmito lídrami po \"Antibyrokratickej revolúcii\", sérii prevratov vo Vojvodine, Kosove a Čiernej Hore. Kľúčovým rozdielom medzi Miloševićom a inými etnonacionalistickými politikmi v regióne bola jeho viera v Sovietsky zväz a neskôr Rusko. Zaujímavé je, že Boris Jeľcin, prvý prezident Ruska, bol nedôverčivý voči Miloševićovi. Počas juhoslovanských vojen v 90. rokoch Rusko podporovalo medzinárodné sankcie proti Miloševićovmu režimu. V roku 1992 Moskva podporila rezolúcie Bezpečnostnej rady OSN, ktoré uvalili sankcie a ustanovili Medzinárodný trestný tribunál pre bývalú Juhosláviu v Haagu.</p>\n<p>V kosovskej vojne v roku 1999 Rusko nepomohlo Miloševićovej Juhoslávii, hoci vyjadrilo nespokojnosť s bombardovaním Srbska zo strany NATO. S cieľom získať oporu v regióne Rusko nasadilo mierové sily do Kosova po Kumanovskej dohode v júni 1999, a to bez konzultácie s medzinárodným spoločenstvom. Avšak kontingent sa efektívne nezúčastnil na mierovej misii. Napriek tomu sa bombardovanie Srbska zo strany NATO v roku 1999 stalo hlavným argumentom podporujúcim myšlienky a pocity protizápadných kruhov, ktoré tvrdili, že jediným dôveryhodným partnerom môže byť nájdený v pravoslávnom Východe.</p>\n<p>Po demokratických zmenách v Srbsku a Októbrovej revolúcii v roku 2000, ktorá ukončila Miloševićovu vládu, Juhoslávia vstúpila do novej demokratickej kapitoly po prvýkrát od okupácie Ose v roku 1941. V roku 2003 sa transformovala na Štátnu úniu Srbska a Čiernej Hory.</p>\n<p><strong>Konštrukcia mýtu</strong></p>\n<p>Demokratické reformy v Srbsku boli krátkodobé. Prvky <em>ancien régime</em> a bývalí spojenci Miloševića orchestrálne zorganizovali vraždu reformistického premiéra Zorana Đinđiča. Jeho hlavný politický rival, Vojislav Koštunica, ktorý bol prezidentom Juhoslávie od roku 2000 do 2003, sa predpokladá, že chránil sprisahancov po tom, čo sa stal premiérom na začiatku roku 2004. Koštunica a jeho spolupracovníci postupne znovu zaviedli kľúčovú naratívu z Miloševićovej propagandy: zradou Srbska bývalými západnými spojencami, predovšetkým USA a Veľkou Britániou. Tento posun bol sprevádzaný nárastom klerikalizmu, historického revizionizmu a rozvojom nového mýtu o večnom priateľstve s Ruskom, najväčším pravoslávnym národom.</p>\n<p>Tento naratív bol kľúčový pri umožnení politickej elite vyhnúť sa zodpovednosti za rozpad Juhoslávie, prehry vo vojnách a chudobu krajiny. Na udržanie tohto naratívu sa stalo mať mocného zahraničného spojenca, ako je Putinovo Rusko, nevyhnutné pre srbský nacionalizmus. Srbsko zažilo búrlivé časy, keď Čierna Hora vyhlásila nezávislosť v roku 2006, nasledovaná Kosovom v roku 2008. Zároveň pre Rusko predstavovalo východné rozšírenie NATO (1999-2004) a Európskej únie (2004-07) hrozby pre jeho žiadaný vplyv nad bývalými sovietskymi republikami a satelitnými štátmi. Zároveň sa balkánske krajiny orientovali na Západ podávaním žiadostí o členstvo v EÚ a NATO, pričom Thessalonícky summit v roku 2003 potvrdil záväzok EÚ zahrnúť krajiny západného Balkánu.</p>\n<p>Zároveň Srbsko hľadalo významného spojenca, ktorý by podporil jeho neuznanie Kosova na medzinárodnej scéne, úlohu, ktorú Rusko s radosťou plnilo, najmä v čase rastúcej konkurencie s USA a jej európskymi spojencami. Avšak ruská podpora srbských politík v Bezpečnostnej rade OSN, najmä pokiaľ ide o status Kosova, prišla za cenu.</p>\n<p>V roku 2008 bola srbská petrochemická industria predaná ruskej spoločnosti Gazprom za zlomok jej trhovej hodnoty. Tento obchod bol nazvaný \"obchodom storočia\" a bol podporovaný Koštunicou a ďalšími vedúcimi politikmi, čo odrážalo politický konsenzus, ktorý ho považoval za prospešný krok. Boris Tadić, prezident Srbska od roku 2004 do 2012, vyjadril dôveru v tento prístup počas svojho inauguračného prejavu v roku 2004, keď povedal: \"Dnes sú našimi prioritami zahraničnej politiky európska integrácia, dobré susedstvo a vyvážené vzťahy s tromi centripetálnymi bodmi svetovej politiky: Bruselom, Washingtonom a Moskvou.\" Po návšteve Pekingu v auguste 2009 ďalej definoval zahraničnú politiku Srbska v rámci \"štyroch pilierov\".</p>\n<p>Po tom, čo Boris Tadić nahradil Koštunicu ako vedúcu politickú postavu Srbska v roku 2008, ruský vplyv naďalej rástol napriek Tadićovej zjavnej pozícii proeurópskeho štátnika. Zaujímavé je, že bol jedným z mála európskych lídrov, ktorí neodsúdili ruskú vojnu v Gruzínsku v tom istom roku. Zatiaľ čo Tadić propagoval správy o zmierení v bývalom juhoslovanskom regióne, jeho politiky sa zhodovali s etnonacionalizmom, jemne podporujúc srbských nacionalistických politikov a strany, najmä medzi srbskými menšinami v regióne. Jeho prístup, najmä pokiaľ ide o Kosovo, Čiernu Horu a Bosnu a Hercegovinu (Republika Srpska), pripravil pôdu pre obdobie po roku 2012, keď by nová srbská politická elita pravdepodobne pokračovala v podpore týchto rovnakých skupín.</p>\n<p>Politická zmena v roku 2012 znamenala vzostup Srbské pokrokovej strany (SNS) vedené Tomislavom Nikolićom a Aleksandrom Vučićom, bývalými blízkymi spolupracovníkmi Vojislava Šešelja, ktorý bol Medzinárodným trestným tribunálom pre bývalú Juhosláviu (ICTY) odsúdený za zločiny proti chorvátskej menšine vo Vojvodine počas juhoslovanských vojen. Tento posun bol uľahčený Ivicou Dačićom, lídrom Socialistickej strany Srbska (SPS), ktorý zmenil aliancie na podporu SNS. Dačić zostal jedným z najvernejších spojencov Ruska v regióne.</p>\n<p><strong>Priatelia navždy alebo pragmatickí partneri?</strong></p>\n<p>Reformný potenciál a očakávania týkajúce sa SNS a SPS sa postupne zmenšovali napriek niektorým pozitívnym vývojom týkajúcim sa Kosova a podpísaniu Bruselskej dohody, ktorá mala za cieľ normalizovať vzťahy medzi Srbskom a Kosovom pod záštitou EÚ. Prvá vojna na Ukrajine v roku 2014 znamenala obdobie zvýšeného ruského vplyvu nielen v Srbsku, ale aj v Čiernej Hore a Bosne a Hercegovine.</p>\n<p>Keď sa EÚ snažila prezentovať jednotný postoj na podporu Ukrajiny, niektoré členské štáty začali už v roku 2015 skúmať potenciálne zblíženie s Ruskom, snažiac sa uľahčiť ekonomické vzťahy a diskutovať o otázkach ako cestovanie, víza a energetická politika. To poskytlo cennú správu srbským politickým elitám, ktoré si uvedomili, že rozširujúci sa ruský vplyv by mohol slúžiť ich záujmom. V roku 2014 navštívili Belehrad Dmitrij Medvedev a Vladimir Putin, ponúkajúc \"bezpodmienečnú podporu\" pre reintegráciu Kosova do Srbska.</p>\n<p>Suveníry a graffiti srbských a ruských symbolov, ako aj obrázky Putina, sa začali objavovať v roku 2014. O dva roky neskôr sa stali symbolmi \"antiimperialistických\" nacionalistických hnutí a futbalových chuligánov. Vrchol \"Putinomanie\" nastal počas otvorenia chrámu Svetého Sávu v januári 2019, kde boli Putin a Vučić hlavnými hosťami. Po plnohodnotnej ruskej invázii na Ukrajinu v roku 2022 niektorí porovnávali popularitu Putina v Srbsku s popularitou rockových hviezd. To prekvapilo mnohých Rusov, ktorí ušli zo svojej vlasti a usadili sa v Belehrade, aby sa vyhli odvodu. Putin zostáva najpopulárnejším zahraničným politikom, čo vysvetľuje, prečo 80 percent občanov odmieta zavedenie sankcií proti Rusku.</p>\n<p>V rokoch pred pandémiou COVID-19 bol mýtus priateľstva medzi Ruskom a Srbskom efektívne propagovaný v západných médiách. Zahraniční novinári často spoliehali na srbské zdroje, ktoré vytvorili tento naratív, namiesto toho, aby nezávisle analyzovali historické, politické a ekonomické väzby. Tento mýtus bol podporovaný \"špeciálnymi spojeniami\" medzi politickými lídrami, cirkevnými úradníkmi, športovými klubmi a vplyvnými osobnosťami úzko prepojenými so štátnym aparátom, ako sú filmový režisér Emir Kusturica a básnik Matija Bećković. Toto prostredie prispelo k tomu, čo niektorí analytici označujú ako \"systematické zabúdanie\" historických faktov, vytvárajúc naratív, ktorý vykresľoval Rusko ako najdôležitejšieho zahraničného politického partnera a kľúčového ekonomického darcu Srbska. To je napriek tomu, že EÚ je najväčším poskytovateľom finančnej pomoci Srbsku. V roku 2018, na pripomenutie 180. výročia diplomatických vzťahov medzi Srbskom a Ruskom, zverejnili ministri zahraničných vecí Ivica Dačić a Sergey Lavrov spoločný článok v <em>Rossiyskaya Gazeta</em> a srbskom <em>Politika</em>, zdôrazňujúc roky \"priateľstva, dôvery a spolupráce\" medzi \"dvoma bratskými národmi\". Počas pandémie COVID-19 Rusko, spolu s Čínou, využilo \"vakcinačnú diplomaciu\" na podporu predaja svojho medicínskeho vybavenia a vakcín. To sa robilo aj na podporu nedôvery voči vakcínam a liekom vyrobeným na Západe.</p>\n<p>V srbských médiách bola ruská agresia proti Ukrajine vo februári 2022 vo veľkej miere vykreslená ako provokovaná NATO, pričom sa široko argumentovalo, že Rusko bráni ruským hovoriacim občanom. Podľa správy Centra pre výskum, transparentnosť a zodpovednosť (CRTA), srbské organizácie pre ľudské práva, väčšina mediálneho pokrytia má tendenciu byť proruská a prezentuje skreslené správy. Zatiaľ čo väčšina európskych národov odsúdila brutalitu ruskej invázie, srbskí intelektuáli, cirkevní úradníci a celebrity podpísali petície proti sankciám voči Rusku. Petícia požadovala, aby srbskí úradníci neprijali sankcie uvalené Západom, napriek záväzkom Srbska zosúladiť svoju zahraničnú politiku s politikou EÚ ako ostatní kandidáti EÚ z regiónu. Srbsko bolo jediným kandidátskym štátom EÚ, ktorý tento záväzok nesplnil.</p>\n<p><strong>Srbský svet a jeho následky</strong></p>\n<p>Rozvoj projektu <em>Srpski svet</em> (Srbský svet), menšieho protikusu k <em>Russkiy mir</em> (Ruský svet), ilustruje, ako boli ruské myšlienky prispôsobené miestnym účelom. V roku 2021 bol srbský minister vnútra Aleksandar Vulin, veterán politiky z éry Miloševića, poverený propagovaním tohto nového konceptu. Srbský svet má za cieľ vytvoriť “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Zjednotený srbský svet), presadzujúc zjednotenie Srbov v regióne na ochranu ich identity, jazyka, kultúry a histórie, pričom Belehrad je centrom rozhodovania. Ako uviedol Vulin, dlhodobým cieľom je politická jednota medzi Srbmi. Avšak zástancovia tohto konceptu zanedbávajú spomenúť, že integrácia Západného Balkánu s EÚ by umožnila bezhraničné žitie pre Srbov v regióne.</p>\n<p>Primárne (zlé) využitie mýtu priateľstva slúži politickým agendám, odrážajúc kontinuitu tém z Miloševićovej propagandy, a nakoniec konštruované v čase Koštunicu. Srbskí politici používajú tento naratív na dva hlavné účely. Po prvé, uplatňujú určité hodnoty prostredníctvom školského kurikula, podporujú špeciálne vzťahy v kultúre a športe a podporujú klerikálnu spoločnosť, ktorá považuje pravoslávne cirkvi v Belehrade a Moskve za jediné \"čisté\" inštitúcie. Táto stratégia podporuje \"tradičné hodnoty a kultúru\" v súlade s Putinovým Ruskom, pričom odsudzuje liberálny Západ. Historický revizionizmus významne prispieva k kultu etnickej sebaobete. Dôsledkom toho klesla podpora pre integráciu do EÚ medzi srbskými občanmi. Vznikli opozičné strany vyznávajúce euroskepticizmus a nacionalizmus, avšak paradoxne, vládnuca Srbská pokroková strana (SNS) zostáva najpevnejším európskym partnerom. Táto dynamika posilnila fenomén \"stabilitokracie\", vytvárajúc úrodnú pôdu pre illiberálne politiky, ktoré ignorujú právny štát a práva menšín podľa majoritárnej interpretácie demokracie.