REPCO

{
    key:"uid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
    key:"title": {
        key:"en": {
            key:"value": string:"Why Serbia is a country of contradictions"
        }
    },
    key:"subtitle": {
        key:"en": {
            key:"value": string:""
        }
    },
    key:"summary": {
        key:"en": {
            key:"value": string:"<I>Serbia has become well known for its geopolitical position between East and West. Despite this, sharp divides also exist at every level of the country’s society. While Belgrade has eagerly embraced a neoliberal model, it still promotes its role as a defender of traditional values. The effects of such contradictions can be seen throughout Serbia.</I>\r\n<br><br>\r\nSerbia is a country of contradictions. It is very close to the European Union, in fact almost in the centre of Europe, but at the same time it is very far from it. Serbian labour migrants have always chosen Western Europe as a destination for emigration, but the heart of the nation beats in the East, with a cultural and sentimental link to Russia. In Serbia, joining the EU is more a matter of national and social prestige – joining a club of rich and well-ordered countries – than a necessity. To the contrary, many of the rules laid down by the EU are seen as an obstacle and a hindrance to EU candidates. "
        }
    },
    key:"content": {
        key:"en": {
            key:"value": string:"<p>It has to be said that Brussels, especially in recent years, has not done very much for its popularity in Serbia. The EU is not only Serbia's number one trading partner but also its biggest donor, with four billion euros given since 2000, compared to 31.4 million euros from China in second place. As far as Russia is concerned, there are no real data on the subject, but Moscow is not even in the top ten largest donors. Nevertheless, ordinary Serbians believe that it is Russia that helps Serbia the most, including financially.</p>\n<p><strong>The Vučić phenomenon </strong></p>\n<p>There is another, purely Serbian, contradiction: the ruling political class, led by President Aleksandar Vučić, promotes a deeply neoliberal domestic policy while at the same time manages to present itself to the public as a very responsible political class, striving to preserve the Serbian nation and to take care of the public. In this way, Vučić is similar to Belarus’s Alyaksandr Lukashenka, but one who does not defend national assets and instead sells everything he can. For example, he is prepared to sell the whole of central Serbia to the multinational Rio Tinto for lithium extraction.</p>\n<p>Vučić's party has been in power since 2012, twelve long years in which the president has built up an extraordinarily strong and very stable political system. Vučić became the absolute master of Serbia at a time when the West (above all the US and Angela Merkel's Germany) became disappointed with the incumbent Boris Tadić, who was guilty of failing to resolve the Kosovo issue and who did not have the strong support of the electorate. At that time, the only real alternative was the Radical Party of the war criminal Vojislav Šešelj. Thanks to the political work of western diplomats, Tomislav Nikolić and Aleksandar Vučić left the Radicals and founded the Serbian Progressive Party, SNS, on the basis of which they won the 2012 presidential elections. Nikolić became president, but behind him Vučić ruled, promising the West that he would solve the Kosovo issue.</p>\n<p>Vučić formally became president in 2017 but de facto he has been the most powerful man in Serbian politics since 2012. Under Slobodan Milošević, Vučić was minister of information and one of the architects of the ethno-nationalist propaganda of those years. Years of balancing between the West and the demands of Russia and China followed, before a reconciliation agreement was finally reached in the form of the agreement signed in Brussels with the Kosovo Albanian representatives. During these years of rule, Vučić grew stronger and stronger until he became the absolute master of Serbia. This was made possible by the SNS machine, a party with a strong hierarchical structure with Vučić at the top. Every post in the civil service is reserved for those who bring additional votes to the coalition government (which also includes the socialists of Ivica Dačić, the longest-serving politician ever in the countries of former Yugoslavia).</p>\n<p>Every state institution, from hospitals to universities, is strictly controlled by the party and follows the iron logic of absolutism. The heads of companies are appointed by the SNS leadership and can act as absolute rulers in the institution they control. In fact, they are little “Vučićs” themselves. The opposition parties are left with crumbs, much like the humanities faculties, but nothing fundamentally changes. These leaders also adopt the logic of absolute rule and are no different from Vučić and “his people” (the faculty where I work has had the same dean for 18 years. I have not seen this anywhere, not in the Central Asian countries, not in Russia and not in Belarus).</p>\n<p>Intellectuals and university professors are silent and, following a corporatist logic similar to that promoted by Mussolini in Italy in the 1930s, they participate in the system of government and receive money from the state through research projects and state funding, as long as they do not interfere with the government. Meanwhile, whoever obstructs the government must leave, with the bureaucratic machine casting its ominous shadow over them. Most dissidents – even those who simply refuse to take part in this system of government – quietly emigrate abroad, to the West.</p>\n<p><strong>Happy and Pink</strong></p>\n<p>Meanwhile, the ruling class has been enormously enriched by corruption and deals with western and eastern partners, such as the concession of Belgrade airport to the French company Vinci; the construction of the elite Belgrade-on-the-Water (<em>Beograd na vodi</em>) neighbourhood by a company from the United Arab Emirates; and the Belgrade-Budapest high-speed rail contract with Chinese and Russian companies. These are just a few of the deals made with foreign businessmen, which have been followed by a series of scams. Contracts with foreign companies are often state secrets, so it is not known what Serbia's foreign debt really is. One example involves the Fiat car industry group, which received impressive state funding to relocate one of its factories to the Serbian city of Kragujevac. For this reason, the West (especially the EU) has criticized Vučić and called him an autocrat, but at least for the time being it has no intention of withdrawing its political support.</p>\n<p>Why is the president still enjoying the sympathy of the majority of the Serbian population? Institutional control and clientelism are key, but even more important is the role of the media, in particular the two private TV channels \"Pink\" and \"Happy\", which ensure voter support for the ruling party and Vučić. The journalist and political analyst Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">points out</a> that in Serbia, the role of the state-owned RTS has never been crucial in achieving and reproducing consensus. The model of private television as the main engine of propaganda has been promoted as far back as Milošević, as it avoids criticism from the opposition and international organizations.</p>\n<p>State television does remain relatively free and this does not hinder the ruling class, as the population mainly follows other broadcasters which attract the masses thanks to the widespread use of paraphernalia such as reality shows. The main private TV channels are Pink, owned by the tycoon Željko Mitrović (who is a musician, industrialist, drone maker, inventor, and cocaine addict to boot), and Happy, originally a children's TV channel, which has illegitimately turned into a very powerful political propaganda tool. The director of Happy is the journalist Milomir Marić, and its regular guest and commentator is the war criminal and MP Vojislav Šešelj. The government team uses Happy and Pink to disseminate its monologues, and from the two broadcasters’ Belgrade studios Vučić regularly attacks the small opposition media and discredits political opponents. Happy and Pink are the most watched TV stations in towns and villages, but in addition to them there are dozens of private broadcasters controlled by the state-owned telecoms company Telekom Srbija, which is gradually expanding its control over the airwaves.</p>\n<p>The differences between urban and rural Serbia are dramatic, both economically and culturally. These channels penetrate where poverty and a lack of knowledge, prevails. Around 6.9 per cent of the Serbian population live in absolute poverty, while 29.8 per cent are in a situation defined as severe, on the verge of poverty and at risk of social exclusion (i.e. these people are barely making ends meet). These are very high figures, especially considering that the average wage (February 2023) in Serbia is only around 600 euros per month and inflation is 16 per cent. Serbia is one of the poorest countries in Europe and its population spends almost everything it earns on food. A real middle class exists only in Novi Sad and Belgrade. The opposition has two television channels, N1 and Nova S, owned by the American-based United Media, which only broadcast via the SBB internet platform: this means that the majority of the population does not have access to these channels.</p>\n<p><strong>Sources of change or instability?</strong></p>\n<p>Vojvodina is a multi-ethnic region of Serbia with as many as 28 nationalities, many languages and many cultures. The Yugoslav constitution of 1974 granted the province autonomy during the previous era. In the 1990s Milošević abolished its autonomy, and it was only in 2001 when the so-called \"Omnibus Law\" was adopted that the area’s unique status was restored. However, this only exists on paper. Serbia is still a highly centralized country, with all decisions being taken exclusively in Belgrade.</p>\n<p>Vojvodina is considered the richest region in Serbia, though it is essentially losing this status. Local Hungarians, especially young Hungarians, are relocating to Hungary to study and work. The local Romanians have almost disappeared from Banat (the Romanian name for the region) and other nationalities live on their own land, but play no role at the political and institutional level in the Republic of Serbia. According to the historian Boris Mašić, the process of “Saintsavization” [referring to Saint Sava, the patron saint of the Serbian Orthodox Church, whose cult is an important part of the idea of a Greater Serbia] and the process of “Serbianization” is now underway in Vojvodina. The regional capital, Novi Sad, is experiencing an unprecedented “urbicide”. Construction is taking place wherever possible, even where it should not be, and environmental protests are being suppressed with violence.</p>\n<p>However, there are still some good things. For example, the regional Radio Television Vojvodina (RT Vojvodina) maintains a multilingual structure and many other broadcasters (e.g. Slovenia's regional RTV Koper) often visit RT Vojvodina's headquarters in order to learn from it how to create multilingual television.</p>\n<p>Will the opposition be able to build on the success of the month-long demonstrations and create a political alternative to Vučić? It is unlikely that this will happen. In fact, there is a lack of personalities with high ethical values who could unite the parties opposed to Vučić. These groups are deeply divided amongst themselves. On the right are Boško Obradović and his movements <em>Dveri</em> (Doors) and <em>Zavetniki</em> (Confessors), which advocate for a nationalist policy worthy of the Italian Fascist Party of the early 1930s. On the left are ecological movements and civil organizations which do not find a common language and are not united by a political platform.</p>\n<p>The opposition hopes that the West will find an alternative to Vučić, and this could happen in the future, but there is a danger that the new president, whoever he or she may be, will represent the interests of foreigners in the country rather than the Serbian people. The state, then, is Vučić himself, the only politician with concrete experience of governance. This was demonstrated by the recent visit of German Chancellor Olaf Scholz to Belgrade at the end of June 2024. Scholz arrived unexpectedly in Serbia to persuade Vučić to open lithium mines in the middle of Serbia, in an area that (used to be) a nature reserve. Three years ago, Serbs were already protesting against the opening of these mines by the multinational Rio Tinto. Although the president promised that the mines would not be opened, pressure from the West forced Vučić to change his mind. The population is protesting again, and the pro-European opposition feels ridiculed and deprived of Brussels’s support in its fight against the Vučić autocracy. At the same time, the population is gradually losing confidence in the European integration project.</p>\n<p>Meanwhile, the Kremlin continues to exploit the situation to create instability in the Balkans. The Russian Ambassador in Belgrade, Alexander Bochan-Harchenko, regularly makes statements to the pro-government Serbian press and accuses the West of organizing clashes and demonstrations in Kosovo and Metohija at the same time, in order to provoke a real \"Serbian Spring\".</p>\n<p>This is a clear signal to Vučić: Russia is on your side and if you are on our side too, we will defend you. In order to further balance between East and West, Vučić is returning to the old and effective policies of nationalism and Kosovo. Whenever there are institutional problems, the Serbian president causes a series of protests in Kosovska Mitrovica. Then new problems are created and new tensions are artificially diffused. However, playing with fire always carries risks: a resurgence of nationalist extremism in the region cannot be ruled out. Violence could break out in Kosovo and Metohija, then spill over into Serbia's borders and even cause an explosion in Bosnia and Herzegovina, an ethnically divided and institutionally dysfunctional country.</p>\n<p>So far, Vučić has managed to position himself as the guarantor of the Dayton Agreement and of the integrity of the Federation of Bosnia and Herzegovina, but there is nothing to say that one day he will no longer be able to take control of the situation and to quell the violence. The Kremlin is just waiting for such an opportunity to finally infiltrate the Balkans and cause chaos in Europe.</p>\n<p><strong>Obstacles to change</strong></p>\n<p>In order to better understand this complex and very interesting country, we need to focus on the people and their everyday lives. As aforementioned, there is a huge gap between Serbs living in cities and Serbs living in small towns and rural areas. In the cities, Serbian society is rather schizophrenic: it seeks a western, neoliberal model of life, focused on the search for personal wealth, while at the same time wanting to uphold the traditional nationalist values of the 19th century. In this respect, Serbian society is identical in every respect to Russian society: selfish and greedy for wealth, but ready to send young (poor) people to war to defend national values and punish enemies. Meanwhile, poverty and total ignorance reign in the Serbian countryside.</p>\n<p>To give you an idea of the situation, here are some figures: in a country of just under five million inhabitants, there are around 700,000 people <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">without teeth</a>. Out of necessity, not opportunism, these people understand politics as a contract with the currently dominant classes: I give you a vote, you give me a job; you can steal and get rich, but you can provide me with my daily bread, coffee and cigarettes. The political parties in opposition cannot and do not know how to talk to these people: they mock them, but they do not understand that they are dealing with people who are barely making ends meet. These people are demanding concrete answers, not promises of institutional reforms, EU accession and so on.</p>\n<p>Words about democracy are not enough for anyone. Vučić, meanwhile, often addresses the people, goes to the villages (like Lukashenka in Belarus) and promises to solve their everyday problems (and often does so). You do not explain to people who are barely getting by that sewage or road problems are for the competent authorities to solve. What matters to them is that the problems are solved as soon as possible. That is why they vote for Vučić, because there is always the hope that he will appear in person in their villages and help them to solve specific problems.</p>\n<p>Intellectuals, especially writers, are another major obstacle to change in Serbia. Most of them are still living in the 19th century and are looking for a significant role in society. They would like to play an active role in the political sphere and they would still like to be the ones who create ideologies for people. A good example is Dobrica Ćosić, who was a writer and prime minister under Milošević. It is clear that he did not achieve anything concrete but was merely used by Milošević for his own purposes. Even opposition intellectuals would like to return to their old role as ideologues: a poet friend of mine (from the opposition) recently confessed to me that he was nostalgic for the time when poets were valued and took part in political decision-making.</p>\n<p>The role of the political intellectual is now obsolete, and we should not be nostalgic for those times. Serbian intellectuals love their nation very much, but not the people who make it up, because they do not know them and do not want to know them. One very famous writer told me frankly that his role is to use his novels to motivate people to go to Kosovo and to go to war, while he sits in his study and writes for them.</p>\n<p><strong>Inherited nationalism</strong></p>\n<p>Young people live in a bubble. Completely disconnected from the world around them, they rarely develop a critical awareness of themselves. They are passive and feel unaccepted. Humanities graduates work mainly in the service centres of western companies, answering calls from rich westerners when they have problems with an online order or a refrigerator they have just bought. They seem to be satisfied with low salaries, as it is all about survival. The entertainment industry provides cheap entertainment, from a week-long seaside holiday to drugs that make you forget reality.</p>\n<p>The first generation who knew neither the Austro-Hungarian Empire nor Yugoslavia, and who grew up in the Republic of Serbia, have already entered universities throughout the country. However, the causes of the youth crisis need to be found elsewhere, not in Yugoslavia or Vienna. What does this stagnation really mean in a country where, until very recently, young people largely opposed Milošević and his dictatorship? The greatest responsibility lies with the school system which is completely devastated. One police officer, who wishes to remain anonymous, confessed to me that over the last 20 years the police have started to monitor the diplomas obtained by students at public universities. More than 40 per cent of them are bought or obtained with bribes. “We are so desperate that we don't know what to do. The entire country's police force would not be enough to bring order to the country's universities and to distinguish genuine diplomas from fake ones,\" says the police official.</p>\n<p>Primary education is even worse than secondary education. Serbia has been at the bottom of the PISA (the OECD's programme for assessing the literacy level of 15-year-olds) rankings for many years. More than half of Serbian citizens are functionally illiterate, i.e. they cannot read and understand a text of moderate complexity, such as a newspaper article. The opposition does not know how to talk to this part of the population, which is easy prey for the nationalist and populist statements of Vučić and his allies.</p>\n<p>In this way, a huge class divide is reproduced. Young people from good families, who are also tired and unmotivated, are leaving their homes en masse and going elsewhere, mainly to the West, where they can continue their education, find work and a satisfactory social role. After all, Austria is less than 500 kilometres from Belgrade. The poorest stay and survive as best they can on the basis of the values and models provided by the dominant classes. These are, again, the nationalist models of the 1990s. It is true that, since then, Serbian society has been subjected to constant convulsions, violence and verbal intolerance, which seem to be inspired by more than just the younger generation. The nationalist rhetoric of the former dictator Milošević is still heard at all levels of public discourse.</p>\n<p>The nationalist ideologies inherited from the 1990s are complemented by the typical values of neoliberalism, which the country has embraced with open arms since the end of the last Balkan wars: competition, disdain for the weakest, and enrichment at any cost. These two models, although seemingly opposed to each other, are in fact coherent. Serbian youth live in a kind of schizophrenic bubble where the defence and glorification of national superiority meets and merges with the pursuit of wealth and success at the social level. The country's absolute master, Aleksandar Vučić, has managed to reconcile these contradictions, because he is in complete control of the country's public life.</p>\n<p> </p>\n<p><em>This text is based on a talk given at The Nida Forum which took place on September 6th-7th in Nida, Lithuania, at the Curonian Spit History Museum. The forum is organized by the Thomas Mann Cultural Centre.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> is a Serbian-Italian journalist, essayist, writer, reporter and academic researcher. Since 2007 he has been living in Serbia and working as an assistant professor of Italian language and literature at the Faculty of Philosophy, University of Novi Sad. He holds a PhD from La Sapienza University of Rome. His journalism work focuses on countries where cultures meet and sometimes nations clash.</p>\n"
        }
    },
    key:"titleTranslations": {
        key:"bg": {
            key:"value": string:"Защо Сърбия е страна на противоречия\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"cs": {
            key:"value": string:"Proč je Srbsko zemí kontradikcí\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"de": {
            key:"value": string:"Warum Serbien ein Land der Widersprüche ist\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"el": {
            key:"value": string:"Γιατί η Σερβία είναι μια χώρα αντιφάσεων\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"en": {
            key:"value": string:"Why Serbia is a country of contradictions\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"es": {
            key:"value": string:"¿Por qué Serbia es un país de contradicciones?\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"fi": {
            key:"value": string:"Miksi Serbia on ristiriitojen maa\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"fr": {
            key:"value": string:"Pourquoi la Serbie est un pays de contradictions\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"hr": {
            key:"value": string:"Zašto je Srbija zemlja kontradikcija\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"hu": {
            key:"value": string:"Miért Szerbia a ellentmondások országa\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"it": {
            key:"value": string:"Perché la Serbia è un paese di contraddizioni\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"nl": {
            key:"value": string:"Waarom Servië een land van tegenstellingen is\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"pl": {
            key:"value": string:"Dlaczego Serbia jest krajem sprzeczności\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"pt": {
            key:"value": string:"Por que a Sérvia é um país de contradições\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"ro": {
            key:"value": string:"De ce Serbia este o țară a contradicțiilor\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"ru": {
            key:"value": string:"Почему Сербия — страна противоречий\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"sk": {
            key:"value": string:"Prečo je Srbsko krajinou kontradikcií\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"sv": {
            key:"value": string:"Varför Serbien är ett land av motsägelser\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"tr": {
            key:"value": string:"Sırbistan neden çelişkiler ülkesi?\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"uk": {
            key:"value": string:"Чому Сербія є країною суперечностей\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        }
    },
    key:"subtitleTranslations": {
        key:"bg": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"cs": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"de": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"el": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"en": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"es": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"fi": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"fr": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"hr": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"hu": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"it": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"nl": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"pl": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"pt": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"ro": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"ru": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"sk": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"sv": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"tr": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"uk": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        }
    },
    key:"summaryTranslations": {
        key:"bg": {
            key:"value": string:"<i>Сърбия стана добре известна със своята геополитическа позиция между Изтока и Запада. Въпреки това, остри разделения съществуват на всеки ниво на обществото в страната. Докато Белград с готовност е приел неолиберален модел, той все още промотира своята роля като защитник на традиционните ценности. Ефектите от такива противоречия могат да се видят из цяла Сърбия.</i>\n\nСърбия е страна на противоречия. Тя е много близо до Европейския съюз, всъщност почти в центъра на Европа, но в същото време е много далеч от него. Сръбските трудови мигранти винаги са избирали Западна Европа като дестинация за емиграция, но сърцето на нацията бие на Изток, с културна и сантиментална връзка с Русия. В Сърбия, присъединяването към ЕС е повече въпрос на национален и социален престиж – присъединяване към клуб на богати и добре подредени страни – отколкото необходимост. Напротив, много от правилата, установени от ЕС, се възприемат като пречка и затруднение за кандидатите за ЕС.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"cs": {
            key:"value": string:"<i>Srbsko se stalo dobře známým pro svou geopolitickou polohu mezi Východem a Západem. I přes to však existují ostré rozdělení na každé úrovni společnosti v zemi. Zatímco Bělehrad s nadšením přijal neoliberální model, stále propaguje svou roli jako obránce tradičních hodnot. Důsledky takových rozporů lze vidět po celém Srbsku.</i>\n\nSrbsko je zemí rozporů. Je velmi blízko Evropské unii, vlastně téměř v centru Evropy, ale zároveň je od ní velmi daleko. Srbští pracovní migranti si vždy vybírali Západní Evropu jako cíl pro emigraci, ale srdce národa bije na Východě, s kulturním a sentimentálním spojením s Ruskem. V Srbsku je vstup do EU spíše otázkou národního a sociálního prestiže – vstup do klubu bohatých a dobře uspořádaných zemí – než nutností. Naopak, mnohé z pravidel stanovených EU jsou vnímány jako překážka a brzdění pro kandidáty na členství v EU.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"de": {
            key:"value": string:"<i>Serbien ist bekannt für seine geopolitische Lage zwischen Ost und West. Trotz dessen gibt es scharfe Trennungen auf allen Ebenen der Gesellschaft des Landes. Während Belgrad ein neoliberales Modell eifrig angenommen hat, fördert es dennoch seine Rolle als Verteidiger traditioneller Werte. Die Auswirkungen solcher Widersprüche sind in ganz Serbien zu sehen.</i>\n\nSerbien ist ein Land der Widersprüche. Es ist sehr nah an der Europäischen Union, tatsächlich fast im Zentrum Europas, aber gleichzeitig ist es sehr weit davon entfernt. Serbische Arbeitsmigranten haben immer Westeuropa als Ziel für die Emigration gewählt, aber das Herz der Nation schlägt im Osten, mit einer kulturellen und sentimentalen Verbindung zu Russland. In Serbien ist der Beitritt zur EU mehr eine Frage des nationalen und sozialen Prestiges – dem Beitritt zu einem Club reicher und gut geordneter Länder – als eine Notwendigkeit. Im Gegenteil, viele der von der EU festgelegten Regeln werden als Hindernis und Hemmnis für EU-Kandidaten angesehen.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"el": {
            key:"value": string:"<i>Η Σερβία έχει γίνει γνωστή για τη γεωπολιτική της θέση μεταξύ Ανατολής και Δύσης. Παρά ταύτα, έντονες διαφορές υπάρχουν σε κάθε επίπεδο της κοινωνίας της χώρας. Ενώ το Βελιγράδι έχει υιοθετήσει με ενθουσιασμό ένα νεοφιλελεύθερο μοντέλο, προάγει ακόμα τον ρόλο του ως υπερασπιστής των παραδοσιακών αξιών. Οι επιπτώσεις τέτοιων αντιφάσεων μπορούν να παρατηρηθούν σε όλη τη Σερβία.</i>\n\nΗ Σερβία είναι μια χώρα αντιφάσεων. Είναι πολύ κοντά στην Ευρωπαϊκή Ένωση, στην πραγματικότητα σχεδόν στο κέντρο της Ευρώπης, αλλά ταυτόχρονα είναι πολύ μακριά από αυτήν. Οι Σέρβοι μετανάστες εργασίας έχουν πάντα επιλέξει τη Δυτική Ευρώπη ως προορισμό για μετανάστευση, αλλά η καρδιά του έθνους χτυπά στην Ανατολή, με πολιτιστικό και συναισθηματικό σύνδεσμο με τη Ρωσία. Στη Σερβία, η ένταξη στην ΕΕ είναι περισσότερο θέμα εθνικού και κοινωνικού κύρους – ένταξη σε ένα κλαμπ πλούσιων και καλά οργανωμένων χωρών – παρά ανάγκη. Αντίθετα, πολλοί από τους κανόνες που έχουν θεσπιστεί από την ΕΕ θεωρούνται εμπόδιο και ανασταλτικός παράγοντας για τους υποψηφίους της ΕΕ.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"en": {
            key:"value": string:"<i>Serbia has become well known for its geopolitical position between East and West. Despite this, sharp divides also exist at every level of the country’s society. While Belgrade has eagerly embraced a neoliberal model, it still promotes its role as a defender of traditional values. The effects of such contradictions can be seen throughout Serbia.</i>\r\n\r\nSerbia is a country of contradictions. It is very close to the European Union, in fact almost in the centre of Europe, but at the same time it is very far from it. Serbian labour migrants have always chosen Western Europe as a destination for emigration, but the heart of the nation beats in the East, with a cultural and sentimental link to Russia. In Serbia, joining the EU is more a matter of national and social prestige – joining a club of rich and well-ordered countries – than a necessity. To the contrary, many of the rules laid down by the EU are seen as an obstacle and a hindrance to EU candidates. ",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"es": {
            key:"value": string:"<i>Serbia se ha hecho bien conocida por su posición geopolítica entre Oriente y Occidente. A pesar de esto, existen divisiones marcadas en todos los niveles de la sociedad del país. Mientras que Belgrado ha abrazado con entusiasmo un modelo neoliberal, todavía promueve su papel como defensor de los valores tradicionales. Los efectos de tales contradicciones se pueden ver en toda Serbia.</i>\n\nSerbia es un país de contradicciones. Está muy cerca de la Unión Europea, de hecho casi en el centro de Europa, pero al mismo tiempo está muy lejos de ella. Los migrantes laborales serbios siempre han elegido Europa Occidental como destino para la emigración, pero el corazón de la nación late en el Este, con un vínculo cultural y sentimental con Rusia. En Serbia, unirse a la UE es más una cuestión de prestigio nacional y social – unirse a un club de países ricos y bien ordenados – que una necesidad. Por el contrario, muchas de las reglas establecidas por la UE se ven como un obstáculo y una traba para los candidatos a la UE.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"fi": {
            key:"value": string:"<i>Serbia on tullut tunnetuksi geopoliittisesta asemastaan idän ja lännen välillä. Tästä huolimatta jyrkkiä jakautumia esiintyy myös kaikilla tasoilla maan yhteiskunnassa. Vaikka Belgrad on innokkaasti omaksunut neoliberaalin mallin, se edistää silti rooliaan perinteisten arvojen puolustajana. Tällaisen ristiriidan vaikutukset näkyvät koko Serbiassa.</i>\n\nSerbia on ristiriitojen maa. Se on hyvin lähellä Euroopan unionia, itse asiassa lähes Euroopan keskellä, mutta samalla se on hyvin kaukana siitä. Serbian työperäiset maahanmuuttajat ovat aina valinneet Länsi-Euroopan maahanmuuton kohteeksi, mutta kansan sydän sykkii idässä, kulttuurisen ja tunneperäisen siteen kanssa Venäjään. Serbiassa EU:hun liittyminen on enemmän kansallisen ja sosiaalisen arvostuksen kysymys – liittyminen rikkaiden ja hyvin järjestäytyneiden maiden klubiin – kuin välttämättömyys. Pikemminkin monet EU:n asettamista säännöistä nähdään esteenä ja haittana EU:n ehdokkaille.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"fr": {
            key:"value": string:"<i>La Serbie est devenue bien connue pour sa position géopolitique entre l'Est et l'Ouest. Malgré cela, des divisions marquées existent également à tous les niveaux de la société du pays. Alors que Belgrade a ardemment adopté un modèle néolibéral, elle promeut toujours son rôle de défenseur des valeurs traditionnelles. Les effets de telles contradictions peuvent être observés à travers toute la Serbie.</i>\n\nLa Serbie est un pays de contradictions. Elle est très proche de l'Union européenne, en fait presque au centre de l'Europe, mais en même temps elle en est très éloignée. Les migrants de travail serbes ont toujours choisi l'Europe de l'Ouest comme destination d'émigration, mais le cœur de la nation bat à l'Est, avec un lien culturel et sentimental avec la Russie. En Serbie, rejoindre l'UE est plus une question de prestige national et social – rejoindre un club de pays riches et bien ordonnés – qu'une nécessité. Au contraire, beaucoup des règles établies par l'UE sont perçues comme un obstacle et un frein pour les candidats à l'UE.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"hr": {
            key:"value": string:"<i> Srbija je postala dobro poznata po svojoj geopolitičkoj poziciji između Istoka i Zapada. Unatoč tome, oštri razdori također postoje na svakoj razini društva u zemlji. Dok je Beograd s oduševljenjem prihvatio neoliberalni model, još uvijek promiče svoju ulogu kao branitelja tradicionalnih vrijednosti. Učinak takvih kontradikcija može se vidjeti širom Srbije. </i> \n \nSrbija je zemlja kontradikcija. Vrlo je blizu Europskoj uniji, zapravo gotovo u središtu Europe, ali u isto vrijeme je vrlo daleko od nje. Srpski radni migranti uvijek su birali Zapadnu Europu kao odredište za emigraciju, ali srce nacije kuca na Istoku, s kulturnom i sentimentalnom vezom s Rusijom. U Srbiji je pridruživanje EU više pitanje nacionalnog i društvenog prestiža – pridruživanje klubu bogatih i dobro uređenih zemalja – nego nužnost. Naprotiv, mnoge od pravila koja postavlja EU smatraju se preprekom i smetnjom za kandidate za EU.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"hu": {
            key:"value": string:"<i>Szerbia jól ismert geopolitikai helyzetéről Kelet és Nyugat között. Ennek ellenére éles megosztottságok is léteznek az ország társadalma minden szintjén. Míg Belgrád lelkesen öleli át a neoliberális modellt, mégis hirdeti hagyományos értékek védelmezőjeként betöltött szerepét. Az ilyen ellentmondások hatásai Szerbia-szerte láthatók.</i>\n\nSzerbia ellentmondások országa. Nagyon közel van az Európai Unióhoz, valójában szinte Európa közepén, de ugyanakkor nagyon távol is tőle. A szerb munkavállalók mindig Nyugat-Európát választották emigrációs célpontként, de a nemzet szíve keleten dobog, kulturális és érzelmi kötelékkel Oroszországhoz. Szerbiában az EU-hoz való csatlakozás inkább nemzeti és társadalmi presztízskérdés – egy gazdag és jól rendezett országok klubjához való csatlakozás – mintsem szükségszerűség. Ezzel ellentétben az EU által meghatározott sok szabályt akadálynak és gátlónak tekintik az EU-jelöltek számára.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"it": {
            key:"value": string:"<i>La Serbia è diventata ben nota per la sua posizione geopolitica tra Est e Ovest. Nonostante ciò, esistono anche forti divisioni a tutti i livelli della società del paese. Mentre Belgrado ha abbracciato con entusiasmo un modello neoliberale, promuove ancora il suo ruolo di difensore dei valori tradizionali. Gli effetti di tali contraddizioni possono essere visti in tutta la Serbia.</i>\n\nLa Serbia è un paese di contraddizioni. È molto vicina all'Unione Europea, infatti quasi al centro dell'Europa, ma allo stesso tempo è molto lontana da essa. I migranti lavoratori serbi hanno sempre scelto l'Europa occidentale come meta per l'emigrazione, ma il cuore della nazione batte a Est, con un legame culturale e sentimentale con la Russia. In Serbia, entrare nell'UE è più una questione di prestigio nazionale e sociale – unirsi a un club di paesi ricchi e ben ordinati – che una necessità. Al contrario, molte delle regole stabilite dall'UE sono viste come un ostacolo e un impedimento per i candidati all'UE.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"nl": {
            key:"value": string:"<i>Servië is bekend geworden om zijn geopolitieke positie tussen Oost en West. Ondanks dit bestaan er scherpe verdeeldheid op elk niveau van de samenleving van het land. Terwijl Belgrado een neoliberaal model met enthousiasme heeft omarmd, bevordert het nog steeds zijn rol als verdediger van traditionele waarden. De effecten van dergelijke tegenstrijdigheden zijn door heel Servië te zien.</i>\n\nServië is een land van tegenstrijdigheden. Het ligt heel dicht bij de Europese Unie, in feite bijna in het centrum van Europa, maar tegelijkertijd is het er heel ver van verwijderd. Servische arbeidsmigranten hebben altijd voor West-Europa gekozen als bestemming voor emigratie, maar het hart van de natie klopt in het Oosten, met een culturele en sentimentele band met Rusland. In Servië is toetreding tot de EU meer een kwestie van nationale en sociale prestige – toetreden tot een club van rijke en goed georganiseerde landen – dan een noodzaak. Integendeel, veel van de regels die door de EU zijn vastgesteld, worden gezien als een obstakel en een belemmering voor EU-kandidaten.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"pl": {
            key:"value": string:"<i>Serbia stała się dobrze znana ze swojej geopolitycznej pozycji między Wschodem a Zachodem. Mimo to, ostre podziały istnieją na każdym poziomie społeczeństwa w kraju. Podczas gdy Belgrad chętnie przyjął model neoliberalny, nadal promuje swoją rolę jako obrońcy tradycyjnych wartości. Efekty takich sprzeczności można dostrzec w całej Serbii.</i>\n\nSerbia jest krajem sprzeczności. Jest bardzo blisko Unii Europejskiej, w rzeczywistości prawie w centrum Europy, ale jednocześnie jest bardzo daleko od niej. Serbscy migranci zarobkowi zawsze wybierali Zachodnią Europę jako cel emigracji, ale serce narodu bije na Wschodzie, z kulturowym i sentymentalnym związkiem z Rosją. W Serbii przystąpienie do UE jest bardziej kwestią prestiżu narodowego i społecznego – przystąpienia do klubu bogatych i dobrze uporządkowanych krajów – niż koniecznością. Przeciwnie, wiele z zasad ustanowionych przez UE postrzegane jest jako przeszkoda i utrudnienie dla kandydatów do UE.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"pt": {
            key:"value": string:"<i>A Sérvia se tornou bem conhecida por sua posição geopolítica entre o Leste e o Oeste. Apesar disso, divisões acentuadas também existem em todos os níveis da sociedade do país. Enquanto Belgrado abraçou ansiosamente um modelo neoliberal, ainda promove seu papel como defensor dos valores tradicionais. Os efeitos de tais contradições podem ser vistos em toda a Sérvia.</i>\n\nA Sérvia é um país de contradições. Está muito perto da União Europeia, na verdade quase no centro da Europa, mas ao mesmo tempo está muito longe dela. Os migrantes de trabalho sérvios sempre escolheram a Europa Ocidental como destino para emigração, mas o coração da nação pulsa no Leste, com um vínculo cultural e sentimental com a Rússia. Na Sérvia, aderir à UE é mais uma questão de prestígio nacional e social – entrar em um clube de países ricos e bem ordenados – do que uma necessidade. Pelo contrário, muitas das regras estabelecidas pela UE são vistas como um obstáculo e um impedimento para os candidatos à UE.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"ro": {
            key:"value": string:"<i>Serbia a devenit bine cunoscută pentru poziția sa geopolitică între Est și Vest. Cu toate acestea, diviziuni ascuțite există și la fiecare nivel al societății din țară. În timp ce Belgradul a îmbrățișat cu entuziasm un model neoliberal, acesta își promovează în continuare rolul de apărător al valorilor tradiționale. Efectele unor astfel de contradicții pot fi observate în întreaga Serbie.</i>\n\nSerbia este o țară a contradicțiilor. Este foarte aproape de Uniunea Europeană, de fapt aproape în centrul Europei, dar în același timp este foarte departe de aceasta. Migranții muncitori sârbi au ales întotdeauna Europa de Vest ca destinație pentru emigrare, dar inima națiunii bate în Est, cu o legătură culturală și sentimentală cu Rusia. În Serbia, aderarea la UE este mai mult o chestiune de prestigiu național și social – aderarea la un club de țări bogate și bine ordonate – decât o necesitate. Dimpotrivă, multe dintre regulile stabilite de UE sunt văzute ca un obstacol și o piedică pentru candidații la UE.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"ru": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"sk": {
            key:"value": string:"<i>Srbsko sa stalo dobre známe pre svoju geopolitickú polohu medzi Východom a Západom. Napriek tomu existujú ostré rozdelenia na každej úrovni spoločnosti v krajine. Kým Belehrad nadšene prijal neoliberálny model, stále propaguje svoju úlohu ako obrancu tradičných hodnôt. Účinky takýchto rozporov sú viditeľné po celom Srbsku.</i>\n\nSrbsko je krajinou rozporov. Je veľmi blízko Európskej únii, v skutočnosti takmer v centre Európy, ale zároveň je od nej veľmi ďaleko. Srbskí pracovný migranti vždy volili Západnú Európu ako cieľ pre emigráciu, ale srdce národa bije na Východe, s kultúrnym a sentimentálnym spojením s Ruskom. V Srbsku je vstup do EÚ skôr otázkou národného a sociálneho prestíže – vstup do klubu bohatých a dobre usporiadaných krajín – než nevyhnutnosťou. Naopak, mnohé z pravidiel stanovených EÚ sú považované za prekážku a prekážku pre kandidátov na EÚ.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"sv": {
            key:"value": string:"<i>Serbien har blivit välkänt för sin geopolitiska position mellan öst och väst. Trots detta finns det skarpa klyftor på alla nivåer i landets samhälle. Medan Belgrad ivrigt har omfamnat en neoliberal modell, främjar det fortfarande sin roll som försvarare av traditionella värderingar. Effekterna av sådana motsägelser kan ses över hela Serbien.</i>\n\nSerbien är ett land av motsägelser. Det ligger mycket nära Europeiska unionen, faktiskt nästan i centrum av Europa, men samtidigt är det mycket långt ifrån den. Serbiska arbetsmigranter har alltid valt Västeuropa som destination för emigration, men nationens hjärta slår i öst, med en kulturell och känslomässig koppling till Ryssland. I Serbien är medlemskap i EU mer en fråga om nationell och social prestige – att gå med i en klubb av rika och välordnade länder – än en nödvändighet. Tvärtom ses många av de regler som fastställts av EU som ett hinder och en motgång för EU-kandidater.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"tr": {
            key:"value": string:"<i>Sırbistan, Doğu ve Batı arasındaki jeopolitik konumu ile iyi bilinir hale gelmiştir. Buna rağmen, ülkenin toplumunun her seviyesinde keskin bölünmeler de mevcuttur. Belgrad, neoliberal bir modeli hevesle benimsemişken, aynı zamanda geleneksel değerlerin savunucusu olarak rolünü de teşvik etmektedir. Bu tür çelişkilerin etkileri Sırbistan genelinde görülebilmektedir.</i>\n\nSırbistan, çelişkilerle dolu bir ülkedir. Avrupa Birliği'ne çok yakın, aslında Avrupa'nın tam merkezinde, ancak aynı zamanda ondan çok uzaktır. Sırp işçi göçmenler her zaman Batı Avrupa'yı göç için bir hedef olarak seçmişlerdir, ancak ulusun kalbi Doğu'da atmakta, Rusya ile kültürel ve duygusal bir bağ bulunmaktadır. Sırbistan'da, AB'ye katılmak daha çok ulusal ve sosyal prestij meselesidir - zengin ve düzenli ülkelerden oluşan bir kulübe katılmak - bir gereklilikten ziyade. Aksine, AB tarafından belirlenen birçok kural, AB adayları için bir engel ve zorluk olarak görülmektedir.",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"uk": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        }
    },
    key:"contentTranslations": {
        key:"bg": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Трябва да се каже, че Брюксел, особено в последните години, не е направил много за популярността си в Сърбия. ЕС не е само номер едно търговски партньор на Сърбия, но и най-голям донор, с четири милиарда евро предоставени от 2000 г. насам, в сравнение с 31.4 милиона евро от Китай на второ място. Що се отнася до Русия, няма реални данни по темата, но Москва дори не е в топ десет на най-големите донори. Въпреки това, обикновените сърби вярват, че именно Русия помага на Сърбия най-много, включително финансово.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Феноменът Вучич</strong></span>\n<span class=\"para\">Съществува и друга, чисто сръбска, противоречивост: управляващата политическа класа, водена от президента Александър Вучич, промотира дълбоко неолиберална вътрешна политика, докато в същото време успява да се представи пред обществеността като много отговорна политическа класа, стремяща се да запази сръбската нация и да се грижи за обществото. По този начин Вучич е подобен на Александър Лукашенко от Беларус, но такъв, който не защитава националните активи, а вместо това продава всичко, което може. Например, той е готов да продаде цяла централна Сърбия на мултинационалната компания Рио Тинто за извличане на литий.</span>\n<span class=\"para\">Партията на Вучич е на власт от 2012 г., дванадесет дълги години, в които президентът е изградил изключително силна и много стабилна политическа система. Вучич стана абсолютен господар на Сърбия в момент, когато Западът (преди всичко САЩ и Германия на Ангела Меркел) се разочарова от действащия Борис Тадич, който беше виновен за неуспеха да разреши косовския въпрос и който нямаше силна подкрепа от избирателите. Тогава единствената реална алтернатива беше Радикалната партия на военния престъпник Войислав Шешел. Благодарение на политическата работа на западните дипломати, Томислав Николиć и Александър Вучич напуснаха Радикалите и основаха Сръбската прогресивна партия, СНС, на базата на която спечелиха президентските избори през 2012 г. Николиć стана президент, но зад него Вучич управляваше, обещавайки на Запада, че ще реши косовския въпрос.</span>\n<span class=\"para\">Вучич формално стана президент през 2017 г., но де факто той е най-мощният човек в сръбската политика от 2012 г. насам. Под Слободан Милошевич, Вучич беше министър на информацията и един от архитектите на етнонационалистическата пропаганда на онези години. Последваха години на баланс между Запада и изискванията на Русия и Китай, преди най-накрая да бъде постигнато споразумение за помирение под формата на споразумението, подписано в Брюксел с представителите на косовските албанци. През тези години на управление Вучич ставаше все по-силен, докато не стана абсолютен господар на Сърбия. Това стана възможно благодарение на машината на СНС, партия с силна йерархична структура с Вучич на върха. Всеки пост в държавната администрация е запазен за тези, които носят допълнителни гласове на коалиционното правителство (в което също влизат социалистите на Ивица Дачич, най-дълго служилият политик в страните от бивша Югославия).</span>\n<span class=\"para\">Всяка държавна институция, от болници до университети, е строго контролирана от партията и следва желязната логика на абсолютизма. Ръководителите на компании се назначават от ръководството на СНС и могат да действат като абсолютни владетели в институцията, която контролират. Всъщност, те са малки \"Вучичи\". Опозиционните партии остават с трохи, подобно на хуманитарните факултети, но нищо съществено не се променя. Тези лидери също приемат логиката на абсолютната власт и не се различават от Вучич и \"неговите хора\" (факултетът, в който работя, има същия декан от 18 години. Не съм виждал това никъде, нито в Централна Азия, нито в Русия, нито в Беларус).</span>\n<span class=\"para\">Интелектуалците и университетските преподаватели мълчат и, следвайки корпоративна логика, подобна на тази, пропагандирана от Мусолини в Италия през 30-те години, участват в системата на управление и получават пари от държавата чрез изследователски проекти и държавно финансиране, стига да не пречат на правителството. Междувременно, който пречи на правителството, трябва да си тръгне, като бюрократичната машина хвърля своя зловещ сянка върху тях. Повечето дисиденти – дори тези, които просто отказват да участват в тази система на управление – тихо емигрират в чужбина, на Запад.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Щастливи и Розови</strong></span>\n<span class=\"para\">Междувременно, управляващата класа е била изключително обогатена от корупция и сделки с западни и източни партньори, като концесията на летището в Белград на френската компания Винчи; строителството на елитния квартал Белград на водата (<em>Beograd na vodi</em>) от компания от Обединените арабски емирства; и договора за високоскоростна железница Белград-Будапеща с китайски и руски компании. Това са само няколко от сделките, направени с чуждестранни бизнесмени, които са последвани от серия от измами. Договорите с чуждестранни компании често са държавни тайни, така че не е известно каква е наистина външната задлъжнялост на Сърбия. Един пример е автомобилната индустрия на Фиат, която получи впечатляващо държавно финансиране, за да премести една от фабриките си в сръбския град Крагуевац. Поради тази причина Западът (особено ЕС) е критикувал Вучич и го е нарекъл автократ, но поне за момента няма намерение да оттегля политическата си подкрепа.</span>\n<span class=\"para\">Защо президентът все още се радва на симпатиите на мнозинството от сръбското население? Институционалният контрол и клиентелизмът са ключови, но още по-важна е ролята на медиите, в частност на двата частни телевизионни канала \"Розов\" и \"Щастлив\", които осигуряват подкрепа на избирателите за управляващата партия и Вучич. Журналистът и политически анализатор Борис Варга <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">подчертава</a>, че в Сърбия ролята на държавната RTS никога не е била решаваща за постигане и възпроизвеждане на консенсус. Моделът на частната телевизия като основен двигател на пропагандата е бил пропагандиран още от времето на Милошевич, тъй като избягва критиката от опозицията и международните организации.</span>\n<span class=\"para\">Държавната телевизия остава относително свободна и това не пречи на управляващата класа, тъй като населението основно следи други предаватели, които привлекат масите благодарение на широко разпространената употреба на парафеналия като риалити шоута. Основните частни телевизионни канали са Розов, собственост на магната Желько Митрович (който е музикант, индустриалец, производител на дронове, изобретател и наркоман), и Щастлив, първоначално детски телевизионен канал, който незаконно се е превърнал в много мощен инструмент за политическа пропаганда. Директорът на Щастлив е журналистът Миломир Марић, а редовен гост и коментатор е военният престъпник и депутат Войислав Шешел. Правителственият екип използва Щастлив и Розов, за да разпространява своите монолози, а от студиата на двата предавателя в Белград Вучич редовно атакува малките опозиционни медии и дискредитира политическите опоненти. Щастлив и Розов са най-гледаните телевизионни станции в градовете и селата, но освен тях има десетки частни предаватели, контролирани от държавната телекомуникационна компания Телеком Сърбия, която постепенно разширява контрола си върху ефира.</span>\n<span class=\"para\">Разликите между градска и селска Сърбия са драматични, както икономически, така и културно. Тези канали проникват там, където царят бедността и липсата на знания. Около 6.9 процента от сръбското население живее в абсолютна бедност, докато 29.8 процента са в ситуация, определена като тежка, на ръба на бедността и в риск от социална изолация (т.е. тези хора едва свързват двата края). Това са много високи цифри, особено като се има предвид, че средната заплата (февруари 2023 г.) в Сърбия е само около 600 евро на месец и инфлацията е 16 процента. Сърбия е една от най-бедните страни в Европа и населението харчи почти всичко, което изкарва, за храна. Истинска средна класа съществува само в Нови Сад и Белград. Опозицията има два телевизионни канала, N1 и Нова С, собственост на американската United Media, които излъчват само чрез интернет платформата SBB: това означава, че мнозинството от населението няма достъп до тези канали.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Източници на промяна или нестабилност?</strong></span>\n<span class=\"para\">Войводина е многоетнически регион на Сърбия с цели 28 националности, много езици и много култури. Югославската конституция от 1974 г. предостави на провинцията автономия през предишната ера. През 90-те години Милошевич отмени автономията й, а едва през 2001 г., когато беше приет т.нар. \"Закон за Омнибус\", уникалният статус на района беше възстановен. Въпреки това, той съществува само на хартия. Сърбия все още е силно централизирана страна, като всички решения се вземат изключително в Белград.</span>\n<span class=\"para\">Войводина се счита за най-богатия регион в Сърбия, въпреки че всъщност губи този статус. Местните унгарци, особено младите унгарци, се преместват в Унгария, за да учат и работят. Местните румънци почти са изчезнали от Банат (румънското име на региона), а други националности живеят на собствената си земя, но не играят роля на политическо и институционално ниво в Република Сърбия. Според историка Борис Машич, процесът на \"светославизация\" [отнасящ се до Свети Сава, патрон на Сръбската православна църква, чийто култ е важна част от идеята за Велика Сърбия] и процесът на \"сръбизация\" сега протичат във Войводина. Регионалната столица, Нови Сад, преживява безпрецедентен \"урбицид\". Строителството се извършва навсякъде, където е възможно, дори и там, където не трябва, а екологичните протести се потискат с насилие.</span>\n<span class=\"para\">Въпреки това, все още има и добри неща. Например, регионалната Радио телевизия Войводина (РТ Войводина) поддържа многоезична структура и много други предаватели (напр. регионалната RTV Копер от Словения) често посещават централата на РТ Войводина, за да научат как да създават многоезична телевизия.</span>\n<span class=\"para\">Ще успее ли опозицията да се възползва от успеха на месечните демонстрации и да създаде политическа алтернатива на Вучич? Малко вероятно е това да се случи. Всъщност, липсват личности с високи етични стойности, които да могат да обединят партиите, противопоставящи се на Вучич. Тези групи са дълбоко разделени помежду си. Отдясно са Бошко Обрадович и неговите движения <em>Двери</em> и <em>Заветници</em>, които защитават националистическа политика, достойна за Италианската фашистка партия от началото на 30-те години. Отляво са екологичните движения и гражданските организации, които не намират общ език и не са обединени от политическа платформа.</span>\n<span class=\"para\">Опозицията се надява, че Западът ще намери алтернатива на Вучич, и това може да се случи в бъдеще, но съществува опасност новият президент, който и да е той, да представлява интересите на чужденците в страната, а не на сръбския народ. Държавата, следователно, е самият Вучич, единственият политик с конкретен опит в управлението. Това беше демонстрирано от неотдавнашното посещение на германския канцлер Олаф Шолц в Белград в края на юни 2024 г. Шолц неочаквано пристигна в Сърбия, за да убеди Вучич да отвори литиеви мини в централна Сърбия, в район, който (преди е бил) природен резерват. Преди три години сърбите вече протестираха срещу откритията на тези мини от мултинационалната компания Рио Тинто. Въпреки че президентът обеща, че мините няма да бъдат отворени, натискът от Запада принуди Вучич да промени мнението си. Населението отново протестира, а проевропейската опозиция се чувства подигравана и лишена от подкрепата на Брюксел в борбата си срещу автокрацията на Вучич. В същото време населението постепенно губи доверие в проекта за европейска интеграция.</span>\n<span class=\"para\">Междувременно, Кремъл продължава да експлоатира ситуацията, за да създаде нестабилност на Балканите. Руският посланик в Белград, Александър Бохан-Харченко, редовно прави изявления пред про правителствената сръбска преса и обвинява Запада в организиране на сблъсъци и демонстрации в Косово и Метохия едновременно, за да провокира истинска \"Сръбска пролет\".</span>\n<span class=\"para\">Това е ясен сигнал за Вучич: Русия е на твоя страна и ако ти също си на наша страна, ние ще те защитим. За да балансира между Изтока и Запада, Вучич се връща към старите и ефективни политики на национализъм и Косово. Всякога, когато има институционални проблеми, сръбският президент предизвиква серия от протести в Косовска Митровица. След това се създават нови проблеми и нови напрежения се разсейват изкуствено. Въпреки това, играта с огъня винаги носи рискове: възраждането на националистическия екстремизъм в региона не може да бъде изключено. Насилие може да избухне в Косово и Метохия, след което да се прехвърли в границите на Сърбия и дори да предизвика експлозия в Босна и Херцеговина, етнически разделена и институционално дисфункционална страна.</span>\n<span class=\"para\">Досега Вучич е успял да се позиционира като гарант на Дейтънското споразумение и на целостта на Федерацията на Босна и Херцеговина, но няма нищо, което да каже, че един ден той няма да може да контролира ситуацията и да потуши насилието. Кремъл просто чака такава възможност, за да проникне окончателно на Балканите и да предизвика хаос в Европа.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Препятствия за промяна</strong></span>\n<span class=\"para\">За да разберем по-добре тази сложна и много интересна страна, трябва да се фокусираме върху хората и техния ежедневен живот. Както беше споменато, съществува огромна пропаст между сърбите, живеещи в градовете, и сърбите, живеещи в малките градове и селските райони. В градовете сръбското общество е доста шизофренно: то търси западен, неолиберален модел на живот, фокусиран върху търсенето на лични богатства, докато в същото време иска да запази традиционните националистически ценности от 19-ти век. В това отношение сръбското общество е идентично по всички показатели на руското общество: егоистично и алчно за богатство, но готово да изпрати млади (бедни) хора на война, за да защити националните ценности и да накаже враговете. Междувременно, бедността и тоталната невежество царят в сръбската провинция.</span>\n<span class=\"para\">За да ви дам представа за ситуацията, ето някои цифри: в страна с малко под пет милиона жители, около 700,000 души <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">нямат зъби</a>. От необходимост, а не от опортюнизъм, тези хора разбират политиката като договор с в момента доминиращите класи: давам ти глас, ти ми даваш работа; можеш да крадеш и да забогатяваш, но можеш да ми осигуриш хляба, кафето и цигарите. Политическите партии в опозиция не могат и не знаят как да говорят с тези хора: те се подиграват с тях, но не разбират, че имат работа с хора, които едва свързват двата края. Тези хора искат конкретни отговори, а не обещания за институционални реформи, присъединяване към ЕС и т.н.</span>\n<span class=\"para\">Думите за демокрация не са достатъчни за никого. Вучич, междувременно, често се обръща към народа, ходи по селата (като Лукашенко в Беларус) и обещава да реши техните ежедневни проблеми (и често го прави). Не обясняваш на хора, които едва свързват двата края, че проблемите с канализацията или пътищата са за компетентните власти да решат. Важно е за тях проблемите да бъдат решени възможно най-скоро. Затова те гласуват за Вучич, защото винаги има надежда, че той ще се появи лично в техните села и ще им помогне да решат конкретни проблеми.</span>\n<span class=\"para\">Интелектуалците, особено писателите, са друга основна пречка за промяна в Сърбия. Повечето от тях все още живеят в 19-ти век и търсят значима роля в обществото. Те биха искали да играят активна роля в политическата сфера и все още биха искали да бъдат тези, които създават идеологии за хората. Добър пример е Добрица Ћосић, който беше писател и министър-председател под Милошевич. Ясно е, че той не е постигнал нищо конкретно, а просто е бил използван от Милошевич за собствените му цели. Дори опозиционните интелектуалци биха искали да се върнат към старата си роля на идеолози: поет, приятел на мен (от опозицията), наскоро ми призна, че е носталгичен за времето, когато поетите бяха ценени и участваха в политическите решения.</span>\n<span class=\"para\">Ролята на политическия интелектуалец сега е остаряла и не трябва да сме носталгични за онези времена. Сръбските интелектуалци много обичат нацията си, но не и хората, които я съставят, защото не ги познават и не искат да ги познават. Един много известен писател ми каза откровено, че ролята му е да използва романите си, за да мотивира хората да отидат в Косово и да отидат на война, докато той седи в кабинета си и пише за тях.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Наследен национализъм</strong></span>\n<span class=\"para\">Младите хора живеят в балон. Напълно откъснати от света около тях, те рядко развиват критично съзнание за себе си. Те са пасивни и се чувстват неприети. Завършилите хуманитарни науки работят основно в обслужващите центрове на западни компании, отговаряйки на обаждания от богати западняци, когато имат проблеми с онлайн поръчка или хладилник, който току-що са купили. Изглежда, че са доволни от ниските заплати, тъй като всичко е свързано с оцеляването. Индустрията за развлечения предлага евтини развлечения, от седмична почивка на море до наркотици, които те карат да забравиш реалността.</span>\n<span class=\"para\">Първото поколение, което не познава нито Австро-Унгария, нито Югославия, и което израсна в Република Сърбия, вече е влезло в университетите в цялата страна. Въпреки това, причините за младежката криза трябва да се търсят другаде, а не в Югославия или Виена. Какво наистина означава това застой в страна, в която до много скоро младите хора в голяма степен се противопоставяха на Милошевич и неговата диктатура? Най-голямата отговорност лежи върху образователната система, която е напълно опустошена. Един полицай, който желае да остане анонимен, ми призна, че през последните 20 години полицията е започнала да следи дипломите, получени от студенти в държавни университети. Повече от 40 процента от тях са купени или получени с подкупи. \"Ние сме толкова отчаяни, че не знаем какво да правим. Цялата полицейска сила на страната не би била достатъчна, за да въведе ред в университетите на страната и да различи истинските дипломи от фалшивите,\" казва полицейският служител.</span>\n<span class=\"para\">Основното образование е дори по-лошо от средното образование. Сърбия е на дъното на класацията на PISA (програмата на ОИСР за оценка на грамотността на 15-годишни) от много години. Повече от половината сръбски граждани са функционално неграмотни, т.е. не могат да четат и разбират текст с умерена сложност, като например статия от вестник. Опозицията не знае как да говори с тази част от населението, която е лесна плячка за националистическите и популистки изказвания на Вучич и неговите съюзници.</span>\n<span class=\"para\">По този начин се възпроизвежда огромна класова пропаст. Младите хора от добри семейства, които също са уморени и немотивирани, масово напускат домовете си и отиват другаде, основно на Запад, където могат да продължат образованието си, да намерят работа и задоволителна социална роля. В крайна сметка, Австрия е на по-малко от 500 километра от Белград. Най-бедните остават и оцеляват, колкото могат, на базата на ценностите и моделите, предоставени от доминиращите класи. Това отново са националистическите модели от 90-те години. Истина е, че оттогава сръбското общество е подложено на постоянни конвулсии, насилие и вербална нетолерантност, които изглежда са вдъхновени от повече от само младото поколение. Националистическата риторика на бившия диктатор Милошевич все още се чува на всички нива на обществения дискурс.</span>\n<span class=\"para\">Националистическите идеологии, наследени от 90-те години, се допълват от типичните ценности на неолиберализма, които страната е приела с отворени обятия след края на последните балкански войни: конкуренция, презрение към най-слабите и обогатяване на всяка цена. Тези два модела, макар и на пръв поглед противоположни, всъщност са последователни. Сръбската младеж живее в един вид шизофренен балон, където защитата и прославянето на националното превъзходство се срещат и сливат с преследването на богатство и успех на социално ниво. Абсолютният господар на страната, Александър Вучич, успя да помири тези противоречия, защото е в пълен контрол над общественото живот на страната.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Текстът е основан на лекция, изнесена на Форума Нида, който се проведе на 6-7 септември в Нида, Литва, в Историческия музей на Куронския залив. Форумът е организиран от Културния център на Томас Ман.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Кристиан Екчер</strong> е сръбско-италиански журналист, есеист, писател, репортер и академичен изследовател. От 2007 г. живее в Сърбия и работи като доцент по италиански език и литература в Философския факултет на Университета в Нови Сад. Той има докторска степен от Университета Ла Сапиенца в Рим. Журналистическата му работа се фокусира върху страни, където културите се срещат и понякога нациите се сблъскват.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"cs": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Je třeba říci, že Brusel, zejména v posledních letech, pro svou popularitu v Srbsku příliš mnoho neudělal. EU je nejen největším obchodním partnerem Srbska, ale také jeho největším dárcem, přičemž od roku 2000 poskytla čtyři miliardy eur, zatímco Čína je na druhém místě s 31,4 miliony eur. Co se týče Ruska, neexistují žádná skutečná data na toto téma, ale Moskva se ani nenachází v první desítce největších dárců. Přesto obyčejní Srbové věří, že právě Rusko pomáhá Srbsku nejvíce, včetně finanční pomoci.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Fenomen Vučiće</strong></span>\n<span class=\"para\">Existuje další, čistě srbská, kontradikce: vládnoucí politická třída, vedená prezidentem Aleksandarem Vučićem, prosazuje hluboce neoliberalní domácí politiku, zatímco se zároveň dokáže prezentovat veřejnosti jako velmi odpovědná politická třída, usilující o zachování srbského národa a péči o veřejnost. Tímto způsobem je Vučić podobný běloruskému Aljaksandru Lukašenkovi, ale je to ten, kdo nebrání národním aktivům a místo toho prodává vše, co může. Například je připraven prodat celé centrální Srbsko nadnárodní společnosti Rio Tinto za účelem těžby lithia.</span>\n<span class=\"para\">Vučićova strana je u moci od roku 2012, dvanáct dlouhých let, během nichž prezident vybudoval mimořádně silný a velmi stabilní politický systém. Vučić se stal absolutním pánem Srbska v době, kdy Západ (především USA a Německo Angely Merkelové) zklamal v současném Borisovi Tadićovi, který byl vinen tím, že nevyřešil otázku Kosova a neměl silnou podporu voličů. V té době byla jedinou skutečnou alternativou Radikální strana válečného zločince Vojislava Šešelje. Díky politické práci západních diplomatů opustili Tomislav Nikolić a Aleksandar Vučić Radikály a založili Srbskou pokrokovou stranu, SNS, na jejímž základě vyhráli prezidentské volby v roce 2012. Nikolić se stal prezidentem, ale za ním Vučić vládl, slibující Západu, že vyřeší otázku Kosova.</span>\n<span class=\"para\">Vučić se formálně stal prezidentem v roce 2017, ale de facto je nejmocnějším mužem srbské politiky od roku 2012. Pod Slobodanem Miloševićem byl Vučić ministrem informací a jedním z architektů etnonacionalistické propagandy těch let. Následovala léta vyvažování mezi Západem a požadavky Ruska a Číny, než bylo konečně dosaženo smírovací dohody ve formě dohody podepsané v Bruselu s představiteli kosovských Albánců. Během těchto let vlády se Vučić stále více posiloval, až se stal absolutním pánem Srbska. To bylo umožněno strojí SNS, strany se silnou hierarchickou strukturou s Vučićem na vrcholu. Každý post ve státní službě je vyhrazen pro ty, kteří přinášejí další hlasy koaliční vládě (do které patří také socialisté Ivici Dačiće, nejdéle sloužící politik v zemích bývalé Jugoslávie).</span>\n<span class=\"para\">Každá státní instituce, od nemocnic po univerzity, je přísně kontrolována stranou a řídí se železnou logikou absolutismu. Ředitelé firem jsou jmenováni vedením SNS a mohou jednat jako absolutní vládci v instituci, kterou kontrolují. Ve skutečnosti jsou to malí „Vučićové“. Opoziční strany zůstávají s drobky, podobně jako humanitní fakulty, ale nic zásadního se nemění. Tito vůdci také přijímají logiku absolutní vlády a nijak se neliší od Vučiće a „jeho lidí“ (fakulta, kde pracuji, má stejného děkana už 18 let. Nikde jsem to neviděl, ani v zemích Střední Asie, ani v Rusku a ani v Bělorusku).</span>\n<span class=\"para\">Intelektuálové a univerzitní profesoři mlčí a, následující korporativní logiku podobnou té, kterou prosazoval Mussolini v Itálii ve 30. letech, se účastní vládního systému a dostávají peníze od státu prostřednictvím výzkumných projektů a státního financování, pokud nezasahují do vlády. Mezitím, kdo brání vládě, musí odejít, přičemž byrokratický stroj vrhá na ně svou zlověstnou tvář. Většina disidentů – i ti, kteří se jednoduše odmítají účastnit tohoto vládního systému – tiše emigrují do zahraničí, na Západ.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Šťastní a Růžoví</strong></span>\n<span class=\"para\">Mezitím se vládnoucí třída enormně obohatila korupcí a dohodami se západními a východními partnery, jako je koncese letiště v Bělehradě francouzské společnosti Vinci; výstavba elitní čtvrti Bělehrad na vodě (<em>Beograd na vodi</em>) firmou ze Spojených arabských emirátů; a smlouva o vysokorychlostní železnici Bělehrad-Budapešť s čínskými a ruskými společnostmi. To jsou jen některé z dohod uzavřených s zahraničními podnikateli, které byly následovány sérií podvodů. Smlouvy se zahraničními firmami jsou často státními tajemstvími, takže není známo, jaký je skutečný zahraniční dluh Srbska. Jeden příklad zahrnuje skupinu automobilového průmyslu Fiat, která obdržela impozantní státní financování na přesun jedné ze svých továren do srbského města Kragujevac. Z tohoto důvodu Západ (zejména EU) kritizoval Vučiće a nazval ho autokratem, ale alespoň prozatím nemá v úmyslu stáhnout svou politickou podporu.</span>\n<span class=\"para\">Proč prezident stále těší sympatiím většiny srbské populace? Institucionální kontrola a klientelismus jsou klíčové, ale ještě důležitější je role médií, zejména dvou soukromých televizních kanálů \"Růžový\" a \"Šťastný\", které zajišťují podporu voličů pro vládnoucí stranu a Vučiće. Novinář a politický analytik Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">zdůrazňuje</a>, že v Srbsku nikdy nebyla role státní RTS rozhodující pro dosažení a reprodukci konsensu. Model soukromé televize jako hlavního motoru propagandy byl prosazován už za Miloševiće, protože se vyhýbá kritice opozice a mezinárodních organizací.</span>\n<span class=\"para\">Státní televize zůstává relativně svobodná a to nebrání vládnoucí třídě, protože populace sleduje především jiné vysílatele, které přitahují masy díky širokému využívání rekvizit, jako jsou reality show. Hlavními soukromými televizními kanály jsou Růžový, vlastněný magnátem Željkem Mitrovićem (který je hudebníkem, průmyslníkem, výrobcem dronů, vynálezcem a navíc i kokainovým závislým), a Šťastný, původně dětský televizní kanál, který se nelegitimně proměnil v velmi mocný nástroj politické propagandy. Ředitelem Šťastného je novinář Milomir Marić a jeho pravidelným hostem a komentátorem je válečný zločinec a poslanec Vojislav Šešelj. Vládní tým využívá Šťastného a Růžového k šíření svých monologů, a z obou vysílacích studií v Bělehradě Vučić pravidelně útočí na malé opoziční média a diskredituje politické protivníky. Šťastný a Růžový jsou nejvíce sledované televizní stanice ve městech a vesnicích, ale kromě nich existuje desítky soukromých vysílatelů kontrolovaných státní telekomunikační společností Telekom Srbija, která postupně rozšiřuje svou kontrolu nad vzdušnými vlnami.</span>\n<span class=\"para\">Rozdíly mezi městským a venkovským Srbskem jsou dramatické, jak ekonomicky, tak kulturně. Tyto kanály pronikají tam, kde převládá chudoba a nedostatek znalostí. Přibližně 6,9 procenta srbské populace žije v absolutní chudobě, zatímco 29,8 procenta se nachází v situaci definované jako těžká, na pokraji chudoby a v riziku sociálního vyloučení (tj. tito lidé sotva vycházejí s penězi). To jsou velmi vysoká čísla, zejména s ohledem na to, že průměrná mzda (únor 2023) v Srbsku činí pouze kolem 600 eur měsíčně a inflace je 16 procent. Srbsko je jednou z nejchudších zemí v Evropě a její obyvatelstvo utrácí téměř vše, co vydělá, na jídlo. Skutečná střední třída existuje pouze v Novém Sadu a Bělehradě. Opozice má dva televizní kanály, N1 a Nova S, vlastněné americkou United Media, které vysílají pouze prostřednictvím internetové platformy SBB: to znamená, že většina populace nemá přístup k těmto kanálům.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Zdroj změny nebo nestability?</strong></span>\n<span class=\"para\">Vojvodina je multi-etnický region Srbska s až 28 národnostmi, mnoha jazyky a mnoha kulturami. Jugoslávská ústava z roku 1974 udělila provincii autonomii během předchozí éry. V 90. letech Milošević zrušil její autonomii a teprve v roce 2001, kdy byla přijata takzvaná \"Omnibusová zákon\", byl obnoven jedinečný status této oblasti. Tento status však existuje pouze na papíře. Srbsko je stále vysoce centralizovaná země, kde jsou všechna rozhodnutí přijímána výhradně v Bělehradě.</span>\n<span class=\"para\">Vojvodina je považována za nejbohatší region Srbska, i když v podstatě ztrácí tento status. Místní Maďaři, zejména mladí Maďaři, se stěhují do Maďarska, aby studovali a pracovali. Místní Rumuni téměř zmizeli z Banátu (rumunský název pro region) a jiné národnosti žijí na své vlastní půdě, ale nehrají žádnou roli na politické a institucionální úrovni v Republice Srbija. Podle historika Borise Mašiće probíhá v Vojvodině proces \"svatozářování\" [odkazující na svatého Sávu, patrona Srbské pravoslavné církve, jehož kult je důležitou součástí myšlenky Velkého Srbska] a proces \"srbizace\". Regionální hlavní město, Nový Sad, zažívá bezprecedentní \"urbicidu\". Výstavba probíhá kdekoli je to možné, i tam, kde by neměla, a ekologické protesty jsou potlačovány násilím.</span>\n<span class=\"para\">Nicméně existují stále i dobré věci. Například regionální Rádio a televize Vojvodina (RT Vojvodina) udržuje vícejazyčnou strukturu a mnoho dalších vysílatelů (např. regionální RTV Koper ze Slovinska) často navštěvuje sídlo RT Vojvodina, aby se od ní naučili, jak vytvářet vícejazyčnou televizi.</span>\n<span class=\"para\">Bude opozice schopna navázat na úspěch měsíčních demonstrací a vytvořit politickou alternativu k Vučićovi? Je nepravděpodobné, že by se to stalo. Ve skutečnosti chybí osobnosti s vysokými etickými hodnotami, které by mohly sjednotit strany opoziční vůči Vučićovi. Tyto skupiny jsou hluboce rozdělené mezi sebou. Na pravici jsou Boško Obradović a jeho hnutí <em>Dveri</em> (Dveře) a <em>Zavetnici</em> (Vyznavači), které prosazují nacionalistickou politiku hodnou italské fašistické strany z počátku 30. let. Na levici jsou ekologická hnutí a občanské organizace, které nenacházejí společný jazyk a nejsou sjednoceny politickou platformou.</span>\n<span class=\"para\">Opozice doufá, že Západ najde alternativu k Vučićovi, a to by se mohlo stát v budoucnu, ale existuje nebezpečí, že nový prezident, kdokoli to bude, bude zastupovat zájmy cizinců v zemi spíše než srbského lidu. Stát, tedy, je Vučić sám, jediný politik s konkrétními zkušenostmi s vládnutím. To bylo prokázáno nedávnou návštěvou německého kancléře Olafa Scholze v Bělehradě na konci června 2024. Scholz dorazil nečekaně do Srbska, aby přesvědčil Vučiće, aby otevřel lithiumové doly uprostřed Srbska, v oblasti, která (byla) přírodní rezervací. Před třemi lety Srbové již protestovali proti otevření těchto dolů nadnárodní společností Rio Tinto. Ačkoli prezident slíbil, že doly nebudou otevřeny, tlak ze Západu donutil Vučiće změnit názor. Obyvatelstvo opět protestuje a proevropská opozice se cítí zesměšňována a zbavena podpory z Bruselu ve svém boji proti Vučićově autokracii. Zároveň obyvatelstvo postupně ztrácí důvěru v projekt evropské integrace.</span>\n<span class=\"para\">Mezitím Kreml pokračuje v využívání situace k vytváření nestability na Balkáně. Ruský velvyslanec v Bělehradě, Alexander Bochan-Harchenko, pravidelně dává prohlášení pro provládní srbský tisk a obviňuje Západ z organizování střetů a demonstrací v Kosovu a Metohiji současně, aby vyprovokoval skutečné \"srbské jaro\".</span>\n<span class=\"para\">To je jasný signál pro Vučiće: Rusko je na tvé straně a pokud jsi na naší straně také, budeme tě bránit. Aby Vučić dále vyvažoval mezi Východem a Západem, vrací se k starým a účinným politikám nacionalismu a Kosova. Kdykoli se objeví institucionální problémy, srbský prezident způsobí sérii protestů v Kosovské Mitrovici. Poté se vytvářejí nové problémy a nové napětí jsou uměle rozptýlena. Hraní si s ohněm však vždy nese rizika: obnova nacionalistického extremismu v regionu nemůže být vyloučena. Násilí by mohlo propuknout v Kosovu a Metohiji, poté přejít přes hranice Srbska a dokonce způsobit výbuch v Bosně a Hercegovině, etnicky rozdělené a institucionálně dysfunkční zemi.</span>\n<span class=\"para\">Dosud se Vučićovi podařilo se postavit jako garant Daytonské dohody a integrity Federace Bosny a Hercegoviny, ale nic nenaznačuje, že by jednou nebyl schopen převzít kontrolu nad situací a potlačit násilí. Kreml jen čeká na takovou příležitost, aby konečně pronikl na Balkán a způsobil chaos v Evropě.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Obstacles to change</strong></span>\n<span class=\"para\">Abychom lépe porozuměli této složité a velmi zajímavé zemi, musíme se zaměřit na lidi a jejich každodenní životy. Jak již bylo zmíněno, existuje obrovská propast mezi Srby žijícími ve městech a Srby žijícími v malých městech a venkovských oblastech. Ve městech je srbská společnost poněkud schizofrenní: usiluje o západní, neoliberalistický model života, zaměřený na hledání osobního bohatství, zatímco zároveň chce udržet tradiční nacionalistické hodnoty 19. století. V tomto ohledu je srbská společnost ve všech ohledech identická se společností ruskou: sobecká a chamtivá po bohatství, ale připravená poslat mladé (chudé) lidi do války, aby bránili národní hodnoty a trestali nepřátele. Mezitím v srbském venkově panuje chudoba a totální nevědomost.</span>\n<span class=\"para\">Abychom si udělali představu o situaci, zde jsou některá čísla: v zemi s necelými pěti miliony obyvatel žije přibližně 700 000 lidí <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">bez zubů</a>. Z nutnosti, ne z oportunismu, tito lidé chápou politiku jako smlouvu s aktuálně dominantními třídami: Dám ti hlas, ty mi dáš práci; můžeš krást a zbohatnout, ale můžeš mi poskytnout můj každodenní chléb, kávu a cigarety. Politické strany v opozici nemohou a nevědí, jak mluvit s těmito lidmi: posmívají se jim, ale nechápou, že se jedná o lidi, kteří sotva vycházejí s penězi. Tito lidé požadují konkrétní odpovědi, nikoli sliby institucionálních reforem, vstupu do EU a podobně.</span>\n<span class=\"para\">Slova o demokracii nejsou pro nikoho dostatečná. Vučić se mezitím často obrací na lidi, chodí do vesnic (jako Lukašenko v Bělorusku) a slibuje, že vyřeší jejich každodenní problémy (a často tak činí). Nevykládáte lidem, kteří sotva vycházejí, že problémy se splaškovou kanalizací nebo silnicemi mají řešit kompetentní úřady. Co je pro ně důležité, je, aby byly problémy vyřešeny co nejdříve. Proto volí Vučiće, protože vždy existuje naděje, že se osobně objeví ve jejich vesnicích a pomůže jim vyřešit konkrétní problémy.</span>\n<span class=\"para\">Intelektuálové, zejména spisovatelé, jsou dalším velkým překážkou změny v Srbsku. Většina z nich stále žije v 19. století a hledá významnou roli ve společnosti. Rádi by hráli aktivní roli v politické sféře a stále by chtěli být těmi, kdo vytvářejí ideologie pro lidi. Dobrým příkladem je Dobrica Ćosić, který byl spisovatelem a premiérem za Miloševiće. Je jasné, že nedosáhl ničeho konkrétního, ale byl pouze využíván Miloševićem pro jeho vlastní účely. I opoziční intelektuálové by rádi vrátili svou starou roli ideologů: přítel básník (z opozice) mi nedávno přiznal, že je nostalgický po čase, kdy byli básníci ceněni a účastnili se politického rozhodování.</span>\n<span class=\"para\">Role politického intelektuála je nyní zastaralá a neměli bychom být nostalgickými po těchto časech. Srbští intelektuálové mají svou národnost velmi rádi, ale ne lidi, kteří ji tvoří, protože je neznají a nechtějí je znát. Jeden velmi známý spisovatel mi upřímně řekl, že jeho rolí je motivovat lidi, aby šli na Kosovo a šli do války, zatímco on sedí ve své pracovně a píše pro ně.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Dědičný nacionalismus</strong></span>\n<span class=\"para\">Young people live in a bubble. Completely disconnected from the world around them, they rarely develop a critical awareness of themselves. They are passive and feel unaccepted. Humanities graduates work mainly in the service centres of western companies, answering calls from rich westerners when they have problems with an online order or a refrigerator they have just bought. They seem to be satisfied with low salaries, as it is all about survival. The entertainment industry provides cheap entertainment, from a week-long seaside holiday to drugs that make you forget reality.</span>\n<span class=\"para\">The first generation who knew neither the Austro-Hungarian Empire nor Yugoslavia, and who grew up in the Republic of Serbia, have already entered universities throughout the country. However, the causes of the youth crisis need to be found elsewhere, not in Yugoslavia or Vienna. What does this stagnation really mean in a country where, until very recently, young people largely opposed Milošević and his dictatorship? The greatest responsibility lies with the school system which is completely devastated. One police officer, who wishes to remain anonymous, confessed to me that over the last 20 years the police have started to monitor the diplomas obtained by students at public universities. More than 40 per cent of them are bought or obtained with bribes. “We are so desperate that we don't know what to do. The entire country's police force would not be enough to bring order to the country's universities and to distinguish genuine diplomas from fake ones,\" says the police official.</span>\n<span class=\"para\">Primary education is even worse than secondary education. Serbia has been at the bottom of the PISA (the OECD's programme for assessing the literacy level of 15-year-olds) rankings for many years. More than half of Serbian citizens are functionally illiterate, i.e. they cannot read and understand a text of moderate complexity, such as a newspaper article. The opposition does not know how to talk to this part of the population, which is easy prey for the nationalist and populist statements of Vučić and his allies.</span>\n<span class=\"para\">In this way, a huge class divide is reproduced. Young people from good families, who are also tired and unmotivated, are leaving their homes en masse and going elsewhere, mainly to the West, where they can continue their education, find work and a satisfactory social role. After all, Austria is less than 500 kilometres from Belgrade. The poorest stay and survive as best they can on the basis of the values and models provided by the dominant classes. These are, again, the nationalist models of the 1990s. It is true that, since then, Serbian society has been subjected to constant convulsions, violence and verbal intolerance, which seem to be inspired by more than just the younger generation. The nationalist rhetoric of the former dictator Milošević is still heard at all levels of public discourse.</span>\n<span class=\"para\">The nationalist ideologies inherited from the 1990s are complemented by the typical values of neoliberalism, which the country has embraced with open arms since the end of the last Balkan wars: competition, disdain for the weakest, and enrichment at any cost. These two models, although seemingly opposed to each other, are in fact coherent. Serbian youth live in a kind of schizophrenic bubble where the defence and glorification of national superiority meets and merges with the pursuit of wealth and success at the social level. The country's absolute master, Aleksandar Vučić, has managed to reconcile these contradictions, because he is in complete control of the country's public life.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Tento text je založen na přednášce, která se konala na Nida Foru, které proběhlo 6. a 7. září v Nidě, Litva, v Muzeu historie Kuronského poloostrova. Fórum organizuje Kulturní centrum Thomase Manna.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> je srbko-italský novinář, esejista, spisovatel, reportér a akademický výzkumník. Od roku 2007 žije v Srbsku a pracuje jako odborný asistent italského jazyka a literatury na Filozofické fakultě Univerzity v Novém Sadu. Má doktorát z La Sapienza University v Římě. Jeho novinářská práce se zaměřuje na země, kde se kultury setkávají a někdy se národy střetávají.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"de": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Es muss gesagt werden, dass Brüssel, insbesondere in den letzten Jahren, nicht viel für seine Popularität in Serbien getan hat. Die EU ist nicht nur Serbiens wichtigster Handelspartner, sondern auch der größte Geber, mit vier Milliarden Euro seit 2000, verglichen mit 31,4 Millionen Euro aus China auf dem zweiten Platz. Was Russland betrifft, gibt es keine echten Daten zu diesem Thema, aber Moskau ist nicht einmal unter den zehn größten Gebern. Dennoch glauben gewöhnliche Serben, dass es Russland ist, das Serbien am meisten hilft, auch finanziell.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Das Vučić-Phänomen </strong></span>\n<span class=\"para\">Es gibt ein weiteres, rein serbisches, Paradoxon: Die herrschende politische Klasse, angeführt von Präsident Aleksandar Vučić, fördert eine tief neoliberal ausgerichtete Innenpolitik, während sie sich gleichzeitig der Öffentlichkeit als sehr verantwortungsvolle politische Klasse präsentiert, die bestrebt ist, die serbische Nation zu bewahren und sich um das Gemeinwohl zu kümmern. In dieser Hinsicht ähnelt Vučić dem belarussischen Alyaksandr Lukashenka, jedoch einem, der nationale Vermögenswerte nicht verteidigt, sondern alles verkauft, was er kann. Zum Beispiel ist er bereit, ganz Zentralserbien an das multinationale Unternehmen Rio Tinto für die Lithiumgewinnung zu verkaufen.</span>\n<span class=\"para\">Vučićs Partei ist seit 2012 an der Macht, zwölf lange Jahre, in denen der Präsident ein außergewöhnlich starkes und sehr stabiles politisches System aufgebaut hat. Vučić wurde zum absoluten Herrscher Serbiens zu einem Zeitpunkt, als der Westen (vor allem die USA und Angela Merkels Deutschland) von dem Amtsinhaber Boris Tadić enttäuscht war, der schuld daran war, dass die Kosovo-Frage nicht gelöst wurde und der nicht die starke Unterstützung der Wählerschaft hatte. Zu diesem Zeitpunkt war die einzige echte Alternative die Radikale Partei des Kriegsverbrechers Vojislav Šešelj. Dank der politischen Arbeit westlicher Diplomaten verließen Tomislav Nikolić und Aleksandar Vučić die Radikalen und gründeten die Serbische Fortschrittspartei, SNS, auf deren Basis sie die Präsidentschaftswahlen 2012 gewannen. Nikolić wurde Präsident, aber hinter ihm regierte Vučić und versprach dem Westen, dass er die Kosovo-Frage lösen würde.</span>\n<span class=\"para\">Vučić wurde 2017 formal Präsident, aber de facto ist er seit 2012 der mächtigste Mann in der serbischen Politik. Unter Slobodan Milošević war Vučić Minister für Information und einer der Architekten der ethnonationalistischen Propaganda jener Jahre. Es folgten Jahre des Ausbalancierens zwischen dem Westen und den Anforderungen Russlands und Chinas, bevor schließlich ein Versöhnungsabkommen in Form des in Brüssel mit den Kosovo-Albanern unterzeichneten Abkommens erreicht wurde. Während dieser Jahre der Herrschaft wurde Vučić immer stärker, bis er zum absoluten Herrscher Serbiens wurde. Dies wurde durch die SNS-Maschine ermöglicht, eine Partei mit einer starken hierarchischen Struktur, an deren Spitze Vučić steht. Jeder Posten im öffentlichen Dienst ist für diejenigen reserviert, die der Koalitionsregierung zusätzliche Stimmen bringen (zu der auch die Sozialisten von Ivica Dačić gehören, dem am längsten amtierenden Politiker in den Ländern des ehemaligen Jugoslawien).</span>\n<span class=\"para\">Jede staatliche Institution, von Krankenhäusern bis zu Universitäten, wird streng von der Partei kontrolliert und folgt der eisernen Logik des Absolutismus. Die Leiter von Unternehmen werden von der SNS-Führung ernannt und können als absolute Herrscher in der Institution agieren, die sie kontrollieren. Tatsächlich sind sie kleine „Vučićs“ selbst. Den Oppositionsparteien bleiben nur Krümel, ähnlich wie den Geisteswissenschaftlichen Fakultäten, aber nichts ändert sich grundlegend. Diese Führer übernehmen ebenfalls die Logik der absoluten Herrschaft und unterscheiden sich nicht von Vučić und „seinen Leuten“ (die Fakultät, an der ich arbeite, hat seit 18 Jahren denselben Dekan. Ich habe das nirgendwo gesehen, nicht in den zentralasiatischen Ländern, nicht in Russland und nicht in Weißrussland).</span>\n<span class=\"para\">Intellektuelle und Universitätsprofessoren schweigen und nehmen, ähnlich einer von Mussolini in Italien in den 1930er Jahren geförderten korporatistischen Logik, am Regierungssystem teil und erhalten Geld vom Staat durch Forschungsprojekte und staatliche Mittel, solange sie sich nicht in die Regierung einmischen. In der Zwischenzeit muss jeder, der die Regierung behindert, gehen, wobei die bürokratische Maschine ihren unheilvollen Schatten über sie wirft. Die meisten Dissidenten – selbst diejenigen, die sich einfach weigern, an diesem Regierungssystem teilzunehmen – emigrieren still und leise ins Ausland, in den Westen.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Happy und Pink</strong></span>\n<span class=\"para\">In der Zwischenzeit hat sich die herrschende Klasse durch Korruption und Geschäfte mit westlichen und östlichen Partnern enorm bereichert, wie die Konzession des Belgrader Flughafens an das französische Unternehmen Vinci; der Bau des Eliteviertels Belgrad am Wasser (<em>Beograd na vodi</em>) durch ein Unternehmen aus den Vereinigten Arabischen Emiraten; und der Hochgeschwindigkeitszugvertrag Belgrad-Budapest mit chinesischen und russischen Unternehmen. Dies sind nur einige der Geschäfte, die mit ausländischen Geschäftsleuten gemacht wurden, denen eine Reihe von Betrügereien folgten. Verträge mit ausländischen Unternehmen sind oft Staatsgeheimnisse, sodass nicht bekannt ist, wie hoch die ausländische Verschuldung Serbiens wirklich ist. Ein Beispiel betrifft die Fiat-Automobilgruppe, die beeindruckende staatliche Mittel erhielt, um eine ihrer Fabriken in die serbische Stadt Kragujevac zu verlagern. Aus diesem Grund hat der Westen (insbesondere die EU) Vučić kritisiert und ihn einen Autokraten genannt, aber zumindest vorerst hat er nicht die Absicht, seine politische Unterstützung zurückzuziehen.</span>\n<span class=\"para\">Warum genießt der Präsident immer noch die Sympathie der Mehrheit der serbischen Bevölkerung? Institutionelle Kontrolle und Klientelismus sind entscheidend, aber noch wichtiger ist die Rolle der Medien, insbesondere der beiden privaten Fernsehsender \"Pink\" und \"Happy\", die die Wählerunterstützung für die regierende Partei und Vučić sicherstellen. Der Journalist und politische Analyst Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">weist darauf hin</a>, dass die Rolle des staatlichen RTS in Serbien nie entscheidend für das Erreichen und Reproduzieren von Konsens war. Das Modell des privaten Fernsehens als Hauptmotor der Propaganda wurde bereits zu Miloševićs Zeiten gefördert, da es Kritik von der Opposition und internationalen Organisationen vermeidet.</span>\n<span class=\"para\">Der staatliche Rundfunk bleibt relativ frei, und das hindert die herrschende Klasse nicht, da die Bevölkerung hauptsächlich anderen Sendern folgt, die die Massen dank der weit verbreiteten Nutzung von Utensilien wie Reality-Shows anziehen. Die wichtigsten privaten Fernsehsender sind Pink, im Besitz des Tycoons Željko Mitrović (der Musiker, Industrieller, Drohnenbauer, Erfinder und obendrein Kokainabhängiger ist), und Happy, ursprünglich ein Kinderfernsehsender, der sich illegitim in ein sehr mächtiges politisches Propagandainstrument verwandelt hat. Der Direktor von Happy ist der Journalist Milomir Marić, und sein regelmäßiger Gast und Kommentator ist der Kriegsverbrecher und Abgeordnete Vojislav Šešelj. Das Regierungsteam nutzt Happy und Pink, um seine Monologe zu verbreiten, und von den Belgrader Studios der beiden Sender greift Vučić regelmäßig die kleinen Oppositionsmedien an und diskreditiert politische Gegner. Happy und Pink sind die meistgesehenen Fernsehsender in Städten und Dörfern, aber neben ihnen gibt es Dutzende von privaten Sendern, die von dem staatlichen Telekommunikationsunternehmen Telekom Srbija kontrolliert werden, das allmählich seine Kontrolle über die Frequenzen ausweitet.