</p>\n<p>Druhým účelom tohto naratívu je posilniť nacionalizmus v regionálnych politikách, ktoré, hoci sú prepojené s prvým, tiež cielia na občanov v susedných krajinách, najmä v Čiernej Hore a Bosne a Hercegovine. To viedlo k zvýšenej vplyvu Belehradu prostredníctvom politikov závislých na srbskom podpore. Činnosti Srbské pravoslávnej cirkvi v Čiernej Hore posilnili pro-srbské a pro-ruské \"reformistické\" strany, ktoré sú súčasťou vlády od jesene 2020. V Bosne a Hercegovine podpora Milorada Dodika, politického lídra entitného Republika Srpska (aktuálne pod sankciami USA), prispieva k ďalšej destabilizácii krajiny.</p>\n<p><strong>Udržiavanie mýtu</strong></p>\n<p>Srbská-ruská priateľstvo je politicky konštruovaný mýtus, ktorý vznikol počas éry Miloševića, ale získal na význame po zmenách v Rusku a posilnení Putinovej pozície. Pre Rusko znamenalo \"Veľké rozšírenie\" EÚ, spolu s novými členmi NATO z východných a juhovýchodných častí Európy, príležitosť na akciu na zabezpečenie ruského sféry vplyvu. Srbsko, so svojimi anti-NATO a anti-západnými pocitmi, spôsobenými predovšetkým bombardovaním v roku 1999 a aktivitami Haagského tribunálu, sa stalo užitočným partnerom, otvárajúc okno pre obnovený vplyv v regióne.</p>\n<p>Mýtus bol prijatý Borisom Tadićom a jeho kruhom, a neskôr bol ďalej rozvinutý Aleksandrom Vučićom. V dôsledku toho významne podporil anti-EÚ pocity medzi srbskými občanmi, pričom posilnil nacionalizmus a ruský vplyv v regióne. Prevádzajúce uvažovanie v Srbsku je, že Západu sa nedá dôverovať a že silné väzby s Ruskom sú jedinou zárukou na zachovanie územnej integrity krajiny a vyhnutie sa uznaniu Kosova na medzinárodnej scéne. Mýtus zdôrazňuje strategické vzťahy medzi Srbskom a Ruskom v zahraničnej politike a ekonomike. Zaujímavé je, že údaje sa nezdajú potvrdiť tento nárok, pretože Rusko nie je ani medzi piatimi najväčšími obchodnými partnermi Srbska. Správy z roku 2023 ukazujú, že obchod EÚ so Srbskom predstavoval 60 percent celkového obchodu Srbska. Navyše, EÚ je najväčším darcom v Srbsku.</p>\n<p>Naopak, Rusko vníma svoj vzťah so Srbskom ako prostriedok na opätovné presadenie vplyvu na Balkáne, proti expanzii NATO a na projekciu moci v geopoliticky významnom regióne. Príkladom tohto rozšíreného ruského vplyvu je pokus o prevrat v Čiernej Hore v roku 2016, kde ruská vojenská rozviedka (GRU), s pomocou srbských partnerov a miestnych pro-srbských politických lídrov, sa snažila násilne zvrhnúť vládu počas parlamentných volieb. Čierna Hora zatkla 20 srbských občanov podozrivých z plánovania prekážok vo voľbe pro-NATO vlády, práve keď sa Čierna Hora chystala vstúpiť do Aliancie nasledujúci rok.</p>\n<p>Zatiaľ čo mnohí srbskí občania vnímajú priateľstvo s Ruskom ako prospešné, odborníci varujú, že postupné a nepriamé zmeny, predovšetkým v kultúrnej a hodnotovej sfére, sú často prehliadané. Tento mýtus zužuje srbskú identitu a podporuje tendencie proti modernizácii, čím robí spoločnosť menej inkluzívnou a podkopáva verejnú dôveru v inštitúcie a európskych susedov.</p>\n<p>Vo svojich prejavoch Vučić presadzuje \"štyri piliere\" zahraničnej politiky, ktorá sa snaží vyvážiť vzťahy medzi Západom, Ruskom, Čínou a tiež arabskými štátmi. Jedným z príkladov tejto viacfokusovej zahraničnej politiky sú nedávne odhalenia <em>Financial Times</em>. Noviny informovali o exporte srbských granátov do Ukrajiny v hodnote 800 miliónov eur (cez členské štáty EÚ). Táto správa, potvrdená Vučićom, nevyvolala silnú reakciu z Ruska. Analytici poznamenávajú, že exporty srbských munícií na Ukrajinu nie sú poháňané skutočným záväzkom podporiť Ukrajincov proti ruskej agresii, ale sú primárne motivované ekonomickým a politickým vlastným záujmom zameraným na zmiernenie západného tlaku. Príjmy z týchto transakcií, ako aj iné fondy EÚ, pravdepodobne posilnia existujúci autokratický režim, ktorý je modelovaný po Rusku. Nakoniec, zatiaľ čo naratív večného priateľstva rezonuje so srbskou spoločnosťou, vzťah je v zásade pragmatický, poháňaný strategickými záujmami skôr než skutočným priateľstvom a lojalitou.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> je politologička a asistentka profesora na Inštitúte európskych štúdií na Jagelonskej univerzite v Krakove. Jej akademické záujmy zahŕňajú transformačné procesy a otázky identity v strednej a východnej Európe, ako aj stranícku politiku, nacionalizmus, populizmus a euroskepticizmus v regióne CEE a na Balkáne.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:33:47.989",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Srbsko-ruské priateľstvo je politicky konštruovaný mýtus, ktorý sa objavil počas éry Miloševiča, ale získal na význame po zmenách v Rusku a posilnení Putinovej pozície. Srbsko, so svojimi anti-NATO a anti-západnými pocitmi, ktoré boli spôsobené predovšetkým bombardovaním v roku 1999 a činnosťami Haagského tribunálu, sa stalo užitočným partnerom pre Rusko, otvárajúc okno pre obnovený vplyv v regióne.</I>\n<br><br>\nPo prečítaní série o srbských dejinách 19. a začiatku 20. storočia od Slobodana Jovanovića, vysoko váženého srbského historika, právnika, filozofa, literárneho kritika, diplomata a politika z začiatku 20. storočia, by sa niekto mohol pýtať, prečo sa mýtus srbského-ruského priateľstva zdá byť taký trvalý v súčasnej srbkej politike, kultúre a spoločnosti. Skutočne, historická prítomnosť Ruska bola menej významná ako prítomnosť iných európskych mocností. Odpoveď spočíva v politickej konštrukcii tohto historického priateľstva v posledných desaťročiach. Tento mýtus slúži obom národom. Pre Rusko pomáha udržiavať vplyv na Balkáne a čeliť prítomnosti EÚ, zatiaľ čo pre Srbsko podporuje jeho pozíciu v prebiehajúcej otázke Kosova a posilňuje illiberálne politiky.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"sk",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:33:47.99",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Миф о сербско-русской дружбе",
                key:"uid": string:"bd3d9d29-9c4c-4652-bb93-3f0ee70a4603",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": null:null,
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-12T11:55:33.859",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": null:null,
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"ru",
                key:"updatedAt": null:null,
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"O mito da amizade sérvio-russa",
                key:"uid": string:"c1c25bf6-959e-4b91-b775-35f09c01c482",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>A emancipação sérvia no século 19 transformou uma terra agrícola pobre e subpovoada em uma nação moderna pelos padrões europeus. O historiador Leopold von Ranke elogiou essa transformação em seu livro de 1829, <em>A Revolução Sérvia</em>, que celebrou a revolta da Sérvia contra o domínio otomano. O país atraiu numerosos estrangeiros de nações europeias mais prósperas, que contribuíram para sua modernização em vários setores, incluindo música, arquitetura, o exército e a academia. Ao longo do século 19, a Sérvia, inicialmente autônoma dentro do Império Otomano e ganhando independência em 1878, exemplificou o processo de uma antiga província otomana completando com sucesso uma modernização ao estilo europeu. Não havia feudalismo, boyardos ou alta cultura que excluísse falantes da língua comum, e a influência russa no país era relativamente modesta durante esse tempo.</p>\n<p><strong>Desconfiança soviética</strong></p>\n<p>No século 19, os tsaristas russos favoreciam a Bulgária em relação à Sérvia devido à sua proximidade com seu objetivo de tomar Constantinopla. Ao mesmo tempo, a Sérvia estava alinhada com a esfera de influência dos Habsburgo. O império Habsburgo, junto com outras potências europeias, frustrou o Tratado de San Stefano apoiado pela Rússia em 1878, impedindo a formação de uma Bulgária expandida que teria incluído grande parte da atual Sérvia do sul.</p>\n<p>No final do século 19, a influência russa na Sérvia cresceu com a ascensão do Partido Radical liderado por Nikola Pašić, um proeminente russófilo e estadista influente. Apesar do golpe de maio em 1903 e da subsequente mudança dinástica, a Rússia não era o único aliado da Sérvia. São Petersburgo compartilhava esse papel com a França. Após a Revolução de Outubro, a influência francesa tornou-se a mais significativa até o final da década de 1930.</p>\n<p>Durante o período entre guerras, o Reino da Jugoslávia foi um firme oponente da União Soviética, com relações diplomáticas formais estabelecidas apenas em 1940. No entanto, a atitude em relação à emigração branca russa que se estabeleceu em números significativos em Belgrado e outras cidades era marcadamente positiva, contrastando com os sentimentos em relação aos soviéticos.</p>\n<p>Ao final da Segunda Guerra Mundial, os partisans iugoslavos se tornaram um dos movimentos de resistência anti-eixo mais eficazes, libertando toda a Jugoslávia até maio de 1945 ao lado dos exércitos britânico e vermelho. Ao contrário de outros estados socialistas, a Jugoslávia socialista experimentou a saída do Exército Vermelho de seu território na primavera de 1945. Joseph Broz Tito, líder dos comunistas iugoslavos, havia conquistado a confiança de Stalin devido à rápida soviética do estado. No entanto, em 1948, ocorreu uma grande cisão com a “divisão Tito-Stalin”. Stalin impôs um bloqueio econômico à Jugoslávia e deslocou tropas soviéticas para as fronteiras da Hungria, Romênia e Bulgária com a Jugoslávia. Isso levou à purga de comunistas iugoslavos suspeitos de serem pró-soviéticos. A ruptura nas relações com Stalin permitiu que o socialismo iugoslavo se desenvolvesse independentemente da influência soviética, mas também fomentou uma atitude cautelosa entre os principais comunistas iugoslavos em relação à União Soviética.</p>\n<p>Após a morte de Tito em 1980, o poder dos líderes comunistas nas várias repúblicas iugoslavas cresceu, juntamente com um aumento do etno-nacionalismo. Slobodan Milošević emergiu como a figura dominante entre esses líderes após a \"Revolução Antiburocrática\", uma série de golpes em Vojvodina, Kosovo e Montenegro. Uma diferença chave entre Milošević e outros políticos etno-nacionalistas na região era sua fé na União Soviética e, mais tarde, na Rússia. Curiosamente, Boris Yeltsin, o primeiro presidente da Rússia, era desconfiado de Milošević. Durante as Guerras Iugoslavas da década de 1990, a Rússia apoiou sanções internacionais contra o regime de Milošević. Em 1992, Moscou endossou resoluções do Conselho de Segurança da ONU que impunham sanções e estabeleciam o Tribunal Penal Internacional para a antiga Jugoslávia em Haia.</p>\n<p>Na Guerra do Kosovo de 1999, a Rússia não ajudou a Jugoslávia de Milošević, embora tenha expressado descontentamento com os bombardeios da OTAN na Sérvia. Buscando estabelecer uma base na região, a Rússia deslocou forças de manutenção da paz para o Kosovo após o Acordo de Kumanovo em junho de 1999, fazendo isso sem consultar a comunidade internacional. No entanto, o contingente não participou efetivamente da missão de manutenção da paz. Ainda assim, o bombardeio da Sérvia pela OTAN em 1999 se tornou o principal argumento que sustentava os pensamentos e sentimentos dos círculos antiocidentais, que afirmavam que o único parceiro confiável poderia ser encontrado no Oriente Ortodoxo.</p>\n<p>Após as mudanças democráticas na Sérvia e a Revolução de Outubro de 2000, que pôs fim ao governo de Milošević, a Jugoslávia entrou em um novo capítulo democrático pela primeira vez desde a ocupação do Eixo em 1941. Em 2003, transformou-se na União Estatal da Sérvia e Montenegro.</p>\n<p><strong>Construção do mito</strong></p>\n<p>As reformas democráticas na Sérvia foram de curta duração. Elementos do <em>ancien régime</em> e antigos aliados de Milošević orquestraram o assassinato do primeiro-ministro reformista Zoran Đinđić. Seu principal rival político, Vojislav Koštunica, que serviu como presidente da Jugoslávia de 2000 a 2003, acredita-se que tenha protegido os conspiradores após se tornar primeiro-ministro no início de 2004. Koštunica e seus associados gradualmente reintroduziram uma narrativa chave da propaganda de Milošević: a traição da Sérvia por antigos aliados ocidentais, principalmente os EUA e o Reino Unido. Essa mudança foi acompanhada por um aumento do clericalismo, revisionismo histórico e o desenvolvimento de um novo mito de amizade eterna com a Rússia, a maior nação ortodoxa.</p>\n<p>Essa narrativa foi fundamental para permitir que a elite política evitasse a responsabilidade pela dissolução da Jugoslávia, guerras perdidas e o empobrecimento do país. Para sustentar essa narrativa, ter um poderoso aliado estrangeiro como a Rússia de Putin tornou-se essencial para o nacionalismo sérvio. A Sérvia passou por tempos turbulentos, com Montenegro proclamando independência em 2006, seguido pelo Kosovo em 2008. Ao mesmo tempo, para a Rússia, a expansão oriental da OTAN (1999-2004) e da União Europeia (2004-07) representava ameaças à sua influência desejada sobre as antigas repúblicas soviéticas e estados satélites. Concomitantemente, os países dos Bálcãs estavam se orientando para o Ocidente ao submeterem pedidos de adesão à UE e à OTAN, e a Cúpula de Salônica de 2003 confirmou o compromisso da UE em incluir as nações dos Bálcãs Ocidentais.</p>\n<p>Simultaneamente, a Sérvia buscou um aliado significativo para apoiar sua não-reconhecimento do Kosovo na arena internacional, um papel que a Rússia estava ansiosa para cumprir, especialmente em meio à crescente competição com os EUA e seus aliados europeus. No entanto, o apoio russo às políticas sérvias no Conselho de Segurança da ONU, particularmente em relação ao status do Kosovo, veio a um preço.</p>\n<p>Em 2008, a indústria petrolífera da Sérvia foi vendida à empresa russa Gazprom por uma fração de seu valor de mercado. Essa transação foi chamada de \"negócio do século\" e foi apoiada por Koštunica e outros políticos de destaque, refletindo um consenso político que a via como um movimento benéfico. Boris Tadić, presidente da Sérvia de 2004 a 2012, expressou confiança nessa abordagem durante seu discurso de posse em 2004, afirmando: \"Hoje, nossas prioridades de política externa são a integração europeia, a boa vizinhança e relações equilibradas com os três pontos centrífugos da política mundial: Bruxelas, Washington e Moscou.\" Após visitar Pequim em agosto de 2009, ele definiu ainda mais a política externa da Sérvia dentro da estrutura de \"quatro pilares\".</p>\n<p>Após Boris Tadić substituir Koštunica como a principal figura política da Sérvia em 2008, a influência russa continuou a crescer apesar da aparente posição de Tadić como um estadista pró-europeu. Notavelmente, ele foi um dos poucos líderes europeus que não condenou a guerra da Rússia na Geórgia naquele mesmo ano. Enquanto Tadić promovia mensagens de reconciliação na antiga região iugoslava, suas políticas se alinhavam com o etno-nacionalismo, apoiando sutilmente políticos e partidos nacionalistas sérvios, particularmente entre as minorias sérvias na região. Sua abordagem, especialmente em relação ao Kosovo, Montenegro e Bósnia e Herzegovina (República Srpska), preparou o terreno para a era pós-2012, já que o novo establishment político sérvio provavelmente continuaria a apoiar esses mesmos grupos.</p>\n<p>A mudança política de 2012 marcou a ascensão do Partido Progressista Sérvio (SNS) liderado por Tomislav Nikolić e Aleksandar Vučić, ex-associados próximos de Vojislav Šešelj, que havia sido condenado pelo Tribunal Penal Internacional para a antiga Jugoslávia (TPIY) por crimes contra a minoria croata em Vojvodina durante as Guerras Iugoslavas. Essa mudança foi facilitada por Ivica Dačić, líder do Partido Socialista da Sérvia (SPS), que mudou de alianças para apoiar o SNS. Dačić tem se mantido consistentemente como um dos aliados mais leais da Rússia na região.</p>\n<p><strong>Amigos para sempre ou parceiros pragmáticos?</strong></p>\n<p>O potencial reformista e as expectativas em relação ao SNS e ao SPS diminuíram gradualmente, apesar de alguns desenvolvimentos positivos em relação ao Kosovo e à assinatura do Acordo de Bruxelas, que visava normalizar as relações entre a Sérvia e o Kosovo sob os auspícios da UE. A primeira guerra na Ucrânia em 2014 marcou um período de aumento da influência russa não apenas na Sérvia, mas também em Montenegro e Bósnia e Herzegovina.</p>\n<p>Enquanto a UE lutava para apresentar uma postura unificada em apoio à Ucrânia, alguns estados membros começaram a explorar um possível reaproximação com a Rússia já em 2015, buscando aliviar as relações econômicas e discutir questões como viagens, vistos e política energética. Isso forneceu uma mensagem valiosa para a elite política sérvia, que reconheceu que a expansão da influência russa poderia servir a seus interesses. Em 2014, tanto Dmitry Medvedev quanto Vladimir Putin visitaram Belgrado, oferecendo \"apoio incondicional\" para a reintegração do Kosovo na Sérvia.</p>\n<p>Souvenirs e grafites apresentando símbolos sérvios e russos, bem como imagens de Putin, começaram a aparecer em 2014. Dois anos depois, eles se tornaram símbolos de movimentos nacionalistas \"anti-imperialistas\" e hooligans do futebol. O auge da \"Putinomania\" ocorreu durante a inauguração da Igreja Sveti Sava em janeiro de 2019, onde Putin e Vučić foram os principais convidados. Após a invasão russa em grande escala da Ucrânia em 2022, alguns compararam a popularidade de Putin na Sérvia à desfrutada por estrelas do rock. Isso surpreendeu muitos russos que fugiram de sua terra natal e se estabeleceram em Belgrado para evitar a conscrição. Putin continua sendo o político estrangeiro mais popular, o que explica por que 80% dos cidadãos se opõem à introdução de sanções contra a Rússia.</p>\n<p>Nos anos que antecederam a pandemia de COVID-19, o mito da amizade entre Rússia e Sérvia foi efetivamente propagado na mídia ocidental. Jornalistas estrangeiros frequentemente se baseavam em fontes sérvias que criavam essa narrativa, em vez de analisar as ligações históricas, políticas e econômicas de forma independente. Esse mito foi apoiado pelas “conexões especiais” entre líderes políticos, oficiais da igreja, clubes esportivos e figuras influentes intimamente ligadas ao aparato estatal, como o diretor de cinema Emir Kusturica e o poeta Matija Bećković. Esse ambiente contribuiu para o que alguns analistas se referem como o \"esquecimento sistemático\" de fatos históricos, criando uma narrativa que retratava a Rússia como o parceiro mais importante da política externa da Sérvia e o principal doador econômico. Isso apesar de a UE ser o maior provedor de assistência financeira à Sérvia. Em 2018, para comemorar o 180º aniversário das relações diplomáticas entre Sérvia e Rússia, os ministros das Relações Exteriores Ivica Dačić e Sergey Lavrov publicaram um artigo conjunto na <em>Rossiyskaya Gazeta</em> e no <em>Politika</em> sérvio, destacando anos de “amizade, confiança e cooperação” entre as \"duas nações fraternas\". Durante a pandemia de COVID-19, a Rússia, junto com a China, empregou a \"diplomacia da vacina\" para fomentar vendas de seus equipamentos médicos e vacinas. Isso também foi feito para alimentar a desconfiança em relação às vacinas e medicamentos produzidos no Ocidente.</p>\n<p>Na mídia sérvia, a agressão russa contra a Ucrânia em fevereiro de 2022 foi amplamente retratada como provocada pela OTAN, com argumentos generalizados afirmando que a Rússia estava defendendo cidadãos de língua russa. De acordo com o relatório do Centro de Pesquisa, Transparência e Responsabilidade (CRTA), uma organização de direitos humanos sérvia, a maior parte da cobertura da mídia tende a ser pró-russa e apresenta reportagens tendenciosas. Enquanto a maioria das nações europeias condenou a brutalidade da invasão russa, intelectuais sérvios, oficiais da igreja e celebridades assinaram petições contra sanções à Rússia. A petição exigia que os oficiais sérvios não se juntassem às sanções impostas pelo Ocidente, apesar das obrigações da Sérvia de alinhar sua política externa com a da UE, como outros candidatos da UE da região. A Sérvia foi o único estado candidato da UE que não cumpriu esse compromisso.</p>\n<p><strong>Mundo Sérvio e suas repercussões</strong></p>\n<p>O desenvolvimento do projeto <em>Srpski svet</em> (Mundo Sérvio), um contraparte menor do <em>Russkiy mir</em> (Mundo Russo), exemplifica como as ideias russas foram adaptadas para fins locais. Em 2021, o Ministro do Interior sérvio, Aleksandar Vulin, um veterano político da era Milošević, foi encarregado de promover esse novo conceito. O Mundo Sérvio visa criar um “<em>Ujedinjeni srpski svet</em>” (Mundo Sérvio Unido), defendendo a unificação dos sérvios na região para proteger sua identidade, língua, cultura e história, com Belgrado como a capital central de tomada de decisões. Como Vulin afirmou, o objetivo de longo prazo é a unidade política entre os sérvios. No entanto, os defensores desse conceito negligenciam mencionar que integrar os Bálcãs Ocidentais com a UE permitiria uma vida sem fronteiras para os sérvios na região.