</span>\n<span class=\"para\">Die Unterschiede zwischen dem städtischen und ländlichen Serbien sind dramatisch, sowohl wirtschaftlich als auch kulturell. Diese Sender dringen dort ein, wo Armut und ein Mangel an Wissen herrschen. Rund 6,9 Prozent der serbischen Bevölkerung leben in absoluter Armut, während 29,8 Prozent sich in einer als schwer definierten Situation befinden, am Rande der Armut und vom sozialen Ausschluss bedroht (d.h. diese Menschen kommen kaum über die Runden). Dies sind sehr hohe Zahlen, insbesondere wenn man bedenkt, dass der durchschnittliche Lohn (Februar 2023) in Serbien nur etwa 600 Euro pro Monat beträgt und die Inflation 16 Prozent beträgt. Serbien ist eines der ärmsten Länder Europas, und seine Bevölkerung gibt fast alles, was sie verdient, für Lebensmittel aus. Eine echte Mittelschicht existiert nur in Novi Sad und Belgrad. Die Opposition hat zwei Fernsehsender, N1 und Nova S, die im Besitz des in den USA ansässigen Unternehmens United Media sind und nur über die SBB-Internetplattform senden: das bedeutet, dass die Mehrheit der Bevölkerung keinen Zugang zu diesen Sendern hat.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Quellen des Wandels oder der Instabilität?</strong></span>\n<span class=\"para\">Vojvodina ist eine multiethnische Region Serbiens mit bis zu 28 Nationalitäten, vielen Sprachen und vielen Kulturen. Die jugoslawische Verfassung von 1974 gewährte der Provinz Autonomie in der vorherigen Ära. In den 1990er Jahren schaffte Milošević die Autonomie ab, und erst 2001, als das sogenannte \"Omnibusgesetz\" verabschiedet wurde, wurde der einzigartige Status der Region wiederhergestellt. Diese existiert jedoch nur auf dem Papier. Serbien ist nach wie vor ein hochgradig zentralisiertes Land, in dem alle Entscheidungen ausschließlich in Belgrad getroffen werden.</span>\n<span class=\"para\">Vojvodina gilt als die reichste Region Serbiens, obwohl sie im Wesentlichen diesen Status verliert. Die lokalen Ungarn, insbesondere die jungen Ungarn, ziehen nach Ungarn, um zu studieren und zu arbeiten. Die lokalen Rumänen sind fast aus dem Banat (dem rumänischen Namen für die Region) verschwunden, und andere Nationalitäten leben auf ihrem eigenen Land, spielen jedoch auf politischer und institutioneller Ebene in der Republik Serbien keine Rolle. Laut dem Historiker Boris Mašić ist der Prozess der „Sankt-Savaisierung“ [in Bezug auf den heiligen Sava, den Schutzpatron der serbisch-orthodoxen Kirche, dessen Kult ein wichtiger Teil der Idee eines Großserbiens ist] und der Prozess der „Serbifizierung“ nun in Vojvodina im Gange. Die Regionalhauptstadt Novi Sad erlebt einen beispiellosen „Urbizid“. Es wird überall dort gebaut, wo es möglich ist, sogar dort, wo es nicht sein sollte, und Umweltproteste werden mit Gewalt unterdrückt.</span>\n<span class=\"para\">Es gibt jedoch auch einige positive Aspekte. Zum Beispiel hat der regionale Rundfunk RTV Vojvodina eine mehrsprachige Struktur beibehalten, und viele andere Sender (z.B. der regionale RTV Koper aus Slowenien) besuchen oft die Zentrale von RTV Vojvodina, um von ihr zu lernen, wie man mehrsprachiges Fernsehen erstellt.</span>\n<span class=\"para\">Wird die Opposition in der Lage sein, auf dem Erfolg der monatelangen Demonstrationen aufzubauen und eine politische Alternative zu Vučić zu schaffen? Es ist unwahrscheinlich, dass dies geschehen wird. Tatsächlich mangelt es an Persönlichkeiten mit hohen ethischen Werten, die die gegen Vučić opponierenden Parteien vereinen könnten. Diese Gruppen sind tief untereinander gespalten. Rechts stehen Boško Obradović und seine Bewegungen <em>Dveri</em> (Türen) und <em>Zavetniki</em> (Bekenner), die eine nationalistische Politik vertreten, die der des italienischen Faschistischen Partei der frühen 1930er Jahre würdig ist. Links stehen ökologische Bewegungen und Bürgerorganisationen, die keine gemeinsame Sprache finden und nicht durch eine politische Plattform vereint sind.</span>\n<span class=\"para\">Die Opposition hofft, dass der Westen eine Alternative zu Vučić finden wird, und das könnte in der Zukunft geschehen, aber es besteht die Gefahr, dass der neue Präsident, wer auch immer er oder sie sein mag, die Interessen von Ausländern im Land vertreten wird, anstatt die des serbischen Volkes. Der Staat ist dann Vučić selbst, der einzige Politiker mit konkreter Erfahrung in der Regierungsführung. Dies wurde durch den kürzlichen Besuch des deutschen Kanzlers Olaf Scholz in Belgrad Ende Juni 2024 demonstriert. Scholz kam unerwartet nach Serbien, um Vučić zu überzeugen, Lithiumminen in der Mitte Serbiens zu eröffnen, in einem Gebiet, das (einst) ein Naturschutzgebiet war. Vor drei Jahren protestierten die Serben bereits gegen die Eröffnung dieser Minen durch das multinationale Unternehmen Rio Tinto. Obwohl der Präsident versprach, dass die Minen nicht eröffnet werden, zwang der Druck des Westens Vučić, seine Meinung zu ändern. Die Bevölkerung protestiert erneut, und die pro-europäische Opposition fühlt sich verspottet und von Brüssels Unterstützung in ihrem Kampf gegen die Vučić-Autokratie beraubt. Gleichzeitig verliert die Bevölkerung allmählich das Vertrauen in das Projekt der europäischen Integration.</span>\n<span class=\"para\">In der Zwischenzeit nutzt der Kreml die Situation weiterhin aus, um Instabilität auf dem Balkan zu schaffen. Der russische Botschafter in Belgrad, Alexander Bochan-Harchenko, gibt regelmäßig Erklärungen an die pro-regierungsnahe serbische Presse ab und beschuldigt den Westen, gleichzeitig Zusammenstöße und Demonstrationen im Kosovo und in Metohija zu organisieren, um einen echten \"serbischen Frühling\" zu provozieren.</span>\n<span class=\"para\">Dies ist ein klares Signal an Vučić: Russland ist auf deiner Seite, und wenn du auch auf unserer Seite bist, werden wir dich verteidigen. Um weiter zwischen Ost und West zu balancieren, kehrt Vučić zu den alten und effektiven Politiken des Nationalismus und des Kosovo zurück. Wann immer es institutionelle Probleme gibt, verursacht der serbische Präsident eine Reihe von Protesten in Kosovska Mitrovica. Dann werden neue Probleme geschaffen und neue Spannungen künstlich abgebaut. Doch mit dem Feuer zu spielen, birgt immer Risiken: Ein Wiederaufleben des nationalistischen Extremismus in der Region kann nicht ausgeschlossen werden. Gewalt könnte im Kosovo und in Metohija ausbrechen, dann in die Grenzen Serbiens übergreifen und sogar eine Explosion in Bosnien und Herzegowina, einem ethnisch gespaltenen und institutionell dysfunktionalen Land, verursachen.</span>\n<span class=\"para\">Bisher ist es Vučić gelungen, sich als Garant des Dayton-Abkommens und der Integrität der Föderation Bosnien und Herzegowina zu positionieren, aber es gibt nichts, was darauf hindeutet, dass er eines Tages die Kontrolle über die Situation verlieren und die Gewalt eindämmen könnte. Der Kreml wartet nur auf eine solche Gelegenheit, um endlich auf den Balkan einzudringen und Chaos in Europa zu verursachen.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Hindernisse für den Wandel</strong></span>\n<span class=\"para\">Um dieses komplexe und sehr interessante Land besser zu verstehen, müssen wir uns auf die Menschen und ihr Alltagsleben konzentrieren. Wie bereits erwähnt, gibt es eine riesige Kluft zwischen Serben, die in Städten leben, und Serben, die in kleinen Städten und ländlichen Gebieten leben. In den Städten ist die serbische Gesellschaft eher schizophren: Sie strebt ein westliches, neoliberales Lebensmodell an, das auf der Suche nach persönlichem Reichtum basiert, während sie gleichzeitig die traditionellen nationalistischen Werte des 19. Jahrhunderts aufrechterhalten möchte. In dieser Hinsicht ist die serbische Gesellschaft in jeder Hinsicht identisch mit der russischen Gesellschaft: egoistisch und gierig nach Reichtum, aber bereit, junge (arme) Menschen in den Krieg zu schicken, um nationale Werte zu verteidigen und Feinde zu bestrafen. In der Zwischenzeit herrschen Armut und totale Unwissenheit auf dem serbischen Land.</span>\n<span class=\"para\">Um Ihnen eine Vorstellung von der Situation zu geben, hier einige Zahlen: In einem Land mit etwas weniger als fünf Millionen Einwohnern gibt es rund 700.000 Menschen <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">ohne Zähne</a>. Aus Notwendigkeit, nicht aus Opportunismus, verstehen diese Menschen Politik als einen Vertrag mit den derzeit dominierenden Klassen: Ich gebe dir eine Stimme, du gibst mir einen Job; du kannst stehlen und reich werden, aber du kannst mir mein tägliches Brot, Kaffee und Zigaretten geben. Die politischen Parteien in der Opposition können und wissen nicht, wie sie mit diesen Menschen sprechen sollen: Sie verspotten sie, aber sie verstehen nicht, dass sie es mit Menschen zu tun haben, die kaum über die Runden kommen. Diese Menschen verlangen konkrete Antworten, keine Versprechen über institutionelle Reformen, den EU-Beitritt usw.</span>\n<span class=\"para\">Worte über Demokratie sind für niemanden genug. Vučić spricht in der Zwischenzeit oft mit den Menschen, geht in die Dörfer (wie Lukashenka in Weißrussland) und verspricht, ihre Alltagsprobleme zu lösen (und tut dies oft). Man erklärt den Menschen, die kaum über die Runden kommen, nicht, dass Abwasser- oder Straßenprobleme von den zuständigen Behörden gelöst werden müssen. Was für sie zählt, ist, dass die Probleme so schnell wie möglich gelöst werden. Deshalb wählen sie Vučić, weil immer die Hoffnung besteht, dass er persönlich in ihren Dörfern erscheint und ihnen hilft, spezifische Probleme zu lösen.</span>\n<span class=\"para\">Intellektuelle, insbesondere Schriftsteller, sind ein weiteres großes Hindernis für den Wandel in Serbien. Die meisten von ihnen leben immer noch im 19. Jahrhundert und suchen nach einer bedeutenden Rolle in der Gesellschaft. Sie möchten eine aktive Rolle im politischen Bereich spielen und möchten immer noch die sein, die Ideologien für die Menschen schaffen. Ein gutes Beispiel ist Dobrica Ćosić, der Schriftsteller und Ministerpräsident unter Milošević war. Es ist klar, dass er nichts Konkretes erreicht hat, sondern lediglich von Milošević für seine eigenen Zwecke benutzt wurde. Sogar oppositionelle Intellektuelle möchten zu ihrer alten Rolle als Ideologen zurückkehren: Ein Dichterfreund von mir (aus der Opposition) gestand mir kürzlich, dass er nostalgisch auf die Zeit zurückblickt, als Dichter geschätzt wurden und an politischen Entscheidungen teilnahmen.</span>\n<span class=\"para\">Die Rolle des politischen Intellektuellen ist jetzt obsolet, und wir sollten nicht nostalgisch auf diese Zeiten zurückblicken. Serbische Intellektuelle lieben ihre Nation sehr, aber nicht die Menschen, die sie ausmachen, weil sie sie nicht kennen und nicht kennenlernen wollen. Ein sehr bekannter Schriftsteller sagte mir offen, dass seine Rolle darin besteht, seine Romane zu nutzen, um die Menschen zu motivieren, nach Kosovo zu gehen und in den Krieg zu ziehen, während er in seinem Arbeitszimmer sitzt und für sie schreibt.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Vererbter Nationalismus</strong></span>\n<span class=\"para\">Junge Menschen leben in einer Blase. Völlig von der Welt um sie herum disconnected, entwickeln sie selten ein kritisches Bewusstsein für sich selbst. Sie sind passiv und fühlen sich nicht akzeptiert. Absolventen der Geisteswissenschaften arbeiten hauptsächlich in den Servicezentren westlicher Unternehmen, beantworten Anrufe von reichen Westlern, wenn sie Probleme mit einer Online-Bestellung oder einem gerade gekauften Kühlschrank haben. Sie scheinen mit niedrigen Gehältern zufrieden zu sein, da es nur um das Überleben geht. Die Unterhaltungsindustrie bietet billige Unterhaltung, von einem einwöchigen Urlaub am Meer bis zu Drogen, die einen die Realität vergessen lassen.</span>\n<span class=\"para\">Die erste Generation, die weder das österreichisch-ungarische Kaiserreich noch Jugoslawien kannte und die in der Republik Serbien aufgewachsen ist, hat bereits die Universitäten im ganzen Land betreten. Die Ursachen der Jugendkrise müssen jedoch woanders gesucht werden, nicht in Jugoslawien oder Wien. Was bedeutet diese Stagnation wirklich in einem Land, in dem bis vor kurzem junge Menschen weitgehend gegen Milošević und seine Diktatur opponierten? Die größte Verantwortung liegt im Schulsystem, das völlig verwüstet ist. Ein Polizeibeamter, der anonym bleiben möchte, gestand mir, dass die Polizei in den letzten 20 Jahren begonnen hat, die Diplome zu überwachen, die von Studenten an öffentlichen Universitäten erworben wurden. Mehr als 40 Prozent von ihnen sind gekauft oder mit Bestechung erhalten. „Wir sind so verzweifelt, dass wir nicht wissen, was wir tun sollen. Die gesamte Polizeikraft des Landes würde nicht ausreichen, um Ordnung an den Universitäten des Landes zu schaffen und echte Diplome von gefälschten zu unterscheiden“, sagt der Polizeibeamte.</span>\n<span class=\"para\">Die Grundbildung ist noch schlechter als die Sekundarbildung. Serbien steht seit vielen Jahren am Ende der PISA-Rankings (des OECD-Programms zur Bewertung des Lese- und Schreibniveaus von 15-Jährigen). Mehr als die Hälfte der serbischen Bürger ist funktionell analphabetisch, d.h. sie können einen Text mittlerer Komplexität, wie einen Zeitungsartikel, nicht lesen und verstehen. Die Opposition weiß nicht, wie sie mit diesem Teil der Bevölkerung sprechen soll, der leichte Beute für die nationalistischen und populistischen Äußerungen von Vučić und seinen Verbündeten ist.</span>\n<span class=\"para\">Auf diese Weise wird eine riesige Klassenkluft reproduziert. Junge Menschen aus guten Familien, die ebenfalls müde und unmotiviert sind, verlassen massenhaft ihre Heimat und gehen woanders hin, hauptsächlich in den Westen, wo sie ihre Ausbildung fortsetzen, Arbeit und eine zufriedenstellende soziale Rolle finden können. Schließlich ist Österreich weniger als 500 Kilometer von Belgrad entfernt. Die Ärmsten bleiben und überleben, so gut sie können, auf der Grundlage der Werte und Modelle, die von den dominierenden Klassen bereitgestellt werden. Dies sind wiederum die nationalistischen Modelle der 1990er Jahre. Es ist wahr, dass die serbische Gesellschaft seitdem ständigen Erschütterungen, Gewalt und verbaler Intoleranz ausgesetzt ist, die anscheinend von mehr als nur der jüngeren Generation inspiriert sind. Die nationalistische Rhetorik des ehemaligen Diktators Milošević ist auf allen Ebenen des öffentlichen Diskurses noch zu hören.</span>\n<span class=\"para\">Die nationalistischen Ideologien, die aus den 1990er Jahren geerbt wurden, werden durch die typischen Werte des Neoliberalismus ergänzt, die das Land seit dem Ende der letzten Balkankriege mit offenen Armen angenommen hat: Wettbewerb, Verachtung für die Schwächsten und Bereicherung um jeden Preis. Diese beiden Modelle, obwohl sie scheinbar gegensätzlich sind, sind in der Tat kohärent. Die serbische Jugend lebt in einer Art schizophrenen Blase, in der die Verteidigung und Verherrlichung nationaler Überlegenheit auf die Verfolgung von Reichtum und sozialem Erfolg trifft und sich mit ihr verbindet. Der absolute Herrscher des Landes, Aleksandar Vučić, hat es geschafft, diese Widersprüche zu versöhnen, weil er die vollständige Kontrolle über das öffentliche Leben des Landes hat.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Dieser Text basiert auf einem Vortrag, der beim Nida Forum gehalten wurde, das am 6. und 7. September in Nida, Litauen, im Geschichtsmuseum der Kurischen Nehrung stattfand. Das Forum wird vom Thomas Mann Kulturzentrum organisiert.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> ist ein serbisch-italienischer Journalist, Essayist, Schriftsteller, Reporter und akademischer Forscher. Seit 2007 lebt er in Serbien und arbeitet als Assistenzprofessor für italienische Sprache und Literatur an der Philosophischen Fakultät der Universität Novi Sad. Er hat einen Doktortitel von der Universität La Sapienza in Rom. Seine journalistische Arbeit konzentriert sich auf Länder, in denen Kulturen aufeinandertreffen und manchmal Nationen aufeinanderprallen.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"el": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Πρέπει να ειπωθεί ότι οι Βρυξέλλες, ειδικά τα τελευταία χρόνια, δεν έχουν κάνει πολλά για τη δημοτικότητά τους στη Σερβία. Η ΕΕ δεν είναι μόνο ο νούμερο ένα εμπορικός εταίρος της Σερβίας, αλλά και ο μεγαλύτερος δωρητής της, με τέσσερα δισεκατομμύρια ευρώ που έχουν δοθεί από το 2000, σε σύγκριση με 31,4 εκατομμύρια ευρώ από την Κίνα στη δεύτερη θέση. Όσον αφορά τη Ρωσία, δεν υπάρχουν πραγματικά δεδομένα για το θέμα, αλλά η Μόσχα δεν είναι καν στην πρώτη δεκάδα των μεγαλύτερων δωρητών. Παρ' όλα αυτά, οι απλοί Σέρβοι πιστεύουν ότι είναι η Ρωσία που βοηθά τη Σερβία περισσότερο, συμπεριλαμβανομένης της οικονομικής βοήθειας.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Το φαινόμενο Vučić</strong></span>\n<span class=\"para\">Υπάρχει μια άλλη, καθαρά σερβική, αντίφαση: η κυβερνητική πολιτική τάξη, υπό την ηγεσία του προεδρου Αλεξάνταρ Vučić, προωθεί μια βαθιά νεοφιλελεύθερη εσωτερική πολιτική ενώ ταυτόχρονα καταφέρνει να παρουσιάζεται στο κοινό ως μια πολύ υπεύθυνη πολιτική τάξη, που προσπαθεί να διατηρήσει το σερβικό έθνος και να φροντίσει το δημόσιο συμφέρον. Με αυτόν τον τρόπο, ο Vučić είναι παρόμοιος με τον Αλεξάντρ Λουκασένκο της Λευκορωσίας, αλλά είναι αυτός που δεν υπερασπίζεται τα εθνικά περιουσιακά στοιχεία και αντ' αυτού πουλάει ό,τι μπορεί. Για παράδειγμα, είναι έτοιμος να πουλήσει ολόκληρη τη κεντρική Σερβία στη πολυεθνική Rio Tinto για την εξόρυξη λιθίου.</span>\n<span class=\"para\">Το κόμμα του Vučić είναι στην εξουσία από το 2012, δώδεκα μακροχρόνια χρόνια κατά τα οποία ο πρόεδρος έχει οικοδομήσει ένα εξαιρετικά ισχυρό και πολύ σταθερό πολιτικό σύστημα. Ο Vučić έγινε ο απόλυτος κυρίαρχος της Σερβίας σε μια εποχή που η Δύση (πρωτίστως οι ΗΠΑ και η Γερμανία της Άνγκελα Μέρκελ) απογοητεύτηκε από τον νυν πρόεδρο Μπόρις Τάντιτς, ο οποίος ήταν υπεύθυνος για την αποτυχία επίλυσης του ζητήματος του Κοσόβου και δεν είχε τη δυνατή υποστήριξη του εκλογικού σώματος. Τότε, η μόνη πραγματική εναλλακτική ήταν το Ριζοσπαστικό Κόμμα του πολέμου εγκληματία Βόισλαβ Σέσελι. Χάρη στην πολιτική εργασία των δυτικών διπλωματών, ο Τομισλάβ Νίκολιτς και ο Αλεξάνταρ Vučić αποχώρησαν από τους Ριζοσπάστες και ίδρυσαν το Σερβικό Προοδευτικό Κόμμα, SNS, με βάση το οποίο κέρδισαν τις προεδρικές εκλογές του 2012. Ο Νίκολιτς έγινε πρόεδρος, αλλά πίσω του ο Vučić κυβερνούσε, υποσχόμενος στη Δύση ότι θα λύσει το ζήτημα του Κοσόβου.</span>\n<span class=\"para\">Ο Vučić τυπικά έγινε πρόεδρος το 2017 αλλά de facto είναι ο πιο ισχυρός άνθρωπος στην πολιτική της Σερβίας από το 2012. Υπό τον Σλόμπονταν Μιλόσεβιτς, ο Vučić ήταν υπουργός πληροφόρησης και ένας από τους αρχιτέκτονες της εθνο-εθνικιστικής προπαγάνδας εκείνων των χρόνων. Ακολούθησαν χρόνια ισορροπίας μεταξύ της Δύσης και των απαιτήσεων της Ρωσίας και της Κίνας, πριν τελικά επιτευχθεί μια συμφωνία συμφιλίωσης με τη μορφή της συμφωνίας που υπογράφηκε στις Βρυξέλλες με τους εκπροσώπους των Αλβανών του Κοσόβου. Κατά τη διάρκεια αυτών των χρόνων εξουσίας, ο Vučić γινόταν όλο και πιο ισχυρός μέχρι που έγινε ο απόλυτος κυρίαρχος της Σερβίας. Αυτό κατέστη δυνατό χάρη στη μηχανή του SNS, ενός κόμματος με ισχυρή ιεραρχική δομή με τον Vučić στην κορυφή. Κάθε θέση στη δημόσια υπηρεσία είναι κρατημένη για εκείνους που φέρνουν επιπλέον ψήφους στην κυβερνητική συμμαχία (η οποία περιλαμβάνει επίσης τους σοσιαλιστές του Ίβιτσα Ντάτσιτς, τον μακροχρόνιο πολιτικό που υπηρέτησε ποτέ στις χώρες της πρώην Γιουγκοσλαβίας).</span>\n<span class=\"para\">Κάθε κρατική υπηρεσία, από τα νοσοκομεία μέχρι τα πανεπιστήμια, ελέγχεται αυστηρά από το κόμμα και ακολουθεί τη σιδηρά λογική του απολυταρχισμού. Οι επικεφαλής των εταιρειών διορίζονται από την ηγεσία του SNS και μπορούν να δρουν ως απόλυτοι άρχοντες στην υπηρεσία που ελέγχουν. Στην πραγματικότητα, είναι μικροί \"Vučić\". Τα κόμματα της αντιπολίτευσης μένουν με ψίχουλα, όπως και οι ανθρωπιστικές σχολές, αλλά τίποτα θεμελιωδώς δεν αλλάζει. Αυτοί οι ηγέτες υιοθετούν επίσης τη λογική της απόλυτης εξουσίας και δεν διαφέρουν από τον Vučić και \"τους ανθρώπους του\" (η σχολή όπου εργάζομαι έχει τον ίδιο κοσμήτορα εδώ και 18 χρόνια. Δεν το έχω δει πουθενά, ούτε στις χώρες της Κεντρικής Ασίας, ούτε στη Ρωσία και ούτε στη Λευκορωσία).</span>\n<span class=\"para\">Οι διανοούμενοι και οι καθηγητές πανεπιστημίου είναι σιωπηλοί και, ακολουθώντας μια εταιρική λογική παρόμοια με αυτή που προωθούσε ο Μουσολίνι στην Ιταλία τη δεκαετία του 1930, συμμετέχουν στο σύστημα διακυβέρνησης και λαμβάνουν χρήματα από το κράτος μέσω ερευνητικών προγραμμάτων και κρατικής χρηματοδότησης, αρκεί να μην παρεμβαίνουν στην κυβέρνηση. Εν τω μεταξύ, όποιος εμποδίζει την κυβέρνηση πρέπει να φύγει, με τη γραφειοκρατική μηχανή να ρίχνει τη δυσοίωνη σκιά της πάνω τους. Οι περισσότεροι διαφωνούντες – ακόμη και αυτοί που απλώς αρνούνται να συμμετάσχουν σε αυτό το σύστημα διακυβέρνησης – μεταναστεύουν ήσυχα στο εξωτερικό, στη Δύση.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Χαρούμενοι και Ροζ</strong></span>\n<span class=\"para\">Εν τω μεταξύ, η κυβερνητική τάξη έχει πλουτίσει υπερβολικά από τη διαφθορά και τις συμφωνίες με δυτικούς και ανατολικούς εταίρους, όπως η παραχώρηση του αεροδρομίου του Βελιγραδίου στην γαλλική εταιρεία Vinci; η κατασκευή της ελίτ γειτονιάς Βελιγράδι-στο-Νερό (<em>Beograd na vodi</em>) από μια εταιρεία από τα Ηνωμένα Αραβικά Εμιράτα; και η σύμβαση υψηλής ταχύτητας σιδηροδρόμου Βελιγράδι-Βουδαπέστη με κινεζικές και ρωσικές εταιρείες. Αυτές είναι μόνο μερικές από τις συμφωνίες που έγιναν με ξένους επιχειρηματίες, οι οποίες ακολούθησαν μια σειρά από απάτες. Οι συμβάσεις με ξένες εταιρείες είναι συχνά κρατικά μυστικά, οπότε δεν είναι γνωστό ποιο είναι πραγματικά το εξωτερικό χρέος της Σερβίας. Ένα παράδειγμα αφορά την αυτοκινητοβιομηχανία Fiat, η οποία έλαβε εντυπωσιακή κρατική χρηματοδότηση για να μεταφέρει ένα από τα εργοστάσιά της στην σερβική πόλη Κραγκούγιεβατς. Για αυτόν τον λόγο, η Δύση (ιδίως η ΕΕ) έχει επικρίνει τον Vučić και τον έχει αποκαλέσει αυτόν, αλλά τουλάχιστον προς το παρόν δεν έχει καμία πρόθεση να αποσύρει την πολιτική της υποστήριξη.</span>\n<span class=\"para\">Γιατί ο πρόεδρος απολαμβάνει ακόμα τη συμπάθεια της πλειοψηφίας του σερβικού πληθυσμού; Ο θεσμικός έλεγχος και ο πελατειακός χαρακτήρας είναι κλειδιά, αλλά ακόμη πιο σημαντικός είναι ο ρόλος των μέσων ενημέρωσης, ιδίως των δύο ιδιωτικών τηλεοπτικών καναλιών \"Ροζ\" και \"Χαρούμενοι\", που εξασφαλίζουν υποστήριξη ψηφοφόρων για το κυβερνών κόμμα και τον Vučić. Ο δημοσιογράφος και πολιτικός αναλυτής Μπόρις Βάργκα <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">σημειώνει</a> ότι στη Σερβία, ο ρόλος της κρατικής RTS δεν έχει υπήρξε ποτέ κρίσιμος στην επίτευξη και αναπαραγωγή της συναίνεσης. Το μοντέλο της ιδιωτικής τηλεόρασης ως κύριου κινητήρα προπαγάνδας έχει προωθηθεί από την εποχή του Μιλόσεβιτς, καθώς αποφεύγει την κριτική από την αντιπολίτευση και διεθνείς οργανισμούς.</span>\n<span class=\"para\">Η κρατική τηλεόραση παραμένει σχετικά ελεύθερη και αυτό δεν εμποδίζει την κυβερνητική τάξη, καθώς ο πληθυσμός παρακολουθεί κυρίως άλλους σταθμούς που προσελκύουν τις μάζες χάρη στη διαδεδομένη χρήση παραπληροφόρησης όπως τα ριάλιτι σόου. Οι κύριοι ιδιωτικοί τηλεοπτικοί σταθμοί είναι οι Ροζ, που ανήκει στον μεγιστάνα Ζέλικο Μίτροβιτς (ο οποίος είναι μουσικός, βιομήχανος, κατασκευαστής drones, εφευρέτης και εθισμένος στην κοκαΐνη), και Χαρούμενοι, αρχικά ένα παιδικό τηλεοπτικό κανάλι, το οποίο έχει παράνομα μετατραπεί σε ένα πολύ ισχυρό εργαλείο πολιτικής προπαγάνδας. Ο διευθυντής του Χαρούμενοι είναι ο δημοσιογράφος Μίλομιρ Μάριτς, και ο τακτικός καλεσμένος και σχολιαστής του είναι ο πολέμιος εγκληματίας και βουλευτής Βόισλαβ Σέσελι. Η κυβερνητική ομάδα χρησιμοποιεί το Χαρούμενοι και το Ροζ για να διαδώσει τους μονολόγους της, και από τα στούντιο των δύο σταθμών του Βελιγραδίου ο Vučić επιτίθεται τακτικά στα μικρά μέσα της αντιπολίτευσης και αποδομεί τους πολιτικούς αντιπάλους. Το Χαρούμενοι και το Ροζ είναι οι πιο παρακολουθούμενοι τηλεοπτικοί σταθμοί σε πόλεις και χωριά, αλλά εκτός από αυτούς υπάρχουν δεκάδες ιδιωτικοί σταθμοί που ελέγχονται από την κρατική τηλεπικοινωνιακή εταιρεία Telekom Srbija, η οποία σταδιακά επεκτείνει τον έλεγχό της στις συχνότητες.</span>\n<span class=\"para\">Οι διαφορές μεταξύ της αστικής και της αγροτικής Σερβίας είναι δραματικές, τόσο οικονομικά όσο και πολιτιστικά. Αυτοί οι σταθμοί διεισδύουν εκεί όπου επικρατεί η φτώχεια και η έλλειψη γνώσης. Περίπου το 6,9 τοις εκατό του σερβικού πληθυσμού ζει σε απόλυτη φτώχεια, ενώ το 29,8 τοις εκατό βρίσκεται σε κατάσταση που ορίζεται ως σοβαρή, στα όρια της φτώχειας και σε κίνδυνο κοινωνικού αποκλεισμού (δηλαδή αυτοί οι άνθρωποι μόλις τα βγάζουν πέρα). Αυτά είναι πολύ υψηλά νούμερα, ειδικά αν ληφθεί υπόψη ότι ο μέσος μισθός (Φεβρουάριος 2023) στη Σερβία είναι μόλις περίπου 600 ευρώ το μήνα και ο πληθωρισμός είναι 16 τοις εκατό. Η Σερβία είναι μία από τις φτωχότερες χώρες της Ευρώπης και ο πληθυσμός ξοδεύει σχεδόν τα πάντα όσα κερδίζει σε τρόφιμα. Μια πραγματική μεσαία τάξη υπάρχει μόνο στη Νόβι Σαντ και το Βελιγράδι. Η αντιπολίτευση έχει δύο τηλεοπτικά κανάλια, το N1 και το Nova S, που ανήκουν στην αμερικανική United Media, τα οποία μεταδίδουν μόνο μέσω της διαδικτυακής πλατφόρμας SBB: αυτό σημαίνει ότι η πλειοψηφία του πληθυσμού δεν έχει πρόσβαση σε αυτά τα κανάλια.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Πηγές αλλαγής ή αστάθειας;</strong></span>\n<span class=\"para\">Η Βοϊβοντίνα είναι μια πολυεθνική περιοχή της Σερβίας με έως και 28 εθνότητες, πολλές γλώσσες και πολλές κουλτούρες. Το γιουγκοσλαβικό σύνταγμα του 1974 παραχώρησε στην επαρχία αυτονομία κατά την προηγούμενη εποχή. Στη δεκαετία του 1990, ο Μιλόσεβιτς κατήργησε την αυτονομία της, και μόνο το 2001, όταν ψηφίστηκε ο λεγόμενος \"Νόμος Omnibus\", αποκαταστάθηκε η μοναδική κατάσταση της περιοχής. Ωστόσο, αυτό υπάρχει μόνο στα χαρτιά. Η Σερβία είναι ακόμα μια πολύ κεντρική χώρα, με όλες τις αποφάσεις να λαμβάνονται αποκλειστικά στο Βελιγράδι.</span>\n<span class=\"para\">Η Βοϊβοντίνα θεωρείται η πλουσιότερη περιοχή της Σερβίας, αν και ουσιαστικά χάνει αυτή την κατάσταση. Οι τοπικοί Ούγγροι, ειδικά οι νέοι Ούγγροι, μετακομίζουν στην Ουγγαρία για να σπουδάσουν και να εργαστούν. Οι τοπικοί Ρουμάνοι έχουν σχεδόν εξαφανιστεί από το Μπανάτ (το ρουμανικό όνομα για την περιοχή) και άλλες εθνότητες ζουν στη γη τους, αλλά δεν παίζουν κανένα ρόλο σε πολιτικό και θεσμικό επίπεδο στη Δημοκρατία της Σερβίας. Σύμφωνα με τον ιστορικό Μπόρις Μάσιτς, η διαδικασία της \"Σαβοποίησης\" [αναφερόμενη στον Άγιο Σάββα, τον προστάτη άγιο της Σερβικής Ορθόδοξης Εκκλησίας, του οποίου η λατρεία είναι ένα σημαντικό μέρος της ιδέας της Μεγάλης Σερβίας] και η διαδικασία της \"Σερβοποίησης\" είναι τώρα σε εξέλιξη στη Βοϊβοντίνα. Η περιφερειακή πρωτεύουσα, Νόβι Σαντ, βιώνει μια χωρίς προηγούμενο \"ουρβικίδα\". Η κατασκευή πραγματοποιείται όπου είναι δυνατόν, ακόμη και εκεί όπου δεν θα έπρεπε, και οι περιβαλλοντικές διαμαρτυρίες καταστέλλονται με βία.</span>\n<span class=\"para\">Ωστόσο, υπάρχουν ακόμα μερικά καλά πράγματα. Για παράδειγμα, η περιφερειακή Ραδιοτηλεόραση Βοϊβοντίνα (RT Vojvodina) διατηρεί μια πολυγλωσσική δομή και πολλές άλλες ραδιοτηλεοπτικές εταιρείες (π.χ. η περιφερειακή RTV Koper της Σλοβενίας) επισκέπτονται συχνά τα κεντρικά γραφεία της RT Vojvodina για να μάθουν πώς να δημιουργήσουν πολυγλωσσική τηλεόραση.</span>\n<span class=\"para\">Θα μπορέσει η αντιπολίτευση να επωφεληθεί από την επιτυχία των μηνιαίων διαδηλώσεων και να δημιουργήσει μια πολιτική εναλλακτική στον Vučić; Είναι απίθανο να συμβεί αυτό. Στην πραγματικότητα, υπάρχει έλλειψη προσωπικοτήτων με υψηλές ηθικές αξίες που θα μπορούσαν να ενώσουν τα κόμματα που αντιτίθενται στον Vučić. Αυτές οι ομάδες είναι βαθιά διαιρεμένες μεταξύ τους. Δεξιά είναι ο Μπόσκο Ομπράντοβιτς και οι κινήσεις του <em>Dveri</em> (Πόρτες) και <em>Zavetniki</em> (Ομολογητές), που υποστηρίζουν μια εθνικιστική πολιτική αντάξια του Ιταλικού Φασιστικού Κόμματος της αρχής της δεκαετίας του 1930. Αριστερά είναι οικολογικές κινήσεις και πολιτικές οργανώσεις που δεν βρίσκουν κοινή γλώσσα και δεν ενώνονται με μια πολιτική πλατφόρμα.</span>\n<span class=\"para\">Η αντιπολίτευση ελπίζει ότι η Δύση θα βρει μια εναλλακτική στον Vučić, και αυτό θα μπορούσε να συμβεί στο μέλλον, αλλά υπάρχει ο κίνδυνος ο νέος πρόεδρος, όποιος και αν είναι, να εκπροσωπήσει τα συμφέροντα ξένων στη χώρα αντί του σερβικού λαού. Το κράτος, λοιπόν, είναι ο ίδιος ο Vučić, ο μόνος πολιτικός με συγκεκριμένη εμπειρία διακυβέρνησης. Αυτό αποδείχθηκε από την πρόσφατη επίσκεψη του Γερμανού καγκελάριου Όλαφ Σολτς στο Βελιγράδι στα τέλη Ιουνίου 2024. Ο Σολτς έφτασε απροσδόκητα στη Σερβία για να πείσει τον Vučić να ανοίξει ορυχεία λιθίου στη μέση της Σερβίας, σε μια περιοχή που (ήταν) φυσικό καταφύγιο. Τρία χρόνια πριν, οι Σέρβοι διαμαρτύρονταν ήδη κατά του ανοίγματος αυτών των ορυχείων από την πολυεθνική Rio Tinto. Αν και ο πρόεδρος υποσχέθηκε ότι τα ορυχεία δεν θα ανοίξουν, η πίεση από τη Δύση ανάγκασε τον Vučić να αλλάξει γνώμη. Ο πληθυσμός διαμαρτύρεται ξανά, και η προευρωπαϊκή αντιπολίτευση αισθάνεται γελοία και στερημένη από την υποστήριξη των Βρυξελλών στη μάχη της κατά της αυταρχίας του Vučić. Ταυτόχρονα, ο πληθυσμός χάνει σταδιακά την εμπιστοσύνη του στο σχέδιο ευρωπαϊκής ολοκλήρωσης.</span>\n<span class=\"para\">Εν τω μεταξύ, το Κρεμλίνο συνεχίζει να εκμεταλλεύεται την κατάσταση για να δημιουργήσει αστάθεια στα Βαλκάνια. Ο Ρώσος πρέσβης στο Βελιγράδι, Αλεξάντερ Μποχάν-Χάρτσενκο, κάνει τακτικά δηλώσεις στον προκυβερνητικό σερβικό τύπο και κατηγορεί τη Δύση ότι οργανώνει συγκρούσεις και διαδηλώσεις στο Κόσοβο και τη Μετόχια ταυτόχρονα, προκειμένου να προκαλέσει μια πραγματική \"Σερβική Άνοιξη\".</span>\n<span class=\"para\">Αυτό είναι ένα σαφές σήμα προς τον Vučić: η Ρωσία είναι στο πλευρό σου και αν είσαι και εσύ με το μέρος μας, θα σε υπερασπιστούμε. Για να ισορροπήσει περαιτέρω μεταξύ Ανατολής και Δύσης, ο Vučić επιστρέφει στις παλιές και αποτελεσματικές πολιτικές του εθνικισμού και του Κοσόβου. Όποτε υπάρχουν θεσμικά προβλήματα, ο Σέρβος πρόεδρος προκαλεί μια σειρά διαδηλώσεων στην Κοσόβσκα Μιτρόβιτσα. Στη συνέχεια δημιουργούνται νέα προβλήματα και νέες εντάσεις διαχέονται τεχνητά. Ωστόσο, το παιχνίδι με τη φωτιά πάντα ενέχει κινδύνους: μια αναζωπύρωση του εθνικιστικού εξτρεμισμού στην περιοχή δεν μπορεί να αποκλειστεί. Η βία θα μπορούσε να ξεσπάσει στο Κόσοβο και τη Μετόχια, στη συνέχεια να ξεχυθεί στα σύνορα της Σερβίας και ακόμη και να προκαλέσει μια έκρηξη στη Βοσνία και Ερζεγοβίνη, μια εθνοτικά διαιρεμένη και θεσμικά δυσλειτουργική χώρα.</span>\n<span class=\"para\">Μέχρι στιγμής, ο Vučić έχει καταφέρει να τοποθετηθεί ως ο εγγυητής της Συμφωνίας του Ντέιτον και της ακεραιότητας της Ομοσπονδίας της Βοσνίας και Ερζεγοβίνης, αλλά δεν υπάρχει τίποτα που να λέει ότι μια μέρα δεν θα μπορέσει να ελέγξει την κατάσταση και να καταστείλει τη βία. Το Κρεμλίνο περιμένει απλώς μια τέτοια ευκαιρία για να διεισδύσει τελικά στα Βαλκάνια και να προκαλέσει χάος στην Ευρώπη.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Εμπόδια στην αλλαγή</strong></span>\n<span class=\"para\">Για να κατανοήσουμε καλύτερα αυτή τη σύνθετη και πολύ ενδιαφέρουσα χώρα, πρέπει να εστιάσουμε στους ανθρώπους και την καθημερινή τους ζωή. Όπως αναφέρθηκε προηγουμένως, υπάρχει ένα τεράστιο χάσμα μεταξύ των Σέρβων που ζουν στις πόλεις και των Σέρβων που ζουν σε μικρές πόλεις και αγροτικές περιοχές. Στις πόλεις, η σερβική κοινωνία είναι μάλλον σχιζοφρενική: αναζητά ένα δυτικό, νεοφιλελεύθερο μοντέλο ζωής, επικεντρωμένο στην αναζήτηση προσωπικού πλούτου, ενώ ταυτόχρονα θέλει να διατηρήσει τις παραδοσιακές εθνικιστικές αξίες του 19ου αιώνα. Σε αυτό το σημείο, η σερβική κοινωνία είναι ταυτόσημη σε κάθε πτυχή με τη ρωσική κοινωνία: εγωιστική και άπληστη για πλούτο, αλλά έτοιμη να στείλει νέους (φτωχούς) ανθρώπους στον πόλεμο για να υπερασπιστούν τις εθνικές αξίες και να τιμωρήσουν τους εχθρούς. Εν τω μεταξύ, η φτώχεια και η απόλυτη άγνοια κυριαρχούν στην σερβική ύπαιθρο.</span>\n<span class=\"para\">Για να σας δώσω μια ιδέα της κατάστασης, εδώ είναι μερικά νούμερα: σε μια χώρα με λιγότερους από πέντε εκατομμύρια κατοίκους, υπάρχουν περίπου 700.000 άνθρωποι <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">χωρίς δόντια</a>. Από ανάγκη, όχι από ευκαιρία, αυτοί οι άνθρωποι κατανοούν την πολιτική ως μια σύμβαση με τις κυρίαρχες τάξεις: σου δίνω μια ψήφο, μου δίνεις μια δουλειά; μπορείς να κλέβεις και να πλουτίζεις, αλλά μπορείς να μου παρέχεις το καθημερινό μου ψωμί, καφέ και τσιγάρα. Τα πολιτικά κόμματα της αντιπολίτευσης δεν μπορούν και δεν ξέρουν πώς να μιλήσουν σε αυτούς τους ανθρώπους: τους κοροϊδεύουν, αλλά δεν καταλαβαίνουν ότι έχουν να κάνουν με ανθρώπους που μόλις τα βγάζουν πέρα. Αυτοί οι άνθρωποι απαιτούν συγκεκριμένες απαντήσεις, όχι υποσχέσεις για θεσμικές μεταρρυθμίσεις, ένταξη στην ΕΕ και τα λοιπά.</span>\n<span class=\"para\">Λόγια για τη δημοκρατία δεν είναι αρκετά για κανέναν. Ο Vučić, εν τω μεταξύ, συχνά απευθύνεται στον λαό, πηγαίνει στα χωριά (όπως ο Λουκασένκο στη Λευκορωσία) και υπόσχεται να λύσει τα καθημερινά τους προβλήματα (και συχνά το κάνει). Δεν εξηγείς σε ανθρώπους που μόλις τα βγάζουν πέρα ότι τα προβλήματα αποχέτευσης ή οι προβλήματα δρόμων είναι για τις αρμόδιες αρχές να τα λύσουν. Αυτό που έχει σημασία για αυτούς είναι ότι τα προβλήματα λύνονται το συντομότερο δυνατό. Γι' αυτό ψηφίζουν τον Vučić, γιατί υπάρχει πάντα η ελπίδα ότι θα εμφανιστεί αυτοπροσώπως στα χωριά τους και θα τους βοηθήσει να λύσουν συγκεκριμένα προβλήματα.</span>\n<span class=\"para\">Οι διανοούμενοι, ειδικά οι συγγραφείς, είναι ένα άλλο μεγάλο εμπόδιο στην αλλαγή στη Σερβία. Οι περισσότεροι από αυτούς ζουν ακόμα στον 19ο αιώνα και αναζητούν έναν σημαντικό ρόλο στην κοινωνία. Θα ήθελαν να παίξουν ενεργό ρόλο στην πολιτική σφαίρα και θα ήθελαν ακόμα να είναι αυτοί που δημιουργούν ιδεολογίες για τους ανθρώπους. Ένα καλό παράδειγμα είναι ο Ντόμπριτσα Τσόσιτς, ο οποίος ήταν συγγραφέας και πρωθυπουργός υπό τον Μιλόσεβιτς. Είναι σαφές ότι δεν πέτυχε τίποτα συγκεκριμένο αλλά χρησιμοποιήθηκε απλώς από τον Μιλόσεβιτς για τους δικούς του σκοπούς. Ακόμα και οι διανοούμενοι της αντιπολίτευσης θα ήθελαν να επιστρέψουν στον παλιό τους ρόλο ως ιδεολόγοι: ένας φίλος μου ποιητής (από την αντιπολίτευση) μου ομολόγησε πρόσφατα ότι είναι νοσταλγικός για την εποχή που οι ποιητές εκτιμούνταν και συμμετείχαν στη λήψη πολιτικών αποφάσεων.</span>\n<span class=\"para\">Ο ρόλος του πολιτικού διανοούμενου είναι τώρα παρωχημένος, και δεν θα πρέπει να είμαστε νοσταλγικοί για εκείνες τις εποχές. Οι Σέρβοι διανοούμενοι αγαπούν πολύ το έθνος τους, αλλά όχι τους ανθρώπους που το απαρτίζουν, γιατί δεν τους γνωρίζουν και δεν θέλουν να τους γνωρίσουν. Ένας πολύ διάσημος συγγραφέας μου είπε ειλικρινά ότι ο ρόλος του είναι να χρησιμοποιεί τα μυθιστορήματά του για να παρακινήσει τους ανθρώπους να πάνε στο Κόσοβο και να πάνε στον πόλεμο, ενώ αυτός κάθεται στο γραφείο του και γράφει γι' αυτούς.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Κληρονομημένος εθνικισμός</strong></span>\n<span class=\"para\">Οι νέοι ζουν σε μια φούσκα. Τελείως αποσυνδεδεμένοι από τον κόσμο γύρω τους, σπάνια αναπτύσσουν μια κριτική συνείδηση για τον εαυτό τους. Είναι παθητικοί και αισθάνονται μη αποδεκτοί. Οι απόφοιτοι ανθρωπιστικών σπουδών εργάζονται κυρίως στα κέντρα εξυπηρέτησης δυτικών εταιρειών, απαντώντας σε κλήσεις πλούσιων δυτικών όταν έχουν προβλήματα με μια διαδικτυακή παραγγελία ή ένα ψυγείο που μόλις αγόρασαν. Φαίνεται ότι είναι ικανοποιημένοι με χαμηλούς μισθούς, καθώς πρόκειται για επιβίωση. Η βιομηχανία ψυχαγωγίας παρέχει φθηνή ψυχαγωγία, από διακοπές μιας εβδομάδας στη θάλασσα μέχρι ναρκωτικά που σε κάνουν να ξεχνάς την πραγματικότητα.</span>\n<span class=\"para\">Η πρώτη γενιά που δεν γνώρισε ούτε την Αυστροουγγαρία ούτε τη Γιουγκοσλαβία, και που μεγάλωσε στη Δημοκρατία της Σερβίας, έχει ήδη εισέλθει στα πανεπιστήμια σε όλη τη χώρα. Ωστόσο, οι αιτίες της κρίσης των νέων πρέπει να αναζητηθούν αλλού, όχι στη Γιουγκοσλαβία ή τη Βιέννη. Τι σημαίνει πραγματικά αυτή η στασιμότητα σε μια χώρα όπου, μέχρι πολύ πρόσφατα, οι νέοι αντιτάσσονταν σε μεγάλο βαθμό στον Μιλόσεβιτς και τη δικτατορία του; Η μεγαλύτερη ευθύνη ανήκει στο σχολικό σύστημα που είναι εντελώς κατεστραμμένο. Ένας αστυνομικός, που επιθυμεί να παραμείνει ανώνυμος, μου ομολόγησε ότι τα τελευταία 20 χρόνια η αστυνομία έχει αρχίσει να παρακολουθεί τα πτυχία που αποκτούν οι φοιτητές στα δημόσια πανεπιστήμια. Πάνω από το 40 τοις εκατό από αυτά είναι αγορασμένα ή αποκτώνται με δωροδοκίες. \"Είμαστε τόσο απελπισμένοι που δεν ξέρουμε τι να κάνουμε. Ολόκληρη η αστυνομική δύναμη της χώρας δεν θα ήταν αρκετή για να φέρει τάξη στα πανεπιστήμια της χώρας και να διακρίνει τα γνήσια πτυχία από τα ψεύτικα,\" λέει ο αστυνομικός αξιωματούχος.</span>\n<span class=\"para\">Η πρωτοβάθμια εκπαίδευση είναι ακόμα χειρότερη από τη δευτεροβάθμια εκπαίδευση. Η Σερβία είναι εδώ και πολλά χρόνια στο πάτο των κατατάξεων PISA (του προγράμματος του ΟΟΣΑ για την αξιολόγηση του επιπέδου γραμματισμού των 15χρονων). Περισσότερο από το μισό των Σέρβων πολιτών είναι λειτουργικά αναλφάβητοι, δηλαδή δεν μπορούν να διαβάσουν και να κατανοήσουν ένα κείμενο μέτριας πολυπλοκότητας, όπως ένα άρθρο εφημερίδας. Η αντιπολίτευση δεν ξέρει πώς να μιλήσει σε αυτό το μέρος του πληθυσμού, το οποίο είναι εύκολη λεία για τις εθνικιστικές και λαϊκιστικές δηλώσεις του Vučić και των συμμάχων του.</span>\n<span class=\"para\">Με αυτόν τον τρόπο, αναπαράγεται μια τεράστια ταξική διαφορά. Οι νέοι από καλές οικογένειες, που είναι επίσης κουρασμένοι και χωρίς κίνητρα, φεύγουν μαζικά από τα σπίτια τους και πηγαίνουν αλλού, κυρίως στη Δύση, όπου μπορούν να συνεχίσουν την εκπαίδευσή τους, να βρουν δουλειά και έναν ικανοποιητικό κοινωνικό ρόλο. Άλλωστε, η Αυστρία είναι λιγότερο από 500 χιλιόμετρα από το Βελιγράδι. Οι φτωχότεροι μένουν και επιβιώνουν όσο καλύτερα μπορούν με βάση τις αξίες και τα μοντέλα που παρέχονται από τις κυρίαρχες τάξεις. Αυτά είναι, ξανά, τα εθνικιστικά μοντέλα της δεκαετίας του 1990. Είναι αλήθεια ότι από τότε η σερβική κοινωνία έχει υποστεί συνεχείς σπασμούς, βία και λεκτική μισαλλοδοξία, που φαίνεται να εμπνέονται από περισσότερους από τη νεότερη γενιά. Η εθνικιστική ρητορική του πρώην δικτάτορα Μιλόσεβιτς ακούγεται ακόμα σε όλα τα επίπεδα της δημόσιας συζήτησης.</span>\n<span class=\"para\">Οι εθνικιστικές ιδεολογίες που κληρονομήθηκαν από τη δεκαετία του 1990 συμπληρώνονται από τις τυπικές αξίες του νεοφιλελευθερισμού, τις οποίες η χώρα έχει αγκαλιάσει με ανοιχτές αγκάλες από το τέλος των τελευταίων Βαλκανικών πολέμων: ανταγωνισμός, περιφρόνηση για τους πιο αδύναμους και πλουτισμός με κάθε κόστος. Αυτά τα δύο μοντέλα, αν και φαινομενικά αντίθετα το ένα με το άλλο, είναι στην πραγματικότητα συνεκτικά. Η απόλυτη κυρίαρχος της χώρας, Αλεξάνταρ Vučić, έχει καταφέρει να συμφιλιώσει αυτές τις αντιφάσεις, γιατί έχει πλήρη έλεγχο της δημόσιας ζωής της χώρας.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Αυτό το κείμενο βασίζεται σε μια ομιλία που δόθηκε στο Φόρουμ Νίδα που πραγματοποιήθηκε στις 6-7 Σεπτεμβρίου στη Νίδα, Λιθουανία, στο Μουσείο Ιστορίας του Κουρονίου. Το φόρουμ οργανώνεται από το Πολιτιστικό Κέντρο Θόμας Μανν.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Κριστιάν Έτσερ</strong> είναι Σερβοϊταλός δημοσιογράφος, δοκιμιογράφος, συγγραφέας, ρεπόρτερ και ακαδημαϊκός ερευνητής. Από το 2007 ζει στη Σερβία και εργάζεται ως επίκουρος καθηγητής ιταλικής γλώσσας και λογοτεχνίας στη Φιλοσοφική Σχολή του Πανεπιστημίου Νόβι Σαντ. Κατέχει διδακτορικό από το Πανεπιστήμιο La Sapienza της Ρώμης. Η δημοσιογραφική του εργασία επικεντρώνεται σε χώρες όπου οι πολιτισμοί συναντώνται και μερικές φορές τα έθνη συγκρούονται.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"en": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">It has to be said that Brussels, especially in recent years, has not done very much for its popularity in Serbia. The EU is not only Serbia's number one trading partner but also its biggest donor, with four billion euros given since 2000, compared to 31.4 million euros from China in second place. As far as Russia is concerned, there are no real data on the subject, but Moscow is not even in the top ten largest donors. Nevertheless, ordinary Serbians believe that it is Russia that helps Serbia the most, including financially.</span>\n<span class=\"para\"><strong>The Vučić phenomenon </strong></span>\n<span class=\"para\">There is another, purely Serbian, contradiction: the ruling political class, led by President Aleksandar Vučić, promotes a deeply neoliberal domestic policy while at the same time manages to present itself to the public as a very responsible political class, striving to preserve the Serbian nation and to take care of the public. In this way, Vučić is similar to Belarus’s Alyaksandr Lukashenka, but one who does not defend national assets and instead sells everything he can. For example, he is prepared to sell the whole of central Serbia to the multinational Rio Tinto for lithium extraction.</span>\n<span class=\"para\">Vučić's party has been in power since 2012, twelve long years in which the president has built up an extraordinarily strong and very stable political system. Vučić became the absolute master of Serbia at a time when the West (above all the US and Angela Merkel's Germany) became disappointed with the incumbent Boris Tadić, who was guilty of failing to resolve the Kosovo issue and who did not have the strong support of the electorate. At that time, the only real alternative was the Radical Party of the war criminal Vojislav Šešelj. Thanks to the political work of western diplomats, Tomislav Nikolić and Aleksandar Vučić left the Radicals and founded the Serbian Progressive Party, SNS, on the basis of which they won the 2012 presidential elections. Nikolić became president, but behind him Vučić ruled, promising the West that he would solve the Kosovo issue.</span>\n<span class=\"para\">Vučić formally became president in 2017 but de facto he has been the most powerful man in Serbian politics since 2012. Under Slobodan Milošević, Vučić was minister of information and one of the architects of the ethno-nationalist propaganda of those years. Years of balancing between the West and the demands of Russia and China followed, before a reconciliation agreement was finally reached in the form of the agreement signed in Brussels with the Kosovo Albanian representatives. During these years of rule, Vučić grew stronger and stronger until he became the absolute master of Serbia. This was made possible by the SNS machine, a party with a strong hierarchical structure with Vučić at the top. Every post in the civil service is reserved for those who bring additional votes to the coalition government (which also includes the socialists of Ivica Dačić, the longest-serving politician ever in the countries of former Yugoslavia).</span>\n<span class=\"para\">Every state institution, from hospitals to universities, is strictly controlled by the party and follows the iron logic of absolutism. The heads of companies are appointed by the SNS leadership and can act as absolute rulers in the institution they control. In fact, they are little “Vučićs” themselves. The opposition parties are left with crumbs, much like the humanities faculties, but nothing fundamentally changes. These leaders also adopt the logic of absolute rule and are no different from Vučić and “his people” (the faculty where I work has had the same dean for 18 years. I have not seen this anywhere, not in the Central Asian countries, not in Russia and not in Belarus).</span>\n<span class=\"para\">Intellectuals and university professors are silent and, following a corporatist logic similar to that promoted by Mussolini in Italy in the 1930s, they participate in the system of government and receive money from the state through research projects and state funding, as long as they do not interfere with the government. Meanwhile, whoever obstructs the government must leave, with the bureaucratic machine casting its ominous shadow over them. Most dissidents – even those who simply refuse to take part in this system of government – quietly emigrate abroad, to the West.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Happy and Pink</strong></span>\n<span class=\"para\">Meanwhile, the ruling class has been enormously enriched by corruption and deals with western and eastern partners, such as the concession of Belgrade airport to the French company Vinci; the construction of the elite Belgrade-on-the-Water (<em>Beograd na vodi</em>) neighbourhood by a company from the United Arab Emirates; and the Belgrade-Budapest high-speed rail contract with Chinese and Russian companies. These are just a few of the deals made with foreign businessmen, which have been followed by a series of scams. Contracts with foreign companies are often state secrets, so it is not known what Serbia's foreign debt really is. One example involves the Fiat car industry group, which received impressive state funding to relocate one of its factories to the Serbian city of Kragujevac. For this reason, the West (especially the EU) has criticized Vučić and called him an autocrat, but at least for the time being it has no intention of withdrawing its political support.</span>\n<span class=\"para\">Why is the president still enjoying the sympathy of the majority of the Serbian population? Institutional control and clientelism are key, but even more important is the role of the media, in particular the two private TV channels \"Pink\" and \"Happy\", which ensure voter support for the ruling party and Vučić. The journalist and political analyst Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">points out</a> that in Serbia, the role of the state-owned RTS has never been crucial in achieving and reproducing consensus. The model of private television as the main engine of propaganda has been promoted as far back as Milošević, as it avoids criticism from the opposition and international organizations.</span>\n<span class=\"para\">State television does remain relatively free and this does not hinder the ruling class, as the population mainly follows other broadcasters which attract the masses thanks to the widespread use of paraphernalia such as reality shows. The main private TV channels are Pink, owned by the tycoon Željko Mitrović (who is a musician, industrialist, drone maker, inventor, and cocaine addict to boot), and Happy, originally a children's TV channel, which has illegitimately turned into a very powerful political propaganda tool. The director of Happy is the journalist Milomir Marić, and its regular guest and commentator is the war criminal and MP Vojislav Šešelj. The government team uses Happy and Pink to disseminate its monologues, and from the two broadcasters’ Belgrade studios Vučić regularly attacks the small opposition media and discredits political opponents. Happy and Pink are the most watched TV stations in towns and villages, but in addition to them there are dozens of private broadcasters controlled by the state-owned telecoms company Telekom Srbija, which is gradually expanding its control over the airwaves.</span>\n<span class=\"para\">The differences between urban and rural Serbia are dramatic, both economically and culturally. These channels penetrate where poverty and a lack of knowledge, prevails. Around 6.9 per cent of the Serbian population live in absolute poverty, while 29.8 per cent are in a situation defined as severe, on the verge of poverty and at risk of social exclusion (i.e. these people are barely making ends meet). These are very high figures, especially considering that the average wage (February 2023) in Serbia is only around 600 euros per month and inflation is 16 per cent. Serbia is one of the poorest countries in Europe and its population spends almost everything it earns on food. A real middle class exists only in Novi Sad and Belgrade. The opposition has two television channels, N1 and Nova S, owned by the American-based United Media, which only broadcast via the SBB internet platform: this means that the majority of the population does not have access to these channels.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Sources of change or instability?</strong></span>\n<span class=\"para\">Vojvodina is a multi-ethnic region of Serbia with as many as 28 nationalities, many languages and many cultures. The Yugoslav constitution of 1974 granted the province autonomy during the previous era. In the 1990s Milošević abolished its autonomy, and it was only in 2001 when the so-called \"Omnibus Law\" was adopted that the area’s unique status was restored. However, this only exists on paper. Serbia is still a highly centralized country, with all decisions being taken exclusively in Belgrade.</span>\n<span class=\"para\">Vojvodina is considered the richest region in Serbia, though it is essentially losing this status. Local Hungarians, especially young Hungarians, are relocating to Hungary to study and work. The local Romanians have almost disappeared from Banat (the Romanian name for the region) and other nationalities live on their own land, but play no role at the political and institutional level in the Republic of Serbia. According to the historian Boris Mašić, the process of “Saintsavization” [referring to Saint Sava, the patron saint of the Serbian Orthodox Church, whose cult is an important part of the idea of a Greater Serbia] and the process of “Serbianization” is now underway in Vojvodina. The regional capital, Novi Sad, is experiencing an unprecedented “urbicide”. Construction is taking place wherever possible, even where it should not be, and environmental protests are being suppressed with violence.</span>\n<span class=\"para\">However, there are still some good things. For example, the regional Radio Television Vojvodina (RT Vojvodina) maintains a multilingual structure and many other broadcasters (e.g. Slovenia's regional RTV Koper) often visit RT Vojvodina's headquarters in order to learn from it how to create multilingual television.</span>\n<span class=\"para\">Will the opposition be able to build on the success of the month-long demonstrations and create a political alternative to Vučić? It is unlikely that this will happen. In fact, there is a lack of personalities with high ethical values who could unite the parties opposed to Vučić. These groups are deeply divided amongst themselves. On the right are Boško Obradović and his movements <em>Dveri</em> (Doors) and <em>Zavetniki</em> (Confessors), which advocate for a nationalist policy worthy of the Italian Fascist Party of the early 1930s. On the left are ecological movements and civil organizations which do not find a common language and are not united by a political platform.</span>\n<span class=\"para\">The opposition hopes that the West will find an alternative to Vučić, and this could happen in the future, but there is a danger that the new president, whoever he or she may be, will represent the interests of foreigners in the country rather than the Serbian people. The state, then, is Vučić himself, the only politician with concrete experience of governance. This was demonstrated by the recent visit of German Chancellor Olaf Scholz to Belgrade at the end of June 2024. Scholz arrived unexpectedly in Serbia to persuade Vučić to open lithium mines in the middle of Serbia, in an area that (used to be) a nature reserve. Three years ago, Serbs were already protesting against the opening of these mines by the multinational Rio Tinto. Although the president promised that the mines would not be opened, pressure from the West forced Vučić to change his mind. The population is protesting again, and the pro-European opposition feels ridiculed and deprived of Brussels’s support in its fight against the Vučić autocracy. At the same time, the population is gradually losing confidence in the European integration project.</span>\n<span class=\"para\">Meanwhile, the Kremlin continues to exploit the situation to create instability in the Balkans. The Russian Ambassador in Belgrade, Alexander Bochan-Harchenko, regularly makes statements to the pro-government Serbian press and accuses the West of organizing clashes and demonstrations in Kosovo and Metohija at the same time, in order to provoke a real \"Serbian Spring\".</span>\n<span class=\"para\">This is a clear signal to Vučić: Russia is on your side and if you are on our side too, we will defend you. In order to further balance between East and West, Vučić is returning to the old and effective policies of nationalism and Kosovo. Whenever there are institutional problems, the Serbian president causes a series of protests in Kosovska Mitrovica. Then new problems are created and new tensions are artificially diffused. However, playing with fire always carries risks: a resurgence of nationalist extremism in the region cannot be ruled out. Violence could break out in Kosovo and Metohija, then spill over into Serbia's borders and even cause an explosion in Bosnia and Herzegovina, an ethnically divided and institutionally dysfunctional country.</span>\n<span class=\"para\">So far, Vučić has managed to position himself as the guarantor of the Dayton Agreement and of the integrity of the Federation of Bosnia and Herzegovina, but there is nothing to say that one day he will no longer be able to take control of the situation and to quell the violence. The Kremlin is just waiting for such an opportunity to finally infiltrate the Balkans and cause chaos in Europe.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Obstacles to change</strong></span>\n<span class=\"para\">In order to better understand this complex and very interesting country, we need to focus on the people and their everyday lives. As aforementioned, there is a huge gap between Serbs living in cities and Serbs living in small towns and rural areas. In the cities, Serbian society is rather schizophrenic: it seeks a western, neoliberal model of life, focused on the search for personal wealth, while at the same time wanting to uphold the traditional nationalist values of the 19th century. In this respect, Serbian society is identical in every respect to Russian society: selfish and greedy for wealth, but ready to send young (poor) people to war to defend national values and punish enemies. Meanwhile, poverty and total ignorance reign in the Serbian countryside.</span>\n<span class=\"para\">To give you an idea of the situation, here are some figures: in a country of just under five million inhabitants, there are around 700,000 people <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">without teeth</a>. Out of necessity, not opportunism, these people understand politics as a contract with the currently dominant classes: I give you a vote, you give me a job; you can steal and get rich, but you can provide me with my daily bread, coffee and cigarettes. The political parties in opposition cannot and do not know how to talk to these people: they mock them, but they do not understand that they are dealing with people who are barely making ends meet. These people are demanding concrete answers, not promises of institutional reforms, EU accession and so on.</span>\n<span class=\"para\">Words about democracy are not enough for anyone. Vučić, meanwhile, often addresses the people, goes to the villages (like Lukashenka in Belarus) and promises to solve their everyday problems (and often does so). You do not explain to people who are barely getting by that sewage or road problems are for the competent authorities to solve. What matters to them is that the problems are solved as soon as possible. That is why they vote for Vučić, because there is always the hope that he will appear in person in their villages and help them to solve specific problems.</span>\n<span class=\"para\">Intellectuals, especially writers, are another major obstacle to change in Serbia. Most of them are still living in the 19th century and are looking for a significant role in society. They would like to play an active role in the political sphere and they would still like to be the ones who create ideologies for people. A good example is Dobrica Ćosić, who was a writer and prime minister under Milošević. It is clear that he did not achieve anything concrete but was merely used by Milošević for his own purposes. Even opposition intellectuals would like to return to their old role as ideologues: a poet friend of mine (from the opposition) recently confessed to me that he was nostalgic for the time when poets were valued and took part in political decision-making.</span>\n<span class=\"para\">The role of the political intellectual is now obsolete, and we should not be nostalgic for those times. Serbian intellectuals love their nation very much, but not the people who make it up, because they do not know them and do not want to know them. One very famous writer told me frankly that his role is to use his novels to motivate people to go to Kosovo and to go to war, while he sits in his study and writes for them.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Inherited nationalism</strong></span>\n<span class=\"para\">Young people live in a bubble. Completely disconnected from the world around them, they rarely develop a critical awareness of themselves. They are passive and feel unaccepted. Humanities graduates work mainly in the service centres of western companies, answering calls from rich westerners when they have problems with an online order or a refrigerator they have just bought. They seem to be satisfied with low salaries, as it is all about survival. The entertainment industry provides cheap entertainment, from a week-long seaside holiday to drugs that make you forget reality.</span>\n<span class=\"para\">The first generation who knew neither the Austro-Hungarian Empire nor Yugoslavia, and who grew up in the Republic of Serbia, have already entered universities throughout the country. However, the causes of the youth crisis need to be found elsewhere, not in Yugoslavia or Vienna. What does this stagnation really mean in a country where, until very recently, young people largely opposed Milošević and his dictatorship? The greatest responsibility lies with the school system which is completely devastated. One police officer, who wishes to remain anonymous, confessed to me that over the last 20 years the police have started to monitor the diplomas obtained by students at public universities. More than 40 per cent of them are bought or obtained with bribes. “We are so desperate that we don't know what to do. The entire country's police force would not be enough to bring order to the country's universities and to distinguish genuine diplomas from fake ones,\" says the police official.</span>\n<span class=\"para\">Primary education is even worse than secondary education. Serbia has been at the bottom of the PISA (the OECD's programme for assessing the literacy level of 15-year-olds) rankings for many years. More than half of Serbian citizens are functionally illiterate, i.e. they cannot read and understand a text of moderate complexity, such as a newspaper article. The opposition does not know how to talk to this part of the population, which is easy prey for the nationalist and populist statements of Vučić and his allies.</span>\n<span class=\"para\">In this way, a huge class divide is reproduced. Young people from good families, who are also tired and unmotivated, are leaving their homes en masse and going elsewhere, mainly to the West, where they can continue their education, find work and a satisfactory social role. After all, Austria is less than 500 kilometres from Belgrade. The poorest stay and survive as best they can on the basis of the values and models provided by the dominant classes. These are, again, the nationalist models of the 1990s. It is true that, since then, Serbian society has been subjected to constant convulsions, violence and verbal intolerance, which seem to be inspired by more than just the younger generation. The nationalist rhetoric of the former dictator Milošević is still heard at all levels of public discourse.</span>\n<span class=\"para\">The nationalist ideologies inherited from the 1990s are complemented by the typical values of neoliberalism, which the country has embraced with open arms since the end of the last Balkan wars: competition, disdain for the weakest, and enrichment at any cost. These two models, although seemingly opposed to each other, are in fact coherent. Serbian youth live in a kind of schizophrenic bubble where the defence and glorification of national superiority meets and merges with the pursuit of wealth and success at the social level. The country's absolute master, Aleksandar Vučić, has managed to reconcile these contradictions, because he is in complete control of the country's public life.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>This text is based on a talk given at The Nida Forum which took place on September 6th-7th in Nida, Lithuania, at the Curonian Spit History Museum. The forum is organized by the Thomas Mann Cultural Centre.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> is a Serbian-Italian journalist, essayist, writer, reporter and academic researcher. Since 2007 he has been living in Serbia and working as an assistant professor of Italian language and literature at the Faculty of Philosophy, University of Novi Sad. He holds a PhD from La Sapienza University of Rome. His journalism work focuses on countries where cultures meet and sometimes nations clash.</span>\n",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"es": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Hay que decir que Bruselas, especialmente en los últimos años, no ha hecho mucho por su popularidad en Serbia. La UE no solo es el socio comercial número uno de Serbia, sino también su mayor donante, con cuatro mil millones de euros otorgados desde 2000, en comparación con 31.4 millones de euros de China en segundo lugar. En lo que respecta a Rusia, no hay datos reales sobre el tema, pero Moscú ni siquiera está entre los diez mayores donantes. Sin embargo, los serbios comunes creen que es Rusia la que más ayuda a Serbia, incluso financieramente.</span>\n<span class=\"para\"><strong>El fenómeno Vučić </strong></span>\n<span class=\"para\">Hay otra contradicción, puramente serbia: la clase política gobernante, liderada por el presidente Aleksandar Vučić, promueve una política doméstica profundamente neoliberal mientras al mismo tiempo logra presentarse al público como una clase política muy responsable, que se esfuerza por preservar la nación serbia y cuidar del público. De esta manera, Vučić es similar a Alyaksandr Lukashenka de Bielorrusia, pero uno que no defiende los activos nacionales y en su lugar vende todo lo que puede. Por ejemplo, está preparado para vender toda Serbia central a la multinacional Rio Tinto para la extracción de litio.</span>\n<span class=\"para\">El partido de Vučić ha estado en el poder desde 2012, doce largos años en los que el presidente ha construido un sistema político extraordinariamente fuerte y muy estable. Vučić se convirtió en el amo absoluto de Serbia en un momento en que Occidente (sobre todo EE. UU. y la Alemania de Angela Merkel) se decepcionó con el entonces presidente Boris Tadić, quien fue culpable de no resolver el problema de Kosovo y que no contaba con el fuerte apoyo del electorado. En ese momento, la única alternativa real era el Partido Radical del criminal de guerra Vojislav Šešelj. Gracias al trabajo político de los diplomáticos occidentales, Tomislav Nikolić y Aleksandar Vučić abandonaron a los Radicales y fundaron el Partido Progresista Serbio, SNS, con el cual ganaron las elecciones presidenciales de 2012. Nikolić se convirtió en presidente, pero detrás de él gobernaba Vučić, prometiendo a Occidente que resolvería el problema de Kosovo.</span>\n<span class=\"para\">Vučić se convirtió formalmente en presidente en 2017, pero de facto ha sido el hombre más poderoso en la política serbia desde 2012. Bajo Slobodan Milošević, Vučić fue ministro de información y uno de los arquitectos de la propaganda etnonacionalista de esos años. Años de equilibrio entre Occidente y las demandas de Rusia y China siguieron, antes de que finalmente se alcanzara un acuerdo de reconciliación en forma del acuerdo firmado en Bruselas con los representantes albaneses de Kosovo. Durante estos años de gobierno, Vučić se volvió cada vez más fuerte hasta convertirse en el amo absoluto de Serbia. Esto fue posible gracias a la máquina del SNS, un partido con una fuerte estructura jerárquica con Vučić en la cima. Cada puesto en la administración pública está reservado para aquellos que aportan votos adicionales al gobierno de coalición (que también incluye a los socialistas de Ivica Dačić, el político en funciones más antiguo en los países de la antigua Yugoslavia).</span>\n<span class=\"para\">Cada institución estatal, desde hospitales hasta universidades, está estrictamente controlada por el partido y sigue la lógica férrea del absolutismo. Los jefes de empresas son nombrados por la dirección del SNS y pueden actuar como gobernantes absolutos en la institución que controlan. De hecho, son pequeños “Vučićs” ellos mismos. A los partidos de oposición se les dejan las migajas, al igual que a las facultades de humanidades, pero nada cambia fundamentalmente. Estos líderes también adoptan la lógica del gobierno absoluto y no son diferentes de Vučić y “su gente” (la facultad donde trabajo ha tenido el mismo decano durante 18 años. No he visto esto en ninguna parte, ni en los países de Asia Central, ni en Rusia y ni en Bielorrusia).</span>\n<span class=\"para\">Los intelectuales y profesores universitarios están en silencio y, siguiendo una lógica corporativista similar a la promovida por Mussolini en Italia en la década de 1930, participan en el sistema de gobierno y reciben dinero del estado a través de proyectos de investigación y financiación estatal, siempre que no interfieran con el gobierno. Mientras tanto, quien obstruya al gobierno debe irse, con la máquina burocrática proyectando su ominosa sombra sobre ellos. La mayoría de los disidentes – incluso aquellos que simplemente se niegan a participar en este sistema de gobierno – emigran silenciosamente al extranjero, hacia Occidente.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Feliz y Pink</strong></span>\n<span class=\"para\">Mientras tanto, la clase gobernante se ha enriquecido enormemente a través de la corrupción y acuerdos con socios occidentales y orientales, como la concesión del aeropuerto de Belgrado a la empresa francesa Vinci; la construcción del barrio de élite Belgrado-en-el-Agua (<em>Beograd na vodi</em>) por una empresa de los Emiratos Árabes Unidos; y el contrato de tren de alta velocidad Belgrado-Budapest con empresas chinas y rusas. Estos son solo algunos de los acuerdos realizados con empresarios extranjeros, que han sido seguidos por una serie de estafas. Los contratos con empresas extranjeras son a menudo secretos de estado, por lo que no se sabe cuál es realmente la deuda externa de Serbia. Un ejemplo involucra al grupo de la industria automotriz Fiat, que recibió una impresionante financiación estatal para reubicar una de sus fábricas en la ciudad serbia de Kragujevac. Por esta razón, Occidente (especialmente la UE) ha criticado a Vučić y lo ha llamado autócrata, pero al menos por el momento no tiene intención de retirar su apoyo político.</span>\n<span class=\"para\">¿Por qué el presidente sigue disfrutando de la simpatía de la mayoría de la población serbia? El control institucional y el clientelismo son clave, pero aún más importante es el papel de los medios de comunicación, en particular los dos canales de televisión privados \"Pink\" y \"Happy\", que aseguran el apoyo de los votantes al partido gobernante y a Vučić. El periodista y analista político Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">señala</a> que en Serbia, el papel de la RTS estatal nunca ha sido crucial en la consecución y reproducción del consenso. El modelo de televisión privada como el principal motor de propaganda se ha promovido desde los tiempos de Milošević, ya que evita la crítica de la oposición y de organizaciones internacionales.</span>\n<span class=\"para\">La televisión estatal sigue siendo relativamente libre y esto no obstaculiza a la clase gobernante, ya que la población sigue principalmente a otros emisores que atraen a las masas gracias al uso generalizado de parafernalia como los reality shows. Los principales canales de televisión privados son Pink, propiedad del magnate Željko Mitrović (quien es músico, industrial, fabricante de drones, inventor y adicto a la cocaína), y Happy, originalmente un canal de televisión infantil, que se ha convertido ilegítimamente en una herramienta de propaganda política muy poderosa. El director de Happy es el periodista Milomir Marić, y su invitado y comentarista habitual es el criminal de guerra y diputado Vojislav Šešelj. El equipo del gobierno utiliza Happy y Pink para difundir sus monólogos, y desde los estudios de Belgrado de los dos emisores, Vučić ataca regularmente a los pequeños medios de oposición y desacredita a los oponentes políticos. Happy y Pink son las estaciones de televisión más vistas en pueblos y aldeas, pero además de ellas hay docenas de emisores privados controlados por la empresa estatal de telecomunicaciones Telekom Srbija, que está ampliando gradualmente su control sobre las ondas.</span>\n<span class=\"para\">Las diferencias entre la Serbia urbana y rural son dramáticas, tanto económica como culturalmente. Estos canales penetran donde prevalecen la pobreza y la falta de conocimiento. Alrededor del 6.9 por ciento de la población serbia vive en pobreza absoluta, mientras que el 29.8 por ciento se encuentra en una situación definida como severa, al borde de la pobreza y en riesgo de exclusión social (es decir, estas personas apenas llegan a fin de mes). Estas son cifras muy altas, especialmente considerando que el salario promedio (febrero de 2023) en Serbia es de solo alrededor de 600 euros al mes y la inflación es del 16 por ciento. Serbia es uno de los países más pobres de Europa y su población gasta casi todo lo que gana en comida. Una verdadera clase media existe solo en Novi Sad y Belgrado. La oposición tiene dos canales de televisión, N1 y Nova S, propiedad de United Media, con sede en EE. UU., que solo se transmiten a través de la plataforma de internet SBB: esto significa que la mayoría de la población no tiene acceso a estos canales.</span>\n<span class=\"para\"><strong>¿Fuentes de cambio o inestabilidad?</strong></span>\n<span class=\"para\">Vojvodina es una región multiétnica de Serbia con hasta 28 nacionalidades, muchos idiomas y muchas culturas. La constitución yugoslava de 1974 otorgó a la provincia autonomía durante la era anterior. En la década de 1990, Milošević abolió su autonomía, y solo en 2001, cuando se adoptó la llamada \"Ley Ómnibus\", se restauró el estatus único de la zona. Sin embargo, esto solo existe en papel. Serbia sigue siendo un país altamente centralizado, donde todas las decisiones se toman exclusivamente en Belgrado.</span>\n<span class=\"para\">Vojvodina es considerada la región más rica de Serbia, aunque esencialmente está perdiendo este estatus. Los húngaros locales, especialmente los jóvenes húngaros, se están reubicando en Hungría para estudiar y trabajar. Los rumanos locales han desaparecido casi por completo de Banat (el nombre rumano para la región) y otras nacionalidades viven en sus propias tierras, pero no juegan ningún papel a nivel político e institucional en la República de Serbia. Según el historiador Boris Mašić, el proceso de “santificación” [refiriéndose a San Sava, el santo patrón de la Iglesia Ortodoxa Serbia, cuyo culto es una parte importante de la idea de una Gran Serbia] y el proceso de “serbianización” están en marcha en Vojvodina. La capital regional, Novi Sad, está experimentando un “urbicidio” sin precedentes. La construcción se lleva a cabo donde sea posible, incluso donde no debería, y las protestas ambientales son reprimidas con violencia.</span>\n<span class=\"para\">Sin embargo, todavía hay algunas cosas buenas. Por ejemplo, la Radio Televisión Vojvodina (RT Vojvodina) mantiene una estructura multilingüe y muchos otros emisores (por ejemplo, la RTV Koper de Eslovenia) a menudo visitan la sede de RT Vojvodina para aprender de ella cómo crear televisión multilingüe.</span>\n<span class=\"para\">¿Podrá la oposición construir sobre el éxito de las manifestaciones de un mes y crear una alternativa política a Vučić? Es poco probable que esto suceda. De hecho, hay una falta de personalidades con altos valores éticos que puedan unir a los partidos opuestos a Vučić. Estos grupos están profundamente divididos entre sí. A la derecha están Boško Obradović y sus movimientos <em>Dveri</em> (Puertas) y <em>Zavetniki</em> (Confesores), que abogan por una política nacionalista digna del Partido Fascista Italiano de principios de la década de 1930. A la izquierda están los movimientos ecológicos y organizaciones civiles que no encuentran un lenguaje común y no están unidas por una plataforma política.</span>\n<span class=\"para\">La oposición espera que Occidente encuentre una alternativa a Vučić, y esto podría suceder en el futuro, pero hay un peligro de que el nuevo presidente, sea quien sea, represente los intereses de los extranjeros en el país en lugar de los del pueblo serbio. El estado, entonces, es Vučić mismo, el único político con experiencia concreta en gobernanza. Esto fue demostrado por la reciente visita del canciller alemán Olaf Scholz a Belgrado a finales de junio de 2024. Scholz llegó inesperadamente a Serbia para persuadir a Vučić de abrir minas de litio en el centro de Serbia, en un área que (solía ser) una reserva natural. Hace tres años, los serbios ya estaban protestando contra la apertura de estas minas por parte de la multinacional Rio Tinto. Aunque el presidente prometió que las minas no se abrirían, la presión de Occidente obligó a Vučić a cambiar de opinión. La población está protestando nuevamente, y la oposición proeuropea se siente ridiculizada y privada del apoyo de Bruselas en su lucha contra la autocracia de Vučić. Al mismo tiempo, la población está perdiendo gradualmente la confianza en el proyecto de integración europea.</span>\n<span class=\"para\">Mientras tanto, el Kremlin continúa explotando la situación para crear inestabilidad en los Balcanes. El embajador ruso en Belgrado, Alexander Bochan-Harchenko, hace declaraciones regularmente a la prensa serbia pro-gubernamental y acusa a Occidente de organizar enfrentamientos y manifestaciones en Kosovo y Metohija al mismo tiempo, con el fin de provocar una verdadera \"Primavera Serbia\".</span>\n<span class=\"para\">Esta es una señal clara para Vučić: Rusia está de tu lado y si tú también estás de nuestro lado, te defenderemos. Para equilibrar aún más entre Oriente y Occidente, Vučić está regresando a las viejas y efectivas políticas de nacionalismo y Kosovo. Siempre que hay problemas institucionales, el presidente serbio provoca una serie de protestas en Kosovska Mitrovica. Luego se crean nuevos problemas y se difunden artificialmente nuevas tensiones. Sin embargo, jugar con fuego siempre conlleva riesgos: no se puede descartar un resurgimiento del extremismo nacionalista en la región. La violencia podría estallar en Kosovo y Metohija, luego desbordarse en las fronteras de Serbia e incluso causar una explosión en Bosnia y Herzegovina, un país étnicamente dividido y funcionalmente disfuncional.</span>\n<span class=\"para\">Hasta ahora, Vučić ha logrado posicionarse como el garante del Acuerdo de Dayton y de la integridad de la Federación de Bosnia y Herzegovina, pero no hay nada que diga que un día no podrá tomar el control de la situación y sofocar la violencia. El Kremlin está esperando una oportunidad así para infiltrarse finalmente en los Balcanes y causar caos en Europa.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Obstáculos al cambio</strong></span>\n<span class=\"para\">Para entender mejor este país complejo y muy interesante, necesitamos centrarnos en la gente y su vida cotidiana. Como se mencionó anteriormente, hay una enorme brecha entre los serbios que viven en ciudades y los serbios que viven en pequeñas ciudades y áreas rurales. En las ciudades, la sociedad serbia es bastante esquizofrénica: busca un modelo de vida occidental, neoliberal, centrado en la búsqueda de la riqueza personal, mientras al mismo tiempo quiere mantener los valores nacionalistas tradicionales del siglo XIX. En este sentido, la sociedad serbia es idéntica en todos los aspectos a la sociedad rusa: egoísta y codiciosa por la riqueza, pero lista para enviar a jóvenes (pobres) a la guerra para defender los valores nacionales y castigar a los enemigos. Mientras tanto, la pobreza y la ignorancia total reinan en el campo serbio.</span>\n<span class=\"para\">Para darte una idea de la situación, aquí hay algunas cifras: en un país de poco menos de cinco millones de habitantes, hay alrededor de 700,000 personas <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">sin dientes</a>. Por necesidad, no por oportunismo, estas personas entienden la política como un contrato con las clases dominantes actualmente: yo te doy un voto, tú me das un trabajo; puedes robar y enriquecerte, pero puedes proporcionarme mi pan diario, café y cigarrillos. Los partidos políticos de oposición no pueden y no saben cómo hablar con estas personas: se burlan de ellas, pero no entienden que están tratando con personas que apenas llegan a fin de mes. Estas personas exigen respuestas concretas, no promesas de reformas institucionales, adhesión a la UE, etc.</span>\n<span class=\"para\">Las palabras sobre democracia no son suficientes para nadie. Mientras tanto, Vučić a menudo se dirige al pueblo, va a las aldeas (como Lukashenka en Bielorrusia) y promete resolver sus problemas cotidianos (y a menudo lo hace). No se le explica a las personas que apenas se las arreglan que los problemas de alcantarillado o de carreteras son para que las autoridades competentes los resuelvan. Lo que les importa es que los problemas se resuelvan lo antes posible. Por eso votan por Vučić, porque siempre hay la esperanza de que él aparezca en persona en sus aldeas y les ayude a resolver problemas específicos.</span>\n<span class=\"para\">Los intelectuales, especialmente los escritores, son otro gran obstáculo para el cambio en Serbia. La mayoría de ellos todavía vive en el siglo XIX y busca un papel significativo en la sociedad. Les gustaría desempeñar un papel activo en la esfera política y aún les gustaría ser quienes crean ideologías para la gente. Un buen ejemplo es Dobrica Ćosić, quien fue escritor y primer ministro bajo Milošević. Está claro que no logró nada concreto, sino que fue utilizado por Milošević para sus propios fines. Incluso los intelectuales de oposición querrían volver a su antiguo papel como ideólogos: un amigo poeta mío (de la oposición) me confesó recientemente que siente nostalgia por la época en que los poetas eran valorados y participaban en la toma de decisiones políticas.</span>\n<span class=\"para\">El papel del intelectual político ahora está obsoleto, y no deberíamos sentir nostalgia por esos tiempos. Los intelectuales serbios aman mucho a su nación, pero no a las personas que la componen, porque no las conocen y no quieren conocerlas. Un escritor muy famoso me dijo francamente que su papel es usar sus novelas para motivar a la gente a ir a Kosovo y a ir a la guerra, mientras él se sienta en su estudio y escribe para ellos.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Nacionalismo heredado</strong></span>\n<span class=\"para\">Los jóvenes viven en una burbuja. Completamente desconectados del mundo que les rodea, rara vez desarrollan una conciencia crítica de sí mismos. Son pasivos y se sienten no aceptados. Los graduados en humanidades trabajan principalmente en los centros de servicio de empresas occidentales, respondiendo llamadas de ricos occidentales cuando tienen problemas con un pedido en línea o un refrigerador que acaban de comprar. Parecen estar satisfechos con salarios bajos, ya que todo se trata de sobrevivir. La industria del entretenimiento proporciona entretenimiento barato, desde unas vacaciones en la playa de una semana hasta drogas que te hacen olvidar la realidad.</span>\n<span class=\"para\">La primera generación que no conoció ni el Imperio Austro-Húngaro ni Yugoslavia, y que creció en la República de Serbia, ya ha ingresado a las universidades de todo el país. Sin embargo, las causas de la crisis juvenil deben buscarse en otro lugar, no en Yugoslavia o Viena. ¿Qué significa realmente esta estancamiento en un país donde, hasta hace muy poco, los jóvenes se oponían en gran medida a Milošević y su dictadura? La mayor responsabilidad recae en el sistema escolar que está completamente devastado. Un oficial de policía, que desea permanecer en el anonimato, me confesó que en los últimos 20 años la policía ha comenzado a monitorear los diplomas obtenidos por los estudiantes en universidades públicas. Más del 40 por ciento de ellos son comprados u obtenidos con sobornos. “Estamos tan desesperados que no sabemos qué hacer. La fuerza policial de todo el país no sería suficiente para poner orden en las universidades del país y distinguir los diplomas genuinos de los falsos\", dice el funcionario policial.</span>\n<span class=\"para\">La educación primaria es incluso peor que la educación secundaria. Serbia ha estado en la parte inferior de los rankings de PISA (el programa de la OCDE para evaluar el nivel de alfabetización de los jóvenes de 15 años) durante muchos años. Más de la mitad de los ciudadanos serbios son funcionalmente analfabetos, es decir, no pueden leer y entender un texto de complejidad moderada, como un artículo de periódico. La oposición no sabe cómo hablar con esta parte de la población, que es presa fácil de las declaraciones nacionalistas y populistas de Vučić y sus aliados.</span>\n<span class=\"para\">De esta manera, se reproduce una enorme brecha de clases. Los jóvenes de buenas familias, que también están cansados y desmotivados, están abandonando sus hogares en masa y yendo a otros lugares, principalmente hacia Occidente, donde pueden continuar su educación, encontrar trabajo y un rol social satisfactorio. Después de todo, Austria está a menos de 500 kilómetros de Belgrado. Los más pobres se quedan y sobreviven como pueden, basándose en los valores y modelos proporcionados por las clases dominantes. Estos son, nuevamente, los modelos nacionalistas de la década de 1990. Es cierto que, desde entonces, la sociedad serbia ha estado sometida a convulsiones constantes, violencia e intolerancia verbal, que parecen ser inspiradas por más que solo la generación más joven. La retórica nacionalista del exdictador Milošević todavía se escucha en todos los niveles del discurso público.</span>\n<span class=\"para\">Las ideologías nacionalistas heredadas de la década de 1990 se complementan con los valores típicos del neoliberalismo, que el país ha abrazado con los brazos abiertos desde el final de las últimas guerras balcánicas: competencia, desdén por los más débiles y enriquecimiento a cualquier costo. Estos dos modelos, aunque aparentemente opuestos entre sí, son en realidad coherentes. La juventud serbia vive en una especie de burbuja esquizofrénica donde la defensa y glorificación de la superioridad nacional se encuentra y se fusiona con la búsqueda de riqueza y éxito a nivel social. El amo absoluto del país, Aleksandar Vučić, ha logrado reconciliar estas contradicciones, porque tiene un control total sobre la vida pública del país.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Este texto se basa en una charla dada en el Foro de Nida que tuvo lugar del 6 al 7 de septiembre en Nida, Lituania, en el Museo de Historia de la Península de Curlandia. El foro es organizado por el Centro Cultural Thomas Mann.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> es un periodista, ensayista, escritor, reportero e investigador académico serbio-italiano. Desde 2007 vive en Serbia y trabaja como profesor asistente de lengua y literatura italiana en la Facultad de Filosofía de la Universidad de Novi Sad. Tiene un doctorado de la Universidad La Sapienza de Roma. Su trabajo periodístico se centra en países donde las culturas se encuentran y a veces las naciones chocan.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"fi": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">On sanottava, että Bryssel, erityisesti viime vuosina, ei ole tehnyt kovinkaan paljon suosionsa eteen Serbiassa. EU ei ole ainoastaan Serbian ykköskauppakumppani, vaan myös sen suurin lahjoittaja, sillä vuodesta 2000 on annettu neljä miljardia euroa, kun taas Kiina on toisena 31,4 miljoonalla eurolla. Mitä tulee Venäjään, asiasta ei ole oikeita tietoja, mutta Moskova ei ole edes kymmenen suurimman lahjoittajan joukossa. Silti tavalliset serbit uskovat, että Venäjä auttaa Serbiaa eniten, myös taloudellisesti.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Vučićin ilmiö</strong></span>\n<span class=\"para\">On olemassa toinen, puhtaasti serbialainen, ristiriita: hallitseva poliittinen luokka, jota johtaa presidentti Aleksandar Vučić, edistää syvästi neoliberaalia kotimaista politiikkaa samalla kun se onnistuu esittämään itsensä yleisölle erittäin vastuullisena poliittisena luokkana, joka pyrkii säilyttämään Serbian kansan ja huolehtimaan kansasta. Tällä tavalla Vučić on samanlainen kuin Valko-Venäjän Alyaksandr Lukashenka, mutta sellainen, joka ei puolusta kansallisia varoja vaan myy kaiken, mitä voi. Esimerkiksi hän on valmis myymään koko keski-Serbian monikansalliselle Rio Tintolle litiumin kaivamista varten.</span>\n<span class=\"para\">Vučićin puolue on ollut vallassa vuodesta 2012, kaksitoista pitkää vuotta, jolloin presidentti on rakentanut poikkeuksellisen vahvan ja erittäin vakaan poliittisen järjestelmän. Vučićistä tuli Serbian ehdoton herra aikana, jolloin länsi (erityisesti Yhdysvallat ja Angela Merkelin Saksa) pettyi istuvaan presidenttiin Boris Tadićiin, joka oli syyllinen siihen, ettei Kosovo-ongelmaa ollut ratkaistu, eikä hänellä ollut vahvaa tukea äänestäjiltä. Tuolloin ainoa todellinen vaihtoehto oli sodan rikollisen Vojislav Šešelj radikaalipuolue. Kiitos lännen diplomaattien poliittisen työn, Tomislav Nikolić ja Aleksandar Vučić jättivät radikaalit ja perustivat Serbian edistyspuolueen, SNS, jonka pohjalta he voittivat vuoden 2012 presidentinvaalit. Nikolićistä tuli presidentti, mutta hänen takanaan Vučić hallitsi, lupaten lännelle, että hän ratkaisee Kosovo-ongelman.</span>\n<span class=\"para\">Vučić tuli virallisesti presidentiksi vuonna 2017, mutta de facto hän on ollut Serbian politiikan voimakkain mies vuodesta 2012. Slobodan Miloševićin alaisuudessa Vučić oli tiedotusministeri ja yksi tuon ajan etnonaationalistisen propagandan arkkitehdeistä. Seuraavina vuosina tasapainoteltiin lännen ja Venäjän sekä Kiinan vaatimusten välillä, ennen kuin sovintosopimus saavutettiin lopulta Brysselissä Kosovon albanialaisten edustajien kanssa. Näiden hallintovuosien aikana Vučić vahvistui yhä enemmän, kunnes hänestä tuli Serbian ehdoton herra. Tämä oli mahdollista SNS-koneiston ansiosta, puolueella, jolla on vahva hierarkkinen rakenne Vučićin ollessa huipulla. Jokainen virka julkisessa hallinnossa on varattu niille, jotka tuovat lisäääniä koalitiohallitukselle (johon kuuluu myös Ivica Dačićin sosialistit, joka on ollut pisimpään palvellut poliitikko entisen Jugoslavian maissa).</span>\n<span class=\"para\">Jokainen valtion instituutio, sairaaloista yliopistoihin, on tiukasti puolueen kontrolloima ja seuraa absolutismin rautalogiikkaa. Yritysten johtajat nimittää SNS:n johto ja he voivat toimia absoluuttisina hallitsijoina hallinnoimissaan instituutioissa. Itse asiassa he ovat pieniä \"Vučićejä\". Oppositio puolueet jäävät murusille, aivan kuten humanistiset tiedekunnat, mutta mikään ei periaatteellisesti muutu. Nämä johtajat omaksuvat myös absoluuttisen vallan logiikan eivätkä eroa Vučićistä ja \"hänen ihmisistään\" (tiedekunnassa, jossa työskentelen, on ollut sama dekaani 18 vuotta. En ole nähnyt tätä missään, ei Keski-Aasian maissa, ei Venäjällä eikä Valko-Venäjällä).</span>\n<span class=\"para\">Älymystö ja yliopistoprofessorit ovat hiljaa ja, seuraten Mussolinin 1930-luvulla Italiassa edistämää korporatistista logiikkaa, osallistuvat hallintojärjestelmään ja saavat rahaa valtiolta tutkimusprojekteista ja valtion rahoituksesta, kunhan eivät häiritse hallitusta. Samaan aikaan, kuka tahansa, joka estää hallitusta, on pakko lähteä, ja byrokraattinen kone heittää uhkaavan varjonsa heidän ylleen. Suurin osa dissidenteistä – jopa ne, jotka yksinkertaisesti kieltäytyvät osallistumasta tähän hallintojärjestelmään – muuttaa hiljaa ulkomaille, länteen.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Happy ja Pink</strong></span>\n<span class=\"para\">Samaan aikaan hallitseva luokka on rikastunut valtavasti korruption ja lännen ja idän kumppaneiden kanssa tehdyistä kaupoista, kuten Belgradin lentokentän luovuttamisesta ranskalaiselle Vinci-yhtiölle; eliittialueen rakentamisesta Belgradissa vedessä (<em>Beograd na vodi</em>) Yhdistyneiden arabiemiirikuntien yhtiön toimesta; ja Belgradin-Budapestin nopean rautatien sopimuksesta kiinalaisten ja venäläisten yhtiöiden kanssa. Nämä ovat vain muutamia kauppoja, jotka on tehty ulkomaisten liikemiesten kanssa, ja niiden jälkeen on seurannut sarja huijauksia. Sopimukset ulkomaisten yhtiöiden kanssa ovat usein valtion salaisuuksia, joten ei tiedetä, mikä Serbian ulkomainen velka todella on. Esimerkiksi Fiat-autoteollisuusryhmä sai vaikuttavaa valtion rahoitusta siirtääkseen yhden tehtaistaan Serbian Kragujevaciin. Tämän vuoksi länsi (erityisesti EU) on kritisoinut Vučićia ja kutsunut häntä autokraatiksi, mutta ainakin toistaiseksi sillä ei ole aikomusta vetäytyä poliittisesta tuestaan.</span>\n<span class=\"para\">Miksi presidentti nauttii edelleen enemmistön Serbian väestön myötätuntoa? Institutionaalinen kontrolli ja klientelismi ovat avaintekijöitä, mutta vielä tärkeämpää on median rooli, erityisesti kaksi yksityistä televisiokanavaa \"Pink\" ja \"Happy\", jotka varmistavat äänestäjätuen hallitsevalle puolueelle ja Vučićille. Toimittaja ja poliittinen analyytikko Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">korostaa</a>, että Serbiassa valtion omistaman RTS:n rooli ei ole koskaan ollut ratkaiseva konsensuksen saavuttamisessa ja toistamisessa. Yksityisen television malli pääasiallisena propagandan moottorina on edistynyt jo Miloševićin aikana, koska se välttää kritiikin oppositiolta ja kansainvälisiltä organisaatioilta.</span>\n<span class=\"para\">Valtion televisio pysyy suhteellisen vapaana, eikä tämä estä hallitsevaa luokkaa, sillä väestö seuraa pääasiassa muita lähettäjiä, jotka houkuttelevat massoja laajalti käytettyjen rekvisiittojen, kuten tosi-tv-ohjelmien, ansiosta. Pääasialliset yksityiset televisiokanavat ovat Pink, jonka omistaa liikemies Željko Mitrović (joka on muusikko, teollisuusmies, dronevalmistaja, keksijä ja kokaiiniriippuvainen), ja Happy, alun perin lasten televisiokanava, joka on laittomasti muuttunut erittäin voimakkaaksi poliittiseksi propagandatyökaluksi. Happyn johtaja on toimittaja Milomir Marić, ja sen säännöllinen vieras ja kommentaattori on sotarikollinen ja kansanedustaja Vojislav Šešelj. Hallituksen tiimi käyttää Happyä ja Pinkiä levittääkseen monologejaan, ja kahden lähettäjän Belgradin studioista Vučić hyökkää säännöllisesti pieniä oppositiomediaa vastaan ja discreditoi poliittisia vastustajia. Happy ja Pink ovat katsotuimmat televisiokanavat kaupungeissa ja kylissä, mutta niiden lisäksi on kymmeniä yksityisiä lähettäjiä, joita valtion omistama teleyritys Telekom Srbija hallitsee ja joka laajentaa vähitellen kontrolliaan taajuuksilla.</span>\n<span class=\"para\">Erot kaupunkien ja maaseudun Serbian välillä ovat dramaattisia sekä taloudellisesti että kulttuurisesti. Nämä kanavat tunkeutuvat sinne, missä köyhyys ja tietämättömyys vallitsevat. Noin 6,9 prosenttia Serbian väestöstä elää absoluuttisessa köyhyydessä, kun taas 29,8 prosenttia on tilanteessa, jota määritellään vakavaksi, köyhyyden rajalla ja sosiaalisen syrjäytymisen riskissä (eli nämä ihmiset tuskin tulevat toimeen). Nämä ovat erittäin korkeita lukuja, erityisesti ottaen huomioon, että keskipalkka (helmikuu 2023) Serbiassa on vain noin 600 euroa kuukaudessa ja inflaatio on 16 prosenttia. Serbia on yksi Euroopan köyhimmistä maista, ja sen väestö käyttää lähes kaiken ansaitsemansa ruokaan. Todellinen keskiluokka on olemassa vain Novi Sadissa ja Belgradissa. Oppositioon kuuluu kaksi televisiokanavaa, N1 ja Nova S, jotka ovat amerikkalaisen United Median omistuksessa ja jotka lähettävät vain SBB-internetalustalla: tämä tarkoittaa, että suurimmalla osalla väestöstä ei ole pääsyä näille kanaville.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Muutos- tai epävakauden lähteet?</strong></span>\n<span class=\"para\">Vojvodina on monikansallinen alue Serbiassa, jossa on peräti 28 kansallisuutta, monia kieliä ja monia kulttuureja. Jugoslavian perustuslaki vuodelta 1974 myönsi maakunnalle autonomian edellisellä aikakaudella. 1990-luvulla Milošević lakkautti sen autonomian, ja vasta vuonna 2001, kun niin sanottu \"Omnibus-laki\" hyväksyttiin, alueen ainutlaatuinen asema palautettiin. Kuitenkin tämä on olemassa vain paperilla. Serbia on edelleen erittäin keskitetty maa, jossa kaikki päätökset tehdään yksinomaan Belgradissa.</span>\n<span class=\"para\">Vojvodinaa pidetään Serbian rikkain alue, vaikka se on olennaisesti menettämässä tätä asemaa. Paikalliset unkarilaiset, erityisesti nuoret unkarilaiset, muuttavat Unkariin opiskelemaan ja työskentelemään. Paikalliset romanialaiset ovat lähes kadonneet Banatista (romanialainen nimi alueelle) ja muut kansallisuudet elävät omalla maallaan, mutta eivät näyttele roolia poliittisella ja institutionaalisella tasolla Serbian tasavallassa. Historioitsija Boris Mašićin mukaan \"Saintsavization\"-prosessi [viitaten Saint Savaan, Serbian ortodoksisen kirkon suojeluspyhimykseen, jonka kultti on tärkeä osa Suur-Serbia -ajatusta] ja \"Serbianization\"-prosessi ovat nyt käynnissä Vojvodinassa. Alueellinen pääkaupunki Novi Sad kokee ennennäkemättömän \"urbicidin\". Rakentamista tapahtuu siellä, missä se on mahdollista, jopa siellä, missä sen ei pitäisi olla, ja ympäristön protestit tukahdutetaan väkivallalla.</span>\n<span class=\"para\">Kuitenkin on vielä joitakin hyviä asioita. Esimerkiksi alueellinen Radio Television Vojvodina (RT Vojvodina) ylläpitää monikielistä rakennetta, ja monet muut lähettäjät (esim. Slovenian alueellinen RTV Koper) vierailevat usein RT Vojvodinan pääkonttorissa oppiakseen, miten luodaan monikielistä televisiota.</span>\n<span class=\"para\">Onko oppositio kykenevä rakentamaan kuukauden kestäneiden mielenosoitusten menestyksen päälle ja luomaan poliittisen vaihtoehdon Vučićille? On epätodennäköistä, että näin tapahtuu. Itse asiassa puuttuu henkilöitä, joilla on korkeat eettiset arvot, jotka voisivat yhdistää Vučićille vastustavat puolueet. Nämä ryhmät ovat syvästi jakautuneita keskenään. Oikealla puolella ovat Boško Obradović ja hänen liikkeensä <em>Dveri</em> (Ovet) ja <em>Zavetniki</em> (Vakuuttajat), jotka ajavat kansallismielistä politiikkaa, joka on arvokasta Italian fasistipuolueelle 1930-luvun alussa. Vasemmalla puolella ovat ekologiset liikkeet ja kansalaisjärjestöt, jotka eivät löydä yhteistä kieltä eivätkä ole yhdistyneet poliittiseen ohjelmaan.</span>\n<span class=\"para\">Oppositio toivoo, että länsi löytää vaihtoehdon Vučićille, ja tämä voisi tapahtua tulevaisuudessa, mutta on vaara, että uusi presidentti, kuka hän sitten onkin, edustaa ulkomaalaisten etuja maassa sen sijaan, että edustaisi Serbian kansaa. Tällöin valtio on itse Vučić, ainoa poliitikko, jolla on konkreettista hallintokokemusta. Tämä tuli ilmi äskettäin Saksan liittokansleri Olaf Scholzin vierailulla Belgradissa kesäkuun lopussa 2024. Scholz saapui yllättäen Serbiaan vakuuttaakseen Vučićin avaamaan litiumkaivoksia Serbian keskiosassa, alueella, joka (oli) luonnonsuojelualue. Kolme vuotta sitten serbit protestoivat jo näiden kaivosten avaamista vastaan monikansallisen Rio Tintolle. Vaikka presidentti lupasi, että kaivoksia ei avata, lännen paine pakotti Vučićin muuttamaan mieltään. Väestö protestoi jälleen, ja pro-eurooppalainen oppositio tuntee itsensä pilkatuksi ja ilman Brysselin tukea taistelussaan Vučićin autokratiaa vastaan. Samaan aikaan väestö menettää vähitellen luottamustaan Euroopan integraatioprojektiin.