</p>\n<p>A principal (mis)utilização do mito da amizade serve a agendas políticas, refletindo uma continuidade de temas da propaganda de Milošević, e finalmente construído na época de Koštunica. Os formuladores de políticas sérvias empregam essa narrativa para dois propósitos principais. Primeiro, impõem certos valores através do currículo escolar, promovem relações especiais na cultura e no esporte, e fomentam uma sociedade clerical que vê as igrejas ortodoxas em Belgrado e Moscou como as únicas instituições “purificadas”. Essa estratégia promove “valores e cultura tradicionais” alinhados com a Rússia de Putin, enquanto condena o Ocidente liberal. O revisionismo histórico contribui significativamente para um culto de auto-vitimização étnica. Consequentemente, o apoio à integração da UE diminuiu entre os cidadãos sérvios. Partidos de oposição que defendem o euroscepticismo e o nacionalismo surgiram, mas paradoxalmente, o Partido Progressista Sérvio (SNS) no poder continua sendo o parceiro europeu mais sólido. Essa dinâmica fortaleceu o fenômeno da “estabilitocracia”, criando um terreno fértil para políticas iliberais que desconsideram o estado de direito e os direitos das minorias de acordo com uma interpretação majoritária da democracia.</p>\n<p>O segundo propósito dessa narrativa é fortalecer o nacionalismo nas políticas regionais, que, embora interconectadas com o primeiro, também visam cidadãos em países vizinhos, particularmente Montenegro e Bósnia e Herzegovina. Isso resultou em uma influência crescente de Belgrado através de políticos dependentes do apoio sérvio. As ações da Igreja Ortodoxa Sérvia em Montenegro empoderaram partidos “reformistas” pró-sérvios e pró-russos que fazem parte do governo desde o outono de 2020. Na Bósnia e Herzegovina, o apoio a Milorad Dodik, o líder político da entidade República Srpska (atualmente sob sanções dos EUA), contribui para a maior desestabilização do país.</p>\n<p><strong>Perpetuando o mito</strong></p>\n<p>A amizade sérvio-russa é um mito politicamente construído que surgiu durante a era Milošević, mas ganhou destaque após as mudanças na Rússia e o fortalecimento da posição de Putin. Para a Rússia, a “Grande Explosão” da expansão da UE, juntamente com novos membros da OTAN das partes oriental e sudeste da Europa, sinalizou uma oportunidade de ação para garantir a esfera de influência russa. A Sérvia, com seus sentimentos anti-OTAN e antiocidentais, causados principalmente pelos bombardeios de 1999 e pelas atividades do Tribunal de Haia, tornou-se um parceiro útil, abrindo uma janela para uma influência renovada na região.</p>\n<p>O mito foi abraçado por Boris Tadić e seu círculo, e mais tarde foi desenvolvido por Aleksandar Vučić. Como resultado, ele tem fomentado significativamente sentimentos anti-UE entre os cidadãos sérvios, enquanto fortalece o nacionalismo e a influência russa na região. O raciocínio predominante na Sérvia é que o Ocidente não pode ser confiável e que laços fortes com a Rússia são a única garantia para preservar a integridade territorial do país e evitar o reconhecimento do Kosovo no cenário internacional. O mito enfatiza as relações estratégicas entre a Sérvia e a Rússia na política externa e na economia. Curiosamente, os dados não parecem confirmar essa afirmação, já que a Rússia não está nem mesmo entre os cinco maiores parceiros comerciais da Sérvia. Os relatórios de 2023 demonstram que o comércio de bens entre a UE e a Sérvia representou 60% do comércio total da Sérvia. Além disso, a UE é o maior doador na República da Sérvia.</p>\n<p>Por outro lado, a Rússia vê seu relacionamento com a Sérvia como um meio de reafirmar influência nos Bálcãs, contrabalançar a expansão da OTAN e projetar poder dentro de uma região geopolítica significativa. Um exemplo dessa influência russa estendida é a tentativa de golpe de 2016 em Montenegro, onde a inteligência militar russa (GRU), com a assistência de parceiros sérvios e líderes políticos locais pró-sérvios, buscou derrubar violentamente o governo durante as eleições parlamentares. Os serviços de segurança montenegrinos prenderam 20 cidadãos sérvios suspeitos de conspirar para impedir a eleição de um governo pró-OTAN, justo quando Montenegro estava prestes a se juntar à Aliança no ano seguinte.</p>\n<p>Enquanto muitos cidadãos sérvios percebem a amizade com a Rússia como benéfica, especialistas alertam que mudanças graduais e indiretas, principalmente nas esferas cultural e de valores, são frequentemente negligenciadas. Esse mito estreita a identidade sérvia e fomenta tendências anti-modernização, tornando a sociedade menos inclusiva e minando a confiança pública nas instituições e vizinhos europeus.</p>\n<p>Em seus discursos, Vučić defende uma política externa de “quatro pilares” que busca equilibrar as relações entre o Ocidente, Rússia, China e também os estados árabes. Um dos exemplos dessa política externa multifocal é a recente revelação do <em>Financial Times</em>. O jornal informou sobre uma exportação de 800 milhões de euros de granadas sérvias para a Ucrânia (via estados membros da UE). Essa notícia, confirmada por Vučić, não provocou uma forte reação da Rússia. Analistas observam que as exportações de munições da Sérvia para a Ucrânia não são impulsionadas por um compromisso genuíno em apoiar os ucranianos contra a agressão russa, mas são motivadas principalmente por interesses econômicos e políticos visando aliviar a pressão ocidental. A receita dessas transações, como outros fundos da UE, provavelmente reforçará o regime autocrático existente, que é modelado após a Rússia. Em última análise, enquanto a narrativa de amizade eterna ressoa com a sociedade sérvia, o relacionamento é fundamentalmente pragmático, impulsionado por interesses estratégicos em vez de amizade e lealdade genuínas.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> é cientista política e professora assistente no Instituto de Estudos Europeus da Universidade Jaguelônica em Cracóvia. Seus interesses acadêmicos incluem processos de transformação e questões de identidade na Europa Central e Oriental, bem como política partidária, nacionalismo, populismo e euroscepticismo na região da CEE e nos Bálcãs.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:17:41.359",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>A amizade sérvio-russa é um mito politicamente construído que surgiu durante a era Milošević, mas ganhou destaque após as mudanças na Rússia e o fortalecimento da posição de Putin. A Sérvia, com seus sentimentos anti-OTAN e antiocidentais, causados principalmente pelos bombardeios de 1999 e pelas atividades do Tribunal de Haia, tornou-se um parceiro útil para a Rússia, abrindo uma janela para uma influência renovada na região.</I>\n<br><br>\nApós ler uma série sobre a história sérvia dos séculos 19 e início do século 20 por Slobodan Jovanović, um historiador sérvio altamente estimado, advogado, filósofo, crítico literário, diplomata e político do início do século 20, pode-se perguntar por que o mito da amizade sérvio-russa parece tão duradouro na política, cultura e sociedade sérvias contemporâneas. De fato, a presença histórica da Rússia foi menos significativa do que a de outras potências europeias. A resposta reside na construção política dessa amizade histórica ao longo das últimas décadas. Esse mito serve a ambas as nações. Para a Rússia, ajuda a manter a influência nos Bálcãs e a contrabalançar a presença da UE, enquanto para a Sérvia, apoia sua posição na questão do Kosovo em andamento e reforça políticas iliberais.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"pt",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:17:41.36",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Myten om den serbisk-ryska vänskapen",
                key:"uid": string:"cdc404a3-1c6b-4f49-bc9a-ffb6e48467d7",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Serbisk emancipation under 1800-talet förvandlade ett fattigt, glesbefolkat jordbruksland till en modern nation enligt europeiska standarder. Historikern Leopold von Ranke hyllade denna transformation i sin bok från 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, som firade Serbiens uppror mot det osmanska styret. Landet attraherade många utlänningar från mer välbärgade europeiska nationer, som bidrog till dess modernisering inom olika sektorer, inklusive musik, arkitektur, militären och akademin. Under hela 1800-talet exemplifierade Serbien, som initialt var autonomt inom det osmanska riket och fick sin självständighet 1878, processen av en tidigare osmansk provins som framgångsrikt genomförde en modernisering i europeisk stil. Det fanns ingen feodalism, boyarer eller hög kultur som uteslöt talare av det gemensamma språket, och den ryska påverkan i landet var relativt blygsam under den tiden.</p>\n<p><strong>Sovjetisk misstro</strong></p>\n<p>Under 1800-talet föredrog de ryska tsarerna Bulgarien framför Serbien på grund av dess närhet till deras mål att ta Konstantinopel. Samtidigt var Serbien allierat med Habsburgs inflytelsesfär. Habsburgimperiet, tillsammans med andra europeiska makter, motverkade det ryska stödda San Stefano-fördraget 1878, vilket förhindrade bildandet av ett utvidgat Bulgarien som skulle ha inkluderat mycket av nuvarande södra Serbien.</p>\n<p>Vid slutet av 1800-talet växte den ryska påverkan i Serbien med uppkomsten av Radikala partiet lett av Nikola Pašić, en framstående russofil och inflytelserik statsman. Trots majkuppen 1903 och den efterföljande dynastiska förändringen var Ryssland inte Serbiens enda allierade. Sankt Petersburg delade denna roll med Frankrike. Efter oktoberrevolutionen blev den franska påverkan den mest betydelsefulla fram till slutet av 1930-talet.</p>\n<p>Under mellankrigstiden var Kungariket Jugoslavien en fast motståndare till Sovjetunionen, med formella diplomatiska relationer som etablerades först 1940. Emellertid var attityden gentemot den ryska vita emigrationen som bosatte sig i betydande antal i Belgrad och andra städer markant positiv, i kontrast till känslorna gentemot sovjeterna.</p>\n<p>Vid slutet av andra världskriget hade de jugoslaviska partisanerna blivit en av de mest effektiva motståndsrörelserna mot axelmakterna, och befriade hela Jugoslavien i maj 1945 tillsammans med de brittiska och röda arméerna. Till skillnad från andra socialistiska stater upplevde socialistiska Jugoslavien avfärdandet av den röda armén från sitt territorium våren 1945. Joseph Broz Tito, ledare för de jugoslaviska kommunisterna, hade vunnit Stalins förtroende på grund av den snabba sovjetiseringen av staten. Men 1948 inträffade en stor schism med \"Tito-Stalin-splittringen\". Stalin införde en ekonomisk blockad mot Jugoslavien och skickade sovjetiska trupper till gränserna till Ungern, Rumänien och Bulgarien med Jugoslavien. Detta ledde till utrensningen av jugoslaviska kommunister som misstänktes vara pro-sovjetiska. Brytningen i relationerna med Stalin gjorde det möjligt för jugoslavisk socialism att utvecklas oberoende av sovjetisk påverkan men främjade också en försiktig attityd bland de främsta jugoslaviska kommunisterna gentemot Sovjetunionen.