</span>\n<span class=\"para\">Samaan aikaan Kreml jatkaa tilanteen hyödyntämistä luodakseen epävakautta Balkanilla. Venäjän suurlähettiläs Belgradissa, Alexander Bochan-Harchenko, tekee säännöllisesti lausuntoja hallitusta tukeville serbialaisille medioille ja syyttää lännen järjestävän yhteenottoja ja mielenosoituksia Kosovossa ja Metohijassa samaan aikaan, jotta provosoitaisiin todellinen \"Serbialainen kevät\".</span>\n<span class=\"para\">Tämä on selkeä signaali Vučićille: Venäjä on puolellasi, ja jos olet myös meidän puolellamme, puolustamme sinua. Jotta Vučić voisi tasapainottaa entistä enemmän idän ja lännen välillä, hän palaa vanhoihin ja tehokkaisiin nationalismiin ja Kosovo-politiikkaan. Aina kun on institutionaalisia ongelmia, Serbian presidentti aiheuttaa sarjan protesteja Kosovska Mitrovicassa. Sitten luodaan uusia ongelmia ja uusia jännitteitä lievennetään keinotekoisesti. Kuitenkin leikkiminen tulella tuo aina mukanaan riskejä: kansallisen ekstremismin uusiutuminen alueella ei ole poissuljettua. Väkivalta voisi puhjeta Kosovossa ja Metohijassa, ja sitten levitä Serbian rajoille ja jopa aiheuttaa räjähdyksen Bosniassa ja Hertsegovinassa, etnisesti jakautuneessa ja institutionaalisesti toimimattomassa maassa.</span>\n<span class=\"para\">Toistaiseksi Vučić on onnistunut asemoimaan itsensä Daytonin sopimuksen ja Bosnian ja Hertsegovinan liittovaltion eheyden takaajana, mutta ei ole mitään takeita siitä, että hän jonain päivänä ei enää pystyisi hallitsemaan tilannetta ja tukahduttamaan väkivaltaa. Kreml odottaa vain tällaista tilaisuutta päästäkseen lopulta Balkanille ja aiheuttaakseen kaaosta Euroopassa.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Muutosesteet</strong></span>\n<span class=\"para\">Ymmärtääksemme tätä monimutkaista ja erittäin mielenkiintoista maata paremmin, meidän on keskityttävä ihmisiin ja heidän jokapäiväiseen elämäänsä. Kuten edellä mainittiin, serbien välillä, jotka elävät kaupungeissa ja serbien, jotka elävät pienissä kaupungeissa ja maaseudulla, on valtava kuilu. Kaupungeissa Serbian yhteiskunta on melko skitsofreeninen: se etsii läntistä, neoliberaalia elämäntapaa, joka keskittyy henkilökohtaisten varojen etsimiseen, samalla kun se haluaa ylläpitää 1800-luvun perinteisiä kansallismielisiä arvoja. Tässä suhteessa Serbian yhteiskunta on kaikilta osin identtinen Venäjän yhteiskunnan kanssa: itsekäs ja ahne varallisuudelle, mutta valmis lähettämään nuoria (köyhiä) ihmisiä sotaan puolustamaan kansallisia arvoja ja rankaisemaan vihollisia. Samaan aikaan köyhyys ja täydellinen tietämättömyys vallitsevat Serbian maaseudulla.</span>\n<span class=\"para\">Antaakseni käsityksen tilanteesta, tässä on joitakin lukuja: maassa, jossa asukkaita on hieman alle viisi miljoonaa, on noin 700 000 ihmistä <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">ilman hampaita</a>. Tarpeesta, ei mahdollisuudesta, nämä ihmiset ymmärtävät politiikan sopimuksena nykyisten hallitsevien luokkien kanssa: annan sinulle äänen, sinä annat minulle työn; voit varastaa ja rikastua, mutta voit myös tarjota minulle päivittäisen leipäni, kahvini ja tupakkani. Oppositioon kuuluvat poliittiset puolueet eivät voi ja eivät tiedä, miten puhua näille ihmisille: he pilkkaavat heitä, mutta eivät ymmärrä, että he ovat tekemisissä ihmisten kanssa, jotka tuskin tulevat toimeen. Nämä ihmiset vaativat konkreettisia vastauksia, eivät lupauksia institutionaalisista uudistuksista, EU:hun liittymisestä ja niin edelleen.</span>\n<span class=\"para\">Sanoja demokratiasta ei riitä kenellekään. Samaan aikaan Vučić puhuu usein kansalle, käy kylissä (kuten Lukashenka Valko-Venäjällä) ja lupaa ratkaista heidän jokapäiväiset ongelmansa (ja usein tekeekin niin). Et selitä ihmisille, jotka tuskin tulevat toimeen, että viemäröinti- tai tieongelmat ovat pätevien viranomaisten ratkaistavissa. Heille on tärkeää, että ongelmat ratkaistaan mahdollisimman nopeasti. Siksi he äänestävät Vučićin puolesta, koska on aina toivoa, että hän ilmestyy henkilökohtaisesti heidän kyliinsä ja auttaa heitä ratkaisemaan erityisiä ongelmia.</span>\n<span class=\"para\">Älymystö, erityisesti kirjailijat, ovat toinen suuri este muutokselle Serbiassa. Suurin osa heistä elää edelleen 1800-luvulla ja etsii merkittävää roolia yhteiskunnassa. He haluaisivat osallistua aktiivisesti poliittiseen sfääriin ja he haluaisivat edelleen olla niitä, jotka luovat ideologioita ihmisille. Hyvä esimerkki on Dobrica Ćosić, joka oli kirjailija ja pääministeri Miloševićin alaisuudessa. On selvää, että hän ei saavuttanut mitään konkreettista, vaan häntä käytettiin vain Miloševićin omiin tarkoituksiin. Jopa oppositioälymystö haluaisi palata vanhaan rooliinsa ideologeina: eräs runoilijakaverini (opposition puolelta) tunnusti äskettäin minulle, että hän kaipaa aikaa, jolloin runoilijoita arvostettiin ja he osallistuivat poliittiseen päätöksentekoon.</span>\n<span class=\"para\">Poliittisen älymystön rooli on nyt vanhentunut, eikä meidän pitäisi kaivata niitä aikoja. Serbian älymystö rakastaa kansaansa hyvin paljon, mutta ei niitä, jotka sen muodostavat, koska he eivät tunne heitä eivätkä halua tuntea heitä. Eräs erittäin tunnettu kirjailija kertoi minulle suoraan, että hänen roolinsa on käyttää romaanejaan motivoidakseen ihmisiä menemään Kosovoon ja sotaan, samalla kun hän istuu työhuoneessaan ja kirjoittaa heille.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Peritty nationalism</strong></span>\n<span class=\"para\">Nuoret elävät kuplassa. Täysin irti ympäröivästä maailmasta, he harvoin kehittävät kriittistä tietoisuutta itsestään. He ovat passiivisia ja tuntevat itsensä hyväksymättömiksi. Humanististen tieteiden valmistuneet työskentelevät pääasiassa lännen yritysten palvelukeskuksissa, vastaten rikkaiden lännen ihmisten puheluihin, kun heillä on ongelmia verkkotilauksen tai juuri ostetun jääkaapin kanssa. He näyttävät olevan tyytyväisiä alhaisiin palkkoihin, sillä kyse on vain selviytymisestä. Viihdeteollisuus tarjoaa halpaa viihdettä, viikon mittaisista rannikkolomista huumeisiin, jotka saavat unohtamaan todellisuuden.</span>\n<span class=\"para\">Ensimmäinen sukupolvi, joka ei tuntenut ei Itävalta-Unkarin imperiumia eikä Jugoslaviaa, ja joka kasvoi Serbian tasavallassa, on jo päässyt yliopistoihin ympäri maata. Kuitenkin nuorisokriisin syyt on etsittävä muualta, ei Jugoslaviasta tai Wienistä. Mitä tämä pysähtyminen todella tarkoittaa maassa, jossa, vielä hyvin äskettäin, nuoret vastustivat suurelta osin Miloševićiä ja hänen diktatuuriaan? Suurin vastuu on täysin tuhoutuneessa koulutusjärjestelmässä. Eräs poliisi, joka haluaa pysyä nimettömänä, tunnusti minulle, että viimeisten 20 vuoden aikana poliisi on alkanut valvoa julkisissa yliopistoissa opiskelijoiden saamia diplomeja. Yli 40 prosenttia niistä on ostettu tai saatu lahjuksilla. \"Olemme niin epätoivoisia, ettemme tiedä, mitä tehdä. Koko maan poliisivoimat eivät riittäisi tuomaan järjestystä maan yliopistoihin ja erottamaan aitoja diplomeja väärennetyistä,\" sanoo poliisi.</span>\n<span class=\"para\">Peruskoulutus on jopa huonompaa kuin toisen asteen koulutus. Serbia on ollut PISA (OECD:n ohjelma 15-vuotiaiden lukutaidon arvioimiseksi) -rankingin pohjalla monia vuosia. Yli puolet Serbian kansalaisista on toiminnallisesti lukutaidottomia, eli he eivät osaa lukea ja ymmärtää kohtuullisen monimutkaista tekstiä, kuten sanomalehtijuttua. Oppositio ei tiedä, miten puhua tälle väestönosalle, joka on helppo saalis Vučićin ja hänen liittolaistensa nationalististen ja populististen lausuntojen varalle.</span>\n<span class=\"para\">Tällä tavalla valtava luokkajako toistuu. Hyvästä perheestä tulevat nuoret, jotka ovat myös väsyneitä ja motivoimattomia, lähtevät kodeistaan massoittain ja menevät muualle, pääasiassa länteen, missä he voivat jatkaa opintojaan, löytää työtä ja tyydyttävän sosiaalisen roolin. Loppujen lopuksi Itävalta on alle 500 kilometrin päässä Belgradista. Köyhimmät jäävät ja selviytyvät parhaansa mukaan hallitsevien luokkien tarjoamien arvojen ja mallien pohjalta. Nämä ovat jälleen 1990-luvun nationalistisia malleja. On totta, että siitä lähtien Serbian yhteiskunta on ollut jatkuvien kouristusten, väkivallan ja kielellisen suvaitsemattomuuden alaisena, jotka näyttävät olevan inspiroituneita enemmän kuin vain nuoremmasta sukupolvesta. Entisen diktaattorin Miloševićin nationalistista retoriikkaa kuullaan edelleen kaikilla julkisen keskustelun tasoilla.</span>\n<span class=\"para\">1990-luvulta periytyvät nationalistiset ideologiat täydentävät tyypillisiä neoliberalismille ominaisia arvoja, joita maa on omaksunut avosylin viimeisten Balkanin sotien jälkeen: kilpailu, halveksunta heikoimpia kohtaan ja rikastuminen hinnalla millä hyvänsä. Nämä kaksi mallia, vaikka ne näyttävät olevan toisiaan vastaan, ovat itse asiassa johdonmukaisia. Serbian nuoret elävät eräänlaisessa skitsofreenisessä kuplassa, jossa kansallisen ylivoiman puolustaminen ja ylistäminen yhdistyvät ja sulautuvat varallisuuden ja sosiaalisen menestyksen tavoitteluun. Maan ehdoton herra, Aleksandar Vučić, on onnistunut sovittamaan nämä ristiriidat, koska hän hallitsee täysin maan julkista elämää.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Tämä teksti perustuu puheeseen, joka pidettiin Nida Foorumissa, joka järjestettiin 6.-7. syyskuuta Nida, Liettuassa, Kurshin niemimaan historian museossa. Foorumin järjestää Thomas Mannin kulttuurikeskus.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> on serbialais-italialainen toimittaja, esseisti, kirjailija, raportteri ja akateeminen tutkija. Vuodesta 2007 hän on asunut Serbiassa ja työskennellyt apulaisprofessorina italian kielen ja kirjallisuuden alalla Novi Sadin filosofisessa tiedekunnassa. Hänellä on tohtorin tutkinto La Sapienza -yliopistosta Roomasta. Hänen journalistinen työnsä keskittyy maihin, joissa kulttuurit kohtaavat ja joskus kansat törmäävät toisiinsa.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"fr": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Il faut dire que Bruxelles, surtout ces dernières années, n'a pas beaucoup fait pour sa popularité en Serbie. L'UE n'est pas seulement le premier partenaire commercial de la Serbie, mais aussi son plus grand donateur, avec quatre milliards d'euros donnés depuis 2000, contre 31,4 millions d'euros de la Chine en deuxième position. En ce qui concerne la Russie, il n'y a pas de données réelles sur le sujet, mais Moscou n'est même pas dans le top dix des plus grands donateurs. Néanmoins, les Serbes ordinaires croient que c'est la Russie qui aide le plus la Serbie, y compris financièrement.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Le phénomène Vučić </strong></span>\n<span class=\"para\">Il existe une autre contradiction, purement serbe : la classe politique au pouvoir, dirigée par le président Aleksandar Vučić, promeut une politique intérieure profondément néolibérale tout en parvenant à se présenter au public comme une classe politique très responsable, s'efforçant de préserver la nation serbe et de prendre soin du public. De cette manière, Vučić est similaire à Alyaksandr Loukachenka de Biélorussie, mais un Loukachenka qui ne défend pas les actifs nationaux et vend plutôt tout ce qu'il peut. Par exemple, il est prêt à vendre toute la Serbie centrale à la multinationale Rio Tinto pour l'extraction de lithium.</span>\n<span class=\"para\">Le parti de Vučić est au pouvoir depuis 2012, douze longues années durant lesquelles le président a construit un système politique extraordinairement fort et très stable. Vučić est devenu le maître absolu de la Serbie à un moment où l'Occident (avant tout les États-Unis et l'Allemagne d'Angela Merkel) était déçu par le président sortant Boris Tadić, qui était coupable de ne pas avoir résolu la question du Kosovo et qui n'avait pas le fort soutien de l'électorat. À ce moment-là, la seule véritable alternative était le Parti radical du criminel de guerre Vojislav Šešelj. Grâce au travail politique des diplomates occidentaux, Tomislav Nikolić et Aleksandar Vučić ont quitté les Radicaux et fondé le Parti progressiste serbe, SNS, sur la base duquel ils ont remporté les élections présidentielles de 2012. Nikolić est devenu président, mais derrière lui, Vučić régnait, promettant à l'Occident qu'il résoudrait la question du Kosovo.</span>\n<span class=\"para\">Vučić est devenu président formellement en 2017, mais de facto, il est l'homme le plus puissant de la politique serbe depuis 2012. Sous Slobodan Milošević, Vučić était ministre de l'information et l'un des architectes de la propagande ethno-nationaliste de ces années-là. Des années de balancement entre l'Occident et les exigences de la Russie et de la Chine ont suivi, avant qu'un accord de réconciliation ne soit enfin atteint sous la forme de l'accord signé à Bruxelles avec les représentants albanais du Kosovo. Au cours de ces années de règne, Vučić est devenu de plus en plus fort jusqu'à devenir le maître absolu de la Serbie. Cela a été rendu possible par la machine du SNS, un parti avec une forte structure hiérarchique avec Vučić au sommet. Chaque poste dans la fonction publique est réservé à ceux qui apportent des voix supplémentaires au gouvernement de coalition (qui comprend également les socialistes d'Ivica Dačić, le politicien en fonction le plus ancien dans les pays de l'ancienne Yougoslavie).</span>\n<span class=\"para\">Chaque institution d'État, des hôpitaux aux universités, est strictement contrôlée par le parti et suit la logique de fer de l'absolutisme. Les chefs d'entreprises sont nommés par la direction du SNS et peuvent agir comme des souverains absolus dans l'institution qu'ils contrôlent. En fait, ils sont de petits \"Vučić\" eux-mêmes. Les partis d'opposition se voient laissés avec des miettes, tout comme les facultés de sciences humaines, mais rien ne change fondamentalement. Ces dirigeants adoptent également la logique du pouvoir absolu et ne sont pas différents de Vučić et de \"ses gens\" (la faculté où je travaille a eu le même doyen pendant 18 ans. Je n'ai vu cela nulle part, ni dans les pays d'Asie centrale, ni en Russie, ni en Biélorussie).</span>\n<span class=\"para\">Les intellectuels et les professeurs d'université sont silencieux et, suivant une logique corporatiste similaire à celle promue par Mussolini en Italie dans les années 1930, ils participent au système de gouvernement et reçoivent de l'argent de l'État par le biais de projets de recherche et de financements d'État, tant qu'ils n'interfèrent pas avec le gouvernement. Pendant ce temps, quiconque entrave le gouvernement doit partir, la machine bureaucratique projetant son ombre sinistre sur eux. La plupart des dissidents – même ceux qui refusent simplement de participer à ce système de gouvernement – émigrent discrètement à l'étranger, vers l'Occident.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Happy et Pink</strong></span>\n<span class=\"para\">Entre-temps, la classe dirigeante s'est énormément enrichie grâce à la corruption et aux affaires avec des partenaires occidentaux et orientaux, comme la concession de l'aéroport de Belgrade à la société française Vinci ; la construction du quartier élite Belgrade-on-the-Water (<em>Beograd na vodi</em>) par une entreprise des Émirats Arabes Unis ; et le contrat de train à grande vitesse Belgrade-Budapest avec des entreprises chinoises et russes. Ce ne sont là que quelques-unes des affaires conclues avec des hommes d'affaires étrangers, qui ont été suivies d'une série d'escroqueries. Les contrats avec des entreprises étrangères sont souvent des secrets d'État, il n'est donc pas connu quel est réellement la dette extérieure de la Serbie. Un exemple concerne le groupe industriel automobile Fiat, qui a reçu un financement d'État impressionnant pour relocaliser l'une de ses usines dans la ville serbe de Kragujevac. Pour cette raison, l'Occident (en particulier l'UE) a critiqué Vučić et l'a qualifié d'autocrate, mais pour le moment, il n'a pas l'intention de retirer son soutien politique.</span>\n<span class=\"para\">Pourquoi le président bénéficie-t-il encore de la sympathie de la majorité de la population serbe ? Le contrôle institutionnel et le clientélisme sont clés, mais encore plus important est le rôle des médias, en particulier les deux chaînes de télévision privées \"Pink\" et \"Happy\", qui assurent le soutien des électeurs au parti au pouvoir et à Vučić. Le journaliste et analyste politique Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">souligne</a> qu'en Serbie, le rôle de la RTS, propriété de l'État, n'a jamais été crucial dans l'atteinte et la reproduction du consensus. Le modèle de télévision privée comme principal moteur de la propagande a été promu dès l'époque de Milošević, car il évite les critiques de l'opposition et des organisations internationales.</span>\n<span class=\"para\">La télévision d'État reste relativement libre et cela ne gêne pas la classe dirigeante, car la population suit principalement d'autres diffuseurs qui attirent les masses grâce à l'utilisation répandue de gadgets tels que les émissions de télé-réalité. Les principales chaînes de télévision privées sont Pink, détenue par le magnat Željko Mitrović (qui est musicien, industriel, fabricant de drones, inventeur et accro à la cocaïne pour couronner le tout), et Happy, à l'origine une chaîne de télévision pour enfants, qui s'est illégalement transformée en un outil de propagande politique très puissant. Le directeur de Happy est le journaliste Milomir Marić, et son invité et commentateur régulier est le criminel de guerre et député Vojislav Šešelj. L'équipe gouvernementale utilise Happy et Pink pour diffuser ses monologues, et depuis les studios de Belgrade des deux diffuseurs, Vučić attaque régulièrement les petits médias d'opposition et discrédite ses adversaires politiques. Happy et Pink sont les stations de télévision les plus regardées dans les villes et les villages, mais en plus d'elles, il y a des dizaines de diffuseurs privés contrôlés par la société de télécommunications d'État Telekom Srbija, qui étend progressivement son contrôle sur les ondes.</span>\n<span class=\"para\">Les différences entre la Serbie urbaine et rurale sont dramatiques, tant sur le plan économique que culturel. Ces chaînes pénètrent là où la pauvreté et le manque de connaissances prévalent. Environ 6,9 % de la population serbe vit dans la pauvreté absolue, tandis que 29,8 % se trouvent dans une situation définie comme sévère, à la limite de la pauvreté et à risque d'exclusion sociale (c'est-à-dire que ces personnes peinent à joindre les deux bouts). Ce sont des chiffres très élevés, surtout si l'on considère que le salaire moyen (février 2023) en Serbie n'est que d'environ 600 euros par mois et que l'inflation est de 16 %. La Serbie est l'un des pays les plus pauvres d'Europe et sa population dépense presque tout ce qu'elle gagne pour se nourrir. Une véritable classe moyenne n'existe que dans les villes de Novi Sad et Belgrade. L'opposition dispose de deux chaînes de télévision, N1 et Nova S, détenues par United Media, basée aux États-Unis, qui ne diffusent que via la plateforme internet SBB : cela signifie que la majorité de la population n'a pas accès à ces chaînes.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Sources de changement ou d'instabilité ?</strong></span>\n<span class=\"para\">La Voïvodine est une région multiethnique de Serbie avec pas moins de 28 nationalités, de nombreuses langues et de nombreuses cultures. La constitution yougoslave de 1974 a accordé à la province une autonomie durant l'ère précédente. Dans les années 1990, Milošević a aboli son autonomie, et ce n'est qu'en 2001, lorsque la soi-disant \"Loi Omnibus\" a été adoptée, que le statut unique de la région a été restauré. Cependant, cela n'existe que sur le papier. La Serbie est toujours un pays hautement centralisé, où toutes les décisions sont prises exclusivement à Belgrade.</span>\n<span class=\"para\">La Voïvodine est considérée comme la région la plus riche de Serbie, bien qu'elle perde essentiellement ce statut. Les Hongrois locaux, en particulier les jeunes Hongrois, se relocalisent en Hongrie pour étudier et travailler. Les Roumains locaux ont presque disparu du Banat (le nom roumain de la région) et d'autres nationalités vivent sur leur propre terre, mais ne jouent aucun rôle au niveau politique et institutionnel dans la République de Serbie. Selon l'historien Boris Mašić, le processus de \"Saintsavisisation\" [se référant à Saint Sava, le saint patron de l'Église orthodoxe serbe, dont le culte est une partie importante de l'idée d'une Grande Serbie] et le processus de \"Serbianisation\" sont désormais en cours en Voïvodine. La capitale régionale, Novi Sad, connaît un \"urbicide\" sans précédent. La construction a lieu partout où cela est possible, même là où cela ne devrait pas être, et les manifestations environnementales sont réprimées par la violence.</span>\n<span class=\"para\">Cependant, il y a encore quelques bonnes choses. Par exemple, la Radio-télévision Voïvodine (RT Voïvodine) maintient une structure multilingue et de nombreux autres diffuseurs (par exemple, la RTV Koper régionale de Slovénie) visitent souvent le siège de RT Voïvodine pour apprendre comment créer une télévision multilingue.</span>\n<span class=\"para\">Est-ce que l'opposition sera capable de s'appuyer sur le succès des manifestations d'un mois et de créer une alternative politique à Vučić ? Il est peu probable que cela se produise. En fait, il y a un manque de personnalités ayant de fortes valeurs éthiques qui pourraient unir les partis opposés à Vučić. Ces groupes sont profondément divisés entre eux. À droite se trouvent Boško Obradović et ses mouvements <em>Dveri</em> (Portes) et <em>Zavetniki</em> (Confesseurs), qui plaident pour une politique nationaliste digne du Parti fasciste italien du début des années 1930. À gauche se trouvent des mouvements écologiques et des organisations civiles qui ne trouvent pas de langage commun et ne sont pas unies par une plateforme politique.</span>\n<span class=\"para\">L'opposition espère que l'Occident trouvera une alternative à Vučić, et cela pourrait se produire à l'avenir, mais il y a un danger que le nouveau président, quel qu'il soit, représente les intérêts des étrangers dans le pays plutôt que ceux du peuple serbe. L'État, alors, est Vučić lui-même, le seul politicien ayant une expérience concrète de la gouvernance. Cela a été démontré par la récente visite du chancelier allemand Olaf Scholz à Belgrade à la fin de juin 2024. Scholz est arrivé de manière inattendue en Serbie pour persuader Vučić d'ouvrir des mines de lithium au milieu de la Serbie, dans une zone qui (était) une réserve naturelle. Il y a trois ans, les Serbes protestaient déjà contre l'ouverture de ces mines par la multinationale Rio Tinto. Bien que le président ait promis que les mines ne seraient pas ouvertes, la pression de l'Occident a contraint Vučić à changer d'avis. La population proteste à nouveau, et l'opposition pro-européenne se sent ridiculisée et privée du soutien de Bruxelles dans sa lutte contre l'autocratie de Vučić. En même temps, la population perd progressivement confiance dans le projet d'intégration européenne.</span>\n<span class=\"para\">Entre-temps, le Kremlin continue d'exploiter la situation pour créer de l'instabilité dans les Balkans. L'ambassadeur russe à Belgrade, Alexander Bochan-Harchenko, fait régulièrement des déclarations à la presse pro-gouvernementale serbe et accuse l'Occident d'organiser des affrontements et des manifestations au Kosovo et en Métochie en même temps, afin de provoquer un véritable \"Printemps serbe\".</span>\n<span class=\"para\">Ceci est un signal clair pour Vučić : la Russie est de votre côté et si vous êtes de notre côté aussi, nous vous défendrons. Afin de continuer à équilibrer entre l'Est et l'Ouest, Vučić revient aux anciennes et efficaces politiques de nationalisme et de Kosovo. Chaque fois qu'il y a des problèmes institutionnels, le président serbe provoque une série de manifestations à Kosovska Mitrovica. Ensuite, de nouveaux problèmes sont créés et de nouvelles tensions sont artificiellement atténuées. Cependant, jouer avec le feu comporte toujours des risques : un regain d'extrémisme nationaliste dans la région ne peut être exclu. La violence pourrait éclater au Kosovo et en Métochie, puis déborder sur les frontières de la Serbie et même provoquer une explosion en Bosnie-Herzégovine, un pays ethniquement divisé et institutionnellement dysfonctionnel.</span>\n<span class=\"para\">Jusqu'à présent, Vučić a réussi à se positionner comme le garant de l'Accord de Dayton et de l'intégrité de la Fédération de Bosnie-Herzégovine, mais rien ne dit qu'un jour il ne sera plus capable de prendre le contrôle de la situation et de réprimer la violence. Le Kremlin attend juste une telle opportunité pour enfin infiltrer les Balkans et semer le chaos en Europe.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Obstacles au changement</strong></span>\n<span class=\"para\">Pour mieux comprendre ce pays complexe et très intéressant, nous devons nous concentrer sur les gens et leur vie quotidienne. Comme mentionné précédemment, il existe un énorme fossé entre les Serbes vivant dans les villes et ceux vivant dans les petites villes et les zones rurales. Dans les villes, la société serbe est plutôt schizophrène : elle recherche un modèle de vie occidental, néolibéral, axé sur la recherche de la richesse personnelle, tout en souhaitant en même temps maintenir les valeurs nationalistes traditionnelles du 19ème siècle. À cet égard, la société serbe est identique à tous égards à la société russe : égoïste et avide de richesse, mais prête à envoyer de jeunes (pauvres) gens à la guerre pour défendre des valeurs nationales et punir des ennemis. Pendant ce temps, la pauvreté et l'ignorance totale règnent dans la campagne serbe.</span>\n<span class=\"para\">Pour vous donner une idée de la situation, voici quelques chiffres : dans un pays de juste moins de cinq millions d'habitants, il y a environ 700 000 personnes <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">sans dents</a>. Par nécessité, et non par opportunisme, ces personnes comprennent la politique comme un contrat avec les classes actuellement dominantes : je vous donne un vote, vous me donnez un emploi ; vous pouvez voler et vous enrichir, mais vous pouvez me fournir mon pain quotidien, mon café et mes cigarettes. Les partis politiques d'opposition ne peuvent pas et ne savent pas comment parler à ces personnes : ils se moquent d'eux, mais ils ne comprennent pas qu'ils ont affaire à des gens qui peinent à joindre les deux bouts. Ces personnes exigent des réponses concrètes, pas des promesses de réformes institutionnelles, d'adhésion à l'UE, etc.</span>\n<span class=\"para\">Les mots sur la démocratie ne suffisent à personne. Pendant ce temps, Vučić s'adresse souvent au peuple, va dans les villages (comme Loukachenka en Biélorussie) et promet de résoudre leurs problèmes quotidiens (et le fait souvent). Vous n'expliquez pas aux gens qui peinent à s'en sortir que les problèmes d'égouts ou de routes sont à résoudre par les autorités compétentes. Ce qui leur importe, c'est que les problèmes soient résolus le plus rapidement possible. C'est pourquoi ils votent pour Vučić, car il y a toujours l'espoir qu'il se présente en personne dans leurs villages et les aide à résoudre des problèmes spécifiques.</span>\n<span class=\"para\">Les intellectuels, en particulier les écrivains, sont un autre obstacle majeur au changement en Serbie. La plupart d'entre eux vivent encore au 19ème siècle et cherchent un rôle significatif dans la société. Ils aimeraient jouer un rôle actif dans la sphère politique et aimeraient encore être ceux qui créent des idéologies pour les gens. Un bon exemple est Dobrica Ćosić, qui était écrivain et Premier ministre sous Milošević. Il est clair qu'il n'a rien réalisé de concret mais a simplement été utilisé par Milošević à ses propres fins. Même les intellectuels d'opposition aimeraient revenir à leur ancien rôle d'idéologues : un ami poète à moi (de l'opposition) m'a récemment avoué qu'il était nostalgique de l'époque où les poètes étaient valorisés et participaient à la prise de décisions politiques.</span>\n<span class=\"para\">Le rôle de l'intellectuel politique est désormais obsolète, et nous ne devrions pas être nostalgiques de ces temps. Les intellectuels serbes aiment beaucoup leur nation, mais pas les gens qui la composent, car ils ne les connaissent pas et ne veulent pas les connaître. Un écrivain très célèbre m'a dit franchement que son rôle est d'utiliser ses romans pour motiver les gens à aller au Kosovo et à partir en guerre, tandis qu'il reste assis dans son bureau et écrit pour eux.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Nationalisme hérité</strong></span>\n<span class=\"para\">Les jeunes vivent dans une bulle. Complètement déconnectés du monde qui les entoure, ils développent rarement une conscience critique d'eux-mêmes. Ils sont passifs et se sentent non acceptés. Les diplômés en sciences humaines travaillent principalement dans les centres de services des entreprises occidentales, répondant aux appels de riches occidentaux lorsqu'ils ont des problèmes avec une commande en ligne ou un réfrigérateur qu'ils viennent d'acheter. Ils semblent être satisfaits de bas salaires, car il s'agit de survie. L'industrie du divertissement fournit des divertissements bon marché, d'un séjour à la mer d'une semaine à des drogues qui vous font oublier la réalité.</span>\n<span class=\"para\">La première génération qui n'a connu ni l'Empire austro-hongrois ni la Yougoslavie, et qui a grandi dans la République de Serbie, est déjà entrée dans les universités à travers le pays. Cependant, les causes de la crise de la jeunesse doivent être recherchées ailleurs, pas dans la Yougoslavie ou à Vienne. Que signifie vraiment cette stagnation dans un pays où, jusqu'à très récemment, les jeunes s'opposaient largement à Milošević et à sa dictature ? La plus grande responsabilité incombe au système scolaire qui est complètement dévasté. Un policier, qui souhaite rester anonyme, m'a avoué qu'au cours des 20 dernières années, la police a commencé à surveiller les diplômes obtenus par les étudiants dans les universités publiques. Plus de 40 % d'entre eux sont achetés ou obtenus par des pots-de-vin. \"Nous sommes si désespérés que nous ne savons pas quoi faire. L'ensemble de la force policière du pays ne suffirait pas à mettre de l'ordre dans les universités du pays et à distinguer les vrais diplômes des faux,\" dit le fonctionnaire de police.</span>\n<span class=\"para\">L'éducation primaire est encore pire que l'éducation secondaire. La Serbie est en bas des classements PISA (le programme de l'OCDE pour évaluer le niveau de littératie des 15 ans) depuis de nombreuses années. Plus de la moitié des citoyens serbes sont fonctionnellement analphabètes, c'est-à-dire qu'ils ne peuvent pas lire et comprendre un texte de complexité modérée, comme un article de journal. L'opposition ne sait pas comment parler à cette partie de la population, qui est une proie facile pour les déclarations nationalistes et populistes de Vučić et de ses alliés.</span>\n<span class=\"para\">De cette manière, un énorme fossé de classe se reproduit. Les jeunes issus de bonnes familles, qui sont également fatigués et démotivés, quittent massivement leur foyer et vont ailleurs, principalement vers l'Occident, où ils peuvent poursuivre leurs études, trouver du travail et un rôle social satisfaisant. Après tout, l'Autriche est à moins de 500 kilomètres de Belgrade. Les plus pauvres restent et survivent tant bien que mal sur la base des valeurs et des modèles fournis par les classes dominantes. Ce sont, encore une fois, les modèles nationalistes des années 1990. Il est vrai que, depuis lors, la société serbe a été soumise à des convulsions constantes, à la violence et à l'intolérance verbale, qui semblent être inspirées par plus que la seule génération plus jeune. La rhétorique nationaliste de l'ancien dictateur Milošević se fait encore entendre à tous les niveaux du discours public.</span>\n<span class=\"para\">Les idéologies nationalistes héritées des années 1990 sont complétées par les valeurs typiques du néolibéralisme, que le pays a accueillies à bras ouverts depuis la fin des dernières guerres balkaniques : la concurrence, le mépris pour les plus faibles et l'enrichissement à tout prix. Ces deux modèles, bien que semblant opposés l'un à l'autre, sont en fait cohérents. La jeunesse serbe vit dans une sorte de bulle schizophrène où la défense et la glorification de la supériorité nationale rencontrent et se fondent avec la quête de richesse et de succès au niveau social. Le maître absolu du pays, Aleksandar Vučić, a réussi à réconcilier ces contradictions, car il contrôle complètement la vie publique du pays.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Ce texte est basé sur une conférence donnée au Forum de Nida qui a eu lieu les 6 et 7 septembre à Nida, en Lituanie, au Musée d'Histoire de la Péninsule de Courlande. Le forum est organisé par le Centre culturel Thomas Mann.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> est un journaliste serbo-italien, essayiste, écrivain, reporter et chercheur académique. Depuis 2007, il vit en Serbie et travaille comme professeur assistant de langue et littérature italiennes à la Faculté de philosophie de l'Université de Novi Sad. Il détient un doctorat de l'Université La Sapienza de Rome. Son travail journalistique se concentre sur les pays où les cultures se rencontrent et parfois les nations s'affrontent.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"hr": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Moram reći da Bruxelles, posebno u posljednjim godinama, nije učinio mnogo za svoju popularnost u Srbiji. EU nije samo broj jedan trgovinski partner Srbije, već i njen najveći donator, s četiri milijarde eura dodijeljenih od 2000. godine, u usporedbi s 31,4 milijuna eura iz Kine na drugom mjestu. Što se tiče Rusije, nema pravih podataka o toj temi, ali Moskva nije ni među deset najvećih donatora. Ipak, obični Srbi vjeruju da je Rusija ta koja najviše pomaže Srbiji, uključujući i financijski.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Fenomen Vučića</strong></span>\n<span class=\"para\">Postoji još jedna, isključivo srpska, kontradikcija: vladajuća politička klasa, predvođena predsjednikom Aleksandrom Vučićem, promiče duboko neoliberalnu domaću politiku, dok se istovremeno uspijeva predstaviti javnosti kao vrlo odgovorna politička klasa, koja nastoji očuvati srpsku naciju i brinuti se o javnosti. Na taj način, Vučić je sličan bjeloruskom Aleksandru Lukašenku, ali onome koji ne brani nacionalnu imovinu, već prodaje sve što može. Na primjer, spreman je prodati cijelu središnju Srbiju multinacionalnoj kompaniji Rio Tinto za vađenje litija.</span>\n<span class=\"para\">Vučićeva stranka je na vlasti od 2012. godine, dvanaest dugih godina u kojima je predsjednik izgradio izuzetno jak i vrlo stabilan politički sustav. Vučić je postao apsolutni gospodar Srbije u trenutku kada je Zapad (prije svega SAD i Njemačka Angele Merkel) postao razočaran trenutnim predsjednikom Borisom Tadićem, koji je bio kriv za neuspjeh u rješavanju pitanja Kosova i koji nije imao snažnu podršku birača. U to vrijeme, jedina prava alternativa bila je Radikalna stranka ratnog zločinca Vojislava Šešelja. Zahvaljujući političkom radu zapadnih diplomata, Tomislav Nikolić i Aleksandar Vučić napustili su Radikale i osnovali Srpsku naprednu stranku, SNS, na temelju koje su pobijedili na predsjedničkim izborima 2012. godine. Nikolić je postao predsjednik, ali iza njega Vučić je vladao, obećavajući Zapadu da će riješiti pitanje Kosova.</span>\n<span class=\"para\">Vučić je formalno postao predsjednik 2017. godine, ali de facto je najmoćniji čovjek u srpskoj politici od 2012. godine. Pod Slobodanom Miloševićem, Vučić je bio ministar informacija i jedan od arhitekata etno-nacionalističke propagande tih godina. Godine su prošle u balansiranju između Zapada i zahtjeva Rusije i Kine, prije nego što je konačno postignut sporazum o pomirenju u obliku sporazuma potpisanog u Bruxellesu s predstavnicima kosovskih Albanaca. Tijekom tih godina vladavine, Vučić je postajao sve jači sve dok nije postao apsolutni gospodar Srbije. To je omogućila SNS mašinerija, stranka s jakom hijerarhijskom strukturom s Vučićem na vrhu. Svaka pozicija u državnoj službi rezervirana je za one koji donose dodatne glasove koalicijskoj vladi (koja također uključuje socijaliste Ivicu Dačića, najdugovječnijeg političara u zemljama bivše Jugoslavije).</span>\n<span class=\"para\">Svaka državna institucija, od bolnica do sveučilišta, strogo je kontrolirana od strane stranke i slijedi čeličnu logiku absolutizma. Šefovi kompanija imenuju se od strane vodstva SNS-a i mogu djelovati kao apsolutni vladari u institucijama koje kontroliraju. U stvari, oni su mali \"Vučići\". Opozicijske stranke ostavljene su s mrvicama, slično kao i humanistički fakulteti, ali ništa suštinski se ne mijenja. Ovi vođe također usvajaju logiku apsolutne vlasti i ne razlikuju se od Vučića i \"njegovih ljudi\" (fakultet na kojem radim ima istog dekana već 18 godina. Ovo nisam vidio nigdje, ni u zemljama Srednje Azije, ni u Rusiji, ni u Bjelorusiji).</span>\n<span class=\"para\">Intelektualci i sveučilišni profesori šute i, slijedeći korporativističku logiku sličnu onoj koju je promovirao Mussolini u Italiji 1930-ih, sudjeluju u sustavu vlasti i primaju novac od države kroz istraživačke projekte i državna sredstva, sve dok se ne miješaju u vladu. U međuvremenu, tko god ometa vladu mora otići, a birokratska mašinerija baca svoj zloslutni sjenu nad njima. Većina disidenata – čak i oni koji jednostavno odbijaju sudjelovati u ovom sustavu vlasti – tiho emigriraju u inozemstvo, na Zapad.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Sretni i Pink</strong></span>\n<span class=\"para\">U međuvremenu, vladajuća klasa se enormno obogatila korupcijom i poslovima s zapadnim i istočnim partnerima, poput koncesije beogradskog aerodroma francuskoj kompaniji Vinci; izgradnje elitnog naselja Beograd na vodi od strane kompanije iz Ujedinjenih Arapskih Emirata; i ugovora o brzom željezničkom povezivanju Beograd-Budimpešta s kineskim i ruskim kompanijama. Ovo su samo neki od poslova sklopljenih s stranim poslovnim ljudima, koji su pratili niz prevara. Ugovori s stranim kompanijama često su državne tajne, pa se ne zna koliki je stvarni vanjski dug Srbije. Jedan primjer uključuje grupu Fiat, koja je dobila impresivna državna sredstva za preseljenje jedne od svojih tvornica u srpski grad Kragujevac. Iz tog razloga, Zapad (posebno EU) kritizira Vučića i naziva ga autokratom, ali barem za sada nema namjeru povući svoju političku podršku.</span>\n<span class=\"para\">Zašto predsjednik još uvijek uživa simpatije većine srpskog stanovništva? Institucionalna kontrola i klijentelizam su ključni, ali još važnija je uloga medija, posebno dva privatna TV kanala \"Pink\" i \"Happy\", koji osiguravaju podršku birača vladajućoj stranci i Vučiću. Novinar i politički analitičar Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">ističe</a> da u Srbiji uloga državne RTS nikada nije bila ključna u postizanju i reprodukciji konsenzusa. Model privatne televizije kao glavnog motora propagande promoviran je još od Miloševića, jer izbjegava kritiku opozicije i međunarodnih organizacija.</span>\n<span class=\"para\">Državna televizija ostaje relativno slobodna i to ne ometa vladajuću klasu, jer populacija uglavnom prati druge emitere koji privlače mase zahvaljujući širokoj upotrebi rekvizita poput reality showova. Glavni privatni TV kanali su Pink, u vlasništvu tajkuna Željka Mitrovića (koji je muzičar, industrijalac, proizvođač dronova, izumitelj i ovisnik o kokainu), i Happy, izvorno dječji TV kanal, koji je nelegitimno postao vrlo moćan alat političke propagande. Direktor Happy je novinar Milomir Marić, a njegov redovni gost i komentator je ratni zločinac i poslanik Vojislav Šešelj. Vladina ekipa koristi Happy i Pink za širenje svojih monologa, a iz beogradskih studija dvaju emitera Vučić redovito napada male opozicijske medije i diskreditira političke protivnike. Happy i Pink su najgledanije TV stanice u gradovima i selima, ali osim njih postoji desetine privatnih emitera pod kontrolom državne telekomunikacijske kompanije Telekom Srbija, koja postupno širi svoju kontrolu nad eterom.</span>\n<span class=\"para\">Razlike između urbanih i ruralnih dijelova Srbije su dramatične, kako ekonomski tako i kulturno. Ovi kanali prodiru tamo gdje prevladavaju siromaštvo i nedostatak znanja. Oko 6,9 posto srpskog stanovništva živi u apsolutnom siromaštvu, dok je 29,8 posto u situaciji koja se definira kao teška, na rubu siromaštva i u riziku od socijalne isključenosti (tj. ti ljudi jedva sastavljaju kraj s krajem). Ovo su vrlo visoke brojke, posebno s obzirom na to da prosječna plaća (veljača 2023.) u Srbiji iznosi samo oko 600 eura mjesečno, a inflacija je 16 posto. Srbija je jedna od najsiromašnijih zemalja u Europi i njeno stanovništvo troši gotovo sve što zaradi na hranu. Prava srednja klasa postoji samo u Novom Sadu i Beogradu. Opozicija ima dva televizijska kanala, N1 i Nova S, u vlasništvu američke United Media, koji emitiraju samo putem SBB internetske platforme: to znači da većina stanovništva nema pristup tim kanalima.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Izvori promjene ili nestabilnosti?</strong></span>\n<span class=\"para\">Vojvodina je multi-etnička regija Srbije s čak 28 nacionalnosti, mnogim jezicima i mnogim kulturama. Jugoslavenska ustava iz 1974. godine dodijelila je pokrajini autonomiju tijekom prethodne ere. U 1990-ima Milošević je ukinuo tu autonomiju, a tek 2001. godine, kada je usvojen takozvani \"Omnibus zakon\", obnovljen je jedinstveni status tog područja. Međutim, to postoji samo na papiru. Srbija je još uvijek visoko centralizirana zemlja, s tim da se sve odluke donose isključivo u Beogradu.</span>\n<span class=\"para\">Vojvodina se smatra najbogatijom regijom u Srbiji, iako suštinski gubi taj status. Lokalni Mađari, posebno mladi Mađari, preseljavaju se u Mađarsku kako bi studirali i radili. Lokalni Rumunji gotovo su nestali iz Banata (rumunjski naziv za regiju), a druge nacionalnosti žive na svojoj zemlji, ali ne igraju nikakvu ulogu na političkoj i institucionalnoj razini u Republici Srbiji. Prema povjesničaru Borisu Mašiću, proces \"santavizacije\" [koji se odnosi na Svetog Savu, zaštitnika Srpske pravoslavne crkve, čiji je kult važan dio ideje Velike Srbije] i proces \"srbijanizacije\" sada su u tijeku u Vojvodini. Regionalni glavni grad, Novi Sad, doživljava neviđeni \"urbicid\". Gradnja se odvija gdje god je to moguće, čak i gdje ne bi trebala, a ekološki prosvjedi se nasilno suzbijaju.</span>\n<span class=\"para\">Međutim, postoje i neke dobre stvari. Na primjer, regionalna Radio televizija Vojvodina (RT Vojvodina) održava višejezičnu strukturu, a mnogi drugi emiterski kanali (npr. slovenska regionalna RTV Koper) često posjećuju sjedište RT Vojvodina kako bi naučili kako stvoriti višejezičnu televiziju.</span>\n<span class=\"para\">Hoće li opozicija moći iskoristiti uspjeh mjesečnih prosvjeda i stvoriti političku alternativu Vučiću? Malo je vjerojatno da će se to dogoditi. U stvari, nedostaje osobnosti s visokim etičkim vrijednostima koje bi mogle ujediniti stranke protiv Vučića. Ove grupe su duboko podijeljene među sobom. S desne strane su Boško Obradović i njegovi pokreti <em>Dveri</em> (Vrata) i <em>Zavetnici</em> (Ispovjednici), koji se zalažu za nacionalističku politiku dostojnu talijanske Fašističke stranke ranih 1930-ih. S lijeve strane su ekološki pokreti i civilne organizacije koje ne pronalaze zajednički jezik i nisu ujedinjene političkom platformom.</span>\n<span class=\"para\">Opozicija se nada da će Zapad pronaći alternativu Vučiću, a to bi se moglo dogoditi u budućnosti, ali postoji opasnost da će novi predsjednik, tko god on ili ona bili, predstavljati interese stranaca u zemlji umjesto srpskog naroda. Država, dakle, je sam Vučić, jedini političar s konkretnim iskustvom upravljanja. To je pokazano nedavnim posjetom njemačkog kancelara Olafa Scholza Beogradu krajem lipnja 2024. Scholz je neočekivano stigao u Srbiju kako bi uvjerio Vučića da otvori litijumske rudnike usred Srbije, u području koje (je nekada bilo) prirodni rezervat. Prije tri godine, Srbi su već prosvjedovali protiv otvaranja tih rudnika od strane multinacionalne kompanije Rio Tinto. Iako je predsjednik obećao da rudnici neće biti otvoreni, pritisak sa Zapada natjerao je Vučića da promijeni mišljenje. Stanovništvo ponovno prosvjeduje, a proeuropska opozicija osjeća se ismijano i lišeno podrške Bruxellesa u svojoj borbi protiv Vučićeve autokracije. U isto vrijeme, stanovništvo postupno gubi povjerenje u projekt europske integracije.</span>\n<span class=\"para\">U međuvremenu, Kremlj nastavlja iskorištavati situaciju kako bi stvorio nestabilnost na Balkanu. Ruski ambasador u Beogradu, Alexander Bochan-Harchenko, redovito daje izjave pro-vladinim srpskim medijima i optužuje Zapad za organiziranje sukoba i demonstracija na Kosovu i Metohiji u isto vrijeme, kako bi izazvao pravi \"srpski proljeće\".</span>\n<span class=\"para\">To je jasan signal Vučiću: Rusija je na tvojoj strani i ako si i ti na našoj strani, branit ćemo te. Kako bi dodatno balansirao između Istoka i Zapada, Vučić se vraća starim i učinkovitim politikama nacionalizma i Kosova. Kad god dođe do institucionalnih problema, srpski predsjednik izaziva niz prosvjeda u Kosovskoj Mitrovici. Tada se stvaraju novi problemi i nove napetosti se umjetno smiruju. Međutim, igranje s vatrom uvijek nosi rizike: povratak nacionalističkog ekstremizma u regiji ne može se isključiti. Nasilje bi moglo izbiti na Kosovu i Metohiji, a zatim se preliti u granice Srbije i čak izazvati eksploziju u Bosni i Hercegovini, etnički podijeljenoj i institucionalno disfunkcionalnoj zemlji.</span>\n<span class=\"para\">Do sada je Vučiću uspjelo pozicionirati se kao jamac Daytonskog sporazuma i integriteta Federacije Bosne i Hercegovine, ali nema ništa što bi reklo da jednog dana više neće moći preuzeti kontrolu nad situacijom i smiriti nasilje. Kremlj samo čeka takvu priliku da konačno infiltrira Balkan i izazove kaos u Europi.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Prepreke promjeni</strong></span>\n<span class=\"para\">Kako bismo bolje razumjeli ovu složenu i vrlo zanimljivu zemlju, trebamo se usredotočiti na ljude i njihov svakodnevni život. Kao što je već spomenuto, postoji ogromna razlika između Srba koji žive u gradovima i Srba koji žive u malim gradovima i ruralnim područjima. U gradovima je srpsko društvo prilično shizofreno: teži zapadnom, neoliberalnom modelu života, usredotočenom na potragu za osobnim bogatstvom, dok istovremeno želi očuvati tradicionalne nacionalističke vrijednosti 19. stoljeća. U tom pogledu, srpsko društvo je identično u svakom pogledu ruskom društvu: sebično i pohlepno za bogatstvom, ali spremno poslati mlade (siromašne) ljude u rat kako bi branili nacionalne vrijednosti i kažnjavali neprijatelje. U međuvremenu, siromaštvo i totalna neuka vladaju srpskim selima.</span>\n<span class=\"para\">Da bismo vam dočarali situaciju, evo nekoliko brojki: u zemlji s nešto manje od pet milijuna stanovnika, oko 700.000 ljudi <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">nema zube</a>. Iz nužde, a ne iz oportunizma, ti ljudi razumiju politiku kao ugovor s trenutno dominantnim klasama: ja ti dajem glas, ti meni daješ posao; možeš krasti i obogatiti se, ali možeš mi osigurati moj dnevni kruh, kavu i cigarete. Političke stranke u opoziciji ne mogu i ne znaju kako razgovarati s tim ljudima: ismijavaju ih, ali ne razumiju da se radi o ljudima koji jedva sastavljaju kraj s krajem. Ti ljudi traže konkretne odgovore, a ne obećanja o institucionalnim reformama, pristupanju EU i slično.</span>\n<span class=\"para\">Riječi o demokraciji nisu dovoljne nikome. Vučić, u međuvremenu, često se obraća narodu, odlazi u sela (poput Lukašenka u Bjelorusiji) i obećava riješiti njihove svakodnevne probleme (i često to i čini). Ne objašnjavate ljudima koji jedva preživljavaju da su problemi s kanalizacijom ili cestama za nadležne vlasti. Ono što im je važno je da se problemi riješe što je prije moguće. Zato glasaju za Vučića, jer uvijek postoji nada da će se osobno pojaviti u njihovim selima i pomoći im riješiti konkretne probleme.</span>\n<span class=\"para\">Intelektualci, posebno pisci, još su jedna velika prepreka promjeni u Srbiji. Većina njih još uvijek živi u 19. stoljeću i traži značajnu ulogu u društvu. Željeli bi igrati aktivnu ulogu u političkoj sferi i još uvijek bi željeli biti ti koji stvaraju ideologije za ljude. Dobar primjer je Dobrica Ćosić, koji je bio pisac i premijer pod Miloševićem. Jasno je da nije postigao ništa konkretno, već ga je Milošević koristio za svoje vlastite svrhe. Čak i opozicijski intelektualci žele se vratiti svojoj staroj ulozi ideologa: prijatelj pjesnik (iz opozicije) nedavno mi je priznao da je nostalgičan za vremenima kada su pjesnici bili cijenjeni i sudjelovali u donošenju političkih odluka.</span>\n<span class=\"para\">Uloga političkog intelektualca sada je zastarjela, i ne trebamo biti nostalgični za tim vremenima. Srpski intelektualci jako vole svoju naciju, ali ne i ljude koji je čine, jer ih ne poznaju i ne žele ih upoznati. Jedan vrlo poznati pisac mi je iskreno rekao da je njegova uloga koristiti svoje romane kako bi motivirao ljude da idu na Kosovo i da idu u rat, dok on sjedi u svom uredu i piše za njih.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Naslijeđeni nacionalizam</strong></span>\n<span class=\"para\">MLadi žive u balonu. Potpuno odvojeni od svijeta oko sebe, rijetko razvijaju kritičku svijest o sebi. Pasivni su i osjećaju se neprihvaćenima. Diplomirani studenti humanističkih znanosti rade uglavnom u servisnim centrima zapadnih kompanija, odgovarajući na pozive bogatih zapadnjaka kada imaju problema s online narudžbom ili hladnjakom koji su upravo kupili. Čini se da su zadovoljni niskim plaćama, jer se sve svodi na preživljavanje. Industrija zabave pruža jeftinu zabavu, od tjednog odmora na moru do droga koje vas tjeraju da zaboravite stvarnost.</span>\n<span class=\"para\">Prva generacija koja nije poznavala Austro-Ugarsku ni Jugoslaviju, a koja je odrasla u Republici Srbiji, već je ušla na sveučilišta širom zemlje. Međutim, uzroke krize mladih treba tražiti drugdje, ne u Jugoslaviji ili Beču. Što ova stagnacija zapravo znači u zemlji gdje su, do nedavno, mladi uglavnom bili protiv Miloševića i njegove diktature? Najveća odgovornost leži na školskom sustavu koji je potpuno devastiran. Jedan policajac, koji želi ostati anoniman, priznao mi je da je tijekom posljednjih 20 godina policija počela pratiti diplome koje su studenti stekli na javnim sveučilištima. Više od 40 posto njih je kupljeno ili stečeno mito. \"Toliko smo očajni da ne znamo što da radimo. Cijela policijska snaga zemlje ne bi bila dovoljna da uspostavi red na sveučilištima i razlikuje prave diplome od lažnih,\" kaže policijski službenik.</span>\n<span class=\"para\">Osnovno obrazovanje je još gore od srednjeg obrazovanja. Srbija je godinama na dnu PISA (OECD-ov program za procjenu razine pismenosti 15-godišnjaka) ljestvica. Više od polovice srpskih građana je funkcionalno analfabetsko, tj. ne mogu pročitati i razumjeti tekst umjerene složenosti, poput novinskog članka. Opozicija ne zna kako razgovarati s ovim dijelom populacije, koji je laka meta za nacionalističke i populističke izjave Vučića i njegovih saveznika.</span>\n<span class=\"para\">Na taj način reproducira se ogromna klasna razlika. Mladih iz dobrih obitelji, koji su također umorni i nemotivirani, masovno napuštaju svoje domove i odlaze drugdje, uglavnom na Zapad, gdje mogu nastaviti svoje obrazovanje, pronaći posao i zadovoljavajuću društvenu ulogu. Uostalom, Austrija je manje od 500 kilometara od Beograda. Najsiromašniji ostaju i preživljavaju koliko najbolje mogu na temelju vrijednosti i modela koje pružaju dominantne klase. To su, opet, nacionalistički modeli 1990-ih. Istina je da je od tada srpsko društvo bilo podvrgnuto stalnim konvulzijama, nasilju i verbalnoj netoleranciji, koje se čini da su inspirirane ne samo mlađom generacijom. Nacionalistička retorika bivšeg diktatora Miloševića još uvijek se čuje na svim razinama javnog diskursa.</span>\n<span class=\"para\">Nacionalističke ideologije naslijeđene iz 1990-ih dopunjene su tipičnim vrijednostima neoliberalizma, koje je zemlja prihvatila raširenih ruku od kraja posljednjih balkanskih ratova: konkurencija, prezir prema najslabijima i obogaćivanje po svaku cijenu. Ova dva modela, iako se naizgled protive jedno drugome, zapravo su koherentna. Srpska mladost živi u svojevrsnom shizofreničnom balonu gdje se obrana i glorifikacija nacionalne superiornosti susreću i stapaju s potragom za bogatstvom i uspjehom na društvenoj razini. Apsolutni gospodar zemlje, Aleksandar Vučić, uspio je pomiriti te kontradikcije, jer je u potpunoj kontroli javnog života zemlje.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Ovaj tekst temelji se na predavanju održanom na Forumu Nida koji se održao 6. i 7. rujna u Nidi, Litvanija, u Muzeju povijesti Kuronskog poluotoka. Forum organizira Kulturni centar Thomas Mann.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> je srpsko-italijanski novinar, esejist, pisac, reporter i akademski istraživač. Od 2007. godine živi u Srbiji i radi kao docent talijanskog jezika i književnosti na Filozofskom fakultetu, Sveučilište u Novom Sadu. Doktorirao je na Sveučilištu La Sapienza u Rimu. Njegov novinarski rad fokusira se na zemlje gdje se kulture susreću i ponekad nacije sukobljavaju.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"hu": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">El kell mondani, hogy Brüsszel, különösen az utóbbi években, nem tett túl sokat a népszerűségéért Szerbiában. Az EU nemcsak Szerbia legnagyobb kereskedelmi partnere, hanem legnagyobb adományozója is, 2000 óta négy milliárd eurót adományozott, míg Kína a második helyen 31,4 millió euróval áll. Oroszországot illetően nincsenek valós adatok a témában, de Moszkva még a tíz legnagyobb adományozó között sincs. Ennek ellenére a hétköznapi szerbek úgy vélik, hogy Oroszország segíti Szerbiát a legjobban, beleértve a pénzügyi támogatást is.</span>\n<span class=\"para\"><strong>A Vučić-fenomenon </strong></span>\n<span class=\"para\">Van egy másik, tisztán szerb ellentmondás: a hatalmon lévő politikai osztály, amelyet Aleksandar Vučić elnök vezet, mélyen neoliberális belpolitikai irányvonalat hirdet, miközben sikerül magát a közvélemény előtt nagyon felelős politikai osztályként bemutatnia, amely arra törekszik, hogy megőrizze a szerb nemzetet és gondoskodjon a közjóra. Ezzel Vučić hasonlít Belorusz Alyaksandr Lukashenkára, de ő nem védi a nemzeti vagyont, hanem mindent elad, amit csak tud. Például hajlandó eladni Közép-Szerbiát a multinacionális Rio Tintónak lítium kitermelésére.</span>\n<span class=\"para\">Vučić pártja 2012 óta hatalmon van, tizenkét hosszú év alatt, amely alatt az elnök rendkívül erős és nagyon stabil politikai rendszert épített ki. Vučić Szerbia abszolút ura lett abban az időben, amikor a Nyugat (mindenekelőtt az Egyesült Államok és Angela Merkel Németországa) csalódott a hivatalban lévő Boris Tadićban, aki felelős volt a koszovói kérdés megoldásának elmaradásáért, és akinek nem volt erős támogatottsága a választók körében. Abban az időben az egyetlen valódi alternatíva a háborús bűnös Vojislav Šešelj Radikális Pártja volt. A nyugati diplomaták politikai munkájának köszönhetően Tomislav Nikolić és Aleksandar Vučić elhagyták a Radikálisokat, és megalapították a Szerb Haladó Pártot (SNS), amelynek alapjain megnyerték a 2012-es elnökválasztásokat. Nikolić lett az elnök, de mögötte Vučić irányított, megígérve a Nyugatnak, hogy megoldja a koszovói kérdést.</span>\n<span class=\"para\">Vučić formálisan 2017-ben lett elnök, de de facto 2012 óta ő a legbefolyásosabb ember a szerb politikában. Slobodan Milošević alatt Vučić információs miniszter volt, és az évek etno-nacionalista propagandájának egyik építője. Évekig tartó egyensúlyozás következett a Nyugat és Oroszország, valamint Kína követelései között, mielőtt végül egy megbékélési megállapodás született Brüsszelben a koszovói albán képviselőkkel aláírt megállapodás formájában. Ezen uralkodási évek alatt Vučić egyre erősebbé vált, míg végül Szerbia abszolút urává vált. Ezt tette lehetővé az SNS gépezete, egy erős hierarchikus struktúrával rendelkező párt, amelynek élén Vučić áll. Minden állami intézmény, a kórházaktól az egyetemekig, szigorúan a párt ellenőrzése alatt áll, és követi az abszolutizmus vaslogikáját. A cégek vezetőit az SNS vezetése nevezi ki, és abszolút uralkodókként működhetnek az általuk irányított intézményben. Valójában ők maguk is kis \"Vučićok\". Az ellenzéki pártoknak morzsák jutnak, akárcsak a humán tudományi karoknak, de semmi alapvetően nem változik. Ezek a vezetők is átvették az abszolút uralom logikáját, és nem különböznek Vučićtól és \"az ő embereitől\" (az intézmény, ahol dolgozom, 18 éve ugyanazzal a dékánnal rendelkezik. Ezt sehol nem láttam, sem a közép-ázsiai országokban, sem Oroszországban, sem Beloruszban).</span>\n<span class=\"para\">Az értelmiségiek és egyetemi tanárok hallgatnak, és a Mussolini által az 1930-as évek Olaszországában népszerűsített korporatista logikát követve részt vesznek a kormányzati rendszerben, és pénzt kapnak az államtól kutatási projektek és állami finanszírozás révén, amíg nem avatkoznak be a kormányba. Eközben aki akadályozza a kormányt, annak távoznia kell, a bürokratikus gépezet baljós árnyéka vetül rájuk. A legtöbb disszidens – még azok is, akik egyszerűen megtagadják, hogy részt vegyenek ebben a kormányzati rendszerben – csendben külföldre emigrál, a Nyugatra.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Boldog és Pink</strong></span>\n<span class=\"para\">Közben a ruling class hatalmas mértékben meggazdagodott a korrupció és a nyugati és keleti partnerekkel kötött üzletek révén, mint például a belgrádi repülőtér koncessziója a francia Vinci cégnek; az elit Belgrád a Vízparton (<em>Beograd na vodi</em>) negyed építése az Egyesült Arab Emírségekből származó céggel; és a Belgrád-Budapest nagysebességű vasúti szerződés kínai és orosz cégekkel. Ezek csak néhány példa a külföldi üzletemberekkel kötött üzletekre, amelyeket sorozatos csalások követtek. A külföldi cégekkel kötött szerződések gyakran állami titkok, így nem tudni, mi is valójában Szerbia külföldi adóssága. Egy példa a Fiat autóipari csoport, amely lenyűgöző állami támogatást kapott, hogy egyik gyárát a szerbiai Kragujevacba helyezze át. Emiatt a Nyugat (különösen az EU) kritizálta Vučićot, és autokratának nevezte, de legalábbis egyelőre nem szándékozik visszavonni politikai támogatását.</span>\n<span class=\"para\">Miért élvezi még mindig az elnök a szerb lakosság többségének szimpátiáját? Az intézményi kontroll és a klientelizmus kulcsfontosságú, de még fontosabb a média szerepe, különösen a két magán tévécsatorna, a \"Pink\" és a \"Happy\", amelyek biztosítják a választói támogatást a ruling party és Vučić számára. A újságíró és politikai elemző Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">rámutat</a> arra, hogy Szerbiában az állami RTS szerepe soha nem volt döntő a konszenzus elérésében és reprodukálásában. A magán televízió modellje, mint a propaganda fő motorja, már Milošević idején népszerűsítették, mivel elkerüli az ellenzék és a nemzetközi szervezetek kritikáját.</span>\n<span class=\"para\">Az állami televízió viszonylag szabad marad, és ez nem akadályozza a ruling class-t, mivel a lakosság főként más műsorszolgáltatókat követ, amelyek a valóságshow-k széleskörű használatának köszönhetően vonzzák a tömegeket. A fő magán tévécsatornák a Pink, amelyet a milliárdos Željko Mitrović birtokol (aki zenész, iparos, drónkészítő, feltaláló és kokainfüggő is), és a Happy, amely eredetileg egy gyermek tévécsatorna volt, de illegálisan nagyon erős politikai propagandaszerszámmá alakult. A Happy igazgatója Milomir Marić újságíró, és rendszeres vendége és kommentátora a háborús bűnös és képviselő Vojislav Šešelj. A kormány csapata a Happy-t és a Pink-et használja monológjainak terjesztésére, és a két műsorszolgáltató belgrádi stúdióiból Vučić rendszeresen támadja a kis ellenzéki médiát és diszkreditálja politikai ellenfeleit. A Happy és a Pink a legnézettebb tévéstációk a városokban és falvakban, de mellettük számos magánműsorszolgáltató is létezik, amelyeket az állami tulajdonú Telekom Srbija irányít, amely fokozatosan bővíti ellenőrzését a frekvenciák felett.</span>\n<span class=\"para\">A városi és vidéki Szerbia közötti különbségek drámaiak, mind gazdaságilag, mind kulturálisan. Ezek a csatornák behatolnak oda, ahol a szegénység és a tudás hiánya uralkodik. A szerb lakosság körülbelül 6,9 százaléka él abszolút szegénységben, míg 29,8 százalékuk olyan helyzetben van, amelyet súlyosnak definiálnak, a szegénység határán és a társadalmi kirekesztés kockázatával (azaz ezek az emberek alig tudják megélni a mindennapjaikat). Ezek nagyon magas számok, különösen figyelembe véve, hogy a szerbiai átlagbér (2023 február) mindössze körülbelül 600 euró havonta, és az infláció 16 százalék. Szerbia Európa egyik legszegényebb országa, és lakossága szinte mindent, amit keres, élelmiszerre költ. Valódi középosztály csak Novi Sadban és Belgrádban létezik. Az ellenzéknek két televíziója van, az N1 és a Nova S, amelyeket az Egyesült Államokban bejegyzett United Media birtokol, és amelyek csak az SBB internetes platformon keresztül sugároznak: ez azt jelenti, hogy a lakosság többsége nem fér hozzá ezekhez a csatornákhoz.</span>\n<span class=\"para\"><strong>A változás vagy instabilitás forrásai?</strong></span>\n<span class=\"para\">Vojvodina Szerbia egy multikulturális régiója, ahol akár 28 nemzetiség, sok nyelv és sok kultúra található. Az 1974-es jugoszláv alkotmány autonómiát biztosított a tartomány számára a korábbi időszakban. Az 1990-es években Milošević megszüntette az autonómiáját, és csak 2001-ben, amikor elfogadták a \"Omnibus Törvényt\", állították vissza a terület egyedi státuszát. Azonban ez csak papíron létezik. Szerbia továbbra is egy erősen centralizált ország, ahol minden döntést kizárólag Belgrádban hoznak.</span>\n<span class=\"para\">Vojvodina Szerbia leggazdagabb régiójának számít, bár lényegében elveszíti ezt a státuszt. A helyi magyarok, különösen a fiatal magyarok, Magyarországra költöznek tanulni és dolgozni. A helyi románok szinte eltűntek a Bánságból (a régió román neve), és más nemzetiségek a saját földjükön élnek, de politikai és intézményi szinten nem játszanak szerepet a Szerb Köztársaságban. Boris Mašić történész szerint a \"Szent Sava-izálás\" [Szent Sava, a Szerb Ortodox Egyház védőszentje, akinek kultusza fontos része a Nagy Szerbia eszméjének] és a \"szerb-izálás\" folyamata most zajlik Vojvodinában. A regionális főváros, Novi Sad, példa nélküli \"urbicid\"-ot él át. Építkezések zajlanak, ahol csak lehet, még ott is, ahol nem kellene, és a környezetvédelmi tüntetéseket erőszakkal elnyomják.</span>\n<span class=\"para\">Mindazonáltal vannak még jó dolgok is. Például a regionális Rádió Televízió Vojvodina (RT Vojvodina) többnyelvű struktúrát tart fenn, és sok más műsorszolgáltató (pl. Szlovénia regionális RTV Koper) gyakran látogatja az RT Vojvodina központját, hogy megtanulja, hogyan lehet többnyelvű televíziót létrehozni.</span>\n<span class=\"para\">Az ellenzék képes lesz-e építeni a hónapokig tartó tüntetések sikerére, és politikai alternatívát teremteni Vučić számára? Valószínű, hogy ez nem fog megtörténni. Valójában hiányoznak azok a személyiségek, akik magas etikai értékekkel rendelkeznek, és akik egyesíthetnék a Vučić ellenzéki pártokat. Ezek a csoportok mélyen megosztottak egymás között. Jobboldalon Boško Obradović és mozgalmai <em>Dveri</em> (Ajtók) és <em>Zavetniki</em> (Konfesszorok) állnak, amelyek a 1930-as évek eleji olasz fasiszta párt méltó nacionalista politikáját hirdetik. Baloldalon ökológiai mozgalmak és civil szervezetek találhatók, amelyek nem találnak közös nyelvet, és nem egyesülnek politikai platform révén.</span>\n<span class=\"para\">Az ellenzék reméli, hogy a Nyugat talál alternatívát Vučić számára, és ez a jövőben megtörténhet, de fennáll a veszély, hogy az új elnök, bárki is legyen, a külföldi érdekeket képviseli az országban, nem pedig a szerb népet. Az állam tehát maga Vučić, az egyetlen politikus, akinek konkrét kormányzási tapasztalata van. Ezt bizonyította a német kancellár, Olaf Scholz, Belgrádba tett látogatása is 2024 júniusának végén. Scholz váratlanul érkezett Szerbiába, hogy meggyőzze Vučićot, hogy nyisson lítiumbányákat Közép-Szerbiában, egy olyan területen, amely (korábban) természetvédelmi terület volt. Három évvel ezelőtt a szerbek már tiltakoztak a multinacionális Rio Tinto által tervezett bányák megnyitása ellen. Bár az elnök megígérte, hogy a bányák nem nyílnak meg, a Nyugat nyomása Vučićot arra kényszerítette, hogy megváltoztassa a véleményét. A lakosság ismét tiltakozik, és a pro-európai ellenzék nevetségesnek és Brüsszel támogatásától megfosztottnak érzi magát a Vučić autokráciájával szembeni harcában. Ugyanakkor a lakosság fokozatosan elveszíti a bizalmát az európai integrációs projekt iránt.</span>\n<span class=\"para\">Közben a Kreml továbbra is kihasználja a helyzetet, hogy instabilitást teremtsen a Balkánon. A belgrádi orosz nagykövet, Alexander Bochan-Harchenko, rendszeresen nyilatkozik a kormánybarát szerb sajtónak, és vádolja a Nyugatot, hogy egyidejűleg szervezett összecsapásokat és tüntetéseket Koszovóban és Metohijában, hogy valódi \"szerb tavaszt\" provokáljon.</span>\n<span class=\"para\">Ez egy világos jel Vučić számára: Oroszország az Ön oldalán áll, és ha Ön is a mi oldalunkon áll, megvédjük Önt. Azért, hogy tovább egyensúlyozzon Kelet és Nyugat között, Vučić visszatér a nacionalizmus és Koszovo régi és hatékony politikáihoz. Valahányszor intézményi problémák merülnek fel, a szerb elnök sorozatos tüntetéseket okoz Kosovska Mitrovicában. Aztán új problémák keletkeznek, és új feszültségeket mesterségesen oldanak fel. Azonban a tűzzel való játszás mindig kockázatokkal jár: a nacionalista extremizmus újbóli megjelenése a régióban nem zárható ki. Erőszak törhet ki Koszovóban és Metohijában, majd átterjedhet Szerbia határain, sőt, robbanást okozhat Bosznia-Hercegovinában, amely etnikailag megosztott és intézményileg diszfunkcionális ország.</span>\n<span class=\"para\">Eddig Vučićnak sikerült magát a Daytoni Megállapodás és a Bosznia-Hercegovina Szövetség integritásának garantálójaként pozicionálnia, de semmi sem garantálja, hogy egy nap már nem tudja irányítani a helyzetet és megfékezni az erőszakot. A Kreml csak arra vár, hogy végre behatoljon a Balkánra és káoszt okozzon Európában.</span>\n<span class=\"para\"><strong>A változás akadályai</strong></span>\n<span class=\"para\">A komplex és nagyon érdekes ország jobb megértéséhez a népre és mindennapi életükre kell összpontosítanunk. Ahogy említettük, hatalmas szakadék van a városokban élő szerbek és a kisvárosokban és vidéken élő szerbek között. A városokban a szerb társadalom meglehetősen skizofrén: nyugati, neoliberális életmodellt keres, amely a személyes gazdagság keresésére összpontosít, miközben ugyanakkor szeretné megőrizni a 19. századi hagyományos nacionalista értékeket. E tekintetben a szerb társadalom minden szempontból azonos az orosz társadalommal: önző és mohó a gazdagság iránt, de kész fiatal (szegény) embereket háborúba küldeni a nemzeti értékek védelmében és az ellenségek megbüntetésére. Eközben a szerb vidéken a szegénység és a totális tudatlanság uralkodik.</span>\n<span class=\"para\">Hogy képet adjunk a helyzetről, itt van néhány szám: egy közel öt milliós lakosságú országban körülbelül 700 000 ember <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">fog nélkül</a> él. Szükségből, nem opportunizmusból, ezek az emberek a politikát a jelenlegi domináló osztályokkal kötött szerződésként értelmezik: adok neked egy szavazatot, te adsz nekem egy munkát; te lophatsz és meggazdagodhatsz, de biztosíthatod számomra a napi kenyeret, kávét és cigarettát. Az ellenzéki politikai pártok nem tudják és nem is tudják, hogyan kell beszélni ezekkel az emberekkel: gúnyolják őket, de nem értik, hogy olyan emberekkel van dolguk, akik alig tudják megélni a mindennapjaikat. Ezek az emberek konkrét válaszokat követelnek, nem ígéreteket intézményi reformokról, EU-csatlakozásról és hasonlókról.</span>\n<span class=\"para\">A demokráciáról szóló szavak senkinek sem elegendőek. Közben Vučić gyakran fordul a néphez, elmegy a falvakba (mint Lukashenka Beloruszban), és megígéri, hogy megoldja a mindennapi problémáikat (és gyakran meg is teszi). Nem magyarázod el azoknak az embereknek, akik alig boldogulnak, hogy a szennyvíz- vagy útfelújítási problémákat a megfelelő hatóságoknak kell megoldaniuk. Számukra az a lényeg, hogy a problémákat a lehető leghamarabb megoldják. Ezért szavaznak Vučićra, mert mindig van remény, hogy személyesen megjelenik a falvaikban, és segít nekik a konkrét problémák megoldásában.</span>\n<span class=\"para\">Az értelmiségiek, különösen az írók, egy másik jelentős akadályt jelentenek a változás előtt Szerbiában. A legtöbben még mindig a 19. században élnek, és jelentős szerepet keresnek a társadalomban. Szeretnének aktív szerepet játszani a politikai szférában, és még mindig ők szeretnék létrehozni az ideológiákat az emberek számára. Jó példa erre Dobrica Ćosić, aki író és miniszterelnök volt Milošević alatt. Nyilvánvaló, hogy nem ért el semmi konkrétat, hanem csupán Milošević saját céljaira használta fel. Még az ellenzéki értelmiségiek is vissza szeretnének térni régi ideológiai szerepükhöz: egy költő barátom (az ellenzékből) nemrég bevallotta nekem, hogy nosztalgiázik az iránt az idő iránt, amikor a költőket értékelték és részt vettek a politikai döntéshozatalban.</span>\n<span class=\"para\">A politikai értelmiség szerepe most elavult, és nem kellene nosztalgiázni az ilyen idők iránt. A szerb értelmiségiek nagyon szeretik a nemzetüket, de nem az embereket, akik alkotják, mert nem ismerik őket, és nem is akarják megismerni őket. Egy nagyon híres író őszintén elmondta nekem, hogy az ő szerepe az, hogy regényeivel motiválja az embereket, hogy menjenek Koszovóba és háborúba, miközben ő a dolgozószobájában ül és ír nekik.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Örökölt nacionalizmus</strong></span>\n<span class=\"para\">A fiatalok egy buborékban élnek. Teljesen elszakadva a körülöttük lévő világtól, ritkán fejlesztenek ki kritikus öntudatot. Passzívak és elutasítottnak érzik magukat. A humán tudományokban végzett fiatalok főként nyugati cégek szolgáltató központjaiban dolgoznak, válaszolva a gazdag nyugatiak hívásaira, amikor problémáik vannak egy online rendelésükkel vagy egy frissen vásárolt hűtőszekrénnyel. Úgy tűnik, elégedettek az alacsony bérekkel, mivel minden a túlélésről szól. A szórakoztatóipar olcsó szórakozást kínál, a hetes tengerparti nyaralástól kezdve a drogokig, amelyek elfeledtetik a valóságot.</span>\n<span class=\"para\">Az első generáció, amely sem az Osztrák-Magyar Monarchiát, sem Jugoszláviát nem ismerte, és aki a Szerb Köztársaságban nőtt fel, már beiratkozott az ország egyetemeire. Azonban a fiatalok válságának okait máshol kell keresni, nem Jugoszláviában vagy Bécsben. Mit is jelent valójában ez a stagnálás egy olyan országban, ahol nem olyan régen a fiatalok nagyrészt ellenálltak Miloševićnek és diktatúrájának? A legnagyobb felelősség a teljesen tönkrement iskolarendszert terheli. Egy rendőr, aki névtelen szeretne maradni, bevallotta nekem, hogy az elmúlt 20 évben a rendőrség elkezdte figyelemmel kísérni a közszolgálati egyetemeken megszerzett diplomákat. Több mint 40 százalékuk megvásárolt vagy megvesztegetéssel szerzett. \"Annyira kétségbeesettek vagyunk, hogy nem tudjuk, mit tegyünk. Az egész ország rendőrsége nem lenne elegendő ahhoz, hogy rendet teremtsen az ország egyetemein, és megkülönböztesse az igazi diplomákat a hamisaktól\" - mondja a rendőrségi tisztviselő.</span>\n<span class=\"para\">A középfokú oktatás még rosszabb, mint az alapfokú. Szerbia évek óta a PISA (az OECD programja a 15 évesek írásbeli tudásának értékelésére) rangsorának alján áll. A szerb állampolgárok több mint fele funkcionálisan analfabéta, azaz nem tud elolvasni és megérteni egy mérsékelt bonyolultságú szöveget, például egy újságcikket. Az ellenzék nem tudja, hogyan kell beszélni ennek a lakossági részének, amely könnyű prédája Vučić és szövetségesei nacionalista és populista kijelentéseinek.</span>\n<span class=\"para\">Így egy hatalmas osztályszakadék reprodukálódik. A jó családból származó fiatalok, akik szintén fáradtak és motiválatlanok, tömegesen elhagyják otthonaikat, és máshol, főként Nyugaton keresnek továbbtanulási lehetőséget, munkát és kielégítő társadalmi szerepet. Végül is Ausztria kevesebb mint 500 kilométerre van Belgrádtól. A legszegényebbek maradnak, és a domináló osztályok által biztosított értékek és modellek alapján próbálnak megélni. Ezek ismét a 1990-es évek nacionalista modelljei. Igaz, hogy azóta a szerb társadalom folyamatos görcsök, erőszak és verbális intolerancia alá került, amelyek úgy tűnik, hogy nemcsak a fiatal generációt inspirálják. A volt diktátor Milošević nacionalista retorikája még mindig hallható a közbeszéd minden szintjén.</span>\n<span class=\"para\">A 1990-es évekből örökölt nacionalista ideológiákat a neoliberalizmus tipikus értékei egészítik ki, amelyet az ország nyitott karokkal ölelt át az utolsó balkáni háborúk vége óta: verseny, megvetés a leggyengébbek iránt, és gazdagodás bármi áron. Ezek a két modell, bár látszólag ellentétesek egymással, valójában koherensek. A szerb fiatalok egyfajta skizofrén buborékban élnek, ahol a nemzeti felsőbbrendűség védelme és dicsőítése találkozik és egyesül a gazdagság és a társadalmi siker keresésével. Az ország abszolút ura, Aleksandar Vučić, sikerült összeegyeztetnie ezeket az ellentmondásokat, mert teljes ellenőrzése alatt tartja az ország közéletét.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Ez a szöveg egy beszélgetés alapján készült, amelyet a Nida Fórumon tartottak, amely 2023. szeptember 6-7-én zajlott Nida, Litvániában, a Kuronai Félsziget Történeti Múzeumban. A fórumot a Thomas Mann Kulturális Központ szervezi.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> szerb-olasz újságíró, esszéíró, író, riporter és akadémiai kutató. 2007 óta él Szerbiában, és az Újvidéki Egyetem Bölcsészettudományi Karán olasz nyelv és irodalom adjunktusa. PhD fokozatot szerzett a római La Sapienza Egyetemen. Újságírói munkája olyan országokra összpontosít, ahol a kultúrák találkoznak, és néha a nemzetek ütköznek.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"it": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Va detto che Bruxelles, specialmente negli ultimi anni, non ha fatto molto per la sua popolarità in Serbia. L'UE non è solo il principale partner commerciale della Serbia, ma anche il suo maggiore donatore, con quattro miliardi di euro dati dal 2000, rispetto ai 31,4 milioni di euro della Cina al secondo posto. Per quanto riguarda la Russia, non ci sono dati reali sull'argomento, ma Mosca non è nemmeno tra i primi dieci maggiori donatori. Tuttavia, i serbi comuni credono che sia la Russia ad aiutare di più la Serbia, anche finanziariamente.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Il fenomeno Vučić </strong></span>\n<span class=\"para\">C'è un'altra contraddizione, puramente serba: la classe politica al potere, guidata dal presidente Aleksandar Vučić, promuove una politica interna profondamente neoliberale mentre riesce a presentarsi al pubblico come una classe politica molto responsabile, che si sforza di preservare la nazione serba e di prendersi cura del pubblico. In questo modo, Vučić è simile ad Alyaksandr Lukashenka della Bielorussia, ma uno che non difende i beni nazionali e invece vende tutto ciò che può. Ad esempio, è pronto a vendere l'intera Serbia centrale alla multinazionale Rio Tinto per l'estrazione di litio.</span>\n<span class=\"para\">Il partito di Vučić è al potere dal 2012, dodici lunghi anni in cui il presidente ha costruito un sistema politico straordinariamente forte e molto stabile. Vučić è diventato il padrone assoluto della Serbia in un momento in cui l'Occidente (soprattutto gli Stati Uniti e la Germania di Angela Merkel) si è deluso con l'incumbent Boris Tadić, colpevole di non aver risolto la questione del Kosovo e che non aveva il forte sostegno dell'elettorato. A quel tempo, l'unica vera alternativa era il Partito Radicale del criminale di guerra Vojislav Šešelj. Grazie al lavoro politico dei diplomatici occidentali, Tomislav Nikolić e Aleksandar Vučić lasciarono i Radicali e fondarono il Partito Progressista Serbo, SNS, sulla base del quale vinsero le elezioni presidenziali del 2012. Nikolić divenne presidente, ma dietro di lui Vučić governava, promettendo all'Occidente che avrebbe risolto la questione del Kosovo.</span>\n<span class=\"para\">Vučić divenne formalmente presidente nel 2017, ma de facto è stato l'uomo più potente della politica serba dal 2012. Sotto Slobodan Milošević, Vučić era ministro dell'informazione e uno degli architetti della propaganda etno-nazionalista di quegli anni. Seguì un periodo di equilibrio tra l'Occidente e le richieste di Russia e Cina, prima che si raggiungesse finalmente un accordo di riconciliazione sotto forma di accordo firmato a Bruxelles con i rappresentanti albanesi del Kosovo. Durante questi anni di governo, Vučić è diventato sempre più forte fino a diventare il padrone assoluto della Serbia. Questo è stato reso possibile dalla macchina del SNS, un partito con una forte struttura gerarchica con Vučić al vertice. Ogni incarico nella pubblica amministrazione è riservato a coloro che portano voti aggiuntivi al governo di coalizione (che include anche i socialisti di Ivica Dačić, il politico in carica più longevo nei paesi dell'ex Jugoslavia).</span>\n<span class=\"para\">Ogni istituzione statale, dagli ospedali alle università, è rigorosamente controllata dal partito e segue la logica ferrea dell'assolutismo. I capi delle aziende sono nominati dalla leadership del SNS e possono agire come sovrani assoluti nell'istituzione che controllano. In effetti, sono dei piccoli “Vučić”. I partiti di opposizione sono lasciati con le briciole, proprio come le facoltà umanistiche, ma nulla cambia fondamentalmente. Questi leader adottano anche la logica del potere assoluto e non sono diversi da Vučić e “la sua gente” (la facoltà in cui lavoro ha avuto lo stesso decano per 18 anni. Non ho visto questo da nessuna parte, né nei paesi dell'Asia centrale, né in Russia e né in Bielorussia).</span>\n<span class=\"para\">Intellettuali e professori universitari sono silenziosi e, seguendo una logica corporativa simile a quella promossa da Mussolini in Italia negli anni '30, partecipano al sistema di governo e ricevono denaro dallo stato attraverso progetti di ricerca e finanziamenti statali, purché non interferiscano con il governo. Nel frattempo, chi ostacola il governo deve andarsene, con la macchina burocratica che proietta la sua ombra sinistra su di loro. La maggior parte dei dissidenti – anche quelli che semplicemente rifiutano di partecipare a questo sistema di governo – emigra silenziosamente all'estero, verso l'Occidente.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Happy e Pink</strong></span>\n<span class=\"para\">Nel frattempo, la classe dirigente è stata enormemente arricchita dalla corruzione e dagli affari con partner occidentali ed orientali, come la concessione dell'aeroporto di Belgrado alla compagnia francese Vinci; la costruzione del quartiere d'élite Belgrado-sull'Acqua (<em>Beograd na vodi</em>) da parte di una compagnia degli Emirati Arabi Uniti; e il contratto per la ferrovia ad alta velocità Belgrado-Budapest con aziende cinesi e russe. Questi sono solo alcuni degli affari conclusi con uomini d'affari stranieri, seguiti da una serie di truffe. I contratti con le aziende straniere sono spesso segreti di stato, quindi non si sa quale sia realmente il debito estero della Serbia. Un esempio riguarda il gruppo dell'industria automobilistica Fiat, che ha ricevuto finanziamenti statali impressionanti per trasferire una delle sue fabbriche nella città serba di Kragujevac. Per questo motivo, l'Occidente (soprattutto l'UE) ha criticato Vučić e lo ha definito un autocrate, ma almeno per il momento non ha intenzione di ritirare il suo sostegno politico.</span>\n<span class=\"para\">Perché il presidente gode ancora della simpatia della maggior parte della popolazione serba? Il controllo istituzionale e il clientelismo sono fondamentali, ma ancora più importante è il ruolo dei media, in particolare i due canali TV privati \"Pink\" e \"Happy\", che garantiscono il sostegno elettorale al partito al governo e a Vučić. Il giornalista e analista politico Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">sottolinea</a> che in Serbia, il ruolo della RTS di stato non è mai stato cruciale nel raggiungere e riprodurre il consenso. Il modello della televisione privata come principale motore di propaganda è stato promosso fin dai tempi di Milošević, poiché evita le critiche da parte dell'opposizione e delle organizzazioni internazionali.</span>\n<span class=\"para\">La televisione di stato rimane relativamente libera e questo non ostacola la classe dirigente, poiché la popolazione segue principalmente altri broadcaster che attraggono le masse grazie all'uso diffuso di gadget come i reality show. I principali canali TV privati sono Pink, di proprietà del tycoon Željko Mitrović (che è un musicista, industriale, produttore di droni, inventore e anche tossicodipendente), e Happy, originariamente un canale TV per bambini, che si è illegittimamente trasformato in uno strumento di propaganda politica molto potente. Il direttore di Happy è il giornalista Milomir Marić, e il suo ospite e commentatore regolare è il criminale di guerra e deputato Vojislav Šešelj. Il team del governo utilizza Happy e Pink per diffondere i suoi monologhi, e dagli studi di Belgrado dei due broadcaster, Vučić attacca regolarmente i piccoli media di opposizione e scredita gli avversari politici. Happy e Pink sono le stazioni TV più seguite in città e villaggi, ma oltre a loro ci sono decine di broadcaster privati controllati dalla compagnia di telecomunicazioni di stato Telekom Srbija, che sta gradualmente espandendo il suo controllo sulle onde radio.</span>\n<span class=\"para\">Le differenze tra la Serbia urbana e quella rurale sono drammatiche, sia economicamente che culturalmente. Questi canali penetrano dove regnano la povertà e la mancanza di conoscenza. Circa il 6,9 per cento della popolazione serba vive in povertà assoluta, mentre il 29,8 per cento si trova in una situazione definita grave, al limite della povertà e a rischio di esclusione sociale (cioè queste persone riescono a malapena a sbarcare il lunario). Questi sono dati molto elevati, soprattutto considerando che lo stipendio medio (febbraio 2023) in Serbia è di soli circa 600 euro al mese e l'inflazione è del 16 per cento. La Serbia è uno dei paesi più poveri d'Europa e la sua popolazione spende quasi tutto ciò che guadagna per il cibo. Una vera classe media esiste solo a Novi Sad e Belgrado. L'opposizione ha due canali televisivi, N1 e Nova S, di proprietà della United Media con sede negli Stati Uniti, che trasmettono solo tramite la piattaforma internet SBB: questo significa che la maggior parte della popolazione non ha accesso a questi canali.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Fonti di cambiamento o di instabilità?</strong></span>\n<span class=\"para\">La Vojvodina è una regione multi-etnica della Serbia con ben 28 nazionalità, molte lingue e molte culture. La costituzione jugoslava del 1974 ha concesso alla provincia l'autonomia durante l'era precedente. Negli anni '90 Milošević ha abolito la sua autonomia, e solo nel 2001, quando è stata adottata la cosiddetta \"Legge Omnibus\", è stato ripristinato lo status unico dell'area. Tuttavia, questo esiste solo sulla carta. La Serbia è ancora un paese altamente centralizzato, con tutte le decisioni prese esclusivamente a Belgrado.</span>\n<span class=\"para\">La Vojvodina è considerata la regione più ricca della Serbia, anche se sta essenzialmente perdendo questo status. Gli ungheresi locali, specialmente i giovani ungheresi, si stanno trasferendo in Ungheria per studiare e lavorare. I romeni locali sono quasi scomparsi dal Banato (il nome romeno per la regione) e altre nazionalità vivono sulla propria terra, ma non giocano alcun ruolo a livello politico e istituzionale nella Repubblica di Serbia. Secondo lo storico Boris Mašić, è in corso il processo di “santificazione” [riferendosi a San Sava, il santo patrono della Chiesa ortodossa serba, il cui culto è una parte importante dell'idea di una Grande Serbia] e il processo di “serbianizzazione” nella Vojvodina. La capitale regionale, Novi Sad, sta vivendo un “urbicidio” senza precedenti. La costruzione avviene ovunque sia possibile, anche dove non dovrebbe, e le proteste ambientali vengono represse con violenza.</span>\n<span class=\"para\">Tuttavia, ci sono ancora alcune cose buone. Ad esempio, la Radio Televisione Vojvodina (RT Vojvodina) mantiene una struttura multilingue e molti altri broadcaster (ad es. la RTV Koper della Slovenia) visitano spesso la sede della RT Vojvodina per imparare come creare televisione multilingue.</span>\n<span class=\"para\">Riuscirà l'opposizione a costruire sul successo delle manifestazioni durate un mese e a creare un'alternativa politica a Vučić? È improbabile che ciò accada. In effetti, manca di personalità con alti valori etici che possano unire i partiti contrari a Vučić. Questi gruppi sono profondamente divisi tra loro. A destra ci sono Boško Obradović e i suoi movimenti <em>Dveri</em> (Porte) e <em>Zavetnici</em> (Confessori), che sostengono una politica nazionalista degna del Partito Fascista Italiano dei primi anni '30. A sinistra ci sono movimenti ecologici e organizzazioni civili che non trovano un linguaggio comune e non sono unite da una piattaforma politica.</span>\n<span class=\"para\">L'opposizione spera che l'Occidente trovi un'alternativa a Vučić, e questo potrebbe accadere in futuro, ma c'è il pericolo che il nuovo presidente, chiunque egli o ella sia, rappresenti gli interessi degli stranieri nel paese piuttosto che del popolo serbo. Lo stato, quindi, è Vučić stesso, l'unico politico con esperienza concreta di governo. Questo è stato dimostrato dalla recente visita del cancelliere tedesco Olaf Scholz a Belgrado alla fine di giugno 2024. Scholz è arrivato inaspettatamente in Serbia per persuadere Vučić ad aprire miniere di litio nel mezzo della Serbia, in un'area che (era) una riserva naturale. Tre anni fa, i serbi protestavano già contro l'apertura di queste miniere da parte della multinazionale Rio Tinto. Sebbene il presidente abbia promesso che le miniere non sarebbero state aperte, la pressione dell'Occidente ha costretto Vučić a cambiare idea. La popolazione protesta di nuovo, e l'opposizione pro-europea si sente derisa e privata del sostegno di Bruxelles nella sua lotta contro l'autocrazia di Vučić. Allo stesso tempo, la popolazione sta gradualmente perdendo fiducia nel progetto di integrazione europea.</span>\n<span class=\"para\">Nel frattempo, il Cremlino continua a sfruttare la situazione per creare instabilità nei Balcani. L'ambasciatore russo a Belgrado, Alexander Bochan-Harchenko, rilascia regolarmente dichiarazioni alla stampa serba pro-governativa e accusa l'Occidente di organizzare scontri e manifestazioni in Kosovo e Metohija allo stesso tempo, per provocare una vera \"Primavera serba\".</span>\n<span class=\"para\">Questo è un chiaro segnale per Vučić: la Russia è dalla tua parte e se sei dalla nostra parte, ti difenderemo. Per bilanciare ulteriormente tra Est e Ovest, Vučić sta tornando alle vecchie e efficaci politiche di nazionalismo e Kosovo. Ogni volta che ci sono problemi istituzionali, il presidente serbo provoca una serie di proteste a Kosovska Mitrovica. Poi vengono creati nuovi problemi e nuove tensioni vengono artificialmente diffuse. Tuttavia, giocare con il fuoco comporta sempre dei rischi: non si può escludere un ritorno all'estremismo nazionalista nella regione. La violenza potrebbe scoppiare in Kosovo e Metohija, poi traboccare nei confini della Serbia e persino causare un'esplosione in Bosnia ed Erzegovina, un paese etnicamente diviso e istituzionalmente disfunzionale.</span>\n<span class=\"para\">Finora, Vučić è riuscito a posizionarsi come garante dell'Accordo di Dayton e dell'integrità della Federazione di Bosnia ed Erzegovina, ma non c'è nulla che dica che un giorno non sarà più in grado di controllare la situazione e di placare la violenza. Il Cremlino sta solo aspettando un'opportunità del genere per infiltrarsi finalmente nei Balcani e causare caos in Europa.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Ostacoli al cambiamento</strong></span>\n<span class=\"para\">Per comprendere meglio questo paese complesso e molto interessante, dobbiamo concentrarci sulle persone e sulle loro vite quotidiane. Come già accennato, c'è un enorme divario tra i serbi che vivono nelle città e i serbi che vivono in piccoli paesi e aree rurali. Nelle città, la società serba è piuttosto schizofrenica: cerca un modello di vita occidentale, neoliberale, incentrato sulla ricerca della ricchezza personale, mentre allo stesso tempo desidera mantenere i valori nazionalisti tradizionali del XIX secolo. In questo senso, la società serba è identica in ogni aspetto alla società russa: egoista e avida di ricchezza, ma pronta a mandare giovani (poveri) a combattere per difendere i valori nazionali e punire i nemici. Nel frattempo, la povertà e l'ignoranza totale regnano nella campagna serba.</span>\n<span class=\"para\">Per darvi un'idea della situazione, ecco alcuni dati: in un paese di poco meno di cinque milioni di abitanti, ci sono circa 700.000 persone <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">senza denti</a>. Per necessità, non per opportunismo, queste persone comprendono la politica come un contratto con le classi attualmente dominanti: ti do un voto, tu mi dai un lavoro; puoi rubare e arricchirti, ma puoi fornirmi il mio pane quotidiano, caffè e sigarette. I partiti politici di opposizione non possono e non sanno come parlare a queste persone: le deridono, ma non capiscono che hanno a che fare con persone che riescono a malapena a sbarcare il lunario. Queste persone chiedono risposte concrete, non promesse di riforme istituzionali, di adesione all'UE e così via.</span>\n<span class=\"para\">Le parole sulla democrazia non sono sufficienti per nessuno. Vučić, nel frattempo, si rivolge spesso al popolo, va nei villaggi (come Lukashenka in Bielorussia) e promette di risolvere i loro problemi quotidiani (e spesso lo fa). Non spieghi a persone che riescono a malapena a tirare avanti che i problemi fognari o stradali sono da risolvere da parte delle autorità competenti. Ciò che importa loro è che i problemi vengano risolti il prima possibile. Ecco perché votano per Vučić, perché c'è sempre la speranza che lui appaia di persona nei loro villaggi e li aiuti a risolvere problemi specifici.</span>\n<span class=\"para\">Gli intellettuali, specialmente gli scrittori, sono un altro grande ostacolo al cambiamento in Serbia. La maggior parte di loro vive ancora nel XIX secolo e cerca un ruolo significativo nella società. Vorrebbero svolgere un ruolo attivo nella sfera politica e vorrebbero ancora essere quelli che creano ideologie per le persone. Un buon esempio è Dobrica Ćosić, che è stato scrittore e primo ministro sotto Milošević. È chiaro che non ha raggiunto nulla di concreto, ma è stato semplicemente utilizzato da Milošević per i suoi scopi. Anche gli intellettuali di opposizione vorrebbero tornare al loro vecchio ruolo di ideologi: un amico poeta (dell'opposizione) mi ha recentemente confessato di essere nostalgico per il tempo in cui i poeti erano apprezzati e partecipavano al processo decisionale politico.</span>\n<span class=\"para\">Il ruolo dell'intellettuale politico è ora obsoleto, e non dovremmo essere nostalgici per quei tempi. Gli intellettuali serbi amano molto la loro nazione, ma non le persone che la compongono, perché non le conoscono e non vogliono conoscerle. Un scrittore molto famoso mi ha detto francamente che il suo ruolo è usare i suoi romanzi per motivare le persone ad andare in Kosovo e a andare in guerra, mentre lui siede nel suo studio e scrive per loro.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Nazionalismo ereditato</strong></span>\n<span class=\"para\">I giovani vivono in una bolla. Completamente scollegati dal mondo che li circonda, sviluppano raramente una consapevolezza critica di se stessi. Sono passivi e si sentono non accettati. I laureati in scienze umane lavorano principalmente nei centri di servizio delle aziende occidentali, rispondendo alle chiamate di ricchi occidentali quando hanno problemi con un ordine online o un frigorifero che hanno appena comprato. Sembrano soddisfatti di salari bassi, poiché si tratta tutto di sopravvivenza. L'industria dell'intrattenimento offre intrattenimento a buon mercato, da una settimana di vacanza al mare a droghe che ti fanno dimenticare la realtà.</span>\n<span class=\"para\">La prima generazione che non ha conosciuto né l'Impero Austro-Ungarico né la Jugoslavia, e che è cresciuta nella Repubblica di Serbia, è già entrata nelle università di tutto il paese. Tuttavia, le cause della crisi giovanile devono essere cercate altrove, non in Jugoslavia o a Vienna. Cosa significa davvero questa stagnazione in un paese dove, fino a poco tempo fa, i giovani si opponevano in gran parte a Milošević e alla sua dittatura? La maggiore responsabilità ricade sul sistema scolastico, che è completamente devastato. Un poliziotto, che desidera rimanere anonimo, mi ha confessato che negli ultimi 20 anni la polizia ha iniziato a monitorare i diplomi ottenuti dagli studenti nelle università pubbliche. Più del 40 per cento di essi sono comprati o ottenuti con tangenti. “Siamo così disperati che non sappiamo cosa fare. L'intera forza di polizia del paese non sarebbe sufficiente a mettere ordine nelle università del paese e a distinguere i diplomi genuini da quelli falsi,\" dice il funzionario di polizia.</span>\n<span class=\"para\">L'istruzione primaria è ancora peggiore di quella secondaria. La Serbia è stata per molti anni in fondo alle classifiche PISA (il programma dell'OCSE per valutare il livello di alfabetizzazione dei quindicenni). Più della metà dei cittadini serbi è funzionalmente analfabeta, cioè non può leggere e comprendere un testo di complessità moderata, come un articolo di giornale. L'opposizione non sa come parlare a questa parte della popolazione, che è facile preda delle dichiarazioni nazionaliste e populiste di Vučić e dei suoi alleati.</span>\n<span class=\"para\">In questo modo, si riproduce un enorme divario di classe. I giovani di buone famiglie, che sono anche stanchi e demotivati, stanno lasciando le loro case in massa e andando altrove, principalmente verso l'Occidente, dove possono continuare la loro istruzione, trovare lavoro e un ruolo sociale soddisfacente. Dopotutto, l'Austria è a meno di 500 chilometri da Belgrado. I più poveri restano e sopravvivono come possono sulla base dei valori e dei modelli forniti dalle classi dominanti. Questi sono, di nuovo, i modelli nazionalisti degli anni '90. È vero che, da allora, la società serba è stata soggetta a continue convulsioni, violenza e intolleranza verbale, che sembrano essere ispirate da più della sola generazione più giovane. La retorica nazionalista dell'ex dittatore Milošević è ancora udibile a tutti i livelli del discorso pubblico.</span>\n<span class=\"para\">Le ideologie nazionaliste ereditate dagli anni '90 sono completate dai valori tipici del neoliberismo, che il paese ha abbracciato a braccia aperte dalla fine delle ultime guerre balcaniche: competizione, disprezzo per i più deboli e arricchimento a qualsiasi costo. Questi due modelli, sebbene apparentemente opposti l'uno all'altro, sono in realtà coerenti. I giovani serbi vivono in una sorta di bolla schizofrenica in cui la difesa e la glorificazione della superiorità nazionale si incontrano e si fondono con la ricerca di ricchezza e successo a livello sociale. Il padrone assoluto del paese, Aleksandar Vučić, è riuscito a riconciliare queste contraddizioni, perché ha il completo controllo della vita pubblica del paese.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Questo testo si basa su un intervento tenuto al Forum di Nida che si è svolto il 6-7 settembre a Nida, in Lituania, presso il Museo della Storia della Penisola Curoniana. Il forum è organizzato dal Centro Culturale Thomas Mann.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> è un giornalista serbo-italiano, saggista, scrittore, reporter e ricercatore accademico. Dal 2007 vive in Serbia e lavora come professore associato di lingua e letteratura italiana presso la Facoltà di Filosofia dell'Università di Novi Sad. Ha conseguito un dottorato presso l'Università La Sapienza di Roma. Il suo lavoro giornalistico si concentra sui paesi in cui le culture si incontrano e talvolta le nazioni si scontrano.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"nl": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Het moet gezegd worden dat Brussel, vooral in de afgelopen jaren, niet veel heeft gedaan voor zijn populariteit in Servië. De EU is niet alleen Servië's belangrijkste handelspartner, maar ook de grootste donor, met vier miljard euro gegeven sinds 2000, vergeleken met 31,4 miljoen euro van China op de tweede plaats. Wat Rusland betreft, zijn er geen echte gegevens over het onderwerp, maar Moskou staat zelfs niet in de top tien van grootste donoren. Desondanks geloven gewone Serviërs dat het Rusland is dat Servië het meest helpt, ook financieel.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Het Vučić-fenomeen </strong></span>\n<span class=\"para\">Er is een andere, puur Servische, tegenstrijdigheid: de heersende politieke klasse, geleid door president Aleksandar Vučić, bevordert een diep neoliberaal binnenlands beleid terwijl het zich tegelijkertijd aan het publiek presenteert als een zeer verantwoordelijke politieke klasse, die zich inspant om de Servische natie te behouden en voor het publiek te zorgen. Op deze manier lijkt Vučić op de Wit-Russische Alyaksandr Loekasjenka, maar dan iemand die nationale activa niet verdedigt en in plaats daarvan alles verkoopt wat hij kan. Bijvoorbeeld, hij is bereid om heel centraal Servië te verkopen aan het multinationale Rio Tinto voor lithiumextractie.</span>\n<span class=\"para\">Vučić's partij is sinds 2012 aan de macht, twaalf lange jaren waarin de president een buitengewoon sterk en zeer stabiel politiek systeem heeft opgebouwd. Vučić werd de absolute meester van Servië op een moment dat het Westen (vooral de VS en Angela Merkel's Duitsland) teleurgesteld raakte in de zittende Boris Tadić, die schuldig was aan het niet oplossen van de Kosovo-kwestie en die niet de sterke steun van de kiezers had. Op dat moment was de enige echte alternatieve optie de Radicale Partij van de oorlogsmisdadiger Vojislav Šešelj. Dankzij het politieke werk van westerse diplomaten verlieten Tomislav Nikolić en Aleksandar Vučić de Radikalen en richtten de Servische Progressieve Partij, SNS, op, op basis waarvan ze de presidentsverkiezingen van 2012 wonnen. Nikolić werd president, maar achter hem regeerde Vučić, die het Westen beloofde dat hij de Kosovo-kwestie zou oplossen.</span>\n<span class=\"para\">Vučić werd formeel president in 2017, maar de facto is hij sinds 2012 de machtigste man in de Servische politiek. Onder Slobodan Milošević was Vučić minister van informatie en een van de architecten van de etno-nationalistische propaganda van die jaren. Jaren van balanceren tussen het Westen en de eisen van Rusland en China volgden, voordat er eindelijk een verzoeningsakkoord werd bereikt in de vorm van de overeenkomst die in Brussel werd ondertekend met de Kosovo-Albanese vertegenwoordigers. Gedurende deze jaren van heerschappij werd Vučić steeds sterker totdat hij de absolute meester van Servië werd. Dit werd mogelijk gemaakt door de SNS-machine, een partij met een sterke hiërarchische structuur met Vučić aan de top. Elke functie in de overheid is gereserveerd voor degenen die extra stemmen naar de coalitie-regering brengen (waaronder ook de socialisten van Ivica Dačić, de langstzittende politicus ooit in de landen van het voormalige Joegoslavië).</span>\n<span class=\"para\">Elke staatsinstelling, van ziekenhuizen tot universiteiten, wordt strikt gecontroleerd door de partij en volgt de ijzeren logica van absolutisme. De hoofden van bedrijven worden benoemd door de SNS-leiding en kunnen optreden als absolute heersers in de instelling die ze controleren. In feite zijn ze zelf kleine “Vučićs”. De oppositiepartijen blijven met kruimels achter, net als de faculteiten geesteswetenschappen, maar er verandert niets fundamenteels. Deze leiders nemen ook de logica van absolute heerschappij over en verschillen niet van Vučić en “zijn mensen” (de faculteit waar ik werk heeft al 18 jaar dezelfde decaan. Ik heb dit nergens gezien, niet in de Centraal-Aziatische landen, niet in Rusland en niet in Wit-Rusland).</span>\n<span class=\"para\">Intellectuelen en universiteitsprofessoren zijn stil en, volgens een corporatistische logica die lijkt op die welke door Mussolini in Italië in de jaren dertig werd gepromoot, nemen ze deel aan het systeem van bestuur en ontvangen ze geld van de staat via onderzoeksprojecten en staatsfinanciering, zolang ze de regering niet in de weg staan. Ondertussen moet wie de regering obstructeert vertrekken, met de bureaucratische machine die zijn onheilspellende schaduw over hen werpt. De meeste dissidenten – zelfs degenen die simpelweg weigeren deel te nemen aan dit systeem van bestuur – emigreren stilletjes naar het buitenland, naar het Westen.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Happy en Pink</strong></span>\n<span class=\"para\">Ondertussen is de heersende klasse enorm verrijkt door corruptie en deals met westerse en oosterse partners, zoals de concessie van de luchthaven van Belgrado aan het Franse bedrijf Vinci; de bouw van de elitewijk Belgrado-aan-de-Water (<em>Beograd na vodi</em>) door een bedrijf uit de Verenigde Arabische Emiraten; en het contract voor de hogesnelheidslijn Belgrado-Boedapest met Chinese en Russische bedrijven. Dit zijn slechts enkele van de deals die zijn gemaakt met buitenlandse zakenlieden, die zijn gevolgd door een reeks oplichtingen. Contracten met buitenlandse bedrijven zijn vaak staatsgeheimen, dus het is niet bekend wat de buitenlandse schuld van Servië werkelijk is. Een voorbeeld betreft de Fiat-autogroep, die indrukwekkende staatsfinanciering ontving om een van zijn fabrieken naar de Servische stad Kragujevac te verplaatsen. Om deze reden heeft het Westen (vooral de EU) Vučić bekritiseerd en hem een autocraat genoemd, maar vooralsnog heeft het geen plannen om zijn politieke steun in te trekken.</span>\n<span class=\"para\">Waarom geniet de president nog steeds de sympathie van de meerderheid van de Servische bevolking? Institutionele controle en cliëntelisme zijn cruciaal, maar nog belangrijker is de rol van de media, in het bijzonder de twee private tv-zenders \"Pink\" en \"Happy\", die de kiezerssteun voor de heersende partij en Vučić waarborgen. De journalist en politieke analist Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">wijst erop</a> dat in Servië de rol van de staatsomroep RTS nooit cruciaal is geweest in het bereiken en reproduceren van consensus. Het model van private televisie als de belangrijkste motor van propaganda is al zo ver terug als Milošević gepromoot, omdat het kritiek van de oppositie en internationale organisaties vermijdt.</span>\n<span class=\"para\">De staatsomroep blijft relatief vrij en dit hindert de heersende klasse niet, aangezien de bevolking voornamelijk andere omroepen volgt die de massa's aantrekken dankzij het wijdverbreide gebruik van parafernalia zoals realityshows. De belangrijkste private tv-zenders zijn Pink, eigendom van de tycoon Željko Mitrović (die ook muzikant, industrieel, drone-maker, uitvinder en cocaïneverslaafde is), en Happy, oorspronkelijk een kinder-tv-zender, die illegaal is veranderd in een zeer krachtig politiek propagandamiddel. De directeur van Happy is de journalist Milomir Marić, en zijn reguliere gast en commentator is de oorlogsmisdadiger en parlementslid Vojislav Šešelj. Het regeringsteam gebruikt Happy en Pink om zijn monologen te verspreiden, en vanuit de Belgrado-studio's van de twee omroepen valt Vučić regelmatig de kleine oppositiemedia aan en discrediteert hij politieke tegenstanders. Happy en Pink zijn de meest bekeken tv-stations in steden en dorpen, maar naast hen zijn er tientallen private omroepen die onder controle staan van het staatsbedrijf Telekom Srbija, dat geleidelijk zijn controle over de ether uitbreidt.</span>\n<span class=\"para\">De verschillen tussen stedelijk en landelijk Servië zijn dramatisch, zowel economisch als cultureel. Deze zenders dringen door waar armoede en gebrek aan kennis heersen. Ongeveer 6,9 procent van de Servische bevolking leeft in absolute armoede, terwijl 29,8 procent zich in een situatie bevindt die als ernstig wordt gedefinieerd, op de rand van armoede en risico op sociale uitsluiting (d.w.z. deze mensen komen nauwelijks rond). Dit zijn zeer hoge cijfers, vooral gezien het feit dat het gemiddelde salaris (februari 2023) in Servië slechts rond de 600 euro per maand is en de inflatie 16 procent bedraagt. Servië is een van de armste landen in Europa en zijn bevolking geeft bijna alles wat ze verdient uit aan voedsel. Een echte middenklasse bestaat alleen in Novi Sad en Belgrado. De oppositie heeft twee televisiezenders, N1 en Nova S, eigendom van het in de VS gevestigde United Media, die alleen via het SBB-internetplatform uitzenden: dit betekent dat de meerderheid van de bevolking geen toegang heeft tot deze zenders.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Bronnen van verandering of instabiliteit?</strong></span>\n<span class=\"para\">Vojvodina is een multi-etnische regio van Servië met maar liefst 28 nationaliteiten, veel talen en veel culturen. De Joegoslavische grondwet van 1974 verleende de provincie autonomie tijdens het vorige tijdperk. In de jaren negentig schafte Milošević de autonomie af, en pas in 2001, toen de zogenaamde \"Omnibuswet\" werd aangenomen, werd de unieke status van het gebied hersteld. Deze bestaat echter alleen op papier. Servië is nog steeds een sterk gecentraliseerd land, waarbij alle beslissingen uitsluitend in Belgrado worden genomen.</span>\n<span class=\"para\">Vojvodina wordt beschouwd als de rijkste regio van Servië, hoewel het deze status in wezen verliest. Lokale Hongaren, vooral jonge Hongaren, verhuizen naar Hongarije om te studeren en te werken. De lokale Roemenen zijn bijna verdwenen uit Banat (de Roemeense naam voor de regio) en andere nationaliteiten leven op hun eigen grond, maar spelen op politiek en institutioneel niveau geen rol in de Republiek Servië. Volgens de historicus Boris Mašić is het proces van “Saintsavization” [verwijzend naar Sint Sava, de patroonheilige van de Servisch-Orthodoxe Kerk, wiens cultus een belangrijk onderdeel is van het idee van een Groot-Servië] en het proces van “Servianization” nu aan de gang in Vojvodina. De regionale hoofdstad, Novi Sad, ondergaat een ongekende “urbicide”. Er wordt overal gebouwd waar mogelijk, zelfs waar het niet zou moeten, en milieuprotesten worden met geweld onderdrukt.</span>\n<span class=\"para\">Er zijn echter nog steeds enkele goede dingen. Bijvoorbeeld, de regionale Radio Televisie Vojvodina (RT Vojvodina) behoudt een meertalige structuur en veel andere omroepen (bijv. de regionale RTV Koper uit Slovenië) bezoeken vaak het hoofdkantoor van RT Vojvodina om van haar te leren hoe meertalige televisie te creëren.</span>\n<span class=\"para\">Zal de oppositie in staat zijn om voort te bouwen op het succes van de maandlange demonstraties en een politieke alternatieve optie voor Vučić te creëren? Het is onwaarschijnlijk dat dit zal gebeuren. In feite is er een gebrek aan persoonlijkheden met hoge ethische waarden die de partijen die zich tegen Vučić verzetten, kunnen verenigen. Deze groepen zijn diep verdeeld onder elkaar. Aan de rechterkant zijn Boško Obradović en zijn bewegingen <em>Dveri</em> (Deuren) en <em>Zavetniki</em> (Belijders), die pleiten voor een nationalistisch beleid dat waardig is aan de Italiaanse Fascistische Partij van het begin van de jaren dertig. Aan de linkerkant zijn er ecologische bewegingen en burgerorganisaties die geen gemeenschappelijke taal vinden en niet verenigd zijn door een politiek platform.</span>\n<span class=\"para\">De oppositie hoopt dat het Westen een alternatief voor Vučić zal vinden, en dit zou in de toekomst kunnen gebeuren, maar er is een gevaar dat de nieuwe president, wie hij of zij ook mag zijn, de belangen van buitenlanders in het land zal vertegenwoordigen in plaats van het Servische volk. De staat is dan Vučić zelf, de enige politicus met concrete ervaring in bestuur. Dit werd aangetoond door het recente bezoek van de Duitse kanselier Olaf Scholz aan Belgrado eind juni 2024. Scholz arriveerde onverwachts in Servië om Vučić te overtuigen lithiummijnen te openen in het midden van Servië, in een gebied dat (vroeger) een natuurreservaat was. Drie jaar geleden protesteerden de Serviërs al tegen de opening van deze mijnen door het multinationale Rio Tinto. Hoewel de president beloofde dat de mijnen niet geopend zouden worden, dwong druk van het Westen Vučić om van gedachten te veranderen. De bevolking protesteert opnieuw, en de pro-Europese oppositie voelt zich belachelijk gemaakt en beroofd van de steun van Brussel in haar strijd tegen de Vučić-autocratie. Tegelijkertijd verliest de bevolking geleidelijk het vertrouwen in het Europese integratieproject.</span>\n<span class=\"para\">Ondertussen blijft het Kremlin de situatie uitbuiten om instabiliteit op de Balkan te creëren. De Russische ambassadeur in Belgrado, Alexander Bochan-Harchenko, doet regelmatig uitspraken aan de pro-regerings Servische pers en beschuldigt het Westen ervan clashes en demonstraties in Kosovo en Metohija te organiseren om een echte \"Servische Lente\" uit te lokken.</span>\n<span class=\"para\">Dit is een duidelijk signaal voor Vučić: Rusland staat aan jouw kant en als jij ook aan onze kant staat, zullen wij jou verdedigen. Om verder te balanceren tussen Oost en West, keert Vučić terug naar de oude en effectieve politiek van nationalisme en Kosovo. Wanneer er institutionele problemen zijn, veroorzaakt de Servische president een reeks protesten in Kosovska Mitrovica. Dan worden er nieuwe problemen gecreëerd en nieuwe spanningen kunstmatig afgezwakt. Echter, met vuur spelen brengt altijd risico's met zich mee: een heropleving van nationalistisch extremisme in de regio kan niet worden uitgesloten. Geweld zou kunnen uitbreken in Kosovo en Metohija, en dan de grenzen van Servië overschrijden en zelfs een explosie in Bosnië en Herzegovina veroorzaken, een etnisch verdeelde en institutioneel disfunctionele staat.</span>\n<span class=\"para\">Tot nu toe is het Vučić gelukt om zich te positioneren als de garant van de Dayton-overeenkomst en van de integriteit van de Federatie van Bosnië en Herzegovina, maar er is niets dat zegt dat hij op een dag niet meer in staat zal zijn om de situatie onder controle te houden en het geweld te bedwingen. Het Kremlin wacht gewoon op zo'n kans om eindelijk de Balkan binnen te dringen en chaos in Europa te veroorzaken.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Obstakels voor verandering</strong></span>\n<span class=\"para\">Om dit complexe en zeer interessante land beter te begrijpen, moeten we ons richten op de mensen en hun dagelijks leven. Zoals eerder vermeld, is er een enorme kloof tussen Serviërs die in steden wonen en Serviërs die in kleine steden en landelijke gebieden wonen. In de steden is de Servische samenleving vrij schizofreen: ze zoekt een westers, neoliberaal levensmodel, gericht op de zoektocht naar persoonlijke rijkdom, terwijl ze tegelijkertijd de traditionele nationalistische waarden van de 19e eeuw wil handhaven. In dit opzicht is de Servische samenleving in elk opzicht identiek aan de Russische samenleving: egoïstisch en hebzuchtig naar rijkdom, maar bereid om jonge (arme) mensen naar de oorlog te sturen om nationale waarden te verdedigen en vijanden te straffen. Ondertussen heersen armoede en totale onwetendheid op het Servische platteland.</span>\n<span class=\"para\">Om je een idee te geven van de situatie, hier zijn enkele cijfers: in een land met net iets minder dan vijf miljoen inwoners zijn er ongeveer 700.000 mensen <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">zonder tanden</a>. Uit noodzaak, niet uit opportunisme, begrijpen deze mensen politiek als een contract met de momenteel dominante klassen: ik geef je een stem, jij geeft me een baan; je kunt stelen en rijk worden, maar je kunt me mijn dagelijkse brood, koffie en sigaretten geven. De politieke partijen in de oppositie kunnen en weten niet hoe ze met deze mensen moeten praten: ze maken zich belachelijk, maar ze begrijpen niet dat ze te maken hebben met mensen die nauwelijks rondkomen. Deze mensen eisen concrete antwoorden, geen beloften van institutionele hervormingen, EU-toetreding enzovoort.</span>\n<span class=\"para\">Woorden over democratie zijn voor niemand genoeg. Vučić spreekt ondertussen vaak tot het volk, gaat naar de dorpen (zoals Loekasjenka in Wit-Rusland) en belooft hun dagelijkse problemen op te lossen (en doet dat vaak). Je legt mensen die nauwelijks rondkomen niet uit dat riolering of wegproblemen voor de bevoegde autoriteiten zijn om op te lossen. Wat voor hen telt, is dat de problemen zo snel mogelijk worden opgelost. Daarom stemmen ze op Vučić, omdat er altijd de hoop is dat hij persoonlijk in hun dorpen zal verschijnen en hen zal helpen specifieke problemen op te lossen.</span>\n<span class=\"para\">Intellectuelen, vooral schrijvers, zijn een ander groot obstakel voor verandering in Servië. De meesten van hen leven nog steeds in de 19e eeuw en zoeken naar een significante rol in de samenleving. Ze zouden graag een actieve rol spelen in de politieke sfeer en ze zouden nog steeds de mensen willen zijn die ideologieën voor mensen creëren. Een goed voorbeeld is Dobrica Ćosić, die schrijver en premier was onder Milošević. Het is duidelijk dat hij niets concreets heeft bereikt, maar slechts door Milošević voor zijn eigen doeleinden werd gebruikt. Zelfs oppositie-intellectuelen zouden graag terugkeren naar hun oude rol als ideologen: een poëetvriend van mij (van de oppositie) bekende me onlangs dat hij nostalgisch was naar de tijd waarin dichters gewaardeerd werden en deelnamen aan politieke besluitvorming.</span>\n<span class=\"para\">De rol van de politieke intellectueel is nu verouderd, en we moeten niet nostalgisch zijn naar die tijden. Servische intellectuelen houden heel veel van hun natie, maar niet van de mensen die het vormen, omdat ze hen niet kennen en niet willen kennen. Een zeer beroemde schrijver vertelde me eerlijk dat zijn rol is om zijn romans te gebruiken om mensen te motiveren naar Kosovo te gaan en oorlog te voeren, terwijl hij in zijn studeerkamer zit en voor hen schrijft.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Geërfd nationalisme</strong></span>\n<span class=\"para\">Jonge mensen leven in een bubbel. Volledig losgekoppeld van de wereld om hen heen, ontwikkelen ze zelden een kritisch bewustzijn van zichzelf. Ze zijn passief en voelen zich niet geaccepteerd. Afgestudeerden in de geesteswetenschappen werken voornamelijk in de servicecentra van westerse bedrijven, waar ze telefoontjes beantwoorden van rijke westerlingen wanneer ze problemen hebben met een online bestelling of een koelkast die ze net hebben gekocht. Ze lijken tevreden te zijn met lage salarissen, omdat het allemaal om overleven draait. De entertainmentindustrie biedt goedkope vermaak, van een week durende vakantie aan zee tot drugs die je helpen de realiteit te vergeten.</span>\n<span class=\"para\">De eerste generatie die noch het Oostenrijks-Hongaarse Rijk noch Joegoslavië heeft gekend, en die is opgegroeid in de Republiek Servië, is al aan universiteiten in het hele land begonnen. De oorzaken van de jeugdcrisis moeten echter elders worden gezocht, niet in Joegoslavië of Wenen. Wat betekent deze stagnatie eigenlijk in een land waar, tot zeer recent, jonge mensen grotendeels tegen Milošević en zijn dictatuur waren? De grootste verantwoordelijkheid ligt bij het schoolsysteem dat volledig verwoest is. Een politieagent, die anoniem wil blijven, bekende me dat de politie de afgelopen 20 jaar is begonnen met het controleren van de diploma's die studenten aan openbare universiteiten hebben behaald. Meer dan 40 procent van hen is gekocht of verkregen met omkoping. “We zijn zo wanhopig dat we niet weten wat we moeten doen. De hele politie van het land zou niet genoeg zijn om orde te scheppen in de universiteiten van het land en om echte diploma's van valse te onderscheiden,\" zegt de politiefunctionaris.</span>\n<span class=\"para\">Het basisonderwijs is zelfs slechter dan het secundair onderwijs. Servië staat al jarenlang onderaan de PISA (het OESO-programma voor het beoordelen van het leesniveau van 15-jarigen) ranglijsten. Meer dan de helft van de Servische burgers is functioneel analfabeet, d.w.z. ze kunnen een tekst van gematigde complexiteit, zoals een krantenartikel, niet lezen en begrijpen. De oppositie weet niet hoe ze met dit deel van de bevolking moet praten, dat een gemakkelijke prooi is voor de nationalistische en populistische uitspraken van Vučić en zijn bondgenoten.</span>\n<span class=\"para\">Op deze manier wordt een enorme klassenkloof gereproduceerd. Jonge mensen uit goede gezinnen, die ook moe en ongemotiveerd zijn, verlaten massaal hun huizen en gaan ergens anders heen, voornamelijk naar het Westen, waar ze hun opleiding kunnen voortzetten, werk kunnen vinden en een bevredigende sociale rol kunnen vervullen. Tenslotte ligt Oostenrijk op minder dan 500 kilometer van Belgrado. De armsten blijven en overleven zo goed als ze kunnen op basis van de waarden en modellen die door de dominante klassen worden geboden. Dit zijn opnieuw de nationalistische modellen van de jaren negentig. Het is waar dat de Servische samenleving sindsdien is onderworpen aan constante convulsies, geweld en verbale intolerantie, die meer lijken te zijn geïnspireerd door meer dan alleen de jongere generatie. De nationalistische retoriek van de voormalige dictator Milošević is nog steeds op alle niveaus van het publieke discours te horen.</span>\n<span class=\"para\">De nationalistische ideologieën die zijn geërfd uit de jaren negentig worden aangevuld met de typische waarden van het neoliberalisme, dat het land sinds het einde van de laatste Balkanoorlogen met open armen heeft omarmd: concurrentie, minachting voor de zwaksten, en verrijking tegen elke prijs. Deze twee modellen, hoewel schijnbaar tegenstrijdig, zijn in feite coherent. De Servische jeugd leeft in een soort schizofrene bubbel waar de verdediging en glorificatie van nationale superioriteit samenkomen en samensmelten met de zoektocht naar rijkdom en succes op sociaal niveau. De absolute meester van het land, Aleksandar Vučić, is erin geslaagd deze tegenstrijdigheden te verzoenen, omdat hij de volledige controle heeft over het publieke leven van het land.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Deze tekst is gebaseerd op een lezing die werd gegeven op The Nida Forum dat plaatsvond op 6-7 september in Nida, Litouwen, in het Museum voor de Geschiedenis van de Koerse Schoorwal. Het forum wordt georganiseerd door het Thomas Mann Cultureel Centrum.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> is een Servisch-Italiaanse journalist, essayist, schrijver, verslaggever en academisch onderzoeker. Sinds 2007 woont hij in Servië en werkt hij als assistent-professor Italiaanse taal en literatuur aan de Faculteit der Filosofie van de Universiteit van Novi Sad. Hij heeft een PhD van de Universiteit La Sapienza in Rome. Zijn journalistieke werk richt zich op landen waar culturen elkaar ontmoeten en soms naties botsen.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"pl": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Należy powiedzieć, że Bruksela, szczególnie w ostatnich latach, nie zrobiła zbyt wiele dla swojej popularności w Serbii. UE jest nie tylko numerem jeden w handlu z Serbią, ale także jej największym darczyńcą, z czterema miliardami euro przekazanymi od 2000 roku, w porównaniu do 31,4 miliona euro z Chin na drugim miejscu. Jeśli chodzi o Rosję, nie ma prawdziwych danych na ten temat, ale Moskwa nawet nie znajduje się w pierwszej dziesiątce największych darczyńców. Niemniej jednak, zwykli Serbowie wierzą, że to Rosja najbardziej pomaga Serbii, w tym finansowo.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Fenomen Vučića</strong></span>\n<span class=\"para\">Istnieje inna, czysto serbska sprzeczność: rządząca klasa polityczna, kierowana przez prezydenta Aleksandra Vučića, promuje głęboko neoliberalną politykę krajową, jednocześnie udając przed opinią publiczną, że jest bardzo odpowiedzialną klasą polityczną, dążącą do zachowania narodu serbskiego i dbania o dobro publiczne. W ten sposób Vučić jest podobny do Alaksandra Łukaszenki z Białorusi, ale takiego, który nie broni narodowych zasobów, a zamiast tego sprzedaje wszystko, co może. Na przykład, jest gotów sprzedać całą centralną Serbię międzynarodowej korporacji Rio Tinto w celu wydobycia litu.</span>\n<span class=\"para\">Partia Vučića jest u władzy od 2012 roku, przez dwanaście długich lat, w których prezydent zbudował niezwykle silny i bardzo stabilny system polityczny. Vučić stał się absolutnym władcą Serbii w momencie, gdy Zachód (przede wszystkim USA i Niemcy Angeli Merkel) rozczarował się urzędującym Borisem Tadićem, który był winny niezałatwienia kwestii kosowskiej i nie miał silnego poparcia elektoratu. W tym czasie jedyną realną alternatywą była Partia Radykalna wojennego zbrodniarza Vojislava Šešelja. Dzięki pracy politycznej zachodnich dyplomatów, Tomislav Nikolić i Aleksandar Vučić opuścili Radka i założyli Serbską Partię Postępową, SNS, na podstawie której wygrali wybory prezydenckie w 2012 roku. Nikolić został prezydentem, ale za nim rządził Vučić, obiecując Zachodowi, że rozwiąże kwestię kosowską.</span>\n<span class=\"para\">Vučić formalnie został prezydentem w 2017 roku, ale de facto jest najpotężniejszym człowiekiem w serbskiej polityce od 2012 roku. Pod rządami Slobodana Miloševića, Vučić był ministrem informacji i jednym z architektów etnonacjonalistycznej propagandy tamtych lat. Następnie nastąpiły lata balansowania między Zachodem a żądaniami Rosji i Chin, zanim w końcu osiągnięto porozumienie pojednawcze w formie umowy podpisanej w Brukseli z przedstawicielami albańskimi Kosowa. W ciągu tych lat rządów Vučić stawał się coraz silniejszy, aż stał się absolutnym władcą Serbii. Umożliwiła to maszyna SNS, partia o silnej hierarchicznej strukturze z Vučićem na czołowej pozycji. Każde stanowisko w administracji publicznej jest zarezerwowane dla tych, którzy przynoszą dodatkowe głosy rządowi koalicyjnemu (w skład którego wchodzą również socjaliści Ivicy Dačića, najdłużej urzędującego polityka w krajach byłej Jugosławii).</span>\n<span class=\"para\">Każda instytucja państwowa, od szpitali po uniwersytety, jest ściśle kontrolowana przez partię i podąża za żelazną logiką absolutyzmu. Kierownicy firm są mianowani przez kierownictwo SNS i mogą działać jako absolutni władcy w instytucji, którą kontrolują. W rzeczywistości są małymi \"Vučićami\". Partie opozycyjne pozostają z okruchami, podobnie jak wydziały humanistyczne, ale nic zasadniczo się nie zmienia. Ci liderzy również przyjmują logikę absolutnej władzy i nie różnią się od Vučića i \"jego ludzi\" (wydział, w którym pracuję, ma tego samego dziekana od 18 lat. Nie widziałem tego nigdzie, ani w krajach Azji Centralnej, ani w Rosji, ani w Białorusi).</span>\n<span class=\"para\">Intelektualiści i profesorowie uniwersytetów milczą i, podążając za korporacyjną logiką podobną do tej promowanej przez Mussoliniego we Włoszech w latach 30. XX wieku, uczestniczą w systemie rządów i otrzymują pieniądze od państwa poprzez projekty badawcze i finansowanie państwowe, o ile nie przeszkadzają rządowi. Tymczasem, kto przeszkadza rządowi, musi odejść, a biurokratyczna machina rzuca na nich swój złowieszczy cień. Większość dysydentów – nawet ci, którzy po prostu odmawiają udziału w tym systemie rządów – cicho emigrują za granicę, na Zachód.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Szczęśliwi i Różowi</strong></span>\n<span class=\"para\">Tymczasem rządząca klasa została ogromnie wzbogacona przez korupcję i układy z zachodnimi i wschodnimi partnerami, takie jak koncesja na lotnisko w Belgradzie dla francuskiej firmy Vinci; budowa elitarnych dzielnic Belgrad-nad-Wodą (<em>Beograd na vodi</em>) przez firmę z Zjednoczonych Emiratów Arabskich; oraz kontrakt na szybki pociąg Belgrad-Budapeszt z chińskimi i rosyjskimi firmami. To tylko kilka z umów zawartych z zagranicznymi biznesmenami, którym towarzyszyła seria oszustw. Umowy z zagranicznymi firmami są często tajemnicą państwową, więc nie wiadomo, jaka jest naprawdę zagraniczna dług Serbii. Przykładem jest grupa przemysłowa Fiat, która otrzymała imponujące finansowanie państwowe na przeniesienie jednej ze swoich fabryk do serbskiego miasta Kragujevac. Z tego powodu Zachód (szczególnie UE) krytykował Vučića i nazywał go autokratą, ale przynajmniej na razie nie ma zamiaru wycofywać swojego poparcia politycznego.</span>\n<span class=\"para\">Dlaczego prezydent nadal cieszy się sympatią większości serbskiej populacji? Kluczowe są kontrola instytucjonalna i klientelizm, ale jeszcze ważniejsza jest rola mediów, w szczególności dwóch prywatnych kanałów telewizyjnych \"Różowy\" i \"Szczęśliwy\", które zapewniają poparcie wyborców dla rządzącej partii i Vučića. Dziennikarz i analityk polityczny Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">zauważa</a>, że w Serbii rola państwowej RTS nigdy nie była kluczowa w osiąganiu i reprodukcji konsensusu. Model prywatnej telewizji jako głównego silnika propagandy był promowany już za czasów Miloševića, ponieważ unika krytyki ze strony opozycji i organizacji międzynarodowych.</span>\n<span class=\"para\">Telewizja państwowa pozostaje stosunkowo wolna i to nie przeszkadza rządzącej klasie, ponieważ populacja głównie śledzi inne stacje, które przyciągają masy dzięki powszechnemu wykorzystaniu gadżetów, takich jak reality show. Główne prywatne kanały telewizyjne to Różowy, należący do tycoona Željko Mitrovića (który jest muzykiem, przemysłowcem, producentem dronów, wynalazcą i dodatkowo uzależnionym od kokainy), oraz Szczęśliwy, pierwotnie kanał telewizyjny dla dzieci, który nielegalnie przekształcił się w bardzo potężne narzędzie propagandy politycznej. Dyrektorem Szczęśliwego jest dziennikarz Milomir Marić, a jego stałym gościem i komentatorem jest zbrodniarz wojenny i poseł Vojislav Šešelj. Zespół rządowy wykorzystuje Szczęśliwego i Różowego do rozpowszechniania swoich monologów, a z belgradzkich studiów obu nadawców Vučić regularnie atakuje małe media opozycyjne i dyskredytuje politycznych przeciwników. Szczęśliwy i Różowy to najczęściej oglądane stacje telewizyjne w miastach i wsiach, ale oprócz nich istnieje dziesiątki prywatnych nadawców kontrolowanych przez państwową firmę telekomunikacyjną Telekom Srbija, która stopniowo rozszerza swoją kontrolę nad falami radiowymi.</span>\n<span class=\"para\">Różnice między miejską a wiejską Serbią są dramatyczne, zarówno ekonomicznie, jak i kulturowo. Te kanały przenikają tam, gdzie panuje bieda i brak wiedzy. Około 6,9 procent populacji serbskiej żyje w skrajnym ubóstwie, podczas gdy 29,8 procent znajduje się w sytuacji określanej jako ciężka, na granicy ubóstwa i zagrożenia wykluczeniem społecznym (tj. ci ludzie ledwo wiążą koniec z końcem). To bardzo wysokie liczby, szczególnie biorąc pod uwagę, że średnia pensja (luty 2023) w Serbii wynosi zaledwie około 600 euro miesięcznie, a inflacja wynosi 16 procent. Serbia jest jednym z najbiedniejszych krajów w Europie, a jej mieszkańcy wydają prawie wszystko, co zarabiają, na jedzenie. Prawdziwa klasa średnia istnieje tylko w Nowym Sadzie i Belgradzie. Opozycja ma dwa kanały telewizyjne, N1 i Nova S, należące do amerykańskiej United Media, które nadają tylko za pośrednictwem platformy internetowej SBB: oznacza to, że większość populacji nie ma dostępu do tych kanałów.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Źródła zmiany czy niestabilności?</strong></span>\n<span class=\"para\">Wojwodina to wieloetniczny region Serbii z aż 28 narodowościami, wieloma językami i wieloma kulturami. Jugosłowiańska konstytucja z 1974 roku przyznała prowincji autonomię w poprzedniej erze. W latach 90. Milošević zniósł jej autonomię, a dopiero w 2001 roku, kiedy przyjęto tzw. \"Ustawę Omnibus\", przywrócono unikalny status tego obszaru. Jednak istnieje on tylko na papierze. Serbia wciąż jest wysoce scentralizowanym krajem, w którym wszystkie decyzje podejmowane są wyłącznie w Belgradzie.</span>\n<span class=\"para\">Wojwodina uważana jest za najbogatszy region Serbii, chociaż zasadniczo traci ten status. Lokalne Węgrzy, szczególnie młodzi Węgrzy, przenoszą się do Węgier, aby studiować i pracować. Lokalne Rumuni prawie zniknęli z Banatu (rumuńska nazwa regionu), a inne narodowości żyją na swojej ziemi, ale nie odgrywają żadnej roli na poziomie politycznym i instytucjonalnym w Republice Serbii. Według historyka Borisa Mašića, w Wojwodinie trwa teraz proces \"świętosawizacji\" [odnoszący się do świętego Sawy, patrona Serbskiego Kościoła Prawosławnego, którego kult jest ważną częścią idei Wielkiej Serbii] oraz proces \"serbianizacji\". Stolica regionu, Nowy Sad, doświadcza bezprecedensowego \"urbicydy\". Budowa odbywa się wszędzie tam, gdzie to możliwe, nawet tam, gdzie nie powinna, a protesty ekologiczne są tłumione przemocą.</span>\n<span class=\"para\">Jednak są też pewne pozytywne rzeczy. Na przykład, regionalna Telewizja Radio Wojwodina (RT Vojvodina) utrzymuje wielojęzyczną strukturę, a wiele innych nadawców (np. regionalna RTV Koper ze Słowenii) często odwiedza siedzibę RT Vojvodina, aby uczyć się, jak tworzyć wielojęzyczną telewizję.</span>\n<span class=\"para\">Czy opozycja będzie w stanie zbudować na sukcesie miesięcznych demonstracji i stworzyć polityczną alternatywę dla Vučića? Jest mało prawdopodobne, że tak się stanie. W rzeczywistości brakuje osobowości o wysokich wartościach etycznych, które mogłyby zjednoczyć partie sprzeciwiające się Vučićowi. Te grupy są głęboko podzielone między sobą. Po prawej stronie są Boško Obradović i jego ruchy <em>Dveri</em> (Drzwi) i <em>Zavetniki</em> (Wyznawcy), które opowiadają się za nacjonalistyczną polityką godną Włoskiej Partii Faszystowskiej z początku lat 30. XX wieku. Po lewej stronie są ruchy ekologiczne i organizacje obywatelskie, które nie znajdują wspólnego języka i nie są zjednoczone przez platformę polityczną.</span>\n<span class=\"para\">Opozycja ma nadzieję, że Zachód znajdzie alternatywę dla Vučića, a to może się zdarzyć w przyszłości, ale istnieje niebezpieczeństwo, że nowy prezydent, kimkolwiek będzie, będzie reprezentował interesy obcych w kraju, a nie narodu serbskiego. Państwo, więc, to sam Vučić, jedyny polityk z konkretnym doświadczeniem w rządzeniu. To zostało udowodnione przez niedawną wizytę kanclerza Niemiec Olafa Scholza w Belgradzie pod koniec czerwca 2024 roku. Scholz niespodziewanie przybył do Serbii, aby przekonać Vučića do otwarcia kopalni litu w centralnej Serbii, w obszarze, który (kiedyś był) rezerwatem przyrody. Trzy lata temu Serbowie już protestowali przeciwko otwarciu tych kopalni przez międzynarodową korporację Rio Tinto. Chociaż prezydent obiecał, że kopalnie nie zostaną otwarte, presja ze strony Zachodu zmusiła Vučića do zmiany zdania. Populacja znów protestuje, a proeuropejska opozycja czuje się ośmieszona i pozbawiona wsparcia Brukseli w walce z autokracją Vučića. Jednocześnie populacja stopniowo traci zaufanie do projektu integracji europejskiej.</span>\n<span class=\"para\">Tymczasem Kreml nadal wykorzystuje sytuację do tworzenia niestabilności na Bałkanach. Ambasador Rosji w Belgradzie, Aleksander Bochan-Harchenko, regularnie składa oświadczenia dla prorządowej serbskiej prasy i oskarża Zachód o organizowanie starć i demonstracji w Kosowie i Metohii w tym samym czasie, aby sprowokować prawdziwą \"Serbską Wiosnę\".</span>\n<span class=\"para\">To wyraźny sygnał dla Vučića: Rosja jest po twojej stronie, a jeśli ty też jesteś po naszej stronie, obronimy cię. Aby dalej balansować między Wschodem a Zachodem, Vučić wraca do starych i skutecznych polityk nacjonalizmu i Kosowa. Kiedy tylko pojawiają się problemy instytucjonalne, prezydent Serbii wywołuje szereg protestów w Kosovskiej Mitrowicy. Następnie tworzone są nowe problemy, a nowe napięcia są sztucznie rozładowywane. Jednak zabawa z ogniem zawsze niesie ryzyko: nie można wykluczyć odrodzenia ekstremizmu nacjonalistycznego w regionie. Przemoc może wybuchnąć w Kosowie i Metohii, a następnie rozprzestrzenić się na granice Serbii i nawet spowodować eksplozję w Bośni i Hercegowinie, kraju etnicznie podzielonym i instytucjonalnie dysfunkcyjnym.</span>\n<span class=\"para\">Jak dotąd, Vučićowi udało się pozycjonować jako gwarant Porozumienia z Dayton i integralności Federacji Bośni i Hercegowiny, ale nic nie wskazuje na to, że pewnego dnia nie będzie w stanie przejąć kontroli nad sytuacją i stłumić przemocy. Kreml czeka tylko na taką okazję, aby w końcu przeniknąć na Bałkany i spowodować chaos w Europie.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Przeszkody w zmianie</strong></span>\n<span class=\"para\">Aby lepiej zrozumieć ten złożony i bardzo interesujący kraj, musimy skupić się na ludziach i ich codziennym życiu. Jak wspomniano, istnieje ogromna przepaść między Serbami żyjącymi w miastach a Serbami żyjącymi w małych miasteczkach i na obszarach wiejskich. W miastach społeczeństwo serbskie jest dość schizofreniczne: dąży do zachodniego, neoliberalnego modelu życia, skoncentrowanego na poszukiwaniu osobistego bogactwa, jednocześnie pragnąc utrzymać tradycyjne wartości nacjonalistyczne XIX wieku. W tym względzie społeczeństwo serbskie jest identyczne pod każdym względem z społeczeństwem rosyjskim: egoistyczne i chciwe na bogactwo, ale gotowe wysłać młodych (biednych) ludzi na wojnę, aby bronić wartości narodowych i karać wrogów. Tymczasem w serbskiej wsi panuje bieda i całkowita ignorancja.</span>\n<span class=\"para\">Aby dać ci wyobrażenie o sytuacji, oto kilka liczb: w kraju liczącym nieco poniżej pięciu milionów mieszkańców, około 700 000 osób <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">nie ma zębów</a>. Z konieczności, a nie z oportunizmu, ci ludzie rozumieją politykę jako umowę z aktualnie dominującymi klasami: daję ci głos, ty dajesz mi pracę; możesz kraść i wzbogacać się, ale możesz zapewnić mi mój codzienny chleb, kawę i papierosy. Partie polityczne w opozycji nie potrafią i nie wiedzą, jak rozmawiać z tymi ludźmi: szydzą z nich, ale nie rozumieją, że mają do czynienia z ludźmi, którzy ledwo wiążą koniec z końcem. Ci ludzie domagają się konkretnych odpowiedzi, a nie obietnic reform instytucjonalnych, przystąpienia do UE i tym podobnych.</span>\n<span class=\"para\">Słowa o demokracji nie wystarczą nikomu. Tymczasem Vučić często zwraca się do ludzi, odwiedza wsie (jak Łukaszenka w Białorusi) i obiecuje rozwiązać ich codzienne problemy (i często to robi). Nie tłumaczysz ludziom, którzy ledwo dają sobie radę, że problemy z kanalizacją czy drogami są do rozwiązania przez kompetentne władze. Ważne jest dla nich, aby problemy zostały rozwiązane jak najszybciej. Dlatego głosują na Vučića, ponieważ zawsze istnieje nadzieja, że osobiście pojawi się w ich wsiach i pomoże im rozwiązać konkretne problemy.</span>\n<span class=\"para\">Intelektualiści, szczególnie pisarze, są kolejną dużą przeszkodą w zmianie w Serbii. Większość z nich wciąż żyje w XIX wieku i szuka znaczącej roli w społeczeństwie. Chcieliby odgrywać aktywną rolę w sferze politycznej i wciąż chcieliby być tymi, którzy tworzą ideologie dla ludzi. Dobrym przykładem jest Dobrica Ćosić, który był pisarzem i premierem za Miloševića. Jasne jest, że nie osiągnął nic konkretnego, ale był jedynie wykorzystywany przez Miloševića do jego własnych celów. Nawet opozycyjni intelektualiści chcieliby wrócić do swojej starej roli ideologów: przyjaciel poeta (z opozycji) niedawno wyznał mi, że tęskni za czasami, gdy poeci byli cenieni i brali udział w podejmowaniu decyzji politycznych.</span>\n<span class=\"para\">Rola intelektualisty politycznego jest teraz przestarzała i nie powinniśmy tęsknić za tamtymi czasami. Serbscy intelektualiści bardzo kochają swój naród, ale nie ludzi, którzy go tworzą, ponieważ ich nie znają i nie chcą ich znać. Pewien bardzo znany pisarz powiedział mi szczerze, że jego rolą jest motywowanie ludzi do wyjazdu na Kosowo i do wojny, podczas gdy on sam siedzi w swoim gabinecie i pisze dla nich.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Dziedziczony nacjonalizm</strong></span>\n<span class=\"para\">Młodzi ludzie żyją w bańce. Całkowicie odcięci od otaczającego ich świata, rzadko rozwijają krytyczną świadomość siebie. Są pasywni i czują się nieakceptowani. Absolwenci humanistyki pracują głównie w centrach usługowych zachodnich firm, odpowiadając na telefony od bogatych zachodnich klientów, gdy mają problemy z zamówieniem online lub nowo zakupioną lodówką. Wydaje się, że są zadowoleni z niskich pensji, ponieważ chodzi tylko o przetrwanie. Przemysł rozrywkowy zapewnia tanie rozrywki, od tygodniowego urlopu nad morzem po narkotyki, które sprawiają, że zapominają o rzeczywistości.</span>\n<span class=\"para\">Pierwsza generacja, która nie znała ani Austro-Węgier, ani Jugosławii, a która dorastała w Republice Serbii, już weszła na uniwersytety w całym kraju. Jednak przyczyny kryzysu młodzieżowego należy szukać gdzie indziej, nie w Jugosławii czy Wiedniu. Co naprawdę oznacza ta stagnacja w kraju, w którym do niedawna młodzi ludzie w dużej mierze sprzeciwiali się Miloševićowi i jego dyktaturze? Największa odpowiedzialność spoczywa na systemie szkolnictwa, który jest całkowicie zdewastowany. Pewien policjant, który pragnie pozostać anonimowy, wyznał mi, że przez ostatnie 20 lat policja zaczęła monitorować dyplomy uzyskiwane przez studentów na publicznych uniwersytetach. Ponad 40 procent z nich jest kupowanych lub uzyskiwanych w zamian za łapówki. \"Jesteśmy tak zdesperowani, że nie wiemy, co robić. Cała policja w kraju nie wystarczyłaby, aby wprowadzić porządek na uniwersytetach i odróżnić prawdziwe dyplomy od fałszywych,\" mówi funkcjonariusz policji.</span>\n<span class=\"para\">Szkoła podstawowa jest jeszcze gorsza niż szkoła średnia. Serbia od wielu lat znajduje się na dnie rankingów PISA (programu OECD oceniającego poziom umiejętności czytania 15-latków). Ponad połowa obywateli serbskich jest funkcjonalnie analfabetyczna, tzn. nie potrafi przeczytać i zrozumieć tekstu o umiarkowanej złożoności, takiego jak artykuł w gazecie. Opozycja nie wie, jak rozmawiać z tą częścią populacji, która jest łatwym łupem dla nacjonalistycznych i populistycznych wypowiedzi Vučića i jego sojuszników.</span>\n<span class=\"para\">W ten sposób reprodukuje się ogromna przepaść klasowa. Młodzi ludzie z dobrych rodzin, którzy są również zmęczeni i zniechęceni, masowo opuszczają swoje domy i udają się gdzie indziej, głównie na Zachód, gdzie mogą kontynuować naukę, znaleźć pracę i zadowalającą rolę społeczną. W końcu Austria jest mniej niż 500 kilometrów od Belgradu. Najbiedniejsi zostają i przetrwają, jak najlepiej potrafią, na podstawie wartości i modeli dostarczanych przez klasy dominujące. Są to znowu nacjonalistyczne modele lat 90. XX wieku. Prawda jest, że od tego czasu społeczeństwo serbskie było poddawane ciągłym wstrząsom, przemocy i werbalnej nietolerancji, które wydają się inspirowane nie tylko przez młodsze pokolenie. Rhetoryka nacjonalistyczna byłego dyktatora Miloševića wciąż słychać na wszystkich poziomach dyskursu publicznego.</span>\n<span class=\"para\">Ideologie nacjonalistyczne odziedziczone z lat 90. XX wieku są uzupełniane typowymi wartościami neoliberalizmu, które kraj przyjął z otwartymi ramionami od końca ostatnich wojen bałkańskich: konkurencją, pogardą dla najsłabszych i wzbogacaniem się za wszelką cenę. Te dwa modele, chociaż pozornie sprzeczne, w rzeczywistości są spójne. Młodzież serbska żyje w rodzaju schizofrenicznej bańki, w której obrona i gloryfikacja narodowej wyższości spotyka się i łączy z dążeniem do bogactwa i sukcesu na poziomie społecznym. Absolutny władca kraju, Aleksandar Vučić, zdołał pogodzić te sprzeczności, ponieważ ma pełną kontrolę nad życiem publicznym kraju.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Ten tekst oparty jest na wykładzie wygłoszonym na Forum Nida, które miało miejsce 6-7 września w Nidzie, Litwa, w Muzeum Historii Mierzei Kurońskiej. Forum organizowane jest przez Centrum Kultury Thomasa Manna.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> jest serbsko-włoskim dziennikarzem, eseistą, pisarzem, reporterem i badaczem akademickim. Od 2007 roku mieszka w Serbii i pracuje jako adiunkt języka i literatury włoskiej na Wydziale Filozofii Uniwersytetu w Nowym Sadzie. Posiada doktorat z Uniwersytetu La Sapienza w Rzymie. Jego prace dziennikarskie koncentrują się na krajach, w których spotykają się kultury, a czasami zderzają się narody.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"pt": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Deve-se dizer que Bruxelas, especialmente nos últimos anos, não fez muito por sua popularidade na Sérvia. A UE não é apenas o principal parceiro comercial da Sérvia, mas também seu maior doador, com quatro bilhões de euros dados desde 2000, em comparação com 31,4 milhões de euros da China, que ocupa o segundo lugar. No que diz respeito à Rússia, não há dados reais sobre o assunto, mas Moscovo não está nem mesmo entre os dez maiores doadores. No entanto, os sérvios comuns acreditam que é a Rússia que ajuda a Sérvia mais, inclusive financeiramente.</span>\n<span class=\"para\"><strong>O fenômeno Vučić</strong></span>\n<span class=\"para\">Há outra contradição, puramente sérvia: a classe política dominante, liderada pelo presidente Aleksandar Vučić, promove uma política interna profundamente neoliberal enquanto ao mesmo tempo consegue se apresentar ao público como uma classe política muito responsável, esforçando-se para preservar a nação sérvia e cuidar do público. Dessa forma, Vučić é semelhante ao Alyaksandr Lukashenka da Bielorrússia, mas um que não defende os ativos nacionais e, em vez disso, vende tudo o que pode. Por exemplo, ele está preparado para vender toda a Sérvia central para a multinacional Rio Tinto para a extração de lítio.</span>\n<span class=\"para\">O partido de Vučić está no poder desde 2012, doze longos anos em que o presidente construiu um sistema político extraordinariamente forte e muito estável. Vučić se tornou o mestre absoluto da Sérvia em um momento em que o Ocidente (acima de tudo, os EUA e a Alemanha de Angela Merkel) se decepcionou com o então presidente Boris Tadić, que foi culpado por não resolver a questão do Kosovo e que não tinha o forte apoio do eleitorado. Naquela época, a única alternativa real era o Partido Radical do criminoso de guerra Vojislav Šešelj. Graças ao trabalho político dos diplomatas ocidentais, Tomislav Nikolić e Aleksandar Vučić deixaram os Radicais e fundaram o Partido Progressista Sérvio, SNS, com o qual venceram as eleições presidenciais de 2012. Nikolić se tornou presidente, mas por trás dele Vučić governava, prometendo ao Ocidente que resolveria a questão do Kosovo.</span>\n<span class=\"para\">Vučić tornou-se formalmente presidente em 2017, mas de fato ele tem sido o homem mais poderoso da política sérvia desde 2012. Sob Slobodan Milošević, Vučić foi ministro da informação e um dos arquitetos da propaganda etno-nacionalista daquelas anos. Anos de equilíbrio entre o Ocidente e as demandas da Rússia e da China se seguiram, antes que um acordo de reconciliação fosse finalmente alcançado na forma do acordo assinado em Bruxelas com os representantes albaneses do Kosovo. Durante esses anos de governo, Vučić se fortaleceu cada vez mais até se tornar o mestre absoluto da Sérvia. Isso foi possível graças à máquina do SNS, um partido com uma estrutura hierárquica forte, com Vučić no topo. Cada cargo no serviço público é reservado para aqueles que trazem votos adicionais para o governo da coalizão (que também inclui os socialistas de Ivica Dačić, o político mais antigo em atividade nos países da antiga Jugoslávia).</span>\n<span class=\"para\">Cada instituição estatal, de hospitais a universidades, é rigidamente controlada pelo partido e segue a lógica de absolutismo. Os chefes de empresas são nomeados pela liderança do SNS e podem agir como governantes absolutos na instituição que controlam. Na verdade, eles são pequenos “Vučićs” eles mesmos. Os partidos de oposição ficam com migalhas, muito parecido com as faculdades de humanidades, mas nada muda fundamentalmente. Esses líderes também adotam a lógica do governo absoluto e não são diferentes de Vučić e “seu povo” (a faculdade onde trabalho tem o mesmo reitor há 18 anos. Não vi isso em lugar nenhum, nem nos países da Ásia Central, nem na Rússia e nem na Bielorrússia).</span>\n<span class=\"para\">Intelectuais e professores universitários estão em silêncio e, seguindo uma lógica corporativista semelhante àquela promovida por Mussolini na Itália na década de 1930, participam do sistema de governo e recebem dinheiro do estado através de projetos de pesquisa e financiamento estatal, desde que não interfiram no governo. Enquanto isso, quem obstrui o governo deve sair, com a máquina burocrática lançando sua sombra ominosa sobre eles. A maioria dos dissidentes – mesmo aqueles que simplesmente se recusam a participar deste sistema de governo – emigra silenciosamente para o exterior, para o Ocidente.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Happy e Pink</strong></span>\n<span class=\"para\">Enquanto isso, a classe dominante foi enormemente enriquecida pela corrupção e acordos com parceiros ocidentais e orientais, como a concessão do aeroporto de Belgrado à empresa francesa Vinci; a construção do elitista bairro Belgrado-à-Beira-d'Água (<em>Beograd na vodi</em>) por uma empresa dos Emirados Árabes Unidos; e o contrato de alta velocidade ferroviária Belgrado-Budapeste com empresas chinesas e russas. Estes são apenas alguns dos acordos feitos com empresários estrangeiros, que foram seguidos por uma série de fraudes. Os contratos com empresas estrangeiras são frequentemente segredos de estado, então não se sabe qual é realmente a dívida externa da Sérvia. Um exemplo envolve o grupo da indústria automobilística Fiat, que recebeu um financiamento estatal impressionante para realocar uma de suas fábricas para a cidade sérvia de Kragujevac. Por essa razão, o Ocidente (especialmente a UE) criticou Vučić e o chamou de autocrata, mas pelo menos por enquanto não tem intenção de retirar seu apoio político.</span>\n<span class=\"para\">Por que o presidente ainda desfruta da simpatia da maioria da população sérvia? O controle institucional e o clientelismo são fundamentais, mas ainda mais importante é o papel da mídia, em particular os dois canais de TV privados \"Pink\" e \"Happy\", que garantem o apoio dos eleitores ao partido governante e a Vučić. O jornalista e analista político Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">aponta</a> que na Sérvia, o papel da RTS estatal nunca foi crucial na obtenção e reprodução do consenso. O modelo de televisão privada como o principal motor da propaganda foi promovido desde os tempos de Milošević, pois evita críticas da oposição e de organizações internacionais.</span>\n<span class=\"para\">A televisão estatal permanece relativamente livre e isso não atrapalha a classe dominante, já que a população segue principalmente outros canais que atraem as massas graças ao uso generalizado de parafernálias como reality shows. Os principais canais de TV privados são Pink, de propriedade do magnata Željko Mitrović (que é músico, industrial, fabricante de drones, inventor e viciado em cocaína), e Happy, originalmente um canal de TV infantil, que se transformou ilicitamente em uma poderosa ferramenta de propaganda política. O diretor do Happy é o jornalista Milomir Marić, e seu convidado e comentarista regular é o criminoso de guerra e deputado Vojislav Šešelj. A equipe do governo usa Happy e Pink para disseminar seus monólogos, e dos estúdios de Belgrado dos dois canais, Vučić ataca regularmente a pequena mídia de oposição e desacredita os oponentes políticos. Happy e Pink são as estações de TV mais assistidas em cidades e vilarejos, mas além delas há dezenas de emissoras privadas controladas pela empresa estatal de telecomunicações Telekom Srbija, que está gradualmente expandindo seu controle sobre as ondas de rádio.</span>\n<span class=\"para\">As diferenças entre a Sérvia urbana e rural são dramáticas, tanto econômica quanto culturalmente. Esses canais penetram onde a pobreza e a falta de conhecimento prevalecem. Cerca de 6,9 por cento da população sérvia vive em pobreza absoluta, enquanto 29,8 por cento estão em uma situação definida como severa, à beira da pobreza e em risco de exclusão social (ou seja, essas pessoas mal conseguem se sustentar). Esses são números muito altos, especialmente considerando que o salário médio (fevereiro de 2023) na Sérvia é de apenas cerca de 600 euros por mês e a inflação é de 16 por cento. A Sérvia é um dos países mais pobres da Europa e sua população gasta quase tudo o que ganha em comida. Uma verdadeira classe média existe apenas em Novi Sad e Belgrado. A oposição tem dois canais de televisão, N1 e Nova S, de propriedade da United Media, com sede nos EUA, que só transmitem pela plataforma de internet SBB: isso significa que a maioria da população não tem acesso a esses canais.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Fontes de mudança ou instabilidade?</strong></span>\n<span class=\"para\">A Voivodina é uma região multiétnica da Sérvia com até 28 nacionalidades, muitas línguas e muitas culturas. A constituição iugoslava de 1974 concedeu à província autonomia durante a era anterior. Na década de 1990, Milošević aboliu sua autonomia, e foi apenas em 2001, quando a chamada \"Lei Omnibus\" foi adotada, que o status único da área foi restaurado. No entanto, isso existe apenas no papel. A Sérvia ainda é um país altamente centralizado, com todas as decisões sendo tomadas exclusivamente em Belgrado.</span>\n<span class=\"para\">A Voivodina é considerada a região mais rica da Sérvia, embora esteja essencialmente perdendo esse status. Os húngaros locais, especialmente os jovens húngaros, estão se mudando para a Hungria para estudar e trabalhar. Os romenos locais quase desapareceram do Banato (o nome romeno para a região) e outras nacionalidades vivem em suas próprias terras, mas não desempenham nenhum papel no nível político e institucional da República da Sérvia. De acordo com o historiador Boris Mašić, o processo de “santificação” [referindo-se a São Sava, o santo padroeiro da Igreja Ortodoxa Sérvia, cujo culto é uma parte importante da ideia de uma Grande Sérvia] e o processo de “serbianização” estão agora em andamento na Voivodina. A capital regional, Novi Sad, está passando por um “urbicídio” sem precedentes. A construção está ocorrendo onde for possível, mesmo onde não deveria, e os protestos ambientais estão sendo reprimidos com violência.</span>\n<span class=\"para\">No entanto, ainda há algumas coisas boas. Por exemplo, a Rádio Televisão Voivodina (RT Vojvodina) mantém uma estrutura multilíngue e muitas outras emissoras (por exemplo, a RTV Koper da Eslovênia) frequentemente visitam a sede da RT Vojvodina para aprender com ela como criar televisão multilíngue.</span>\n<span class=\"para\">A oposição será capaz de construir sobre o sucesso das manifestações de um mês e criar uma alternativa política a Vučić? É improvável que isso aconteça. Na verdade, há uma falta de personalidades com altos valores éticos que poderiam unir os partidos opostos a Vučić. Esses grupos estão profundamente divididos entre si. À direita estão Boško Obradović e seus movimentos <em>Dveri</em> (Portas) e <em>Zavetniki</em> (Confessores), que defendem uma política nacionalista digna do Partido Fascista Italiano do início da década de 1930. À esquerda estão movimentos ecológicos e organizações civis que não encontram uma linguagem comum e não são unidas por uma plataforma política.</span>\n<span class=\"para\">A oposição espera que o Ocidente encontre uma alternativa a Vučić, e isso pode acontecer no futuro, mas há o perigo de que o novo presidente, quem quer que seja, represente os interesses de estrangeiros no país em vez do povo sérvio. O estado, então, é o próprio Vučić, o único político com experiência concreta em governança. Isso foi demonstrado pela recente visita do chanceler alemão Olaf Scholz a Belgrado no final de junho de 2024. Scholz chegou inesperadamente à Sérvia para persuadir Vučić a abrir minas de lítio no meio da Sérvia, em uma área que (costumava ser) uma reserva natural. Três anos atrás, os sérvios já estavam protestando contra a abertura dessas minas pela multinacional Rio Tinto. Embora o presidente tenha prometido que as minas não seriam abertas, a pressão do Ocidente forçou Vučić a mudar de ideia. A população está protestando novamente, e a oposição pró-europeia se sente ridicularizada e privada do apoio de Bruxelas em sua luta contra a autocracia de Vučić. Ao mesmo tempo, a população está gradualmente perdendo a confiança no projeto de integração europeia.</span>\n<span class=\"para\">Enquanto isso, o Kremlin continua a explorar a situação para criar instabilidade nos Bálcãs. O embaixador russo em Belgrado, Alexander Bochan-Harchenko, faz regularmente declarações à imprensa sérvia pró-governo e acusa o Ocidente de organizar confrontos e manifestações em Kosovo e Metohija ao mesmo tempo, a fim de provocar uma verdadeira \"Primavera Sérvia\".</span>\n<span class=\"para\">Este é um sinal claro para Vučić: a Rússia está ao seu lado e se você também estiver ao nosso lado, nós o defenderemos. Para equilibrar ainda mais entre o Leste e o Ocidente, Vučić está retornando às antigas e eficazes políticas de nacionalismo e Kosovo. Sempre que há problemas institucionais, o presidente sérvio provoca uma série de protestos em Kosovska Mitrovica. Então novos problemas são criados e novas tensões são artificialmente dissipadas. No entanto, brincar com fogo sempre traz riscos: um ressurgimento do extremismo nacionalista na região não pode ser descartado. A violência pode eclodir em Kosovo e Metohija, depois transbordar para as fronteiras da Sérvia e até causar uma explosão na Bósnia e Herzegovina, um país etnicamente dividido e institucionalmente disfuncional.</span>\n<span class=\"para\">Até agora, Vučić conseguiu se posicionar como o garantidor do Acordo de Dayton e da integridade da Federação da Bósnia e Herzegovina, mas não há nada que diga que um dia ele não será mais capaz de controlar a situação e conter a violência. O Kremlin está apenas esperando por tal oportunidade para finalmente infiltrar-se nos Bálcãs e causar caos na Europa.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Obstáculos à mudança</strong></span>\n<span class=\"para\">Para entender melhor este país complexo e muito interessante, precisamos nos concentrar nas pessoas e em suas vidas cotidianas. Como mencionado anteriormente, há uma enorme lacuna entre os sérvios que vivem nas cidades e os sérvios que vivem em pequenas cidades e áreas rurais. Nas cidades, a sociedade sérvia é bastante esquizofrênica: busca um modelo de vida ocidental, neoliberal, focado na busca de riqueza pessoal, enquanto ao mesmo tempo deseja manter os valores nacionalistas tradicionais do século XIX. Nesse aspecto, a sociedade sérvia é idêntica em todos os aspectos à sociedade russa: egoísta e ávida por riqueza, mas pronta para enviar jovens (pobres) para a guerra para defender valores nacionais e punir inimigos. Enquanto isso, a pobreza e a total ignorância reinam no campo sérvio.</span>\n<span class=\"para\">Para dar uma ideia da situação, aqui estão alguns números: em um país com pouco menos de cinco milhões de habitantes, há cerca de 700.000 pessoas <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">sem dentes</a>. Por necessidade, não oportunismo, essas pessoas entendem a política como um contrato com as classes atualmente dominantes: eu te dou um voto, você me dá um emprego; você pode roubar e enriquecer, mas você pode me fornecer meu pão diário, café e cigarros. Os partidos políticos da oposição não conseguem e não sabem como falar com essas pessoas: eles zombam delas, mas não entendem que estão lidando com pessoas que mal conseguem se sustentar. Essas pessoas estão exigindo respostas concretas, não promessas de reformas institucionais, adesão à UE e assim por diante.</span>\n<span class=\"para\">Palavras sobre democracia não são suficientes para ninguém. Vučić, enquanto isso, frequentemente se dirige ao povo, vai às aldeias (como Lukashenka na Bielorrússia) e promete resolver seus problemas cotidianos (e muitas vezes o faz). Você não explica a pessoas que mal conseguem se sustentar que problemas de esgoto ou de estrada são para as autoridades competentes resolverem. O que importa para eles é que os problemas sejam resolvidos o mais rápido possível. É por isso que eles votam em Vučić, porque sempre há a esperança de que ele apareça pessoalmente em suas aldeias e os ajude a resolver problemas específicos.</span>\n<span class=\"para\">Intelectuais, especialmente escritores, são outro grande obstáculo à mudança na Sérvia. A maioria deles ainda vive no século XIX e busca um papel significativo na sociedade. Eles gostariam de desempenhar um papel ativo na esfera política e ainda gostariam de ser aqueles que criam ideologias para as pessoas. Um bom exemplo é Dobrica Ćosić, que foi escritor e primeiro-ministro sob Milošević. É claro que ele não alcançou nada concreto, mas foi apenas usado por Milošević para seus próprios propósitos. Mesmo os intelectuais da oposição gostariam de voltar ao seu antigo papel de ideólogos: um amigo poeta meu (da oposição) confessou recentemente que sente saudades do tempo em que os poetas eram valorizados e participavam da tomada de decisões políticas.</span>\n<span class=\"para\">O papel do intelectual político agora está obsoleto, e não devemos sentir saudades desses tempos. Intelectuais sérvios amam muito sua nação, mas não as pessoas que a compõem, porque não as conhecem e não querem conhecê-las. Um escritor muito famoso me disse francamente que seu papel é usar seus romances para motivar as pessoas a irem para o Kosovo e a irem para a guerra, enquanto ele fica em seu escritório e escreve para elas.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Nacionalismo herdado</strong></span>\n<span class=\"para\">Os jovens vivem em uma bolha. Totalmente desconectados do mundo ao seu redor, eles raramente desenvolvem uma consciência crítica de si mesmos. Eles são passivos e se sentem não aceitos. Graduados em humanidades trabalham principalmente nos centros de serviços de empresas ocidentais, atendendo chamadas de ricos ocidentais quando têm problemas com um pedido online ou uma geladeira que acabaram de comprar. Eles parecem estar satisfeitos com salários baixos, pois tudo se resume à sobrevivência. A indústria do entretenimento oferece entretenimento barato, desde férias de uma semana na praia até drogas que fazem você esquecer a realidade.</span>\n<span class=\"para\">A primeira geração que não conheceu nem o Império Austro-Húngaro nem a Jugoslávia, e que cresceu na República da Sérvia, já entrou nas universidades de todo o país. No entanto, as causas da crise juvenil precisam ser encontradas em outro lugar, não na Jugoslávia ou em Viena. O que essa estagnação realmente significa em um país onde, até muito recentemente, os jovens se opuseram em grande parte a Milošević e sua ditadura? A maior responsabilidade recai sobre o sistema escolar que está completamente devastado. Um policial, que deseja permanecer anônimo, confessou-me que, nos últimos 20 anos, a polícia começou a monitorar os diplomas obtidos por estudantes em universidades públicas. Mais de 40 por cento deles são comprados ou obtidos com subornos. “Estamos tão desesperados que não sabemos o que fazer. Todo o corpo policial do país não seria suficiente para trazer ordem às universidades do país e distinguir diplomas genuínos de falsos”, diz o oficial da polícia.</span>\n<span class=\"para\">A educação primária é ainda pior do que a educação secundária. A Sérvia está na parte inferior do ranking PISA (o programa da OCDE para avaliar o nível de alfabetização de jovens de 15 anos) há muitos anos. Mais da metade dos cidadãos sérvios são funcionalmente analfabetos, ou seja, não conseguem ler e entender um texto de complexidade moderada, como um artigo de jornal. A oposição não sabe como falar com essa parte da população, que é presa fácil para as declarações nacionalistas e populistas de Vučić e seus aliados.</span>\n<span class=\"para\">Dessa forma, uma enorme divisão de classes é reproduzida. Jovens de boas famílias, que também estão cansados e desmotivados, estão deixando suas casas em massa e indo para outros lugares, principalmente para o Ocidente, onde podem continuar sua educação, encontrar trabalho e um papel social satisfatório. Afinal, a Áustria está a menos de 500 quilômetros de Belgrado. Os mais pobres ficam e sobrevivem da melhor maneira possível com base nos valores e modelos fornecidos pelas classes dominantes. Estes são, novamente, os modelos nacionalistas da década de 1990. É verdade que, desde então, a sociedade sérvia tem sido submetida a convulsões constantes, violência e intolerância verbal, que parecem ser inspiradas por mais do que apenas a geração mais jovem. A retórica nacionalista do ex-ditador Milošević ainda é ouvida em todos os níveis do discurso público.</span>\n<span class=\"para\">As ideologias nacionalistas herdadas da década de 1990 são complementadas pelos valores típicos do neoliberalismo, que o país abraçou de braços abertos desde o fim das últimas guerras balcânicas: competição, desprezo pelos mais fracos e enriquecimento a qualquer custo. Esses dois modelos, embora aparentemente opostos entre si, são na verdade coerentes. A juventude sérvia vive em uma espécie de bolha esquizofrênica onde a defesa e a glorificação da superioridade nacional se encontram e se fundem com a busca de riqueza e sucesso no nível social. O mestre absoluto do país, Aleksandar Vučić, conseguiu reconciliar essas contradições, porque ele está em completo controle da vida pública do país.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Este texto é baseado em uma palestra dada no Fórum de Nida, que ocorreu nos dias 6 e 7 de setembro em Nida, Lituânia, no Museu de História da Península de Curlândia. O fórum é organizado pelo Centro Cultural Thomas Mann.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> é um jornalista, ensaísta, escritor, repórter e pesquisador acadêmico sérvio-italiano. Desde 2007, ele vive na Sérvia e trabalha como professor assistente de língua e literatura italiana na Faculdade de Filosofia da Universidade de Novi Sad. Ele possui um doutorado pela Universidade La Sapienza de Roma. Seu trabalho jornalístico se concentra em países onde culturas se encontram e, às vezes, nações colidem.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"ro": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Trebuie spus că Bruxelles-ul, în special în ultimii ani, nu a făcut foarte mult pentru popularitatea sa în Serbia. UE nu este doar partenerul comercial numărul unu al Serbiei, ci și cel mai mare donator, cu patru miliarde de euro oferite din 2000, comparativ cu 31,4 milioane de euro din China, pe locul doi. În ceea ce privește Rusia, nu există date reale pe subiect, dar Moscova nu se află nici măcar în primele zece cele mai mari donații. Cu toate acestea, sârbi obișnuiți cred că Rusia ajută Serbia cel mai mult, inclusiv financiar.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Fenomenul Vučić</strong></span>\n<span class=\"para\">Există o altă contradicție pur sârbească: clasa politică aflată la putere, condusă de președintele Aleksandar Vučić, promovează o politică internă profund neoliberală, în timp ce reușește să se prezinte publicului ca o clasă politică foarte responsabilă, care se străduiește să păstreze națiunea sârbească și să aibă grijă de public. În acest fel, Vučić este similar cu Alyaksandr Lukashenka din Belarus, dar unul care nu apără bunurile naționale și, în schimb, vinde tot ce poate. De exemplu, este pregătit să vândă întreaga Serbie centrală companiei multinaționale Rio Tinto pentru extracția de litiu.</span>\n<span class=\"para\">Partidul lui Vučić este la putere din 2012, douăsprezece lungi ani în care președintele a construit un sistem politic extraordinar de puternic și foarte stabil. Vučić a devenit stăpânul absolut al Serbiei într-un moment în care Occidentul (în special SUA și Germania Angelei Merkel) s-a arătat dezamăgit de actualul Boris Tadić, care a fost vinovat de neîndeplinirea problemei Kosovo și care nu a avut un sprijin puternic din partea electoratului. La acea vreme, singura alternativă reală era Partidul Radical al criminalului de război Vojislav Šešelj. Datorită muncii politice a diplomaților occidentali, Tomislav Nikolić și Aleksandar Vučić au părăsit Radicalii și au fondat Partidul Progresiv Sârbească, SNS, pe baza căruia au câștigat alegerile prezidențiale din 2012. Nikolić a devenit președinte, dar în spatele lui Vučić a condus, promițând Occidentului că va rezolva problema Kosovo.</span>\n<span class=\"para\">Vučić a devenit formal președinte în 2017, dar de facto a fost cel mai puternic om din politica sârbească din 2012. Sub Slobodan Milošević, Vučić a fost ministru al informațiilor și unul dintre arhitecții propagandei etno-naționaliste din acele vremuri. Au urmat ani de echilibru între Occident și cerințele Rusiei și Chinei, înainte ca un acord de reconciliere să fie în cele din urmă atins sub forma acordului semnat la Bruxelles cu reprezentanții albanezi din Kosovo. În acești ani de domnie, Vučić a devenit din ce în ce mai puternic până când a devenit stăpânul absolut al Serbiei. Acest lucru a fost posibil datorită mașinii SNS, un partid cu o structură ierarhică puternică, cu Vučić în vârf. Fiecare post din serviciul civil este rezervat celor care aduc voturi suplimentare guvernului de coaliție (care include și socialiștii lui Ivica Dačić, cel mai longeviv politician din fostele țări ale Iugoslaviei).</span>\n<span class=\"para\">Fiecare instituție de stat, de la spitale la universități, este strict controlată de partid și urmează logica de fier a absolutismului. Șefii companiilor sunt numiți de conducerea SNS și pot acționa ca stăpâni absoluți în instituția pe care o controlează. De fapt, ei sunt mici „Vučić-i” înșiși. Partidele de opoziție sunt lăsate cu firimituri, la fel ca facultățile de umaniste, dar nimic fundamental nu se schimbă. Acești lideri adoptă, de asemenea, logica domniei absolute și nu sunt diferiți de Vučić și „oamenii săi” (facultatea în care lucrez are același decan de 18 ani. Nu am văzut asta nicăieri, nici în țările din Asia Centrală, nici în Rusia și nici în Belarus).</span>\n<span class=\"para\">Intelectualii și profesorii universitari sunt tăcuți și, urmând o logică corporatistă similară cu cea promovată de Mussolini în Italia în anii 1930, participă la sistemul de guvernare și primesc bani de la stat prin proiecte de cercetare și finanțare de stat, atâta timp cât nu interferează cu guvernul. Între timp, cine obstrucționează guvernul trebuie să plece, cu mașina birocratică aruncându-și umbra amenințătoare asupra lor. Cei mai mulți disidenți – chiar și cei care pur și simplu refuză să participe la acest sistem de guvernare – emigrează în liniște în străinătate, în Occident.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Fericit și Roz</strong></span>\n<span class=\"para\">Între timp, clasa conducătoare s-a îmbogățit enorm prin corupție și afaceri cu parteneri occidentali și estici, cum ar fi concesionarea aeroportului din Belgrad companiei franceze Vinci; construcția cartierului de elită Belgrad-pe-Water (<em>Beograd na vodi</em>) de către o companie din Emiratele Arabe Unite; și contractul de cale ferată de mare viteză Belgrad-Budapesta cu companii chineze și rusești. Acestea sunt doar câteva dintre afacerile realizate cu oameni de afaceri străini, care au fost urmate de o serie de escrocherii. Contractele cu companiile străine sunt adesea secrete de stat, astfel încât nu se știe care este cu adevărat datoria externă a Serbiei. Un exemplu implică grupul industrial auto Fiat, care a primit finanțare de stat impresionantă pentru a reloca una dintre fabricile sale în orașul sârbească Kragujevac. Din acest motiv, Occidentul (în special UE) l-a criticat pe Vučić și l-a numit autocrat, dar cel puțin pentru moment nu are intenția de a-și retrage sprijinul politic.</span>\n<span class=\"para\">De ce se bucură președintele în continuare de simpatia majorității populației sârbe? Controlul instituțional și clientelismul sunt cheia, dar și mai importantă este rolul mass-media, în special cele două canale TV private \"Pink\" și \"Happy\", care asigură sprijinul alegătorilor pentru partidul de guvernământ și Vučić. Jurnalistul și analistul politic Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">subliniază</a> că în Serbia, rolul RTS de stat nu a fost niciodată crucial în atingerea și reproducerea consensului. Modelul televiziunii private ca principal motor al propagandei a fost promovat încă din vremea lui Milošević, deoarece evită critica din partea opoziției și organizațiilor internaționale.</span>\n<span class=\"para\">Televiziunea de stat rămâne relativ liberă și acest lucru nu împiedică clasa conducătoare, deoarece populația urmărește în principal alte posturi de televiziune care atrag masele datorită utilizării pe scară largă a paramentelor precum emisiunile de tip reality show. Principalele canale TV private sunt Pink, deținute de mogulul Željko Mitrović (care este muzician, industrial, producător de drone, inventator și, pe deasupra, dependent de cocaină), și Happy, inițial un canal TV pentru copii, care s-a transformat ilegal într-un instrument foarte puternic de propagandă politică. Directorul Happy este jurnalistul Milomir Marić, iar invitatul și comentatorul său obișnuit este criminalul de război și deputatul Vojislav Šešelj. Echipa guvernamentală folosește Happy și Pink pentru a-și disemina monologurile, iar din studiourile celor două posturi din Belgrad, Vučić atacă regulat micile medii de opoziție și discreditează adversarii politici. Happy și Pink sunt cele mai urmărite stații TV din orașe și sate, dar pe lângă ele există zeci de posturi private controlate de compania de telecomunicații de stat Telekom Srbija, care își extinde treptat controlul asupra undelor radio.</span>\n<span class=\"para\">Diferențele dintre Serbia urbană și rurală sunt dramatice, atât din punct de vedere economic, cât și cultural. Aceste canale pătrund acolo unde prevalează sărăcia și lipsa de cunoștințe. Aproximativ 6,9 la sută din populația sârbească trăiește în sărăcie absolută, în timp ce 29,8 la sută se află într-o situație definită ca severă, pe marginea sărăciei și în risc de excluziune socială (adică acești oameni abia își acoperă nevoile). Acestea sunt cifre foarte mari, mai ales având în vedere că salariul mediu (februarie 2023) în Serbia este de doar aproximativ 600 de euro pe lună și inflația este de 16 la sută. Serbia este una dintre cele mai sărace țări din Europa, iar populația își cheltuie aproape tot ce câștigă pe mâncare. O adevărată clasă de mijloc există doar în Novi Sad și Belgrad. Opoziția are două canale de televiziune, N1 și Nova S, deținute de United Media cu sediul în SUA, care emit doar prin platforma de internet SBB: aceasta înseamnă că majoritatea populației nu are acces la aceste canale.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Surse de schimbare sau instabilitate?</strong></span>\n<span class=\"para\">Voivodina este o regiune multi-etnică a Serbiei cu nu mai puțin de 28 de naționalități, multe limbi și multe culturi. Constituția iugoslavă din 1974 a acordat provinciei autonomie în perioada anterioară. În anii 1990, Milošević a abolit autonomia sa, iar abia în 2001, când a fost adoptată așa-numita \"Lege Omnibus\", statutul său unic a fost restabilit. Cu toate acestea, acesta există doar pe hârtie. Serbia este încă o țară foarte centralizată, cu toate deciziile luate exclusiv la Belgrad.</span>\n<span class=\"para\">Voivodina este considerată cea mai bogată regiune din Serbia, deși își pierde esențial acest statut. Ungurii locali, în special tinerii unguri, se relocă în Ungaria pentru a studia și a lucra. Românii locali aproape că au dispărut din Banat (numele românesc pentru regiune) și alte naționalități trăiesc pe propriile lor pământuri, dar nu joacă niciun rol la nivel politic și instituțional în Republica Serbia. Potrivit istoricului Boris Mašić, procesul de „sfințire” [referindu-se la Sfântul Sava, patronul Bisericii Ortodoxe Sârbe, al cărui cult este o parte importantă a ideii de Mare Serbia] și procesul de „sârbiizare” sunt acum în curs de desfășurare în Voivodina. Capitala regională, Novi Sad, suferă un „urbicid” fără precedent. Construcția are loc oriunde este posibil, chiar și acolo unde nu ar trebui, iar protestele de mediu sunt suprimate cu violență.</span>\n<span class=\"para\">Cu toate acestea, există încă câteva lucruri bune. De exemplu, Radio Televiziunea Voivodina (RT Vojvodina) menține o structură multilingvă, iar multe alte posturi de televiziune (de exemplu, RTV Koper din Slovenia) vizitează adesea sediul RT Vojvodina pentru a învăța de la aceasta cum să creeze televiziune multilingvă.</span>\n<span class=\"para\">Va reuși opoziția să construiască pe baza succesului demonstrațiilor de o lună și să creeze o alternativă politică la Vučić? Este puțin probabil să se întâmple acest lucru. De fapt, există o lipsă de personalități cu valori etice înalte care ar putea uni partidele opuse lui Vučić. Aceste grupuri sunt profund divizate între ele. Pe dreapta se află Boško Obradović și mișcările sale <em>Dveri</em> (Uși) și <em>Zavetnici</em> (Mărturisitori), care pledează pentru o politică naționalistă demnă de Partidul Fascist Italian din anii 1930. Pe stânga se află mișcările ecologice și organizațiile civile care nu găsesc un limbaj comun și nu sunt unite de o platformă politică.</span>\n<span class=\"para\">Opoziția speră că Occidentul va găsi o alternativă la Vučić, iar acest lucru ar putea avea loc în viitor, dar există pericolul ca noul președinte, oricine ar fi el sau ea, să reprezinte interesele străinilor în țară, mai degrabă decât ale poporului sârbe. Statul, așadar, este Vučić însuși, singurul politician cu experiență concretă în guvernare. Acest lucru a fost demonstrat de vizita recentă a cancelarului german Olaf Scholz la Belgrad la sfârșitul lunii iunie 2024. Scholz a sosit neașteptat în Serbia pentru a-l convinge pe Vučić să deschidă mine de litiu în mijlocul Serbiei, într-o zonă care (era) o rezervație naturală. Cu trei ani în urmă, sârbii protestau deja împotriva deschiderii acestor mine de către multinaționala Rio Tinto. Deși președintele a promis că minele nu vor fi deschise, presiunea din partea Occidentului l-a forțat pe Vučić să-și schimbe părerea. Populația protestează din nou, iar opoziția pro-europeană se simte ridiculizată și lipsită de sprijinul Bruxelles-ului în lupta sa împotriva autocratului Vučić. În același timp, populația își pierde treptat încrederea în proiectul de integrare europeană.</span>\n<span class=\"para\">Între timp, Kremlinul continuă să exploateze situația pentru a crea instabilitate în Balcani. Ambasadorul rus la Belgrad, Alexander Bochan-Harchenko, face regulat declarații presei sârbe pro-guvernamentale și acuză Occidentul că organizează ciocniri și demonstrații în Kosovo și Metohija în același timp, pentru a provoca o adevărată \"Primăvară Sârbească\".</span>\n<span class=\"para\">Aceasta este un semnal clar pentru Vučić: Rusia este de partea ta și dacă ești și tu de partea noastră, te vom apăra. Pentru a echilibra și mai mult între Est și Vest, Vučić se întoarce la vechile și eficientele politici ale naționalismului și Kosovo. Ori de câte ori există probleme instituționale, președintele sârbe provoacă o serie de proteste în Kosovska Mitrovica. Apoi se creează probleme noi și tensiuni noi sunt artificial difuzate. Cu toate acestea, a juca cu focul poartă întotdeauna riscuri: o reapariție a extremismului naționalist în regiune nu poate fi exclusă. Violența ar putea izbucni în Kosovo și Metohija, apoi s-ar putea extinde în granițele Serbiei și chiar ar putea provoca o explozie în Bosnia și Herzegovina, o țară etnic divizată și instituțional disfuncțională.</span>\n<span class=\"para\">Până acum, Vučić a reușit să se poziționeze ca garant al Acordului de la Dayton și al integrității Federației Bosniei și Herțegovinei, dar nu există nimic care să spună că într-o zi nu va mai putea prelua controlul asupra situației și să oprească violența. Kremlinul așteaptă doar o astfel de oportunitate pentru a se infiltra în sfârșit în Balcani și a provoca haos în Europa.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Obstacole în calea schimbării</strong></span>\n<span class=\"para\">Pentru a înțelege mai bine această țară complexă și foarte interesantă, trebuie să ne concentrăm asupra oamenilor și vieților lor de zi cu zi. Așa cum s-a menționat anterior, există o mare prăpastie între sârbi care trăiesc în orașe și sârbi care trăiesc în orașe mici și zone rurale. În orașe, societatea sârbească este destul de schizofrenică: caută un model de viață vestic, neoliberal, concentrat pe căutarea bogăției personale, în timp ce în același timp dorește să mențină valorile naționaliste tradiționale ale secolului al XIX-lea. În acest sens, societatea sârbească este identică în toate privințele cu societatea rusă: egoistă și lacomă de bogăție, dar pregătită să trimită tineri (săraci) la război pentru a apăra valorile naționale și a pedepsi dușmanii. Între timp, sărăcia și ignoranța totală domnesc în mediul rural sârbească.</span>\n<span class=\"para\">Pentru a vă face o idee despre situație, iată câteva cifre: într-o țară cu puțin sub cinci milioane de locuitori, există aproximativ 700.000 de oameni <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">fără dinți</a>. Din necesitate, nu din oportunism, acești oameni înțeleg politica ca un contract cu clasele dominante în prezent: îți dau un vot, îmi dai un loc de muncă; poți fura și te poți îmbogăți, dar poți să-mi oferi pâinea zilnică, cafeaua și țigările. Partidele politice din opoziție nu pot și nu știu cum să vorbească cu acești oameni: îi batjocoresc, dar nu înțeleg că se confruntă cu oameni care abia își acoperă nevoile. Acești oameni cer răspunsuri concrete, nu promisiuni de reforme instituționale, aderare la UE și așa mai departe.</span>\n<span class=\"para\">Cuvintele despre democrație nu sunt suficiente pentru nimeni. Între timp, Vučić se adresează adesea oamenilor, merge în sate (ca Lukashenka în Belarus) și promite să le rezolve problemele de zi cu zi (și adesea o face). Nu le explici oamenilor care abia se descurcă că problemele de canalizare sau cele legate de drumuri sunt de rezolvat de autoritățile competente. Ceea ce contează pentru ei este ca problemele să fie rezolvate cât mai repede posibil. De aceea votează pentru Vučić, pentru că există întotdeauna speranța că el va apărea personal în satele lor și îi va ajuta să rezolve probleme specifice.</span>\n<span class=\"para\">Intelectualii, în special scriitorii, sunt un alt obstacol major în calea schimbării în Serbia. Majoritatea dintre ei trăiesc încă în secolul al XIX-lea și caută un rol semnificativ în societate. Ar dori să joace un rol activ în sfera politică și ar dori în continuare să fie cei care creează ideologii pentru oameni. Un bun exemplu este Dobrica Ćosić, care a fost scriitor și prim-ministru sub Milošević. Este clar că nu a realizat nimic concret, ci a fost folosit de Milošević în scopurile sale. Chiar și intelectualii din opoziție ar dori să se întoarcă la vechea lor rol de ideologi: un prieten poet de-al meu (din opoziție) mi-a mărturisit recent că este nostalgic după vremea când poeții erau apreciați și participau la luarea deciziilor politice.</span>\n<span class=\"para\">Rolul intelectualului politic este acum depășit, iar nu ar trebui să fim nostalgici după acele vremuri. Intelectualii sârbi își iubesc foarte mult națiunea, dar nu și oamenii care o compun, pentru că nu îi cunosc și nu doresc să îi cunoască. Un scriitor foarte faimos mi-a spus sincer că rolul său este să folosească romanele sale pentru a motiva oamenii să meargă în Kosovo și să meargă la război, în timp ce el stă în biroul său și scrie pentru ei.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Naționalismul moștenit</strong></span>\n<span class=\"para\">Tinerii trăiesc într-o bulă. Complet deconectați de lumea din jurul lor, dezvoltă rar o conștientizare critică a sinelui. Sunt pasivi și se simt neacceptați. Absolvenții de umaniste lucrează în principal în centrele de servicii ale companiilor occidentale, răspunzând apelurilor de la occidentali bogați atunci când au probleme cu o comandă online sau cu un frigider pe care tocmai l-au cumpărat. Se pare că sunt mulțumiți cu salarii mici, deoarece totul se reduce la supraviețuire. Industria de divertisment oferă distracții ieftine, de la o vacanță de o săptămână la mare până la droguri care te fac să uiți de realitate.</span>\n<span class=\"para\">Prima generație care nu a cunoscut nici Imperiul Austro-Ungar, nici Iugoslavia, și care a crescut în Republica Serbia, a intrat deja în universitățile din întreaga țară. Cu toate acestea, cauzele crizei tineretului trebuie căutate în altă parte, nu în Iugoslavia sau Viena. Ce înseamnă cu adevărat această stagnare într-o țară în care, până foarte recent, tinerii s-au opus în mare parte lui Milošević și dictaturii sale? Cea mai mare responsabilitate revine sistemului școlar care este complet devastat. Un ofițer de poliție, care dorește să rămână anonim, mi-a mărturisit că în ultimii 20 de ani poliția a început să monitorizeze diplomele obținute de studenți la universitățile publice. Peste 40 la sută dintre acestea sunt cumpărate sau obținute cu mită. „Suntem atât de disperati încât nu știm ce să facem. Întreaga forță de poliție a țării nu ar fi suficientă pentru a aduce ordine în universitățile țării și pentru a distinge diplomele autentice de cele false\", spune oficialul de poliție.</span>\n<span class=\"para\">Educația primară este și mai proastă decât educația secundară. Serbia se află pe ultimele locuri în clasamentele PISA (programul OECD pentru evaluarea nivelului de alfabetizare al tinerilor de 15 ani) de mulți ani. Peste jumătate din cetățenii sârbi sunt funcțional analfabeți, adică nu pot citi și înțelege un text de complexitate moderată, cum ar fi un articol de ziar. Opoziția nu știe cum să vorbească cu această parte a populației, care este o pradă ușoară pentru declarațiile naționaliste și populiste ale lui Vučić și aliaților săi.</span>\n<span class=\"para\">În acest fel, se reproduce o uriașă diviziune de clasă. Tinerii din familii bune, care sunt de asemenea obosiți și nemotivați, părăsesc masiv casele lor și pleacă în altă parte, în principal spre Vest, unde pot continua educația, găsi un loc de muncă și un rol social satisfăcător. La urma urmei, Austria este la mai puțin de 500 de kilometri de Belgrad. Cei mai săraci rămân și supraviețuiesc cât mai bine pot pe baza valorilor și modelelor oferite de clasele dominante. Acestea sunt, din nou, modelele naționaliste din anii 1990. Este adevărat că, de atunci, societatea sârbească a fost supusă convulsiilor constante, violenței și intoleranței verbale, care par să fie inspirate de mai mult decât doar generația tânără. Retorica naționalistă a fostului dictator Milošević se mai aude încă la toate nivelurile discursului public.</span>\n<span class=\"para\">Ideologiile naționaliste moștenite din anii 1990 sunt completate de valorile tipice ale neoliberalismului, pe care țara le-a îmbrățișat cu brațele deschise de la sfârșitul ultimelor războaie balcanice: competiția, disprețul pentru cei mai slabi și îmbogățirea cu orice preț. Aceste două modele, deși aparent opuse unul altuia, sunt de fapt coerente. Tinerii sârbi trăiesc într-o bulă de tip schizofrenic în care apărarea și glorificarea superiorității naționale se întâlnesc și se îmbină cu căutarea bogăției și succesului la nivel social. Stăpânul absolut al țării, Aleksandar Vučić, a reușit să împace aceste contradicții, deoarece el controlează complet viața publică a țării.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Acest text se bazează pe o prezentare susținută la Forumul Nida, care a avut loc pe 6-7 septembrie în Nida, Lituania, la Muzeul Istoriei de pe Faleza Curoniană. Forumul este organizat de Centrul Cultural Thomas Mann.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> este un jurnalist sârbo-italian, eseist, scriitor, reporter și cercetător academic. Din 2007 trăiește în Serbia și lucrează ca asistent universitar de limbă și literatură italiană la Facultatea de Filosofie, Universitatea din Novi Sad. Deține un doctorat de la Universitatea La Sapienza din Roma. Lucrările sale jurnalistice se concentrează asupra țărilor în care culturile se întâlnesc și uneori națiunile se ciocnesc.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"ru": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        },