</p>\n<p>Efter Titos död 1980 växte makten hos kommunistledarna i de olika jugoslaviska republikerna, tillsammans med en ökning av etnonationalism. Slobodan Milošević framträdde som den dominerande figuren bland dessa ledare efter den \"antibyråkratiska revolutionen\", en serie kuppar i Vojvodina, Kosovo och Montenegro. En viktig skillnad mellan Milošević och andra etnonationalistiska politiker i regionen var hans tro på Sovjetunionen och senare Ryssland. Intressant nog var Boris Jeltsin, Rysslands första president, misstänksam mot Milošević. Under de jugoslaviska krigen på 1990-talet stödde Ryssland internationella sanktioner mot Milošević-regimen. År 1992 stödde Moskva FN:s säkerhetsrådsresolutioner som införde sanktioner och inrättade den internationella brottmålsdomstolen för det forna Jugoslavien i Haag.</p>\n<p>Under Kosovo-kriget 1999 hjälpte Ryssland inte Miloševićs Jugoslavien, även om det uttryckte missnöje över NATOs bombningar av Serbien. I syfte att etablera ett fotfäste i regionen skickade Ryssland fredsbevarande styrkor till Kosovo efter Kumanovo-avtalet i juni 1999, utan att konsultera det internationella samfundet. Emellertid deltog kontingenten inte effektivt i fredsbevarande uppdraget. Ändå blev NATOs bombning av Serbien 1999 det främsta argumentet som stödde tankarna och känslorna hos anti-västliga kretsar, som hävdade att den enda pålitliga partnern kunde hittas i det ortodoxa öst.</p>\n<p>Efter de demokratiska förändringarna i Serbien och oktoberrevolutionen 2000, som avslutade Miloševićs styre, gick Jugoslavien in i ett nytt demokratiskt kapitel för första gången sedan axelmakternas ockupation 1941. År 2003 omvandlades det till statsunionen Serbien och Montenegro.</p>\n<p><strong>Byggandet av myten</strong></p>\n<p>De demokratiska reformerna i Serbien var kortvariga. Element av <em>ancien régime</em> och tidigare allierade till Milošević orkestrerade mordet på den reformistiska premiärministern Zoran Đinđić. Hans främsta politiska rival, Vojislav Koštunica, som var president i Jugoslavien från 2000 till 2003, tros ha skyddat konspiratörerna efter att han blev premiärminister i början av 2004. Koštunica och hans medarbetare återinförde gradvis en nyckelnarrativ från Miloševićs propaganda: förräderiet av Serbien av tidigare västerländska allierade, främst USA och Storbritannien. Denna förändring åtföljdes av en ökning av klärikalism, historisk revisionism och utvecklingen av en ny myt om evig vänskap med Ryssland, den största ortodoxa nationen.</p>\n<p>Denna berättelse var avgörande för att den politiska eliten skulle kunna undvika ansvar för upplösningen av Jugoslavien, förlorade krig och landets fattigdom. För att upprätthålla denna berättelse blev det avgörande för serbisk nationalism att ha en mäktig utländsk allierad som Putins Ryssland. Serbien upplevde turbulenta tider, med Montenegro som proklamerade självständighet 2006, följt av Kosovo 2008. Samtidigt utgjorde den östra utvidgningen av NATO (1999-2004) och Europeiska unionen (2004-07) hot mot Rysslands önskade inflytande över tidigare sovjetrepubliker och satellitstater. Samtidigt orienterade sig de balkanska länderna mot väst genom att lämna in EU- och NATO-ansökningar, och Thessaloniki-toppmötet 2003 bekräftade EU:s åtagande att inkludera västra Balkan-nationer.</p>\n<p>Samtidigt sökte Serbien en betydande allierad för att stödja sin icke-erkännande av Kosovo på den internationella arenan, en roll som Ryssland var ivrigt att fylla, särskilt mitt under den ökande konkurrensen med USA och dess europeiska allierade. Emellertid kom det ryska stödet för serbiska politik i FN:s säkerhetsråd, särskilt angående Kosovos status, till ett pris.</p>\n<p>År 2008 såldes Serbiens petroleumindustri till det ryska företaget Gazprom för en bråkdel av dess marknadsvärde. Denna transaktion kallades \"århundradets affär\" och stöddes av Koštunica och andra ledande politiker, vilket återspeglade en politisk konsensus som såg det som ett fördelaktigt drag. Boris Tadić, Serbiens president från 2004 till 2012, uttryckte förtroende för detta tillvägagångssätt under sitt installationsanförande 2004, där han sade: \"I dag är våra utrikespolitiska prioriteringar europeisk integration, goda grannrelationer och balanserade relationer med de tre centripetala punkterna i världspolitiken: Bryssel, Washington och Moskva.\" Efter att ha besökt Peking i augusti 2009 definierade han ytterligare Serbiens utrikespolitik inom ramen för \"fyra pelare\".</p>\n<p>Efter att Boris Tadić ersatte Koštunica som Serbiens ledande politiska figur 2008 fortsatte den ryska påverkan att växa trots Tadićs uppenbara ställning som en pro-europeisk statsman. Noterbart är att han var en av de få europeiska ledarna som inte fördömde Rysslands krig i Georgien samma år. Medan Tadić främjade budskap om försoning i den tidigare jugoslaviska regionen, var hans politik i linje med etnonationalism, subtilt stödjande serbiska nationalistiska politiker och partier, särskilt bland serbiska minoriteter i regionen. Hans tillvägagångssätt, särskilt angående Kosovo, Montenegro och Bosnien och Hercegovina (Republika Srpska), satte scenen för efter-2012-eran, eftersom den nya serbiska politiska etablissementet sannolikt skulle fortsätta att stödja dessa samma grupper.</p>\n<p>Den politiska förändringen 2012 markerade uppkomsten av det serbiska progressiva partiet (SNS) lett av Tomislav Nikolić och Aleksandar Vučić, tidigare nära medarbetare till Vojislav Šešelj, som hade dömts av den internationella brottmålsdomstolen för det forna Jugoslavien (ICTY) för brott mot den kroatiska minoriteten i Vojvodina under de jugoslaviska krigen. Denna förändring underlättades av Ivica Dačić, ledare för det serbiska socialistpartiet (SPS), som bytte allianser för att stödja SNS. Dačić har konsekvent förblivit en av Rysslands mest lojala allierade i regionen.</p>\n<p><strong>Vänner för alltid eller pragmatiska partners?</strong></p>\n<p>Den reformistiska potentialen och förväntningarna kring SNS och SPS minskade gradvis trots vissa positiva utvecklingar angående Kosovo och undertecknandet av Brysselavtalet, som syftade till att normalisera relationerna mellan Serbien och Kosovo under EU:s beskydd. Det första kriget i Ukraina 2014 markerade en period av ökad rysk påverkan inte bara i Serbien utan också i Montenegro och Bosnien och Hercegovina.</p>\n<p>När EU kämpade för att presentera en enad hållning till stöd för Ukraina, började vissa medlemsstater redan 2015 utforska potentiell försoning med Ryssland, i syfte att lätta på de ekonomiska relationerna och diskutera frågor som resor, visum och energipolitik. Detta gav ett värdefullt budskap till den serbiska politiska eliten, som insåg att en utvidgning av den ryska påverkan skulle kunna tjäna deras intressen. År 2014 besökte både Dmitrij Medvedev och Vladimir Putin Belgrad och erbjöd \"villkorslöst stöd\" för Kosovos återintegrering i Serbien.</p>\n<p>Souvenirer och graffiti med serbiska och ryska symboler, samt bilder av Putin, började dyka upp 2014. Två år senare hade de blivit symboler för \"anti-imperialistiska\" nationalistiska rörelser och fotbollshuliganer. Höjdpunkten av \"Putinomania\" inträffade under invigningen av Sveti Sava-kyrkan i januari 2019, där Putin och Vučić var huvudgäster. Efter den fullskaliga ryska invasionen av Ukraina 2022 jämförde vissa Putins popularitet i Serbien med den som rockstjärnor åtnjöt. Detta kom som en överraskning för många ryssar som flyttade från sitt hemland och bosatte sig i Belgrad för att undvika värnplikt. Putin förblir den mest populära utländska politikern, vilket förklarar varför 80 procent av medborgarna motsätter sig införandet av sanktioner mot Ryssland.</p>\n<p>I åren före COVID-19-pandemin propaganderades myten om vänskap mellan Ryssland och Serbien effektivt i västerländsk media. Utländska journalister förlitade sig ofta på serbiska källor som skapade denna berättelse, snarare än att analysera de historiska, politiska och ekonomiska banden oberoende. Denna myt stöddes av de \"speciella kopplingarna\" bland politiska ledare, kyrkoledare, idrottsklubbar och inflytelserika personer som var nära kopplade till statsapparaten, såsom filmregissören Emir Kusturica och poeten Matija Bećković. Denna miljö bidrog till vad vissa analytiker hänvisar till som \"systematiskt glömska\" av historiska fakta, vilket skapade en berättelse som framställde Ryssland som Serbiens viktigaste utrikespolitiska partner och nyckel ekonomiska givare. Detta trots att EU är den största leverantören av finansiellt stöd till Serbien. År 2018, för att fira 180-årsjubileet av diplomatiska relationer mellan Serbien och Ryssland, publicerade utrikesministrarna Ivica Dačić och Sergey Lavrov en gemensam artikel i <em>Rossiyskaya Gazeta</em> och den serbiska <em>Politika</em>, där de lyfte fram år av \"vänskap, förtroende och samarbete\" mellan de \"två broderliga nationerna\". Under COVID-19-pandemin använde Ryssland, tillsammans med Kina, \"vaccindiplomati\" för att främja försäljningen av sin medicinska utrustning och vacciner. Detta gjordes också för att öka misstron mot västerländskt producerade vacciner och mediciner.</p>\n<p>I serbisk media framställdes den ryska aggressionen mot Ukraina i februari 2022 i stor utsträckning som NATO-provocerad, med utbredda argument som hävdade att Ryssland försvarade rysktalande medborgare. Enligt rapporten från Center for Research, Transparency and Accountability (CRTA), en serbisk människorättsorganisation, tenderar de flesta mediarapporter att vara pro-ryska och presentera partisk rapportering. Medan de flesta europeiska nationer fördömde brutaliteten i den ryska invasionen, undertecknade serbiska intellektuella, kyrkoledare och kändisar petitionerna mot sanktioner mot Ryssland. Petitionen krävde att serbiska tjänstemän inte skulle delta i de sanktioner som införts av väst, trots Serbiens skyldigheter att anpassa sin utrikespolitik till EU:s, liksom andra EU-kandidater från regionen. Serbien var den enda EU-kandidatstaten som inte uppfyllde detta åtagande.</p>\n<p><strong>Serbisk värld och dess konsekvenser</strong></p>\n<p>Utvecklingen av <em>Srpski svet</em> (Serbisk värld) projektet, en mindre motsvarighet till <em>Russkiy mir</em> (Rysk värld), exemplifierar hur ryska idéer har anpassats för lokala syften. År 2021 utsågs den serbiska inrikesministern Aleksandar Vulin, en veteranpolitiker från Milošević-eran, till ansvarig för att främja detta nya koncept. Den serbiska världen syftar till att skapa en \"<em>Ujedinjeni srpski svet</em>\" (Förenad serbisk värld), som förespråkar en enhet av serber i regionen för att skydda deras identitet, språk, kultur och historia, med Belgrad som den centrala beslutsfattande huvudstaden. Som Vulin sade, är det långsiktiga målet politisk enhet bland serber. Emellertid nämner förespråkarna för detta koncept inte att integrationen av västra Balkan med EU skulle möjliggöra gränslöst liv för serber i regionen.