        key:"sk": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Musí sa povedať, že Brusel, najmä v posledných rokoch, neurobil veľmi veľa pre svoju popularitu v Srbsku. EÚ nie je len najväčším obchodným partnerom Srbska, ale aj jeho najväčším darcom, pričom od roku 2000 poskytla štyri miliardy eur, v porovnaní s 31,4 milióna eur z Číny na druhom mieste. Pokiaľ ide o Rusko, neexistujú žiadne skutočné údaje na túto tému, ale Moskva nie je ani v prvej desiatke najväčších donorov. Napriek tomu obyčajní Srbi veria, že práve Rusko najviac pomáha Srbsku, vrátane finančnej pomoci.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Fenomén Vučić</strong></span>\n<span class=\"para\">Existuje ďalší, čisto srbský, rozpor: vládnuca politická trieda, vedená prezidentom Aleksandrom Vučićom, propaguje hlboko neoliberálnu domácu politiku, zatiaľ čo sa zároveň dokáže prezentovať verejnosti ako veľmi zodpovedná politická trieda, usilujúca sa o zachovanie srbského národa a starajúca sa o verejnosť. Týmto spôsobom je Vučić podobný bieloruskému Aljaksandrovi Lukašenkovi, ale je to ten, ktorý nebráni národným aktívam a namiesto toho predáva všetko, čo môže. Napríklad je pripravený predať celé stredné Srbsko nadnárodnej spoločnosti Rio Tinto na ťažbu lítia.</span>\n<span class=\"para\">Vučićova strana je pri moci od roku 2012, dvanásť dlhých rokov, počas ktorých prezident vybudoval mimoriadne silný a veľmi stabilný politický systém. Vučić sa stal absolútnym pánom Srbska v čase, keď Západ (predovšetkým USA a Nemecko Angely Merkelovej) bol sklamaný súčasným Borisom Tadićom, ktorý bol vinný z toho, že nedokázal vyriešiť otázku Kosova a nemal silnú podporu voličov. V tom čase bola jedinou skutočnou alternatívou Radikálna strana vojnového zločinca Vojislava Šešelj. Vďaka politickej práci západných diplomatov Tomislav Nikolić a Aleksandar Vučić opustili Radikálov a založili Srbskú pokrokovú stranu, SNS, na základe ktorej vyhrali prezidentské voľby v roku 2012. Nikolić sa stal prezidentom, ale za ním Vučić vládol, sľubujúc Západu, že vyrieši otázku Kosova.</span>\n<span class=\"para\">Vučić sa formálne stal prezidentom v roku 2017, ale de facto je najvplyvnejším mužom srbských politík od roku 2012. Pod Slobodanom Miloševičom bol Vučić ministrom informácií a jedným z architektov etno-nacionalistickej propagandy tých rokov. Nasledovali roky vyvažovania medzi Západom a požiadavkami Ruska a Číny, kým sa nakoniec dosiahla zmierovacia dohoda vo forme dohody podpísanej v Bruseli s predstaviteľmi kosovských Albáncov. Počas týchto rokov vlády sa Vučić stal čoraz silnejším, až sa stal absolútnym pánom Srbska. To bolo možné vďaka stroju SNS, strane so silnou hierarchickou štruktúrou, na čele s Vučićom. Každý post v štátnej službe je rezervovaný pre tých, ktorí prinášajú dodatočné hlasy koaličnej vláde (do ktorej patria aj socialisti Ivicu Dačića, najdlhšie slúžiaci politik vo všetkých krajinách bývalej Juhoslávie).</span>\n<span class=\"para\">Každá štátna inštitúcia, od nemocníc po univerzity, je prísne kontrolovaná stranou a riadi sa železnou logikou absolutizmu. Vedúci spoločností sú menovaní vedením SNS a môžu konať ako absolútni vládci v inštitúcii, ktorú kontrolujú. V skutočnosti sú to malí „Vučićovia“. Opozičné strany zostávajú s omrvinkami, podobne ako humanitné fakulty, ale nič zásadne sa nemení. Títo lídri tiež prijímajú logiku absolútnej vlády a nie sú odlišní od Vučića a „jeho ľudí“ (fakulta, kde pracujem, má rovnakého dekana už 18 rokov. Nikde inde som to nevidel, ani v strednej Ázii, ani v Rusku a ani v Bielorusku).</span>\n<span class=\"para\">Intellectuals and university professors are silent and, following a corporatist logic similar to that promoted by Mussolini in Italy in the 1930s, they participate in the system of government and receive money from the state through research projects and state funding, as long as they do not interfere with the government. Meanwhile, whoever obstructs the government must leave, with the bureaucratic machine casting its ominous shadow over them. Most dissidents – even those who simply refuse to take part in this system of government – quietly emigrate abroad, to the West.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Šťastní a Ružoví</strong></span>\n<span class=\"para\">Medzitým sa vládnuca trieda enormne obohatila korupciou a dohodami so západnými a východnými partnermi, ako je koncesia letiska v Belehrade francúzskej spoločnosti Vinci; výstavba elitnej štvrte Belehrad na vode (<em>Beograd na vodi</em>) spoločnosťou z Spojených arabských emirátov; a zmluva o vysokorýchlostnej železnici Belehrad-Budapešť s čínskymi a ruskými spoločnosťami. Toto sú len niektoré z dohôd uzavretých s zahraničnými podnikateľmi, ktoré boli sprevádzané sériou podvodov. Zmluvy so zahraničnými spoločnosťami sú často štátnymi tajomstvami, takže nie je známe, aký je skutočný zahraničný dlh Srbska. Jeden príklad sa týka automobilového priemyselného koncernu Fiat, ktorý dostal pôsobivé štátne financovanie na presun jednej zo svojich fabrík do srbského mesta Kragujevac. Z tohto dôvodu Západ (najmä EÚ) kritizoval Vučića a nazval ho autokratom, ale aspoň zatiaľ nemá v úmysle stiahnuť svoju politickú podporu.</span>\n<span class=\"para\">Prečo prezident stále teší sympatiám väčšiny srbského obyvateľstva? Inštitucionálna kontrola a klientelizmus sú kľúčové, ale ešte dôležitejšia je úloha médií, najmä dvoch súkromných televíznych kanálov \"Ružový\" a \"Šťastný\", ktoré zabezpečujú podporu voličov pre vládnucu stranu a Vučića. Novinár a politický analytik Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">zdôrazňuje</a>, že v Srbsku nikdy nebola úloha štátnej RTS rozhodujúca pri dosahovaní a reprodukcii konsenzu. Model súkromnej televízie ako hlavného motora propagandy bol propagovaný už za Miloševiča, pretože sa vyhýba kritike zo strany opozície a medzinárodných organizácií.</span>\n<span class=\"para\">Štátna televízia zostáva relatívne slobodná a to nebráni vládnucej triede, pretože populácia sleduje predovšetkým iných vysielateľov, ktorí priťahujú masy vďaka širokému používaniu rekvizít, ako sú reality show. Hlavné súkromné televízne kanály sú Ružový, vlastnený magnátom Željkom Mitrovićom (ktorý je hudobníkom, priemyselníkom, výrobcom dronov, vynálezcom a navyše aj narkomanom), a Šťastný, pôvodne detský televízny kanál, ktorý sa nelegitímne premenil na veľmi mocný nástroj politickej propagandy. Riaditeľom Šťastného je novinár Milomir Marić a jeho pravidelným hosťom a komentátorom je vojnový zločinec a poslanec Vojislav Šešelj. Vládny tím využíva Šťastný a Ružový na šírenie svojich monológov, a z dvoch vysielateľských štúdií v Belehrade Vučić pravidelne útočí na malé opozičné médiá a diskredituje politických protivníkov. Šťastný a Ružový sú najviac sledované televízne stanice v mestách a dedinách, ale okrem nich existuje desiatky súkromných vysielateľov kontrolovaných štátom vlastnenou telekomunikačnou spoločnosťou Telekom Srbija, ktorá postupne rozširuje svoju kontrolu nad vzdušnými vlnami.</span>\n<span class=\"para\">Rozdiely medzi mestským a vidieckym Srbskom sú dramatické, ako ekonomicky, tak kultúrne. Tieto kanály prenikajú tam, kde prevláda chudoba a nedostatok vedomostí. Okolo 6,9 percenta srbského obyvateľstva žije v absolútnej chudobe, zatiaľ čo 29,8 percenta je v situácii definovanej ako vážna, na pokraji chudoby a v riziku sociálneho vylúčenia (t.j. títo ľudia sotva vychádzajú s peniazmi). Tieto čísla sú veľmi vysoké, najmä keď vezmeme do úvahy, že priemerná mzda (február 2023) v Srbsku je len okolo 600 eur mesačne a inflácia je 16 percent. Srbsko je jednou z najchudobnejších krajín v Európe a jeho obyvatelia míňajú takmer všetko, čo zarobia, na jedlo. Skutočná stredná trieda existuje len v Novom Sade a Belehrade. Opozícia má dve televízne kanály, N1 a Nova S, vlastnené americkou spoločnosťou United Media, ktoré vysielajú len prostredníctvom internetovej platformy SBB: to znamená, že väčšina populácie nemá prístup k týmto kanálom.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Zdroj zmien alebo nestability?</strong></span>\n<span class=\"para\">Vojvodina je multietnický región Srbska s až 28 národnosťami, mnohými jazykmi a mnohými kultúrami. Juhoslovanská ústava z roku 1974 poskytla provincii autonómiu počas predchádzajúcej éry. V 90. rokoch Milošević zrušil jej autonómiu, a až v roku 2001, keď bola prijatá takzvaná \"Omnibus zákon\", bol obnovený jedinečný status tejto oblasti. Avšak, tento existuje len na papieri. Srbsko je stále vysoko centralizovaná krajina, kde sa všetky rozhodnutia prijímajú výlučne v Belehrade.</span>\n<span class=\"para\">Vojvodina je považovaná za najbohatší región Srbska, hoci v podstate stráca tento status. Miestni Maďari, najmä mladí Maďari, sa presúvajú do Maďarska študovať a pracovať. Miestni Rumuni takmer zmizli z Banátu (rumunský názov pre región) a iné národnosti žijú na svojej pôde, ale nezohrávajú žiadnu úlohu na politickej a inštitucionálnej úrovni v Srbsku. Podľa historika Borisa Mašića prebieha v Vojvodine proces \"svätosavizácie\" [odvolávajúc sa na svätého Sávu, patróna srbského pravoslávneho kostola, ktorého kult je dôležitou súčasťou myšlienky Veľkého Srbska] a proces \"srbizácie\". Regionálne hlavné mesto, Nový Sad, zažíva bezprecedentný \"urbicíd\". Výstavba prebieha kdekoľvek je to možné, aj tam, kde by nemala, a environmentálne protesty sú potláčané násilím.</span>\n<span class=\"para\">Avšak, stále existujú aj niektoré dobré veci. Napríklad, regionálna Rádiotelevízia Vojvodina (RT Vojvodina) udržuje viacjazyčnú štruktúru a mnohé iné vysielateľské spoločnosti (napr. regionálna RTV Koper zo Slovinska) často navštevujú sídlo RT Vojvodina, aby sa naučili, ako vytvárať viacjazyčnú televíziu.</span>\n<span class=\"para\">Bude opozícia schopná vybudovať na úspechu mesačných demonštrácií a vytvoriť politickú alternatívu Vučićovi? Je nepravdepodobné, že sa to stane. V skutočnosti chýbajú osobnosti s vysokými etickými hodnotami, ktoré by mohli zjednotiť strany proti Vučićovi. Tieto skupiny sú hlboko rozdelené medzi sebou. Na pravej strane sú Boško Obradović a jeho hnutia <em>Dveri</em> (Dvere) a <em>Zavetnici</em> (Zaväzovači), ktoré presadzujú nacionalistickú politiku hodnú talianskej fašistickej strany z počiatku 30. rokov. Na ľavej strane sú ekologické hnutia a občianske organizácie, ktoré nenachádzajú spoločný jazyk a nie sú zjednotené politickou platformou.</span>\n<span class=\"para\">Opozícia dúfa, že Západ nájde alternatívu k Vučićovi, a to by sa mohlo stať v budúcnosti, ale existuje nebezpečenstvo, že nový prezident, nech už to bude ktokoľvek, bude zastupovať záujmy cudzincov v krajine namiesto srbského ľudu. Štát, teda, je Vučić sám, jediný politik s konkrétnymi skúsenosťami s vládnutím. To bolo preukázané nedávnou návštevou nemeckého kancelára Olafa Scholza v Belehrade na konci júna 2024. Scholz prišiel nečakane do Srbska, aby presvedčil Vučića, aby otvoril lítijové bane v strede Srbska, v oblasti, ktorá (kedysi bola) prírodnou rezerváciou. Pred tromi rokmi už Srbi protestovali proti otvoreniu týchto baní nadnárodnou spoločnosťou Rio Tinto. Hoci prezident sľúbil, že bane nebudú otvorené, tlak zo Západu prinútil Vučića zmeniť názor. Obyvatelia opäť protestujú a proeurópska opozícia sa cíti zosmiešňovaná a zbavená podpory z Bruselu vo svojej boji proti Vučićovej autokracii. Zároveň populácia postupne stráca dôveru v projekt európskej integrácie.</span>\n<span class=\"para\">Medzitým Kremeľ naďalej využíva situáciu na vytvorenie nestability na Balkáne. Ruský veľvyslanec v Belehrade, Alexander Bochan-Harchenko, pravidelne robí vyhlásenia pre provládne srbské médiá a obviňuje Západ z organizovania stretov a demonštrácií v Kosove a Metohiji súčasne, aby vyprovokoval skutočnú \"srbskú jar\".</span>\n<span class=\"para\">Toto je jasný signál pre Vučića: Rusko je na tvojej strane a ak si aj ty na našej strane, budeme ťa brániť. Aby sa ďalej vyvážil medzi Východom a Západom, Vučić sa vracia k starým a účinným politikám nacionalizmu a Kosova. Kedykoľvek sa objavia inštitucionálne problémy, srbský prezident spôsobí sériu protestov v Kosovskej Mitrovici. Potom sa vytvárajú nové problémy a nové napätia sa umelo rozptyľujú. Avšak, hrať sa s ohňom vždy nesie riziká: obnova nacionalistického extrémizmu v regióne nemôže byť vylúčená. Násilie by mohlo vypuknúť v Kosove a Metohiji, potom by sa rozšírilo na hranice Srbska a dokonca by mohlo spôsobiť výbuch v Bosne a Hercegovine, etnicky rozdelené a inštitucionálne dysfunkčné krajine.</span>\n<span class=\"para\">Doteraz sa Vučićovi podarilo postaviť sa ako garanta Daytonskej dohody a integrity Federácie Bosny a Hercegoviny, ale niet nič, čo by naznačovalo, že jedného dňa už nebude schopný prevziať kontrolu nad situáciou a potlačiť násilie. Kremeľ len čaká na takúto príležitosť, aby sa konečne infiltroval na Balkán a spôsobil chaos v Európe.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Prekážky zmene</strong></span>\n<span class=\"para\">Aby sme lepšie pochopili túto zložitú a veľmi zaujímavú krajinu, musíme sa zamerať na ľudí a ich každodenný život. Ako už bolo spomenuté, existuje obrovská priepasť medzi Srbmi žijúcimi v mestách a Srbmi žijúcimi v malých mestách a vidieckych oblastiach. V mestách je srbská spoločnosť dosť schizofrenická: usiluje sa o západný, neoliberálny model života, zameraný na hľadanie osobného bohatstva, zatiaľ čo zároveň chce zachovať tradičné nacionalistické hodnoty 19. storočia. V tomto ohľade je srbská spoločnosť identická vo všetkých ohľadoch so spoločnosťou ruskou: sebecká a chamtivá po bohatstve, ale pripravená poslať mladých (chudobných) ľudí do vojny, aby bránili národné hodnoty a trestali nepriateľov. Medzitým v srbskom vidieku panuje chudoba a totálna nevedomosť.</span>\n<span class=\"para\">Aby ste si urobili predstavu o situácii, tu sú niektoré čísla: v krajine s necelými piatimi miliónmi obyvateľov žije okolo 700 000 ľudí <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">bez zubov</a>. Z núdze, nie z oportunizmu, títo ľudia chápu politiku ako zmluvu s aktuálne dominantnými triedami: dávam ti hlas, ty mi dáš prácu; môžeš kradnúť a zbohatnúť, ale môžeš mi zabezpečiť môj každodenný chlieb, kávu a cigarety. Politické strany v opozícii nemôžu a nevedia, ako sa rozprávať s týmito ľuďmi: posmievajú sa im, ale nechápu, že sa zaoberajú ľuďmi, ktorí sotva vychádzajú s peniazmi. Títo ľudia požadujú konkrétne odpovede, nie sľuby o inštitucionálnych reformách, vstupe do EÚ a podobne.</span>\n<span class=\"para\">Slová o demokracii nie sú pre nikoho dosť. Vučić, medzitým, často oslovuje ľudí, chodí do dedín (ako Lukašenko v Bielorusku) a sľubuje, že vyrieši ich každodenné problémy (a často to aj robí). Nevykladáte ľuďom, ktorí sotva vychádzajú, že problémy so kanalizáciou alebo cestami sú na vyriešenie pre kompetentné orgány. Dôležité je, aby sa problémy vyriešili čo najskôr. Preto volia Vučića, pretože vždy existuje nádej, že sa objaví osobne v ich dedinách a pomôže im vyriešiť konkrétne problémy.</span>\n<span class=\"para\">Intellectuals, especially writers, are another major obstacle to change in Serbia. Most of them are still living in the 19th century and are looking for a significant role in society. They would like to play an active role in the political sphere and they would still like to be the ones who create ideologies for people. A good example is Dobrica Ćosić, who was a writer and prime minister under Milošević. It is clear that he did not achieve anything concrete but was merely used by Milošević for his own purposes. Even opposition intellectuals would like to return to their old role as ideologues: a poet friend of mine (from the opposition) recently confessed to me that he was nostalgic for the time when poets were valued and took part in political decision-making.</span>\n<span class=\"para\">Úloha politického intelektuála je teraz zastaraná a nemali by sme byť nostalgickí za tými časmi. Srbskí intelektuáli veľmi milujú svoj národ, ale nie ľudí, ktorí ho tvoria, pretože ich nepoznajú a nechcú ich poznať. Jeden veľmi známy spisovateľ mi úprimne povedal, že jeho úlohou je motivovať ľudí, aby išli na Kosovo a išli do vojny, zatiaľ čo on sedí vo svojej pracovni a píše pre nich.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Zdedený nacionalizmus</strong></span>\n<span class=\"para\">Young people live in a bubble. Completely disconnected from the world around them, they rarely develop a critical awareness of themselves. They are passive and feel unaccepted. Humanities graduates work mainly in the service centres of western companies, answering calls from rich westerners when they have problems with an online order or a refrigerator they have just bought. They seem to be satisfied with low salaries, as it is all about survival. The entertainment industry provides cheap entertainment, from a week-long seaside holiday to drugs that make you forget reality.</span>\n<span class=\"para\">Prvá generácia, ktorá nepoznala ani Rakúsko-Uhorsko, ani Juhosláviu, a ktorá vyrastala v Srbsku, už vstúpila na univerzity po celej krajine. Avšak, príčiny krízy mládeže treba hľadať inde, nie v Juhoslávii alebo Viedni. Čo naozaj znamená táto stagnácia v krajine, kde sa až donedávna mladí ľudia vo veľkej miere postavili proti Miloševićovi a jeho diktatúre? Najväčšia zodpovednosť spočíva v školskom systéme, ktorý je úplne zdevastovaný. Jeden policajt, ktorý si želá zostať v anonymite, mi priznal, že za posledných 20 rokov polícia začala monitorovať diplomy získané študentmi na verejných univerzitách. Viac ako 40 percent z nich je kúpených alebo získaných úplatkami. „Sme tak bezradní, že nevieme, čo robiť. Celá policajná sila krajiny by nestačila na to, aby priniesla poriadok na univerzity v krajine a rozlíšila pravé diplomy od falošných,\" hovorí policajný úradník.</span>\n<span class=\"para\">Základné vzdelanie je ešte horšie ako stredné vzdelanie. Srbsko je už mnoho rokov na chvoste rebríčka PISA (program OECD na hodnotenie úrovne gramotnosti 15-ročných). Viac ako polovica srbských občanov je funkčne analfabetická, t.j. nedokážu prečítať a pochopiť text strednej zložitosti, ako je novinový článok. Opozícia nevie, ako sa rozprávať s touto časťou populácie, ktorá je ľahkou korisťou pre nacionalistické a populistické vyhlásenia Vučića a jeho spojencov.</span>\n<span class=\"para\">Týmto spôsobom sa reprodukuje obrovská triedna priepasť. Mladí ľudia z dobrých rodín, ktorí sú tiež unavení a demotivovaní, masovo opúšťajú svoje domovy a odchádzajú inam, najmä na Západ, kde môžu pokračovať vo vzdelávaní, nájsť prácu a uspokojivú sociálnu úlohu. Napokon, Rakúsko je menej ako 500 kilometrov od Belehradu. Najchudobnejší zostávajú a prežívajú, ako najlepšie môžu, na základe hodnôt a modelov poskytovaných dominantnými triedami. Tieto sú opäť nacionalistické modely 90. rokov. Je pravda, že od tej doby bola srbská spoločnosť vystavená neustálym kŕčom, násiliu a verbálnej intolerancii, ktoré sa zdajú byť inšpirované viac než len mladšou generáciou. Nacionalistická rétorika bývalého diktátora Miloševića sa stále ozýva na všetkých úrovniach verejného diskurzu.</span>\n<span class=\"para\">Nacionalistické ideológie zdedené z 90. rokov sú doplnené typickými hodnotami neoliberalizmu, ktoré krajina prijala s otvorenými náručami od konca posledných balkánskych vojen: konkurencia, opovrhnutie najslabšími a obohacovanie za každú cenu. Tieto dva modely, hoci sa zdajú byť navzájom protikladné, sú v skutočnosti koherentné. Srbská mládež žije v akomsi schizofrenickom bubline, kde sa obrana a oslava národnej nadradenosti stretáva a spája s honbou za bohatstvom a úspechom na sociálnej úrovni. Absolútny pán krajiny, Aleksandar Vučić, dokázal zmieriť tieto rozpory, pretože má úplnú kontrolu nad verejným životom krajiny.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Tento text je založený na prednáške, ktorá sa konala na Nida fóre, ktoré sa uskutočnilo 6.-7. septembra v Nide, Litva, v Historickom múzeu Kuronského polostrova. Fórum organizuje Kultúrne centrum Thomasa Manna.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> je srbskou-italským novinárom, esejistom, spisovateľom, reportérom a akademickým výskumníkom. Od roku 2007 žije v Srbsku a pracuje ako asistent profesora talianskeho jazyka a literatúry na Filozofickej fakulte Univerzity v Novom Sade. Má doktorát z La Sapienza University v Ríme. Jeho novinárska práca sa zameriava na krajiny, kde sa kultúry stretávajú a niekedy sa národy zrážajú.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"sv": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Det måste sägas att Bryssel, särskilt under de senaste åren, inte har gjort särskilt mycket för sin popularitet i Serbien. EU är inte bara Serbiens största handelspartner utan också dess största givare, med fyra miljarder euro som givits sedan 2000, jämfört med 31,4 miljoner euro från Kina på andra plats. När det gäller Ryssland finns det inga verkliga data om ämnet, men Moskva är inte ens bland de tio största givarna. Ändå tror vanliga serber att det är Ryssland som hjälper Serbien mest, inklusive ekonomiskt.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Vučić-fenomenet </strong></span>\n<span class=\"para\">Det finns en annan, rent serbisk, motsägelse: den styrande politiska klassen, ledd av president Aleksandar Vučić, främjar en djupt neoliberal inrikespolitik samtidigt som den lyckas framställa sig för allmänheten som en mycket ansvarsfull politisk klass, som strävar efter att bevara den serbiska nationen och ta hand om folket. På så sätt liknar Vučić Belarus Alyaksandr Lukashenka, men en som inte försvarar nationella tillgångar utan istället säljer allt han kan. Till exempel är han beredd att sälja hela centrala Serbien till det multinationella företaget Rio Tinto för litiumutvinning.</span>\n<span class=\"para\">Vučićs parti har varit vid makten sedan 2012, tolv långa år under vilka presidenten har byggt upp ett extraordinärt starkt och mycket stabilt politiskt system. Vučić blev den absoluta härskaren över Serbien vid en tidpunkt då väst (framför allt USA och Angela Merkels Tyskland) blev besvikna på den sittande Boris Tadić, som var skyldig till att inte ha löst Kosovo-frågan och som inte hade starkt stöd från väljarna. Vid den tiden var det enda verkliga alternativet Radikala partiet under krigsbrottaren Vojislav Šešelj. Tack vare det politiska arbetet från västerländska diplomater lämnade Tomislav Nikolić och Aleksandar Vučić Radikalerna och grundade det serbiska progressiva partiet, SNS, på grundval av vilket de vann presidentvalet 2012. Nikolić blev president, men bakom honom styrde Vučić och lovade väst att han skulle lösa Kosovo-frågan.</span>\n<span class=\"para\">Vučić blev formellt president 2017 men de facto har han varit den mäktigaste mannen inom serbisk politik sedan 2012. Under Slobodan Milošević var Vučić informationsminister och en av arkitekterna bakom den etno-nationella propagandan under de åren. År av balansgång mellan väst och kraven från Ryssland och Kina följde, innan en försoningsöverenskommelse slutligen nåddes i form av avtalet som undertecknades i Bryssel med de kosovoalbanska representanterna. Under dessa år av styre blev Vučić starkare och starkare tills han blev den absoluta härskaren över Serbien. Detta möjliggjordes av SNS-maskinen, ett parti med en stark hierarkisk struktur med Vučić i toppen. Varje tjänst i den offentliga sektorn är reserverad för dem som tillför ytterligare röster till koalitionsregeringen (som också inkluderar Ivica Dačićs socialister, den längst sittande politikern någonsin i länderna i det forna Jugoslavien).</span>\n<span class=\"para\">Varje statlig institution, från sjukhus till universitet, kontrolleras strikt av partiet och följer den järnhårda logiken av absolutism. Företagsledarna utses av SNS-ledningen och kan agera som absoluta härskare i den institution de kontrollerar. Faktum är att de är små \"Vučićar\" själva. Oppositionspartierna lämnas med smulor, mycket som humanistiska fakulteter, men ingenting förändras fundamentalt. Dessa ledare antar också logiken av absolut makt och skiljer sig inte från Vučić och \"hans folk\" (fakulteten där jag arbetar har haft samma dekan i 18 år. Jag har inte sett detta någonstans, varken i Centralasien, Ryssland eller Belarus).</span>\n<span class=\"para\">Intellektuella och universitetsprofessorer är tysta och, följande en korporativ logik liknande den som främjades av Mussolini i Italien på 1930-talet, deltar de i regeringssystemet och får pengar från staten genom forskningsprojekt och statlig finansiering, så länge de inte stör regeringen. Under tiden måste den som hindrar regeringen lämna, med den byråkratiska maskinen som kastar sin olycksbådande skugga över dem. De flesta dissidenter – även de som helt enkelt vägrar att delta i detta regeringssystem – emigrerar tyst utomlands, till väst.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Happy och Pink</strong></span>\n<span class=\"para\">Under tiden har den styrande klassen berikats enormt genom korruption och affärer med västerländska och östra partners, såsom concessionen av Belgrads flygplats till det franska företaget Vinci; byggandet av det elitistiska Belgrad-på-vatten (<em>Beograd na vodi</em>) området av ett företag från Förenade Arabemiraten; och kontraktet för höghastighetståg mellan Belgrad och Budapest med kinesiska och ryska företag. Dessa är bara några av de affärer som gjorts med utländska affärsmän, som har följts av en serie bedrägerier. Kontrakt med utländska företag är ofta statshemligheter, så det är inte känt vad Serbiens utlandsskuld verkligen är. Ett exempel involverar Fiat-bilindustrigruppen, som fick imponerande statlig finansiering för att flytta en av sina fabriker till den serbiska staden Kragujevac. Av denna anledning har väst (särskilt EU) kritiserat Vučić och kallat honom en autokrat, men åtminstone för tillfället har de ingen avsikt att dra tillbaka sitt politiska stöd.</span>\n<span class=\"para\">Varför njuter presidenten fortfarande av sympati från majoriteten av den serbiska befolkningen? Institutionell kontroll och klientelism är nyckeln, men ännu viktigare är mediernas roll, särskilt de två privata TV-kanalerna \"Pink\" och \"Happy\", som säkerställer väljarsupport för det styrande partiet och Vučić. Journalisten och den politiska analytikern Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">påpekar</a> att i Serbien har statligt ägda RTS aldrig haft en avgörande roll i att uppnå och reproducera konsensus. Modellen för privat television som den främsta motorn för propaganda har främjats ända sedan Milošević, eftersom den undviker kritik från oppositionen och internationella organisationer.</span>\n<span class=\"para\">Statlig television förblir relativt fri och detta hindrar inte den styrande klassen, eftersom befolkningen främst följer andra sändare som attraherar massorna tack vare den utbredda användningen av rekvisita som realityprogram. De främsta privata TV-kanalerna är Pink, som ägs av tycoon Željko Mitrović (som är musiker, industriman, drönartillverkare, uppfinnare och kokainmissbrukare till råga på allt), och Happy, som ursprungligen var en barnkanal, som illegitimt har förvandlats till ett mycket kraftfullt politiskt propagandaverktyg. Direktören för Happy är journalisten Milomir Marić, och dess regelbundna gäst och kommentator är krigsbrottaren och parlamentsledamoten Vojislav Šešelj. Regeringsteamet använder Happy och Pink för att sprida sina monologer, och från de två sändarnas Belgrad-studios attackerar Vučić regelbundet de små oppositionsmedierna och diskrediterar politiska motståndare. Happy och Pink är de mest sedda TV-stationerna i städer och byar, men förutom dem finns det dussintals privata sändare som kontrolleras av det statligt ägda telekomföretaget Telekom Srbija, som gradvis expanderar sitt kontroll över sändningarna.</span>\n<span class=\"para\">Skillnaderna mellan stads- och landsserbien är dramatiska, både ekonomiskt och kulturellt. Dessa kanaler tränger in där fattigdom och brist på kunskap råder. Ungefär 6,9 procent av den serbiska befolkningen lever i absolut fattigdom, medan 29,8 procent befinner sig i en situation som definieras som svår, på gränsen till fattigdom och i risk för social utestängning (dvs. dessa människor har knappt råd att klara sig). Dessa är mycket höga siffror, särskilt med tanke på att den genomsnittliga lönen (februari 2023) i Serbien endast är runt 600 euro per månad och inflationen är 16 procent. Serbien är ett av de fattigaste länderna i Europa och dess befolkning spenderar nästan allt de tjänar på mat. En riktig medelklass finns endast i Novi Sad och Belgrad. Oppositionen har två TV-kanaler, N1 och Nova S, som ägs av det amerikanska United Media, som endast sänder via SBB:s internetplattform: detta innebär att majoriteten av befolkningen inte har tillgång till dessa kanaler.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Källor till förändring eller instabilitet?</strong></span>\n<span class=\"para\">Vojvodina är en multietnisk region i Serbien med så många som 28 nationaliteter, många språk och många kulturer. Den jugoslaviska konstitutionen från 1974 gav provinsen autonomi under den tidigare eran. På 1990-talet avskaffade Milošević dess autonomi, och det var först 2001 när den så kallade \"Omnibuslagen\" antogs som områdets unika status återställdes. Men detta existerar endast på papper. Serbien är fortfarande ett mycket centraliserat land, där alla beslut fattas uteslutande i Belgrad.</span>\n<span class=\"para\">Vojvodina anses vara den rikaste regionen i Serbien, även om den i grunden förlorar denna status. Lokala ungrare, särskilt unga ungrare, flyttar till Ungern för att studera och arbeta. De lokala rumänerna har nästan försvunnit från Banat (det rumänska namnet på regionen) och andra nationaliteter bor på sin egen mark, men spelar ingen roll på den politiska och institutionella nivån i Republiken Serbien. Enligt historikern Boris Mašić pågår nu processen av \"Svetosavization\" [som hänvisar till Sankt Sava, skyddshelgonet för den serbiska ortodoxa kyrkan, vars kult är en viktig del av idén om ett Större Serbien] och processen av \"Serbianization\" i Vojvodina. Den regionala huvudstaden, Novi Sad, upplever en oöverträffad \"urbicid\". Byggande sker där det är möjligt, även där det inte borde vara, och miljöprotester undertrycks med våld.</span>\n<span class=\"para\">Det finns dock fortfarande några bra saker. Till exempel upprätthåller den regionala Radio Television Vojvodina (RT Vojvodina) en flerspråkig struktur och många andra sändare (t.ex. Sloveniens regionala RTV Koper) besöker ofta RT Vojvodinas huvudkontor för att lära sig hur man skapar flerspråkig television.</span>\n<span class=\"para\">Kommer oppositionen att kunna bygga vidare på framgången av de månadslånga demonstrationerna och skapa ett politiskt alternativ till Vučić? Det är osannolikt att detta kommer att hända. Faktum är att det saknas personligheter med höga etiska värden som skulle kunna förena de partier som är emot Vučić. Dessa grupper är djupt splittrade sinsemellan. På höger sida finns Boško Obradović och hans rörelser <em>Dveri</em> (Dörrar) och <em>Zavetniki</em> (Bekännare), som förespråkar en nationalistisk politik värdig det italienska fascistpartiet från tidigt 1930-tal. På vänster sida finns ekologiska rörelser och civila organisationer som inte hittar ett gemensamt språk och inte förenas av en politisk plattform.</span>\n<span class=\"para\">Oppositionen hoppas att väst kommer att hitta ett alternativ till Vučić, och detta kan hända i framtiden, men det finns en risk att den nya presidenten, vem han eller hon än må vara, kommer att representera intressen från utlandet i landet snarare än det serbiska folket. Staten, då, är Vučić själv, den enda politikern med konkret erfarenhet av styre. Detta visades av den senaste besöket av den tyska förbundskanslern Olaf Scholz till Belgrad i slutet av juni 2024. Scholz anlände oväntat till Serbien för att övertyga Vučić att öppna litiumgruvor i centrala Serbien, i ett område som (tidigare var) ett naturreservat. För tre år sedan protesterade serber redan mot öppnandet av dessa gruvor av det multinationella företaget Rio Tinto. Även om presidenten lovade att gruvorna inte skulle öppnas, tvingade trycket från väst Vučić att ändra sig. Befolkningen protesterar igen, och den pro-europeiska oppositionen känner sig förlöjligad och berövad på Bryssels stöd i sin kamp mot Vučićs autokrati. Samtidigt håller befolkningen gradvis på att förlora förtroendet för projektet om europeisk integration.</span>\n<span class=\"para\">Under tiden fortsätter Kreml att utnyttja situationen för att skapa instabilitet på Balkan. Den ryska ambassadören i Belgrad, Alexander Bochan-Harchenko, gör regelbundet uttalanden till den pro-regerande serbiska pressen och anklagar väst för att organisera sammandrabbningar och demonstrationer i Kosovo och Metohija samtidigt, för att provocera en verklig \"serbisk vår\".</span>\n<span class=\"para\">Detta är en tydlig signal till Vučić: Ryssland är på din sida och om du också är på vår sida, kommer vi att försvara dig. För att ytterligare balansera mellan öst och väst återvänder Vučić till de gamla och effektiva nationalismpolitik. Närhelst det finns institutionella problem orsakar den serbiska presidenten en serie protester i Kosovska Mitrovica. Då skapas nya problem och nya spänningar diffunderas artificiellt. Men att leka med elden medför alltid risker: en återuppvaknande av nationalistisk extremism i regionen kan inte uteslutas. Våld kan bryta ut i Kosovo och Metohija, för att sedan sprida sig över Serbiens gränser och till och med orsaka en explosion i Bosnien och Hercegovina, ett etniskt delat och institutionellt dysfunktionellt land.</span>\n<span class=\"para\">Hittills har Vučić lyckats positionera sig som garant för Daytonavtalet och för integriteten av Federationen Bosnien och Hercegovina, men det finns inget som säger att han en dag inte längre kommer att kunna ta kontroll över situationen och dämpa våldet. Kreml väntar bara på en sådan möjlighet för att slutligen infiltrera Balkan och orsaka kaos i Europa.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Hinder för förändring</strong></span>\n<span class=\"para\">För att bättre förstå detta komplexa och mycket intressanta land, behöver vi fokusera på människorna och deras vardag. Som nämnts tidigare finns det en enorm klyfta mellan serber som bor i städer och serber som bor i småstäder och på landsbygden. I städerna är det serbiska samhället ganska schizofrent: det söker en västerländsk, neoliberal livsmodell, fokuserad på att söka personlig rikedom, samtidigt som det vill upprätthålla de traditionella nationalistiska värdena från 1800-talet. I detta avseende är det serbiska samhället identiskt i alla avseenden med det ryska samhället: egoistiskt och girigt efter rikedom, men redo att skicka unga (fattiga) människor till krig för att försvara nationella värden och straffa fiender. Under tiden råder fattigdom och total okunnighet på den serbiska landsbygden.</span>\n<span class=\"para\">För att ge en uppfattning om situationen, här är några siffror: i ett land med strax under fem miljoner invånare finns det omkring 700 000 människor <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">utan tänder</a>. Av nödvändighet, inte opportunism, förstår dessa människor politik som ett kontrakt med de för närvarande dominerande klasserna: jag ger dig en röst, du ger mig ett jobb; du kan stjäla och bli rik, men du kan ge mig mitt dagliga bröd, kaffe och cigaretter. De politiska partierna i opposition kan inte och vet inte hur de ska prata med dessa människor: de hånar dem, men de förstår inte att de har att göra med människor som knappt får ekonomin att gå ihop. Dessa människor kräver konkreta svar, inte löften om institutionella reformer, EU-anslutning och så vidare.</span>\n<span class=\"para\">Ord om demokrati räcker inte för någon. Vučić, under tiden, talar ofta till folket, åker till byarna (som Lukashenka i Belarus) och lovar att lösa deras vardagsproblem (och gör ofta det). Du förklarar inte för människor som knappt klarar sig att avlopps- eller vägproblem är för de kompetenta myndigheterna att lösa. Vad som betyder något för dem är att problemen löses så snart som möjligt. Det är därför de röstar på Vučić, för det finns alltid hopp om att han kommer att dyka upp personligen i deras byar och hjälpa dem att lösa specifika problem.</span>\n<span class=\"para\">Intellektuella, särskilt författare, är ett annat stort hinder för förändring i Serbien. De flesta av dem lever fortfarande i 1800-talet och söker en betydande roll i samhället. De skulle vilja spela en aktiv roll i den politiska sfären och de skulle fortfarande vilja vara de som skapar ideologier för folket. Ett bra exempel är Dobrica Ćosić, som var författare och premiärminister under Milošević. Det är tydligt att han inte uppnådde något konkret utan bara användes av Milošević för sina egna syften. Även oppositionens intellektuella skulle vilja återvända till sin gamla roll som ideologer: en poetvän till mig (från oppositionen) erkände nyligen för mig att han var nostalgisk för tiden när poeter värderades och deltog i politiska beslut.</span>\n<span class=\"para\">Rollen som politisk intellektuell är nu föråldrad, och vi bör inte vara nostalgiska för de tiderna. Serbiska intellektuella älskar sitt folk mycket, men inte de människor som utgör det, eftersom de inte känner dem och inte vill känna dem. En mycket känd författare berättade för mig öppet att hans roll är att använda sina romaner för att motivera människor att åka till Kosovo och gå i krig, medan han sitter i sitt arbetsrum och skriver för dem.</span>\n<span class=\"para\"></span>\n<span class=\"para\">Unga människor lever i en bubbla. Helt frånkopplade från världen omkring dem, utvecklar de sällan en kritisk medvetenhet om sig själva. De är passiva och känner sig oaccepterade. Humaniora-examinerade arbetar främst i servicecentra för västerländska företag, svarar på samtal från rika västerlänningar när de har problem med en onlinebeställning eller en kyl som de just har köpt. De verkar vara nöjda med låga löner, eftersom det handlar om överlevnad. Underhållningsindustrin erbjuder billig underhållning, från en vecka lång semester vid havet till droger som får dig att glömma verkligheten.</span>\n<span class=\"para\">Den första generationen som varken kände till det österrikisk-ungerska imperiet eller Jugoslavien, och som växte upp i Republiken Serbien, har redan kommit in på universiteten i hela landet. Men orsakerna till ungdomskrisen behöver sökas någon annanstans, inte i Jugoslavien eller Wien. Vad betyder denna stagnation egentligen i ett land där, fram till nyligen, unga människor i stor utsträckning motsatte sig Milošević och hans diktatur? Det största ansvaret ligger hos skolsystemet som är helt fördärvat. En polis, som önskar vara anonym, erkände för mig att under de senaste 20 åren har polisen börjat övervaka de diplom som erhållits av studenter vid offentliga universitet. Mer än 40 procent av dem är köpta eller erhållna med mutor. \"Vi är så desperata att vi inte vet vad vi ska göra. Hela landets poliskår skulle inte räcka för att bringa ordning på landets universitet och särskilja äkta diplom från falska,\" säger polisen.</span>\n<span class=\"para\">Grundutbildningen är ännu sämre än gymnasieutbildningen. Serbien har under många år legat i botten av PISA (OECD:s program för att bedöma läskunnighetsnivån hos 15-åringar) rankingen. Mer än hälften av serbiska medborgare är funktionellt analfabeter, dvs. de kan inte läsa och förstå en text av måttlig komplexitet, såsom en tidningsartikel. Oppositionen vet inte hur man ska prata med denna del av befolkningen, som är lätt byte för Vučić och hans allierades nationalistiska och populistiska uttalanden.</span>\n<span class=\"para\">På så sätt reproduceras en enorm klassklyfta. Unga människor från bra familjer, som också är trötta och omotiverade, lämnar sina hem i massor och åker någon annanstans, främst till väst, där de kan fortsätta sin utbildning, hitta arbete och en tillfredsställande social roll. Trots allt ligger Österrike mindre än 500 kilometer från Belgrad. De fattigaste stannar kvar och överlever så gott de kan på grundval av de värderingar och modeller som tillhandahålls av de dominerande klasserna. Dessa är, återigen, de nationalistiska modellerna från 1990-talet. Det är sant att serbiska samhället sedan dess har utsatts för ständiga krampanfall, våld och verbal intolerans, som tycks inspireras av mer än bara den yngre generationen. Den nationalistiska retoriken från den tidigare diktatorn Milošević hörs fortfarande på alla nivåer av det offentliga samtalet.</span>\n<span class=\"para\">De nationalistiska ideologier som ärvts från 1990-talet kompletteras av de typiska värderingarna av neoliberalism, som landet har omfamnat med öppna armar sedan slutet av de senaste balkankrigen: konkurrens, förakt för de svagaste och berikande till varje pris. Dessa två modeller, även om de verkar motsatta varandra, är i själva verket sammanhängande. Serbisk ungdom lever i en slags schizofren bubbla där försvaret och glorifieringen av nationell överlägsenhet möter och smälter samman med strävan efter rikedom och framgång på social nivå. Landets absoluta härskare, Aleksandar Vučić, har lyckats försonas med dessa motsägelser, eftersom han har fullständig kontroll över landets offentliga liv.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Denna text är baserad på ett föredrag som hölls vid Nida Forum som ägde rum den 6-7 september i Nida, Litauen, vid Curonian Spit History Museum. Forumet organiseras av Thomas Mann Cultural Centre.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong> är en serbisk-italiensk journalist, essäist, författare, reporter och akademisk forskare. Sedan 2007 har han bott i Serbien och arbetat som biträdande professor i italienska språket och litteratur vid Filosofiska fakulteten, Universitetet i Novi Sad. Han har en doktorsexamen från La Sapienza universitet i Rom. Hans journalistiska arbete fokuserar på länder där kulturer möts och ibland nationer kolliderar.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"tr": {
            key:"value": string:"<span class=\"para\">Brüksel'in, özellikle son yıllarda, Sırbistan'daki popülaritesi için pek bir şey yapmadığını söylemek gerekir. AB, sadece Sırbistan'ın bir numaralı ticaret ortağı değil, aynı zamanda 2000 yılından bu yana dört milyar euro ile en büyük bağışçısıdır; bu rakamın ardından ikinci sırada yer alan Çin'den gelen bağış ise 31.4 milyon eurodur. Rusya ile ilgili olarak, konuya dair gerçek veriler yoktur, ancak Moskova, en büyük on bağışçı arasında bile yer almamaktadır. Yine de, sıradan Sırplar, Sırbistan'a en çok yardım edenin Rusya olduğunu, finansal yardımlar da dahil olmak üzere, düşünmektedir.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Vučić fenomeni</strong></span>\n<span class=\"para\">Başka bir, tamamen Sırp çelişkisi vardır: Cumhurbaşkanı Aleksandar Vučić'in liderliğindeki iktidardaki siyasi sınıf, derin bir neoliberal iç politika teşvik ederken, aynı zamanda kendisini kamuya çok sorumlu bir siyasi sınıf olarak sunmayı başarmaktadır; Sırp ulusunu koruma ve kamuya hizmet etme çabası içindedir. Bu şekilde, Vučić, Belarus'un Alyaksandr Lukaşenko'suna benzemektedir, ancak ulusal varlıkları savunmak yerine elinden gelen her şeyi satmaktadır. Örneğin, lityum çıkarımı için merkezi Sırbistan'ın tamamını çok uluslu Rio Tinto'ya satmaya hazırdır.</span>\n<span class=\"para\">Vučić'in partisi 2012'den beri iktidardadır; bu, başkanın olağanüstü güçlü ve çok istikrarlı bir siyasi sistem inşa ettiği on iki uzun yıl demektir. Vučić, Batı'nın (özellikle ABD ve Angela Merkel'in Almanyası) mevcut Cumhurbaşkanı Boris Tadić'ten hayal kırıklığına uğradığı bir dönemde Sırbistan'ın mutlak hakimi haline geldi; Tadić, Kosova sorununu çözme konusunda suçlu bulunmuş ve seçmen desteği de güçlü olmamıştır. O dönemde, tek gerçek alternatif, savaş suçlusu Vojislav Šešelj'in Radikal Partisi idi. Batılı diplomatların siyasi çalışmaları sayesinde, Tomislav Nikolić ve Aleksandar Vučić Radikallerden ayrılarak Sırp İlerici Partisi'ni (SNS) kurdular ve bu partiyle 2012 cumhurbaşkanlığı seçimlerini kazandılar. Nikolić cumhurbaşkanı oldu, ancak arkasında Vučić yönetimi sürüyordu ve Batı'ya Kosova sorununu çözeceğine dair söz veriyordu.</span>\n<span class=\"para\">Vučić, 2017'de resmi olarak cumhurbaşkanı oldu, ancak fiilen 2012'den beri Sırp politikasının en güçlü adamıdır. Slobodan Milošević döneminde, Vučić bilgi bakanıydı ve o yılların etno-ulusalist propagandasının mimarlarından biriydi. Batı ile Rusya ve Çin'in talepleri arasında yıllarca süren bir dengeleme dönemi yaşandı; nihayetinde, Kosova Arnavut temsilcileriyle Brüksel'de imzalanan anlaşma ile bir uzlaşma sağlandı. Bu yıllar boyunca, Vučić giderek güçlendi ve Sırbistan'ın mutlak hakimi haline geldi. Bu, Vučić'in en üstte olduğu güçlü hiyerarşik yapıya sahip SNS makinesi sayesinde mümkün oldu. Kamu hizmetindeki her pozisyon, koalisyon hükümetine (Ivica Dačić'in sosyalistleri de dahil) ek oy getirenler için ayrılmıştır.</span>\n<span class=\"para\">Hastanelerden üniversitelere kadar her devlet kurumu, parti tarafından sıkı bir şekilde kontrol edilmektedir ve mutlakiyetin demir mantığına uymaktadır. Şirketlerin başkanları SNS yönetimi tarafından atanmakta ve kontrol ettikleri kurumda mutlak yöneticiler olarak hareket edebilmektedir. Aslında, kendileri de küçük “Vučić”lerdir. Muhalefet partilerine ise, beşeri bilimler fakülteleri gibi, sadece kırıntılar kalmaktadır; ancak temelde hiçbir şey değişmemektedir. Bu liderler de mutlak yönetim mantığını benimsemekte ve Vučić ile “onun insanları”ndan farksızdırlar (çalıştığım fakültede 18 yıldır aynı dekan var. Bunu ne Orta Asya ülkelerinde, ne Rusya'da ne de Belarus'ta gördüm).</span>\n<span class=\"para\">Entellektüeller ve üniversite profesörleri sessizdir ve 1930'larda Mussolini tarafından İtalya'da teşvik edilen kurumsal mantığa benzer bir mantıkla, hükümet sistemine katılmakta ve devlet fonları ve araştırma projeleri aracılığıyla devletten para almaktadırlar; yeter ki hükümete müdahale etmesinler. Bu arada, hükümeti engelleyen herkes ayrılmak zorundadır; bürokratik makine üzerlerinde karanlık bir gölge düşürmektedir. Çoğu muhalif – bu sistemde yer almayı reddedenler bile – sessizce yurtdışına, Batı'ya göç etmektedir.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Happy ve Pink</strong></span>\n<span class=\"para\">Bu arada, iktidardaki sınıf, yolsuzluk ve Batılı ve Doğulu ortaklarla yapılan anlaşmalarla büyük ölçüde zenginleşmiştir; örneğin, Belgrad havaalanının Fransız Vinci şirketine verilmesi; Birleşik Arap Emirlikleri'nden bir şirket tarafından elit Belgrad-Su Kenarı (<em>Beograd na vodi</em>) mahallesinin inşası; ve Belgrad-Budapeşte yüksek hızlı demiryolu sözleşmesi, Çinli ve Rus şirketleriyle yapılmıştır. Bunlar, yabancı iş insanlarıyla yapılan birkaç anlaşmadan sadece birkaçıdır ve ardından bir dizi dolandırıcılık olayı yaşanmıştır. Yabancı şirketlerle yapılan sözleşmeler genellikle devlet sırrıdır, bu nedenle Sırbistan'ın dış borcunun gerçekte ne olduğu bilinmemektedir. Bir örnek, Fiat otomotiv grubu ile ilgilidir; bu grup, fabrikalarından birini Sırbistan'ın Kragujevac şehrine taşımak için etkileyici devlet fonları almıştır. Bu nedenle, Batı (özellikle AB) Vučić'i eleştirmiş ve onu bir otokrat olarak nitelendirmiştir, ancak en azından şimdilik siyasi desteğini çekme niyetinde değildir.</span>\n<span class=\"para\">Başkan hala Sırbistan nüfusunun çoğunluğunun sempatisini neden kazanıyor? Kurumsal kontrol ve müşteri ilişkileri anahtar rol oynamaktadır, ancak daha da önemlisi, medyanın rolüdür; özellikle iktidardaki partiyi ve Vučić'i destekleyen iki özel TV kanalı \"Pink\" ve \"Happy\"dir. Gazeteci ve siyasi analist Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">belirtmektedir</a> ki, Sırbistan'da devlet televizyonu RTS'nin rolü, uzlaşmanın sağlanmasında ve yeniden üretilmesinde asla belirleyici olmamıştır. Özel televizyon modelinin ana propaganda motoru olarak teşvik edilmesi, Milošević dönemine kadar uzanmaktadır; çünkü bu, muhalefetten ve uluslararası kuruluşlardan gelen eleştirileri önlemektedir.</span>\n<span class=\"para\">Devlet televizyonu nispeten özgür kalmakta ve bu, iktidardaki sınıfı engellememektedir; çünkü nüfus esas olarak, gerçeklik şovları gibi yaygın olarak kullanılan aksesuarlar sayesinde kitleleri çeken diğer yayıncıları takip etmektedir. Ana özel TV kanalları, müzisyen, sanayici, drone üreticisi, mucit ve aynı zamanda kokain bağımlısı olan zengin iş insanı Željko Mitrović'e ait Pink ve başlangıçta çocuk kanalı olan Happy'dir; Happy, yasadışı bir şekilde çok güçlü bir siyasi propaganda aracına dönüşmüştür. Happy'nin direktörü gazeteci Milomir Marić'tir ve düzenli konuğu ve yorumcusu savaş suçlusu ve milletvekili Vojislav Šešelj'dir. Hükümet ekibi, monologlarını yaymak için Happy ve Pink'i kullanmakta ve iki yayıncının Belgrad stüdyolarından Vučić, küçük muhalefet medyasını düzenli olarak hedef almakta ve siyasi rakiplerini itibarsızlaştırmaktadır. Happy ve Pink, kasaba ve köylerde en çok izlenen TV istasyonlarıdır; ancak bunların yanı sıra, devlet kontrolündeki Telekom Srbija tarafından kontrol edilen onlarca özel yayıncı da bulunmaktadır ve bu şirket, yavaş yavaş frekanslar üzerindeki kontrolünü genişletmektedir.</span>\n<span class=\"para\">Şehir ve kırsal Sırbistan arasındaki farklar dramatiktir; hem ekonomik hem de kültürel açıdan. Bu kanallar, yoksulluk ve bilgi eksikliğinin hüküm sürdüğü yerlere nüfuz etmektedir. Sırbistan nüfusunun yaklaşık %6.9'u mutlak yoksulluk içinde yaşarken, %29.8'i ise yoksulluk eşiğinde ve sosyal dışlanma riski taşıyan bir durumda tanımlanmaktadır (yani bu insanlar zar zor geçinmektedir). Bu, özellikle Sırbistan'daki ortalama maaşın (Şubat 2023) yalnızca ayda yaklaşık 600 euro olduğu ve enflasyonun %16 olduğu göz önüne alındığında çok yüksek rakamlardır. Sırbistan, Avrupa'nın en yoksul ülkelerinden biridir ve nüfusu kazandığı her şeyi yiyeceğe harcamaktadır. Gerçek bir orta sınıf yalnızca Novi Sad ve Belgrad'da bulunmaktadır. Muhalefetin, yalnızca SBB internet platformu aracılığıyla yayın yapan, Amerikan merkezli United Media'ya ait iki televizyon kanalı, N1 ve Nova S vardır; bu, nüfusun çoğunluğunun bu kanallara erişimi olmadığı anlamına gelmektedir.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Değişim veya istikrarsızlık kaynakları?</strong></span>\n<span class=\"para\">Vojvodina, Sırbistan'ın 28 ulusuna, birçok dile ve birçok kültüre sahip çok etnikli bir bölgesidir. 1974'teki Yugoslav anayasası, önceki dönemde eyalete özerklik vermiştir. 1990'larda Milošević, bu özerkliği kaldırdı ve yalnızca 2001'de \"Omnibus Yasası\" kabul edildiğinde bölgenin benzersiz statüsü geri kazandırıldı. Ancak bu yalnızca kağıt üzerinde mevcuttur. Sırbistan hala son derece merkeziyetçi bir ülkedir; tüm kararlar yalnızca Belgrad'da alınmaktadır.</span>\n<span class=\"para\">Vojvodina, Sırbistan'ın en zengin bölgesi olarak kabul edilmektedir, ancak bu statüsünü kaybetmektedir. Yerel Macarlar, özellikle genç Macarlar, eğitim ve iş bulmak için Macaristan'a taşınmaktadır. Yerel Romanyalılar, Banat'tan (bölgenin Romence adı) neredeyse tamamen kaybolmuşlardır ve diğer uluslar kendi topraklarında yaşamaktadır, ancak Sırbistan Cumhuriyeti'nde siyasi ve kurumsal düzeyde hiçbir rol oynamamaktadırlar. Tarihçi Boris Mašić'e göre, Vojvodina'da \"Saintsavizasyon\" [Sırp Ortodoks Kilisesi'nin koruyucu azizi olan Saint Sava'ya atıfta bulunarak, Büyük Sırbistan fikrinin önemli bir parçasıdır] ve \"Sırplaştırma\" süreci şu anda devam etmektedir. Bölgesel başkent Novi Sad, eşi benzeri görülmemiş bir \"şehirciliğe\" tanık olmaktadır. Mümkün olan her yerde inşaat yapılmakta, hatta yapılmaması gereken yerlerde bile, çevresel protestolar şiddetle bastırılmaktadır.</span>\n<span class=\"para\">Ancak, hala bazı iyi şeyler vardır. Örneğin, bölgesel Radyo Televizyon Vojvodina (RT Vojvodina) çok dilli bir yapı sürdürmekte ve birçok diğer yayıncı (örneğin, Slovenya'nın bölgesel RTV Koper'i) sıklıkla RT Vojvodina'nın merkezine gelerek çok dilli televizyon yaratmayı öğrenmektedir.</span>\n<span class=\"para\">Muhalefet, bir aylık gösterilerin başarısını kullanarak Vučić'e karşı bir siyasi alternatif oluşturabilecek mi? Bunun olacağı pek olası görünmemektedir. Aslında, Vučić'e karşı olan partileri birleştirebilecek yüksek etik değerlere sahip kişilikler eksikliği vardır. Bu gruplar derin bir şekilde kendi aralarında bölünmüştür. Sağda Boško Obradović ve onun <em>Dveri</em> (Kapılar) ve <em>Zavetniki</em> (İtirafçılar) hareketleri, 1930'ların İtalyan Faşist Partisi'ne layık bir milliyetçi politika savunmaktadır. Solda ise, ortak bir dil bulamayan ve siyasi bir platformla birleşmeyen ekolojik hareketler ve sivil organizasyonlar bulunmaktadır.</span>\n<span class=\"para\">Muhalefet, Batı'nın Vučić'e bir alternatif bulmasını ummaktadır ve bu gelecekte olabilir, ancak yeni başkanın, kim olursa olsun, ülkedeki yabancıların çıkarlarını temsil etme tehlikesi vardır; Sırp halkının değil. Devlet, o zaman, Vučić'in kendisidir; yönetim deneyimi olan tek politikacıdır. Bu, 2024 yılının Haziran ayı sonunda Alman Şansölyesi Olaf Scholz'un Belgrad'a yaptığı son ziyaretle gösterilmiştir. Scholz, Vučić'i Sırbistan'ın ortasında, (eski bir doğa koruma alanı olan) lityum madenlerini açmaya ikna etmek için Sırbistan'a beklenmedik bir şekilde gelmiştir. Üç yıl önce, Sırplar, çok uluslu Rio Tinto'nun bu madenleri açmasına karşı protesto düzenlemişlerdi. Başkan, madenlerin açılmayacağına dair söz vermesine rağmen, Batı'nın baskısı Vučić'i fikrini değiştirmeye zorlamıştır. Nüfus tekrar protesto etmektedir ve pro-Avrupa muhalefet, Vučić otokrasisine karşı mücadelesinde Brüksel'in desteğinden mahrum kalmış ve alay konusu olmuştur. Aynı zamanda, nüfus, Avrupa entegrasyon projesine olan güvenini yavaş yavaş kaybetmektedir.</span>\n<span class=\"para\">Bu arada, Kremlin, Balkanlar'da istikrarsızlık yaratmak için durumu kullanmaya devam etmektedir. Belgrad'daki Rus Büyükelçisi Alexander Bochan-Harchenko, düzenli olarak hükümete yakın Sırp basınına açıklamalar yapmakta ve Batı'yı Kosova ve Metohija'da çatışmalar ve gösteriler düzenlemekle suçlamaktadır; bu, gerçek bir \"Sırp Baharı\" provoke etmek içindir.</span>\n<span class=\"para\">Bu, Vučić'e net bir sinyaldir: Rusya senin yanında ve eğer sen de bizim yanımızdaysan, seni savunacağız. Doğu ve Batı arasında daha fazla denge sağlamak için, Vučić, milliyetçilik ve Kosova'nın eski ve etkili politikalarına geri dönmektedir. Kurumsal sorunlar olduğunda, Sırp Cumhurbaşkanı, Kosovska Mitrovica'da bir dizi protestoya neden olmaktadır. Ardından yeni sorunlar yaratılmakta ve yeni gerilimler yapay olarak dağıtılmaktadır. Ancak, ateşle oynamanın her zaman riskleri vardır: bölgede milliyetçi aşırılığın yeniden ortaya çıkması göz ardı edilemez. Kosova ve Metohija'da şiddet patlak verebilir, ardından Sırbistan sınırlarına sıçrayabilir ve hatta Bosna-Hersek'te, etnik olarak bölünmüş ve kurumsal olarak işlevsiz bir ülkede patlamaya neden olabilir.</span>\n<span class=\"para\">Şu ana kadar, Vučić, Dayton Anlaşması'nın ve Bosna-Hersek Federasyonu'nun bütünlüğünün garantörü olarak kendini konumlandırmayı başarmıştır; ancak bir gün durumu kontrol edemeyeceği ve şiddeti bastıramayacağına dair hiçbir şey yoktur. Kremlin, Balkanlar'a sızmak ve Avrupa'da kaos yaratmak için böyle bir fırsatı beklemektedir.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Değişime engeller</strong></span>\n<span class=\"para\">Bu karmaşık ve çok ilginç ülkeyi daha iyi anlamak için, insanlara ve onların günlük yaşamlarına odaklanmamız gerekmektedir. Daha önce de belirtildiği gibi, şehirlerde yaşayan Sırplar ile küçük kasabalarda ve kırsal alanlarda yaşayan Sırplar arasında büyük bir uçurum vardır. Şehirlerde, Sırp toplumu oldukça şizofreniktir: kişisel zenginlik arayışına odaklanmış, Batılı, neoliberal bir yaşam modeli ararken, aynı zamanda 19. yüzyılın geleneksel milliyetçi değerlerini sürdürmek istemektedir. Bu açıdan, Sırp toplumu her açıdan Rus toplumuna benzemektedir: bencil ve zenginliğe aç, ancak ulusal değerleri savunmak ve düşmanları cezalandırmak için genç (yoksul) insanları savaşa göndermeye hazırdır. Bu arada, Sırbistan kırsalında yoksulluk ve tam cehalet hüküm sürmektedir.</span>\n<span class=\"para\">Durumu anlamanız için, işte bazı rakamlar: beş milyonun biraz altında bir nüfusa sahip bir ülkede, yaklaşık 700.000 <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">dişsiz insan</a> bulunmaktadır. Zorunluluktan, fırsatçılıktan değil, bu insanlar siyaseti, şu anda egemen olan sınıflarla bir sözleşme olarak anlamaktadır: sana bir oy veriyorum, bana bir iş veriyorsun; çalabilirsin ve zenginleşebilirsin, ama bana günlük ekmeğimi, kahvemi ve sigaramı sağlayabilirsin. Muhalefetteki siyasi partiler, bu insanlarla konuşmayı başaramamakta ve nasıl konuşacaklarını bilmemektedirler: onlara alay etmekte, ancak geçinmekte zorlanan insanlarla uğraştıklarını anlamamaktadırlar. Bu insanlar somut yanıtlar talep etmektedir; kurumsal reformlar, AB'ye katılım gibi vaatler istememektedirler.</span>\n<span class=\"para\">Demokrasi hakkında söylenen sözler kimse için yeterli değildir. Bu arada, Vučić sık sık halka hitap etmekte, köylere gitmekte (Lukaşenko gibi Belarus'ta) ve onların günlük sorunlarını çözmeyi vaat etmektedir (ve çoğu zaman bunu yapmaktadır). Zar zor geçinen insanlara, atık su veya yol sorunlarının yetkili makamlar tarafından çözülmesi gerektiğini açıklayamazsınız. Onlar için önemli olan, sorunların mümkün olan en kısa sürede çözülmesidir. Bu nedenle, Vučić'e oy vermektedirler; çünkü her zaman köylerinde bizzat ortaya çıkıp somut sorunları çözmelerine yardımcı olacağı umudu vardır.</span>\n<span class=\"para\">Entellektüeller, özellikle yazarlar, Sırbistan'daki değişime karşı bir diğer büyük engeldir. Çoğu hala 19. yüzyılda yaşamaktadır ve toplumda önemli bir rol aramaktadır. Siyasi alanda aktif bir rol oynamak istemekte ve insanlara ideolojiler yaratmak isteyenlerdir. İyi bir örnek, Milošević döneminde yazar ve başbakan olan Dobrica Ćosić'tir. Somut bir şey başaramadığı açıktır; ancak Milošević tarafından kendi amaçları için kullanılmıştır. Hatta muhalefet entelektüelleri bile eski ideolog rolüne geri dönmek istemektedir: muhalefetten bir şair arkadaşım, şairlerin değerli olduğu ve siyasi karar alma süreçlerine katıldığı zamanları özlediğini itiraf etti.</span>\n<span class=\"para\">Siyasi entelektüelin rolü artık geçerliliğini yitirmiştir ve bu zamanlar için nostaljik olmamalıyız. Sırp entelektüeller, uluslarını çok sevmektedirler, ancak onu oluşturan insanları değil; çünkü onları tanımamaktadırlar ve tanımak istememektedirler. Çok ünlü bir yazar, bana açıkça, rolünün romanlarını kullanarak insanları Kosova'ya gitmeye ve savaşa gitmeye motive etmek olduğunu, kendisinin ise çalışma odasında oturup onlar için yazdığını söyledi.</span>\n<span class=\"para\"><strong>Miras alınan milliyetçilik</strong></span>\n<span class=\"para\">Gençler bir balonun içinde yaşamaktadır. Etraflarındaki dünyadan tamamen kopmuş olan bu gençler, kendileri hakkında nadiren eleştirel bir farkındalık geliştirmektedirler. Pasifler ve kabul görmediklerini hissediyorlar. Beşeri bilimler mezunları, zengin Batılıların çevrimiçi siparişleri veya yeni aldıkları buzdolaplarıyla ilgili sorunları olduğunda, onlara telefonla yanıt vererek, esasen Batılı şirketlerin hizmet merkezlerinde çalışmaktadırlar. Düşük maaşlarla tatmin olmuş görünmektedirler; çünkü her şey hayatta kalma meselesidir. Eğlence endüstrisi, bir haftalık deniz tatilinden, gerçekliği unutturan uyuşturuculara kadar ucuz eğlence sunmaktadır.</span>\n<span class=\"para\">Austro-Macar İmparatorluğu'nu veya Yugoslavya'yı tanımayan ve Sırbistan Cumhuriyeti'nde büyüyen ilk nesil, ülke genelindeki üniversitelere girmiştir. Ancak, gençlik krizinin nedenleri başka yerlerde, Yugoslavya veya Viyana'da değil, bulunmalıdır. Bu duraksama, çok yakın zamanda gençlerin büyük ölçüde Milošević'e ve onun diktatörlüğüne karşı çıktığı bir ülkede ne anlama gelmektedir? En büyük sorumluluk, tamamen tahrip olmuş olan eğitim sistemine aittir. Bir polis memuru, isminin gizli kalmasını isteyerek, son 20 yılda polisin, devlet üniversitelerinde öğrencilerin aldıkları diplomaları izlemeye başladığını itiraf etti. Bunların %40'ından fazlası satın alınmış veya rüşvetle elde edilmiştir. “O kadar çaresiziz ki ne yapacağımızı bilmiyoruz. Ülkenin üniversitelerinde düzeni sağlamak ve gerçek diplomaları sahte olanlardan ayırmak için tüm ülke polis gücü yeterli olmayacaktır,” diyor polis yetkilisi.</span>\n<span class=\"para\">İlköğretim, orta öğretimden daha da kötüdür. Sırbistan, yıllardır PISA (OECD'nin 15 yaşındaki çocukların okuryazarlık seviyesini değerlendirme programı) sıralamasında en alt sıralarda yer almaktadır. Sırp vatandaşlarının yarısından fazlası işlevsel olarak okuma yazma bilmemektedir; yani, bir gazete makalesi gibi orta düzeyde bir metni okuyup anlayamamaktadırlar. Muhalefet, bu nüfusun bu kesimiyle nasıl konuşacağını bilmemekte ve bu kesim, Vučić ve müttefiklerinin milliyetçi ve popülist söylemlerinin kolay avı olmaktadır.</span>\n<span class=\"para\">Bu şekilde, büyük bir sınıf ayrımı yeniden üretilmektedir. İyi ailelerden gelen, aynı zamanda yorgun ve motive olmaktan uzak olan gençler, topluca evlerini terk etmekte ve çoğunlukla Batı'ya gitmektedir; burada eğitimlerine devam edebilir, iş bulabilir ve tatmin edici bir sosyal rol edinebilirler. Sonuçta, Avusturya, Belgrad'dan 500 kilometreden daha az bir mesafededir. En yoksul olanlar kalmakta ve egemen sınıfların sağladığı değerler ve modeller temelinde hayatta kalmaya çalışmaktadırlar. Bunlar, yine 1990'ların milliyetçi modelleridir. O zamandan beri, Sırp toplumu sürekli sarsıntılara, şiddete ve sözlü hoşgörüsüzlüğe maruz kalmıştır; bu durum, yalnızca genç nesilden daha fazlasını etkilemektedir. Eski diktatör Milošević'in milliyetçi söylemi, kamu söyleminin her seviyesinde hala duyulmaktadır.</span>\n<span class=\"para\">1990'lardan miras alınan milliyetçi ideolojiler, ülkenin son Balkan savaşlarının sona ermesinden bu yana kucakladığı neoliberalizmin tipik değerleriyle tamamlanmaktadır: rekabet, en zayıflara karşı küçümseme ve her ne pahasına olursa olsun zenginleşme. Bu iki model, görünüşte birbirine zıt olsalar da, aslında tutarlıdır. Sırp gençliği, ulusal üstünlüğün savunulması ve yüceltilmesi ile sosyal düzeyde zenginlik ve başarı arayışının birleştiği bir tür şizofrenik balonun içinde yaşamaktadır. Ülkenin mutlak hakimi Aleksandar Vučić, bu çelişkileri uzlaştırmayı başarmıştır; çünkü ülkenin kamu yaşamı üzerinde tam kontrol sahibidir.</span>\n<span class=\"para\"> </span>\n<span class=\"para\"><em>Bu metin, 6-7 Eylül 2023 tarihlerinde Litvanya'nın Nida kentinde, Kurşun Kumsalı Tarih Müzesi'nde gerçekleştirilen Nida Forumu'nda verilen bir konuşmaya dayanmaktadır. Forum, Thomas Mann Kültür Merkezi tarafından düzenlenmektedir.</em></span>\n<span class=\"para\">\n<strong>Christian Eccher</strong>, Sırp-İtalyan gazeteci, deneme yazarı, yazar, muhabir ve akademik araştırmacıdır. 2007 yılından beri Sırbistan'da yaşamaktadır ve Novi Sad Üniversitesi Felsefe Fakültesi'nde İtalyan dili ve edebiyatı yardımcı profesörü olarak çalışmaktadır. Roma'daki La Sapienza Üniversitesi'nden doktora derecesine sahiptir. Gazetecilik çalışmaları, kültürlerin buluştuğu ve bazen ulusların çatıştığı ülkeler üzerine odaklanmaktadır.</span>",
            key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18"
        },
        key:"uk": {
            key:"value": string:"",
            key:"engine": null:null
        }
    },
    key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
    key:"pubDate": string:"2024-11-21T17:21:14",
    key:"contentUrl": {
        key:"en": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromContentUrl": boolean:true,
            key:"firstLanguage": boolean:true
        },
        key:"bg": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"cs": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"de": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"el": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"es": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"fi": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"fr": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"hr": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"hu": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"it": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"nl": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"pl": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"pt": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"ro": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"ru": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"sk": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"sr": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"sv": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"tr": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        },
        key:"uk": {
            key:"value": string:"https://neweasterneurope.eu/?post_type=post&p=38150",
            key:"fromLang": string:"en"
        }
    },
    key:"languageDetails": {
        key:"OriginalLangauges": number:1,
        key:"ContentItemLangauges": number:1,
        key:"ContentItemTranslations": number:21
    },
    key:"originalLanguages": {
        key:"language_codes": [
            string:"en"
        ]
    },
    key:"revision": {
        key:"dateModified": string:"2024-12-07T00:17:34.217",
        key:"__typename": string:"Revision"
    },
    key:"mediaAssets": {
        key:"nodes": [
            {
                key:"uid": string:"eayukgdwzoidartsj5xswuckrfw",
                key:"mediaType": string:"image",
                key:"title": {
                    key:"en": {
                        key:"value": string:"22,March,2024,,Belgrade,,Serbia:,Night,View,Of,The,Bustling"
                    }
                },
                key:"duration": null:null,
                key:"files": {
                    key:"nodes": [
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/Eccher.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/Eccher-300x200.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/Eccher-150x150.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/Eccher-768x512.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/Eccher-1024x683.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/Eccher-1024x492.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/Eccher-1024x660.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/Eccher-1024x900.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/Eccher-180x180.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/Eccher-300x300.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/Eccher-600x600.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/Eccher-600x400.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        },
                        {
                            key:"contentUrl": string:"https://neweasterneurope.eu/wp-content/uploads/2024/11/Eccher-100x100.jpg",
                            key:"mimeType": string:"image/jpeg",
                            key:"__typename": string:"File"
                        }
                    ],
                    key:"__typename": string:"MediaAssetFilesByFileToMediaAssetBAndAManyToManyConnection"
                },
                key:"__typename": string:"MediaAsset"
            }
        ],
        key:"__typename": string:"ContentItemMediaAssetsByContentItemToMediaAssetAAndBManyToManyConnection"
    },
    key:"contentItemTranslations": {
        key:"nodes": [
            {
                key:"title": string:"Proč je Srbsko zemí kontradikcí",
                key:"uid": string:"020d2659-6b53-41c1-9daa-23f4aa7c401e",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Je třeba říci, že Brusel, zejména v posledních letech, pro svou popularitu v Srbsku příliš mnoho neudělal. EU je nejen největším obchodním partnerem Srbska, ale také jeho největším dárcem, přičemž od roku 2000 poskytla čtyři miliardy eur, zatímco Čína je na druhém místě s 31,4 miliony eur. Co se týče Ruska, neexistují žádná skutečná data na toto téma, ale Moskva se ani nenachází v první desítce největších dárců. Přesto obyčejní Srbové věří, že právě Rusko pomáhá Srbsku nejvíce, včetně finanční pomoci.</p>\n<p><strong>Fenomen Vučiće</strong></p>\n<p>Existuje další, čistě srbská, kontradikce: vládnoucí politická třída, vedená prezidentem Aleksandarem Vučićem, prosazuje hluboce neoliberalní domácí politiku, zatímco se zároveň dokáže prezentovat veřejnosti jako velmi odpovědná politická třída, usilující o zachování srbského národa a péči o veřejnost. Tímto způsobem je Vučić podobný běloruskému Aljaksandru Lukašenkovi, ale je to ten, kdo nebrání národním aktivům a místo toho prodává vše, co může. Například je připraven prodat celé centrální Srbsko nadnárodní společnosti Rio Tinto za účelem těžby lithia.</p>\n<p>Vučićova strana je u moci od roku 2012, dvanáct dlouhých let, během nichž prezident vybudoval mimořádně silný a velmi stabilní politický systém. Vučić se stal absolutním pánem Srbska v době, kdy Západ (především USA a Německo Angely Merkelové) zklamal v současném Borisovi Tadićovi, který byl vinen tím, že nevyřešil otázku Kosova a neměl silnou podporu voličů. V té době byla jedinou skutečnou alternativou Radikální strana válečného zločince Vojislava Šešelje. Díky politické práci západních diplomatů opustili Tomislav Nikolić a Aleksandar Vučić Radikály a založili Srbskou pokrokovou stranu, SNS, na jejímž základě vyhráli prezidentské volby v roce 2012. Nikolić se stal prezidentem, ale za ním Vučić vládl, slibující Západu, že vyřeší otázku Kosova.</p>\n<p>Vučić se formálně stal prezidentem v roce 2017, ale de facto je nejmocnějším mužem srbské politiky od roku 2012. Pod Slobodanem Miloševićem byl Vučić ministrem informací a jedním z architektů etnonacionalistické propagandy těch let. Následovala léta vyvažování mezi Západem a požadavky Ruska a Číny, než bylo konečně dosaženo smírovací dohody ve formě dohody podepsané v Bruselu s představiteli kosovských Albánců. Během těchto let vlády se Vučić stále více posiloval, až se stal absolutním pánem Srbska. To bylo umožněno strojí SNS, strany se silnou hierarchickou strukturou s Vučićem na vrcholu. Každý post ve státní službě je vyhrazen pro ty, kteří přinášejí další hlasy koaliční vládě (do které patří také socialisté Ivici Dačiće, nejdéle sloužící politik v zemích bývalé Jugoslávie).</p>\n<p>Každá státní instituce, od nemocnic po univerzity, je přísně kontrolována stranou a řídí se železnou logikou absolutismu. Ředitelé firem jsou jmenováni vedením SNS a mohou jednat jako absolutní vládci v instituci, kterou kontrolují. Ve skutečnosti jsou to malí „Vučićové“. Opoziční strany zůstávají s drobky, podobně jako humanitní fakulty, ale nic zásadního se nemění. Tito vůdci také přijímají logiku absolutní vlády a nijak se neliší od Vučiće a „jeho lidí“ (fakulta, kde pracuji, má stejného děkana už 18 let. Nikde jsem to neviděl, ani v zemích Střední Asie, ani v Rusku a ani v Bělorusku).</p>\n<p>Intelektuálové a univerzitní profesoři mlčí a, následující korporativní logiku podobnou té, kterou prosazoval Mussolini v Itálii ve 30. letech, se účastní vládního systému a dostávají peníze od státu prostřednictvím výzkumných projektů a státního financování, pokud nezasahují do vlády. Mezitím, kdo brání vládě, musí odejít, přičemž byrokratický stroj vrhá na ně svou zlověstnou tvář. Většina disidentů – i ti, kteří se jednoduše odmítají účastnit tohoto vládního systému – tiše emigrují do zahraničí, na Západ.</p>\n<p><strong>Šťastní a Růžoví</strong></p>\n<p>Mezitím se vládnoucí třída enormně obohatila korupcí a dohodami se západními a východními partnery, jako je koncese letiště v Bělehradě francouzské společnosti Vinci; výstavba elitní čtvrti Bělehrad na vodě (<em>Beograd na vodi</em>) firmou ze Spojených arabských emirátů; a smlouva o vysokorychlostní železnici Bělehrad-Budapešť s čínskými a ruskými společnostmi. To jsou jen některé z dohod uzavřených s zahraničními podnikateli, které byly následovány sérií podvodů. Smlouvy se zahraničními firmami jsou často státními tajemstvími, takže není známo, jaký je skutečný zahraniční dluh Srbska. Jeden příklad zahrnuje skupinu automobilového průmyslu Fiat, která obdržela impozantní státní financování na přesun jedné ze svých továren do srbského města Kragujevac. Z tohoto důvodu Západ (zejména EU) kritizoval Vučiće a nazval ho autokratem, ale alespoň prozatím nemá v úmyslu stáhnout svou politickou podporu.</p>\n<p>Proč prezident stále těší sympatiím většiny srbské populace? Institucionální kontrola a klientelismus jsou klíčové, ale ještě důležitější je role médií, zejména dvou soukromých televizních kanálů \"Růžový\" a \"Šťastný\", které zajišťují podporu voličů pro vládnoucí stranu a Vučiće. Novinář a politický analytik Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">zdůrazňuje</a>, že v Srbsku nikdy nebyla role státní RTS rozhodující pro dosažení a reprodukci konsensu. Model soukromé televize jako hlavního motoru propagandy byl prosazován už za Miloševiće, protože se vyhýbá kritice opozice a mezinárodních organizací.</p>\n<p>Státní televize zůstává relativně svobodná a to nebrání vládnoucí třídě, protože populace sleduje především jiné vysílatele, které přitahují masy díky širokému využívání rekvizit, jako jsou reality show. Hlavními soukromými televizními kanály jsou Růžový, vlastněný magnátem Željkem Mitrovićem (který je hudebníkem, průmyslníkem, výrobcem dronů, vynálezcem a navíc i kokainovým závislým), a Šťastný, původně dětský televizní kanál, který se nelegitimně proměnil v velmi mocný nástroj politické propagandy. Ředitelem Šťastného je novinář Milomir Marić a jeho pravidelným hostem a komentátorem je válečný zločinec a poslanec Vojislav Šešelj. Vládní tým využívá Šťastného a Růžového k šíření svých monologů, a z obou vysílacích studií v Bělehradě Vučić pravidelně útočí na malé opoziční média a diskredituje politické protivníky. Šťastný a Růžový jsou nejvíce sledované televizní stanice ve městech a vesnicích, ale kromě nich existuje desítky soukromých vysílatelů kontrolovaných státní telekomunikační společností Telekom Srbija, která postupně rozšiřuje svou kontrolu nad vzdušnými vlnami.</p>\n<p>Rozdíly mezi městským a venkovským Srbskem jsou dramatické, jak ekonomicky, tak kulturně. Tyto kanály pronikají tam, kde převládá chudoba a nedostatek znalostí. Přibližně 6,9 procenta srbské populace žije v absolutní chudobě, zatímco 29,8 procenta se nachází v situaci definované jako těžká, na pokraji chudoby a v riziku sociálního vyloučení (tj. tito lidé sotva vycházejí s penězi). To jsou velmi vysoká čísla, zejména s ohledem na to, že průměrná mzda (únor 2023) v Srbsku činí pouze kolem 600 eur měsíčně a inflace je 16 procent. Srbsko je jednou z nejchudších zemí v Evropě a její obyvatelstvo utrácí téměř vše, co vydělá, na jídlo. Skutečná střední třída existuje pouze v Novém Sadu a Bělehradě. Opozice má dva televizní kanály, N1 a Nova S, vlastněné americkou United Media, které vysílají pouze prostřednictvím internetové platformy SBB: to znamená, že většina populace nemá přístup k těmto kanálům.</p>\n<p><strong>Zdroj změny nebo nestability?</strong></p>\n<p>Vojvodina je multi-etnický region Srbska s až 28 národnostmi, mnoha jazyky a mnoha kulturami. Jugoslávská ústava z roku 1974 udělila provincii autonomii během předchozí éry. V 90. letech Milošević zrušil její autonomii a teprve v roce 2001, kdy byla přijata takzvaná \"Omnibusová zákon\", byl obnoven jedinečný status této oblasti. Tento status však existuje pouze na papíře. Srbsko je stále vysoce centralizovaná země, kde jsou všechna rozhodnutí přijímána výhradně v Bělehradě.</p>\n<p>Vojvodina je považována za nejbohatší region Srbska, i když v podstatě ztrácí tento status. Místní Maďaři, zejména mladí Maďaři, se stěhují do Maďarska, aby studovali a pracovali. Místní Rumuni téměř zmizeli z Banátu (rumunský název pro region) a jiné národnosti žijí na své vlastní půdě, ale nehrají žádnou roli na politické a institucionální úrovni v Republice Srbija. Podle historika Borise Mašiće probíhá v Vojvodině proces \"svatozářování\" [odkazující na svatého Sávu, patrona Srbské pravoslavné církve, jehož kult je důležitou součástí myšlenky Velkého Srbska] a proces \"srbizace\". Regionální hlavní město, Nový Sad, zažívá bezprecedentní \"urbicidu\". Výstavba probíhá kdekoli je to možné, i tam, kde by neměla, a ekologické protesty jsou potlačovány násilím.</p>\n<p>Nicméně existují stále i dobré věci. Například regionální Rádio a televize Vojvodina (RT Vojvodina) udržuje vícejazyčnou strukturu a mnoho dalších vysílatelů (např. regionální RTV Koper ze Slovinska) často navštěvuje sídlo RT Vojvodina, aby se od ní naučili, jak vytvářet vícejazyčnou televizi.</p>\n<p>Bude opozice schopna navázat na úspěch měsíčních demonstrací a vytvořit politickou alternativu k Vučićovi? Je nepravděpodobné, že by se to stalo. Ve skutečnosti chybí osobnosti s vysokými etickými hodnotami, které by mohly sjednotit strany opoziční vůči Vučićovi. Tyto skupiny jsou hluboce rozdělené mezi sebou. Na pravici jsou Boško Obradović a jeho hnutí <em>Dveri</em> (Dveře) a <em>Zavetnici</em> (Vyznavači), které prosazují nacionalistickou politiku hodnou italské fašistické strany z počátku 30. let. Na levici jsou ekologická hnutí a občanské organizace, které nenacházejí společný jazyk a nejsou sjednoceny politickou platformou.</p>\n<p>Opozice doufá, že Západ najde alternativu k Vučićovi, a to by se mohlo stát v budoucnu, ale existuje nebezpečí, že nový prezident, kdokoli to bude, bude zastupovat zájmy cizinců v zemi spíše než srbského lidu. Stát, tedy, je Vučić sám, jediný politik s konkrétními zkušenostmi s vládnutím. To bylo prokázáno nedávnou návštěvou německého kancléře Olafa Scholze v Bělehradě na konci června 2024. Scholz dorazil nečekaně do Srbska, aby přesvědčil Vučiće, aby otevřel lithiumové doly uprostřed Srbska, v oblasti, která (byla) přírodní rezervací. Před třemi lety Srbové již protestovali proti otevření těchto dolů nadnárodní společností Rio Tinto. Ačkoli prezident slíbil, že doly nebudou otevřeny, tlak ze Západu donutil Vučiće změnit názor. Obyvatelstvo opět protestuje a proevropská opozice se cítí zesměšňována a zbavena podpory z Bruselu ve svém boji proti Vučićově autokracii. Zároveň obyvatelstvo postupně ztrácí důvěru v projekt evropské integrace.</p>\n<p>Mezitím Kreml pokračuje v využívání situace k vytváření nestability na Balkáně. Ruský velvyslanec v Bělehradě, Alexander Bochan-Harchenko, pravidelně dává prohlášení pro provládní srbský tisk a obviňuje Západ z organizování střetů a demonstrací v Kosovu a Metohiji současně, aby vyprovokoval skutečné \"srbské jaro\".</p>\n<p>To je jasný signál pro Vučiće: Rusko je na tvé straně a pokud jsi na naší straně také, budeme tě bránit. Aby Vučić dále vyvažoval mezi Východem a Západem, vrací se k starým a účinným politikám nacionalismu a Kosova. Kdykoli se objeví institucionální problémy, srbský prezident způsobí sérii protestů v Kosovské Mitrovici. Poté se vytvářejí nové problémy a nové napětí jsou uměle rozptýlena. Hraní si s ohněm však vždy nese rizika: obnova nacionalistického extremismu v regionu nemůže být vyloučena. Násilí by mohlo propuknout v Kosovu a Metohiji, poté přejít přes hranice Srbska a dokonce způsobit výbuch v Bosně a Hercegovině, etnicky rozdělené a institucionálně dysfunkční zemi.</p>\n<p>Dosud se Vučićovi podařilo se postavit jako garant Daytonské dohody a integrity Federace Bosny a Hercegoviny, ale nic nenaznačuje, že by jednou nebyl schopen převzít kontrolu nad situací a potlačit násilí. Kreml jen čeká na takovou příležitost, aby konečně pronikl na Balkán a způsobil chaos v Evropě.</p>\n<p><strong>Obstacles to change</strong></p>\n<p>Abychom lépe porozuměli této složité a velmi zajímavé zemi, musíme se zaměřit na lidi a jejich každodenní životy. Jak již bylo zmíněno, existuje obrovská propast mezi Srby žijícími ve městech a Srby žijícími v malých městech a venkovských oblastech. Ve městech je srbská společnost poněkud schizofrenní: usiluje o západní, neoliberalistický model života, zaměřený na hledání osobního bohatství, zatímco zároveň chce udržet tradiční nacionalistické hodnoty 19. století. V tomto ohledu je srbská společnost ve všech ohledech identická se společností ruskou: sobecká a chamtivá po bohatství, ale připravená poslat mladé (chudé) lidi do války, aby bránili národní hodnoty a trestali nepřátele. Mezitím v srbském venkově panuje chudoba a totální nevědomost.</p>\n<p>Abychom si udělali představu o situaci, zde jsou některá čísla: v zemi s necelými pěti miliony obyvatel žije přibližně 700 000 lidí <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">bez zubů</a>. Z nutnosti, ne z oportunismu, tito lidé chápou politiku jako smlouvu s aktuálně dominantními třídami: Dám ti hlas, ty mi dáš práci; můžeš krást a zbohatnout, ale můžeš mi poskytnout můj každodenní chléb, kávu a cigarety. Politické strany v opozici nemohou a nevědí, jak mluvit s těmito lidmi: posmívají se jim, ale nechápou, že se jedná o lidi, kteří sotva vycházejí s penězi. Tito lidé požadují konkrétní odpovědi, nikoli sliby institucionálních reforem, vstupu do EU a podobně.</p>\n<p>Slova o demokracii nejsou pro nikoho dostatečná. Vučić se mezitím často obrací na lidi, chodí do vesnic (jako Lukašenko v Bělorusku) a slibuje, že vyřeší jejich každodenní problémy (a často tak činí). Nevykládáte lidem, kteří sotva vycházejí, že problémy se splaškovou kanalizací nebo silnicemi mají řešit kompetentní úřady. Co je pro ně důležité, je, aby byly problémy vyřešeny co nejdříve. Proto volí Vučiće, protože vždy existuje naděje, že se osobně objeví ve jejich vesnicích a pomůže jim vyřešit konkrétní problémy.</p>\n<p>Intelektuálové, zejména spisovatelé, jsou dalším velkým překážkou změny v Srbsku. Většina z nich stále žije v 19. století a hledá významnou roli ve společnosti. Rádi by hráli aktivní roli v politické sféře a stále by chtěli být těmi, kdo vytvářejí ideologie pro lidi. Dobrým příkladem je Dobrica Ćosić, který byl spisovatelem a premiérem za Miloševiće. Je jasné, že nedosáhl ničeho konkrétního, ale byl pouze využíván Miloševićem pro jeho vlastní účely. I opoziční intelektuálové by rádi vrátili svou starou roli ideologů: přítel básník (z opozice) mi nedávno přiznal, že je nostalgický po čase, kdy byli básníci ceněni a účastnili se politického rozhodování.</p>\n<p>Role politického intelektuála je nyní zastaralá a neměli bychom být nostalgickými po těchto časech. Srbští intelektuálové mají svou národnost velmi rádi, ale ne lidi, kteří ji tvoří, protože je neznají a nechtějí je znát. Jeden velmi známý spisovatel mi upřímně řekl, že jeho rolí je motivovat lidi, aby šli na Kosovo a šli do války, zatímco on sedí ve své pracovně a píše pro ně.</p>\n<p><strong>Dědičný nacionalismus</strong></p>\n<p>Young people live in a bubble. Completely disconnected from the world around them, they rarely develop a critical awareness of themselves. They are passive and feel unaccepted. Humanities graduates work mainly in the service centres of western companies, answering calls from rich westerners when they have problems with an online order or a refrigerator they have just bought. They seem to be satisfied with low salaries, as it is all about survival. The entertainment industry provides cheap entertainment, from a week-long seaside holiday to drugs that make you forget reality.</p>\n<p>The first generation who knew neither the Austro-Hungarian Empire nor Yugoslavia, and who grew up in the Republic of Serbia, have already entered universities throughout the country. However, the causes of the youth crisis need to be found elsewhere, not in Yugoslavia or Vienna. What does this stagnation really mean in a country where, until very recently, young people largely opposed Milošević and his dictatorship? The greatest responsibility lies with the school system which is completely devastated. One police officer, who wishes to remain anonymous, confessed to me that over the last 20 years the police have started to monitor the diplomas obtained by students at public universities. More than 40 per cent of them are bought or obtained with bribes. “We are so desperate that we don't know what to do. The entire country's police force would not be enough to bring order to the country's universities and to distinguish genuine diplomas from fake ones,\" says the police official.</p>\n<p>Primary education is even worse than secondary education. Serbia has been at the bottom of the PISA (the OECD's programme for assessing the literacy level of 15-year-olds) rankings for many years. More than half of Serbian citizens are functionally illiterate, i.e. they cannot read and understand a text of moderate complexity, such as a newspaper article. The opposition does not know how to talk to this part of the population, which is easy prey for the nationalist and populist statements of Vučić and his allies.</p>\n<p>In this way, a huge class divide is reproduced. Young people from good families, who are also tired and unmotivated, are leaving their homes en masse and going elsewhere, mainly to the West, where they can continue their education, find work and a satisfactory social role. After all, Austria is less than 500 kilometres from Belgrade. The poorest stay and survive as best they can on the basis of the values and models provided by the dominant classes. These are, again, the nationalist models of the 1990s. It is true that, since then, Serbian society has been subjected to constant convulsions, violence and verbal intolerance, which seem to be inspired by more than just the younger generation. The nationalist rhetoric of the former dictator Milošević is still heard at all levels of public discourse.</p>\n<p>The nationalist ideologies inherited from the 1990s are complemented by the typical values of neoliberalism, which the country has embraced with open arms since the end of the last Balkan wars: competition, disdain for the weakest, and enrichment at any cost. These two models, although seemingly opposed to each other, are in fact coherent. Serbian youth live in a kind of schizophrenic bubble where the defence and glorification of national superiority meets and merges with the pursuit of wealth and success at the social level. The country's absolute master, Aleksandar Vučić, has managed to reconcile these contradictions, because he is in complete control of the country's public life.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Tento text je založen na přednášce, která se konala na Nida Foru, které proběhlo 6. a 7. září v Nidě, Litva, v Muzeu historie Kuronského poloostrova. Fórum organizuje Kulturní centrum Thomase Manna.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> je srbko-italský novinář, esejista, spisovatel, reportér a akademický výzkumník. Od roku 2007 žije v Srbsku a pracuje jako odborný asistent italského jazyka a literatury na Filozofické fakultě Univerzity v Novém Sadu. Má doktorát z La Sapienza University v Římě. Jeho novinářská práce se zaměřuje na země, kde se kultury setkávají a někdy se národy střetávají.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:36:47.032",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Srbsko se stalo dobře známým pro svou geopolitickou polohu mezi Východem a Západem. I přes to však existují ostré rozdělení na každé úrovni společnosti v zemi. Zatímco Bělehrad s nadšením přijal neoliberální model, stále propaguje svou roli jako obránce tradičních hodnot. Důsledky takových rozporů lze vidět po celém Srbsku.</I>\n<br><br>\nSrbsko je zemí rozporů. Je velmi blízko Evropské unii, vlastně téměř v centru Evropy, ale zároveň je od ní velmi daleko. Srbští pracovní migranti si vždy vybírali Západní Evropu jako cíl pro emigraci, ale srdce národa bije na Východě, s kulturním a sentimentálním spojením s Ruskem. V Srbsku je vstup do EU spíše otázkou národního a sociálního prestiže – vstup do klubu bohatých a dobře uspořádaných zemí – než nutností. Naopak, mnohé z pravidel stanovených EU jsou vnímány jako překážka a brzdění pro kandidáty na členství v EU.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"cs",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:37:02.172",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Sırbistan neden çelişkiler ülkesi?",
                key:"uid": string:"0e5f6dae-678d-4965-ae9f-e93d852791b5",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Brüksel'in, özellikle son yıllarda, Sırbistan'daki popülaritesi için pek bir şey yapmadığını söylemek gerekir. AB, sadece Sırbistan'ın bir numaralı ticaret ortağı değil, aynı zamanda 2000 yılından bu yana dört milyar euro ile en büyük bağışçısıdır; bu rakamın ardından ikinci sırada yer alan Çin'den gelen bağış ise 31.4 milyon eurodur. Rusya ile ilgili olarak, konuya dair gerçek veriler yoktur, ancak Moskova, en büyük on bağışçı arasında bile yer almamaktadır. Yine de, sıradan Sırplar, Sırbistan'a en çok yardım edenin Rusya olduğunu, finansal yardımlar da dahil olmak üzere, düşünmektedir.</p>\n<p><strong>Vučić fenomeni</strong></p>\n<p>Başka bir, tamamen Sırp çelişkisi vardır: Cumhurbaşkanı Aleksandar Vučić'in liderliğindeki iktidardaki siyasi sınıf, derin bir neoliberal iç politika teşvik ederken, aynı zamanda kendisini kamuya çok sorumlu bir siyasi sınıf olarak sunmayı başarmaktadır; Sırp ulusunu koruma ve kamuya hizmet etme çabası içindedir. Bu şekilde, Vučić, Belarus'un Alyaksandr Lukaşenko'suna benzemektedir, ancak ulusal varlıkları savunmak yerine elinden gelen her şeyi satmaktadır. Örneğin, lityum çıkarımı için merkezi Sırbistan'ın tamamını çok uluslu Rio Tinto'ya satmaya hazırdır.</p>\n<p>Vučić'in partisi 2012'den beri iktidardadır; bu, başkanın olağanüstü güçlü ve çok istikrarlı bir siyasi sistem inşa ettiği on iki uzun yıl demektir. Vučić, Batı'nın (özellikle ABD ve Angela Merkel'in Almanyası) mevcut Cumhurbaşkanı Boris Tadić'ten hayal kırıklığına uğradığı bir dönemde Sırbistan'ın mutlak hakimi haline geldi; Tadić, Kosova sorununu çözme konusunda suçlu bulunmuş ve seçmen desteği de güçlü olmamıştır. O dönemde, tek gerçek alternatif, savaş suçlusu Vojislav Šešelj'in Radikal Partisi idi. Batılı diplomatların siyasi çalışmaları sayesinde, Tomislav Nikolić ve Aleksandar Vučić Radikallerden ayrılarak Sırp İlerici Partisi'ni (SNS) kurdular ve bu partiyle 2012 cumhurbaşkanlığı seçimlerini kazandılar. Nikolić cumhurbaşkanı oldu, ancak arkasında Vučić yönetimi sürüyordu ve Batı'ya Kosova sorununu çözeceğine dair söz veriyordu.</p>\n<p>Vučić, 2017'de resmi olarak cumhurbaşkanı oldu, ancak fiilen 2012'den beri Sırp politikasının en güçlü adamıdır. Slobodan Milošević döneminde, Vučić bilgi bakanıydı ve o yılların etno-ulusalist propagandasının mimarlarından biriydi. Batı ile Rusya ve Çin'in talepleri arasında yıllarca süren bir dengeleme dönemi yaşandı; nihayetinde, Kosova Arnavut temsilcileriyle Brüksel'de imzalanan anlaşma ile bir uzlaşma sağlandı. Bu yıllar boyunca, Vučić giderek güçlendi ve Sırbistan'ın mutlak hakimi haline geldi. Bu, Vučić'in en üstte olduğu güçlü hiyerarşik yapıya sahip SNS makinesi sayesinde mümkün oldu. Kamu hizmetindeki her pozisyon, koalisyon hükümetine (Ivica Dačić'in sosyalistleri de dahil) ek oy getirenler için ayrılmıştır.</p>\n<p>Hastanelerden üniversitelere kadar her devlet kurumu, parti tarafından sıkı bir şekilde kontrol edilmektedir ve mutlakiyetin demir mantığına uymaktadır. Şirketlerin başkanları SNS yönetimi tarafından atanmakta ve kontrol ettikleri kurumda mutlak yöneticiler olarak hareket edebilmektedir. Aslında, kendileri de küçük “Vučić”lerdir. Muhalefet partilerine ise, beşeri bilimler fakülteleri gibi, sadece kırıntılar kalmaktadır; ancak temelde hiçbir şey değişmemektedir. Bu liderler de mutlak yönetim mantığını benimsemekte ve Vučić ile “onun insanları”ndan farksızdırlar (çalıştığım fakültede 18 yıldır aynı dekan var. Bunu ne Orta Asya ülkelerinde, ne Rusya'da ne de Belarus'ta gördüm).</p>\n<p>Entellektüeller ve üniversite profesörleri sessizdir ve 1930'larda Mussolini tarafından İtalya'da teşvik edilen kurumsal mantığa benzer bir mantıkla, hükümet sistemine katılmakta ve devlet fonları ve araştırma projeleri aracılığıyla devletten para almaktadırlar; yeter ki hükümete müdahale etmesinler. Bu arada, hükümeti engelleyen herkes ayrılmak zorundadır; bürokratik makine üzerlerinde karanlık bir gölge düşürmektedir. Çoğu muhalif – bu sistemde yer almayı reddedenler bile – sessizce yurtdışına, Batı'ya göç etmektedir.</p>\n<p><strong>Happy ve Pink</strong></p>\n<p>Bu arada, iktidardaki sınıf, yolsuzluk ve Batılı ve Doğulu ortaklarla yapılan anlaşmalarla büyük ölçüde zenginleşmiştir; örneğin, Belgrad havaalanının Fransız Vinci şirketine verilmesi; Birleşik Arap Emirlikleri'nden bir şirket tarafından elit Belgrad-Su Kenarı (<em>Beograd na vodi</em>) mahallesinin inşası; ve Belgrad-Budapeşte yüksek hızlı demiryolu sözleşmesi, Çinli ve Rus şirketleriyle yapılmıştır. Bunlar, yabancı iş insanlarıyla yapılan birkaç anlaşmadan sadece birkaçıdır ve ardından bir dizi dolandırıcılık olayı yaşanmıştır. Yabancı şirketlerle yapılan sözleşmeler genellikle devlet sırrıdır, bu nedenle Sırbistan'ın dış borcunun gerçekte ne olduğu bilinmemektedir. Bir örnek, Fiat otomotiv grubu ile ilgilidir; bu grup, fabrikalarından birini Sırbistan'ın Kragujevac şehrine taşımak için etkileyici devlet fonları almıştır. Bu nedenle, Batı (özellikle AB) Vučić'i eleştirmiş ve onu bir otokrat olarak nitelendirmiştir, ancak en azından şimdilik siyasi desteğini çekme niyetinde değildir.</p>\n<p>Başkan hala Sırbistan nüfusunun çoğunluğunun sempatisini neden kazanıyor? Kurumsal kontrol ve müşteri ilişkileri anahtar rol oynamaktadır, ancak daha da önemlisi, medyanın rolüdür; özellikle iktidardaki partiyi ve Vučić'i destekleyen iki özel TV kanalı \"Pink\" ve \"Happy\"dir. Gazeteci ve siyasi analist Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">belirtmektedir</a> ki, Sırbistan'da devlet televizyonu RTS'nin rolü, uzlaşmanın sağlanmasında ve yeniden üretilmesinde asla belirleyici olmamıştır. Özel televizyon modelinin ana propaganda motoru olarak teşvik edilmesi, Milošević dönemine kadar uzanmaktadır; çünkü bu, muhalefetten ve uluslararası kuruluşlardan gelen eleştirileri önlemektedir.</p>\n<p>Devlet televizyonu nispeten özgür kalmakta ve bu, iktidardaki sınıfı engellememektedir; çünkü nüfus esas olarak, gerçeklik şovları gibi yaygın olarak kullanılan aksesuarlar sayesinde kitleleri çeken diğer yayıncıları takip etmektedir. Ana özel TV kanalları, müzisyen, sanayici, drone üreticisi, mucit ve aynı zamanda kokain bağımlısı olan zengin iş insanı Željko Mitrović'e ait Pink ve başlangıçta çocuk kanalı olan Happy'dir; Happy, yasadışı bir şekilde çok güçlü bir siyasi propaganda aracına dönüşmüştür. Happy'nin direktörü gazeteci Milomir Marić'tir ve düzenli konuğu ve yorumcusu savaş suçlusu ve milletvekili Vojislav Šešelj'dir. Hükümet ekibi, monologlarını yaymak için Happy ve Pink'i kullanmakta ve iki yayıncının Belgrad stüdyolarından Vučić, küçük muhalefet medyasını düzenli olarak hedef almakta ve siyasi rakiplerini itibarsızlaştırmaktadır. Happy ve Pink, kasaba ve köylerde en çok izlenen TV istasyonlarıdır; ancak bunların yanı sıra, devlet kontrolündeki Telekom Srbija tarafından kontrol edilen onlarca özel yayıncı da bulunmaktadır ve bu şirket, yavaş yavaş frekanslar üzerindeki kontrolünü genişletmektedir.</p>\n<p>Şehir ve kırsal Sırbistan arasındaki farklar dramatiktir; hem ekonomik hem de kültürel açıdan. Bu kanallar, yoksulluk ve bilgi eksikliğinin hüküm sürdüğü yerlere nüfuz etmektedir. Sırbistan nüfusunun yaklaşık %6.9'u mutlak yoksulluk içinde yaşarken, %29.8'i ise yoksulluk eşiğinde ve sosyal dışlanma riski taşıyan bir durumda tanımlanmaktadır (yani bu insanlar zar zor geçinmektedir). Bu, özellikle Sırbistan'daki ortalama maaşın (Şubat 2023) yalnızca ayda yaklaşık 600 euro olduğu ve enflasyonun %16 olduğu göz önüne alındığında çok yüksek rakamlardır. Sırbistan, Avrupa'nın en yoksul ülkelerinden biridir ve nüfusu kazandığı her şeyi yiyeceğe harcamaktadır. Gerçek bir orta sınıf yalnızca Novi Sad ve Belgrad'da bulunmaktadır. Muhalefetin, yalnızca SBB internet platformu aracılığıyla yayın yapan, Amerikan merkezli United Media'ya ait iki televizyon kanalı, N1 ve Nova S vardır; bu, nüfusun çoğunluğunun bu kanallara erişimi olmadığı anlamına gelmektedir.</p>\n<p><strong>Değişim veya istikrarsızlık kaynakları?</strong></p>\n<p>Vojvodina, Sırbistan'ın 28 ulusuna, birçok dile ve birçok kültüre sahip çok etnikli bir bölgesidir. 1974'teki Yugoslav anayasası, önceki dönemde eyalete özerklik vermiştir. 1990'larda Milošević, bu özerkliği kaldırdı ve yalnızca 2001'de \"Omnibus Yasası\" kabul edildiğinde bölgenin benzersiz statüsü geri kazandırıldı. Ancak bu yalnızca kağıt üzerinde mevcuttur. Sırbistan hala son derece merkeziyetçi bir ülkedir; tüm kararlar yalnızca Belgrad'da alınmaktadır.</p>\n<p>Vojvodina, Sırbistan'ın en zengin bölgesi olarak kabul edilmektedir, ancak bu statüsünü kaybetmektedir. Yerel Macarlar, özellikle genç Macarlar, eğitim ve iş bulmak için Macaristan'a taşınmaktadır. Yerel Romanyalılar, Banat'tan (bölgenin Romence adı) neredeyse tamamen kaybolmuşlardır ve diğer uluslar kendi topraklarında yaşamaktadır, ancak Sırbistan Cumhuriyeti'nde siyasi ve kurumsal düzeyde hiçbir rol oynamamaktadırlar. Tarihçi Boris Mašić'e göre, Vojvodina'da \"Saintsavizasyon\" [Sırp Ortodoks Kilisesi'nin koruyucu azizi olan Saint Sava'ya atıfta bulunarak, Büyük Sırbistan fikrinin önemli bir parçasıdır] ve \"Sırplaştırma\" süreci şu anda devam etmektedir. Bölgesel başkent Novi Sad, eşi benzeri görülmemiş bir \"şehirciliğe\" tanık olmaktadır. Mümkün olan her yerde inşaat yapılmakta, hatta yapılmaması gereken yerlerde bile, çevresel protestolar şiddetle bastırılmaktadır.</p>\n<p>Ancak, hala bazı iyi şeyler vardır. Örneğin, bölgesel Radyo Televizyon Vojvodina (RT Vojvodina) çok dilli bir yapı sürdürmekte ve birçok diğer yayıncı (örneğin, Slovenya'nın bölgesel RTV Koper'i) sıklıkla RT Vojvodina'nın merkezine gelerek çok dilli televizyon yaratmayı öğrenmektedir.</p>\n<p>Muhalefet, bir aylık gösterilerin başarısını kullanarak Vučić'e karşı bir siyasi alternatif oluşturabilecek mi? Bunun olacağı pek olası görünmemektedir. Aslında, Vučić'e karşı olan partileri birleştirebilecek yüksek etik değerlere sahip kişilikler eksikliği vardır. Bu gruplar derin bir şekilde kendi aralarında bölünmüştür. Sağda Boško Obradović ve onun <em>Dveri</em> (Kapılar) ve <em>Zavetniki</em> (İtirafçılar) hareketleri, 1930'ların İtalyan Faşist Partisi'ne layık bir milliyetçi politika savunmaktadır. Solda ise, ortak bir dil bulamayan ve siyasi bir platformla birleşmeyen ekolojik hareketler ve sivil organizasyonlar bulunmaktadır.</p>\n<p>Muhalefet, Batı'nın Vučić'e bir alternatif bulmasını ummaktadır ve bu gelecekte olabilir, ancak yeni başkanın, kim olursa olsun, ülkedeki yabancıların çıkarlarını temsil etme tehlikesi vardır; Sırp halkının değil. Devlet, o zaman, Vučić'in kendisidir; yönetim deneyimi olan tek politikacıdır. Bu, 2024 yılının Haziran ayı sonunda Alman Şansölyesi Olaf Scholz'un Belgrad'a yaptığı son ziyaretle gösterilmiştir. Scholz, Vučić'i Sırbistan'ın ortasında, (eski bir doğa koruma alanı olan) lityum madenlerini açmaya ikna etmek için Sırbistan'a beklenmedik bir şekilde gelmiştir. Üç yıl önce, Sırplar, çok uluslu Rio Tinto'nun bu madenleri açmasına karşı protesto düzenlemişlerdi. Başkan, madenlerin açılmayacağına dair söz vermesine rağmen, Batı'nın baskısı Vučić'i fikrini değiştirmeye zorlamıştır. Nüfus tekrar protesto etmektedir ve pro-Avrupa muhalefet, Vučić otokrasisine karşı mücadelesinde Brüksel'in desteğinden mahrum kalmış ve alay konusu olmuştur. Aynı zamanda, nüfus, Avrupa entegrasyon projesine olan güvenini yavaş yavaş kaybetmektedir.</p>\n<p>Bu arada, Kremlin, Balkanlar'da istikrarsızlık yaratmak için durumu kullanmaya devam etmektedir. Belgrad'daki Rus Büyükelçisi Alexander Bochan-Harchenko, düzenli olarak hükümete yakın Sırp basınına açıklamalar yapmakta ve Batı'yı Kosova ve Metohija'da çatışmalar ve gösteriler düzenlemekle suçlamaktadır; bu, gerçek bir \"Sırp Baharı\" provoke etmek içindir.</p>\n<p>Bu, Vučić'e net bir sinyaldir: Rusya senin yanında ve eğer sen de bizim yanımızdaysan, seni savunacağız. Doğu ve Batı arasında daha fazla denge sağlamak için, Vučić, milliyetçilik ve Kosova'nın eski ve etkili politikalarına geri dönmektedir. Kurumsal sorunlar olduğunda, Sırp Cumhurbaşkanı, Kosovska Mitrovica'da bir dizi protestoya neden olmaktadır. Ardından yeni sorunlar yaratılmakta ve yeni gerilimler yapay olarak dağıtılmaktadır. Ancak, ateşle oynamanın her zaman riskleri vardır: bölgede milliyetçi aşırılığın yeniden ortaya çıkması göz ardı edilemez. Kosova ve Metohija'da şiddet patlak verebilir, ardından Sırbistan sınırlarına sıçrayabilir ve hatta Bosna-Hersek'te, etnik olarak bölünmüş ve kurumsal olarak işlevsiz bir ülkede patlamaya neden olabilir.</p>\n<p>Şu ana kadar, Vučić, Dayton Anlaşması'nın ve Bosna-Hersek Federasyonu'nun bütünlüğünün garantörü olarak kendini konumlandırmayı başarmıştır; ancak bir gün durumu kontrol edemeyeceği ve şiddeti bastıramayacağına dair hiçbir şey yoktur. Kremlin, Balkanlar'a sızmak ve Avrupa'da kaos yaratmak için böyle bir fırsatı beklemektedir.</p>\n<p><strong>Değişime engeller</strong></p>\n<p>Bu karmaşık ve çok ilginç ülkeyi daha iyi anlamak için, insanlara ve onların günlük yaşamlarına odaklanmamız gerekmektedir. Daha önce de belirtildiği gibi, şehirlerde yaşayan Sırplar ile küçük kasabalarda ve kırsal alanlarda yaşayan Sırplar arasında büyük bir uçurum vardır. Şehirlerde, Sırp toplumu oldukça şizofreniktir: kişisel zenginlik arayışına odaklanmış, Batılı, neoliberal bir yaşam modeli ararken, aynı zamanda 19. yüzyılın geleneksel milliyetçi değerlerini sürdürmek istemektedir. Bu açıdan, Sırp toplumu her açıdan Rus toplumuna benzemektedir: bencil ve zenginliğe aç, ancak ulusal değerleri savunmak ve düşmanları cezalandırmak için genç (yoksul) insanları savaşa göndermeye hazırdır. Bu arada, Sırbistan kırsalında yoksulluk ve tam cehalet hüküm sürmektedir.</p>\n<p>Durumu anlamanız için, işte bazı rakamlar: beş milyonun biraz altında bir nüfusa sahip bir ülkede, yaklaşık 700.000 <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">dişsiz insan</a> bulunmaktadır. Zorunluluktan, fırsatçılıktan değil, bu insanlar siyaseti, şu anda egemen olan sınıflarla bir sözleşme olarak anlamaktadır: sana bir oy veriyorum, bana bir iş veriyorsun; çalabilirsin ve zenginleşebilirsin, ama bana günlük ekmeğimi, kahvemi ve sigaramı sağlayabilirsin. Muhalefetteki siyasi partiler, bu insanlarla konuşmayı başaramamakta ve nasıl konuşacaklarını bilmemektedirler: onlara alay etmekte, ancak geçinmekte zorlanan insanlarla uğraştıklarını anlamamaktadırlar. Bu insanlar somut yanıtlar talep etmektedir; kurumsal reformlar, AB'ye katılım gibi vaatler istememektedirler.</p>\n<p>Demokrasi hakkında söylenen sözler kimse için yeterli değildir. Bu arada, Vučić sık sık halka hitap etmekte, köylere gitmekte (Lukaşenko gibi Belarus'ta) ve onların günlük sorunlarını çözmeyi vaat etmektedir (ve çoğu zaman bunu yapmaktadır). Zar zor geçinen insanlara, atık su veya yol sorunlarının yetkili makamlar tarafından çözülmesi gerektiğini açıklayamazsınız. Onlar için önemli olan, sorunların mümkün olan en kısa sürede çözülmesidir. Bu nedenle, Vučić'e oy vermektedirler; çünkü her zaman köylerinde bizzat ortaya çıkıp somut sorunları çözmelerine yardımcı olacağı umudu vardır.</p>\n<p>Entellektüeller, özellikle yazarlar, Sırbistan'daki değişime karşı bir diğer büyük engeldir. Çoğu hala 19. yüzyılda yaşamaktadır ve toplumda önemli bir rol aramaktadır. Siyasi alanda aktif bir rol oynamak istemekte ve insanlara ideolojiler yaratmak isteyenlerdir. İyi bir örnek, Milošević döneminde yazar ve başbakan olan Dobrica Ćosić'tir. Somut bir şey başaramadığı açıktır; ancak Milošević tarafından kendi amaçları için kullanılmıştır. Hatta muhalefet entelektüelleri bile eski ideolog rolüne geri dönmek istemektedir: muhalefetten bir şair arkadaşım, şairlerin değerli olduğu ve siyasi karar alma süreçlerine katıldığı zamanları özlediğini itiraf etti.</p>\n<p>Siyasi entelektüelin rolü artık geçerliliğini yitirmiştir ve bu zamanlar için nostaljik olmamalıyız. Sırp entelektüeller, uluslarını çok sevmektedirler, ancak onu oluşturan insanları değil; çünkü onları tanımamaktadırlar ve tanımak istememektedirler. Çok ünlü bir yazar, bana açıkça, rolünün romanlarını kullanarak insanları Kosova'ya gitmeye ve savaşa gitmeye motive etmek olduğunu, kendisinin ise çalışma odasında oturup onlar için yazdığını söyledi.</p>\n<p><strong>Miras alınan milliyetçilik</strong></p>\n<p>Gençler bir balonun içinde yaşamaktadır. Etraflarındaki dünyadan tamamen kopmuş olan bu gençler, kendileri hakkında nadiren eleştirel bir farkındalık geliştirmektedirler. Pasifler ve kabul görmediklerini hissediyorlar. Beşeri bilimler mezunları, zengin Batılıların çevrimiçi siparişleri veya yeni aldıkları buzdolaplarıyla ilgili sorunları olduğunda, onlara telefonla yanıt vererek, esasen Batılı şirketlerin hizmet merkezlerinde çalışmaktadırlar. Düşük maaşlarla tatmin olmuş görünmektedirler; çünkü her şey hayatta kalma meselesidir. Eğlence endüstrisi, bir haftalık deniz tatilinden, gerçekliği unutturan uyuşturuculara kadar ucuz eğlence sunmaktadır.</p>\n<p>Austro-Macar İmparatorluğu'nu veya Yugoslavya'yı tanımayan ve Sırbistan Cumhuriyeti'nde büyüyen ilk nesil, ülke genelindeki üniversitelere girmiştir. Ancak, gençlik krizinin nedenleri başka yerlerde, Yugoslavya veya Viyana'da değil, bulunmalıdır. Bu duraksama, çok yakın zamanda gençlerin büyük ölçüde Milošević'e ve onun diktatörlüğüne karşı çıktığı bir ülkede ne anlama gelmektedir? En büyük sorumluluk, tamamen tahrip olmuş olan eğitim sistemine aittir. Bir polis memuru, isminin gizli kalmasını isteyerek, son 20 yılda polisin, devlet üniversitelerinde öğrencilerin aldıkları diplomaları izlemeye başladığını itiraf etti. Bunların %40'ından fazlası satın alınmış veya rüşvetle elde edilmiştir. “O kadar çaresiziz ki ne yapacağımızı bilmiyoruz. Ülkenin üniversitelerinde düzeni sağlamak ve gerçek diplomaları sahte olanlardan ayırmak için tüm ülke polis gücü yeterli olmayacaktır,” diyor polis yetkilisi.</p>\n<p>İlköğretim, orta öğretimden daha da kötüdür. Sırbistan, yıllardır PISA (OECD'nin 15 yaşındaki çocukların okuryazarlık seviyesini değerlendirme programı) sıralamasında en alt sıralarda yer almaktadır. Sırp vatandaşlarının yarısından fazlası işlevsel olarak okuma yazma bilmemektedir; yani, bir gazete makalesi gibi orta düzeyde bir metni okuyup anlayamamaktadırlar. Muhalefet, bu nüfusun bu kesimiyle nasıl konuşacağını bilmemekte ve bu kesim, Vučić ve müttefiklerinin milliyetçi ve popülist söylemlerinin kolay avı olmaktadır.</p>\n<p>Bu şekilde, büyük bir sınıf ayrımı yeniden üretilmektedir. İyi ailelerden gelen, aynı zamanda yorgun ve motive olmaktan uzak olan gençler, topluca evlerini terk etmekte ve çoğunlukla Batı'ya gitmektedir; burada eğitimlerine devam edebilir, iş bulabilir ve tatmin edici bir sosyal rol edinebilirler. Sonuçta, Avusturya, Belgrad'dan 500 kilometreden daha az bir mesafededir. En yoksul olanlar kalmakta ve egemen sınıfların sağladığı değerler ve modeller temelinde hayatta kalmaya çalışmaktadırlar. Bunlar, yine 1990'ların milliyetçi modelleridir. O zamandan beri, Sırp toplumu sürekli sarsıntılara, şiddete ve sözlü hoşgörüsüzlüğe maruz kalmıştır; bu durum, yalnızca genç nesilden daha fazlasını etkilemektedir. Eski diktatör Milošević'in milliyetçi söylemi, kamu söyleminin her seviyesinde hala duyulmaktadır.</p>\n<p>1990'lardan miras alınan milliyetçi ideolojiler, ülkenin son Balkan savaşlarının sona ermesinden bu yana kucakladığı neoliberalizmin tipik değerleriyle tamamlanmaktadır: rekabet, en zayıflara karşı küçümseme ve her ne pahasına olursa olsun zenginleşme. Bu iki model, görünüşte birbirine zıt olsalar da, aslında tutarlıdır. Sırp gençliği, ulusal üstünlüğün savunulması ve yüceltilmesi ile sosyal düzeyde zenginlik ve başarı arayışının birleştiği bir tür şizofrenik balonun içinde yaşamaktadır. Ülkenin mutlak hakimi Aleksandar Vučić, bu çelişkileri uzlaştırmayı başarmıştır; çünkü ülkenin kamu yaşamı üzerinde tam kontrol sahibidir.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Bu metin, 6-7 Eylül 2023 tarihlerinde Litvanya'nın Nida kentinde, Kurşun Kumsalı Tarih Müzesi'nde gerçekleştirilen Nida Forumu'nda verilen bir konuşmaya dayanmaktadır. Forum, Thomas Mann Kültür Merkezi tarafından düzenlenmektedir.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong>, Sırp-İtalyan gazeteci, deneme yazarı, yazar, muhabir ve akademik araştırmacıdır. 2007 yılından beri Sırbistan'da yaşamaktadır ve Novi Sad Üniversitesi Felsefe Fakültesi'nde İtalyan dili ve edebiyatı yardımcı profesörü olarak çalışmaktadır. Roma'daki La Sapienza Üniversitesi'nden doktora derecesine sahiptir. Gazetecilik çalışmaları, kültürlerin buluştuğu ve bazen ulusların çatıştığı ülkeler üzerine odaklanmaktadır.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:52:37.369",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Sırbistan, Doğu ve Batı arasındaki jeopolitik konumu ile iyi bilinir hale gelmiştir. Buna rağmen, ülkenin toplumunun her seviyesinde keskin bölünmeler de mevcuttur. Belgrad, neoliberal bir modeli hevesle benimsemişken, aynı zamanda geleneksel değerlerin savunucusu olarak rolünü de teşvik etmektedir. Bu tür çelişkilerin etkileri Sırbistan genelinde görülebilmektedir.</I>\n<br><br>\nSırbistan, çelişkilerle dolu bir ülkedir. Avrupa Birliği'ne çok yakın, aslında Avrupa'nın tam merkezinde, ancak aynı zamanda ondan çok uzaktır. Sırp işçi göçmenler her zaman Batı Avrupa'yı göç için bir hedef olarak seçmişlerdir, ancak ulusun kalbi Doğu'da atmakta, Rusya ile kültürel ve duygusal bir bağ bulunmaktadır. Sırbistan'da, AB'ye katılmak daha çok ulusal ve sosyal prestij meselesidir - zengin ve düzenli ülkelerden oluşan bir kulübe katılmak - bir gereklilikten ziyade. Aksine, AB tarafından belirlenen birçok kural, AB adayları için bir engel ve zorluk olarak görülmektedir.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"tr",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:52:37.371",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Waarom Servië een land van tegenstellingen is",