</p>\n<p>Den primära (miss)användningen av vänskapsmyten tjänar politiska agendor, vilket återspeglar en kontinuitet av teman från Miloševićs propaganda, och slutligen konstruerades under Koštunicas tid. Serbiska beslutsfattare använder denna berättelse för två huvudsakliga syften. För det första påtvingar de vissa värderingar genom skolans läroplan, främjar speciella relationer inom kultur och sport, och främjar ett klärikalt samhälle som ser de ortodoxa kyrkorna i Belgrad och Moskva som de enda \"rena\" institutionerna. Denna strategi främjar \"traditionella värderingar och kultur\" i linje med Putins Ryssland samtidigt som den fördömer det liberala väst. Historisk revisionism bidrar avsevärt till en kult av etnisk självoffer. Följaktligen har stödet för EU-integration minskat bland serbiska medborgare. Oppositionspartier som förespråkar euroskepticism och nationalism har uppstått, men paradoxalt nog förblir det styrande serbiska progressiva partiet (SNS) den mest solida europeiska partnern. Denna dynamik har stärkt fenomenet \"stabilitokrati\", vilket skapar en fruktbar grund för illiberala politik som åsidosätter rättsstatsprincipen och minoriteters rättigheter enligt en majoritär tolkning av demokrati.</p>\n<p>Det andra syftet med denna berättelse är att stärka nationalismen i regionala politik, som, även om den är sammanlänkad med den första, också riktar sig mot medborgare i grannländer, särskilt Montenegro och Bosnien och Hercegovina. Detta har resulterat i Belgrads ökade inflytande genom politiker som är beroende av serbiskt stöd. De serbisk-ortodoxa kyrkans handlingar i Montenegro har stärkt pro-serbiska och pro-ryska \"reformistiska\" partier som har varit en del av regeringen sedan hösten 2020. I Bosnien och Hercegovina bidrar stödet för Milorad Dodik, den politiska ledaren för Republika Srpska-enheten (för närvarande under amerikanska sanktioner), till ytterligare destabilisering av landet.</p>\n<p><strong>Upprätthållande av myten</strong></p>\n<p>Den serbisk-ryska vänskapen är en politiskt konstruerad myt som uppstod under Milošević-eran men fick större betydelse efter förändringar i Ryssland och stärkandet av Putins ställning. För Ryssland signalerade EU:s \"Big Bang\"-utvidgning, tillsammans med nya NATO-medlemmar från östra och sydöstra delar av Europa, en möjlighet till handling för att säkra den ryska inflytelsesfären. Serbien, med sina anti-NATO och anti-västliga känslor, orsakade främst av bombningarna 1999 och Haagtribunalens aktiviteter, blev en användbar partner, vilket öppnade ett fönster för förnyat inflytande i regionen.</p>\n<p>Mytens omfamnande av Boris Tadić och hans krets, och senare vidareutvecklades av Aleksandar Vučić. Som ett resultat har det avsevärt främjat anti-EU-känslor bland serbiska medborgare samtidigt som det stärkt nationalism och rysk påverkan i regionen. Den rådande resonemanget i Serbien är att väst inte kan litas på och att starka band med Ryssland är den enda garantin för att bevara landets territoriella integritet och undvika erkännande av Kosovo på den internationella scenen. Myten betonar strategiska relationer mellan Serbien och Ryssland i utrikespolitik och ekonomi. Intressant nog tycks uppgifterna inte bekräfta detta påstående, eftersom Ryssland inte ens är bland Serbiens fem största handelspartner. Rapporterna från 2023 visar att handeln mellan EU och Serbien utgjorde 60 procent av Serbiens totala handel. Dessutom är EU den största givaren i Republika Serbien.</p>\n<p>Å sin sida ser Ryssland sin relation med Serbien som ett medel för att återfå inflytande på Balkan, motverka NATO:s expansion och projicera makt inom en geopolitiskt betydelsefull region. Ett exempel på detta utvidgade ryska inflytande är den misslyckade kuppen i Montenegro 2016, där rysk militär underrättelse (GRU), med hjälp av serbiska partners och lokala pro-serbiska politiska ledare, försökte våldsamt störta regeringen under parlamentsvalen. De montenegrinska säkerhetstjänsterna arresterade 20 serbiska medborgare som misstänktes för att ha planerat att hindra valet av en pro-NATO-regering, just när Montenegro skulle gå med i alliansen året därpå.</p>\n<p>Medan många serbiska medborgare uppfattar vänskapen med Ryssland som fördelaktig, varnar experter för att gradvisa och indirekta förändringar, främst inom de kulturella och värdemässiga sfärerna, ofta förbises. Denna myt snävar in den serbiska identiteten och främjar anti-moderniseringstendenser, vilket gör samhället mindre inkluderande och undergräver det offentliga förtroendet för institutioner och europeiska grannar.</p>\n<p>I sina tal förespråkar Vučić en \"fyra-pelare\" utrikespolitik som syftar till att balansera relationerna mellan väst, Ryssland, Kina och även de arabiska staterna. Ett av exemplen på denna multifokuserade utrikespolitik är de senaste avslöjandena från <em>Financial Times</em>. Tidningen rapporterade om en export av serbiska granater till Ukraina värd 800 miljoner euro (via EU-medlemsstater). Denna nyhet, bekräftad av Vučić, väckte ingen stark reaktion från Ryssland. Analytiker noterar att Serbiens ammunitionsexport till Ukraina inte drivs av ett genuint åtagande att stödja ukrainarna mot rysk aggression utan främst motiveras av ekonomiska och politiska egenintressen som syftar till att lindra västerländskt tryck. Intäkterna från dessa transaktioner, liksom andra EU-fonder, kommer sannolikt att förstärka det befintliga autokratiska regimet, som är modellerat efter Ryssland. I slutändan, medan berättelsen om evig vänskap resonerar med det serbiska samhället, är relationen i grunden pragmatisk, driven av strategiska intressen snarare än genuin vänskap och lojalitet.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> är statsvetare och biträdande professor vid Institutet för europeiska studier vid Jagiellonian University i Kraków. Hennes akademiska intressen inkluderar transformationsprocesser och identitetsfrågor i Central- och Östeuropa, samt partipolitik, nationalism, populism och euroskepticism i CEE-regionen och på Balkan.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:46:00.106",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Den serbisk-ryska vänskapen är en politiskt konstruerad myt som uppstod under Milošević-eran men fick större betydelse efter förändringarna i Ryssland och stärkandet av Putins ställning. Serbien, med sina anti-NATO- och anti-västliga känslor som främst orsakades av bombningarna 1999 och aktiviteterna från Haagtribunalen, blev en användbar partner för Ryssland, vilket öppnade ett fönster för förnyat inflytande i regionen.</I>\n<br><br>\nEfter att ha läst en serie om serbisk historia från 1800-talet och tidigt 1900-tal av Slobodan Jovanović, en högt ansedd serbisk historiker, jurist, filosof, litteraturkritiker, diplomat och politiker från tidigt 1900-tal, kan man undra varför myten om serbisk-ryska vänskapen verkar så bestående i samtida serbisk politik, kultur och samhälle. Faktum är att Rysslands historiska närvaro var mindre betydelsefull än andra europeiska makters. Svaret ligger i den politiska konstruktionen av denna historiska vänskap under de senaste decennierna. Denna myt tjänar båda nationerna. För Ryssland hjälper den till att upprätthålla inflytande på Balkan och motverka EU:s närvaro, medan den för Serbien stöder dess ställning i den pågående Kosovofrågan och förstärker illiberala politik.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"sv",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:46:00.107",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Le mythe de l'amitié serbo-russe",
                key:"uid": string:"dc89fbf3-16f6-425c-94ca-f56a3c7444b7",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>L'émancipation serbe au 19ème siècle a transformé une terre agricole pauvre et sous-peuplée en une nation moderne selon les normes européennes. L'historien Leopold von Ranke a loué cette transformation dans son livre de 1829, <em>Die Serbische Revolution</em>, qui célébrait la révolte de la Serbie contre la domination ottomane. Le pays a attiré de nombreux étrangers provenant de nations européennes plus prospères, qui ont contribué à sa modernisation dans divers secteurs, y compris la musique, l'architecture, l'armée et le milieu académique. Tout au long du 19ème siècle, la Serbie, initialement autonome au sein de l'Empire ottoman et obtenant son indépendance en 1878, a exemplifié le processus d'une ancienne province ottomane réussissant à achever une modernisation de style européen. Il n'y avait pas de féodalisme, de boyards ou de haute culture qui excluait les locuteurs de la langue commune, et l'influence russe dans le pays était relativement modeste à cette époque.</p>\n<p><strong>La méfiance soviétique</strong></p>\n<p>Au 19ème siècle, les tsars russes favorisaient la Bulgarie par rapport à la Serbie en raison de sa proximité avec leur objectif de prendre Constantinople. En même temps, la Serbie était alignée avec la sphère d'influence des Habsbourg. L'empire Habsbourg, avec d'autres puissances européennes, a contrecarré le traité de San Stefano soutenu par la Russie en 1878, empêchant la formation d'une Bulgarie élargie qui aurait inclus une grande partie de l'actuelle Serbie du Sud.</p>\n<p>À la fin du 19ème siècle, l'influence russe en Serbie a augmenté avec l'essor du Parti radical dirigé par Nikola Pašić, un Russophile éminent et homme d'État influent. Malgré le coup de mai en 1903 et le changement dynastique qui a suivi, la Russie n'était pas le seul allié de la Serbie. Saint-Pétersbourg partageait ce rôle avec la France. Après la Révolution d'Octobre, l'influence française est devenue la plus significative jusqu'à la fin des années 1930.</p>\n<p>Durant la période entre les deux guerres, le Royaume de Yougoslavie était un ferme opposant à l'Union soviétique, les relations diplomatiques formelles n'étant établies qu'en 1940. Cependant, l'attitude envers l'émigration blanche russe qui s'était installée en nombre significatif à Belgrade et dans d'autres villes était nettement positive, contrastant avec les sentiments envers les Soviétiques.</p>\n<p>À la fin de la Seconde Guerre mondiale, les partisans yougoslaves étaient devenus l'un des mouvements de résistance anti-Axe les plus efficaces, libérant l'intégralité de la Yougoslavie d'ici mai 1945 aux côtés des armées britannique et rouge. Contrairement à d'autres États socialistes, la Yougoslavie socialiste a connu le départ de l'Armée rouge de son territoire au printemps 1945. Joseph Broz Tito, leader des communistes yougoslaves, avait gagné la confiance de Staline en raison de la rapide soviétisation de l'État. Cependant, en 1948, un schisme majeur s'est produit avec le « schisme Tito-Staline ». Staline a imposé un blocus économique à la Yougoslavie et a déployé des troupes soviétiques aux frontières de la Hongrie, de la Roumanie et de la Bulgarie avec la Yougoslavie. Cela a conduit à la purge des communistes yougoslaves soupçonnés d'être pro-soviétiques. La rupture des relations avec Staline a permis au socialisme yougoslave de se développer indépendamment de l'influence soviétique, mais a également favorisé une attitude prudente parmi les principaux communistes yougoslaves envers l'Union soviétique.</p>\n<p>Après la mort de Tito en 1980, le pouvoir des dirigeants communistes dans les différentes républiques yougoslaves a augmenté, parallèlement à une montée de l'ethno-nationalisme. Slobodan Milošević est devenu la figure dominante parmi ces dirigeants après la « Révolution antibureaucratique », une série de coups d'État en Voïvodine, au Kosovo et au Monténégro. Une différence clé entre Milošević et d'autres politiciens ethno-nationalistes de la région était sa foi dans l'Union soviétique et plus tard dans la Russie. Fait intéressant, Boris Eltsine, le premier président de la Russie, se méfiait de Milošević. Pendant les guerres yougoslaves des années 1990, la Russie a soutenu les sanctions internationales contre le régime de Milošević. En 1992, Moscou a approuvé les résolutions du Conseil de sécurité de l'ONU imposant des sanctions et établissant le Tribunal pénal international pour l'ex-Yougoslavie à La Haye.</p>\n<p>Lors de la guerre du Kosovo en 1999, la Russie n'a pas assisté la Yougoslavie de Milošević bien qu'elle ait exprimé son mécontentement face aux bombardements de la Serbie par l'OTAN. Cherchant à établir une présence dans la région, la Russie a déployé des forces de maintien de la paix au Kosovo après l'Accord de Kumanovo en juin 1999, le faisant sans consulter la communauté internationale. Cependant, le contingent n'a pas participé efficacement à la mission de maintien de la paix. Néanmoins, le bombardement de la Serbie par l'OTAN en 1999 est devenu le principal argument soutenant les pensées et les sentiments des cercles anti-occidentaux, qui affirmaient que le seul partenaire de confiance pouvait être trouvé dans l'Est orthodoxe.</p>\n<p>À la suite des changements démocratiques en Serbie et de la Révolution d'Octobre de 2000, qui a mis fin au règne de Milošević, la Yougoslavie est entrée dans un nouveau chapitre démocratique pour la première fois depuis l'occupation de l'Axe en 1941. En 2003, elle s'est transformée en Union d'État de Serbie et du Monténégro.</p>\n<p><strong>Construction du mythe</strong></p>\n<p>Les réformes démocratiques en Serbie ont été de courte durée. Des éléments de l'<em>ancien régime</em> et d'anciens alliés de Milošević ont orchestré l'assassinat du Premier ministre réformiste Zoran Đinđić. Son principal rival politique, Vojislav Koštunica, qui a été président de la Yougoslavie de 2000 à 2003, est soupçonné d'avoir protégé les conspirateurs après être devenu Premier ministre au début de 2004. Koštunica et ses associés ont progressivement réintroduit un récit clé de la propagande de Milošević : la trahison de la Serbie par d'anciens alliés occidentaux, principalement les États-Unis et le Royaume-Uni. Ce changement a été accompagné d'une montée du cléricalisme, du révisionnisme historique et du développement d'un nouveau mythe d'amitié éternelle avec la Russie, la plus grande nation orthodoxe.</p>\n<p>Ce récit a été essentiel pour permettre à l'élite politique d'échapper à la responsabilité de la dissolution de la Yougoslavie, des guerres perdues et de l'appauvrissement du pays. Pour soutenir ce récit, avoir un puissant allié étranger comme la Russie de Poutine est devenu essentiel pour le nationalisme serbe. La Serbie a connu des temps turbulents, le Monténégro proclamant son indépendance en 2006, suivi du Kosovo en 2008. En même temps, pour la Russie, l'élargissement oriental de l'OTAN (1999-2004) et de l'Union européenne (2004-07) posait des menaces à son influence souhaitée sur les anciennes républiques soviétiques et les États satellites. Parallèlement, les pays des Balkans s'orientaient vers l'Ouest en soumettant des demandes d'adhésion à l'UE et à l'OTAN, et le Sommet de Thessalonique de 2003 a confirmé l'engagement de l'UE à inclure les nations des Balkans occidentaux.</p>\n<p>Simultanément, la Serbie cherchait un allié significatif pour soutenir son non-reconnaissance du Kosovo sur la scène internationale, un rôle que la Russie était désireuse de remplir, surtout dans un contexte de concurrence croissante avec les États-Unis et leurs alliés européens. Cependant, le soutien russe aux politiques serbes au Conseil de sécurité de l'ONU, en particulier concernant le statut du Kosovo, avait un prix.</p>\n<p>En 2008, l'industrie pétrolière de la Serbie a été vendue à la société russe Gazprom pour une fraction de sa valeur marchande. Cette transaction a été qualifiée de \"deal du siècle\" et a été soutenue par Koštunica et d'autres politiciens de premier plan, reflétant un consensus politique qui la considérait comme un mouvement bénéfique. Boris Tadić, président de la Serbie de 2004 à 2012, a exprimé sa confiance dans cette approche lors de son discours d'inauguration en 2004, déclarant : \"Aujourd'hui, nos priorités en matière de politique étrangère sont l'intégration européenne, la bonne voisinage et des relations équilibrées avec les trois points centripètes de la politique mondiale : Bruxelles, Washington et Moscou.\" Après avoir visité Pékin en août 2009, il a encore défini la politique étrangère de la Serbie dans le cadre de \"quatre piliers\".</p>\n<p>Après que Boris Tadić a remplacé Koštunica en tant que figure politique principale de la Serbie en 2008, l'influence russe a continué de croître malgré la position apparemment pro-européenne de Tadić. Notamment, il était l'un des rares dirigeants européens à ne pas condamner la guerre de la Russie en Géorgie cette même année. Alors que Tadić promouvait des messages de réconciliation dans l'ancienne région yougoslave, ses politiques s'alignaient sur l'ethno-nationalisme, soutenant subtilement les politiciens et partis nationalistes serbes, en particulier parmi les minorités serbes de la région. Son approche, notamment concernant le Kosovo, le Monténégro et la Bosnie-Herzégovine (République serbe), a préparé le terrain pour l'ère post-2012, car le nouvel établissement politique serbe continuerait probablement à soutenir ces mêmes groupes.</p>\n<p>Le changement politique de 2012 a marqué l'essor du Parti progressiste serbe (SNS) dirigé par Tomislav Nikolić et Aleksandar Vučić, anciens proches associés de Vojislav Šešelj, qui avait été condamné par le Tribunal pénal international pour l'ex-Yougoslavie (TPIY) pour crimes contre la minorité croate en Voïvodine pendant les guerres yougoslaves. Ce changement a été facilité par Ivica Dačić, leader du Parti socialiste de Serbie (SPS), qui a changé d'alliance pour soutenir le SNS. Dačić est resté l'un des alliés les plus fidèles de la Russie dans la région.</p>\n<p><strong>Amis pour toujours ou partenaires pragmatiques ?</strong></p>\n<p>Le potentiel réformiste et les attentes concernant le SNS et le SPS ont progressivement diminué malgré quelques développements positifs concernant le Kosovo et la signature de l'Accord de Bruxelles, qui visait à normaliser les relations entre la Serbie et le Kosovo sous l'égide de l'UE. La première guerre en Ukraine en 2014 a marqué une période d'influence russe accrue non seulement en Serbie mais aussi au Monténégro et en Bosnie-Herzégovine.</p>\n<p>Alors que l'UE peinait à présenter une position unifiée en soutien à l'Ukraine, certains États membres ont commencé à explorer un rapprochement potentiel avec la Russie dès 2015, cherchant à alléger les relations économiques et à discuter de questions telles que les voyages, les visas et la politique énergétique. Cela a envoyé un message précieux à l'élite politique serbe, qui a reconnu que l'expansion de l'influence russe pourrait servir ses intérêts. En 2014, à la fois Dmitry Medvedev et Vladimir Poutine ont visité Belgrade, offrant un \"soutien inconditionnel\" à la réintégration du Kosovo dans la Serbie.</p>\n<p>Des souvenirs et des graffitis arborant des symboles serbes et russes, ainsi que des images de Poutine, ont commencé à apparaître en 2014. Deux ans plus tard, ils étaient devenus des symboles pour les mouvements nationalistes \"anti-impérialistes\" et les hooligans du football. Le sommet de la \"Poutinomanie\" a eu lieu lors de l'inauguration de l'église Sveti Sava en janvier 2019, où Poutine et Vučić étaient les principaux invités. Après l'invasion russe à grande échelle de l'Ukraine en 2022, certains ont comparé la popularité de Poutine en Serbie à celle des rock stars. Cela a surpris de nombreux Russes qui ont fui leur patrie et se sont installés à Belgrade pour éviter la conscription. Poutine reste le politicien étranger le plus populaire, ce qui explique pourquoi 80 % des citoyens s'opposent à l'introduction de sanctions contre la Russie.</p>\n<p>Dans les années précédant la pandémie de COVID-19, le mythe de l'amitié entre la Russie et la Serbie a été efficacement propagé dans les médias occidentaux. Les journalistes étrangers s'appuyaient souvent sur des sources serbes qui façonnaient ce récit, plutôt que d'analyser indépendamment les liens historiques, politiques et économiques. Ce mythe était soutenu par les \"connexions spéciales\" entre les dirigeants politiques, les responsables d'église, les clubs sportifs et des figures influentes étroitement liées à l'appareil d'État, comme le réalisateur Emir Kusturica et le poète Matija Bećković. Cet environnement a contribué à ce que certains analystes appellent l' \"oubli systématique\" des faits historiques, créant un récit qui dépeignait la Russie comme le partenaire de politique étrangère le plus important de la Serbie et le principal donateur économique. Cela malgré le fait que l'UE soit le plus grand fournisseur d'aide financière à la Serbie. En 2018, pour commémorer le 180ème anniversaire des relations diplomatiques entre la Serbie et la Russie, les ministres des affaires étrangères Ivica Dačić et Sergey Lavrov ont publié un article commun dans <em>Rossiyskaya Gazeta</em> et le <em>Politika</em> serbe, soulignant des années de \"fraternité, de confiance et de coopération\" entre les \"deux nations fraternelles\". Pendant la pandémie de COVID-19, la Russie, avec la Chine, a utilisé la \"diplomatie des vaccins\" pour favoriser la vente de leur équipement médical et de leurs vaccins. Cela a également été fait pour alimenter la méfiance envers les vaccins et médicaments produits en Occident.