                key:"uid": string:"19a2d100-a874-4008-aeb9-df937278fd07",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Het moet gezegd worden dat Brussel, vooral in de afgelopen jaren, niet veel heeft gedaan voor zijn populariteit in Servië. De EU is niet alleen Servië's belangrijkste handelspartner, maar ook de grootste donor, met vier miljard euro gegeven sinds 2000, vergeleken met 31,4 miljoen euro van China op de tweede plaats. Wat Rusland betreft, zijn er geen echte gegevens over het onderwerp, maar Moskou staat zelfs niet in de top tien van grootste donoren. Desondanks geloven gewone Serviërs dat het Rusland is dat Servië het meest helpt, ook financieel.</p>\n<p><strong>Het Vučić-fenomeen </strong></p>\n<p>Er is een andere, puur Servische, tegenstrijdigheid: de heersende politieke klasse, geleid door president Aleksandar Vučić, bevordert een diep neoliberaal binnenlands beleid terwijl het zich tegelijkertijd aan het publiek presenteert als een zeer verantwoordelijke politieke klasse, die zich inspant om de Servische natie te behouden en voor het publiek te zorgen. Op deze manier lijkt Vučić op de Wit-Russische Alyaksandr Loekasjenka, maar dan iemand die nationale activa niet verdedigt en in plaats daarvan alles verkoopt wat hij kan. Bijvoorbeeld, hij is bereid om heel centraal Servië te verkopen aan het multinationale Rio Tinto voor lithiumextractie.</p>\n<p>Vučić's partij is sinds 2012 aan de macht, twaalf lange jaren waarin de president een buitengewoon sterk en zeer stabiel politiek systeem heeft opgebouwd. Vučić werd de absolute meester van Servië op een moment dat het Westen (vooral de VS en Angela Merkel's Duitsland) teleurgesteld raakte in de zittende Boris Tadić, die schuldig was aan het niet oplossen van de Kosovo-kwestie en die niet de sterke steun van de kiezers had. Op dat moment was de enige echte alternatieve optie de Radicale Partij van de oorlogsmisdadiger Vojislav Šešelj. Dankzij het politieke werk van westerse diplomaten verlieten Tomislav Nikolić en Aleksandar Vučić de Radikalen en richtten de Servische Progressieve Partij, SNS, op, op basis waarvan ze de presidentsverkiezingen van 2012 wonnen. Nikolić werd president, maar achter hem regeerde Vučić, die het Westen beloofde dat hij de Kosovo-kwestie zou oplossen.</p>\n<p>Vučić werd formeel president in 2017, maar de facto is hij sinds 2012 de machtigste man in de Servische politiek. Onder Slobodan Milošević was Vučić minister van informatie en een van de architecten van de etno-nationalistische propaganda van die jaren. Jaren van balanceren tussen het Westen en de eisen van Rusland en China volgden, voordat er eindelijk een verzoeningsakkoord werd bereikt in de vorm van de overeenkomst die in Brussel werd ondertekend met de Kosovo-Albanese vertegenwoordigers. Gedurende deze jaren van heerschappij werd Vučić steeds sterker totdat hij de absolute meester van Servië werd. Dit werd mogelijk gemaakt door de SNS-machine, een partij met een sterke hiërarchische structuur met Vučić aan de top. Elke functie in de overheid is gereserveerd voor degenen die extra stemmen naar de coalitie-regering brengen (waaronder ook de socialisten van Ivica Dačić, de langstzittende politicus ooit in de landen van het voormalige Joegoslavië).</p>\n<p>Elke staatsinstelling, van ziekenhuizen tot universiteiten, wordt strikt gecontroleerd door de partij en volgt de ijzeren logica van absolutisme. De hoofden van bedrijven worden benoemd door de SNS-leiding en kunnen optreden als absolute heersers in de instelling die ze controleren. In feite zijn ze zelf kleine “Vučićs”. De oppositiepartijen blijven met kruimels achter, net als de faculteiten geesteswetenschappen, maar er verandert niets fundamenteels. Deze leiders nemen ook de logica van absolute heerschappij over en verschillen niet van Vučić en “zijn mensen” (de faculteit waar ik werk heeft al 18 jaar dezelfde decaan. Ik heb dit nergens gezien, niet in de Centraal-Aziatische landen, niet in Rusland en niet in Wit-Rusland).</p>\n<p>Intellectuelen en universiteitsprofessoren zijn stil en, volgens een corporatistische logica die lijkt op die welke door Mussolini in Italië in de jaren dertig werd gepromoot, nemen ze deel aan het systeem van bestuur en ontvangen ze geld van de staat via onderzoeksprojecten en staatsfinanciering, zolang ze de regering niet in de weg staan. Ondertussen moet wie de regering obstructeert vertrekken, met de bureaucratische machine die zijn onheilspellende schaduw over hen werpt. De meeste dissidenten – zelfs degenen die simpelweg weigeren deel te nemen aan dit systeem van bestuur – emigreren stilletjes naar het buitenland, naar het Westen.</p>\n<p><strong>Happy en Pink</strong></p>\n<p>Ondertussen is de heersende klasse enorm verrijkt door corruptie en deals met westerse en oosterse partners, zoals de concessie van de luchthaven van Belgrado aan het Franse bedrijf Vinci; de bouw van de elitewijk Belgrado-aan-de-Water (<em>Beograd na vodi</em>) door een bedrijf uit de Verenigde Arabische Emiraten; en het contract voor de hogesnelheidslijn Belgrado-Boedapest met Chinese en Russische bedrijven. Dit zijn slechts enkele van de deals die zijn gemaakt met buitenlandse zakenlieden, die zijn gevolgd door een reeks oplichtingen. Contracten met buitenlandse bedrijven zijn vaak staatsgeheimen, dus het is niet bekend wat de buitenlandse schuld van Servië werkelijk is. Een voorbeeld betreft de Fiat-autogroep, die indrukwekkende staatsfinanciering ontving om een van zijn fabrieken naar de Servische stad Kragujevac te verplaatsen. Om deze reden heeft het Westen (vooral de EU) Vučić bekritiseerd en hem een autocraat genoemd, maar vooralsnog heeft het geen plannen om zijn politieke steun in te trekken.</p>\n<p>Waarom geniet de president nog steeds de sympathie van de meerderheid van de Servische bevolking? Institutionele controle en cliëntelisme zijn cruciaal, maar nog belangrijker is de rol van de media, in het bijzonder de twee private tv-zenders \"Pink\" en \"Happy\", die de kiezerssteun voor de heersende partij en Vučić waarborgen. De journalist en politieke analist Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">wijst erop</a> dat in Servië de rol van de staatsomroep RTS nooit cruciaal is geweest in het bereiken en reproduceren van consensus. Het model van private televisie als de belangrijkste motor van propaganda is al zo ver terug als Milošević gepromoot, omdat het kritiek van de oppositie en internationale organisaties vermijdt.</p>\n<p>De staatsomroep blijft relatief vrij en dit hindert de heersende klasse niet, aangezien de bevolking voornamelijk andere omroepen volgt die de massa's aantrekken dankzij het wijdverbreide gebruik van parafernalia zoals realityshows. De belangrijkste private tv-zenders zijn Pink, eigendom van de tycoon Željko Mitrović (die ook muzikant, industrieel, drone-maker, uitvinder en cocaïneverslaafde is), en Happy, oorspronkelijk een kinder-tv-zender, die illegaal is veranderd in een zeer krachtig politiek propagandamiddel. De directeur van Happy is de journalist Milomir Marić, en zijn reguliere gast en commentator is de oorlogsmisdadiger en parlementslid Vojislav Šešelj. Het regeringsteam gebruikt Happy en Pink om zijn monologen te verspreiden, en vanuit de Belgrado-studio's van de twee omroepen valt Vučić regelmatig de kleine oppositiemedia aan en discrediteert hij politieke tegenstanders. Happy en Pink zijn de meest bekeken tv-stations in steden en dorpen, maar naast hen zijn er tientallen private omroepen die onder controle staan van het staatsbedrijf Telekom Srbija, dat geleidelijk zijn controle over de ether uitbreidt.</p>\n<p>De verschillen tussen stedelijk en landelijk Servië zijn dramatisch, zowel economisch als cultureel. Deze zenders dringen door waar armoede en gebrek aan kennis heersen. Ongeveer 6,9 procent van de Servische bevolking leeft in absolute armoede, terwijl 29,8 procent zich in een situatie bevindt die als ernstig wordt gedefinieerd, op de rand van armoede en risico op sociale uitsluiting (d.w.z. deze mensen komen nauwelijks rond). Dit zijn zeer hoge cijfers, vooral gezien het feit dat het gemiddelde salaris (februari 2023) in Servië slechts rond de 600 euro per maand is en de inflatie 16 procent bedraagt. Servië is een van de armste landen in Europa en zijn bevolking geeft bijna alles wat ze verdient uit aan voedsel. Een echte middenklasse bestaat alleen in Novi Sad en Belgrado. De oppositie heeft twee televisiezenders, N1 en Nova S, eigendom van het in de VS gevestigde United Media, die alleen via het SBB-internetplatform uitzenden: dit betekent dat de meerderheid van de bevolking geen toegang heeft tot deze zenders.</p>\n<p><strong>Bronnen van verandering of instabiliteit?</strong></p>\n<p>Vojvodina is een multi-etnische regio van Servië met maar liefst 28 nationaliteiten, veel talen en veel culturen. De Joegoslavische grondwet van 1974 verleende de provincie autonomie tijdens het vorige tijdperk. In de jaren negentig schafte Milošević de autonomie af, en pas in 2001, toen de zogenaamde \"Omnibuswet\" werd aangenomen, werd de unieke status van het gebied hersteld. Deze bestaat echter alleen op papier. Servië is nog steeds een sterk gecentraliseerd land, waarbij alle beslissingen uitsluitend in Belgrado worden genomen.</p>\n<p>Vojvodina wordt beschouwd als de rijkste regio van Servië, hoewel het deze status in wezen verliest. Lokale Hongaren, vooral jonge Hongaren, verhuizen naar Hongarije om te studeren en te werken. De lokale Roemenen zijn bijna verdwenen uit Banat (de Roemeense naam voor de regio) en andere nationaliteiten leven op hun eigen grond, maar spelen op politiek en institutioneel niveau geen rol in de Republiek Servië. Volgens de historicus Boris Mašić is het proces van “Saintsavization” [verwijzend naar Sint Sava, de patroonheilige van de Servisch-Orthodoxe Kerk, wiens cultus een belangrijk onderdeel is van het idee van een Groot-Servië] en het proces van “Servianization” nu aan de gang in Vojvodina. De regionale hoofdstad, Novi Sad, ondergaat een ongekende “urbicide”. Er wordt overal gebouwd waar mogelijk, zelfs waar het niet zou moeten, en milieuprotesten worden met geweld onderdrukt.</p>\n<p>Er zijn echter nog steeds enkele goede dingen. Bijvoorbeeld, de regionale Radio Televisie Vojvodina (RT Vojvodina) behoudt een meertalige structuur en veel andere omroepen (bijv. de regionale RTV Koper uit Slovenië) bezoeken vaak het hoofdkantoor van RT Vojvodina om van haar te leren hoe meertalige televisie te creëren.</p>\n<p>Zal de oppositie in staat zijn om voort te bouwen op het succes van de maandlange demonstraties en een politieke alternatieve optie voor Vučić te creëren? Het is onwaarschijnlijk dat dit zal gebeuren. In feite is er een gebrek aan persoonlijkheden met hoge ethische waarden die de partijen die zich tegen Vučić verzetten, kunnen verenigen. Deze groepen zijn diep verdeeld onder elkaar. Aan de rechterkant zijn Boško Obradović en zijn bewegingen <em>Dveri</em> (Deuren) en <em>Zavetniki</em> (Belijders), die pleiten voor een nationalistisch beleid dat waardig is aan de Italiaanse Fascistische Partij van het begin van de jaren dertig. Aan de linkerkant zijn er ecologische bewegingen en burgerorganisaties die geen gemeenschappelijke taal vinden en niet verenigd zijn door een politiek platform.</p>\n<p>De oppositie hoopt dat het Westen een alternatief voor Vučić zal vinden, en dit zou in de toekomst kunnen gebeuren, maar er is een gevaar dat de nieuwe president, wie hij of zij ook mag zijn, de belangen van buitenlanders in het land zal vertegenwoordigen in plaats van het Servische volk. De staat is dan Vučić zelf, de enige politicus met concrete ervaring in bestuur. Dit werd aangetoond door het recente bezoek van de Duitse kanselier Olaf Scholz aan Belgrado eind juni 2024. Scholz arriveerde onverwachts in Servië om Vučić te overtuigen lithiummijnen te openen in het midden van Servië, in een gebied dat (vroeger) een natuurreservaat was. Drie jaar geleden protesteerden de Serviërs al tegen de opening van deze mijnen door het multinationale Rio Tinto. Hoewel de president beloofde dat de mijnen niet geopend zouden worden, dwong druk van het Westen Vučić om van gedachten te veranderen. De bevolking protesteert opnieuw, en de pro-Europese oppositie voelt zich belachelijk gemaakt en beroofd van de steun van Brussel in haar strijd tegen de Vučić-autocratie. Tegelijkertijd verliest de bevolking geleidelijk het vertrouwen in het Europese integratieproject.</p>\n<p>Ondertussen blijft het Kremlin de situatie uitbuiten om instabiliteit op de Balkan te creëren. De Russische ambassadeur in Belgrado, Alexander Bochan-Harchenko, doet regelmatig uitspraken aan de pro-regerings Servische pers en beschuldigt het Westen ervan clashes en demonstraties in Kosovo en Metohija te organiseren om een echte \"Servische Lente\" uit te lokken.</p>\n<p>Dit is een duidelijk signaal voor Vučić: Rusland staat aan jouw kant en als jij ook aan onze kant staat, zullen wij jou verdedigen. Om verder te balanceren tussen Oost en West, keert Vučić terug naar de oude en effectieve politiek van nationalisme en Kosovo. Wanneer er institutionele problemen zijn, veroorzaakt de Servische president een reeks protesten in Kosovska Mitrovica. Dan worden er nieuwe problemen gecreëerd en nieuwe spanningen kunstmatig afgezwakt. Echter, met vuur spelen brengt altijd risico's met zich mee: een heropleving van nationalistisch extremisme in de regio kan niet worden uitgesloten. Geweld zou kunnen uitbreken in Kosovo en Metohija, en dan de grenzen van Servië overschrijden en zelfs een explosie in Bosnië en Herzegovina veroorzaken, een etnisch verdeelde en institutioneel disfunctionele staat.</p>\n<p>Tot nu toe is het Vučić gelukt om zich te positioneren als de garant van de Dayton-overeenkomst en van de integriteit van de Federatie van Bosnië en Herzegovina, maar er is niets dat zegt dat hij op een dag niet meer in staat zal zijn om de situatie onder controle te houden en het geweld te bedwingen. Het Kremlin wacht gewoon op zo'n kans om eindelijk de Balkan binnen te dringen en chaos in Europa te veroorzaken.</p>\n<p><strong>Obstakels voor verandering</strong></p>\n<p>Om dit complexe en zeer interessante land beter te begrijpen, moeten we ons richten op de mensen en hun dagelijks leven. Zoals eerder vermeld, is er een enorme kloof tussen Serviërs die in steden wonen en Serviërs die in kleine steden en landelijke gebieden wonen. In de steden is de Servische samenleving vrij schizofreen: ze zoekt een westers, neoliberaal levensmodel, gericht op de zoektocht naar persoonlijke rijkdom, terwijl ze tegelijkertijd de traditionele nationalistische waarden van de 19e eeuw wil handhaven. In dit opzicht is de Servische samenleving in elk opzicht identiek aan de Russische samenleving: egoïstisch en hebzuchtig naar rijkdom, maar bereid om jonge (arme) mensen naar de oorlog te sturen om nationale waarden te verdedigen en vijanden te straffen. Ondertussen heersen armoede en totale onwetendheid op het Servische platteland.</p>\n<p>Om je een idee te geven van de situatie, hier zijn enkele cijfers: in een land met net iets minder dan vijf miljoen inwoners zijn er ongeveer 700.000 mensen <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">zonder tanden</a>. Uit noodzaak, niet uit opportunisme, begrijpen deze mensen politiek als een contract met de momenteel dominante klassen: ik geef je een stem, jij geeft me een baan; je kunt stelen en rijk worden, maar je kunt me mijn dagelijkse brood, koffie en sigaretten geven. De politieke partijen in de oppositie kunnen en weten niet hoe ze met deze mensen moeten praten: ze maken zich belachelijk, maar ze begrijpen niet dat ze te maken hebben met mensen die nauwelijks rondkomen. Deze mensen eisen concrete antwoorden, geen beloften van institutionele hervormingen, EU-toetreding enzovoort.</p>\n<p>Woorden over democratie zijn voor niemand genoeg. Vučić spreekt ondertussen vaak tot het volk, gaat naar de dorpen (zoals Loekasjenka in Wit-Rusland) en belooft hun dagelijkse problemen op te lossen (en doet dat vaak). Je legt mensen die nauwelijks rondkomen niet uit dat riolering of wegproblemen voor de bevoegde autoriteiten zijn om op te lossen. Wat voor hen telt, is dat de problemen zo snel mogelijk worden opgelost. Daarom stemmen ze op Vučić, omdat er altijd de hoop is dat hij persoonlijk in hun dorpen zal verschijnen en hen zal helpen specifieke problemen op te lossen.</p>\n<p>Intellectuelen, vooral schrijvers, zijn een ander groot obstakel voor verandering in Servië. De meesten van hen leven nog steeds in de 19e eeuw en zoeken naar een significante rol in de samenleving. Ze zouden graag een actieve rol spelen in de politieke sfeer en ze zouden nog steeds de mensen willen zijn die ideologieën voor mensen creëren. Een goed voorbeeld is Dobrica Ćosić, die schrijver en premier was onder Milošević. Het is duidelijk dat hij niets concreets heeft bereikt, maar slechts door Milošević voor zijn eigen doeleinden werd gebruikt. Zelfs oppositie-intellectuelen zouden graag terugkeren naar hun oude rol als ideologen: een poëetvriend van mij (van de oppositie) bekende me onlangs dat hij nostalgisch was naar de tijd waarin dichters gewaardeerd werden en deelnamen aan politieke besluitvorming.</p>\n<p>De rol van de politieke intellectueel is nu verouderd, en we moeten niet nostalgisch zijn naar die tijden. Servische intellectuelen houden heel veel van hun natie, maar niet van de mensen die het vormen, omdat ze hen niet kennen en niet willen kennen. Een zeer beroemde schrijver vertelde me eerlijk dat zijn rol is om zijn romans te gebruiken om mensen te motiveren naar Kosovo te gaan en oorlog te voeren, terwijl hij in zijn studeerkamer zit en voor hen schrijft.</p>\n<p><strong>Geërfd nationalisme</strong></p>\n<p>Jonge mensen leven in een bubbel. Volledig losgekoppeld van de wereld om hen heen, ontwikkelen ze zelden een kritisch bewustzijn van zichzelf. Ze zijn passief en voelen zich niet geaccepteerd. Afgestudeerden in de geesteswetenschappen werken voornamelijk in de servicecentra van westerse bedrijven, waar ze telefoontjes beantwoorden van rijke westerlingen wanneer ze problemen hebben met een online bestelling of een koelkast die ze net hebben gekocht. Ze lijken tevreden te zijn met lage salarissen, omdat het allemaal om overleven draait. De entertainmentindustrie biedt goedkope vermaak, van een week durende vakantie aan zee tot drugs die je helpen de realiteit te vergeten.</p>\n<p>De eerste generatie die noch het Oostenrijks-Hongaarse Rijk noch Joegoslavië heeft gekend, en die is opgegroeid in de Republiek Servië, is al aan universiteiten in het hele land begonnen. De oorzaken van de jeugdcrisis moeten echter elders worden gezocht, niet in Joegoslavië of Wenen. Wat betekent deze stagnatie eigenlijk in een land waar, tot zeer recent, jonge mensen grotendeels tegen Milošević en zijn dictatuur waren? De grootste verantwoordelijkheid ligt bij het schoolsysteem dat volledig verwoest is. Een politieagent, die anoniem wil blijven, bekende me dat de politie de afgelopen 20 jaar is begonnen met het controleren van de diploma's die studenten aan openbare universiteiten hebben behaald. Meer dan 40 procent van hen is gekocht of verkregen met omkoping. “We zijn zo wanhopig dat we niet weten wat we moeten doen. De hele politie van het land zou niet genoeg zijn om orde te scheppen in de universiteiten van het land en om echte diploma's van valse te onderscheiden,\" zegt de politiefunctionaris.</p>\n<p>Het basisonderwijs is zelfs slechter dan het secundair onderwijs. Servië staat al jarenlang onderaan de PISA (het OESO-programma voor het beoordelen van het leesniveau van 15-jarigen) ranglijsten. Meer dan de helft van de Servische burgers is functioneel analfabeet, d.w.z. ze kunnen een tekst van gematigde complexiteit, zoals een krantenartikel, niet lezen en begrijpen. De oppositie weet niet hoe ze met dit deel van de bevolking moet praten, dat een gemakkelijke prooi is voor de nationalistische en populistische uitspraken van Vučić en zijn bondgenoten.</p>\n<p>Op deze manier wordt een enorme klassenkloof gereproduceerd. Jonge mensen uit goede gezinnen, die ook moe en ongemotiveerd zijn, verlaten massaal hun huizen en gaan ergens anders heen, voornamelijk naar het Westen, waar ze hun opleiding kunnen voortzetten, werk kunnen vinden en een bevredigende sociale rol kunnen vervullen. Tenslotte ligt Oostenrijk op minder dan 500 kilometer van Belgrado. De armsten blijven en overleven zo goed als ze kunnen op basis van de waarden en modellen die door de dominante klassen worden geboden. Dit zijn opnieuw de nationalistische modellen van de jaren negentig. Het is waar dat de Servische samenleving sindsdien is onderworpen aan constante convulsies, geweld en verbale intolerantie, die meer lijken te zijn geïnspireerd door meer dan alleen de jongere generatie. De nationalistische retoriek van de voormalige dictator Milošević is nog steeds op alle niveaus van het publieke discours te horen.</p>\n<p>De nationalistische ideologieën die zijn geërfd uit de jaren negentig worden aangevuld met de typische waarden van het neoliberalisme, dat het land sinds het einde van de laatste Balkanoorlogen met open armen heeft omarmd: concurrentie, minachting voor de zwaksten, en verrijking tegen elke prijs. Deze twee modellen, hoewel schijnbaar tegenstrijdig, zijn in feite coherent. De Servische jeugd leeft in een soort schizofrene bubbel waar de verdediging en glorificatie van nationale superioriteit samenkomen en samensmelten met de zoektocht naar rijkdom en succes op sociaal niveau. De absolute meester van het land, Aleksandar Vučić, is erin geslaagd deze tegenstrijdigheden te verzoenen, omdat hij de volledige controle heeft over het publieke leven van het land.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Deze tekst is gebaseerd op een lezing die werd gegeven op The Nida Forum dat plaatsvond op 6-7 september in Nida, Litouwen, in het Museum voor de Geschiedenis van de Koerse Schoorwal. Het forum wordt georganiseerd door het Thomas Mann Cultureel Centrum.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> is een Servisch-Italiaanse journalist, essayist, schrijver, verslaggever en academisch onderzoeker. Sinds 2007 woont hij in Servië en werkt hij als assistent-professor Italiaanse taal en literatuur aan de Faculteit der Filosofie van de Universiteit van Novi Sad. Hij heeft een PhD van de Universiteit La Sapienza in Rome. Zijn journalistieke werk richt zich op landen waar culturen elkaar ontmoeten en soms naties botsen.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:52:30.624",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Servië is bekend geworden om zijn geopolitieke positie tussen Oost en West. Ondanks dit bestaan er scherpe verdeeldheid op elk niveau van de samenleving van het land. Terwijl Belgrado een neoliberaal model met enthousiasme heeft omarmd, bevordert het nog steeds zijn rol als verdediger van traditionele waarden. De effecten van dergelijke tegenstrijdigheden zijn door heel Servië te zien.</I>\n<br><br>\nServië is een land van tegenstrijdigheden. Het ligt heel dicht bij de Europese Unie, in feite bijna in het centrum van Europa, maar tegelijkertijd is het er heel ver van verwijderd. Servische arbeidsmigranten hebben altijd voor West-Europa gekozen als bestemming voor emigratie, maar het hart van de natie klopt in het Oosten, met een culturele en sentimentele band met Rusland. In Servië is toetreding tot de EU meer een kwestie van nationale en sociale prestige – toetreden tot een club van rijke en goed georganiseerde landen – dan een noodzaak. Integendeel, veel van de regels die door de EU zijn vastgesteld, worden gezien als een obstakel en een belemmering voor EU-kandidaten.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"nl",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:52:30.626",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Zašto je Srbija zemlja kontradikcija",
                key:"uid": string:"265e77c9-ac18-4f15-8e14-77094ed88492",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": null:null,
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-17T07:24:45.473",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": null:null,
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"sr",
                key:"updatedAt": null:null,
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Por que a Sérvia é um país de contradições",
                key:"uid": string:"350336c9-a1b3-47b7-8c1a-c0cff6f97795",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Deve-se dizer que Bruxelas, especialmente nos últimos anos, não fez muito por sua popularidade na Sérvia. A UE não é apenas o principal parceiro comercial da Sérvia, mas também seu maior doador, com quatro bilhões de euros dados desde 2000, em comparação com 31,4 milhões de euros da China, que ocupa o segundo lugar. No que diz respeito à Rússia, não há dados reais sobre o assunto, mas Moscovo não está nem mesmo entre os dez maiores doadores. No entanto, os sérvios comuns acreditam que é a Rússia que ajuda a Sérvia mais, inclusive financeiramente.</p>\n<p><strong>O fenômeno Vučić</strong></p>\n<p>Há outra contradição, puramente sérvia: a classe política dominante, liderada pelo presidente Aleksandar Vučić, promove uma política interna profundamente neoliberal enquanto ao mesmo tempo consegue se apresentar ao público como uma classe política muito responsável, esforçando-se para preservar a nação sérvia e cuidar do público. Dessa forma, Vučić é semelhante ao Alyaksandr Lukashenka da Bielorrússia, mas um que não defende os ativos nacionais e, em vez disso, vende tudo o que pode. Por exemplo, ele está preparado para vender toda a Sérvia central para a multinacional Rio Tinto para a extração de lítio.</p>\n<p>O partido de Vučić está no poder desde 2012, doze longos anos em que o presidente construiu um sistema político extraordinariamente forte e muito estável. Vučić se tornou o mestre absoluto da Sérvia em um momento em que o Ocidente (acima de tudo, os EUA e a Alemanha de Angela Merkel) se decepcionou com o então presidente Boris Tadić, que foi culpado por não resolver a questão do Kosovo e que não tinha o forte apoio do eleitorado. Naquela época, a única alternativa real era o Partido Radical do criminoso de guerra Vojislav Šešelj. Graças ao trabalho político dos diplomatas ocidentais, Tomislav Nikolić e Aleksandar Vučić deixaram os Radicais e fundaram o Partido Progressista Sérvio, SNS, com o qual venceram as eleições presidenciais de 2012. Nikolić se tornou presidente, mas por trás dele Vučić governava, prometendo ao Ocidente que resolveria a questão do Kosovo.</p>\n<p>Vučić tornou-se formalmente presidente em 2017, mas de fato ele tem sido o homem mais poderoso da política sérvia desde 2012. Sob Slobodan Milošević, Vučić foi ministro da informação e um dos arquitetos da propaganda etno-nacionalista daquelas anos. Anos de equilíbrio entre o Ocidente e as demandas da Rússia e da China se seguiram, antes que um acordo de reconciliação fosse finalmente alcançado na forma do acordo assinado em Bruxelas com os representantes albaneses do Kosovo. Durante esses anos de governo, Vučić se fortaleceu cada vez mais até se tornar o mestre absoluto da Sérvia. Isso foi possível graças à máquina do SNS, um partido com uma estrutura hierárquica forte, com Vučić no topo. Cada cargo no serviço público é reservado para aqueles que trazem votos adicionais para o governo da coalizão (que também inclui os socialistas de Ivica Dačić, o político mais antigo em atividade nos países da antiga Jugoslávia).</p>\n<p>Cada instituição estatal, de hospitais a universidades, é rigidamente controlada pelo partido e segue a lógica de absolutismo. Os chefes de empresas são nomeados pela liderança do SNS e podem agir como governantes absolutos na instituição que controlam. Na verdade, eles são pequenos “Vučićs” eles mesmos. Os partidos de oposição ficam com migalhas, muito parecido com as faculdades de humanidades, mas nada muda fundamentalmente. Esses líderes também adotam a lógica do governo absoluto e não são diferentes de Vučić e “seu povo” (a faculdade onde trabalho tem o mesmo reitor há 18 anos. Não vi isso em lugar nenhum, nem nos países da Ásia Central, nem na Rússia e nem na Bielorrússia).</p>\n<p>Intelectuais e professores universitários estão em silêncio e, seguindo uma lógica corporativista semelhante àquela promovida por Mussolini na Itália na década de 1930, participam do sistema de governo e recebem dinheiro do estado através de projetos de pesquisa e financiamento estatal, desde que não interfiram no governo. Enquanto isso, quem obstrui o governo deve sair, com a máquina burocrática lançando sua sombra ominosa sobre eles. A maioria dos dissidentes – mesmo aqueles que simplesmente se recusam a participar deste sistema de governo – emigra silenciosamente para o exterior, para o Ocidente.</p>\n<p><strong>Happy e Pink</strong></p>\n<p>Enquanto isso, a classe dominante foi enormemente enriquecida pela corrupção e acordos com parceiros ocidentais e orientais, como a concessão do aeroporto de Belgrado à empresa francesa Vinci; a construção do elitista bairro Belgrado-à-Beira-d'Água (<em>Beograd na vodi</em>) por uma empresa dos Emirados Árabes Unidos; e o contrato de alta velocidade ferroviária Belgrado-Budapeste com empresas chinesas e russas. Estes são apenas alguns dos acordos feitos com empresários estrangeiros, que foram seguidos por uma série de fraudes. Os contratos com empresas estrangeiras são frequentemente segredos de estado, então não se sabe qual é realmente a dívida externa da Sérvia. Um exemplo envolve o grupo da indústria automobilística Fiat, que recebeu um financiamento estatal impressionante para realocar uma de suas fábricas para a cidade sérvia de Kragujevac. Por essa razão, o Ocidente (especialmente a UE) criticou Vučić e o chamou de autocrata, mas pelo menos por enquanto não tem intenção de retirar seu apoio político.</p>\n<p>Por que o presidente ainda desfruta da simpatia da maioria da população sérvia? O controle institucional e o clientelismo são fundamentais, mas ainda mais importante é o papel da mídia, em particular os dois canais de TV privados \"Pink\" e \"Happy\", que garantem o apoio dos eleitores ao partido governante e a Vučić. O jornalista e analista político Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">aponta</a> que na Sérvia, o papel da RTS estatal nunca foi crucial na obtenção e reprodução do consenso. O modelo de televisão privada como o principal motor da propaganda foi promovido desde os tempos de Milošević, pois evita críticas da oposição e de organizações internacionais.</p>\n<p>A televisão estatal permanece relativamente livre e isso não atrapalha a classe dominante, já que a população segue principalmente outros canais que atraem as massas graças ao uso generalizado de parafernálias como reality shows. Os principais canais de TV privados são Pink, de propriedade do magnata Željko Mitrović (que é músico, industrial, fabricante de drones, inventor e viciado em cocaína), e Happy, originalmente um canal de TV infantil, que se transformou ilicitamente em uma poderosa ferramenta de propaganda política. O diretor do Happy é o jornalista Milomir Marić, e seu convidado e comentarista regular é o criminoso de guerra e deputado Vojislav Šešelj. A equipe do governo usa Happy e Pink para disseminar seus monólogos, e dos estúdios de Belgrado dos dois canais, Vučić ataca regularmente a pequena mídia de oposição e desacredita os oponentes políticos. Happy e Pink são as estações de TV mais assistidas em cidades e vilarejos, mas além delas há dezenas de emissoras privadas controladas pela empresa estatal de telecomunicações Telekom Srbija, que está gradualmente expandindo seu controle sobre as ondas de rádio.</p>\n<p>As diferenças entre a Sérvia urbana e rural são dramáticas, tanto econômica quanto culturalmente. Esses canais penetram onde a pobreza e a falta de conhecimento prevalecem. Cerca de 6,9 por cento da população sérvia vive em pobreza absoluta, enquanto 29,8 por cento estão em uma situação definida como severa, à beira da pobreza e em risco de exclusão social (ou seja, essas pessoas mal conseguem se sustentar). Esses são números muito altos, especialmente considerando que o salário médio (fevereiro de 2023) na Sérvia é de apenas cerca de 600 euros por mês e a inflação é de 16 por cento. A Sérvia é um dos países mais pobres da Europa e sua população gasta quase tudo o que ganha em comida. Uma verdadeira classe média existe apenas em Novi Sad e Belgrado. A oposição tem dois canais de televisão, N1 e Nova S, de propriedade da United Media, com sede nos EUA, que só transmitem pela plataforma de internet SBB: isso significa que a maioria da população não tem acesso a esses canais.</p>\n<p><strong>Fontes de mudança ou instabilidade?</strong></p>\n<p>A Voivodina é uma região multiétnica da Sérvia com até 28 nacionalidades, muitas línguas e muitas culturas. A constituição iugoslava de 1974 concedeu à província autonomia durante a era anterior. Na década de 1990, Milošević aboliu sua autonomia, e foi apenas em 2001, quando a chamada \"Lei Omnibus\" foi adotada, que o status único da área foi restaurado. No entanto, isso existe apenas no papel. A Sérvia ainda é um país altamente centralizado, com todas as decisões sendo tomadas exclusivamente em Belgrado.</p>\n<p>A Voivodina é considerada a região mais rica da Sérvia, embora esteja essencialmente perdendo esse status. Os húngaros locais, especialmente os jovens húngaros, estão se mudando para a Hungria para estudar e trabalhar. Os romenos locais quase desapareceram do Banato (o nome romeno para a região) e outras nacionalidades vivem em suas próprias terras, mas não desempenham nenhum papel no nível político e institucional da República da Sérvia. De acordo com o historiador Boris Mašić, o processo de “santificação” [referindo-se a São Sava, o santo padroeiro da Igreja Ortodoxa Sérvia, cujo culto é uma parte importante da ideia de uma Grande Sérvia] e o processo de “serbianização” estão agora em andamento na Voivodina. A capital regional, Novi Sad, está passando por um “urbicídio” sem precedentes. A construção está ocorrendo onde for possível, mesmo onde não deveria, e os protestos ambientais estão sendo reprimidos com violência.</p>\n<p>No entanto, ainda há algumas coisas boas. Por exemplo, a Rádio Televisão Voivodina (RT Vojvodina) mantém uma estrutura multilíngue e muitas outras emissoras (por exemplo, a RTV Koper da Eslovênia) frequentemente visitam a sede da RT Vojvodina para aprender com ela como criar televisão multilíngue.</p>\n<p>A oposição será capaz de construir sobre o sucesso das manifestações de um mês e criar uma alternativa política a Vučić? É improvável que isso aconteça. Na verdade, há uma falta de personalidades com altos valores éticos que poderiam unir os partidos opostos a Vučić. Esses grupos estão profundamente divididos entre si. À direita estão Boško Obradović e seus movimentos <em>Dveri</em> (Portas) e <em>Zavetniki</em> (Confessores), que defendem uma política nacionalista digna do Partido Fascista Italiano do início da década de 1930. À esquerda estão movimentos ecológicos e organizações civis que não encontram uma linguagem comum e não são unidas por uma plataforma política.</p>\n<p>A oposição espera que o Ocidente encontre uma alternativa a Vučić, e isso pode acontecer no futuro, mas há o perigo de que o novo presidente, quem quer que seja, represente os interesses de estrangeiros no país em vez do povo sérvio. O estado, então, é o próprio Vučić, o único político com experiência concreta em governança. Isso foi demonstrado pela recente visita do chanceler alemão Olaf Scholz a Belgrado no final de junho de 2024. Scholz chegou inesperadamente à Sérvia para persuadir Vučić a abrir minas de lítio no meio da Sérvia, em uma área que (costumava ser) uma reserva natural. Três anos atrás, os sérvios já estavam protestando contra a abertura dessas minas pela multinacional Rio Tinto. Embora o presidente tenha prometido que as minas não seriam abertas, a pressão do Ocidente forçou Vučić a mudar de ideia. A população está protestando novamente, e a oposição pró-europeia se sente ridicularizada e privada do apoio de Bruxelas em sua luta contra a autocracia de Vučić. Ao mesmo tempo, a população está gradualmente perdendo a confiança no projeto de integração europeia.</p>\n<p>Enquanto isso, o Kremlin continua a explorar a situação para criar instabilidade nos Bálcãs. O embaixador russo em Belgrado, Alexander Bochan-Harchenko, faz regularmente declarações à imprensa sérvia pró-governo e acusa o Ocidente de organizar confrontos e manifestações em Kosovo e Metohija ao mesmo tempo, a fim de provocar uma verdadeira \"Primavera Sérvia\".</p>\n<p>Este é um sinal claro para Vučić: a Rússia está ao seu lado e se você também estiver ao nosso lado, nós o defenderemos. Para equilibrar ainda mais entre o Leste e o Ocidente, Vučić está retornando às antigas e eficazes políticas de nacionalismo e Kosovo. Sempre que há problemas institucionais, o presidente sérvio provoca uma série de protestos em Kosovska Mitrovica. Então novos problemas são criados e novas tensões são artificialmente dissipadas. No entanto, brincar com fogo sempre traz riscos: um ressurgimento do extremismo nacionalista na região não pode ser descartado. A violência pode eclodir em Kosovo e Metohija, depois transbordar para as fronteiras da Sérvia e até causar uma explosão na Bósnia e Herzegovina, um país etnicamente dividido e institucionalmente disfuncional.</p>\n<p>Até agora, Vučić conseguiu se posicionar como o garantidor do Acordo de Dayton e da integridade da Federação da Bósnia e Herzegovina, mas não há nada que diga que um dia ele não será mais capaz de controlar a situação e conter a violência. O Kremlin está apenas esperando por tal oportunidade para finalmente infiltrar-se nos Bálcãs e causar caos na Europa.</p>\n<p><strong>Obstáculos à mudança</strong></p>\n<p>Para entender melhor este país complexo e muito interessante, precisamos nos concentrar nas pessoas e em suas vidas cotidianas. Como mencionado anteriormente, há uma enorme lacuna entre os sérvios que vivem nas cidades e os sérvios que vivem em pequenas cidades e áreas rurais. Nas cidades, a sociedade sérvia é bastante esquizofrênica: busca um modelo de vida ocidental, neoliberal, focado na busca de riqueza pessoal, enquanto ao mesmo tempo deseja manter os valores nacionalistas tradicionais do século XIX. Nesse aspecto, a sociedade sérvia é idêntica em todos os aspectos à sociedade russa: egoísta e ávida por riqueza, mas pronta para enviar jovens (pobres) para a guerra para defender valores nacionais e punir inimigos. Enquanto isso, a pobreza e a total ignorância reinam no campo sérvio.</p>\n<p>Para dar uma ideia da situação, aqui estão alguns números: em um país com pouco menos de cinco milhões de habitantes, há cerca de 700.000 pessoas <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">sem dentes</a>. Por necessidade, não oportunismo, essas pessoas entendem a política como um contrato com as classes atualmente dominantes: eu te dou um voto, você me dá um emprego; você pode roubar e enriquecer, mas você pode me fornecer meu pão diário, café e cigarros. Os partidos políticos da oposição não conseguem e não sabem como falar com essas pessoas: eles zombam delas, mas não entendem que estão lidando com pessoas que mal conseguem se sustentar. Essas pessoas estão exigindo respostas concretas, não promessas de reformas institucionais, adesão à UE e assim por diante.</p>\n<p>Palavras sobre democracia não são suficientes para ninguém. Vučić, enquanto isso, frequentemente se dirige ao povo, vai às aldeias (como Lukashenka na Bielorrússia) e promete resolver seus problemas cotidianos (e muitas vezes o faz). Você não explica a pessoas que mal conseguem se sustentar que problemas de esgoto ou de estrada são para as autoridades competentes resolverem. O que importa para eles é que os problemas sejam resolvidos o mais rápido possível. É por isso que eles votam em Vučić, porque sempre há a esperança de que ele apareça pessoalmente em suas aldeias e os ajude a resolver problemas específicos.</p>\n<p>Intelectuais, especialmente escritores, são outro grande obstáculo à mudança na Sérvia. A maioria deles ainda vive no século XIX e busca um papel significativo na sociedade. Eles gostariam de desempenhar um papel ativo na esfera política e ainda gostariam de ser aqueles que criam ideologias para as pessoas. Um bom exemplo é Dobrica Ćosić, que foi escritor e primeiro-ministro sob Milošević. É claro que ele não alcançou nada concreto, mas foi apenas usado por Milošević para seus próprios propósitos. Mesmo os intelectuais da oposição gostariam de voltar ao seu antigo papel de ideólogos: um amigo poeta meu (da oposição) confessou recentemente que sente saudades do tempo em que os poetas eram valorizados e participavam da tomada de decisões políticas.</p>\n<p>O papel do intelectual político agora está obsoleto, e não devemos sentir saudades desses tempos. Intelectuais sérvios amam muito sua nação, mas não as pessoas que a compõem, porque não as conhecem e não querem conhecê-las. Um escritor muito famoso me disse francamente que seu papel é usar seus romances para motivar as pessoas a irem para o Kosovo e a irem para a guerra, enquanto ele fica em seu escritório e escreve para elas.</p>\n<p><strong>Nacionalismo herdado</strong></p>\n<p>Os jovens vivem em uma bolha. Totalmente desconectados do mundo ao seu redor, eles raramente desenvolvem uma consciência crítica de si mesmos. Eles são passivos e se sentem não aceitos. Graduados em humanidades trabalham principalmente nos centros de serviços de empresas ocidentais, atendendo chamadas de ricos ocidentais quando têm problemas com um pedido online ou uma geladeira que acabaram de comprar. Eles parecem estar satisfeitos com salários baixos, pois tudo se resume à sobrevivência. A indústria do entretenimento oferece entretenimento barato, desde férias de uma semana na praia até drogas que fazem você esquecer a realidade.</p>\n<p>A primeira geração que não conheceu nem o Império Austro-Húngaro nem a Jugoslávia, e que cresceu na República da Sérvia, já entrou nas universidades de todo o país. No entanto, as causas da crise juvenil precisam ser encontradas em outro lugar, não na Jugoslávia ou em Viena. O que essa estagnação realmente significa em um país onde, até muito recentemente, os jovens se opuseram em grande parte a Milošević e sua ditadura? A maior responsabilidade recai sobre o sistema escolar que está completamente devastado. Um policial, que deseja permanecer anônimo, confessou-me que, nos últimos 20 anos, a polícia começou a monitorar os diplomas obtidos por estudantes em universidades públicas. Mais de 40 por cento deles são comprados ou obtidos com subornos. “Estamos tão desesperados que não sabemos o que fazer. Todo o corpo policial do país não seria suficiente para trazer ordem às universidades do país e distinguir diplomas genuínos de falsos”, diz o oficial da polícia.</p>\n<p>A educação primária é ainda pior do que a educação secundária. A Sérvia está na parte inferior do ranking PISA (o programa da OCDE para avaliar o nível de alfabetização de jovens de 15 anos) há muitos anos. Mais da metade dos cidadãos sérvios são funcionalmente analfabetos, ou seja, não conseguem ler e entender um texto de complexidade moderada, como um artigo de jornal. A oposição não sabe como falar com essa parte da população, que é presa fácil para as declarações nacionalistas e populistas de Vučić e seus aliados.</p>\n<p>Dessa forma, uma enorme divisão de classes é reproduzida. Jovens de boas famílias, que também estão cansados e desmotivados, estão deixando suas casas em massa e indo para outros lugares, principalmente para o Ocidente, onde podem continuar sua educação, encontrar trabalho e um papel social satisfatório. Afinal, a Áustria está a menos de 500 quilômetros de Belgrado. Os mais pobres ficam e sobrevivem da melhor maneira possível com base nos valores e modelos fornecidos pelas classes dominantes. Estes são, novamente, os modelos nacionalistas da década de 1990. É verdade que, desde então, a sociedade sérvia tem sido submetida a convulsões constantes, violência e intolerância verbal, que parecem ser inspiradas por mais do que apenas a geração mais jovem. A retórica nacionalista do ex-ditador Milošević ainda é ouvida em todos os níveis do discurso público.</p>\n<p>As ideologias nacionalistas herdadas da década de 1990 são complementadas pelos valores típicos do neoliberalismo, que o país abraçou de braços abertos desde o fim das últimas guerras balcânicas: competição, desprezo pelos mais fracos e enriquecimento a qualquer custo. Esses dois modelos, embora aparentemente opostos entre si, são na verdade coerentes. A juventude sérvia vive em uma espécie de bolha esquizofrênica onde a defesa e a glorificação da superioridade nacional se encontram e se fundem com a busca de riqueza e sucesso no nível social. O mestre absoluto do país, Aleksandar Vučić, conseguiu reconciliar essas contradições, porque ele está em completo controle da vida pública do país.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Este texto é baseado em uma palestra dada no Fórum de Nida, que ocorreu nos dias 6 e 7 de setembro em Nida, Lituânia, no Museu de História da Península de Curlândia. O fórum é organizado pelo Centro Cultural Thomas Mann.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> é um jornalista, ensaísta, escritor, repórter e pesquisador acadêmico sérvio-italiano. Desde 2007, ele vive na Sérvia e trabalha como professor assistente de língua e literatura italiana na Faculdade de Filosofia da Universidade de Novi Sad. Ele possui um doutorado pela Universidade La Sapienza de Roma. Seu trabalho jornalístico se concentra em países onde culturas se encontram e, às vezes, nações colidem.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:17:41.361",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>A Sérvia se tornou bem conhecida por sua posição geopolítica entre o Leste e o Oeste. Apesar disso, divisões acentuadas também existem em todos os níveis da sociedade do país. Enquanto Belgrado abraçou ansiosamente um modelo neoliberal, ainda promove seu papel como defensor dos valores tradicionais. Os efeitos de tais contradições podem ser vistos em toda a Sérvia.</I>\n<br><br>\nA Sérvia é um país de contradições. Está muito perto da União Europeia, na verdade quase no centro da Europa, mas ao mesmo tempo está muito longe dela. Os migrantes de trabalho sérvios sempre escolheram a Europa Ocidental como destino para emigração, mas o coração da nação pulsa no Leste, com um vínculo cultural e sentimental com a Rússia. Na Sérvia, aderir à UE é mais uma questão de prestígio nacional e social – entrar em um clube de países ricos e bem ordenados – do que uma necessidade. Pelo contrário, muitas das regras estabelecidas pela UE são vistas como um obstáculo e um impedimento para os candidatos à UE.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"pt",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:17:41.362",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Zašto je Srbija zemlja kontradikcija",
                key:"uid": string:"3a20c345-5b83-44a9-bd1a-221594d78f84",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Moram reći da Bruxelles, posebno u posljednjim godinama, nije učinio mnogo za svoju popularnost u Srbiji. EU nije samo broj jedan trgovinski partner Srbije, već i njen najveći donator, s četiri milijarde eura dodijeljenih od 2000. godine, u usporedbi s 31,4 milijuna eura iz Kine na drugom mjestu. Što se tiče Rusije, nema pravih podataka o toj temi, ali Moskva nije ni među deset najvećih donatora. Ipak, obični Srbi vjeruju da je Rusija ta koja najviše pomaže Srbiji, uključujući i financijski.</p>\n<p><strong>Fenomen Vučića</strong></p>\n<p>Postoji još jedna, isključivo srpska, kontradikcija: vladajuća politička klasa, predvođena predsjednikom Aleksandrom Vučićem, promiče duboko neoliberalnu domaću politiku, dok se istovremeno uspijeva predstaviti javnosti kao vrlo odgovorna politička klasa, koja nastoji očuvati srpsku naciju i brinuti se o javnosti. Na taj način, Vučić je sličan bjeloruskom Aleksandru Lukašenku, ali onome koji ne brani nacionalnu imovinu, već prodaje sve što može. Na primjer, spreman je prodati cijelu središnju Srbiju multinacionalnoj kompaniji Rio Tinto za vađenje litija.</p>\n<p>Vučićeva stranka je na vlasti od 2012. godine, dvanaest dugih godina u kojima je predsjednik izgradio izuzetno jak i vrlo stabilan politički sustav. Vučić je postao apsolutni gospodar Srbije u trenutku kada je Zapad (prije svega SAD i Njemačka Angele Merkel) postao razočaran trenutnim predsjednikom Borisom Tadićem, koji je bio kriv za neuspjeh u rješavanju pitanja Kosova i koji nije imao snažnu podršku birača. U to vrijeme, jedina prava alternativa bila je Radikalna stranka ratnog zločinca Vojislava Šešelja. Zahvaljujući političkom radu zapadnih diplomata, Tomislav Nikolić i Aleksandar Vučić napustili su Radikale i osnovali Srpsku naprednu stranku, SNS, na temelju koje su pobijedili na predsjedničkim izborima 2012. godine. Nikolić je postao predsjednik, ali iza njega Vučić je vladao, obećavajući Zapadu da će riješiti pitanje Kosova.</p>\n<p>Vučić je formalno postao predsjednik 2017. godine, ali de facto je najmoćniji čovjek u srpskoj politici od 2012. godine. Pod Slobodanom Miloševićem, Vučić je bio ministar informacija i jedan od arhitekata etno-nacionalističke propagande tih godina. Godine su prošle u balansiranju između Zapada i zahtjeva Rusije i Kine, prije nego što je konačno postignut sporazum o pomirenju u obliku sporazuma potpisanog u Bruxellesu s predstavnicima kosovskih Albanaca. Tijekom tih godina vladavine, Vučić je postajao sve jači sve dok nije postao apsolutni gospodar Srbije. To je omogućila SNS mašinerija, stranka s jakom hijerarhijskom strukturom s Vučićem na vrhu. Svaka pozicija u državnoj službi rezervirana je za one koji donose dodatne glasove koalicijskoj vladi (koja također uključuje socijaliste Ivicu Dačića, najdugovječnijeg političara u zemljama bivše Jugoslavije).</p>\n<p>Svaka državna institucija, od bolnica do sveučilišta, strogo je kontrolirana od strane stranke i slijedi čeličnu logiku absolutizma. Šefovi kompanija imenuju se od strane vodstva SNS-a i mogu djelovati kao apsolutni vladari u institucijama koje kontroliraju. U stvari, oni su mali \"Vučići\". Opozicijske stranke ostavljene su s mrvicama, slično kao i humanistički fakulteti, ali ništa suštinski se ne mijenja. Ovi vođe također usvajaju logiku apsolutne vlasti i ne razlikuju se od Vučića i \"njegovih ljudi\" (fakultet na kojem radim ima istog dekana već 18 godina. Ovo nisam vidio nigdje, ni u zemljama Srednje Azije, ni u Rusiji, ni u Bjelorusiji).</p>\n<p>Intelektualci i sveučilišni profesori šute i, slijedeći korporativističku logiku sličnu onoj koju je promovirao Mussolini u Italiji 1930-ih, sudjeluju u sustavu vlasti i primaju novac od države kroz istraživačke projekte i državna sredstva, sve dok se ne miješaju u vladu. U međuvremenu, tko god ometa vladu mora otići, a birokratska mašinerija baca svoj zloslutni sjenu nad njima. Većina disidenata – čak i oni koji jednostavno odbijaju sudjelovati u ovom sustavu vlasti – tiho emigriraju u inozemstvo, na Zapad.</p>\n<p><strong>Sretni i Pink</strong></p>\n<p>U međuvremenu, vladajuća klasa se enormno obogatila korupcijom i poslovima s zapadnim i istočnim partnerima, poput koncesije beogradskog aerodroma francuskoj kompaniji Vinci; izgradnje elitnog naselja Beograd na vodi od strane kompanije iz Ujedinjenih Arapskih Emirata; i ugovora o brzom željezničkom povezivanju Beograd-Budimpešta s kineskim i ruskim kompanijama. Ovo su samo neki od poslova sklopljenih s stranim poslovnim ljudima, koji su pratili niz prevara. Ugovori s stranim kompanijama često su državne tajne, pa se ne zna koliki je stvarni vanjski dug Srbije. Jedan primjer uključuje grupu Fiat, koja je dobila impresivna državna sredstva za preseljenje jedne od svojih tvornica u srpski grad Kragujevac. Iz tog razloga, Zapad (posebno EU) kritizira Vučića i naziva ga autokratom, ali barem za sada nema namjeru povući svoju političku podršku.</p>\n<p>Zašto predsjednik još uvijek uživa simpatije većine srpskog stanovništva? Institucionalna kontrola i klijentelizam su ključni, ali još važnija je uloga medija, posebno dva privatna TV kanala \"Pink\" i \"Happy\", koji osiguravaju podršku birača vladajućoj stranci i Vučiću. Novinar i politički analitičar Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">ističe</a> da u Srbiji uloga državne RTS nikada nije bila ključna u postizanju i reprodukciji konsenzusa. Model privatne televizije kao glavnog motora propagande promoviran je još od Miloševića, jer izbjegava kritiku opozicije i međunarodnih organizacija.</p>\n<p>Državna televizija ostaje relativno slobodna i to ne ometa vladajuću klasu, jer populacija uglavnom prati druge emitere koji privlače mase zahvaljujući širokoj upotrebi rekvizita poput reality showova. Glavni privatni TV kanali su Pink, u vlasništvu tajkuna Željka Mitrovića (koji je muzičar, industrijalac, proizvođač dronova, izumitelj i ovisnik o kokainu), i Happy, izvorno dječji TV kanal, koji je nelegitimno postao vrlo moćan alat političke propagande. Direktor Happy je novinar Milomir Marić, a njegov redovni gost i komentator je ratni zločinac i poslanik Vojislav Šešelj. Vladina ekipa koristi Happy i Pink za širenje svojih monologa, a iz beogradskih studija dvaju emitera Vučić redovito napada male opozicijske medije i diskreditira političke protivnike. Happy i Pink su najgledanije TV stanice u gradovima i selima, ali osim njih postoji desetine privatnih emitera pod kontrolom državne telekomunikacijske kompanije Telekom Srbija, koja postupno širi svoju kontrolu nad eterom.</p>\n<p>Razlike između urbanih i ruralnih dijelova Srbije su dramatične, kako ekonomski tako i kulturno. Ovi kanali prodiru tamo gdje prevladavaju siromaštvo i nedostatak znanja. Oko 6,9 posto srpskog stanovništva živi u apsolutnom siromaštvu, dok je 29,8 posto u situaciji koja se definira kao teška, na rubu siromaštva i u riziku od socijalne isključenosti (tj. ti ljudi jedva sastavljaju kraj s krajem). Ovo su vrlo visoke brojke, posebno s obzirom na to da prosječna plaća (veljača 2023.) u Srbiji iznosi samo oko 600 eura mjesečno, a inflacija je 16 posto. Srbija je jedna od najsiromašnijih zemalja u Europi i njeno stanovništvo troši gotovo sve što zaradi na hranu. Prava srednja klasa postoji samo u Novom Sadu i Beogradu. Opozicija ima dva televizijska kanala, N1 i Nova S, u vlasništvu američke United Media, koji emitiraju samo putem SBB internetske platforme: to znači da većina stanovništva nema pristup tim kanalima.</p>\n<p><strong>Izvori promjene ili nestabilnosti?</strong></p>\n<p>Vojvodina je multi-etnička regija Srbije s čak 28 nacionalnosti, mnogim jezicima i mnogim kulturama. Jugoslavenska ustava iz 1974. godine dodijelila je pokrajini autonomiju tijekom prethodne ere. U 1990-ima Milošević je ukinuo tu autonomiju, a tek 2001. godine, kada je usvojen takozvani \"Omnibus zakon\", obnovljen je jedinstveni status tog područja. Međutim, to postoji samo na papiru. Srbija je još uvijek visoko centralizirana zemlja, s tim da se sve odluke donose isključivo u Beogradu.</p>\n<p>Vojvodina se smatra najbogatijom regijom u Srbiji, iako suštinski gubi taj status. Lokalni Mađari, posebno mladi Mađari, preseljavaju se u Mađarsku kako bi studirali i radili. Lokalni Rumunji gotovo su nestali iz Banata (rumunjski naziv za regiju), a druge nacionalnosti žive na svojoj zemlji, ali ne igraju nikakvu ulogu na političkoj i institucionalnoj razini u Republici Srbiji. Prema povjesničaru Borisu Mašiću, proces \"santavizacije\" [koji se odnosi na Svetog Savu, zaštitnika Srpske pravoslavne crkve, čiji je kult važan dio ideje Velike Srbije] i proces \"srbijanizacije\" sada su u tijeku u Vojvodini. Regionalni glavni grad, Novi Sad, doživljava neviđeni \"urbicid\". Gradnja se odvija gdje god je to moguće, čak i gdje ne bi trebala, a ekološki prosvjedi se nasilno suzbijaju.</p>\n<p>Međutim, postoje i neke dobre stvari. Na primjer, regionalna Radio televizija Vojvodina (RT Vojvodina) održava višejezičnu strukturu, a mnogi drugi emiterski kanali (npr. slovenska regionalna RTV Koper) često posjećuju sjedište RT Vojvodina kako bi naučili kako stvoriti višejezičnu televiziju.</p>\n<p>Hoće li opozicija moći iskoristiti uspjeh mjesečnih prosvjeda i stvoriti političku alternativu Vučiću? Malo je vjerojatno da će se to dogoditi. U stvari, nedostaje osobnosti s visokim etičkim vrijednostima koje bi mogle ujediniti stranke protiv Vučića. Ove grupe su duboko podijeljene među sobom. S desne strane su Boško Obradović i njegovi pokreti <em>Dveri</em> (Vrata) i <em>Zavetnici</em> (Ispovjednici), koji se zalažu za nacionalističku politiku dostojnu talijanske Fašističke stranke ranih 1930-ih. S lijeve strane su ekološki pokreti i civilne organizacije koje ne pronalaze zajednički jezik i nisu ujedinjene političkom platformom.</p>\n<p>Opozicija se nada da će Zapad pronaći alternativu Vučiću, a to bi se moglo dogoditi u budućnosti, ali postoji opasnost da će novi predsjednik, tko god on ili ona bili, predstavljati interese stranaca u zemlji umjesto srpskog naroda. Država, dakle, je sam Vučić, jedini političar s konkretnim iskustvom upravljanja. To je pokazano nedavnim posjetom njemačkog kancelara Olafa Scholza Beogradu krajem lipnja 2024. Scholz je neočekivano stigao u Srbiju kako bi uvjerio Vučića da otvori litijumske rudnike usred Srbije, u području koje (je nekada bilo) prirodni rezervat. Prije tri godine, Srbi su već prosvjedovali protiv otvaranja tih rudnika od strane multinacionalne kompanije Rio Tinto. Iako je predsjednik obećao da rudnici neće biti otvoreni, pritisak sa Zapada natjerao je Vučića da promijeni mišljenje. Stanovništvo ponovno prosvjeduje, a proeuropska opozicija osjeća se ismijano i lišeno podrške Bruxellesa u svojoj borbi protiv Vučićeve autokracije. U isto vrijeme, stanovništvo postupno gubi povjerenje u projekt europske integracije.</p>\n<p>U međuvremenu, Kremlj nastavlja iskorištavati situaciju kako bi stvorio nestabilnost na Balkanu. Ruski ambasador u Beogradu, Alexander Bochan-Harchenko, redovito daje izjave pro-vladinim srpskim medijima i optužuje Zapad za organiziranje sukoba i demonstracija na Kosovu i Metohiji u isto vrijeme, kako bi izazvao pravi \"srpski proljeće\".</p>\n<p>To je jasan signal Vučiću: Rusija je na tvojoj strani i ako si i ti na našoj strani, branit ćemo te. Kako bi dodatno balansirao između Istoka i Zapada, Vučić se vraća starim i učinkovitim politikama nacionalizma i Kosova. Kad god dođe do institucionalnih problema, srpski predsjednik izaziva niz prosvjeda u Kosovskoj Mitrovici. Tada se stvaraju novi problemi i nove napetosti se umjetno smiruju. Međutim, igranje s vatrom uvijek nosi rizike: povratak nacionalističkog ekstremizma u regiji ne može se isključiti. Nasilje bi moglo izbiti na Kosovu i Metohiji, a zatim se preliti u granice Srbije i čak izazvati eksploziju u Bosni i Hercegovini, etnički podijeljenoj i institucionalno disfunkcionalnoj zemlji.</p>\n<p>Do sada je Vučiću uspjelo pozicionirati se kao jamac Daytonskog sporazuma i integriteta Federacije Bosne i Hercegovine, ali nema ništa što bi reklo da jednog dana više neće moći preuzeti kontrolu nad situacijom i smiriti nasilje. Kremlj samo čeka takvu priliku da konačno infiltrira Balkan i izazove kaos u Europi.</p>\n<p><strong>Prepreke promjeni</strong></p>\n<p>Kako bismo bolje razumjeli ovu složenu i vrlo zanimljivu zemlju, trebamo se usredotočiti na ljude i njihov svakodnevni život. Kao što je već spomenuto, postoji ogromna razlika između Srba koji žive u gradovima i Srba koji žive u malim gradovima i ruralnim područjima. U gradovima je srpsko društvo prilično shizofreno: teži zapadnom, neoliberalnom modelu života, usredotočenom na potragu za osobnim bogatstvom, dok istovremeno želi očuvati tradicionalne nacionalističke vrijednosti 19. stoljeća. U tom pogledu, srpsko društvo je identično u svakom pogledu ruskom društvu: sebično i pohlepno za bogatstvom, ali spremno poslati mlade (siromašne) ljude u rat kako bi branili nacionalne vrijednosti i kažnjavali neprijatelje. U međuvremenu, siromaštvo i totalna neuka vladaju srpskim selima.</p>\n<p>Da bismo vam dočarali situaciju, evo nekoliko brojki: u zemlji s nešto manje od pet milijuna stanovnika, oko 700.000 ljudi <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">nema zube</a>. Iz nužde, a ne iz oportunizma, ti ljudi razumiju politiku kao ugovor s trenutno dominantnim klasama: ja ti dajem glas, ti meni daješ posao; možeš krasti i obogatiti se, ali možeš mi osigurati moj dnevni kruh, kavu i cigarete. Političke stranke u opoziciji ne mogu i ne znaju kako razgovarati s tim ljudima: ismijavaju ih, ali ne razumiju da se radi o ljudima koji jedva sastavljaju kraj s krajem. Ti ljudi traže konkretne odgovore, a ne obećanja o institucionalnim reformama, pristupanju EU i slično.</p>\n<p>Riječi o demokraciji nisu dovoljne nikome. Vučić, u međuvremenu, često se obraća narodu, odlazi u sela (poput Lukašenka u Bjelorusiji) i obećava riješiti njihove svakodnevne probleme (i često to i čini). Ne objašnjavate ljudima koji jedva preživljavaju da su problemi s kanalizacijom ili cestama za nadležne vlasti. Ono što im je važno je da se problemi riješe što je prije moguće. Zato glasaju za Vučića, jer uvijek postoji nada da će se osobno pojaviti u njihovim selima i pomoći im riješiti konkretne probleme.</p>\n<p>Intelektualci, posebno pisci, još su jedna velika prepreka promjeni u Srbiji. Većina njih još uvijek živi u 19. stoljeću i traži značajnu ulogu u društvu. Željeli bi igrati aktivnu ulogu u političkoj sferi i još uvijek bi željeli biti ti koji stvaraju ideologije za ljude. Dobar primjer je Dobrica Ćosić, koji je bio pisac i premijer pod Miloševićem. Jasno je da nije postigao ništa konkretno, već ga je Milošević koristio za svoje vlastite svrhe. Čak i opozicijski intelektualci žele se vratiti svojoj staroj ulozi ideologa: prijatelj pjesnik (iz opozicije) nedavno mi je priznao da je nostalgičan za vremenima kada su pjesnici bili cijenjeni i sudjelovali u donošenju političkih odluka.</p>\n<p>Uloga političkog intelektualca sada je zastarjela, i ne trebamo biti nostalgični za tim vremenima. Srpski intelektualci jako vole svoju naciju, ali ne i ljude koji je čine, jer ih ne poznaju i ne žele ih upoznati. Jedan vrlo poznati pisac mi je iskreno rekao da je njegova uloga koristiti svoje romane kako bi motivirao ljude da idu na Kosovo i da idu u rat, dok on sjedi u svom uredu i piše za njih.</p>\n<p><strong>Naslijeđeni nacionalizam</strong></p>\n<p>MLadi žive u balonu. Potpuno odvojeni od svijeta oko sebe, rijetko razvijaju kritičku svijest o sebi. Pasivni su i osjećaju se neprihvaćenima. Diplomirani studenti humanističkih znanosti rade uglavnom u servisnim centrima zapadnih kompanija, odgovarajući na pozive bogatih zapadnjaka kada imaju problema s online narudžbom ili hladnjakom koji su upravo kupili. Čini se da su zadovoljni niskim plaćama, jer se sve svodi na preživljavanje. Industrija zabave pruža jeftinu zabavu, od tjednog odmora na moru do droga koje vas tjeraju da zaboravite stvarnost.</p>\n<p>Prva generacija koja nije poznavala Austro-Ugarsku ni Jugoslaviju, a koja je odrasla u Republici Srbiji, već je ušla na sveučilišta širom zemlje. Međutim, uzroke krize mladih treba tražiti drugdje, ne u Jugoslaviji ili Beču. Što ova stagnacija zapravo znači u zemlji gdje su, do nedavno, mladi uglavnom bili protiv Miloševića i njegove diktature? Najveća odgovornost leži na školskom sustavu koji je potpuno devastiran. Jedan policajac, koji želi ostati anoniman, priznao mi je da je tijekom posljednjih 20 godina policija počela pratiti diplome koje su studenti stekli na javnim sveučilištima. Više od 40 posto njih je kupljeno ili stečeno mito. \"Toliko smo očajni da ne znamo što da radimo. Cijela policijska snaga zemlje ne bi bila dovoljna da uspostavi red na sveučilištima i razlikuje prave diplome od lažnih,\" kaže policijski službenik.</p>\n<p>Osnovno obrazovanje je još gore od srednjeg obrazovanja. Srbija je godinama na dnu PISA (OECD-ov program za procjenu razine pismenosti 15-godišnjaka) ljestvica. Više od polovice srpskih građana je funkcionalno analfabetsko, tj. ne mogu pročitati i razumjeti tekst umjerene složenosti, poput novinskog članka. Opozicija ne zna kako razgovarati s ovim dijelom populacije, koji je laka meta za nacionalističke i populističke izjave Vučića i njegovih saveznika.</p>\n<p>Na taj način reproducira se ogromna klasna razlika. Mladih iz dobrih obitelji, koji su također umorni i nemotivirani, masovno napuštaju svoje domove i odlaze drugdje, uglavnom na Zapad, gdje mogu nastaviti svoje obrazovanje, pronaći posao i zadovoljavajuću društvenu ulogu. Uostalom, Austrija je manje od 500 kilometara od Beograda. Najsiromašniji ostaju i preživljavaju koliko najbolje mogu na temelju vrijednosti i modela koje pružaju dominantne klase. To su, opet, nacionalistički modeli 1990-ih. Istina je da je od tada srpsko društvo bilo podvrgnuto stalnim konvulzijama, nasilju i verbalnoj netoleranciji, koje se čini da su inspirirane ne samo mlađom generacijom. Nacionalistička retorika bivšeg diktatora Miloševića još uvijek se čuje na svim razinama javnog diskursa.</p>\n<p>Nacionalističke ideologije naslijeđene iz 1990-ih dopunjene su tipičnim vrijednostima neoliberalizma, koje je zemlja prihvatila raširenih ruku od kraja posljednjih balkanskih ratova: konkurencija, prezir prema najslabijima i obogaćivanje po svaku cijenu. Ova dva modela, iako se naizgled protive jedno drugome, zapravo su koherentna. Srpska mladost živi u svojevrsnom shizofreničnom balonu gdje se obrana i glorifikacija nacionalne superiornosti susreću i stapaju s potragom za bogatstvom i uspjehom na društvenoj razini. Apsolutni gospodar zemlje, Aleksandar Vučić, uspio je pomiriti te kontradikcije, jer je u potpunoj kontroli javnog života zemlje.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Ovaj tekst temelji se na predavanju održanom na Forumu Nida koji se održao 6. i 7. rujna u Nidi, Litvanija, u Muzeju povijesti Kuronskog poluotoka. Forum organizira Kulturni centar Thomas Mann.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> je srpsko-italijanski novinar, esejist, pisac, reporter i akademski istraživač. Od 2007. godine živi u Srbiji i radi kao docent talijanskog jezika i književnosti na Filozofskom fakultetu, Sveučilište u Novom Sadu. Doktorirao je na Sveučilištu La Sapienza u Rimu. Njegov novinarski rad fokusira se na zemlje gdje se kulture susreću i ponekad nacije sukobljavaju.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:34:24.59",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I> Srbija je postala dobro poznata po svojoj geopolitičkoj poziciji između Istoka i Zapada. Unatoč tome, oštri razdori također postoje na svakoj razini društva u zemlji. Dok je Beograd s oduševljenjem prihvatio neoliberalni model, još uvijek promiče svoju ulogu kao branitelja tradicionalnih vrijednosti. Učinak takvih kontradikcija može se vidjeti širom Srbije. </I> \n<br><br> \nSrbija je zemlja kontradikcija. Vrlo je blizu Europskoj uniji, zapravo gotovo u središtu Europe, ali u isto vrijeme je vrlo daleko od nje. Srpski radni migranti uvijek su birali Zapadnu Europu kao odredište za emigraciju, ali srce nacije kuca na Istoku, s kulturnom i sentimentalnom vezom s Rusijom. U Srbiji je pridruživanje EU više pitanje nacionalnog i društvenog prestiža – pridruživanje klubu bogatih i dobro uređenih zemalja – nego nužnost. Naprotiv, mnoge od pravila koja postavlja EU smatraju se preprekom i smetnjom za kandidate za EU.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"hr",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:34:24.591",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Varför Serbien är ett land av motsägelser",
                key:"uid": string:"47013643-2d1d-4a80-9c6d-9bcb9c4c9342",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Det måste sägas att Bryssel, särskilt under de senaste åren, inte har gjort särskilt mycket för sin popularitet i Serbien. EU är inte bara Serbiens största handelspartner utan också dess största givare, med fyra miljarder euro som givits sedan 2000, jämfört med 31,4 miljoner euro från Kina på andra plats. När det gäller Ryssland finns det inga verkliga data om ämnet, men Moskva är inte ens bland de tio största givarna. Ändå tror vanliga serber att det är Ryssland som hjälper Serbien mest, inklusive ekonomiskt.</p>\n<p><strong>Vučić-fenomenet </strong></p>\n<p>Det finns en annan, rent serbisk, motsägelse: den styrande politiska klassen, ledd av president Aleksandar Vučić, främjar en djupt neoliberal inrikespolitik samtidigt som den lyckas framställa sig för allmänheten som en mycket ansvarsfull politisk klass, som strävar efter att bevara den serbiska nationen och ta hand om folket. På så sätt liknar Vučić Belarus Alyaksandr Lukashenka, men en som inte försvarar nationella tillgångar utan istället säljer allt han kan. Till exempel är han beredd att sälja hela centrala Serbien till det multinationella företaget Rio Tinto för litiumutvinning.</p>\n<p>Vučićs parti har varit vid makten sedan 2012, tolv långa år under vilka presidenten har byggt upp ett extraordinärt starkt och mycket stabilt politiskt system. Vučić blev den absoluta härskaren över Serbien vid en tidpunkt då väst (framför allt USA och Angela Merkels Tyskland) blev besvikna på den sittande Boris Tadić, som var skyldig till att inte ha löst Kosovo-frågan och som inte hade starkt stöd från väljarna. Vid den tiden var det enda verkliga alternativet Radikala partiet under krigsbrottaren Vojislav Šešelj. Tack vare det politiska arbetet från västerländska diplomater lämnade Tomislav Nikolić och Aleksandar Vučić Radikalerna och grundade det serbiska progressiva partiet, SNS, på grundval av vilket de vann presidentvalet 2012. Nikolić blev president, men bakom honom styrde Vučić och lovade väst att han skulle lösa Kosovo-frågan.</p>\n<p>Vučić blev formellt president 2017 men de facto har han varit den mäktigaste mannen inom serbisk politik sedan 2012. Under Slobodan Milošević var Vučić informationsminister och en av arkitekterna bakom den etno-nationella propagandan under de åren. År av balansgång mellan väst och kraven från Ryssland och Kina följde, innan en försoningsöverenskommelse slutligen nåddes i form av avtalet som undertecknades i Bryssel med de kosovoalbanska representanterna. Under dessa år av styre blev Vučić starkare och starkare tills han blev den absoluta härskaren över Serbien. Detta möjliggjordes av SNS-maskinen, ett parti med en stark hierarkisk struktur med Vučić i toppen. Varje tjänst i den offentliga sektorn är reserverad för dem som tillför ytterligare röster till koalitionsregeringen (som också inkluderar Ivica Dačićs socialister, den längst sittande politikern någonsin i länderna i det forna Jugoslavien).</p>\n<p>Varje statlig institution, från sjukhus till universitet, kontrolleras strikt av partiet och följer den järnhårda logiken av absolutism. Företagsledarna utses av SNS-ledningen och kan agera som absoluta härskare i den institution de kontrollerar. Faktum är att de är små \"Vučićar\" själva. Oppositionspartierna lämnas med smulor, mycket som humanistiska fakulteter, men ingenting förändras fundamentalt. Dessa ledare antar också logiken av absolut makt och skiljer sig inte från Vučić och \"hans folk\" (fakulteten där jag arbetar har haft samma dekan i 18 år. Jag har inte sett detta någonstans, varken i Centralasien, Ryssland eller Belarus).</p>\n<p>Intellektuella och universitetsprofessorer är tysta och, följande en korporativ logik liknande den som främjades av Mussolini i Italien på 1930-talet, deltar de i regeringssystemet och får pengar från staten genom forskningsprojekt och statlig finansiering, så länge de inte stör regeringen. Under tiden måste den som hindrar regeringen lämna, med den byråkratiska maskinen som kastar sin olycksbådande skugga över dem. De flesta dissidenter – även de som helt enkelt vägrar att delta i detta regeringssystem – emigrerar tyst utomlands, till väst.</p>\n<p><strong>Happy och Pink</strong></p>\n<p>Under tiden har den styrande klassen berikats enormt genom korruption och affärer med västerländska och östra partners, såsom concessionen av Belgrads flygplats till det franska företaget Vinci; byggandet av det elitistiska Belgrad-på-vatten (<em>Beograd na vodi</em>) området av ett företag från Förenade Arabemiraten; och kontraktet för höghastighetståg mellan Belgrad och Budapest med kinesiska och ryska företag. Dessa är bara några av de affärer som gjorts med utländska affärsmän, som har följts av en serie bedrägerier. Kontrakt med utländska företag är ofta statshemligheter, så det är inte känt vad Serbiens utlandsskuld verkligen är. Ett exempel involverar Fiat-bilindustrigruppen, som fick imponerande statlig finansiering för att flytta en av sina fabriker till den serbiska staden Kragujevac. Av denna anledning har väst (särskilt EU) kritiserat Vučić och kallat honom en autokrat, men åtminstone för tillfället har de ingen avsikt att dra tillbaka sitt politiska stöd.</p>\n<p>Varför njuter presidenten fortfarande av sympati från majoriteten av den serbiska befolkningen? Institutionell kontroll och klientelism är nyckeln, men ännu viktigare är mediernas roll, särskilt de två privata TV-kanalerna \"Pink\" och \"Happy\", som säkerställer väljarsupport för det styrande partiet och Vučić. Journalisten och den politiska analytikern Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">påpekar</a> att i Serbien har statligt ägda RTS aldrig haft en avgörande roll i att uppnå och reproducera konsensus. Modellen för privat television som den främsta motorn för propaganda har främjats ända sedan Milošević, eftersom den undviker kritik från oppositionen och internationella organisationer.</p>\n<p>Statlig television förblir relativt fri och detta hindrar inte den styrande klassen, eftersom befolkningen främst följer andra sändare som attraherar massorna tack vare den utbredda användningen av rekvisita som realityprogram. De främsta privata TV-kanalerna är Pink, som ägs av tycoon Željko Mitrović (som är musiker, industriman, drönartillverkare, uppfinnare och kokainmissbrukare till råga på allt), och Happy, som ursprungligen var en barnkanal, som illegitimt har förvandlats till ett mycket kraftfullt politiskt propagandaverktyg. Direktören för Happy är journalisten Milomir Marić, och dess regelbundna gäst och kommentator är krigsbrottaren och parlamentsledamoten Vojislav Šešelj. Regeringsteamet använder Happy och Pink för att sprida sina monologer, och från de två sändarnas Belgrad-studios attackerar Vučić regelbundet de små oppositionsmedierna och diskrediterar politiska motståndare. Happy och Pink är de mest sedda TV-stationerna i städer och byar, men förutom dem finns det dussintals privata sändare som kontrolleras av det statligt ägda telekomföretaget Telekom Srbija, som gradvis expanderar sitt kontroll över sändningarna.</p>\n<p>Skillnaderna mellan stads- och landsserbien är dramatiska, både ekonomiskt och kulturellt. Dessa kanaler tränger in där fattigdom och brist på kunskap råder. Ungefär 6,9 procent av den serbiska befolkningen lever i absolut fattigdom, medan 29,8 procent befinner sig i en situation som definieras som svår, på gränsen till fattigdom och i risk för social utestängning (dvs. dessa människor har knappt råd att klara sig). Dessa är mycket höga siffror, särskilt med tanke på att den genomsnittliga lönen (februari 2023) i Serbien endast är runt 600 euro per månad och inflationen är 16 procent. Serbien är ett av de fattigaste länderna i Europa och dess befolkning spenderar nästan allt de tjänar på mat. En riktig medelklass finns endast i Novi Sad och Belgrad. Oppositionen har två TV-kanaler, N1 och Nova S, som ägs av det amerikanska United Media, som endast sänder via SBB:s internetplattform: detta innebär att majoriteten av befolkningen inte har tillgång till dessa kanaler.</p>\n<p><strong>Källor till förändring eller instabilitet?</strong></p>\n<p>Vojvodina är en multietnisk region i Serbien med så många som 28 nationaliteter, många språk och många kulturer. Den jugoslaviska konstitutionen från 1974 gav provinsen autonomi under den tidigare eran. På 1990-talet avskaffade Milošević dess autonomi, och det var först 2001 när den så kallade \"Omnibuslagen\" antogs som områdets unika status återställdes. Men detta existerar endast på papper. Serbien är fortfarande ett mycket centraliserat land, där alla beslut fattas uteslutande i Belgrad.</p>\n<p>Vojvodina anses vara den rikaste regionen i Serbien, även om den i grunden förlorar denna status. Lokala ungrare, särskilt unga ungrare, flyttar till Ungern för att studera och arbeta. De lokala rumänerna har nästan försvunnit från Banat (det rumänska namnet på regionen) och andra nationaliteter bor på sin egen mark, men spelar ingen roll på den politiska och institutionella nivån i Republiken Serbien. Enligt historikern Boris Mašić pågår nu processen av \"Svetosavization\" [som hänvisar till Sankt Sava, skyddshelgonet för den serbiska ortodoxa kyrkan, vars kult är en viktig del av idén om ett Större Serbien] och processen av \"Serbianization\" i Vojvodina. Den regionala huvudstaden, Novi Sad, upplever en oöverträffad \"urbicid\". Byggande sker där det är möjligt, även där det inte borde vara, och miljöprotester undertrycks med våld.</p>\n<p>Det finns dock fortfarande några bra saker. Till exempel upprätthåller den regionala Radio Television Vojvodina (RT Vojvodina) en flerspråkig struktur och många andra sändare (t.ex. Sloveniens regionala RTV Koper) besöker ofta RT Vojvodinas huvudkontor för att lära sig hur man skapar flerspråkig television.</p>\n<p>Kommer oppositionen att kunna bygga vidare på framgången av de månadslånga demonstrationerna och skapa ett politiskt alternativ till Vučić? Det är osannolikt att detta kommer att hända. Faktum är att det saknas personligheter med höga etiska värden som skulle kunna förena de partier som är emot Vučić. Dessa grupper är djupt splittrade sinsemellan. På höger sida finns Boško Obradović och hans rörelser <em>Dveri</em> (Dörrar) och <em>Zavetniki</em> (Bekännare), som förespråkar en nationalistisk politik värdig det italienska fascistpartiet från tidigt 1930-tal. På vänster sida finns ekologiska rörelser och civila organisationer som inte hittar ett gemensamt språk och inte förenas av en politisk plattform.</p>\n<p>Oppositionen hoppas att väst kommer att hitta ett alternativ till Vučić, och detta kan hända i framtiden, men det finns en risk att den nya presidenten, vem han eller hon än må vara, kommer att representera intressen från utlandet i landet snarare än det serbiska folket. Staten, då, är Vučić själv, den enda politikern med konkret erfarenhet av styre. Detta visades av den senaste besöket av den tyska förbundskanslern Olaf Scholz till Belgrad i slutet av juni 2024. Scholz anlände oväntat till Serbien för att övertyga Vučić att öppna litiumgruvor i centrala Serbien, i ett område som (tidigare var) ett naturreservat. För tre år sedan protesterade serber redan mot öppnandet av dessa gruvor av det multinationella företaget Rio Tinto. Även om presidenten lovade att gruvorna inte skulle öppnas, tvingade trycket från väst Vučić att ändra sig. Befolkningen protesterar igen, och den pro-europeiska oppositionen känner sig förlöjligad och berövad på Bryssels stöd i sin kamp mot Vučićs autokrati. Samtidigt håller befolkningen gradvis på att förlora förtroendet för projektet om europeisk integration.</p>\n<p>Under tiden fortsätter Kreml att utnyttja situationen för att skapa instabilitet på Balkan. Den ryska ambassadören i Belgrad, Alexander Bochan-Harchenko, gör regelbundet uttalanden till den pro-regerande serbiska pressen och anklagar väst för att organisera sammandrabbningar och demonstrationer i Kosovo och Metohija samtidigt, för att provocera en verklig \"serbisk vår\".</p>\n<p>Detta är en tydlig signal till Vučić: Ryssland är på din sida och om du också är på vår sida, kommer vi att försvara dig. För att ytterligare balansera mellan öst och väst återvänder Vučić till de gamla och effektiva nationalismpolitik. Närhelst det finns institutionella problem orsakar den serbiska presidenten en serie protester i Kosovska Mitrovica. Då skapas nya problem och nya spänningar diffunderas artificiellt. Men att leka med elden medför alltid risker: en återuppvaknande av nationalistisk extremism i regionen kan inte uteslutas. Våld kan bryta ut i Kosovo och Metohija, för att sedan sprida sig över Serbiens gränser och till och med orsaka en explosion i Bosnien och Hercegovina, ett etniskt delat och institutionellt dysfunktionellt land.</p>\n<p>Hittills har Vučić lyckats positionera sig som garant för Daytonavtalet och för integriteten av Federationen Bosnien och Hercegovina, men det finns inget som säger att han en dag inte längre kommer att kunna ta kontroll över situationen och dämpa våldet. Kreml väntar bara på en sådan möjlighet för att slutligen infiltrera Balkan och orsaka kaos i Europa.</p>\n<p><strong>Hinder för förändring</strong></p>\n<p>För att bättre förstå detta komplexa och mycket intressanta land, behöver vi fokusera på människorna och deras vardag. Som nämnts tidigare finns det en enorm klyfta mellan serber som bor i städer och serber som bor i småstäder och på landsbygden. I städerna är det serbiska samhället ganska schizofrent: det söker en västerländsk, neoliberal livsmodell, fokuserad på att söka personlig rikedom, samtidigt som det vill upprätthålla de traditionella nationalistiska värdena från 1800-talet. I detta avseende är det serbiska samhället identiskt i alla avseenden med det ryska samhället: egoistiskt och girigt efter rikedom, men redo att skicka unga (fattiga) människor till krig för att försvara nationella värden och straffa fiender. Under tiden råder fattigdom och total okunnighet på den serbiska landsbygden.</p>\n<p>För att ge en uppfattning om situationen, här är några siffror: i ett land med strax under fem miljoner invånare finns det omkring 700 000 människor <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">utan tänder</a>. Av nödvändighet, inte opportunism, förstår dessa människor politik som ett kontrakt med de för närvarande dominerande klasserna: jag ger dig en röst, du ger mig ett jobb; du kan stjäla och bli rik, men du kan ge mig mitt dagliga bröd, kaffe och cigaretter. De politiska partierna i opposition kan inte och vet inte hur de ska prata med dessa människor: de hånar dem, men de förstår inte att de har att göra med människor som knappt får ekonomin att gå ihop. Dessa människor kräver konkreta svar, inte löften om institutionella reformer, EU-anslutning och så vidare.</p>\n<p>Ord om demokrati räcker inte för någon. Vučić, under tiden, talar ofta till folket, åker till byarna (som Lukashenka i Belarus) och lovar att lösa deras vardagsproblem (och gör ofta det). Du förklarar inte för människor som knappt klarar sig att avlopps- eller vägproblem är för de kompetenta myndigheterna att lösa. Vad som betyder något för dem är att problemen löses så snart som möjligt. Det är därför de röstar på Vučić, för det finns alltid hopp om att han kommer att dyka upp personligen i deras byar och hjälpa dem att lösa specifika problem.</p>\n<p>Intellektuella, särskilt författare, är ett annat stort hinder för förändring i Serbien. De flesta av dem lever fortfarande i 1800-talet och söker en betydande roll i samhället. De skulle vilja spela en aktiv roll i den politiska sfären och de skulle fortfarande vilja vara de som skapar ideologier för folket. Ett bra exempel är Dobrica Ćosić, som var författare och premiärminister under Milošević. Det är tydligt att han inte uppnådde något konkret utan bara användes av Milošević för sina egna syften. Även oppositionens intellektuella skulle vilja återvända till sin gamla roll som ideologer: en poetvän till mig (från oppositionen) erkände nyligen för mig att han var nostalgisk för tiden när poeter värderades och deltog i politiska beslut.</p>\n<p>Rollen som politisk intellektuell är nu föråldrad, och vi bör inte vara nostalgiska för de tiderna. Serbiska intellektuella älskar sitt folk mycket, men inte de människor som utgör det, eftersom de inte känner dem och inte vill känna dem. En mycket känd författare berättade för mig öppet att hans roll är att använda sina romaner för att motivera människor att åka till Kosovo och gå i krig, medan han sitter i sitt arbetsrum och skriver för dem.</p>\n<p><strongÄrvt nationalism</strong></p>\n<p>Unga människor lever i en bubbla. Helt frånkopplade från världen omkring dem, utvecklar de sällan en kritisk medvetenhet om sig själva. De är passiva och känner sig oaccepterade. Humaniora-examinerade arbetar främst i servicecentra för västerländska företag, svarar på samtal från rika västerlänningar när de har problem med en onlinebeställning eller en kyl som de just har köpt. De verkar vara nöjda med låga löner, eftersom det handlar om överlevnad. Underhållningsindustrin erbjuder billig underhållning, från en vecka lång semester vid havet till droger som får dig att glömma verkligheten.</p>\n<p>Den första generationen som varken kände till det österrikisk-ungerska imperiet eller Jugoslavien, och som växte upp i Republiken Serbien, har redan kommit in på universiteten i hela landet. Men orsakerna till ungdomskrisen behöver sökas någon annanstans, inte i Jugoslavien eller Wien. Vad betyder denna stagnation egentligen i ett land där, fram till nyligen, unga människor i stor utsträckning motsatte sig Milošević och hans diktatur? Det största ansvaret ligger hos skolsystemet som är helt fördärvat. En polis, som önskar vara anonym, erkände för mig att under de senaste 20 åren har polisen börjat övervaka de diplom som erhållits av studenter vid offentliga universitet. Mer än 40 procent av dem är köpta eller erhållna med mutor. \"Vi är så desperata att vi inte vet vad vi ska göra. Hela landets poliskår skulle inte räcka för att bringa ordning på landets universitet och särskilja äkta diplom från falska,\" säger polisen.</p>\n<p>Grundutbildningen är ännu sämre än gymnasieutbildningen. Serbien har under många år legat i botten av PISA (OECD:s program för att bedöma läskunnighetsnivån hos 15-åringar) rankingen. Mer än hälften av serbiska medborgare är funktionellt analfabeter, dvs. de kan inte läsa och förstå en text av måttlig komplexitet, såsom en tidningsartikel. Oppositionen vet inte hur man ska prata med denna del av befolkningen, som är lätt byte för Vučić och hans allierades nationalistiska och populistiska uttalanden.</p>\n<p>På så sätt reproduceras en enorm klassklyfta. Unga människor från bra familjer, som också är trötta och omotiverade, lämnar sina hem i massor och åker någon annanstans, främst till väst, där de kan fortsätta sin utbildning, hitta arbete och en tillfredsställande social roll. Trots allt ligger Österrike mindre än 500 kilometer från Belgrad. De fattigaste stannar kvar och överlever så gott de kan på grundval av de värderingar och modeller som tillhandahålls av de dominerande klasserna. Dessa är, återigen, de nationalistiska modellerna från 1990-talet. Det är sant att serbiska samhället sedan dess har utsatts för ständiga krampanfall, våld och verbal intolerans, som tycks inspireras av mer än bara den yngre generationen. Den nationalistiska retoriken från den tidigare diktatorn Milošević hörs fortfarande på alla nivåer av det offentliga samtalet.</p>\n<p>De nationalistiska ideologier som ärvts från 1990-talet kompletteras av de typiska värderingarna av neoliberalism, som landet har omfamnat med öppna armar sedan slutet av de senaste balkankrigen: konkurrens, förakt för de svagaste och berikande till varje pris. Dessa två modeller, även om de verkar motsatta varandra, är i själva verket sammanhängande. Serbisk ungdom lever i en slags schizofren bubbla där försvaret och glorifieringen av nationell överlägsenhet möter och smälter samman med strävan efter rikedom och framgång på social nivå. Landets absoluta härskare, Aleksandar Vučić, har lyckats försonas med dessa motsägelser, eftersom han har fullständig kontroll över landets offentliga liv.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Denna text är baserad på ett föredrag som hölls vid Nida Forum som ägde rum den 6-7 september i Nida, Litauen, vid Curonian Spit History Museum. Forumet organiseras av Thomas Mann Cultural Centre.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> är en serbisk-italiensk journalist, essäist, författare, reporter och akademisk forskare. Sedan 2007 har han bott i Serbien och arbetat som biträdande professor i italienska språket och litteratur vid Filosofiska fakulteten, Universitetet i Novi Sad. Han har en doktorsexamen från La Sapienza universitet i Rom. Hans journalistiska arbete fokuserar på länder där kulturer möts och ibland nationer kolliderar.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:46:00.108",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Serbien har blivit välkänt för sin geopolitiska position mellan öst och väst. Trots detta finns det skarpa klyftor på alla nivåer i landets samhälle. Medan Belgrad ivrigt har omfamnat en neoliberal modell, främjar det fortfarande sin roll som försvarare av traditionella värderingar. Effekterna av sådana motsägelser kan ses över hela Serbien.</I>\n<br><br>\nSerbien är ett land av motsägelser. Det ligger mycket nära Europeiska unionen, faktiskt nästan i centrum av Europa, men samtidigt är det mycket långt ifrån den. Serbiska arbetsmigranter har alltid valt Västeuropa som destination för emigration, men nationens hjärta slår i öst, med en kulturell och känslomässig koppling till Ryssland. I Serbien är medlemskap i EU mer en fråga om nationell och social prestige – att gå med i en klubb av rika och välordnade länder – än en nödvändighet. Tvärtom ses många av de regler som fastställts av EU som ett hinder och en motgång för EU-kandidater.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"sv",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:46:00.11",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"De ce Serbia este o țară a contradicțiilor",
                key:"uid": string:"683afc79-7b84-44be-b539-7d80d6ae3f62",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Trebuie spus că Bruxelles-ul, în special în ultimii ani, nu a făcut foarte mult pentru popularitatea sa în Serbia. UE nu este doar partenerul comercial numărul unu al Serbiei, ci și cel mai mare donator, cu patru miliarde de euro oferite din 2000, comparativ cu 31,4 milioane de euro din China, pe locul doi. În ceea ce privește Rusia, nu există date reale pe subiect, dar Moscova nu se află nici măcar în primele zece cele mai mari donații. Cu toate acestea, sârbi obișnuiți cred că Rusia ajută Serbia cel mai mult, inclusiv financiar.</p>\n<p><strong>Fenomenul Vučić</strong></p>\n<p>Există o altă contradicție pur sârbească: clasa politică aflată la putere, condusă de președintele Aleksandar Vučić, promovează o politică internă profund neoliberală, în timp ce reușește să se prezinte publicului ca o clasă politică foarte responsabilă, care se străduiește să păstreze națiunea sârbească și să aibă grijă de public. În acest fel, Vučić este similar cu Alyaksandr Lukashenka din Belarus, dar unul care nu apără bunurile naționale și, în schimb, vinde tot ce poate. De exemplu, este pregătit să vândă întreaga Serbie centrală companiei multinaționale Rio Tinto pentru extracția de litiu.</p>\n<p>Partidul lui Vučić este la putere din 2012, douăsprezece lungi ani în care președintele a construit un sistem politic extraordinar de puternic și foarte stabil. Vučić a devenit stăpânul absolut al Serbiei într-un moment în care Occidentul (în special SUA și Germania Angelei Merkel) s-a arătat dezamăgit de actualul Boris Tadić, care a fost vinovat de neîndeplinirea problemei Kosovo și care nu a avut un sprijin puternic din partea electoratului. La acea vreme, singura alternativă reală era Partidul Radical al criminalului de război Vojislav Šešelj. Datorită muncii politice a diplomaților occidentali, Tomislav Nikolić și Aleksandar Vučić au părăsit Radicalii și au fondat Partidul Progresiv Sârbească, SNS, pe baza căruia au câștigat alegerile prezidențiale din 2012. Nikolić a devenit președinte, dar în spatele lui Vučić a condus, promițând Occidentului că va rezolva problema Kosovo.</p>\n<p>Vučić a devenit formal președinte în 2017, dar de facto a fost cel mai puternic om din politica sârbească din 2012. Sub Slobodan Milošević, Vučić a fost ministru al informațiilor și unul dintre arhitecții propagandei etno-naționaliste din acele vremuri. Au urmat ani de echilibru între Occident și cerințele Rusiei și Chinei, înainte ca un acord de reconciliere să fie în cele din urmă atins sub forma acordului semnat la Bruxelles cu reprezentanții albanezi din Kosovo. În acești ani de domnie, Vučić a devenit din ce în ce mai puternic până când a devenit stăpânul absolut al Serbiei. Acest lucru a fost posibil datorită mașinii SNS, un partid cu o structură ierarhică puternică, cu Vučić în vârf. Fiecare post din serviciul civil este rezervat celor care aduc voturi suplimentare guvernului de coaliție (care include și socialiștii lui Ivica Dačić, cel mai longeviv politician din fostele țări ale Iugoslaviei).</p>\n<p>Fiecare instituție de stat, de la spitale la universități, este strict controlată de partid și urmează logica de fier a absolutismului. Șefii companiilor sunt numiți de conducerea SNS și pot acționa ca stăpâni absoluți în instituția pe care o controlează. De fapt, ei sunt mici „Vučić-i” înșiși. Partidele de opoziție sunt lăsate cu firimituri, la fel ca facultățile de umaniste, dar nimic fundamental nu se schimbă. Acești lideri adoptă, de asemenea, logica domniei absolute și nu sunt diferiți de Vučić și „oamenii săi” (facultatea în care lucrez are același decan de 18 ani. Nu am văzut asta nicăieri, nici în țările din Asia Centrală, nici în Rusia și nici în Belarus).</p>\n<p>Intelectualii și profesorii universitari sunt tăcuți și, urmând o logică corporatistă similară cu cea promovată de Mussolini în Italia în anii 1930, participă la sistemul de guvernare și primesc bani de la stat prin proiecte de cercetare și finanțare de stat, atâta timp cât nu interferează cu guvernul. Între timp, cine obstrucționează guvernul trebuie să plece, cu mașina birocratică aruncându-și umbra amenințătoare asupra lor. Cei mai mulți disidenți – chiar și cei care pur și simplu refuză să participe la acest sistem de guvernare – emigrează în liniște în străinătate, în Occident.</p>\n<p><strong>Fericit și Roz</strong></p>\n<p>Între timp, clasa conducătoare s-a îmbogățit enorm prin corupție și afaceri cu parteneri occidentali și estici, cum ar fi concesionarea aeroportului din Belgrad companiei franceze Vinci; construcția cartierului de elită Belgrad-pe-Water (<em>Beograd na vodi</em>) de către o companie din Emiratele Arabe Unite; și contractul de cale ferată de mare viteză Belgrad-Budapesta cu companii chineze și rusești. Acestea sunt doar câteva dintre afacerile realizate cu oameni de afaceri străini, care au fost urmate de o serie de escrocherii. Contractele cu companiile străine sunt adesea secrete de stat, astfel încât nu se știe care este cu adevărat datoria externă a Serbiei. Un exemplu implică grupul industrial auto Fiat, care a primit finanțare de stat impresionantă pentru a reloca una dintre fabricile sale în orașul sârbească Kragujevac. Din acest motiv, Occidentul (în special UE) l-a criticat pe Vučić și l-a numit autocrat, dar cel puțin pentru moment nu are intenția de a-și retrage sprijinul politic.</p>\n<p>De ce se bucură președintele în continuare de simpatia majorității populației sârbe? Controlul instituțional și clientelismul sunt cheia, dar și mai importantă este rolul mass-media, în special cele două canale TV private \"Pink\" și \"Happy\", care asigură sprijinul alegătorilor pentru partidul de guvernământ și Vučić. Jurnalistul și analistul politic Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">subliniază</a> că în Serbia, rolul RTS de stat nu a fost niciodată crucial în atingerea și reproducerea consensului. Modelul televiziunii private ca principal motor al propagandei a fost promovat încă din vremea lui Milošević, deoarece evită critica din partea opoziției și organizațiilor internaționale.</p>\n<p>Televiziunea de stat rămâne relativ liberă și acest lucru nu împiedică clasa conducătoare, deoarece populația urmărește în principal alte posturi de televiziune care atrag masele datorită utilizării pe scară largă a paramentelor precum emisiunile de tip reality show. Principalele canale TV private sunt Pink, deținute de mogulul Željko Mitrović (care este muzician, industrial, producător de drone, inventator și, pe deasupra, dependent de cocaină), și Happy, inițial un canal TV pentru copii, care s-a transformat ilegal într-un instrument foarte puternic de propagandă politică. Directorul Happy este jurnalistul Milomir Marić, iar invitatul și comentatorul său obișnuit este criminalul de război și deputatul Vojislav Šešelj. Echipa guvernamentală folosește Happy și Pink pentru a-și disemina monologurile, iar din studiourile celor două posturi din Belgrad, Vučić atacă regulat micile medii de opoziție și discreditează adversarii politici. Happy și Pink sunt cele mai urmărite stații TV din orașe și sate, dar pe lângă ele există zeci de posturi private controlate de compania de telecomunicații de stat Telekom Srbija, care își extinde treptat controlul asupra undelor radio.</p>\n<p>Diferențele dintre Serbia urbană și rurală sunt dramatice, atât din punct de vedere economic, cât și cultural. Aceste canale pătrund acolo unde prevalează sărăcia și lipsa de cunoștințe. Aproximativ 6,9 la sută din populația sârbească trăiește în sărăcie absolută, în timp ce 29,8 la sută se află într-o situație definită ca severă, pe marginea sărăciei și în risc de excluziune socială (adică acești oameni abia își acoperă nevoile). Acestea sunt cifre foarte mari, mai ales având în vedere că salariul mediu (februarie 2023) în Serbia este de doar aproximativ 600 de euro pe lună și inflația este de 16 la sută. Serbia este una dintre cele mai sărace țări din Europa, iar populația își cheltuie aproape tot ce câștigă pe mâncare. O adevărată clasă de mijloc există doar în Novi Sad și Belgrad. Opoziția are două canale de televiziune, N1 și Nova S, deținute de United Media cu sediul în SUA, care emit doar prin platforma de internet SBB: aceasta înseamnă că majoritatea populației nu are acces la aceste canale.</p>\n<p><strong>Surse de schimbare sau instabilitate?</strong></p>\n<p>Voivodina este o regiune multi-etnică a Serbiei cu nu mai puțin de 28 de naționalități, multe limbi și multe culturi. Constituția iugoslavă din 1974 a acordat provinciei autonomie în perioada anterioară. În anii 1990, Milošević a abolit autonomia sa, iar abia în 2001, când a fost adoptată așa-numita \"Lege Omnibus\", statutul său unic a fost restabilit. Cu toate acestea, acesta există doar pe hârtie. Serbia este încă o țară foarte centralizată, cu toate deciziile luate exclusiv la Belgrad.</p>\n<p>Voivodina este considerată cea mai bogată regiune din Serbia, deși își pierde esențial acest statut. Ungurii locali, în special tinerii unguri, se relocă în Ungaria pentru a studia și a lucra. Românii locali aproape că au dispărut din Banat (numele românesc pentru regiune) și alte naționalități trăiesc pe propriile lor pământuri, dar nu joacă niciun rol la nivel politic și instituțional în Republica Serbia. Potrivit istoricului Boris Mašić, procesul de „sfințire” [referindu-se la Sfântul Sava, patronul Bisericii Ortodoxe Sârbe, al cărui cult este o parte importantă a ideii de Mare Serbia] și procesul de „sârbiizare” sunt acum în curs de desfășurare în Voivodina. Capitala regională, Novi Sad, suferă un „urbicid” fără precedent. Construcția are loc oriunde este posibil, chiar și acolo unde nu ar trebui, iar protestele de mediu sunt suprimate cu violență.</p>\n<p>Cu toate acestea, există încă câteva lucruri bune. De exemplu, Radio Televiziunea Voivodina (RT Vojvodina) menține o structură multilingvă, iar multe alte posturi de televiziune (de exemplu, RTV Koper din Slovenia) vizitează adesea sediul RT Vojvodina pentru a învăța de la aceasta cum să creeze televiziune multilingvă.</p>\n<p>Va reuși opoziția să construiască pe baza succesului demonstrațiilor de o lună și să creeze o alternativă politică la Vučić? Este puțin probabil să se întâmple acest lucru. De fapt, există o lipsă de personalități cu valori etice înalte care ar putea uni partidele opuse lui Vučić. Aceste grupuri sunt profund divizate între ele. Pe dreapta se află Boško Obradović și mișcările sale <em>Dveri</em> (Uși) și <em>Zavetnici</em> (Mărturisitori), care pledează pentru o politică naționalistă demnă de Partidul Fascist Italian din anii 1930. Pe stânga se află mișcările ecologice și organizațiile civile care nu găsesc un limbaj comun și nu sunt unite de o platformă politică.</p>\n<p>Opoziția speră că Occidentul va găsi o alternativă la Vučić, iar acest lucru ar putea avea loc în viitor, dar există pericolul ca noul președinte, oricine ar fi el sau ea, să reprezinte interesele străinilor în țară, mai degrabă decât ale poporului sârbe. Statul, așadar, este Vučić însuși, singurul politician cu experiență concretă în guvernare. Acest lucru a fost demonstrat de vizita recentă a cancelarului german Olaf Scholz la Belgrad la sfârșitul lunii iunie 2024. Scholz a sosit neașteptat în Serbia pentru a-l convinge pe Vučić să deschidă mine de litiu în mijlocul Serbiei, într-o zonă care (era) o rezervație naturală. Cu trei ani în urmă, sârbii protestau deja împotriva deschiderii acestor mine de către multinaționala Rio Tinto. Deși președintele a promis că minele nu vor fi deschise, presiunea din partea Occidentului l-a forțat pe Vučić să-și schimbe părerea. Populația protestează din nou, iar opoziția pro-europeană se simte ridiculizată și lipsită de sprijinul Bruxelles-ului în lupta sa împotriva autocratului Vučić. În același timp, populația își pierde treptat încrederea în proiectul de integrare europeană.</p>\n<p>Între timp, Kremlinul continuă să exploateze situația pentru a crea instabilitate în Balcani. Ambasadorul rus la Belgrad, Alexander Bochan-Harchenko, face regulat declarații presei sârbe pro-guvernamentale și acuză Occidentul că organizează ciocniri și demonstrații în Kosovo și Metohija în același timp, pentru a provoca o adevărată \"Primăvară Sârbească\".</p>\n<p>Aceasta este un semnal clar pentru Vučić: Rusia este de partea ta și dacă ești și tu de partea noastră, te vom apăra. Pentru a echilibra și mai mult între Est și Vest, Vučić se întoarce la vechile și eficientele politici ale naționalismului și Kosovo. Ori de câte ori există probleme instituționale, președintele sârbe provoacă o serie de proteste în Kosovska Mitrovica. Apoi se creează probleme noi și tensiuni noi sunt artificial difuzate. Cu toate acestea, a juca cu focul poartă întotdeauna riscuri: o reapariție a extremismului naționalist în regiune nu poate fi exclusă. Violența ar putea izbucni în Kosovo și Metohija, apoi s-ar putea extinde în granițele Serbiei și chiar ar putea provoca o explozie în Bosnia și Herzegovina, o țară etnic divizată și instituțional disfuncțională.</p>\n<p>Până acum, Vučić a reușit să se poziționeze ca garant al Acordului de la Dayton și al integrității Federației Bosniei și Herțegovinei, dar nu există nimic care să spună că într-o zi nu va mai putea prelua controlul asupra situației și să oprească violența. Kremlinul așteaptă doar o astfel de oportunitate pentru a se infiltra în sfârșit în Balcani și a provoca haos în Europa.</p>\n<p><strong>Obstacole în calea schimbării</strong></p>\n<p>Pentru a înțelege mai bine această țară complexă și foarte interesantă, trebuie să ne concentrăm asupra oamenilor și vieților lor de zi cu zi. Așa cum s-a menționat anterior, există o mare prăpastie între sârbi care trăiesc în orașe și sârbi care trăiesc în orașe mici și zone rurale. În orașe, societatea sârbească este destul de schizofrenică: caută un model de viață vestic, neoliberal, concentrat pe căutarea bogăției personale, în timp ce în același timp dorește să mențină valorile naționaliste tradiționale ale secolului al XIX-lea. În acest sens, societatea sârbească este identică în toate privințele cu societatea rusă: egoistă și lacomă de bogăție, dar pregătită să trimită tineri (săraci) la război pentru a apăra valorile naționale și a pedepsi dușmanii. Între timp, sărăcia și ignoranța totală domnesc în mediul rural sârbească.</p>\n<p>Pentru a vă face o idee despre situație, iată câteva cifre: într-o țară cu puțin sub cinci milioane de locuitori, există aproximativ 700.000 de oameni <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">fără dinți</a>. Din necesitate, nu din oportunism, acești oameni înțeleg politica ca un contract cu clasele dominante în prezent: îți dau un vot, îmi dai un loc de muncă; poți fura și te poți îmbogăți, dar poți să-mi oferi pâinea zilnică, cafeaua și țigările. Partidele politice din opoziție nu pot și nu știu cum să vorbească cu acești oameni: îi batjocoresc, dar nu înțeleg că se confruntă cu oameni care abia își acoperă nevoile. Acești oameni cer răspunsuri concrete, nu promisiuni de reforme instituționale, aderare la UE și așa mai departe.</p>\n<p>Cuvintele despre democrație nu sunt suficiente pentru nimeni. Între timp, Vučić se adresează adesea oamenilor, merge în sate (ca Lukashenka în Belarus) și promite să le rezolve problemele de zi cu zi (și adesea o face). Nu le explici oamenilor care abia se descurcă că problemele de canalizare sau cele legate de drumuri sunt de rezolvat de autoritățile competente. Ceea ce contează pentru ei este ca problemele să fie rezolvate cât mai repede posibil. De aceea votează pentru Vučić, pentru că există întotdeauna speranța că el va apărea personal în satele lor și îi va ajuta să rezolve probleme specifice.</p>\n<p>Intelectualii, în special scriitorii, sunt un alt obstacol major în calea schimbării în Serbia. Majoritatea dintre ei trăiesc încă în secolul al XIX-lea și caută un rol semnificativ în societate. Ar dori să joace un rol activ în sfera politică și ar dori în continuare să fie cei care creează ideologii pentru oameni. Un bun exemplu este Dobrica Ćosić, care a fost scriitor și prim-ministru sub Milošević. Este clar că nu a realizat nimic concret, ci a fost folosit de Milošević în scopurile sale. Chiar și intelectualii din opoziție ar dori să se întoarcă la vechea lor rol de ideologi: un prieten poet de-al meu (din opoziție) mi-a mărturisit recent că este nostalgic după vremea când poeții erau apreciați și participau la luarea deciziilor politice.</p>\n<p>Rolul intelectualului politic este acum depășit, iar nu ar trebui să fim nostalgici după acele vremuri. Intelectualii sârbi își iubesc foarte mult națiunea, dar nu și oamenii care o compun, pentru că nu îi cunosc și nu doresc să îi cunoască. Un scriitor foarte faimos mi-a spus sincer că rolul său este să folosească romanele sale pentru a motiva oamenii să meargă în Kosovo și să meargă la război, în timp ce el stă în biroul său și scrie pentru ei.</p>\n<p><strong>Naționalismul moștenit</strong></p>\n<p>Tinerii trăiesc într-o bulă. Complet deconectați de lumea din jurul lor, dezvoltă rar o conștientizare critică a sinelui. Sunt pasivi și se simt neacceptați. Absolvenții de umaniste lucrează în principal în centrele de servicii ale companiilor occidentale, răspunzând apelurilor de la occidentali bogați atunci când au probleme cu o comandă online sau cu un frigider pe care tocmai l-au cumpărat. Se pare că sunt mulțumiți cu salarii mici, deoarece totul se reduce la supraviețuire. Industria de divertisment oferă distracții ieftine, de la o vacanță de o săptămână la mare până la droguri care te fac să uiți de realitate.</p>\n<p>Prima generație care nu a cunoscut nici Imperiul Austro-Ungar, nici Iugoslavia, și care a crescut în Republica Serbia, a intrat deja în universitățile din întreaga țară. Cu toate acestea, cauzele crizei tineretului trebuie căutate în altă parte, nu în Iugoslavia sau Viena. Ce înseamnă cu adevărat această stagnare într-o țară în care, până foarte recent, tinerii s-au opus în mare parte lui Milošević și dictaturii sale? Cea mai mare responsabilitate revine sistemului școlar care este complet devastat. Un ofițer de poliție, care dorește să rămână anonim, mi-a mărturisit că în ultimii 20 de ani poliția a început să monitorizeze diplomele obținute de studenți la universitățile publice. Peste 40 la sută dintre acestea sunt cumpărate sau obținute cu mită. „Suntem atât de disperati încât nu știm ce să facem. Întreaga forță de poliție a țării nu ar fi suficientă pentru a aduce ordine în universitățile țării și pentru a distinge diplomele autentice de cele false\", spune oficialul de poliție.</p>\n<p>Educația primară este și mai proastă decât educația secundară. Serbia se află pe ultimele locuri în clasamentele PISA (programul OECD pentru evaluarea nivelului de alfabetizare al tinerilor de 15 ani) de mulți ani. Peste jumătate din cetățenii sârbi sunt funcțional analfabeți, adică nu pot citi și înțelege un text de complexitate moderată, cum ar fi un articol de ziar. Opoziția nu știe cum să vorbească cu această parte a populației, care este o pradă ușoară pentru declarațiile naționaliste și populiste ale lui Vučić și aliaților săi.</p>\n<p>În acest fel, se reproduce o uriașă diviziune de clasă. Tinerii din familii bune, care sunt de asemenea obosiți și nemotivați, părăsesc masiv casele lor și pleacă în altă parte, în principal spre Vest, unde pot continua educația, găsi un loc de muncă și un rol social satisfăcător. La urma urmei, Austria este la mai puțin de 500 de kilometri de Belgrad. Cei mai săraci rămân și supraviețuiesc cât mai bine pot pe baza valorilor și modelelor oferite de clasele dominante. Acestea sunt, din nou, modelele naționaliste din anii 1990. Este adevărat că, de atunci, societatea sârbească a fost supusă convulsiilor constante, violenței și intoleranței verbale, care par să fie inspirate de mai mult decât doar generația tânără. Retorica naționalistă a fostului dictator Milošević se mai aude încă la toate nivelurile discursului public.</p>\n<p>Ideologiile naționaliste moștenite din anii 1990 sunt completate de valorile tipice ale neoliberalismului, pe care țara le-a îmbrățișat cu brațele deschise de la sfârșitul ultimelor războaie balcanice: competiția, disprețul pentru cei mai slabi și îmbogățirea cu orice preț. Aceste două modele, deși aparent opuse unul altuia, sunt de fapt coerente. Tinerii sârbi trăiesc într-o bulă de tip schizofrenic în care apărarea și glorificarea superiorității naționale se întâlnesc și se îmbină cu căutarea bogăției și succesului la nivel social. Stăpânul absolut al țării, Aleksandar Vučić, a reușit să împace aceste contradicții, deoarece el controlează complet viața publică a țării.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Acest text se bazează pe o prezentare susținută la Forumul Nida, care a avut loc pe 6-7 septembrie în Nida, Lituania, la Muzeul Istoriei de pe Faleza Curoniană. Forumul este organizat de Centrul Cultural Thomas Mann.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> este un jurnalist sârbo-italian, eseist, scriitor, reporter și cercetător academic. Din 2007 trăiește în Serbia și lucrează ca asistent universitar de limbă și literatură italiană la Facultatea de Filosofie, Universitatea din Novi Sad. Deține un doctorat de la Universitatea La Sapienza din Roma. Lucrările sale jurnalistice se concentrează asupra țărilor în care culturile se întâlnesc și uneori națiunile se ciocnesc.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:03:56.275",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Serbia a devenit bine cunoscută pentru poziția sa geopolitică între Est și Vest. Cu toate acestea, diviziuni ascuțite există și la fiecare nivel al societății din țară. În timp ce Belgradul a îmbrățișat cu entuziasm un model neoliberal, acesta își promovează în continuare rolul de apărător al valorilor tradiționale. Efectele unor astfel de contradicții pot fi observate în întreaga Serbie.</I>\n<br><br>\nSerbia este o țară a contradicțiilor. Este foarte aproape de Uniunea Europeană, de fapt aproape în centrul Europei, dar în același timp este foarte departe de aceasta. Migranții muncitori sârbi au ales întotdeauna Europa de Vest ca destinație pentru emigrare, dar inima națiunii bate în Est, cu o legătură culturală și sentimentală cu Rusia. În Serbia, aderarea la UE este mai mult o chestiune de prestigiu național și social – aderarea la un club de țări bogate și bine ordonate – decât o necesitate. Dimpotrivă, multe dintre regulile stabilite de UE sunt văzute ca un obstacol și o piedică pentru candidații la UE.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"ro",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:05:32.774",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Why Serbia is a country of contradictions",
                key:"uid": string:"6b261f14-c83b-4ab5-8e7d-d7cc945e5a1b",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>It has to be said that Brussels, especially in recent years, has not done very much for its popularity in Serbia. The EU is not only Serbia's number one trading partner but also its biggest donor, with four billion euros given since 2000, compared to 31.4 million euros from China in second place. As far as Russia is concerned, there are no real data on the subject, but Moscow is not even in the top ten largest donors. Nevertheless, ordinary Serbians believe that it is Russia that helps Serbia the most, including financially.</p>\n<p><strong>The Vučić phenomenon </strong></p>\n<p>There is another, purely Serbian, contradiction: the ruling political class, led by President Aleksandar Vučić, promotes a deeply neoliberal domestic policy while at the same time manages to present itself to the public as a very responsible political class, striving to preserve the Serbian nation and to take care of the public. In this way, Vučić is similar to Belarus’s Alyaksandr Lukashenka, but one who does not defend national assets and instead sells everything he can. For example, he is prepared to sell the whole of central Serbia to the multinational Rio Tinto for lithium extraction.</p>\n<p>Vučić's party has been in power since 2012, twelve long years in which the president has built up an extraordinarily strong and very stable political system. Vučić became the absolute master of Serbia at a time when the West (above all the US and Angela Merkel's Germany) became disappointed with the incumbent Boris Tadić, who was guilty of failing to resolve the Kosovo issue and who did not have the strong support of the electorate. At that time, the only real alternative was the Radical Party of the war criminal Vojislav Šešelj. Thanks to the political work of western diplomats, Tomislav Nikolić and Aleksandar Vučić left the Radicals and founded the Serbian Progressive Party, SNS, on the basis of which they won the 2012 presidential elections. Nikolić became president, but behind him Vučić ruled, promising the West that he would solve the Kosovo issue.</p>\n<p>Vučić formally became president in 2017 but de facto he has been the most powerful man in Serbian politics since 2012. Under Slobodan Milošević, Vučić was minister of information and one of the architects of the ethno-nationalist propaganda of those years. Years of balancing between the West and the demands of Russia and China followed, before a reconciliation agreement was finally reached in the form of the agreement signed in Brussels with the Kosovo Albanian representatives. During these years of rule, Vučić grew stronger and stronger until he became the absolute master of Serbia. This was made possible by the SNS machine, a party with a strong hierarchical structure with Vučić at the top. Every post in the civil service is reserved for those who bring additional votes to the coalition government (which also includes the socialists of Ivica Dačić, the longest-serving politician ever in the countries of former Yugoslavia).</p>\n<p>Every state institution, from hospitals to universities, is strictly controlled by the party and follows the iron logic of absolutism. The heads of companies are appointed by the SNS leadership and can act as absolute rulers in the institution they control. In fact, they are little “Vučićs” themselves. The opposition parties are left with crumbs, much like the humanities faculties, but nothing fundamentally changes. These leaders also adopt the logic of absolute rule and are no different from Vučić and “his people” (the faculty where I work has had the same dean for 18 years. I have not seen this anywhere, not in the Central Asian countries, not in Russia and not in Belarus).</p>\n<p>Intellectuals and university professors are silent and, following a corporatist logic similar to that promoted by Mussolini in Italy in the 1930s, they participate in the system of government and receive money from the state through research projects and state funding, as long as they do not interfere with the government. Meanwhile, whoever obstructs the government must leave, with the bureaucratic machine casting its ominous shadow over them. Most dissidents – even those who simply refuse to take part in this system of government – quietly emigrate abroad, to the West.</p>\n<p><strong>Happy and Pink</strong></p>\n<p>Meanwhile, the ruling class has been enormously enriched by corruption and deals with western and eastern partners, such as the concession of Belgrade airport to the French company Vinci; the construction of the elite Belgrade-on-the-Water (<em>Beograd na vodi</em>) neighbourhood by a company from the United Arab Emirates; and the Belgrade-Budapest high-speed rail contract with Chinese and Russian companies. These are just a few of the deals made with foreign businessmen, which have been followed by a series of scams. Contracts with foreign companies are often state secrets, so it is not known what Serbia's foreign debt really is. One example involves the Fiat car industry group, which received impressive state funding to relocate one of its factories to the Serbian city of Kragujevac. For this reason, the West (especially the EU) has criticized Vučić and called him an autocrat, but at least for the time being it has no intention of withdrawing its political support.</p>\n<p>Why is the president still enjoying the sympathy of the majority of the Serbian population? Institutional control and clientelism are key, but even more important is the role of the media, in particular the two private TV channels \"Pink\" and \"Happy\", which ensure voter support for the ruling party and Vučić. The journalist and political analyst Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">points out</a> that in Serbia, the role of the state-owned RTS has never been crucial in achieving and reproducing consensus. The model of private television as the main engine of propaganda has been promoted as far back as Milošević, as it avoids criticism from the opposition and international organizations.</p>\n<p>State television does remain relatively free and this does not hinder the ruling class, as the population mainly follows other broadcasters which attract the masses thanks to the widespread use of paraphernalia such as reality shows. The main private TV channels are Pink, owned by the tycoon Željko Mitrović (who is a musician, industrialist, drone maker, inventor, and cocaine addict to boot), and Happy, originally a children's TV channel, which has illegitimately turned into a very powerful political propaganda tool. The director of Happy is the journalist Milomir Marić, and its regular guest and commentator is the war criminal and MP Vojislav Šešelj. The government team uses Happy and Pink to disseminate its monologues, and from the two broadcasters’ Belgrade studios Vučić regularly attacks the small opposition media and discredits political opponents. Happy and Pink are the most watched TV stations in towns and villages, but in addition to them there are dozens of private broadcasters controlled by the state-owned telecoms company Telekom Srbija, which is gradually expanding its control over the airwaves.</p>\n<p>The differences between urban and rural Serbia are dramatic, both economically and culturally. These channels penetrate where poverty and a lack of knowledge, prevails. Around 6.9 per cent of the Serbian population live in absolute poverty, while 29.8 per cent are in a situation defined as severe, on the verge of poverty and at risk of social exclusion (i.e. these people are barely making ends meet). These are very high figures, especially considering that the average wage (February 2023) in Serbia is only around 600 euros per month and inflation is 16 per cent. Serbia is one of the poorest countries in Europe and its population spends almost everything it earns on food. A real middle class exists only in Novi Sad and Belgrade. The opposition has two television channels, N1 and Nova S, owned by the American-based United Media, which only broadcast via the SBB internet platform: this means that the majority of the population does not have access to these channels.</p>\n<p><strong>Sources of change or instability?</strong></p>\n<p>Vojvodina is a multi-ethnic region of Serbia with as many as 28 nationalities, many languages and many cultures. The Yugoslav constitution of 1974 granted the province autonomy during the previous era. In the 1990s Milošević abolished its autonomy, and it was only in 2001 when the so-called \"Omnibus Law\" was adopted that the area’s unique status was restored. However, this only exists on paper. Serbia is still a highly centralized country, with all decisions being taken exclusively in Belgrade.</p>\n<p>Vojvodina is considered the richest region in Serbia, though it is essentially losing this status. Local Hungarians, especially young Hungarians, are relocating to Hungary to study and work. The local Romanians have almost disappeared from Banat (the Romanian name for the region) and other nationalities live on their own land, but play no role at the political and institutional level in the Republic of Serbia. According to the historian Boris Mašić, the process of “Saintsavization” [referring to Saint Sava, the patron saint of the Serbian Orthodox Church, whose cult is an important part of the idea of a Greater Serbia] and the process of “Serbianization” is now underway in Vojvodina. The regional capital, Novi Sad, is experiencing an unprecedented “urbicide”. Construction is taking place wherever possible, even where it should not be, and environmental protests are being suppressed with violence.</p>\n<p>However, there are still some good things. For example, the regional Radio Television Vojvodina (RT Vojvodina) maintains a multilingual structure and many other broadcasters (e.g. Slovenia's regional RTV Koper) often visit RT Vojvodina's headquarters in order to learn from it how to create multilingual television.</p>\n<p>Will the opposition be able to build on the success of the month-long demonstrations and create a political alternative to Vučić? It is unlikely that this will happen. In fact, there is a lack of personalities with high ethical values who could unite the parties opposed to Vučić. These groups are deeply divided amongst themselves. On the right are Boško Obradović and his movements <em>Dveri</em> (Doors) and <em>Zavetniki</em> (Confessors), which advocate for a nationalist policy worthy of the Italian Fascist Party of the early 1930s. On the left are ecological movements and civil organizations which do not find a common language and are not united by a political platform.</p>\n<p>The opposition hopes that the West will find an alternative to Vučić, and this could happen in the future, but there is a danger that the new president, whoever he or she may be, will represent the interests of foreigners in the country rather than the Serbian people. The state, then, is Vučić himself, the only politician with concrete experience of governance. This was demonstrated by the recent visit of German Chancellor Olaf Scholz to Belgrade at the end of June 2024. Scholz arrived unexpectedly in Serbia to persuade Vučić to open lithium mines in the middle of Serbia, in an area that (used to be) a nature reserve. Three years ago, Serbs were already protesting against the opening of these mines by the multinational Rio Tinto. Although the president promised that the mines would not be opened, pressure from the West forced Vučić to change his mind. The population is protesting again, and the pro-European opposition feels ridiculed and deprived of Brussels’s support in its fight against the Vučić autocracy. At the same time, the population is gradually losing confidence in the European integration project.</p>\n<p>Meanwhile, the Kremlin continues to exploit the situation to create instability in the Balkans. The Russian Ambassador in Belgrade, Alexander Bochan-Harchenko, regularly makes statements to the pro-government Serbian press and accuses the West of organizing clashes and demonstrations in Kosovo and Metohija at the same time, in order to provoke a real \"Serbian Spring\".</p>\n<p>This is a clear signal to Vučić: Russia is on your side and if you are on our side too, we will defend you. In order to further balance between East and West, Vučić is returning to the old and effective policies of nationalism and Kosovo. Whenever there are institutional problems, the Serbian president causes a series of protests in Kosovska Mitrovica. Then new problems are created and new tensions are artificially diffused. However, playing with fire always carries risks: a resurgence of nationalist extremism in the region cannot be ruled out. Violence could break out in Kosovo and Metohija, then spill over into Serbia's borders and even cause an explosion in Bosnia and Herzegovina, an ethnically divided and institutionally dysfunctional country.</p>\n<p>So far, Vučić has managed to position himself as the guarantor of the Dayton Agreement and of the integrity of the Federation of Bosnia and Herzegovina, but there is nothing to say that one day he will no longer be able to take control of the situation and to quell the violence. The Kremlin is just waiting for such an opportunity to finally infiltrate the Balkans and cause chaos in Europe.</p>\n<p><strong>Obstacles to change</strong></p>\n<p>In order to better understand this complex and very interesting country, we need to focus on the people and their everyday lives. As aforementioned, there is a huge gap between Serbs living in cities and Serbs living in small towns and rural areas. In the cities, Serbian society is rather schizophrenic: it seeks a western, neoliberal model of life, focused on the search for personal wealth, while at the same time wanting to uphold the traditional nationalist values of the 19th century. In this respect, Serbian society is identical in every respect to Russian society: selfish and greedy for wealth, but ready to send young (poor) people to war to defend national values and punish enemies. Meanwhile, poverty and total ignorance reign in the Serbian countryside.</p>\n<p>To give you an idea of the situation, here are some figures: in a country of just under five million inhabitants, there are around 700,000 people <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">without teeth</a>. Out of necessity, not opportunism, these people understand politics as a contract with the currently dominant classes: I give you a vote, you give me a job; you can steal and get rich, but you can provide me with my daily bread, coffee and cigarettes. The political parties in opposition cannot and do not know how to talk to these people: they mock them, but they do not understand that they are dealing with people who are barely making ends meet. These people are demanding concrete answers, not promises of institutional reforms, EU accession and so on.</p>\n<p>Words about democracy are not enough for anyone. Vučić, meanwhile, often addresses the people, goes to the villages (like Lukashenka in Belarus) and promises to solve their everyday problems (and often does so). You do not explain to people who are barely getting by that sewage or road problems are for the competent authorities to solve. What matters to them is that the problems are solved as soon as possible. That is why they vote for Vučić, because there is always the hope that he will appear in person in their villages and help them to solve specific problems.</p>\n<p>Intellectuals, especially writers, are another major obstacle to change in Serbia. Most of them are still living in the 19th century and are looking for a significant role in society. They would like to play an active role in the political sphere and they would still like to be the ones who create ideologies for people. A good example is Dobrica Ćosić, who was a writer and prime minister under Milošević. It is clear that he did not achieve anything concrete but was merely used by Milošević for his own purposes. Even opposition intellectuals would like to return to their old role as ideologues: a poet friend of mine (from the opposition) recently confessed to me that he was nostalgic for the time when poets were valued and took part in political decision-making.</p>\n<p>The role of the political intellectual is now obsolete, and we should not be nostalgic for those times. Serbian intellectuals love their nation very much, but not the people who make it up, because they do not know them and do not want to know them. One very famous writer told me frankly that his role is to use his novels to motivate people to go to Kosovo and to go to war, while he sits in his study and writes for them.</p>\n<p><strong>Inherited nationalism</strong></p>\n<p>Young people live in a bubble. Completely disconnected from the world around them, they rarely develop a critical awareness of themselves. They are passive and feel unaccepted. Humanities graduates work mainly in the service centres of western companies, answering calls from rich westerners when they have problems with an online order or a refrigerator they have just bought. They seem to be satisfied with low salaries, as it is all about survival. The entertainment industry provides cheap entertainment, from a week-long seaside holiday to drugs that make you forget reality.</p>\n<p>The first generation who knew neither the Austro-Hungarian Empire nor Yugoslavia, and who grew up in the Republic of Serbia, have already entered universities throughout the country. However, the causes of the youth crisis need to be found elsewhere, not in Yugoslavia or Vienna. What does this stagnation really mean in a country where, until very recently, young people largely opposed Milošević and his dictatorship? The greatest responsibility lies with the school system which is completely devastated. One police officer, who wishes to remain anonymous, confessed to me that over the last 20 years the police have started to monitor the diplomas obtained by students at public universities. More than 40 per cent of them are bought or obtained with bribes. “We are so desperate that we don't know what to do. The entire country's police force would not be enough to bring order to the country's universities and to distinguish genuine diplomas from fake ones,\" says the police official.</p>\n<p>Primary education is even worse than secondary education. Serbia has been at the bottom of the PISA (the OECD's programme for assessing the literacy level of 15-year-olds) rankings for many years. More than half of Serbian citizens are functionally illiterate, i.e. they cannot read and understand a text of moderate complexity, such as a newspaper article. The opposition does not know how to talk to this part of the population, which is easy prey for the nationalist and populist statements of Vučić and his allies.</p>\n<p>In this way, a huge class divide is reproduced. Young people from good families, who are also tired and unmotivated, are leaving their homes en masse and going elsewhere, mainly to the West, where they can continue their education, find work and a satisfactory social role. After all, Austria is less than 500 kilometres from Belgrade. The poorest stay and survive as best they can on the basis of the values and models provided by the dominant classes. These are, again, the nationalist models of the 1990s. It is true that, since then, Serbian society has been subjected to constant convulsions, violence and verbal intolerance, which seem to be inspired by more than just the younger generation. The nationalist rhetoric of the former dictator Milošević is still heard at all levels of public discourse.</p>\n<p>The nationalist ideologies inherited from the 1990s are complemented by the typical values of neoliberalism, which the country has embraced with open arms since the end of the last Balkan wars: competition, disdain for the weakest, and enrichment at any cost. These two models, although seemingly opposed to each other, are in fact coherent. Serbian youth live in a kind of schizophrenic bubble where the defence and glorification of national superiority meets and merges with the pursuit of wealth and success at the social level. The country's absolute master, Aleksandar Vučić, has managed to reconcile these contradictions, because he is in complete control of the country's public life.</p>\n<p> </p>\n<p><em>This text is based on a talk given at The Nida Forum which took place on September 6th-7th in Nida, Lithuania, at the Curonian Spit History Museum. The forum is organized by the Thomas Mann Cultural Centre.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> is a Serbian-Italian journalist, essayist, writer, reporter and academic researcher. Since 2007 he has been living in Serbia and working as an assistant professor of Italian language and literature at the Faculty of Philosophy, University of Novi Sad. He holds a PhD from La Sapienza University of Rome. His journalism work focuses on countries where cultures meet and sometimes nations clash.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:15:21.008",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Serbia has become well known for its geopolitical position between East and West. Despite this, sharp divides also exist at every level of the country’s society. While Belgrade has eagerly embraced a neoliberal model, it still promotes its role as a defender of traditional values. The effects of such contradictions can be seen throughout Serbia.</I>\n<br><br>\nSerbia is a country of contradictions. It is very close to the European Union, in fact almost in the centre of Europe, but at the same time it is very far from it. Serbian labour migrants have always chosen Western Europe as a destination for emigration, but the heart of the nation beats in the East, with a cultural and sentimental link to Russia. In Serbia, joining the EU is more a matter of national and social prestige – joining a club of rich and well-ordered countries – than a necessity. To the contrary, many of the rules laid down by the EU are seen as an obstacle and a hindrance to EU candidates.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"en",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:15:51.679",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Чому Сербія є країною суперечностей",
                key:"uid": string:"6e3b2727-03f4-4cd6-b49d-4752ac878f89",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": null:null,
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-12T11:55:11.079",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": null:null,
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"uk",
                key:"updatedAt": null:null,
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Miért Szerbia a ellentmondások országa",
                key:"uid": string:"6e8db406-2a62-494a-bbce-f375bcbd33af",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>El kell mondani, hogy Brüsszel, különösen az utóbbi években, nem tett túl sokat a népszerűségéért Szerbiában. Az EU nemcsak Szerbia legnagyobb kereskedelmi partnere, hanem legnagyobb adományozója is, 2000 óta négy milliárd eurót adományozott, míg Kína a második helyen 31,4 millió euróval áll. Oroszországot illetően nincsenek valós adatok a témában, de Moszkva még a tíz legnagyobb adományozó között sincs. Ennek ellenére a hétköznapi szerbek úgy vélik, hogy Oroszország segíti Szerbiát a legjobban, beleértve a pénzügyi támogatást is.</p>\n<p><strong>A Vučić-fenomenon </strong></p>\n<p>Van egy másik, tisztán szerb ellentmondás: a hatalmon lévő politikai osztály, amelyet Aleksandar Vučić elnök vezet, mélyen neoliberális belpolitikai irányvonalat hirdet, miközben sikerül magát a közvélemény előtt nagyon felelős politikai osztályként bemutatnia, amely arra törekszik, hogy megőrizze a szerb nemzetet és gondoskodjon a közjóra. Ezzel Vučić hasonlít Belorusz Alyaksandr Lukashenkára, de ő nem védi a nemzeti vagyont, hanem mindent elad, amit csak tud. Például hajlandó eladni Közép-Szerbiát a multinacionális Rio Tintónak lítium kitermelésére.</p>\n<p>Vučić pártja 2012 óta hatalmon van, tizenkét hosszú év alatt, amely alatt az elnök rendkívül erős és nagyon stabil politikai rendszert épített ki. Vučić Szerbia abszolút ura lett abban az időben, amikor a Nyugat (mindenekelőtt az Egyesült Államok és Angela Merkel Németországa) csalódott a hivatalban lévő Boris Tadićban, aki felelős volt a koszovói kérdés megoldásának elmaradásáért, és akinek nem volt erős támogatottsága a választók körében. Abban az időben az egyetlen valódi alternatíva a háborús bűnös Vojislav Šešelj Radikális Pártja volt. A nyugati diplomaták politikai munkájának köszönhetően Tomislav Nikolić és Aleksandar Vučić elhagyták a Radikálisokat, és megalapították a Szerb Haladó Pártot (SNS), amelynek alapjain megnyerték a 2012-es elnökválasztásokat. Nikolić lett az elnök, de mögötte Vučić irányított, megígérve a Nyugatnak, hogy megoldja a koszovói kérdést.</p>\n<p>Vučić formálisan 2017-ben lett elnök, de de facto 2012 óta ő a legbefolyásosabb ember a szerb politikában. Slobodan Milošević alatt Vučić információs miniszter volt, és az évek etno-nacionalista propagandájának egyik építője. Évekig tartó egyensúlyozás következett a Nyugat és Oroszország, valamint Kína követelései között, mielőtt végül egy megbékélési megállapodás született Brüsszelben a koszovói albán képviselőkkel aláírt megállapodás formájában. Ezen uralkodási évek alatt Vučić egyre erősebbé vált, míg végül Szerbia abszolút urává vált. Ezt tette lehetővé az SNS gépezete, egy erős hierarchikus struktúrával rendelkező párt, amelynek élén Vučić áll. Minden állami intézmény, a kórházaktól az egyetemekig, szigorúan a párt ellenőrzése alatt áll, és követi az abszolutizmus vaslogikáját. A cégek vezetőit az SNS vezetése nevezi ki, és abszolút uralkodókként működhetnek az általuk irányított intézményben. Valójában ők maguk is kis \"Vučićok\". Az ellenzéki pártoknak morzsák jutnak, akárcsak a humán tudományi karoknak, de semmi alapvetően nem változik. Ezek a vezetők is átvették az abszolút uralom logikáját, és nem különböznek Vučićtól és \"az ő embereitől\" (az intézmény, ahol dolgozom, 18 éve ugyanazzal a dékánnal rendelkezik. Ezt sehol nem láttam, sem a közép-ázsiai országokban, sem Oroszországban, sem Beloruszban).</p>\n<p>Az értelmiségiek és egyetemi tanárok hallgatnak, és a Mussolini által az 1930-as évek Olaszországában népszerűsített korporatista logikát követve részt vesznek a kormányzati rendszerben, és pénzt kapnak az államtól kutatási projektek és állami finanszírozás révén, amíg nem avatkoznak be a kormányba. Eközben aki akadályozza a kormányt, annak távoznia kell, a bürokratikus gépezet baljós árnyéka vetül rájuk. A legtöbb disszidens – még azok is, akik egyszerűen megtagadják, hogy részt vegyenek ebben a kormányzati rendszerben – csendben külföldre emigrál, a Nyugatra.</p>\n<p><strong>Boldog és Pink</strong></p>\n<p>Közben a ruling class hatalmas mértékben meggazdagodott a korrupció és a nyugati és keleti partnerekkel kötött üzletek révén, mint például a belgrádi repülőtér koncessziója a francia Vinci cégnek; az elit Belgrád a Vízparton (<em>Beograd na vodi</em>) negyed építése az Egyesült Arab Emírségekből származó céggel; és a Belgrád-Budapest nagysebességű vasúti szerződés kínai és orosz cégekkel. Ezek csak néhány példa a külföldi üzletemberekkel kötött üzletekre, amelyeket sorozatos csalások követtek. A külföldi cégekkel kötött szerződések gyakran állami titkok, így nem tudni, mi is valójában Szerbia külföldi adóssága. Egy példa a Fiat autóipari csoport, amely lenyűgöző állami támogatást kapott, hogy egyik gyárát a szerbiai Kragujevacba helyezze át. Emiatt a Nyugat (különösen az EU) kritizálta Vučićot, és autokratának nevezte, de legalábbis egyelőre nem szándékozik visszavonni politikai támogatását.</p>\n<p>Miért élvezi még mindig az elnök a szerb lakosság többségének szimpátiáját? Az intézményi kontroll és a klientelizmus kulcsfontosságú, de még fontosabb a média szerepe, különösen a két magán tévécsatorna, a \"Pink\" és a \"Happy\", amelyek biztosítják a választói támogatást a ruling party és Vučić számára. A újságíró és politikai elemző Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">rámutat</a> arra, hogy Szerbiában az állami RTS szerepe soha nem volt döntő a konszenzus elérésében és reprodukálásában. A magán televízió modellje, mint a propaganda fő motorja, már Milošević idején népszerűsítették, mivel elkerüli az ellenzék és a nemzetközi szervezetek kritikáját.</p>\n<p>Az állami televízió viszonylag szabad marad, és ez nem akadályozza a ruling class-t, mivel a lakosság főként más műsorszolgáltatókat követ, amelyek a valóságshow-k széleskörű használatának köszönhetően vonzzák a tömegeket. A fő magán tévécsatornák a Pink, amelyet a milliárdos Željko Mitrović birtokol (aki zenész, iparos, drónkészítő, feltaláló és kokainfüggő is), és a Happy, amely eredetileg egy gyermek tévécsatorna volt, de illegálisan nagyon erős politikai propagandaszerszámmá alakult. A Happy igazgatója Milomir Marić újságíró, és rendszeres vendége és kommentátora a háborús bűnös és képviselő Vojislav Šešelj. A kormány csapata a Happy-t és a Pink-et használja monológjainak terjesztésére, és a két műsorszolgáltató belgrádi stúdióiból Vučić rendszeresen támadja a kis ellenzéki médiát és diszkreditálja politikai ellenfeleit. A Happy és a Pink a legnézettebb tévéstációk a városokban és falvakban, de mellettük számos magánműsorszolgáltató is létezik, amelyeket az állami tulajdonú Telekom Srbija irányít, amely fokozatosan bővíti ellenőrzését a frekvenciák felett.</p>\n<p>A városi és vidéki Szerbia közötti különbségek drámaiak, mind gazdaságilag, mind kulturálisan. Ezek a csatornák behatolnak oda, ahol a szegénység és a tudás hiánya uralkodik. A szerb lakosság körülbelül 6,9 százaléka él abszolút szegénységben, míg 29,8 százalékuk olyan helyzetben van, amelyet súlyosnak definiálnak, a szegénység határán és a társadalmi kirekesztés kockázatával (azaz ezek az emberek alig tudják megélni a mindennapjaikat). Ezek nagyon magas számok, különösen figyelembe véve, hogy a szerbiai átlagbér (2023 február) mindössze körülbelül 600 euró havonta, és az infláció 16 százalék. Szerbia Európa egyik legszegényebb országa, és lakossága szinte mindent, amit keres, élelmiszerre költ. Valódi középosztály csak Novi Sadban és Belgrádban létezik. Az ellenzéknek két televíziója van, az N1 és a Nova S, amelyeket az Egyesült Államokban bejegyzett United Media birtokol, és amelyek csak az SBB internetes platformon keresztül sugároznak: ez azt jelenti, hogy a lakosság többsége nem fér hozzá ezekhez a csatornákhoz.</p>\n<p><strong>A változás vagy instabilitás forrásai?</strong></p>\n<p>Vojvodina Szerbia egy multikulturális régiója, ahol akár 28 nemzetiség, sok nyelv és sok kultúra található. Az 1974-es jugoszláv alkotmány autonómiát biztosított a tartomány számára a korábbi időszakban. Az 1990-es években Milošević megszüntette az autonómiáját, és csak 2001-ben, amikor elfogadták a \"Omnibus Törvényt\", állították vissza a terület egyedi státuszát. Azonban ez csak papíron létezik. Szerbia továbbra is egy erősen centralizált ország, ahol minden döntést kizárólag Belgrádban hoznak.</p>\n<p>Vojvodina Szerbia leggazdagabb régiójának számít, bár lényegében elveszíti ezt a státuszt. A helyi magyarok, különösen a fiatal magyarok, Magyarországra költöznek tanulni és dolgozni. A helyi románok szinte eltűntek a Bánságból (a régió román neve), és más nemzetiségek a saját földjükön élnek, de politikai és intézményi szinten nem játszanak szerepet a Szerb Köztársaságban. Boris Mašić történész szerint a \"Szent Sava-izálás\" [Szent Sava, a Szerb Ortodox Egyház védőszentje, akinek kultusza fontos része a Nagy Szerbia eszméjének] és a \"szerb-izálás\" folyamata most zajlik Vojvodinában. A regionális főváros, Novi Sad, példa nélküli \"urbicid\"-ot él át. Építkezések zajlanak, ahol csak lehet, még ott is, ahol nem kellene, és a környezetvédelmi tüntetéseket erőszakkal elnyomják.</p>\n<p>Mindazonáltal vannak még jó dolgok is. Például a regionális Rádió Televízió Vojvodina (RT Vojvodina) többnyelvű struktúrát tart fenn, és sok más műsorszolgáltató (pl. Szlovénia regionális RTV Koper) gyakran látogatja az RT Vojvodina központját, hogy megtanulja, hogyan lehet többnyelvű televíziót létrehozni.</p>\n<p>Az ellenzék képes lesz-e építeni a hónapokig tartó tüntetések sikerére, és politikai alternatívát teremteni Vučić számára? Valószínű, hogy ez nem fog megtörténni. Valójában hiányoznak azok a személyiségek, akik magas etikai értékekkel rendelkeznek, és akik egyesíthetnék a Vučić ellenzéki pártokat. Ezek a csoportok mélyen megosztottak egymás között. Jobboldalon Boško Obradović és mozgalmai <em>Dveri</em> (Ajtók) és <em>Zavetniki</em> (Konfesszorok) állnak, amelyek a 1930-as évek eleji olasz fasiszta párt méltó nacionalista politikáját hirdetik. Baloldalon ökológiai mozgalmak és civil szervezetek találhatók, amelyek nem találnak közös nyelvet, és nem egyesülnek politikai platform révén.</p>\n<p>Az ellenzék reméli, hogy a Nyugat talál alternatívát Vučić számára, és ez a jövőben megtörténhet, de fennáll a veszély, hogy az új elnök, bárki is legyen, a külföldi érdekeket képviseli az országban, nem pedig a szerb népet. Az állam tehát maga Vučić, az egyetlen politikus, akinek konkrét kormányzási tapasztalata van. Ezt bizonyította a német kancellár, Olaf Scholz, Belgrádba tett látogatása is 2024 júniusának végén. Scholz váratlanul érkezett Szerbiába, hogy meggyőzze Vučićot, hogy nyisson lítiumbányákat Közép-Szerbiában, egy olyan területen, amely (korábban) természetvédelmi terület volt. Három évvel ezelőtt a szerbek már tiltakoztak a multinacionális Rio Tinto által tervezett bányák megnyitása ellen. Bár az elnök megígérte, hogy a bányák nem nyílnak meg, a Nyugat nyomása Vučićot arra kényszerítette, hogy megváltoztassa a véleményét. A lakosság ismét tiltakozik, és a pro-európai ellenzék nevetségesnek és Brüsszel támogatásától megfosztottnak érzi magát a Vučić autokráciájával szembeni harcában. Ugyanakkor a lakosság fokozatosan elveszíti a bizalmát az európai integrációs projekt iránt.</p>\n<p>Közben a Kreml továbbra is kihasználja a helyzetet, hogy instabilitást teremtsen a Balkánon. A belgrádi orosz nagykövet, Alexander Bochan-Harchenko, rendszeresen nyilatkozik a kormánybarát szerb sajtónak, és vádolja a Nyugatot, hogy egyidejűleg szervezett összecsapásokat és tüntetéseket Koszovóban és Metohijában, hogy valódi \"szerb tavaszt\" provokáljon.</p>\n<p>Ez egy világos jel Vučić számára: Oroszország az Ön oldalán áll, és ha Ön is a mi oldalunkon áll, megvédjük Önt. Azért, hogy tovább egyensúlyozzon Kelet és Nyugat között, Vučić visszatér a nacionalizmus és Koszovo régi és hatékony politikáihoz. Valahányszor intézményi problémák merülnek fel, a szerb elnök sorozatos tüntetéseket okoz Kosovska Mitrovicában. Aztán új problémák keletkeznek, és új feszültségeket mesterségesen oldanak fel. Azonban a tűzzel való játszás mindig kockázatokkal jár: a nacionalista extremizmus újbóli megjelenése a régióban nem zárható ki. Erőszak törhet ki Koszovóban és Metohijában, majd átterjedhet Szerbia határain, sőt, robbanást okozhat Bosznia-Hercegovinában, amely etnikailag megosztott és intézményileg diszfunkcionális ország.</p>\n<p>Eddig Vučićnak sikerült magát a Daytoni Megállapodás és a Bosznia-Hercegovina Szövetség integritásának garantálójaként pozicionálnia, de semmi sem garantálja, hogy egy nap már nem tudja irányítani a helyzetet és megfékezni az erőszakot. A Kreml csak arra vár, hogy végre behatoljon a Balkánra és káoszt okozzon Európában.</p>\n<p><strong>A változás akadályai</strong></p>\n<p>A komplex és nagyon érdekes ország jobb megértéséhez a népre és mindennapi életükre kell összpontosítanunk. Ahogy említettük, hatalmas szakadék van a városokban élő szerbek és a kisvárosokban és vidéken élő szerbek között. A városokban a szerb társadalom meglehetősen skizofrén: nyugati, neoliberális életmodellt keres, amely a személyes gazdagság keresésére összpontosít, miközben ugyanakkor szeretné megőrizni a 19. századi hagyományos nacionalista értékeket. E tekintetben a szerb társadalom minden szempontból azonos az orosz társadalommal: önző és mohó a gazdagság iránt, de kész fiatal (szegény) embereket háborúba küldeni a nemzeti értékek védelmében és az ellenségek megbüntetésére. Eközben a szerb vidéken a szegénység és a totális tudatlanság uralkodik.</p>\n<p>Hogy képet adjunk a helyzetről, itt van néhány szám: egy közel öt milliós lakosságú országban körülbelül 700 000 ember <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">fog nélkül</a> él. Szükségből, nem opportunizmusból, ezek az emberek a politikát a jelenlegi domináló osztályokkal kötött szerződésként értelmezik: adok neked egy szavazatot, te adsz nekem egy munkát; te lophatsz és meggazdagodhatsz, de biztosíthatod számomra a napi kenyeret, kávét és cigarettát. Az ellenzéki politikai pártok nem tudják és nem is tudják, hogyan kell beszélni ezekkel az emberekkel: gúnyolják őket, de nem értik, hogy olyan emberekkel van dolguk, akik alig tudják megélni a mindennapjaikat. Ezek az emberek konkrét válaszokat követelnek, nem ígéreteket intézményi reformokról, EU-csatlakozásról és hasonlókról.</p>\n<p>A demokráciáról szóló szavak senkinek sem elegendőek. Közben Vučić gyakran fordul a néphez, elmegy a falvakba (mint Lukashenka Beloruszban), és megígéri, hogy megoldja a mindennapi problémáikat (és gyakran meg is teszi). Nem magyarázod el azoknak az embereknek, akik alig boldogulnak, hogy a szennyvíz- vagy útfelújítási problémákat a megfelelő hatóságoknak kell megoldaniuk. Számukra az a lényeg, hogy a problémákat a lehető leghamarabb megoldják. Ezért szavaznak Vučićra, mert mindig van remény, hogy személyesen megjelenik a falvaikban, és segít nekik a konkrét problémák megoldásában.</p>\n<p>Az értelmiségiek, különösen az írók, egy másik jelentős akadályt jelentenek a változás előtt Szerbiában. A legtöbben még mindig a 19. században élnek, és jelentős szerepet keresnek a társadalomban. Szeretnének aktív szerepet játszani a politikai szférában, és még mindig ők szeretnék létrehozni az ideológiákat az emberek számára. Jó példa erre Dobrica Ćosić, aki író és miniszterelnök volt Milošević alatt. Nyilvánvaló, hogy nem ért el semmi konkrétat, hanem csupán Milošević saját céljaira használta fel. Még az ellenzéki értelmiségiek is vissza szeretnének térni régi ideológiai szerepükhöz: egy költő barátom (az ellenzékből) nemrég bevallotta nekem, hogy nosztalgiázik az iránt az idő iránt, amikor a költőket értékelték és részt vettek a politikai döntéshozatalban.</p>\n<p>A politikai értelmiség szerepe most elavult, és nem kellene nosztalgiázni az ilyen idők iránt. A szerb értelmiségiek nagyon szeretik a nemzetüket, de nem az embereket, akik alkotják, mert nem ismerik őket, és nem is akarják megismerni őket. Egy nagyon híres író őszintén elmondta nekem, hogy az ő szerepe az, hogy regényeivel motiválja az embereket, hogy menjenek Koszovóba és háborúba, miközben ő a dolgozószobájában ül és ír nekik.</p>\n<p><strong>Örökölt nacionalizmus</strong></p>\n<p>A fiatalok egy buborékban élnek. Teljesen elszakadva a körülöttük lévő világtól, ritkán fejlesztenek ki kritikus öntudatot. Passzívak és elutasítottnak érzik magukat. A humán tudományokban végzett fiatalok főként nyugati cégek szolgáltató központjaiban dolgoznak, válaszolva a gazdag nyugatiak hívásaira, amikor problémáik vannak egy online rendelésükkel vagy egy frissen vásárolt hűtőszekrénnyel. Úgy tűnik, elégedettek az alacsony bérekkel, mivel minden a túlélésről szól. A szórakoztatóipar olcsó szórakozást kínál, a hetes tengerparti nyaralástól kezdve a drogokig, amelyek elfeledtetik a valóságot.</p>\n<p>Az első generáció, amely sem az Osztrák-Magyar Monarchiát, sem Jugoszláviát nem ismerte, és aki a Szerb Köztársaságban nőtt fel, már beiratkozott az ország egyetemeire. Azonban a fiatalok válságának okait máshol kell keresni, nem Jugoszláviában vagy Bécsben. Mit is jelent valójában ez a stagnálás egy olyan országban, ahol nem olyan régen a fiatalok nagyrészt ellenálltak Miloševićnek és diktatúrájának? A legnagyobb felelősség a teljesen tönkrement iskolarendszert terheli. Egy rendőr, aki névtelen szeretne maradni, bevallotta nekem, hogy az elmúlt 20 évben a rendőrség elkezdte figyelemmel kísérni a közszolgálati egyetemeken megszerzett diplomákat. Több mint 40 százalékuk megvásárolt vagy megvesztegetéssel szerzett. \"Annyira kétségbeesettek vagyunk, hogy nem tudjuk, mit tegyünk. Az egész ország rendőrsége nem lenne elegendő ahhoz, hogy rendet teremtsen az ország egyetemein, és megkülönböztesse az igazi diplomákat a hamisaktól\" - mondja a rendőrségi tisztviselő.</p>\n<p>A középfokú oktatás még rosszabb, mint az alapfokú. Szerbia évek óta a PISA (az OECD programja a 15 évesek írásbeli tudásának értékelésére) rangsorának alján áll. A szerb állampolgárok több mint fele funkcionálisan analfabéta, azaz nem tud elolvasni és megérteni egy mérsékelt bonyolultságú szöveget, például egy újságcikket. Az ellenzék nem tudja, hogyan kell beszélni ennek a lakossági részének, amely könnyű prédája Vučić és szövetségesei nacionalista és populista kijelentéseinek.</p>\n<p>Így egy hatalmas osztályszakadék reprodukálódik. A jó családból származó fiatalok, akik szintén fáradtak és motiválatlanok, tömegesen elhagyják otthonaikat, és máshol, főként Nyugaton keresnek továbbtanulási lehetőséget, munkát és kielégítő társadalmi szerepet. Végül is Ausztria kevesebb mint 500 kilométerre van Belgrádtól. A legszegényebbek maradnak, és a domináló osztályok által biztosított értékek és modellek alapján próbálnak megélni. Ezek ismét a 1990-es évek nacionalista modelljei. Igaz, hogy azóta a szerb társadalom folyamatos görcsök, erőszak és verbális intolerancia alá került, amelyek úgy tűnik, hogy nemcsak a fiatal generációt inspirálják. A volt diktátor Milošević nacionalista retorikája még mindig hallható a közbeszéd minden szintjén.</p>\n<p>A 1990-es évekből örökölt nacionalista ideológiákat a neoliberalizmus tipikus értékei egészítik ki, amelyet az ország nyitott karokkal ölelt át az utolsó balkáni háborúk vége óta: verseny, megvetés a leggyengébbek iránt, és gazdagodás bármi áron. Ezek a két modell, bár látszólag ellentétesek egymással, valójában koherensek. A szerb fiatalok egyfajta skizofrén buborékban élnek, ahol a nemzeti felsőbbrendűség védelme és dicsőítése találkozik és egyesül a gazdagság és a társadalmi siker keresésével. Az ország abszolút ura, Aleksandar Vučić, sikerült összeegyeztetnie ezeket az ellentmondásokat, mert teljes ellenőrzése alatt tartja az ország közéletét.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Ez a szöveg egy beszélgetés alapján készült, amelyet a Nida Fórumon tartottak, amely 2023. szeptember 6-7-én zajlott Nida, Litvániában, a Kuronai Félsziget Történeti Múzeumban. A fórumot a Thomas Mann Kulturális Központ szervezi.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> szerb-olasz újságíró, esszéíró, író, riporter és akadémiai kutató. 2007 óta él Szerbiában, és az Újvidéki Egyetem Bölcsészettudományi Karán olasz nyelv és irodalom adjunktusa. PhD fokozatot szerzett a római La Sapienza Egyetemen. Újságírói munkája olyan országokra összpontosít, ahol a kultúrák találkoznak, és néha a nemzetek ütköznek.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:30:52.15",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Szerbia jól ismert geopolitikai helyzetéről Kelet és Nyugat között. Ennek ellenére éles megosztottságok is léteznek az ország társadalma minden szintjén. Míg Belgrád lelkesen öleli át a neoliberális modellt, mégis hirdeti hagyományos értékek védelmezőjeként betöltött szerepét. Az ilyen ellentmondások hatásai Szerbia-szerte láthatók.</I>\n<br><br>\nSzerbia ellentmondások országa. Nagyon közel van az Európai Unióhoz, valójában szinte Európa közepén, de ugyanakkor nagyon távol is tőle. A szerb munkavállalók mindig Nyugat-Európát választották emigrációs célpontként, de a nemzet szíve keleten dobog, kulturális és érzelmi kötelékkel Oroszországhoz. Szerbiában az EU-hoz való csatlakozás inkább nemzeti és társadalmi presztízskérdés – egy gazdag és jól rendezett országok klubjához való csatlakozás – mintsem szükségszerűség. Ezzel ellentétben az EU által meghatározott sok szabályt akadálynak és gátlónak tekintik az EU-jelöltek számára.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"hu",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:30:52.153",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Dlaczego Serbia jest krajem sprzeczności",
                key:"uid": string:"776ae4f6-c0c5-4aff-8d2a-c27094cac348",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Należy powiedzieć, że Bruksela, szczególnie w ostatnich latach, nie zrobiła zbyt wiele dla swojej popularności w Serbii. UE jest nie tylko numerem jeden w handlu z Serbią, ale także jej największym darczyńcą, z czterema miliardami euro przekazanymi od 2000 roku, w porównaniu do 31,4 miliona euro z Chin na drugim miejscu. Jeśli chodzi o Rosję, nie ma prawdziwych danych na ten temat, ale Moskwa nawet nie znajduje się w pierwszej dziesiątce największych darczyńców. Niemniej jednak, zwykli Serbowie wierzą, że to Rosja najbardziej pomaga Serbii, w tym finansowo.</p>\n<p><strong>Fenomen Vučića</strong></p>\n<p>Istnieje inna, czysto serbska sprzeczność: rządząca klasa polityczna, kierowana przez prezydenta Aleksandra Vučića, promuje głęboko neoliberalną politykę krajową, jednocześnie udając przed opinią publiczną, że jest bardzo odpowiedzialną klasą polityczną, dążącą do zachowania narodu serbskiego i dbania o dobro publiczne. W ten sposób Vučić jest podobny do Alaksandra Łukaszenki z Białorusi, ale takiego, który nie broni narodowych zasobów, a zamiast tego sprzedaje wszystko, co może. Na przykład, jest gotów sprzedać całą centralną Serbię międzynarodowej korporacji Rio Tinto w celu wydobycia litu.</p>\n<p>Partia Vučića jest u władzy od 2012 roku, przez dwanaście długich lat, w których prezydent zbudował niezwykle silny i bardzo stabilny system polityczny. Vučić stał się absolutnym władcą Serbii w momencie, gdy Zachód (przede wszystkim USA i Niemcy Angeli Merkel) rozczarował się urzędującym Borisem Tadićem, który był winny niezałatwienia kwestii kosowskiej i nie miał silnego poparcia elektoratu. W tym czasie jedyną realną alternatywą była Partia Radykalna wojennego zbrodniarza Vojislava Šešelja. Dzięki pracy politycznej zachodnich dyplomatów, Tomislav Nikolić i Aleksandar Vučić opuścili Radka i założyli Serbską Partię Postępową, SNS, na podstawie której wygrali wybory prezydenckie w 2012 roku. Nikolić został prezydentem, ale za nim rządził Vučić, obiecując Zachodowi, że rozwiąże kwestię kosowską.</p>\n<p>Vučić formalnie został prezydentem w 2017 roku, ale de facto jest najpotężniejszym człowiekiem w serbskiej polityce od 2012 roku. Pod rządami Slobodana Miloševića, Vučić był ministrem informacji i jednym z architektów etnonacjonalistycznej propagandy tamtych lat. Następnie nastąpiły lata balansowania między Zachodem a żądaniami Rosji i Chin, zanim w końcu osiągnięto porozumienie pojednawcze w formie umowy podpisanej w Brukseli z przedstawicielami albańskimi Kosowa. W ciągu tych lat rządów Vučić stawał się coraz silniejszy, aż stał się absolutnym władcą Serbii. Umożliwiła to maszyna SNS, partia o silnej hierarchicznej strukturze z Vučićem na czołowej pozycji. Każde stanowisko w administracji publicznej jest zarezerwowane dla tych, którzy przynoszą dodatkowe głosy rządowi koalicyjnemu (w skład którego wchodzą również socjaliści Ivicy Dačića, najdłużej urzędującego polityka w krajach byłej Jugosławii).</p>\n<p>Każda instytucja państwowa, od szpitali po uniwersytety, jest ściśle kontrolowana przez partię i podąża za żelazną logiką absolutyzmu. Kierownicy firm są mianowani przez kierownictwo SNS i mogą działać jako absolutni władcy w instytucji, którą kontrolują. W rzeczywistości są małymi \"Vučićami\". Partie opozycyjne pozostają z okruchami, podobnie jak wydziały humanistyczne, ale nic zasadniczo się nie zmienia. Ci liderzy również przyjmują logikę absolutnej władzy i nie różnią się od Vučića i \"jego ludzi\" (wydział, w którym pracuję, ma tego samego dziekana od 18 lat. Nie widziałem tego nigdzie, ani w krajach Azji Centralnej, ani w Rosji, ani w Białorusi).</p>\n<p>Intelektualiści i profesorowie uniwersytetów milczą i, podążając za korporacyjną logiką podobną do tej promowanej przez Mussoliniego we Włoszech w latach 30. XX wieku, uczestniczą w systemie rządów i otrzymują pieniądze od państwa poprzez projekty badawcze i finansowanie państwowe, o ile nie przeszkadzają rządowi. Tymczasem, kto przeszkadza rządowi, musi odejść, a biurokratyczna machina rzuca na nich swój złowieszczy cień. Większość dysydentów – nawet ci, którzy po prostu odmawiają udziału w tym systemie rządów – cicho emigrują za granicę, na Zachód.</p>\n<p><strong>Szczęśliwi i Różowi</strong></p>\n<p>Tymczasem rządząca klasa została ogromnie wzbogacona przez korupcję i układy z zachodnimi i wschodnimi partnerami, takie jak koncesja na lotnisko w Belgradzie dla francuskiej firmy Vinci; budowa elitarnych dzielnic Belgrad-nad-Wodą (<em>Beograd na vodi</em>) przez firmę z Zjednoczonych Emiratów Arabskich; oraz kontrakt na szybki pociąg Belgrad-Budapeszt z chińskimi i rosyjskimi firmami. To tylko kilka z umów zawartych z zagranicznymi biznesmenami, którym towarzyszyła seria oszustw. Umowy z zagranicznymi firmami są często tajemnicą państwową, więc nie wiadomo, jaka jest naprawdę zagraniczna dług Serbii. Przykładem jest grupa przemysłowa Fiat, która otrzymała imponujące finansowanie państwowe na przeniesienie jednej ze swoich fabryk do serbskiego miasta Kragujevac. Z tego powodu Zachód (szczególnie UE) krytykował Vučića i nazywał go autokratą, ale przynajmniej na razie nie ma zamiaru wycofywać swojego poparcia politycznego.</p>\n<p>Dlaczego prezydent nadal cieszy się sympatią większości serbskiej populacji? Kluczowe są kontrola instytucjonalna i klientelizm, ale jeszcze ważniejsza jest rola mediów, w szczególności dwóch prywatnych kanałów telewizyjnych \"Różowy\" i \"Szczęśliwy\", które zapewniają poparcie wyborców dla rządzącej partii i Vučića. Dziennikarz i analityk polityczny Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">zauważa</a>, że w Serbii rola państwowej RTS nigdy nie była kluczowa w osiąganiu i reprodukcji konsensusu. Model prywatnej telewizji jako głównego silnika propagandy był promowany już za czasów Miloševića, ponieważ unika krytyki ze strony opozycji i organizacji międzynarodowych.</p>\n<p>Telewizja państwowa pozostaje stosunkowo wolna i to nie przeszkadza rządzącej klasie, ponieważ populacja głównie śledzi inne stacje, które przyciągają masy dzięki powszechnemu wykorzystaniu gadżetów, takich jak reality show. Główne prywatne kanały telewizyjne to Różowy, należący do tycoona Željko Mitrovića (który jest muzykiem, przemysłowcem, producentem dronów, wynalazcą i dodatkowo uzależnionym od kokainy), oraz Szczęśliwy, pierwotnie kanał telewizyjny dla dzieci, który nielegalnie przekształcił się w bardzo potężne narzędzie propagandy politycznej. Dyrektorem Szczęśliwego jest dziennikarz Milomir Marić, a jego stałym gościem i komentatorem jest zbrodniarz wojenny i poseł Vojislav Šešelj. Zespół rządowy wykorzystuje Szczęśliwego i Różowego do rozpowszechniania swoich monologów, a z belgradzkich studiów obu nadawców Vučić regularnie atakuje małe media opozycyjne i dyskredytuje politycznych przeciwników. Szczęśliwy i Różowy to najczęściej oglądane stacje telewizyjne w miastach i wsiach, ale oprócz nich istnieje dziesiątki prywatnych nadawców kontrolowanych przez państwową firmę telekomunikacyjną Telekom Srbija, która stopniowo rozszerza swoją kontrolę nad falami radiowymi.</p>\n<p>Różnice między miejską a wiejską Serbią są dramatyczne, zarówno ekonomicznie, jak i kulturowo. Te kanały przenikają tam, gdzie panuje bieda i brak wiedzy. Około 6,9 procent populacji serbskiej żyje w skrajnym ubóstwie, podczas gdy 29,8 procent znajduje się w sytuacji określanej jako ciężka, na granicy ubóstwa i zagrożenia wykluczeniem społecznym (tj. ci ludzie ledwo wiążą koniec z końcem). To bardzo wysokie liczby, szczególnie biorąc pod uwagę, że średnia pensja (luty 2023) w Serbii wynosi zaledwie około 600 euro miesięcznie, a inflacja wynosi 16 procent. Serbia jest jednym z najbiedniejszych krajów w Europie, a jej mieszkańcy wydają prawie wszystko, co zarabiają, na jedzenie. Prawdziwa klasa średnia istnieje tylko w Nowym Sadzie i Belgradzie. Opozycja ma dwa kanały telewizyjne, N1 i Nova S, należące do amerykańskiej United Media, które nadają tylko za pośrednictwem platformy internetowej SBB: oznacza to, że większość populacji nie ma dostępu do tych kanałów.</p>\n<p><strong>Źródła zmiany czy niestabilności?</strong></p>\n<p>Wojwodina to wieloetniczny region Serbii z aż 28 narodowościami, wieloma językami i wieloma kulturami. Jugosłowiańska konstytucja z 1974 roku przyznała prowincji autonomię w poprzedniej erze. W latach 90. Milošević zniósł jej autonomię, a dopiero w 2001 roku, kiedy przyjęto tzw. \"Ustawę Omnibus\", przywrócono unikalny status tego obszaru. Jednak istnieje on tylko na papierze. Serbia wciąż jest wysoce scentralizowanym krajem, w którym wszystkie decyzje podejmowane są wyłącznie w Belgradzie.</p>\n<p>Wojwodina uważana jest za najbogatszy region Serbii, chociaż zasadniczo traci ten status. Lokalne Węgrzy, szczególnie młodzi Węgrzy, przenoszą się do Węgier, aby studiować i pracować. Lokalne Rumuni prawie zniknęli z Banatu (rumuńska nazwa regionu), a inne narodowości żyją na swojej ziemi, ale nie odgrywają żadnej roli na poziomie politycznym i instytucjonalnym w Republice Serbii. Według historyka Borisa Mašića, w Wojwodinie trwa teraz proces \"świętosawizacji\" [odnoszący się do świętego Sawy, patrona Serbskiego Kościoła Prawosławnego, którego kult jest ważną częścią idei Wielkiej Serbii] oraz proces \"serbianizacji\". Stolica regionu, Nowy Sad, doświadcza bezprecedensowego \"urbicydy\". Budowa odbywa się wszędzie tam, gdzie to możliwe, nawet tam, gdzie nie powinna, a protesty ekologiczne są tłumione przemocą.</p>\n<p>Jednak są też pewne pozytywne rzeczy. Na przykład, regionalna Telewizja Radio Wojwodina (RT Vojvodina) utrzymuje wielojęzyczną strukturę, a wiele innych nadawców (np. regionalna RTV Koper ze Słowenii) często odwiedza siedzibę RT Vojvodina, aby uczyć się, jak tworzyć wielojęzyczną telewizję.</p>\n<p>Czy opozycja będzie w stanie zbudować na sukcesie miesięcznych demonstracji i stworzyć polityczną alternatywę dla Vučića? Jest mało prawdopodobne, że tak się stanie. W rzeczywistości brakuje osobowości o wysokich wartościach etycznych, które mogłyby zjednoczyć partie sprzeciwiające się Vučićowi. Te grupy są głęboko podzielone między sobą. Po prawej stronie są Boško Obradović i jego ruchy <em>Dveri</em> (Drzwi) i <em>Zavetniki</em> (Wyznawcy), które opowiadają się za nacjonalistyczną polityką godną Włoskiej Partii Faszystowskiej z początku lat 30. XX wieku. Po lewej stronie są ruchy ekologiczne i organizacje obywatelskie, które nie znajdują wspólnego języka i nie są zjednoczone przez platformę polityczną.</p>\n<p>Opozycja ma nadzieję, że Zachód znajdzie alternatywę dla Vučića, a to może się zdarzyć w przyszłości, ale istnieje niebezpieczeństwo, że nowy prezydent, kimkolwiek będzie, będzie reprezentował interesy obcych w kraju, a nie narodu serbskiego. Państwo, więc, to sam Vučić, jedyny polityk z konkretnym doświadczeniem w rządzeniu. To zostało udowodnione przez niedawną wizytę kanclerza Niemiec Olafa Scholza w Belgradzie pod koniec czerwca 2024 roku. Scholz niespodziewanie przybył do Serbii, aby przekonać Vučića do otwarcia kopalni litu w centralnej Serbii, w obszarze, który (kiedyś był) rezerwatem przyrody. Trzy lata temu Serbowie już protestowali przeciwko otwarciu tych kopalni przez międzynarodową korporację Rio Tinto. Chociaż prezydent obiecał, że kopalnie nie zostaną otwarte, presja ze strony Zachodu zmusiła Vučića do zmiany zdania. Populacja znów protestuje, a proeuropejska opozycja czuje się ośmieszona i pozbawiona wsparcia Brukseli w walce z autokracją Vučića. Jednocześnie populacja stopniowo traci zaufanie do projektu integracji europejskiej.</p>\n<p>Tymczasem Kreml nadal wykorzystuje sytuację do tworzenia niestabilności na Bałkanach. Ambasador Rosji w Belgradzie, Aleksander Bochan-Harchenko, regularnie składa oświadczenia dla prorządowej serbskiej prasy i oskarża Zachód o organizowanie starć i demonstracji w Kosowie i Metohii w tym samym czasie, aby sprowokować prawdziwą \"Serbską Wiosnę\".</p>\n<p>To wyraźny sygnał dla Vučića: Rosja jest po twojej stronie, a jeśli ty też jesteś po naszej stronie, obronimy cię. Aby dalej balansować między Wschodem a Zachodem, Vučić wraca do starych i skutecznych polityk nacjonalizmu i Kosowa. Kiedy tylko pojawiają się problemy instytucjonalne, prezydent Serbii wywołuje szereg protestów w Kosovskiej Mitrowicy. Następnie tworzone są nowe problemy, a nowe napięcia są sztucznie rozładowywane. Jednak zabawa z ogniem zawsze niesie ryzyko: nie można wykluczyć odrodzenia ekstremizmu nacjonalistycznego w regionie. Przemoc może wybuchnąć w Kosowie i Metohii, a następnie rozprzestrzenić się na granice Serbii i nawet spowodować eksplozję w Bośni i Hercegowinie, kraju etnicznie podzielonym i instytucjonalnie dysfunkcyjnym.</p>\n<p>Jak dotąd, Vučićowi udało się pozycjonować jako gwarant Porozumienia z Dayton i integralności Federacji Bośni i Hercegowiny, ale nic nie wskazuje na to, że pewnego dnia nie będzie w stanie przejąć kontroli nad sytuacją i stłumić przemocy. Kreml czeka tylko na taką okazję, aby w końcu przeniknąć na Bałkany i spowodować chaos w Europie.</p>\n<p><strong>Przeszkody w zmianie</strong></p>\n<p>Aby lepiej zrozumieć ten złożony i bardzo interesujący kraj, musimy skupić się na ludziach i ich codziennym życiu. Jak wspomniano, istnieje ogromna przepaść między Serbami żyjącymi w miastach a Serbami żyjącymi w małych miasteczkach i na obszarach wiejskich. W miastach społeczeństwo serbskie jest dość schizofreniczne: dąży do zachodniego, neoliberalnego modelu życia, skoncentrowanego na poszukiwaniu osobistego bogactwa, jednocześnie pragnąc utrzymać tradycyjne wartości nacjonalistyczne XIX wieku. W tym względzie społeczeństwo serbskie jest identyczne pod każdym względem z społeczeństwem rosyjskim: egoistyczne i chciwe na bogactwo, ale gotowe wysłać młodych (biednych) ludzi na wojnę, aby bronić wartości narodowych i karać wrogów. Tymczasem w serbskiej wsi panuje bieda i całkowita ignorancja.</p>\n<p>Aby dać ci wyobrażenie o sytuacji, oto kilka liczb: w kraju liczącym nieco poniżej pięciu milionów mieszkańców, około 700 000 osób <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">nie ma zębów</a>. Z konieczności, a nie z oportunizmu, ci ludzie rozumieją politykę jako umowę z aktualnie dominującymi klasami: daję ci głos, ty dajesz mi pracę; możesz kraść i wzbogacać się, ale możesz zapewnić mi mój codzienny chleb, kawę i papierosy. Partie polityczne w opozycji nie potrafią i nie wiedzą, jak rozmawiać z tymi ludźmi: szydzą z nich, ale nie rozumieją, że mają do czynienia z ludźmi, którzy ledwo wiążą koniec z końcem. Ci ludzie domagają się konkretnych odpowiedzi, a nie obietnic reform instytucjonalnych, przystąpienia do UE i tym podobnych.</p>\n<p>Słowa o demokracji nie wystarczą nikomu. Tymczasem Vučić często zwraca się do ludzi, odwiedza wsie (jak Łukaszenka w Białorusi) i obiecuje rozwiązać ich codzienne problemy (i często to robi). Nie tłumaczysz ludziom, którzy ledwo dają sobie radę, że problemy z kanalizacją czy drogami są do rozwiązania przez kompetentne władze. Ważne jest dla nich, aby problemy zostały rozwiązane jak najszybciej. Dlatego głosują na Vučića, ponieważ zawsze istnieje nadzieja, że osobiście pojawi się w ich wsiach i pomoże im rozwiązać konkretne problemy.</p>\n<p>Intelektualiści, szczególnie pisarze, są kolejną dużą przeszkodą w zmianie w Serbii. Większość z nich wciąż żyje w XIX wieku i szuka znaczącej roli w społeczeństwie. Chcieliby odgrywać aktywną rolę w sferze politycznej i wciąż chcieliby być tymi, którzy tworzą ideologie dla ludzi. Dobrym przykładem jest Dobrica Ćosić, który był pisarzem i premierem za Miloševića. Jasne jest, że nie osiągnął nic konkretnego, ale był jedynie wykorzystywany przez Miloševića do jego własnych celów. Nawet opozycyjni intelektualiści chcieliby wrócić do swojej starej roli ideologów: przyjaciel poeta (z opozycji) niedawno wyznał mi, że tęskni za czasami, gdy poeci byli cenieni i brali udział w podejmowaniu decyzji politycznych.</p>\n<p>Rola intelektualisty politycznego jest teraz przestarzała i nie powinniśmy tęsknić za tamtymi czasami. Serbscy intelektualiści bardzo kochają swój naród, ale nie ludzi, którzy go tworzą, ponieważ ich nie znają i nie chcą ich znać. Pewien bardzo znany pisarz powiedział mi szczerze, że jego rolą jest motywowanie ludzi do wyjazdu na Kosowo i do wojny, podczas gdy on sam siedzi w swoim gabinecie i pisze dla nich.</p>\n<p><strong>Dziedziczony nacjonalizm</strong></p>\n<p>Młodzi ludzie żyją w bańce. Całkowicie odcięci od otaczającego ich świata, rzadko rozwijają krytyczną świadomość siebie. Są pasywni i czują się nieakceptowani. Absolwenci humanistyki pracują głównie w centrach usługowych zachodnich firm, odpowiadając na telefony od bogatych zachodnich klientów, gdy mają problemy z zamówieniem online lub nowo zakupioną lodówką. Wydaje się, że są zadowoleni z niskich pensji, ponieważ chodzi tylko o przetrwanie. Przemysł rozrywkowy zapewnia tanie rozrywki, od tygodniowego urlopu nad morzem po narkotyki, które sprawiają, że zapominają o rzeczywistości.</p>\n<p>Pierwsza generacja, która nie znała ani Austro-Węgier, ani Jugosławii, a która dorastała w Republice Serbii, już weszła na uniwersytety w całym kraju. Jednak przyczyny kryzysu młodzieżowego należy szukać gdzie indziej, nie w Jugosławii czy Wiedniu. Co naprawdę oznacza ta stagnacja w kraju, w którym do niedawna młodzi ludzie w dużej mierze sprzeciwiali się Miloševićowi i jego dyktaturze? Największa odpowiedzialność spoczywa na systemie szkolnictwa, który jest całkowicie zdewastowany. Pewien policjant, który pragnie pozostać anonimowy, wyznał mi, że przez ostatnie 20 lat policja zaczęła monitorować dyplomy uzyskiwane przez studentów na publicznych uniwersytetach. Ponad 40 procent z nich jest kupowanych lub uzyskiwanych w zamian za łapówki. \"Jesteśmy tak zdesperowani, że nie wiemy, co robić. Cała policja w kraju nie wystarczyłaby, aby wprowadzić porządek na uniwersytetach i odróżnić prawdziwe dyplomy od fałszywych,\" mówi funkcjonariusz policji.</p>\n<p>Szkoła podstawowa jest jeszcze gorsza niż szkoła średnia. Serbia od wielu lat znajduje się na dnie rankingów PISA (programu OECD oceniającego poziom umiejętności czytania 15-latków). Ponad połowa obywateli serbskich jest funkcjonalnie analfabetyczna, tzn. nie potrafi przeczytać i zrozumieć tekstu o umiarkowanej złożoności, takiego jak artykuł w gazecie. Opozycja nie wie, jak rozmawiać z tą częścią populacji, która jest łatwym łupem dla nacjonalistycznych i populistycznych wypowiedzi Vučića i jego sojuszników.</p>\n<p>W ten sposób reprodukuje się ogromna przepaść klasowa. Młodzi ludzie z dobrych rodzin, którzy są również zmęczeni i zniechęceni, masowo opuszczają swoje domy i udają się gdzie indziej, głównie na Zachód, gdzie mogą kontynuować naukę, znaleźć pracę i zadowalającą rolę społeczną. W końcu Austria jest mniej niż 500 kilometrów od Belgradu. Najbiedniejsi zostają i przetrwają, jak najlepiej potrafią, na podstawie wartości i modeli dostarczanych przez klasy dominujące. Są to znowu nacjonalistyczne modele lat 90. XX wieku. Prawda jest, że od tego czasu społeczeństwo serbskie było poddawane ciągłym wstrząsom, przemocy i werbalnej nietolerancji, które wydają się inspirowane nie tylko przez młodsze pokolenie. Rhetoryka nacjonalistyczna byłego dyktatora Miloševića wciąż słychać na wszystkich poziomach dyskursu publicznego.</p>\n<p>Ideologie nacjonalistyczne odziedziczone z lat 90. XX wieku są uzupełniane typowymi wartościami neoliberalizmu, które kraj przyjął z otwartymi ramionami od końca ostatnich wojen bałkańskich: konkurencją, pogardą dla najsłabszych i wzbogacaniem się za wszelką cenę. Te dwa modele, chociaż pozornie sprzeczne, w rzeczywistości są spójne. Młodzież serbska żyje w rodzaju schizofrenicznej bańki, w której obrona i gloryfikacja narodowej wyższości spotyka się i łączy z dążeniem do bogactwa i sukcesu na poziomie społecznym. Absolutny władca kraju, Aleksandar Vučić, zdołał pogodzić te sprzeczności, ponieważ ma pełną kontrolę nad życiem publicznym kraju.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Ten tekst oparty jest na wykładzie wygłoszonym na Forum Nida, które miało miejsce 6-7 września w Nidzie, Litwa, w Muzeum Historii Mierzei Kurońskiej. Forum organizowane jest przez Centrum Kultury Thomasa Manna.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> jest serbsko-włoskim dziennikarzem, eseistą, pisarzem, reporterem i badaczem akademickim. Od 2007 roku mieszka w Serbii i pracuje jako adiunkt języka i literatury włoskiej na Wydziale Filozofii Uniwersytetu w Nowym Sadzie. Posiada doktorat z Uniwersytetu La Sapienza w Rzymie. Jego prace dziennikarskie koncentrują się na krajach, w których spotykają się kultury, a czasami zderzają się narody.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:09:03.068",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Serbia stała się dobrze znana ze swojej geopolitycznej pozycji między Wschodem a Zachodem. Mimo to, ostre podziały istnieją na każdym poziomie społeczeństwa w kraju. Podczas gdy Belgrad chętnie przyjął model neoliberalny, nadal promuje swoją rolę jako obrońcy tradycyjnych wartości. Efekty takich sprzeczności można dostrzec w całej Serbii.</I>\n<br><br>\nSerbia jest krajem sprzeczności. Jest bardzo blisko Unii Europejskiej, w rzeczywistości prawie w centrum Europy, ale jednocześnie jest bardzo daleko od niej. Serbscy migranci zarobkowi zawsze wybierali Zachodnią Europę jako cel emigracji, ale serce narodu bije na Wschodzie, z kulturowym i sentymentalnym związkiem z Rosją. W Serbii przystąpienie do UE jest bardziej kwestią prestiżu narodowego i społecznego – przystąpienia do klubu bogatych i dobrze uporządkowanych krajów – niż koniecznością. Przeciwnie, wiele z zasad ustanowionych przez UE postrzegane jest jako przeszkoda i utrudnienie dla kandydatów do UE.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"pl",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:09:22.851",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Warum Serbien ein Land der Widersprüche ist",