</p>\n<p>Dans les médias serbes, l'agression russe contre l'Ukraine en février 2022 a été largement présentée comme provoquée par l'OTAN, avec des arguments répandus affirmant que la Russie défendait les citoyens russophones. Selon le rapport du Centre de recherche, de transparence et de responsabilité (CRTA), une organisation de défense des droits de l'homme serbe, la plupart des couvertures médiatiques tendent à être pro-russes et présentent des reportages biaisés. Alors que la plupart des nations européennes condamnaient la brutalité de l'invasion russe, des intellectuels serbes, des responsables d'église et des célébrités ont signé des pétitions contre les sanctions sur la Russie. La pétition exigeait que les responsables serbes ne rejoignent pas les sanctions imposées par l'Occident, malgré les obligations de la Serbie d'aligner sa politique étrangère sur celle de l'UE comme d'autres candidats de l'UE de la région. La Serbie était le seul État candidat de l'UE à ne pas remplir cet engagement.</p>\n<p><strong>Le monde serbe et ses répercussions</strong></p>\n<p>Le développement du projet <em>Srpski svet</em> (Monde serbe), un pendant plus petit du <em>Russkiy mir</em> (Monde russe), illustre comment les idées russes ont été adaptées à des fins locales. En 2021, le ministre serbe de l'Intérieur Aleksandar Vulin, un homme politique vétéran de l'ère Milošević, a été chargé de promouvoir ce nouveau concept. Le Monde serbe vise à créer un \"<em>Ujedinjeni srpski svet</em>\" (Monde serbe uni), plaidant pour l'unification des Serbes dans la région afin de protéger leur identité, leur langue, leur culture et leur histoire, avec Belgrade comme capitale décisionnelle centrale. Comme l'a déclaré Vulin, l'objectif à long terme est l'unité politique parmi les Serbes. Cependant, les partisans de ce concept négligent de mentionner que l'intégration des Balkans occidentaux à l'UE permettrait une vie sans frontières pour les Serbes de la région.</p>\n<p>Le principal (mauvais) usage du mythe de l'amitié sert des agendas politiques, reflétant une continuité des thèmes de la propagande de Milošević, et finalement construite à l'époque de Koštunica. Les décideurs serbes emploient ce récit à deux fins principales. Premièrement, ils imposent certaines valeurs à travers le programme scolaire, promeuvent des relations spéciales dans la culture et le sport, et favorisent une société cléricale qui considère les églises orthodoxes de Belgrade et de Moscou comme les seules institutions \"pures\". Cette stratégie promeut des \"valeurs et une culture traditionnelles\" alignées avec la Russie de Poutine tout en condamnant l'Occident libéral. Le révisionnisme historique contribue de manière significative à un culte de l'auto-victimisation ethnique. Par conséquent, le soutien à l'intégration de l'UE a diminué parmi les citoyens serbes. Des partis d'opposition prônant le scepticisme européen et le nationalisme ont émergé, mais paradoxalement, le Parti progressiste serbe (SNS) au pouvoir reste le partenaire européen le plus solide. Cette dynamique a renforcé le phénomène de la \"stabilitocratie\", créant un terreau fertile pour des politiques illibérales qui méprisent l'état de droit et les droits des minorités selon une interprétation majoritaire de la démocratie.</p>\n<p>Le second objectif de ce récit est de renforcer le nationalisme dans les politiques régionales, qui, bien que liées au premier, ciblent également les citoyens des pays voisins, en particulier le Monténégro et la Bosnie-Herzégovine. Cela a entraîné une influence accrue de Belgrade à travers des politiciens dépendants du soutien serbe. Les actions de l'Église orthodoxe serbe au Monténégro ont renforcé les partis \"réformistes\" pro-serbes et pro-russes qui font partie du gouvernement depuis l'automne 2020. En Bosnie-Herzégovine, le soutien à Milorad Dodik, le leader politique de l'entité République serbe (actuellement sous sanctions américaines), contribue à la déstabilisation supplémentaire du pays.</p>\n<p><strong>Perpétuer le mythe</strong></p>\n<p>L'amitié serbo-russe est un mythe politiquement construit qui a émergé durant l'ère Milošević mais a gagné en importance après les changements en Russie et le renforcement de la position de Poutine. Pour la Russie, l'élargissement \"Big Bang\" de l'UE, ainsi que les nouveaux membres de l'OTAN provenant des parties orientales et sud-est de l'Europe, ont signalé une opportunité d'action pour sécuriser la sphère d'influence russe. La Serbie, avec ses sentiments anti-OTAN et anti-occidentaux, causés principalement par les bombardements de 1999 et les activités du Tribunal de La Haye, est devenue un partenaire utile, ouvrant une fenêtre pour un renouvellement de l'influence dans la région.</p>\n<p>Le mythe a été adopté par Boris Tadić et son cercle, et a ensuite été développé par Aleksandar Vučić. En conséquence, il a considérablement favorisé les sentiments anti-UE parmi les citoyens serbes tout en renforçant le nationalisme et l'influence russe dans la région. Le raisonnement prédominant en Serbie est que l'Occident ne peut pas être de confiance et que des liens solides avec la Russie sont la seule garantie pour préserver l'intégrité territoriale du pays et éviter la reconnaissance du Kosovo sur la scène internationale. Le mythe souligne les relations stratégiques entre la Serbie et la Russie en matière de politique étrangère et d'économie. Fait intéressant, les données ne semblent pas confirmer cette affirmation, car la Russie n'est même pas parmi les cinq plus grands partenaires commerciaux de la Serbie. Les rapports de 2023 montrent que le commerce de biens entre l'UE et la Serbie représentait 60 % du commerce total de la Serbie. De plus, l'UE est le plus grand donateur de la République de Serbie.</p>\n<p>Inversement, la Russie considère sa relation avec la Serbie comme un moyen de réaffirmer son influence dans les Balkans, de contrer l'expansion de l'OTAN et de projeter sa puissance dans une région géopolitiquement significative. Un exemple de cette influence russe étendue est la tentative de coup d'État en 2016 au Monténégro, où le renseignement militaire russe (GRU), avec l'assistance de partenaires serbes et de dirigeants politiques pro-serbes locaux, a cherché à renverser violemment le gouvernement lors des élections parlementaires. Les services de sécurité monténégrins ont arrêté 20 ressortissants serbes soupçonnés d'avoir comploté pour entraver l'élection d'un gouvernement pro-OTAN, juste au moment où le Monténégro s'apprêtait à rejoindre l'Alliance l'année suivante.</p>\n<p>Bien que de nombreux citoyens serbes perçoivent l'amitié avec la Russie comme bénéfique, les experts mettent en garde contre le fait que des changements graduels et indirects, principalement dans les sphères culturelle et des valeurs, sont souvent négligés. Ce mythe rétrécit l'identité serbe et favorise des tendances anti-modernisation, rendant la société moins inclusive et sapant la confiance du public dans les institutions et les voisins européens.</p>\n<p>Dans ses discours, Vučić plaide pour une politique étrangère à \"quatre piliers\" qui cherche à équilibrer les relations entre l'Occident, la Russie, la Chine et également les États arabes. Un des exemples de cette politique étrangère multi-focalisée est les récentes révélations du <em>Financial Times</em>. Le journal a rapporté une exportation de grenades serbes d'une valeur de 800 millions d'euros vers l'Ukraine (via des États membres de l'UE). Cette nouvelle, confirmée par Vučić, n'a pas provoqué de forte réaction de la part de la Russie. Les analystes notent que les exportations d'armement de la Serbie vers l'Ukraine ne sont pas motivées par un engagement sincère à soutenir les Ukrainiens contre l'agression russe, mais sont principalement motivées par des intérêts économiques et politiques visant à atténuer la pression occidentale. Les revenus de ces transactions, comme d'autres fonds de l'UE, sont susceptibles de renforcer le régime autocratique existant, qui est modelé sur la Russie. En fin de compte, bien que le récit de l'amitié éternelle résonne avec la société serbe, la relation est fondamentalement pragmatique, guidée par des intérêts stratégiques plutôt que par une véritable amitié et loyauté.</p>\n<p> </p>\n<p> </p>\n<p><strong>Natasza Styczyńska</strong> est politologue et professeur assistant à l'Institut des études européennes de l'Université jagellonne de Cracovie. Ses intérêts académiques incluent les processus de transformation et les questions d'identité en Europe centrale et orientale, ainsi que la politique des partis, le nationalisme, le populisme et le scepticisme européen dans la région CEE et les Balkans.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:53:38.578",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>L'amitié serbo-russe est un mythe politiquement construit qui est apparu durant l'ère Milošević mais qui a gagné en importance après les changements en Russie et le renforcement de la position de Poutine. La Serbie, avec ses sentiments anti-OTAN et anti-occidentaux causés principalement par les bombardements de 1999 et les activités du Tribunal de La Haye, est devenue un partenaire utile pour la Russie, ouvrant une fenêtre pour un renouvellement de l'influence dans la région.</I>\n<br><br>\nAprès avoir lu une série sur l'histoire serbe des 19ème et début 20ème siècles par Slobodan Jovanović, un historien serbe très estimé, avocat, philosophe, critique littéraire, diplomate et homme politique du début du 20ème siècle, on peut se demander pourquoi le mythe de l'amitié serbo-russe semble si durable dans la politique, la culture et la société serbes contemporaines. En effet, la présence historique de la Russie était moins significative que celle d'autres puissances européennes. La réponse réside dans la construction politique de cette amitié historique au cours des dernières décennies. Ce mythe sert les deux nations. Pour la Russie, il aide à maintenir l'influence dans les Balkans et à contrer la présence de l'UE, tandis que pour la Serbie, il soutient sa position dans la question du Kosovo en cours et renforce des politiques illibérales.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"fr",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:53:38.58",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Міф про сербсько-російську дружбу",
                key:"uid": string:"f2b84f11-86d1-4c14-8185-295583eeab88",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": null:null,
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzmjlqrnkhqb2jx7ciz6",
                key:"createdAt": string:"2025-02-12T11:55:11.079",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdymkxkqrtonj2sieofefw",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": null:null,
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"uk",
                key:"updatedAt": null:null,
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            }
        ],
        key:"totalCount": number:21,
        key:"__typename": string:"ContentItemTranslationsConnection"
    },
    key:"__typename": string:"ContentItem"
}