                key:"uid": string:"7ab84205-a8a1-498b-a540-d31f3b83e888",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Es muss gesagt werden, dass Brüssel, insbesondere in den letzten Jahren, nicht viel für seine Popularität in Serbien getan hat. Die EU ist nicht nur Serbiens wichtigster Handelspartner, sondern auch der größte Geber, mit vier Milliarden Euro seit 2000, verglichen mit 31,4 Millionen Euro aus China auf dem zweiten Platz. Was Russland betrifft, gibt es keine echten Daten zu diesem Thema, aber Moskau ist nicht einmal unter den zehn größten Gebern. Dennoch glauben gewöhnliche Serben, dass es Russland ist, das Serbien am meisten hilft, auch finanziell.</p>\n<p><strong>Das Vučić-Phänomen </strong></p>\n<p>Es gibt ein weiteres, rein serbisches, Paradoxon: Die herrschende politische Klasse, angeführt von Präsident Aleksandar Vučić, fördert eine tief neoliberal ausgerichtete Innenpolitik, während sie sich gleichzeitig der Öffentlichkeit als sehr verantwortungsvolle politische Klasse präsentiert, die bestrebt ist, die serbische Nation zu bewahren und sich um das Gemeinwohl zu kümmern. In dieser Hinsicht ähnelt Vučić dem belarussischen Alyaksandr Lukashenka, jedoch einem, der nationale Vermögenswerte nicht verteidigt, sondern alles verkauft, was er kann. Zum Beispiel ist er bereit, ganz Zentralserbien an das multinationale Unternehmen Rio Tinto für die Lithiumgewinnung zu verkaufen.</p>\n<p>Vučićs Partei ist seit 2012 an der Macht, zwölf lange Jahre, in denen der Präsident ein außergewöhnlich starkes und sehr stabiles politisches System aufgebaut hat. Vučić wurde zum absoluten Herrscher Serbiens zu einem Zeitpunkt, als der Westen (vor allem die USA und Angela Merkels Deutschland) von dem Amtsinhaber Boris Tadić enttäuscht war, der schuld daran war, dass die Kosovo-Frage nicht gelöst wurde und der nicht die starke Unterstützung der Wählerschaft hatte. Zu diesem Zeitpunkt war die einzige echte Alternative die Radikale Partei des Kriegsverbrechers Vojislav Šešelj. Dank der politischen Arbeit westlicher Diplomaten verließen Tomislav Nikolić und Aleksandar Vučić die Radikalen und gründeten die Serbische Fortschrittspartei, SNS, auf deren Basis sie die Präsidentschaftswahlen 2012 gewannen. Nikolić wurde Präsident, aber hinter ihm regierte Vučić und versprach dem Westen, dass er die Kosovo-Frage lösen würde.</p>\n<p>Vučić wurde 2017 formal Präsident, aber de facto ist er seit 2012 der mächtigste Mann in der serbischen Politik. Unter Slobodan Milošević war Vučić Minister für Information und einer der Architekten der ethnonationalistischen Propaganda jener Jahre. Es folgten Jahre des Ausbalancierens zwischen dem Westen und den Anforderungen Russlands und Chinas, bevor schließlich ein Versöhnungsabkommen in Form des in Brüssel mit den Kosovo-Albanern unterzeichneten Abkommens erreicht wurde. Während dieser Jahre der Herrschaft wurde Vučić immer stärker, bis er zum absoluten Herrscher Serbiens wurde. Dies wurde durch die SNS-Maschine ermöglicht, eine Partei mit einer starken hierarchischen Struktur, an deren Spitze Vučić steht. Jeder Posten im öffentlichen Dienst ist für diejenigen reserviert, die der Koalitionsregierung zusätzliche Stimmen bringen (zu der auch die Sozialisten von Ivica Dačić gehören, dem am längsten amtierenden Politiker in den Ländern des ehemaligen Jugoslawien).</p>\n<p>Jede staatliche Institution, von Krankenhäusern bis zu Universitäten, wird streng von der Partei kontrolliert und folgt der eisernen Logik des Absolutismus. Die Leiter von Unternehmen werden von der SNS-Führung ernannt und können als absolute Herrscher in der Institution agieren, die sie kontrollieren. Tatsächlich sind sie kleine „Vučićs“ selbst. Den Oppositionsparteien bleiben nur Krümel, ähnlich wie den Geisteswissenschaftlichen Fakultäten, aber nichts ändert sich grundlegend. Diese Führer übernehmen ebenfalls die Logik der absoluten Herrschaft und unterscheiden sich nicht von Vučić und „seinen Leuten“ (die Fakultät, an der ich arbeite, hat seit 18 Jahren denselben Dekan. Ich habe das nirgendwo gesehen, nicht in den zentralasiatischen Ländern, nicht in Russland und nicht in Weißrussland).</p>\n<p>Intellektuelle und Universitätsprofessoren schweigen und nehmen, ähnlich einer von Mussolini in Italien in den 1930er Jahren geförderten korporatistischen Logik, am Regierungssystem teil und erhalten Geld vom Staat durch Forschungsprojekte und staatliche Mittel, solange sie sich nicht in die Regierung einmischen. In der Zwischenzeit muss jeder, der die Regierung behindert, gehen, wobei die bürokratische Maschine ihren unheilvollen Schatten über sie wirft. Die meisten Dissidenten – selbst diejenigen, die sich einfach weigern, an diesem Regierungssystem teilzunehmen – emigrieren still und leise ins Ausland, in den Westen.</p>\n<p><strong>Happy und Pink</strong></p>\n<p>In der Zwischenzeit hat sich die herrschende Klasse durch Korruption und Geschäfte mit westlichen und östlichen Partnern enorm bereichert, wie die Konzession des Belgrader Flughafens an das französische Unternehmen Vinci; der Bau des Eliteviertels Belgrad am Wasser (<em>Beograd na vodi</em>) durch ein Unternehmen aus den Vereinigten Arabischen Emiraten; und der Hochgeschwindigkeitszugvertrag Belgrad-Budapest mit chinesischen und russischen Unternehmen. Dies sind nur einige der Geschäfte, die mit ausländischen Geschäftsleuten gemacht wurden, denen eine Reihe von Betrügereien folgten. Verträge mit ausländischen Unternehmen sind oft Staatsgeheimnisse, sodass nicht bekannt ist, wie hoch die ausländische Verschuldung Serbiens wirklich ist. Ein Beispiel betrifft die Fiat-Automobilgruppe, die beeindruckende staatliche Mittel erhielt, um eine ihrer Fabriken in die serbische Stadt Kragujevac zu verlagern. Aus diesem Grund hat der Westen (insbesondere die EU) Vučić kritisiert und ihn einen Autokraten genannt, aber zumindest vorerst hat er nicht die Absicht, seine politische Unterstützung zurückzuziehen.</p>\n<p>Warum genießt der Präsident immer noch die Sympathie der Mehrheit der serbischen Bevölkerung? Institutionelle Kontrolle und Klientelismus sind entscheidend, aber noch wichtiger ist die Rolle der Medien, insbesondere der beiden privaten Fernsehsender \"Pink\" und \"Happy\", die die Wählerunterstützung für die regierende Partei und Vučić sicherstellen. Der Journalist und politische Analyst Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">weist darauf hin</a>, dass die Rolle des staatlichen RTS in Serbien nie entscheidend für das Erreichen und Reproduzieren von Konsens war. Das Modell des privaten Fernsehens als Hauptmotor der Propaganda wurde bereits zu Miloševićs Zeiten gefördert, da es Kritik von der Opposition und internationalen Organisationen vermeidet.</p>\n<p>Der staatliche Rundfunk bleibt relativ frei, und das hindert die herrschende Klasse nicht, da die Bevölkerung hauptsächlich anderen Sendern folgt, die die Massen dank der weit verbreiteten Nutzung von Utensilien wie Reality-Shows anziehen. Die wichtigsten privaten Fernsehsender sind Pink, im Besitz des Tycoons Željko Mitrović (der Musiker, Industrieller, Drohnenbauer, Erfinder und obendrein Kokainabhängiger ist), und Happy, ursprünglich ein Kinderfernsehsender, der sich illegitim in ein sehr mächtiges politisches Propagandainstrument verwandelt hat. Der Direktor von Happy ist der Journalist Milomir Marić, und sein regelmäßiger Gast und Kommentator ist der Kriegsverbrecher und Abgeordnete Vojislav Šešelj. Das Regierungsteam nutzt Happy und Pink, um seine Monologe zu verbreiten, und von den Belgrader Studios der beiden Sender greift Vučić regelmäßig die kleinen Oppositionsmedien an und diskreditiert politische Gegner. Happy und Pink sind die meistgesehenen Fernsehsender in Städten und Dörfern, aber neben ihnen gibt es Dutzende von privaten Sendern, die von dem staatlichen Telekommunikationsunternehmen Telekom Srbija kontrolliert werden, das allmählich seine Kontrolle über die Frequenzen ausweitet.</p>\n<p>Die Unterschiede zwischen dem städtischen und ländlichen Serbien sind dramatisch, sowohl wirtschaftlich als auch kulturell. Diese Sender dringen dort ein, wo Armut und ein Mangel an Wissen herrschen. Rund 6,9 Prozent der serbischen Bevölkerung leben in absoluter Armut, während 29,8 Prozent sich in einer als schwer definierten Situation befinden, am Rande der Armut und vom sozialen Ausschluss bedroht (d.h. diese Menschen kommen kaum über die Runden). Dies sind sehr hohe Zahlen, insbesondere wenn man bedenkt, dass der durchschnittliche Lohn (Februar 2023) in Serbien nur etwa 600 Euro pro Monat beträgt und die Inflation 16 Prozent beträgt. Serbien ist eines der ärmsten Länder Europas, und seine Bevölkerung gibt fast alles, was sie verdient, für Lebensmittel aus. Eine echte Mittelschicht existiert nur in Novi Sad und Belgrad. Die Opposition hat zwei Fernsehsender, N1 und Nova S, die im Besitz des in den USA ansässigen Unternehmens United Media sind und nur über die SBB-Internetplattform senden: das bedeutet, dass die Mehrheit der Bevölkerung keinen Zugang zu diesen Sendern hat.</p>\n<p><strong>Quellen des Wandels oder der Instabilität?</strong></p>\n<p>Vojvodina ist eine multiethnische Region Serbiens mit bis zu 28 Nationalitäten, vielen Sprachen und vielen Kulturen. Die jugoslawische Verfassung von 1974 gewährte der Provinz Autonomie in der vorherigen Ära. In den 1990er Jahren schaffte Milošević die Autonomie ab, und erst 2001, als das sogenannte \"Omnibusgesetz\" verabschiedet wurde, wurde der einzigartige Status der Region wiederhergestellt. Diese existiert jedoch nur auf dem Papier. Serbien ist nach wie vor ein hochgradig zentralisiertes Land, in dem alle Entscheidungen ausschließlich in Belgrad getroffen werden.</p>\n<p>Vojvodina gilt als die reichste Region Serbiens, obwohl sie im Wesentlichen diesen Status verliert. Die lokalen Ungarn, insbesondere die jungen Ungarn, ziehen nach Ungarn, um zu studieren und zu arbeiten. Die lokalen Rumänen sind fast aus dem Banat (dem rumänischen Namen für die Region) verschwunden, und andere Nationalitäten leben auf ihrem eigenen Land, spielen jedoch auf politischer und institutioneller Ebene in der Republik Serbien keine Rolle. Laut dem Historiker Boris Mašić ist der Prozess der „Sankt-Savaisierung“ [in Bezug auf den heiligen Sava, den Schutzpatron der serbisch-orthodoxen Kirche, dessen Kult ein wichtiger Teil der Idee eines Großserbiens ist] und der Prozess der „Serbifizierung“ nun in Vojvodina im Gange. Die Regionalhauptstadt Novi Sad erlebt einen beispiellosen „Urbizid“. Es wird überall dort gebaut, wo es möglich ist, sogar dort, wo es nicht sein sollte, und Umweltproteste werden mit Gewalt unterdrückt.</p>\n<p>Es gibt jedoch auch einige positive Aspekte. Zum Beispiel hat der regionale Rundfunk RTV Vojvodina eine mehrsprachige Struktur beibehalten, und viele andere Sender (z.B. der regionale RTV Koper aus Slowenien) besuchen oft die Zentrale von RTV Vojvodina, um von ihr zu lernen, wie man mehrsprachiges Fernsehen erstellt.</p>\n<p>Wird die Opposition in der Lage sein, auf dem Erfolg der monatelangen Demonstrationen aufzubauen und eine politische Alternative zu Vučić zu schaffen? Es ist unwahrscheinlich, dass dies geschehen wird. Tatsächlich mangelt es an Persönlichkeiten mit hohen ethischen Werten, die die gegen Vučić opponierenden Parteien vereinen könnten. Diese Gruppen sind tief untereinander gespalten. Rechts stehen Boško Obradović und seine Bewegungen <em>Dveri</em> (Türen) und <em>Zavetniki</em> (Bekenner), die eine nationalistische Politik vertreten, die der des italienischen Faschistischen Partei der frühen 1930er Jahre würdig ist. Links stehen ökologische Bewegungen und Bürgerorganisationen, die keine gemeinsame Sprache finden und nicht durch eine politische Plattform vereint sind.</p>\n<p>Die Opposition hofft, dass der Westen eine Alternative zu Vučić finden wird, und das könnte in der Zukunft geschehen, aber es besteht die Gefahr, dass der neue Präsident, wer auch immer er oder sie sein mag, die Interessen von Ausländern im Land vertreten wird, anstatt die des serbischen Volkes. Der Staat ist dann Vučić selbst, der einzige Politiker mit konkreter Erfahrung in der Regierungsführung. Dies wurde durch den kürzlichen Besuch des deutschen Kanzlers Olaf Scholz in Belgrad Ende Juni 2024 demonstriert. Scholz kam unerwartet nach Serbien, um Vučić zu überzeugen, Lithiumminen in der Mitte Serbiens zu eröffnen, in einem Gebiet, das (einst) ein Naturschutzgebiet war. Vor drei Jahren protestierten die Serben bereits gegen die Eröffnung dieser Minen durch das multinationale Unternehmen Rio Tinto. Obwohl der Präsident versprach, dass die Minen nicht eröffnet werden, zwang der Druck des Westens Vučić, seine Meinung zu ändern. Die Bevölkerung protestiert erneut, und die pro-europäische Opposition fühlt sich verspottet und von Brüssels Unterstützung in ihrem Kampf gegen die Vučić-Autokratie beraubt. Gleichzeitig verliert die Bevölkerung allmählich das Vertrauen in das Projekt der europäischen Integration.</p>\n<p>In der Zwischenzeit nutzt der Kreml die Situation weiterhin aus, um Instabilität auf dem Balkan zu schaffen. Der russische Botschafter in Belgrad, Alexander Bochan-Harchenko, gibt regelmäßig Erklärungen an die pro-regierungsnahe serbische Presse ab und beschuldigt den Westen, gleichzeitig Zusammenstöße und Demonstrationen im Kosovo und in Metohija zu organisieren, um einen echten \"serbischen Frühling\" zu provozieren.</p>\n<p>Dies ist ein klares Signal an Vučić: Russland ist auf deiner Seite, und wenn du auch auf unserer Seite bist, werden wir dich verteidigen. Um weiter zwischen Ost und West zu balancieren, kehrt Vučić zu den alten und effektiven Politiken des Nationalismus und des Kosovo zurück. Wann immer es institutionelle Probleme gibt, verursacht der serbische Präsident eine Reihe von Protesten in Kosovska Mitrovica. Dann werden neue Probleme geschaffen und neue Spannungen künstlich abgebaut. Doch mit dem Feuer zu spielen, birgt immer Risiken: Ein Wiederaufleben des nationalistischen Extremismus in der Region kann nicht ausgeschlossen werden. Gewalt könnte im Kosovo und in Metohija ausbrechen, dann in die Grenzen Serbiens übergreifen und sogar eine Explosion in Bosnien und Herzegowina, einem ethnisch gespaltenen und institutionell dysfunktionalen Land, verursachen.</p>\n<p>Bisher ist es Vučić gelungen, sich als Garant des Dayton-Abkommens und der Integrität der Föderation Bosnien und Herzegowina zu positionieren, aber es gibt nichts, was darauf hindeutet, dass er eines Tages die Kontrolle über die Situation verlieren und die Gewalt eindämmen könnte. Der Kreml wartet nur auf eine solche Gelegenheit, um endlich auf den Balkan einzudringen und Chaos in Europa zu verursachen.</p>\n<p><strong>Hindernisse für den Wandel</strong></p>\n<p>Um dieses komplexe und sehr interessante Land besser zu verstehen, müssen wir uns auf die Menschen und ihr Alltagsleben konzentrieren. Wie bereits erwähnt, gibt es eine riesige Kluft zwischen Serben, die in Städten leben, und Serben, die in kleinen Städten und ländlichen Gebieten leben. In den Städten ist die serbische Gesellschaft eher schizophren: Sie strebt ein westliches, neoliberales Lebensmodell an, das auf der Suche nach persönlichem Reichtum basiert, während sie gleichzeitig die traditionellen nationalistischen Werte des 19. Jahrhunderts aufrechterhalten möchte. In dieser Hinsicht ist die serbische Gesellschaft in jeder Hinsicht identisch mit der russischen Gesellschaft: egoistisch und gierig nach Reichtum, aber bereit, junge (arme) Menschen in den Krieg zu schicken, um nationale Werte zu verteidigen und Feinde zu bestrafen. In der Zwischenzeit herrschen Armut und totale Unwissenheit auf dem serbischen Land.</p>\n<p>Um Ihnen eine Vorstellung von der Situation zu geben, hier einige Zahlen: In einem Land mit etwas weniger als fünf Millionen Einwohnern gibt es rund 700.000 Menschen <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">ohne Zähne</a>. Aus Notwendigkeit, nicht aus Opportunismus, verstehen diese Menschen Politik als einen Vertrag mit den derzeit dominierenden Klassen: Ich gebe dir eine Stimme, du gibst mir einen Job; du kannst stehlen und reich werden, aber du kannst mir mein tägliches Brot, Kaffee und Zigaretten geben. Die politischen Parteien in der Opposition können und wissen nicht, wie sie mit diesen Menschen sprechen sollen: Sie verspotten sie, aber sie verstehen nicht, dass sie es mit Menschen zu tun haben, die kaum über die Runden kommen. Diese Menschen verlangen konkrete Antworten, keine Versprechen über institutionelle Reformen, den EU-Beitritt usw.</p>\n<p>Worte über Demokratie sind für niemanden genug. Vučić spricht in der Zwischenzeit oft mit den Menschen, geht in die Dörfer (wie Lukashenka in Weißrussland) und verspricht, ihre Alltagsprobleme zu lösen (und tut dies oft). Man erklärt den Menschen, die kaum über die Runden kommen, nicht, dass Abwasser- oder Straßenprobleme von den zuständigen Behörden gelöst werden müssen. Was für sie zählt, ist, dass die Probleme so schnell wie möglich gelöst werden. Deshalb wählen sie Vučić, weil immer die Hoffnung besteht, dass er persönlich in ihren Dörfern erscheint und ihnen hilft, spezifische Probleme zu lösen.</p>\n<p>Intellektuelle, insbesondere Schriftsteller, sind ein weiteres großes Hindernis für den Wandel in Serbien. Die meisten von ihnen leben immer noch im 19. Jahrhundert und suchen nach einer bedeutenden Rolle in der Gesellschaft. Sie möchten eine aktive Rolle im politischen Bereich spielen und möchten immer noch die sein, die Ideologien für die Menschen schaffen. Ein gutes Beispiel ist Dobrica Ćosić, der Schriftsteller und Ministerpräsident unter Milošević war. Es ist klar, dass er nichts Konkretes erreicht hat, sondern lediglich von Milošević für seine eigenen Zwecke benutzt wurde. Sogar oppositionelle Intellektuelle möchten zu ihrer alten Rolle als Ideologen zurückkehren: Ein Dichterfreund von mir (aus der Opposition) gestand mir kürzlich, dass er nostalgisch auf die Zeit zurückblickt, als Dichter geschätzt wurden und an politischen Entscheidungen teilnahmen.</p>\n<p>Die Rolle des politischen Intellektuellen ist jetzt obsolet, und wir sollten nicht nostalgisch auf diese Zeiten zurückblicken. Serbische Intellektuelle lieben ihre Nation sehr, aber nicht die Menschen, die sie ausmachen, weil sie sie nicht kennen und nicht kennenlernen wollen. Ein sehr bekannter Schriftsteller sagte mir offen, dass seine Rolle darin besteht, seine Romane zu nutzen, um die Menschen zu motivieren, nach Kosovo zu gehen und in den Krieg zu ziehen, während er in seinem Arbeitszimmer sitzt und für sie schreibt.</p>\n<p><strong>Vererbter Nationalismus</strong></p>\n<p>Junge Menschen leben in einer Blase. Völlig von der Welt um sie herum disconnected, entwickeln sie selten ein kritisches Bewusstsein für sich selbst. Sie sind passiv und fühlen sich nicht akzeptiert. Absolventen der Geisteswissenschaften arbeiten hauptsächlich in den Servicezentren westlicher Unternehmen, beantworten Anrufe von reichen Westlern, wenn sie Probleme mit einer Online-Bestellung oder einem gerade gekauften Kühlschrank haben. Sie scheinen mit niedrigen Gehältern zufrieden zu sein, da es nur um das Überleben geht. Die Unterhaltungsindustrie bietet billige Unterhaltung, von einem einwöchigen Urlaub am Meer bis zu Drogen, die einen die Realität vergessen lassen.</p>\n<p>Die erste Generation, die weder das österreichisch-ungarische Kaiserreich noch Jugoslawien kannte und die in der Republik Serbien aufgewachsen ist, hat bereits die Universitäten im ganzen Land betreten. Die Ursachen der Jugendkrise müssen jedoch woanders gesucht werden, nicht in Jugoslawien oder Wien. Was bedeutet diese Stagnation wirklich in einem Land, in dem bis vor kurzem junge Menschen weitgehend gegen Milošević und seine Diktatur opponierten? Die größte Verantwortung liegt im Schulsystem, das völlig verwüstet ist. Ein Polizeibeamter, der anonym bleiben möchte, gestand mir, dass die Polizei in den letzten 20 Jahren begonnen hat, die Diplome zu überwachen, die von Studenten an öffentlichen Universitäten erworben wurden. Mehr als 40 Prozent von ihnen sind gekauft oder mit Bestechung erhalten. „Wir sind so verzweifelt, dass wir nicht wissen, was wir tun sollen. Die gesamte Polizeikraft des Landes würde nicht ausreichen, um Ordnung an den Universitäten des Landes zu schaffen und echte Diplome von gefälschten zu unterscheiden“, sagt der Polizeibeamte.</p>\n<p>Die Grundbildung ist noch schlechter als die Sekundarbildung. Serbien steht seit vielen Jahren am Ende der PISA-Rankings (des OECD-Programms zur Bewertung des Lese- und Schreibniveaus von 15-Jährigen). Mehr als die Hälfte der serbischen Bürger ist funktionell analphabetisch, d.h. sie können einen Text mittlerer Komplexität, wie einen Zeitungsartikel, nicht lesen und verstehen. Die Opposition weiß nicht, wie sie mit diesem Teil der Bevölkerung sprechen soll, der leichte Beute für die nationalistischen und populistischen Äußerungen von Vučić und seinen Verbündeten ist.</p>\n<p>Auf diese Weise wird eine riesige Klassenkluft reproduziert. Junge Menschen aus guten Familien, die ebenfalls müde und unmotiviert sind, verlassen massenhaft ihre Heimat und gehen woanders hin, hauptsächlich in den Westen, wo sie ihre Ausbildung fortsetzen, Arbeit und eine zufriedenstellende soziale Rolle finden können. Schließlich ist Österreich weniger als 500 Kilometer von Belgrad entfernt. Die Ärmsten bleiben und überleben, so gut sie können, auf der Grundlage der Werte und Modelle, die von den dominierenden Klassen bereitgestellt werden. Dies sind wiederum die nationalistischen Modelle der 1990er Jahre. Es ist wahr, dass die serbische Gesellschaft seitdem ständigen Erschütterungen, Gewalt und verbaler Intoleranz ausgesetzt ist, die anscheinend von mehr als nur der jüngeren Generation inspiriert sind. Die nationalistische Rhetorik des ehemaligen Diktators Milošević ist auf allen Ebenen des öffentlichen Diskurses noch zu hören.</p>\n<p>Die nationalistischen Ideologien, die aus den 1990er Jahren geerbt wurden, werden durch die typischen Werte des Neoliberalismus ergänzt, die das Land seit dem Ende der letzten Balkankriege mit offenen Armen angenommen hat: Wettbewerb, Verachtung für die Schwächsten und Bereicherung um jeden Preis. Diese beiden Modelle, obwohl sie scheinbar gegensätzlich sind, sind in der Tat kohärent. Die serbische Jugend lebt in einer Art schizophrenen Blase, in der die Verteidigung und Verherrlichung nationaler Überlegenheit auf die Verfolgung von Reichtum und sozialem Erfolg trifft und sich mit ihr verbindet. Der absolute Herrscher des Landes, Aleksandar Vučić, hat es geschafft, diese Widersprüche zu versöhnen, weil er die vollständige Kontrolle über das öffentliche Leben des Landes hat.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Dieser Text basiert auf einem Vortrag, der beim Nida Forum gehalten wurde, das am 6. und 7. September in Nida, Litauen, im Geschichtsmuseum der Kurischen Nehrung stattfand. Das Forum wird vom Thomas Mann Kulturzentrum organisiert.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> ist ein serbisch-italienischer Journalist, Essayist, Schriftsteller, Reporter und akademischer Forscher. Seit 2007 lebt er in Serbien und arbeitet als Assistenzprofessor für italienische Sprache und Literatur an der Philosophischen Fakultät der Universität Novi Sad. Er hat einen Doktortitel von der Universität La Sapienza in Rom. Seine journalistische Arbeit konzentriert sich auf Länder, in denen Kulturen aufeinandertreffen und manchmal Nationen aufeinanderprallen.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:37:04.177",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Serbien ist bekannt für seine geopolitische Lage zwischen Ost und West. Trotz dessen gibt es scharfe Trennungen auf allen Ebenen der Gesellschaft des Landes. Während Belgrad ein neoliberales Modell eifrig angenommen hat, fördert es dennoch seine Rolle als Verteidiger traditioneller Werte. Die Auswirkungen solcher Widersprüche sind in ganz Serbien zu sehen.</I>\n<br><br>\nSerbien ist ein Land der Widersprüche. Es ist sehr nah an der Europäischen Union, tatsächlich fast im Zentrum Europas, aber gleichzeitig ist es sehr weit davon entfernt. Serbische Arbeitsmigranten haben immer Westeuropa als Ziel für die Emigration gewählt, aber das Herz der Nation schlägt im Osten, mit einer kulturellen und sentimentalen Verbindung zu Russland. In Serbien ist der Beitritt zur EU mehr eine Frage des nationalen und sozialen Prestiges – dem Beitritt zu einem Club reicher und gut geordneter Länder – als eine Notwendigkeit. Im Gegenteil, viele der von der EU festgelegten Regeln werden als Hindernis und Hemmnis für EU-Kandidaten angesehen.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"de",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:37:14.08",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Защо Сърбия е страна на противоречия",
                key:"uid": string:"8bbd435a-983e-4fdf-b714-cabcfe56aa36",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Трябва да се каже, че Брюксел, особено в последните години, не е направил много за популярността си в Сърбия. ЕС не е само номер едно търговски партньор на Сърбия, но и най-голям донор, с четири милиарда евро предоставени от 2000 г. насам, в сравнение с 31.4 милиона евро от Китай на второ място. Що се отнася до Русия, няма реални данни по темата, но Москва дори не е в топ десет на най-големите донори. Въпреки това, обикновените сърби вярват, че именно Русия помага на Сърбия най-много, включително финансово.</p>\n<p><strong>Феноменът Вучич</strong></p>\n<p>Съществува и друга, чисто сръбска, противоречивост: управляващата политическа класа, водена от президента Александър Вучич, промотира дълбоко неолиберална вътрешна политика, докато в същото време успява да се представи пред обществеността като много отговорна политическа класа, стремяща се да запази сръбската нация и да се грижи за обществото. По този начин Вучич е подобен на Александър Лукашенко от Беларус, но такъв, който не защитава националните активи, а вместо това продава всичко, което може. Например, той е готов да продаде цяла централна Сърбия на мултинационалната компания Рио Тинто за извличане на литий.</p>\n<p>Партията на Вучич е на власт от 2012 г., дванадесет дълги години, в които президентът е изградил изключително силна и много стабилна политическа система. Вучич стана абсолютен господар на Сърбия в момент, когато Западът (преди всичко САЩ и Германия на Ангела Меркел) се разочарова от действащия Борис Тадич, който беше виновен за неуспеха да разреши косовския въпрос и който нямаше силна подкрепа от избирателите. Тогава единствената реална алтернатива беше Радикалната партия на военния престъпник Войислав Шешел. Благодарение на политическата работа на западните дипломати, Томислав Николиć и Александър Вучич напуснаха Радикалите и основаха Сръбската прогресивна партия, СНС, на базата на която спечелиха президентските избори през 2012 г. Николиć стана президент, но зад него Вучич управляваше, обещавайки на Запада, че ще реши косовския въпрос.</p>\n<p>Вучич формално стана президент през 2017 г., но де факто той е най-мощният човек в сръбската политика от 2012 г. насам. Под Слободан Милошевич, Вучич беше министър на информацията и един от архитектите на етнонационалистическата пропаганда на онези години. Последваха години на баланс между Запада и изискванията на Русия и Китай, преди най-накрая да бъде постигнато споразумение за помирение под формата на споразумението, подписано в Брюксел с представителите на косовските албанци. През тези години на управление Вучич ставаше все по-силен, докато не стана абсолютен господар на Сърбия. Това стана възможно благодарение на машината на СНС, партия с силна йерархична структура с Вучич на върха. Всеки пост в държавната администрация е запазен за тези, които носят допълнителни гласове на коалиционното правителство (в което също влизат социалистите на Ивица Дачич, най-дълго служилият политик в страните от бивша Югославия).</p>\n<p>Всяка държавна институция, от болници до университети, е строго контролирана от партията и следва желязната логика на абсолютизма. Ръководителите на компании се назначават от ръководството на СНС и могат да действат като абсолютни владетели в институцията, която контролират. Всъщност, те са малки \"Вучичи\". Опозиционните партии остават с трохи, подобно на хуманитарните факултети, но нищо съществено не се променя. Тези лидери също приемат логиката на абсолютната власт и не се различават от Вучич и \"неговите хора\" (факултетът, в който работя, има същия декан от 18 години. Не съм виждал това никъде, нито в Централна Азия, нито в Русия, нито в Беларус).</p>\n<p>Интелектуалците и университетските преподаватели мълчат и, следвайки корпоративна логика, подобна на тази, пропагандирана от Мусолини в Италия през 30-те години, участват в системата на управление и получават пари от държавата чрез изследователски проекти и държавно финансиране, стига да не пречат на правителството. Междувременно, който пречи на правителството, трябва да си тръгне, като бюрократичната машина хвърля своя зловещ сянка върху тях. Повечето дисиденти – дори тези, които просто отказват да участват в тази система на управление – тихо емигрират в чужбина, на Запад.</p>\n<p><strong>Щастливи и Розови</strong></p>\n<p>Междувременно, управляващата класа е била изключително обогатена от корупция и сделки с западни и източни партньори, като концесията на летището в Белград на френската компания Винчи; строителството на елитния квартал Белград на водата (<em>Beograd na vodi</em>) от компания от Обединените арабски емирства; и договора за високоскоростна железница Белград-Будапеща с китайски и руски компании. Това са само няколко от сделките, направени с чуждестранни бизнесмени, които са последвани от серия от измами. Договорите с чуждестранни компании често са държавни тайни, така че не е известно каква е наистина външната задлъжнялост на Сърбия. Един пример е автомобилната индустрия на Фиат, която получи впечатляващо държавно финансиране, за да премести една от фабриките си в сръбския град Крагуевац. Поради тази причина Западът (особено ЕС) е критикувал Вучич и го е нарекъл автократ, но поне за момента няма намерение да оттегля политическата си подкрепа.</p>\n<p>Защо президентът все още се радва на симпатиите на мнозинството от сръбското население? Институционалният контрол и клиентелизмът са ключови, но още по-важна е ролята на медиите, в частност на двата частни телевизионни канала \"Розов\" и \"Щастлив\", които осигуряват подкрепа на избирателите за управляващата партия и Вучич. Журналистът и политически анализатор Борис Варга <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">подчертава</a>, че в Сърбия ролята на държавната RTS никога не е била решаваща за постигане и възпроизвеждане на консенсус. Моделът на частната телевизия като основен двигател на пропагандата е бил пропагандиран още от времето на Милошевич, тъй като избягва критиката от опозицията и международните организации.</p>\n<p>Държавната телевизия остава относително свободна и това не пречи на управляващата класа, тъй като населението основно следи други предаватели, които привлекат масите благодарение на широко разпространената употреба на парафеналия като риалити шоута. Основните частни телевизионни канали са Розов, собственост на магната Желько Митрович (който е музикант, индустриалец, производител на дронове, изобретател и наркоман), и Щастлив, първоначално детски телевизионен канал, който незаконно се е превърнал в много мощен инструмент за политическа пропаганда. Директорът на Щастлив е журналистът Миломир Марић, а редовен гост и коментатор е военният престъпник и депутат Войислав Шешел. Правителственият екип използва Щастлив и Розов, за да разпространява своите монолози, а от студиата на двата предавателя в Белград Вучич редовно атакува малките опозиционни медии и дискредитира политическите опоненти. Щастлив и Розов са най-гледаните телевизионни станции в градовете и селата, но освен тях има десетки частни предаватели, контролирани от държавната телекомуникационна компания Телеком Сърбия, която постепенно разширява контрола си върху ефира.</p>\n<p>Разликите между градска и селска Сърбия са драматични, както икономически, така и културно. Тези канали проникват там, където царят бедността и липсата на знания. Около 6.9 процента от сръбското население живее в абсолютна бедност, докато 29.8 процента са в ситуация, определена като тежка, на ръба на бедността и в риск от социална изолация (т.е. тези хора едва свързват двата края). Това са много високи цифри, особено като се има предвид, че средната заплата (февруари 2023 г.) в Сърбия е само около 600 евро на месец и инфлацията е 16 процента. Сърбия е една от най-бедните страни в Европа и населението харчи почти всичко, което изкарва, за храна. Истинска средна класа съществува само в Нови Сад и Белград. Опозицията има два телевизионни канала, N1 и Нова С, собственост на американската United Media, които излъчват само чрез интернет платформата SBB: това означава, че мнозинството от населението няма достъп до тези канали.</p>\n<p><strong>Източници на промяна или нестабилност?</strong></p>\n<p>Войводина е многоетнически регион на Сърбия с цели 28 националности, много езици и много култури. Югославската конституция от 1974 г. предостави на провинцията автономия през предишната ера. През 90-те години Милошевич отмени автономията й, а едва през 2001 г., когато беше приет т.нар. \"Закон за Омнибус\", уникалният статус на района беше възстановен. Въпреки това, той съществува само на хартия. Сърбия все още е силно централизирана страна, като всички решения се вземат изключително в Белград.</p>\n<p>Войводина се счита за най-богатия регион в Сърбия, въпреки че всъщност губи този статус. Местните унгарци, особено младите унгарци, се преместват в Унгария, за да учат и работят. Местните румънци почти са изчезнали от Банат (румънското име на региона), а други националности живеят на собствената си земя, но не играят роля на политическо и институционално ниво в Република Сърбия. Според историка Борис Машич, процесът на \"светославизация\" [отнасящ се до Свети Сава, патрон на Сръбската православна църква, чийто култ е важна част от идеята за Велика Сърбия] и процесът на \"сръбизация\" сега протичат във Войводина. Регионалната столица, Нови Сад, преживява безпрецедентен \"урбицид\". Строителството се извършва навсякъде, където е възможно, дори и там, където не трябва, а екологичните протести се потискат с насилие.</p>\n<p>Въпреки това, все още има и добри неща. Например, регионалната Радио телевизия Войводина (РТ Войводина) поддържа многоезична структура и много други предаватели (напр. регионалната RTV Копер от Словения) често посещават централата на РТ Войводина, за да научат как да създават многоезична телевизия.</p>\n<p>Ще успее ли опозицията да се възползва от успеха на месечните демонстрации и да създаде политическа алтернатива на Вучич? Малко вероятно е това да се случи. Всъщност, липсват личности с високи етични стойности, които да могат да обединят партиите, противопоставящи се на Вучич. Тези групи са дълбоко разделени помежду си. Отдясно са Бошко Обрадович и неговите движения <em>Двери</em> и <em>Заветници</em>, които защитават националистическа политика, достойна за Италианската фашистка партия от началото на 30-те години. Отляво са екологичните движения и гражданските организации, които не намират общ език и не са обединени от политическа платформа.</p>\n<p>Опозицията се надява, че Западът ще намери алтернатива на Вучич, и това може да се случи в бъдеще, но съществува опасност новият президент, който и да е той, да представлява интересите на чужденците в страната, а не на сръбския народ. Държавата, следователно, е самият Вучич, единственият политик с конкретен опит в управлението. Това беше демонстрирано от неотдавнашното посещение на германския канцлер Олаф Шолц в Белград в края на юни 2024 г. Шолц неочаквано пристигна в Сърбия, за да убеди Вучич да отвори литиеви мини в централна Сърбия, в район, който (преди е бил) природен резерват. Преди три години сърбите вече протестираха срещу откритията на тези мини от мултинационалната компания Рио Тинто. Въпреки че президентът обеща, че мините няма да бъдат отворени, натискът от Запада принуди Вучич да промени мнението си. Населението отново протестира, а проевропейската опозиция се чувства подигравана и лишена от подкрепата на Брюксел в борбата си срещу автокрацията на Вучич. В същото време населението постепенно губи доверие в проекта за европейска интеграция.</p>\n<p>Междувременно, Кремъл продължава да експлоатира ситуацията, за да създаде нестабилност на Балканите. Руският посланик в Белград, Александър Бохан-Харченко, редовно прави изявления пред про правителствената сръбска преса и обвинява Запада в организиране на сблъсъци и демонстрации в Косово и Метохия едновременно, за да провокира истинска \"Сръбска пролет\".</p>\n<p>Това е ясен сигнал за Вучич: Русия е на твоя страна и ако ти също си на наша страна, ние ще те защитим. За да балансира между Изтока и Запада, Вучич се връща към старите и ефективни политики на национализъм и Косово. Всякога, когато има институционални проблеми, сръбският президент предизвиква серия от протести в Косовска Митровица. След това се създават нови проблеми и нови напрежения се разсейват изкуствено. Въпреки това, играта с огъня винаги носи рискове: възраждането на националистическия екстремизъм в региона не може да бъде изключено. Насилие може да избухне в Косово и Метохия, след което да се прехвърли в границите на Сърбия и дори да предизвика експлозия в Босна и Херцеговина, етнически разделена и институционално дисфункционална страна.</p>\n<p>Досега Вучич е успял да се позиционира като гарант на Дейтънското споразумение и на целостта на Федерацията на Босна и Херцеговина, но няма нищо, което да каже, че един ден той няма да може да контролира ситуацията и да потуши насилието. Кремъл просто чака такава възможност, за да проникне окончателно на Балканите и да предизвика хаос в Европа.</p>\n<p><strong>Препятствия за промяна</strong></p>\n<p>За да разберем по-добре тази сложна и много интересна страна, трябва да се фокусираме върху хората и техния ежедневен живот. Както беше споменато, съществува огромна пропаст между сърбите, живеещи в градовете, и сърбите, живеещи в малките градове и селските райони. В градовете сръбското общество е доста шизофренно: то търси западен, неолиберален модел на живот, фокусиран върху търсенето на лични богатства, докато в същото време иска да запази традиционните националистически ценности от 19-ти век. В това отношение сръбското общество е идентично по всички показатели на руското общество: егоистично и алчно за богатство, но готово да изпрати млади (бедни) хора на война, за да защити националните ценности и да накаже враговете. Междувременно, бедността и тоталната невежество царят в сръбската провинция.</p>\n<p>За да ви дам представа за ситуацията, ето някои цифри: в страна с малко под пет милиона жители, около 700,000 души <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">нямат зъби</a>. От необходимост, а не от опортюнизъм, тези хора разбират политиката като договор с в момента доминиращите класи: давам ти глас, ти ми даваш работа; можеш да крадеш и да забогатяваш, но можеш да ми осигуриш хляба, кафето и цигарите. Политическите партии в опозиция не могат и не знаят как да говорят с тези хора: те се подиграват с тях, но не разбират, че имат работа с хора, които едва свързват двата края. Тези хора искат конкретни отговори, а не обещания за институционални реформи, присъединяване към ЕС и т.н.</p>\n<p>Думите за демокрация не са достатъчни за никого. Вучич, междувременно, често се обръща към народа, ходи по селата (като Лукашенко в Беларус) и обещава да реши техните ежедневни проблеми (и често го прави). Не обясняваш на хора, които едва свързват двата края, че проблемите с канализацията или пътищата са за компетентните власти да решат. Важно е за тях проблемите да бъдат решени възможно най-скоро. Затова те гласуват за Вучич, защото винаги има надежда, че той ще се появи лично в техните села и ще им помогне да решат конкретни проблеми.</p>\n<p>Интелектуалците, особено писателите, са друга основна пречка за промяна в Сърбия. Повечето от тях все още живеят в 19-ти век и търсят значима роля в обществото. Те биха искали да играят активна роля в политическата сфера и все още биха искали да бъдат тези, които създават идеологии за хората. Добър пример е Добрица Ћосић, който беше писател и министър-председател под Милошевич. Ясно е, че той не е постигнал нищо конкретно, а просто е бил използван от Милошевич за собствените му цели. Дори опозиционните интелектуалци биха искали да се върнат към старата си роля на идеолози: поет, приятел на мен (от опозицията), наскоро ми призна, че е носталгичен за времето, когато поетите бяха ценени и участваха в политическите решения.</p>\n<p>Ролята на политическия интелектуалец сега е остаряла и не трябва да сме носталгични за онези времена. Сръбските интелектуалци много обичат нацията си, но не и хората, които я съставят, защото не ги познават и не искат да ги познават. Един много известен писател ми каза откровено, че ролята му е да използва романите си, за да мотивира хората да отидат в Косово и да отидат на война, докато той седи в кабинета си и пише за тях.</p>\n<p><strong>Наследен национализъм</strong></p>\n<p>Младите хора живеят в балон. Напълно откъснати от света около тях, те рядко развиват критично съзнание за себе си. Те са пасивни и се чувстват неприети. Завършилите хуманитарни науки работят основно в обслужващите центрове на западни компании, отговаряйки на обаждания от богати западняци, когато имат проблеми с онлайн поръчка или хладилник, който току-що са купили. Изглежда, че са доволни от ниските заплати, тъй като всичко е свързано с оцеляването. Индустрията за развлечения предлага евтини развлечения, от седмична почивка на море до наркотици, които те карат да забравиш реалността.</p>\n<p>Първото поколение, което не познава нито Австро-Унгария, нито Югославия, и което израсна в Република Сърбия, вече е влезло в университетите в цялата страна. Въпреки това, причините за младежката криза трябва да се търсят другаде, а не в Югославия или Виена. Какво наистина означава това застой в страна, в която до много скоро младите хора в голяма степен се противопоставяха на Милошевич и неговата диктатура? Най-голямата отговорност лежи върху образователната система, която е напълно опустошена. Един полицай, който желае да остане анонимен, ми призна, че през последните 20 години полицията е започнала да следи дипломите, получени от студенти в държавни университети. Повече от 40 процента от тях са купени или получени с подкупи. \"Ние сме толкова отчаяни, че не знаем какво да правим. Цялата полицейска сила на страната не би била достатъчна, за да въведе ред в университетите на страната и да различи истинските дипломи от фалшивите,\" казва полицейският служител.</p>\n<p>Основното образование е дори по-лошо от средното образование. Сърбия е на дъното на класацията на PISA (програмата на ОИСР за оценка на грамотността на 15-годишни) от много години. Повече от половината сръбски граждани са функционално неграмотни, т.е. не могат да четат и разбират текст с умерена сложност, като например статия от вестник. Опозицията не знае как да говори с тази част от населението, която е лесна плячка за националистическите и популистки изказвания на Вучич и неговите съюзници.</p>\n<p>По този начин се възпроизвежда огромна класова пропаст. Младите хора от добри семейства, които също са уморени и немотивирани, масово напускат домовете си и отиват другаде, основно на Запад, където могат да продължат образованието си, да намерят работа и задоволителна социална роля. В крайна сметка, Австрия е на по-малко от 500 километра от Белград. Най-бедните остават и оцеляват, колкото могат, на базата на ценностите и моделите, предоставени от доминиращите класи. Това отново са националистическите модели от 90-те години. Истина е, че оттогава сръбското общество е подложено на постоянни конвулсии, насилие и вербална нетолерантност, които изглежда са вдъхновени от повече от само младото поколение. Националистическата риторика на бившия диктатор Милошевич все още се чува на всички нива на обществения дискурс.</p>\n<p>Националистическите идеологии, наследени от 90-те години, се допълват от типичните ценности на неолиберализма, които страната е приела с отворени обятия след края на последните балкански войни: конкуренция, презрение към най-слабите и обогатяване на всяка цена. Тези два модела, макар и на пръв поглед противоположни, всъщност са последователни. Сръбската младеж живее в един вид шизофренен балон, където защитата и прославянето на националното превъзходство се срещат и сливат с преследването на богатство и успех на социално ниво. Абсолютният господар на страната, Александър Вучич, успя да помири тези противоречия, защото е в пълен контрол над общественото живот на страната.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Текстът е основан на лекция, изнесена на Форума Нида, който се проведе на 6-7 септември в Нида, Литва, в Историческия музей на Куронския залив. Форумът е организиран от Културния център на Томас Ман.</em></p>\n<p>\n<strong>Кристиан Екчер</strong> е сръбско-италиански журналист, есеист, писател, репортер и академичен изследовател. От 2007 г. живее в Сърбия и работи като доцент по италиански език и литература в Философския факултет на Университета в Нови Сад. Той има докторска степен от Университета Ла Сапиенца в Рим. Журналистическата му работа се фокусира върху страни, където културите се срещат и понякога нациите се сблъскват.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:59:03.71",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Сърбия стана добре известна със своята геополитическа позиция между Изтока и Запада. Въпреки това, остри разделения съществуват на всеки ниво на обществото в страната. Докато Белград с готовност е приел неолиберален модел, той все още промотира своята роля като защитник на традиционните ценности. Ефектите от такива противоречия могат да се видят из цяла Сърбия.</I>\n<br><br>\nСърбия е страна на противоречия. Тя е много близо до Европейския съюз, всъщност почти в центъра на Европа, но в същото време е много далеч от него. Сръбските трудови мигранти винаги са избирали Западна Европа като дестинация за емиграция, но сърцето на нацията бие на Изток, с културна и сантиментална връзка с Русия. В Сърбия, присъединяването към ЕС е повече въпрос на национален и социален престиж – присъединяване към клуб на богати и добре подредени страни – отколкото необходимост. Напротив, много от правилата, установени от ЕС, се възприемат като пречка и затруднение за кандидатите за ЕС.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"bg",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:59:03.712",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Γιατί η Σερβία είναι μια χώρα αντιφάσεων",
                key:"uid": string:"8de0493f-5144-481e-9ab8-d2c33b60771d",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Πρέπει να ειπωθεί ότι οι Βρυξέλλες, ειδικά τα τελευταία χρόνια, δεν έχουν κάνει πολλά για τη δημοτικότητά τους στη Σερβία. Η ΕΕ δεν είναι μόνο ο νούμερο ένα εμπορικός εταίρος της Σερβίας, αλλά και ο μεγαλύτερος δωρητής της, με τέσσερα δισεκατομμύρια ευρώ που έχουν δοθεί από το 2000, σε σύγκριση με 31,4 εκατομμύρια ευρώ από την Κίνα στη δεύτερη θέση. Όσον αφορά τη Ρωσία, δεν υπάρχουν πραγματικά δεδομένα για το θέμα, αλλά η Μόσχα δεν είναι καν στην πρώτη δεκάδα των μεγαλύτερων δωρητών. Παρ' όλα αυτά, οι απλοί Σέρβοι πιστεύουν ότι είναι η Ρωσία που βοηθά τη Σερβία περισσότερο, συμπεριλαμβανομένης της οικονομικής βοήθειας.</p>\n<p><strong>Το φαινόμενο Vučić</strong></p>\n<p>Υπάρχει μια άλλη, καθαρά σερβική, αντίφαση: η κυβερνητική πολιτική τάξη, υπό την ηγεσία του προεδρου Αλεξάνταρ Vučić, προωθεί μια βαθιά νεοφιλελεύθερη εσωτερική πολιτική ενώ ταυτόχρονα καταφέρνει να παρουσιάζεται στο κοινό ως μια πολύ υπεύθυνη πολιτική τάξη, που προσπαθεί να διατηρήσει το σερβικό έθνος και να φροντίσει το δημόσιο συμφέρον. Με αυτόν τον τρόπο, ο Vučić είναι παρόμοιος με τον Αλεξάντρ Λουκασένκο της Λευκορωσίας, αλλά είναι αυτός που δεν υπερασπίζεται τα εθνικά περιουσιακά στοιχεία και αντ' αυτού πουλάει ό,τι μπορεί. Για παράδειγμα, είναι έτοιμος να πουλήσει ολόκληρη τη κεντρική Σερβία στη πολυεθνική Rio Tinto για την εξόρυξη λιθίου.</p>\n<p>Το κόμμα του Vučić είναι στην εξουσία από το 2012, δώδεκα μακροχρόνια χρόνια κατά τα οποία ο πρόεδρος έχει οικοδομήσει ένα εξαιρετικά ισχυρό και πολύ σταθερό πολιτικό σύστημα. Ο Vučić έγινε ο απόλυτος κυρίαρχος της Σερβίας σε μια εποχή που η Δύση (πρωτίστως οι ΗΠΑ και η Γερμανία της Άνγκελα Μέρκελ) απογοητεύτηκε από τον νυν πρόεδρο Μπόρις Τάντιτς, ο οποίος ήταν υπεύθυνος για την αποτυχία επίλυσης του ζητήματος του Κοσόβου και δεν είχε τη δυνατή υποστήριξη του εκλογικού σώματος. Τότε, η μόνη πραγματική εναλλακτική ήταν το Ριζοσπαστικό Κόμμα του πολέμου εγκληματία Βόισλαβ Σέσελι. Χάρη στην πολιτική εργασία των δυτικών διπλωματών, ο Τομισλάβ Νίκολιτς και ο Αλεξάνταρ Vučić αποχώρησαν από τους Ριζοσπάστες και ίδρυσαν το Σερβικό Προοδευτικό Κόμμα, SNS, με βάση το οποίο κέρδισαν τις προεδρικές εκλογές του 2012. Ο Νίκολιτς έγινε πρόεδρος, αλλά πίσω του ο Vučić κυβερνούσε, υποσχόμενος στη Δύση ότι θα λύσει το ζήτημα του Κοσόβου.</p>\n<p>Ο Vučić τυπικά έγινε πρόεδρος το 2017 αλλά de facto είναι ο πιο ισχυρός άνθρωπος στην πολιτική της Σερβίας από το 2012. Υπό τον Σλόμπονταν Μιλόσεβιτς, ο Vučić ήταν υπουργός πληροφόρησης και ένας από τους αρχιτέκτονες της εθνο-εθνικιστικής προπαγάνδας εκείνων των χρόνων. Ακολούθησαν χρόνια ισορροπίας μεταξύ της Δύσης και των απαιτήσεων της Ρωσίας και της Κίνας, πριν τελικά επιτευχθεί μια συμφωνία συμφιλίωσης με τη μορφή της συμφωνίας που υπογράφηκε στις Βρυξέλλες με τους εκπροσώπους των Αλβανών του Κοσόβου. Κατά τη διάρκεια αυτών των χρόνων εξουσίας, ο Vučić γινόταν όλο και πιο ισχυρός μέχρι που έγινε ο απόλυτος κυρίαρχος της Σερβίας. Αυτό κατέστη δυνατό χάρη στη μηχανή του SNS, ενός κόμματος με ισχυρή ιεραρχική δομή με τον Vučić στην κορυφή. Κάθε θέση στη δημόσια υπηρεσία είναι κρατημένη για εκείνους που φέρνουν επιπλέον ψήφους στην κυβερνητική συμμαχία (η οποία περιλαμβάνει επίσης τους σοσιαλιστές του Ίβιτσα Ντάτσιτς, τον μακροχρόνιο πολιτικό που υπηρέτησε ποτέ στις χώρες της πρώην Γιουγκοσλαβίας).</p>\n<p>Κάθε κρατική υπηρεσία, από τα νοσοκομεία μέχρι τα πανεπιστήμια, ελέγχεται αυστηρά από το κόμμα και ακολουθεί τη σιδηρά λογική του απολυταρχισμού. Οι επικεφαλής των εταιρειών διορίζονται από την ηγεσία του SNS και μπορούν να δρουν ως απόλυτοι άρχοντες στην υπηρεσία που ελέγχουν. Στην πραγματικότητα, είναι μικροί \"Vučić\". Τα κόμματα της αντιπολίτευσης μένουν με ψίχουλα, όπως και οι ανθρωπιστικές σχολές, αλλά τίποτα θεμελιωδώς δεν αλλάζει. Αυτοί οι ηγέτες υιοθετούν επίσης τη λογική της απόλυτης εξουσίας και δεν διαφέρουν από τον Vučić και \"τους ανθρώπους του\" (η σχολή όπου εργάζομαι έχει τον ίδιο κοσμήτορα εδώ και 18 χρόνια. Δεν το έχω δει πουθενά, ούτε στις χώρες της Κεντρικής Ασίας, ούτε στη Ρωσία και ούτε στη Λευκορωσία).</p>\n<p>Οι διανοούμενοι και οι καθηγητές πανεπιστημίου είναι σιωπηλοί και, ακολουθώντας μια εταιρική λογική παρόμοια με αυτή που προωθούσε ο Μουσολίνι στην Ιταλία τη δεκαετία του 1930, συμμετέχουν στο σύστημα διακυβέρνησης και λαμβάνουν χρήματα από το κράτος μέσω ερευνητικών προγραμμάτων και κρατικής χρηματοδότησης, αρκεί να μην παρεμβαίνουν στην κυβέρνηση. Εν τω μεταξύ, όποιος εμποδίζει την κυβέρνηση πρέπει να φύγει, με τη γραφειοκρατική μηχανή να ρίχνει τη δυσοίωνη σκιά της πάνω τους. Οι περισσότεροι διαφωνούντες – ακόμη και αυτοί που απλώς αρνούνται να συμμετάσχουν σε αυτό το σύστημα διακυβέρνησης – μεταναστεύουν ήσυχα στο εξωτερικό, στη Δύση.</p>\n<p><strong>Χαρούμενοι και Ροζ</strong></p>\n<p>Εν τω μεταξύ, η κυβερνητική τάξη έχει πλουτίσει υπερβολικά από τη διαφθορά και τις συμφωνίες με δυτικούς και ανατολικούς εταίρους, όπως η παραχώρηση του αεροδρομίου του Βελιγραδίου στην γαλλική εταιρεία Vinci; η κατασκευή της ελίτ γειτονιάς Βελιγράδι-στο-Νερό (<em>Beograd na vodi</em>) από μια εταιρεία από τα Ηνωμένα Αραβικά Εμιράτα; και η σύμβαση υψηλής ταχύτητας σιδηροδρόμου Βελιγράδι-Βουδαπέστη με κινεζικές και ρωσικές εταιρείες. Αυτές είναι μόνο μερικές από τις συμφωνίες που έγιναν με ξένους επιχειρηματίες, οι οποίες ακολούθησαν μια σειρά από απάτες. Οι συμβάσεις με ξένες εταιρείες είναι συχνά κρατικά μυστικά, οπότε δεν είναι γνωστό ποιο είναι πραγματικά το εξωτερικό χρέος της Σερβίας. Ένα παράδειγμα αφορά την αυτοκινητοβιομηχανία Fiat, η οποία έλαβε εντυπωσιακή κρατική χρηματοδότηση για να μεταφέρει ένα από τα εργοστάσιά της στην σερβική πόλη Κραγκούγιεβατς. Για αυτόν τον λόγο, η Δύση (ιδίως η ΕΕ) έχει επικρίνει τον Vučić και τον έχει αποκαλέσει αυτόν, αλλά τουλάχιστον προς το παρόν δεν έχει καμία πρόθεση να αποσύρει την πολιτική της υποστήριξη.</p>\n<p>Γιατί ο πρόεδρος απολαμβάνει ακόμα τη συμπάθεια της πλειοψηφίας του σερβικού πληθυσμού; Ο θεσμικός έλεγχος και ο πελατειακός χαρακτήρας είναι κλειδιά, αλλά ακόμη πιο σημαντικός είναι ο ρόλος των μέσων ενημέρωσης, ιδίως των δύο ιδιωτικών τηλεοπτικών καναλιών \"Ροζ\" και \"Χαρούμενοι\", που εξασφαλίζουν υποστήριξη ψηφοφόρων για το κυβερνών κόμμα και τον Vučić. Ο δημοσιογράφος και πολιτικός αναλυτής Μπόρις Βάργκα <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">σημειώνει</a> ότι στη Σερβία, ο ρόλος της κρατικής RTS δεν έχει υπήρξε ποτέ κρίσιμος στην επίτευξη και αναπαραγωγή της συναίνεσης. Το μοντέλο της ιδιωτικής τηλεόρασης ως κύριου κινητήρα προπαγάνδας έχει προωθηθεί από την εποχή του Μιλόσεβιτς, καθώς αποφεύγει την κριτική από την αντιπολίτευση και διεθνείς οργανισμούς.</p>\n<p>Η κρατική τηλεόραση παραμένει σχετικά ελεύθερη και αυτό δεν εμποδίζει την κυβερνητική τάξη, καθώς ο πληθυσμός παρακολουθεί κυρίως άλλους σταθμούς που προσελκύουν τις μάζες χάρη στη διαδεδομένη χρήση παραπληροφόρησης όπως τα ριάλιτι σόου. Οι κύριοι ιδιωτικοί τηλεοπτικοί σταθμοί είναι οι Ροζ, που ανήκει στον μεγιστάνα Ζέλικο Μίτροβιτς (ο οποίος είναι μουσικός, βιομήχανος, κατασκευαστής drones, εφευρέτης και εθισμένος στην κοκαΐνη), και Χαρούμενοι, αρχικά ένα παιδικό τηλεοπτικό κανάλι, το οποίο έχει παράνομα μετατραπεί σε ένα πολύ ισχυρό εργαλείο πολιτικής προπαγάνδας. Ο διευθυντής του Χαρούμενοι είναι ο δημοσιογράφος Μίλομιρ Μάριτς, και ο τακτικός καλεσμένος και σχολιαστής του είναι ο πολέμιος εγκληματίας και βουλευτής Βόισλαβ Σέσελι. Η κυβερνητική ομάδα χρησιμοποιεί το Χαρούμενοι και το Ροζ για να διαδώσει τους μονολόγους της, και από τα στούντιο των δύο σταθμών του Βελιγραδίου ο Vučić επιτίθεται τακτικά στα μικρά μέσα της αντιπολίτευσης και αποδομεί τους πολιτικούς αντιπάλους. Το Χαρούμενοι και το Ροζ είναι οι πιο παρακολουθούμενοι τηλεοπτικοί σταθμοί σε πόλεις και χωριά, αλλά εκτός από αυτούς υπάρχουν δεκάδες ιδιωτικοί σταθμοί που ελέγχονται από την κρατική τηλεπικοινωνιακή εταιρεία Telekom Srbija, η οποία σταδιακά επεκτείνει τον έλεγχό της στις συχνότητες.</p>\n<p>Οι διαφορές μεταξύ της αστικής και της αγροτικής Σερβίας είναι δραματικές, τόσο οικονομικά όσο και πολιτιστικά. Αυτοί οι σταθμοί διεισδύουν εκεί όπου επικρατεί η φτώχεια και η έλλειψη γνώσης. Περίπου το 6,9 τοις εκατό του σερβικού πληθυσμού ζει σε απόλυτη φτώχεια, ενώ το 29,8 τοις εκατό βρίσκεται σε κατάσταση που ορίζεται ως σοβαρή, στα όρια της φτώχειας και σε κίνδυνο κοινωνικού αποκλεισμού (δηλαδή αυτοί οι άνθρωποι μόλις τα βγάζουν πέρα). Αυτά είναι πολύ υψηλά νούμερα, ειδικά αν ληφθεί υπόψη ότι ο μέσος μισθός (Φεβρουάριος 2023) στη Σερβία είναι μόλις περίπου 600 ευρώ το μήνα και ο πληθωρισμός είναι 16 τοις εκατό. Η Σερβία είναι μία από τις φτωχότερες χώρες της Ευρώπης και ο πληθυσμός ξοδεύει σχεδόν τα πάντα όσα κερδίζει σε τρόφιμα. Μια πραγματική μεσαία τάξη υπάρχει μόνο στη Νόβι Σαντ και το Βελιγράδι. Η αντιπολίτευση έχει δύο τηλεοπτικά κανάλια, το N1 και το Nova S, που ανήκουν στην αμερικανική United Media, τα οποία μεταδίδουν μόνο μέσω της διαδικτυακής πλατφόρμας SBB: αυτό σημαίνει ότι η πλειοψηφία του πληθυσμού δεν έχει πρόσβαση σε αυτά τα κανάλια.</p>\n<p><strong>Πηγές αλλαγής ή αστάθειας;</strong></p>\n<p>Η Βοϊβοντίνα είναι μια πολυεθνική περιοχή της Σερβίας με έως και 28 εθνότητες, πολλές γλώσσες και πολλές κουλτούρες. Το γιουγκοσλαβικό σύνταγμα του 1974 παραχώρησε στην επαρχία αυτονομία κατά την προηγούμενη εποχή. Στη δεκαετία του 1990, ο Μιλόσεβιτς κατήργησε την αυτονομία της, και μόνο το 2001, όταν ψηφίστηκε ο λεγόμενος \"Νόμος Omnibus\", αποκαταστάθηκε η μοναδική κατάσταση της περιοχής. Ωστόσο, αυτό υπάρχει μόνο στα χαρτιά. Η Σερβία είναι ακόμα μια πολύ κεντρική χώρα, με όλες τις αποφάσεις να λαμβάνονται αποκλειστικά στο Βελιγράδι.</p>\n<p>Η Βοϊβοντίνα θεωρείται η πλουσιότερη περιοχή της Σερβίας, αν και ουσιαστικά χάνει αυτή την κατάσταση. Οι τοπικοί Ούγγροι, ειδικά οι νέοι Ούγγροι, μετακομίζουν στην Ουγγαρία για να σπουδάσουν και να εργαστούν. Οι τοπικοί Ρουμάνοι έχουν σχεδόν εξαφανιστεί από το Μπανάτ (το ρουμανικό όνομα για την περιοχή) και άλλες εθνότητες ζουν στη γη τους, αλλά δεν παίζουν κανένα ρόλο σε πολιτικό και θεσμικό επίπεδο στη Δημοκρατία της Σερβίας. Σύμφωνα με τον ιστορικό Μπόρις Μάσιτς, η διαδικασία της \"Σαβοποίησης\" [αναφερόμενη στον Άγιο Σάββα, τον προστάτη άγιο της Σερβικής Ορθόδοξης Εκκλησίας, του οποίου η λατρεία είναι ένα σημαντικό μέρος της ιδέας της Μεγάλης Σερβίας] και η διαδικασία της \"Σερβοποίησης\" είναι τώρα σε εξέλιξη στη Βοϊβοντίνα. Η περιφερειακή πρωτεύουσα, Νόβι Σαντ, βιώνει μια χωρίς προηγούμενο \"ουρβικίδα\". Η κατασκευή πραγματοποιείται όπου είναι δυνατόν, ακόμη και εκεί όπου δεν θα έπρεπε, και οι περιβαλλοντικές διαμαρτυρίες καταστέλλονται με βία.</p>\n<p>Ωστόσο, υπάρχουν ακόμα μερικά καλά πράγματα. Για παράδειγμα, η περιφερειακή Ραδιοτηλεόραση Βοϊβοντίνα (RT Vojvodina) διατηρεί μια πολυγλωσσική δομή και πολλές άλλες ραδιοτηλεοπτικές εταιρείες (π.χ. η περιφερειακή RTV Koper της Σλοβενίας) επισκέπτονται συχνά τα κεντρικά γραφεία της RT Vojvodina για να μάθουν πώς να δημιουργήσουν πολυγλωσσική τηλεόραση.</p>\n<p>Θα μπορέσει η αντιπολίτευση να επωφεληθεί από την επιτυχία των μηνιαίων διαδηλώσεων και να δημιουργήσει μια πολιτική εναλλακτική στον Vučić; Είναι απίθανο να συμβεί αυτό. Στην πραγματικότητα, υπάρχει έλλειψη προσωπικοτήτων με υψηλές ηθικές αξίες που θα μπορούσαν να ενώσουν τα κόμματα που αντιτίθενται στον Vučić. Αυτές οι ομάδες είναι βαθιά διαιρεμένες μεταξύ τους. Δεξιά είναι ο Μπόσκο Ομπράντοβιτς και οι κινήσεις του <em>Dveri</em> (Πόρτες) και <em>Zavetniki</em> (Ομολογητές), που υποστηρίζουν μια εθνικιστική πολιτική αντάξια του Ιταλικού Φασιστικού Κόμματος της αρχής της δεκαετίας του 1930. Αριστερά είναι οικολογικές κινήσεις και πολιτικές οργανώσεις που δεν βρίσκουν κοινή γλώσσα και δεν ενώνονται με μια πολιτική πλατφόρμα.</p>\n<p>Η αντιπολίτευση ελπίζει ότι η Δύση θα βρει μια εναλλακτική στον Vučić, και αυτό θα μπορούσε να συμβεί στο μέλλον, αλλά υπάρχει ο κίνδυνος ο νέος πρόεδρος, όποιος και αν είναι, να εκπροσωπήσει τα συμφέροντα ξένων στη χώρα αντί του σερβικού λαού. Το κράτος, λοιπόν, είναι ο ίδιος ο Vučić, ο μόνος πολιτικός με συγκεκριμένη εμπειρία διακυβέρνησης. Αυτό αποδείχθηκε από την πρόσφατη επίσκεψη του Γερμανού καγκελάριου Όλαφ Σολτς στο Βελιγράδι στα τέλη Ιουνίου 2024. Ο Σολτς έφτασε απροσδόκητα στη Σερβία για να πείσει τον Vučić να ανοίξει ορυχεία λιθίου στη μέση της Σερβίας, σε μια περιοχή που (ήταν) φυσικό καταφύγιο. Τρία χρόνια πριν, οι Σέρβοι διαμαρτύρονταν ήδη κατά του ανοίγματος αυτών των ορυχείων από την πολυεθνική Rio Tinto. Αν και ο πρόεδρος υποσχέθηκε ότι τα ορυχεία δεν θα ανοίξουν, η πίεση από τη Δύση ανάγκασε τον Vučić να αλλάξει γνώμη. Ο πληθυσμός διαμαρτύρεται ξανά, και η προευρωπαϊκή αντιπολίτευση αισθάνεται γελοία και στερημένη από την υποστήριξη των Βρυξελλών στη μάχη της κατά της αυταρχίας του Vučić. Ταυτόχρονα, ο πληθυσμός χάνει σταδιακά την εμπιστοσύνη του στο σχέδιο ευρωπαϊκής ολοκλήρωσης.</p>\n<p>Εν τω μεταξύ, το Κρεμλίνο συνεχίζει να εκμεταλλεύεται την κατάσταση για να δημιουργήσει αστάθεια στα Βαλκάνια. Ο Ρώσος πρέσβης στο Βελιγράδι, Αλεξάντερ Μποχάν-Χάρτσενκο, κάνει τακτικά δηλώσεις στον προκυβερνητικό σερβικό τύπο και κατηγορεί τη Δύση ότι οργανώνει συγκρούσεις και διαδηλώσεις στο Κόσοβο και τη Μετόχια ταυτόχρονα, προκειμένου να προκαλέσει μια πραγματική \"Σερβική Άνοιξη\".</p>\n<p>Αυτό είναι ένα σαφές σήμα προς τον Vučić: η Ρωσία είναι στο πλευρό σου και αν είσαι και εσύ με το μέρος μας, θα σε υπερασπιστούμε. Για να ισορροπήσει περαιτέρω μεταξύ Ανατολής και Δύσης, ο Vučić επιστρέφει στις παλιές και αποτελεσματικές πολιτικές του εθνικισμού και του Κοσόβου. Όποτε υπάρχουν θεσμικά προβλήματα, ο Σέρβος πρόεδρος προκαλεί μια σειρά διαδηλώσεων στην Κοσόβσκα Μιτρόβιτσα. Στη συνέχεια δημιουργούνται νέα προβλήματα και νέες εντάσεις διαχέονται τεχνητά. Ωστόσο, το παιχνίδι με τη φωτιά πάντα ενέχει κινδύνους: μια αναζωπύρωση του εθνικιστικού εξτρεμισμού στην περιοχή δεν μπορεί να αποκλειστεί. Η βία θα μπορούσε να ξεσπάσει στο Κόσοβο και τη Μετόχια, στη συνέχεια να ξεχυθεί στα σύνορα της Σερβίας και ακόμη και να προκαλέσει μια έκρηξη στη Βοσνία και Ερζεγοβίνη, μια εθνοτικά διαιρεμένη και θεσμικά δυσλειτουργική χώρα.</p>\n<p>Μέχρι στιγμής, ο Vučić έχει καταφέρει να τοποθετηθεί ως ο εγγυητής της Συμφωνίας του Ντέιτον και της ακεραιότητας της Ομοσπονδίας της Βοσνίας και Ερζεγοβίνης, αλλά δεν υπάρχει τίποτα που να λέει ότι μια μέρα δεν θα μπορέσει να ελέγξει την κατάσταση και να καταστείλει τη βία. Το Κρεμλίνο περιμένει απλώς μια τέτοια ευκαιρία για να διεισδύσει τελικά στα Βαλκάνια και να προκαλέσει χάος στην Ευρώπη.</p>\n<p><strong>Εμπόδια στην αλλαγή</strong></p>\n<p>Για να κατανοήσουμε καλύτερα αυτή τη σύνθετη και πολύ ενδιαφέρουσα χώρα, πρέπει να εστιάσουμε στους ανθρώπους και την καθημερινή τους ζωή. Όπως αναφέρθηκε προηγουμένως, υπάρχει ένα τεράστιο χάσμα μεταξύ των Σέρβων που ζουν στις πόλεις και των Σέρβων που ζουν σε μικρές πόλεις και αγροτικές περιοχές. Στις πόλεις, η σερβική κοινωνία είναι μάλλον σχιζοφρενική: αναζητά ένα δυτικό, νεοφιλελεύθερο μοντέλο ζωής, επικεντρωμένο στην αναζήτηση προσωπικού πλούτου, ενώ ταυτόχρονα θέλει να διατηρήσει τις παραδοσιακές εθνικιστικές αξίες του 19ου αιώνα. Σε αυτό το σημείο, η σερβική κοινωνία είναι ταυτόσημη σε κάθε πτυχή με τη ρωσική κοινωνία: εγωιστική και άπληστη για πλούτο, αλλά έτοιμη να στείλει νέους (φτωχούς) ανθρώπους στον πόλεμο για να υπερασπιστούν τις εθνικές αξίες και να τιμωρήσουν τους εχθρούς. Εν τω μεταξύ, η φτώχεια και η απόλυτη άγνοια κυριαρχούν στην σερβική ύπαιθρο.</p>\n<p>Για να σας δώσω μια ιδέα της κατάστασης, εδώ είναι μερικά νούμερα: σε μια χώρα με λιγότερους από πέντε εκατομμύρια κατοίκους, υπάρχουν περίπου 700.000 άνθρωποι <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">χωρίς δόντια</a>. Από ανάγκη, όχι από ευκαιρία, αυτοί οι άνθρωποι κατανοούν την πολιτική ως μια σύμβαση με τις κυρίαρχες τάξεις: σου δίνω μια ψήφο, μου δίνεις μια δουλειά; μπορείς να κλέβεις και να πλουτίζεις, αλλά μπορείς να μου παρέχεις το καθημερινό μου ψωμί, καφέ και τσιγάρα. Τα πολιτικά κόμματα της αντιπολίτευσης δεν μπορούν και δεν ξέρουν πώς να μιλήσουν σε αυτούς τους ανθρώπους: τους κοροϊδεύουν, αλλά δεν καταλαβαίνουν ότι έχουν να κάνουν με ανθρώπους που μόλις τα βγάζουν πέρα. Αυτοί οι άνθρωποι απαιτούν συγκεκριμένες απαντήσεις, όχι υποσχέσεις για θεσμικές μεταρρυθμίσεις, ένταξη στην ΕΕ και τα λοιπά.</p>\n<p>Λόγια για τη δημοκρατία δεν είναι αρκετά για κανέναν. Ο Vučić, εν τω μεταξύ, συχνά απευθύνεται στον λαό, πηγαίνει στα χωριά (όπως ο Λουκασένκο στη Λευκορωσία) και υπόσχεται να λύσει τα καθημερινά τους προβλήματα (και συχνά το κάνει). Δεν εξηγείς σε ανθρώπους που μόλις τα βγάζουν πέρα ότι τα προβλήματα αποχέτευσης ή οι προβλήματα δρόμων είναι για τις αρμόδιες αρχές να τα λύσουν. Αυτό που έχει σημασία για αυτούς είναι ότι τα προβλήματα λύνονται το συντομότερο δυνατό. Γι' αυτό ψηφίζουν τον Vučić, γιατί υπάρχει πάντα η ελπίδα ότι θα εμφανιστεί αυτοπροσώπως στα χωριά τους και θα τους βοηθήσει να λύσουν συγκεκριμένα προβλήματα.</p>\n<p>Οι διανοούμενοι, ειδικά οι συγγραφείς, είναι ένα άλλο μεγάλο εμπόδιο στην αλλαγή στη Σερβία. Οι περισσότεροι από αυτούς ζουν ακόμα στον 19ο αιώνα και αναζητούν έναν σημαντικό ρόλο στην κοινωνία. Θα ήθελαν να παίξουν ενεργό ρόλο στην πολιτική σφαίρα και θα ήθελαν ακόμα να είναι αυτοί που δημιουργούν ιδεολογίες για τους ανθρώπους. Ένα καλό παράδειγμα είναι ο Ντόμπριτσα Τσόσιτς, ο οποίος ήταν συγγραφέας και πρωθυπουργός υπό τον Μιλόσεβιτς. Είναι σαφές ότι δεν πέτυχε τίποτα συγκεκριμένο αλλά χρησιμοποιήθηκε απλώς από τον Μιλόσεβιτς για τους δικούς του σκοπούς. Ακόμα και οι διανοούμενοι της αντιπολίτευσης θα ήθελαν να επιστρέψουν στον παλιό τους ρόλο ως ιδεολόγοι: ένας φίλος μου ποιητής (από την αντιπολίτευση) μου ομολόγησε πρόσφατα ότι είναι νοσταλγικός για την εποχή που οι ποιητές εκτιμούνταν και συμμετείχαν στη λήψη πολιτικών αποφάσεων.</p>\n<p>Ο ρόλος του πολιτικού διανοούμενου είναι τώρα παρωχημένος, και δεν θα πρέπει να είμαστε νοσταλγικοί για εκείνες τις εποχές. Οι Σέρβοι διανοούμενοι αγαπούν πολύ το έθνος τους, αλλά όχι τους ανθρώπους που το απαρτίζουν, γιατί δεν τους γνωρίζουν και δεν θέλουν να τους γνωρίσουν. Ένας πολύ διάσημος συγγραφέας μου είπε ειλικρινά ότι ο ρόλος του είναι να χρησιμοποιεί τα μυθιστορήματά του για να παρακινήσει τους ανθρώπους να πάνε στο Κόσοβο και να πάνε στον πόλεμο, ενώ αυτός κάθεται στο γραφείο του και γράφει γι' αυτούς.</p>\n<p><strong>Κληρονομημένος εθνικισμός</strong></p>\n<p>Οι νέοι ζουν σε μια φούσκα. Τελείως αποσυνδεδεμένοι από τον κόσμο γύρω τους, σπάνια αναπτύσσουν μια κριτική συνείδηση για τον εαυτό τους. Είναι παθητικοί και αισθάνονται μη αποδεκτοί. Οι απόφοιτοι ανθρωπιστικών σπουδών εργάζονται κυρίως στα κέντρα εξυπηρέτησης δυτικών εταιρειών, απαντώντας σε κλήσεις πλούσιων δυτικών όταν έχουν προβλήματα με μια διαδικτυακή παραγγελία ή ένα ψυγείο που μόλις αγόρασαν. Φαίνεται ότι είναι ικανοποιημένοι με χαμηλούς μισθούς, καθώς πρόκειται για επιβίωση. Η βιομηχανία ψυχαγωγίας παρέχει φθηνή ψυχαγωγία, από διακοπές μιας εβδομάδας στη θάλασσα μέχρι ναρκωτικά που σε κάνουν να ξεχνάς την πραγματικότητα.</p>\n<p>Η πρώτη γενιά που δεν γνώρισε ούτε την Αυστροουγγαρία ούτε τη Γιουγκοσλαβία, και που μεγάλωσε στη Δημοκρατία της Σερβίας, έχει ήδη εισέλθει στα πανεπιστήμια σε όλη τη χώρα. Ωστόσο, οι αιτίες της κρίσης των νέων πρέπει να αναζητηθούν αλλού, όχι στη Γιουγκοσλαβία ή τη Βιέννη. Τι σημαίνει πραγματικά αυτή η στασιμότητα σε μια χώρα όπου, μέχρι πολύ πρόσφατα, οι νέοι αντιτάσσονταν σε μεγάλο βαθμό στον Μιλόσεβιτς και τη δικτατορία του; Η μεγαλύτερη ευθύνη ανήκει στο σχολικό σύστημα που είναι εντελώς κατεστραμμένο. Ένας αστυνομικός, που επιθυμεί να παραμείνει ανώνυμος, μου ομολόγησε ότι τα τελευταία 20 χρόνια η αστυνομία έχει αρχίσει να παρακολουθεί τα πτυχία που αποκτούν οι φοιτητές στα δημόσια πανεπιστήμια. Πάνω από το 40 τοις εκατό από αυτά είναι αγορασμένα ή αποκτώνται με δωροδοκίες. \"Είμαστε τόσο απελπισμένοι που δεν ξέρουμε τι να κάνουμε. Ολόκληρη η αστυνομική δύναμη της χώρας δεν θα ήταν αρκετή για να φέρει τάξη στα πανεπιστήμια της χώρας και να διακρίνει τα γνήσια πτυχία από τα ψεύτικα,\" λέει ο αστυνομικός αξιωματούχος.</p>\n<p>Η πρωτοβάθμια εκπαίδευση είναι ακόμα χειρότερη από τη δευτεροβάθμια εκπαίδευση. Η Σερβία είναι εδώ και πολλά χρόνια στο πάτο των κατατάξεων PISA (του προγράμματος του ΟΟΣΑ για την αξιολόγηση του επιπέδου γραμματισμού των 15χρονων). Περισσότερο από το μισό των Σέρβων πολιτών είναι λειτουργικά αναλφάβητοι, δηλαδή δεν μπορούν να διαβάσουν και να κατανοήσουν ένα κείμενο μέτριας πολυπλοκότητας, όπως ένα άρθρο εφημερίδας. Η αντιπολίτευση δεν ξέρει πώς να μιλήσει σε αυτό το μέρος του πληθυσμού, το οποίο είναι εύκολη λεία για τις εθνικιστικές και λαϊκιστικές δηλώσεις του Vučić και των συμμάχων του.</p>\n<p>Με αυτόν τον τρόπο, αναπαράγεται μια τεράστια ταξική διαφορά. Οι νέοι από καλές οικογένειες, που είναι επίσης κουρασμένοι και χωρίς κίνητρα, φεύγουν μαζικά από τα σπίτια τους και πηγαίνουν αλλού, κυρίως στη Δύση, όπου μπορούν να συνεχίσουν την εκπαίδευσή τους, να βρουν δουλειά και έναν ικανοποιητικό κοινωνικό ρόλο. Άλλωστε, η Αυστρία είναι λιγότερο από 500 χιλιόμετρα από το Βελιγράδι. Οι φτωχότεροι μένουν και επιβιώνουν όσο καλύτερα μπορούν με βάση τις αξίες και τα μοντέλα που παρέχονται από τις κυρίαρχες τάξεις. Αυτά είναι, ξανά, τα εθνικιστικά μοντέλα της δεκαετίας του 1990. Είναι αλήθεια ότι από τότε η σερβική κοινωνία έχει υποστεί συνεχείς σπασμούς, βία και λεκτική μισαλλοδοξία, που φαίνεται να εμπνέονται από περισσότερους από τη νεότερη γενιά. Η εθνικιστική ρητορική του πρώην δικτάτορα Μιλόσεβιτς ακούγεται ακόμα σε όλα τα επίπεδα της δημόσιας συζήτησης.</p>\n<p>Οι εθνικιστικές ιδεολογίες που κληρονομήθηκαν από τη δεκαετία του 1990 συμπληρώνονται από τις τυπικές αξίες του νεοφιλελευθερισμού, τις οποίες η χώρα έχει αγκαλιάσει με ανοιχτές αγκάλες από το τέλος των τελευταίων Βαλκανικών πολέμων: ανταγωνισμός, περιφρόνηση για τους πιο αδύναμους και πλουτισμός με κάθε κόστος. Αυτά τα δύο μοντέλα, αν και φαινομενικά αντίθετα το ένα με το άλλο, είναι στην πραγματικότητα συνεκτικά. Η απόλυτη κυρίαρχος της χώρας, Αλεξάνταρ Vučić, έχει καταφέρει να συμφιλιώσει αυτές τις αντιφάσεις, γιατί έχει πλήρη έλεγχο της δημόσιας ζωής της χώρας.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Αυτό το κείμενο βασίζεται σε μια ομιλία που δόθηκε στο Φόρουμ Νίδα που πραγματοποιήθηκε στις 6-7 Σεπτεμβρίου στη Νίδα, Λιθουανία, στο Μουσείο Ιστορίας του Κουρονίου. Το φόρουμ οργανώνεται από το Πολιτιστικό Κέντρο Θόμας Μανν.</em></p>\n<p>\n<strong>Κριστιάν Έτσερ</strong> είναι Σερβοϊταλός δημοσιογράφος, δοκιμιογράφος, συγγραφέας, ρεπόρτερ και ακαδημαϊκός ερευνητής. Από το 2007 ζει στη Σερβία και εργάζεται ως επίκουρος καθηγητής ιταλικής γλώσσας και λογοτεχνίας στη Φιλοσοφική Σχολή του Πανεπιστημίου Νόβι Σαντ. Κατέχει διδακτορικό από το Πανεπιστήμιο La Sapienza της Ρώμης. Η δημοσιογραφική του εργασία επικεντρώνεται σε χώρες όπου οι πολιτισμοί συναντώνται και μερικές φορές τα έθνη συγκρούονται.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:25:43.58",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Η Σερβία έχει γίνει γνωστή για τη γεωπολιτική της θέση μεταξύ Ανατολής και Δύσης. Παρά ταύτα, έντονες διαφορές υπάρχουν σε κάθε επίπεδο της κοινωνίας της χώρας. Ενώ το Βελιγράδι έχει υιοθετήσει με ενθουσιασμό ένα νεοφιλελεύθερο μοντέλο, προάγει ακόμα τον ρόλο του ως υπερασπιστής των παραδοσιακών αξιών. Οι επιπτώσεις τέτοιων αντιφάσεων μπορούν να παρατηρηθούν σε όλη τη Σερβία.</I>\n<br><br>\nΗ Σερβία είναι μια χώρα αντιφάσεων. Είναι πολύ κοντά στην Ευρωπαϊκή Ένωση, στην πραγματικότητα σχεδόν στο κέντρο της Ευρώπης, αλλά ταυτόχρονα είναι πολύ μακριά από αυτήν. Οι Σέρβοι μετανάστες εργασίας έχουν πάντα επιλέξει τη Δυτική Ευρώπη ως προορισμό για μετανάστευση, αλλά η καρδιά του έθνους χτυπά στην Ανατολή, με πολιτιστικό και συναισθηματικό σύνδεσμο με τη Ρωσία. Στη Σερβία, η ένταξη στην ΕΕ είναι περισσότερο θέμα εθνικού και κοινωνικού κύρους – ένταξη σε ένα κλαμπ πλούσιων και καλά οργανωμένων χωρών – παρά ανάγκη. Αντίθετα, πολλοί από τους κανόνες που έχουν θεσπιστεί από την ΕΕ θεωρούνται εμπόδιο και ανασταλτικός παράγοντας για τους υποψηφίους της ΕΕ.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"el",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:26:10.316",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Prečo je Srbsko krajinou kontradikcií",
                key:"uid": string:"a2f85f25-ed2a-4369-bf70-b9d1a4bea3d4",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Musí sa povedať, že Brusel, najmä v posledných rokoch, neurobil veľmi veľa pre svoju popularitu v Srbsku. EÚ nie je len najväčším obchodným partnerom Srbska, ale aj jeho najväčším darcom, pričom od roku 2000 poskytla štyri miliardy eur, v porovnaní s 31,4 milióna eur z Číny na druhom mieste. Pokiaľ ide o Rusko, neexistujú žiadne skutočné údaje na túto tému, ale Moskva nie je ani v prvej desiatke najväčších donorov. Napriek tomu obyčajní Srbi veria, že práve Rusko najviac pomáha Srbsku, vrátane finančnej pomoci.</p>\n<p><strong>Fenomén Vučić</strong></p>\n<p>Existuje ďalší, čisto srbský, rozpor: vládnuca politická trieda, vedená prezidentom Aleksandrom Vučićom, propaguje hlboko neoliberálnu domácu politiku, zatiaľ čo sa zároveň dokáže prezentovať verejnosti ako veľmi zodpovedná politická trieda, usilujúca sa o zachovanie srbského národa a starajúca sa o verejnosť. Týmto spôsobom je Vučić podobný bieloruskému Aljaksandrovi Lukašenkovi, ale je to ten, ktorý nebráni národným aktívam a namiesto toho predáva všetko, čo môže. Napríklad je pripravený predať celé stredné Srbsko nadnárodnej spoločnosti Rio Tinto na ťažbu lítia.</p>\n<p>Vučićova strana je pri moci od roku 2012, dvanásť dlhých rokov, počas ktorých prezident vybudoval mimoriadne silný a veľmi stabilný politický systém. Vučić sa stal absolútnym pánom Srbska v čase, keď Západ (predovšetkým USA a Nemecko Angely Merkelovej) bol sklamaný súčasným Borisom Tadićom, ktorý bol vinný z toho, že nedokázal vyriešiť otázku Kosova a nemal silnú podporu voličov. V tom čase bola jedinou skutočnou alternatívou Radikálna strana vojnového zločinca Vojislava Šešelj. Vďaka politickej práci západných diplomatov Tomislav Nikolić a Aleksandar Vučić opustili Radikálov a založili Srbskú pokrokovú stranu, SNS, na základe ktorej vyhrali prezidentské voľby v roku 2012. Nikolić sa stal prezidentom, ale za ním Vučić vládol, sľubujúc Západu, že vyrieši otázku Kosova.</p>\n<p>Vučić sa formálne stal prezidentom v roku 2017, ale de facto je najvplyvnejším mužom srbských politík od roku 2012. Pod Slobodanom Miloševičom bol Vučić ministrom informácií a jedným z architektov etno-nacionalistickej propagandy tých rokov. Nasledovali roky vyvažovania medzi Západom a požiadavkami Ruska a Číny, kým sa nakoniec dosiahla zmierovacia dohoda vo forme dohody podpísanej v Bruseli s predstaviteľmi kosovských Albáncov. Počas týchto rokov vlády sa Vučić stal čoraz silnejším, až sa stal absolútnym pánom Srbska. To bolo možné vďaka stroju SNS, strane so silnou hierarchickou štruktúrou, na čele s Vučićom. Každý post v štátnej službe je rezervovaný pre tých, ktorí prinášajú dodatočné hlasy koaličnej vláde (do ktorej patria aj socialisti Ivicu Dačića, najdlhšie slúžiaci politik vo všetkých krajinách bývalej Juhoslávie).</p>\n<p>Každá štátna inštitúcia, od nemocníc po univerzity, je prísne kontrolovaná stranou a riadi sa železnou logikou absolutizmu. Vedúci spoločností sú menovaní vedením SNS a môžu konať ako absolútni vládci v inštitúcii, ktorú kontrolujú. V skutočnosti sú to malí „Vučićovia“. Opozičné strany zostávajú s omrvinkami, podobne ako humanitné fakulty, ale nič zásadne sa nemení. Títo lídri tiež prijímajú logiku absolútnej vlády a nie sú odlišní od Vučića a „jeho ľudí“ (fakulta, kde pracujem, má rovnakého dekana už 18 rokov. Nikde inde som to nevidel, ani v strednej Ázii, ani v Rusku a ani v Bielorusku).</p>\n<p>Intellectuals and university professors are silent and, following a corporatist logic similar to that promoted by Mussolini in Italy in the 1930s, they participate in the system of government and receive money from the state through research projects and state funding, as long as they do not interfere with the government. Meanwhile, whoever obstructs the government must leave, with the bureaucratic machine casting its ominous shadow over them. Most dissidents – even those who simply refuse to take part in this system of government – quietly emigrate abroad, to the West.</p>\n<p><strong>Šťastní a Ružoví</strong></p>\n<p>Medzitým sa vládnuca trieda enormne obohatila korupciou a dohodami so západnými a východnými partnermi, ako je koncesia letiska v Belehrade francúzskej spoločnosti Vinci; výstavba elitnej štvrte Belehrad na vode (<em>Beograd na vodi</em>) spoločnosťou z Spojených arabských emirátov; a zmluva o vysokorýchlostnej železnici Belehrad-Budapešť s čínskymi a ruskými spoločnosťami. Toto sú len niektoré z dohôd uzavretých s zahraničnými podnikateľmi, ktoré boli sprevádzané sériou podvodov. Zmluvy so zahraničnými spoločnosťami sú často štátnymi tajomstvami, takže nie je známe, aký je skutočný zahraničný dlh Srbska. Jeden príklad sa týka automobilového priemyselného koncernu Fiat, ktorý dostal pôsobivé štátne financovanie na presun jednej zo svojich fabrík do srbského mesta Kragujevac. Z tohto dôvodu Západ (najmä EÚ) kritizoval Vučića a nazval ho autokratom, ale aspoň zatiaľ nemá v úmysle stiahnuť svoju politickú podporu.</p>\n<p>Prečo prezident stále teší sympatiám väčšiny srbského obyvateľstva? Inštitucionálna kontrola a klientelizmus sú kľúčové, ale ešte dôležitejšia je úloha médií, najmä dvoch súkromných televíznych kanálov \"Ružový\" a \"Šťastný\", ktoré zabezpečujú podporu voličov pre vládnucu stranu a Vučića. Novinár a politický analytik Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">zdôrazňuje</a>, že v Srbsku nikdy nebola úloha štátnej RTS rozhodujúca pri dosahovaní a reprodukcii konsenzu. Model súkromnej televízie ako hlavného motora propagandy bol propagovaný už za Miloševiča, pretože sa vyhýba kritike zo strany opozície a medzinárodných organizácií.</p>\n<p>Štátna televízia zostáva relatívne slobodná a to nebráni vládnucej triede, pretože populácia sleduje predovšetkým iných vysielateľov, ktorí priťahujú masy vďaka širokému používaniu rekvizít, ako sú reality show. Hlavné súkromné televízne kanály sú Ružový, vlastnený magnátom Željkom Mitrovićom (ktorý je hudobníkom, priemyselníkom, výrobcom dronov, vynálezcom a navyše aj narkomanom), a Šťastný, pôvodne detský televízny kanál, ktorý sa nelegitímne premenil na veľmi mocný nástroj politickej propagandy. Riaditeľom Šťastného je novinár Milomir Marić a jeho pravidelným hosťom a komentátorom je vojnový zločinec a poslanec Vojislav Šešelj. Vládny tím využíva Šťastný a Ružový na šírenie svojich monológov, a z dvoch vysielateľských štúdií v Belehrade Vučić pravidelne útočí na malé opozičné médiá a diskredituje politických protivníkov. Šťastný a Ružový sú najviac sledované televízne stanice v mestách a dedinách, ale okrem nich existuje desiatky súkromných vysielateľov kontrolovaných štátom vlastnenou telekomunikačnou spoločnosťou Telekom Srbija, ktorá postupne rozširuje svoju kontrolu nad vzdušnými vlnami.</p>\n<p>Rozdiely medzi mestským a vidieckym Srbskom sú dramatické, ako ekonomicky, tak kultúrne. Tieto kanály prenikajú tam, kde prevláda chudoba a nedostatok vedomostí. Okolo 6,9 percenta srbského obyvateľstva žije v absolútnej chudobe, zatiaľ čo 29,8 percenta je v situácii definovanej ako vážna, na pokraji chudoby a v riziku sociálneho vylúčenia (t.j. títo ľudia sotva vychádzajú s peniazmi). Tieto čísla sú veľmi vysoké, najmä keď vezmeme do úvahy, že priemerná mzda (február 2023) v Srbsku je len okolo 600 eur mesačne a inflácia je 16 percent. Srbsko je jednou z najchudobnejších krajín v Európe a jeho obyvatelia míňajú takmer všetko, čo zarobia, na jedlo. Skutočná stredná trieda existuje len v Novom Sade a Belehrade. Opozícia má dve televízne kanály, N1 a Nova S, vlastnené americkou spoločnosťou United Media, ktoré vysielajú len prostredníctvom internetovej platformy SBB: to znamená, že väčšina populácie nemá prístup k týmto kanálom.</p>\n<p><strong>Zdroj zmien alebo nestability?</strong></p>\n<p>Vojvodina je multietnický región Srbska s až 28 národnosťami, mnohými jazykmi a mnohými kultúrami. Juhoslovanská ústava z roku 1974 poskytla provincii autonómiu počas predchádzajúcej éry. V 90. rokoch Milošević zrušil jej autonómiu, a až v roku 2001, keď bola prijatá takzvaná \"Omnibus zákon\", bol obnovený jedinečný status tejto oblasti. Avšak, tento existuje len na papieri. Srbsko je stále vysoko centralizovaná krajina, kde sa všetky rozhodnutia prijímajú výlučne v Belehrade.</p>\n<p>Vojvodina je považovaná za najbohatší región Srbska, hoci v podstate stráca tento status. Miestni Maďari, najmä mladí Maďari, sa presúvajú do Maďarska študovať a pracovať. Miestni Rumuni takmer zmizli z Banátu (rumunský názov pre región) a iné národnosti žijú na svojej pôde, ale nezohrávajú žiadnu úlohu na politickej a inštitucionálnej úrovni v Srbsku. Podľa historika Borisa Mašića prebieha v Vojvodine proces \"svätosavizácie\" [odvolávajúc sa na svätého Sávu, patróna srbského pravoslávneho kostola, ktorého kult je dôležitou súčasťou myšlienky Veľkého Srbska] a proces \"srbizácie\". Regionálne hlavné mesto, Nový Sad, zažíva bezprecedentný \"urbicíd\". Výstavba prebieha kdekoľvek je to možné, aj tam, kde by nemala, a environmentálne protesty sú potláčané násilím.</p>\n<p>Avšak, stále existujú aj niektoré dobré veci. Napríklad, regionálna Rádiotelevízia Vojvodina (RT Vojvodina) udržuje viacjazyčnú štruktúru a mnohé iné vysielateľské spoločnosti (napr. regionálna RTV Koper zo Slovinska) často navštevujú sídlo RT Vojvodina, aby sa naučili, ako vytvárať viacjazyčnú televíziu.</p>\n<p>Bude opozícia schopná vybudovať na úspechu mesačných demonštrácií a vytvoriť politickú alternatívu Vučićovi? Je nepravdepodobné, že sa to stane. V skutočnosti chýbajú osobnosti s vysokými etickými hodnotami, ktoré by mohli zjednotiť strany proti Vučićovi. Tieto skupiny sú hlboko rozdelené medzi sebou. Na pravej strane sú Boško Obradović a jeho hnutia <em>Dveri</em> (Dvere) a <em>Zavetnici</em> (Zaväzovači), ktoré presadzujú nacionalistickú politiku hodnú talianskej fašistickej strany z počiatku 30. rokov. Na ľavej strane sú ekologické hnutia a občianske organizácie, ktoré nenachádzajú spoločný jazyk a nie sú zjednotené politickou platformou.</p>\n<p>Opozícia dúfa, že Západ nájde alternatívu k Vučićovi, a to by sa mohlo stať v budúcnosti, ale existuje nebezpečenstvo, že nový prezident, nech už to bude ktokoľvek, bude zastupovať záujmy cudzincov v krajine namiesto srbského ľudu. Štát, teda, je Vučić sám, jediný politik s konkrétnymi skúsenosťami s vládnutím. To bolo preukázané nedávnou návštevou nemeckého kancelára Olafa Scholza v Belehrade na konci júna 2024. Scholz prišiel nečakane do Srbska, aby presvedčil Vučića, aby otvoril lítijové bane v strede Srbska, v oblasti, ktorá (kedysi bola) prírodnou rezerváciou. Pred tromi rokmi už Srbi protestovali proti otvoreniu týchto baní nadnárodnou spoločnosťou Rio Tinto. Hoci prezident sľúbil, že bane nebudú otvorené, tlak zo Západu prinútil Vučića zmeniť názor. Obyvatelia opäť protestujú a proeurópska opozícia sa cíti zosmiešňovaná a zbavená podpory z Bruselu vo svojej boji proti Vučićovej autokracii. Zároveň populácia postupne stráca dôveru v projekt európskej integrácie.</p>\n<p>Medzitým Kremeľ naďalej využíva situáciu na vytvorenie nestability na Balkáne. Ruský veľvyslanec v Belehrade, Alexander Bochan-Harchenko, pravidelne robí vyhlásenia pre provládne srbské médiá a obviňuje Západ z organizovania stretov a demonštrácií v Kosove a Metohiji súčasne, aby vyprovokoval skutočnú \"srbskú jar\".</p>\n<p>Toto je jasný signál pre Vučića: Rusko je na tvojej strane a ak si aj ty na našej strane, budeme ťa brániť. Aby sa ďalej vyvážil medzi Východom a Západom, Vučić sa vracia k starým a účinným politikám nacionalizmu a Kosova. Kedykoľvek sa objavia inštitucionálne problémy, srbský prezident spôsobí sériu protestov v Kosovskej Mitrovici. Potom sa vytvárajú nové problémy a nové napätia sa umelo rozptyľujú. Avšak, hrať sa s ohňom vždy nesie riziká: obnova nacionalistického extrémizmu v regióne nemôže byť vylúčená. Násilie by mohlo vypuknúť v Kosove a Metohiji, potom by sa rozšírilo na hranice Srbska a dokonca by mohlo spôsobiť výbuch v Bosne a Hercegovine, etnicky rozdelené a inštitucionálne dysfunkčné krajine.</p>\n<p>Doteraz sa Vučićovi podarilo postaviť sa ako garanta Daytonskej dohody a integrity Federácie Bosny a Hercegoviny, ale niet nič, čo by naznačovalo, že jedného dňa už nebude schopný prevziať kontrolu nad situáciou a potlačiť násilie. Kremeľ len čaká na takúto príležitosť, aby sa konečne infiltroval na Balkán a spôsobil chaos v Európe.</p>\n<p><strong>Prekážky zmene</strong></p>\n<p>Aby sme lepšie pochopili túto zložitú a veľmi zaujímavú krajinu, musíme sa zamerať na ľudí a ich každodenný život. Ako už bolo spomenuté, existuje obrovská priepasť medzi Srbmi žijúcimi v mestách a Srbmi žijúcimi v malých mestách a vidieckych oblastiach. V mestách je srbská spoločnosť dosť schizofrenická: usiluje sa o západný, neoliberálny model života, zameraný na hľadanie osobného bohatstva, zatiaľ čo zároveň chce zachovať tradičné nacionalistické hodnoty 19. storočia. V tomto ohľade je srbská spoločnosť identická vo všetkých ohľadoch so spoločnosťou ruskou: sebecká a chamtivá po bohatstve, ale pripravená poslať mladých (chudobných) ľudí do vojny, aby bránili národné hodnoty a trestali nepriateľov. Medzitým v srbskom vidieku panuje chudoba a totálna nevedomosť.</p>\n<p>Aby ste si urobili predstavu o situácii, tu sú niektoré čísla: v krajine s necelými piatimi miliónmi obyvateľov žije okolo 700 000 ľudí <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">bez zubov</a>. Z núdze, nie z oportunizmu, títo ľudia chápu politiku ako zmluvu s aktuálne dominantnými triedami: dávam ti hlas, ty mi dáš prácu; môžeš kradnúť a zbohatnúť, ale môžeš mi zabezpečiť môj každodenný chlieb, kávu a cigarety. Politické strany v opozícii nemôžu a nevedia, ako sa rozprávať s týmito ľuďmi: posmievajú sa im, ale nechápu, že sa zaoberajú ľuďmi, ktorí sotva vychádzajú s peniazmi. Títo ľudia požadujú konkrétne odpovede, nie sľuby o inštitucionálnych reformách, vstupe do EÚ a podobne.</p>\n<p>Slová o demokracii nie sú pre nikoho dosť. Vučić, medzitým, často oslovuje ľudí, chodí do dedín (ako Lukašenko v Bielorusku) a sľubuje, že vyrieši ich každodenné problémy (a často to aj robí). Nevykladáte ľuďom, ktorí sotva vychádzajú, že problémy so kanalizáciou alebo cestami sú na vyriešenie pre kompetentné orgány. Dôležité je, aby sa problémy vyriešili čo najskôr. Preto volia Vučića, pretože vždy existuje nádej, že sa objaví osobne v ich dedinách a pomôže im vyriešiť konkrétne problémy.</p>\n<p>Intellectuals, especially writers, are another major obstacle to change in Serbia. Most of them are still living in the 19th century and are looking for a significant role in society. They would like to play an active role in the political sphere and they would still like to be the ones who create ideologies for people. A good example is Dobrica Ćosić, who was a writer and prime minister under Milošević. It is clear that he did not achieve anything concrete but was merely used by Milošević for his own purposes. Even opposition intellectuals would like to return to their old role as ideologues: a poet friend of mine (from the opposition) recently confessed to me that he was nostalgic for the time when poets were valued and took part in political decision-making.</p>\n<p>Úloha politického intelektuála je teraz zastaraná a nemali by sme byť nostalgickí za tými časmi. Srbskí intelektuáli veľmi milujú svoj národ, ale nie ľudí, ktorí ho tvoria, pretože ich nepoznajú a nechcú ich poznať. Jeden veľmi známy spisovateľ mi úprimne povedal, že jeho úlohou je motivovať ľudí, aby išli na Kosovo a išli do vojny, zatiaľ čo on sedí vo svojej pracovni a píše pre nich.</p>\n<p><strong>Zdedený nacionalizmus</strong></p>\n<p>Young people live in a bubble. Completely disconnected from the world around them, they rarely develop a critical awareness of themselves. They are passive and feel unaccepted. Humanities graduates work mainly in the service centres of western companies, answering calls from rich westerners when they have problems with an online order or a refrigerator they have just bought. They seem to be satisfied with low salaries, as it is all about survival. The entertainment industry provides cheap entertainment, from a week-long seaside holiday to drugs that make you forget reality.</p>\n<p>Prvá generácia, ktorá nepoznala ani Rakúsko-Uhorsko, ani Juhosláviu, a ktorá vyrastala v Srbsku, už vstúpila na univerzity po celej krajine. Avšak, príčiny krízy mládeže treba hľadať inde, nie v Juhoslávii alebo Viedni. Čo naozaj znamená táto stagnácia v krajine, kde sa až donedávna mladí ľudia vo veľkej miere postavili proti Miloševićovi a jeho diktatúre? Najväčšia zodpovednosť spočíva v školskom systéme, ktorý je úplne zdevastovaný. Jeden policajt, ktorý si želá zostať v anonymite, mi priznal, že za posledných 20 rokov polícia začala monitorovať diplomy získané študentmi na verejných univerzitách. Viac ako 40 percent z nich je kúpených alebo získaných úplatkami. „Sme tak bezradní, že nevieme, čo robiť. Celá policajná sila krajiny by nestačila na to, aby priniesla poriadok na univerzity v krajine a rozlíšila pravé diplomy od falošných,\" hovorí policajný úradník.</p>\n<p>Základné vzdelanie je ešte horšie ako stredné vzdelanie. Srbsko je už mnoho rokov na chvoste rebríčka PISA (program OECD na hodnotenie úrovne gramotnosti 15-ročných). Viac ako polovica srbských občanov je funkčne analfabetická, t.j. nedokážu prečítať a pochopiť text strednej zložitosti, ako je novinový článok. Opozícia nevie, ako sa rozprávať s touto časťou populácie, ktorá je ľahkou korisťou pre nacionalistické a populistické vyhlásenia Vučića a jeho spojencov.</p>\n<p>Týmto spôsobom sa reprodukuje obrovská triedna priepasť. Mladí ľudia z dobrých rodín, ktorí sú tiež unavení a demotivovaní, masovo opúšťajú svoje domovy a odchádzajú inam, najmä na Západ, kde môžu pokračovať vo vzdelávaní, nájsť prácu a uspokojivú sociálnu úlohu. Napokon, Rakúsko je menej ako 500 kilometrov od Belehradu. Najchudobnejší zostávajú a prežívajú, ako najlepšie môžu, na základe hodnôt a modelov poskytovaných dominantnými triedami. Tieto sú opäť nacionalistické modely 90. rokov. Je pravda, že od tej doby bola srbská spoločnosť vystavená neustálym kŕčom, násiliu a verbálnej intolerancii, ktoré sa zdajú byť inšpirované viac než len mladšou generáciou. Nacionalistická rétorika bývalého diktátora Miloševića sa stále ozýva na všetkých úrovniach verejného diskurzu.</p>\n<p>Nacionalistické ideológie zdedené z 90. rokov sú doplnené typickými hodnotami neoliberalizmu, ktoré krajina prijala s otvorenými náručami od konca posledných balkánskych vojen: konkurencia, opovrhnutie najslabšími a obohacovanie za každú cenu. Tieto dva modely, hoci sa zdajú byť navzájom protikladné, sú v skutočnosti koherentné. Srbská mládež žije v akomsi schizofrenickom bubline, kde sa obrana a oslava národnej nadradenosti stretáva a spája s honbou za bohatstvom a úspechom na sociálnej úrovni. Absolútny pán krajiny, Aleksandar Vučić, dokázal zmieriť tieto rozpory, pretože má úplnú kontrolu nad verejným životom krajiny.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Tento text je založený na prednáške, ktorá sa konala na Nida fóre, ktoré sa uskutočnilo 6.-7. septembra v Nide, Litva, v Historickom múzeu Kuronského polostrova. Fórum organizuje Kultúrne centrum Thomasa Manna.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> je srbskou-italským novinárom, esejistom, spisovateľom, reportérom a akademickým výskumníkom. Od roku 2007 žije v Srbsku a pracuje ako asistent profesora talianskeho jazyka a literatúry na Filozofickej fakulte Univerzity v Novom Sade. Má doktorát z La Sapienza University v Ríme. Jeho novinárska práca sa zameriava na krajiny, kde sa kultúry stretávajú a niekedy sa národy zrážajú.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:33:47.991",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Srbsko sa stalo dobre známe pre svoju geopolitickú polohu medzi Východom a Západom. Napriek tomu existujú ostré rozdelenia na každej úrovni spoločnosti v krajine. Kým Belehrad nadšene prijal neoliberálny model, stále propaguje svoju úlohu ako obrancu tradičných hodnôt. Účinky takýchto rozporov sú viditeľné po celom Srbsku.</I>\n<br><br>\nSrbsko je krajinou rozporov. Je veľmi blízko Európskej únii, v skutočnosti takmer v centre Európy, ale zároveň je od nej veľmi ďaleko. Srbskí pracovný migranti vždy volili Západnú Európu ako cieľ pre emigráciu, ale srdce národa bije na Východe, s kultúrnym a sentimentálnym spojením s Ruskom. V Srbsku je vstup do EÚ skôr otázkou národného a sociálneho prestíže – vstup do klubu bohatých a dobre usporiadaných krajín – než nevyhnutnosťou. Naopak, mnohé z pravidiel stanovených EÚ sú považované za prekážku a prekážku pre kandidátov na EÚ.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"sk",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:33:47.992",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"¿Por qué Serbia es un país de contradicciones?",
                key:"uid": string:"a6721fbd-333b-445a-8f0d-253e34dc0a03",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Hay que decir que Bruselas, especialmente en los últimos años, no ha hecho mucho por su popularidad en Serbia. La UE no solo es el socio comercial número uno de Serbia, sino también su mayor donante, con cuatro mil millones de euros otorgados desde 2000, en comparación con 31.4 millones de euros de China en segundo lugar. En lo que respecta a Rusia, no hay datos reales sobre el tema, pero Moscú ni siquiera está entre los diez mayores donantes. Sin embargo, los serbios comunes creen que es Rusia la que más ayuda a Serbia, incluso financieramente.</p>\n<p><strong>El fenómeno Vučić </strong></p>\n<p>Hay otra contradicción, puramente serbia: la clase política gobernante, liderada por el presidente Aleksandar Vučić, promueve una política doméstica profundamente neoliberal mientras al mismo tiempo logra presentarse al público como una clase política muy responsable, que se esfuerza por preservar la nación serbia y cuidar del público. De esta manera, Vučić es similar a Alyaksandr Lukashenka de Bielorrusia, pero uno que no defiende los activos nacionales y en su lugar vende todo lo que puede. Por ejemplo, está preparado para vender toda Serbia central a la multinacional Rio Tinto para la extracción de litio.</p>\n<p>El partido de Vučić ha estado en el poder desde 2012, doce largos años en los que el presidente ha construido un sistema político extraordinariamente fuerte y muy estable. Vučić se convirtió en el amo absoluto de Serbia en un momento en que Occidente (sobre todo EE. UU. y la Alemania de Angela Merkel) se decepcionó con el entonces presidente Boris Tadić, quien fue culpable de no resolver el problema de Kosovo y que no contaba con el fuerte apoyo del electorado. En ese momento, la única alternativa real era el Partido Radical del criminal de guerra Vojislav Šešelj. Gracias al trabajo político de los diplomáticos occidentales, Tomislav Nikolić y Aleksandar Vučić abandonaron a los Radicales y fundaron el Partido Progresista Serbio, SNS, con el cual ganaron las elecciones presidenciales de 2012. Nikolić se convirtió en presidente, pero detrás de él gobernaba Vučić, prometiendo a Occidente que resolvería el problema de Kosovo.</p>\n<p>Vučić se convirtió formalmente en presidente en 2017, pero de facto ha sido el hombre más poderoso en la política serbia desde 2012. Bajo Slobodan Milošević, Vučić fue ministro de información y uno de los arquitectos de la propaganda etnonacionalista de esos años. Años de equilibrio entre Occidente y las demandas de Rusia y China siguieron, antes de que finalmente se alcanzara un acuerdo de reconciliación en forma del acuerdo firmado en Bruselas con los representantes albaneses de Kosovo. Durante estos años de gobierno, Vučić se volvió cada vez más fuerte hasta convertirse en el amo absoluto de Serbia. Esto fue posible gracias a la máquina del SNS, un partido con una fuerte estructura jerárquica con Vučić en la cima. Cada puesto en la administración pública está reservado para aquellos que aportan votos adicionales al gobierno de coalición (que también incluye a los socialistas de Ivica Dačić, el político en funciones más antiguo en los países de la antigua Yugoslavia).</p>\n<p>Cada institución estatal, desde hospitales hasta universidades, está estrictamente controlada por el partido y sigue la lógica férrea del absolutismo. Los jefes de empresas son nombrados por la dirección del SNS y pueden actuar como gobernantes absolutos en la institución que controlan. De hecho, son pequeños “Vučićs” ellos mismos. A los partidos de oposición se les dejan las migajas, al igual que a las facultades de humanidades, pero nada cambia fundamentalmente. Estos líderes también adoptan la lógica del gobierno absoluto y no son diferentes de Vučić y “su gente” (la facultad donde trabajo ha tenido el mismo decano durante 18 años. No he visto esto en ninguna parte, ni en los países de Asia Central, ni en Rusia y ni en Bielorrusia).</p>\n<p>Los intelectuales y profesores universitarios están en silencio y, siguiendo una lógica corporativista similar a la promovida por Mussolini en Italia en la década de 1930, participan en el sistema de gobierno y reciben dinero del estado a través de proyectos de investigación y financiación estatal, siempre que no interfieran con el gobierno. Mientras tanto, quien obstruya al gobierno debe irse, con la máquina burocrática proyectando su ominosa sombra sobre ellos. La mayoría de los disidentes – incluso aquellos que simplemente se niegan a participar en este sistema de gobierno – emigran silenciosamente al extranjero, hacia Occidente.</p>\n<p><strong>Feliz y Pink</strong></p>\n<p>Mientras tanto, la clase gobernante se ha enriquecido enormemente a través de la corrupción y acuerdos con socios occidentales y orientales, como la concesión del aeropuerto de Belgrado a la empresa francesa Vinci; la construcción del barrio de élite Belgrado-en-el-Agua (<em>Beograd na vodi</em>) por una empresa de los Emiratos Árabes Unidos; y el contrato de tren de alta velocidad Belgrado-Budapest con empresas chinas y rusas. Estos son solo algunos de los acuerdos realizados con empresarios extranjeros, que han sido seguidos por una serie de estafas. Los contratos con empresas extranjeras son a menudo secretos de estado, por lo que no se sabe cuál es realmente la deuda externa de Serbia. Un ejemplo involucra al grupo de la industria automotriz Fiat, que recibió una impresionante financiación estatal para reubicar una de sus fábricas en la ciudad serbia de Kragujevac. Por esta razón, Occidente (especialmente la UE) ha criticado a Vučić y lo ha llamado autócrata, pero al menos por el momento no tiene intención de retirar su apoyo político.</p>\n<p>¿Por qué el presidente sigue disfrutando de la simpatía de la mayoría de la población serbia? El control institucional y el clientelismo son clave, pero aún más importante es el papel de los medios de comunicación, en particular los dos canales de televisión privados \"Pink\" y \"Happy\", que aseguran el apoyo de los votantes al partido gobernante y a Vučić. El periodista y analista político Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">señala</a> que en Serbia, el papel de la RTS estatal nunca ha sido crucial en la consecución y reproducción del consenso. El modelo de televisión privada como el principal motor de propaganda se ha promovido desde los tiempos de Milošević, ya que evita la crítica de la oposición y de organizaciones internacionales.</p>\n<p>La televisión estatal sigue siendo relativamente libre y esto no obstaculiza a la clase gobernante, ya que la población sigue principalmente a otros emisores que atraen a las masas gracias al uso generalizado de parafernalia como los reality shows. Los principales canales de televisión privados son Pink, propiedad del magnate Željko Mitrović (quien es músico, industrial, fabricante de drones, inventor y adicto a la cocaína), y Happy, originalmente un canal de televisión infantil, que se ha convertido ilegítimamente en una herramienta de propaganda política muy poderosa. El director de Happy es el periodista Milomir Marić, y su invitado y comentarista habitual es el criminal de guerra y diputado Vojislav Šešelj. El equipo del gobierno utiliza Happy y Pink para difundir sus monólogos, y desde los estudios de Belgrado de los dos emisores, Vučić ataca regularmente a los pequeños medios de oposición y desacredita a los oponentes políticos. Happy y Pink son las estaciones de televisión más vistas en pueblos y aldeas, pero además de ellas hay docenas de emisores privados controlados por la empresa estatal de telecomunicaciones Telekom Srbija, que está ampliando gradualmente su control sobre las ondas.</p>\n<p>Las diferencias entre la Serbia urbana y rural son dramáticas, tanto económica como culturalmente. Estos canales penetran donde prevalecen la pobreza y la falta de conocimiento. Alrededor del 6.9 por ciento de la población serbia vive en pobreza absoluta, mientras que el 29.8 por ciento se encuentra en una situación definida como severa, al borde de la pobreza y en riesgo de exclusión social (es decir, estas personas apenas llegan a fin de mes). Estas son cifras muy altas, especialmente considerando que el salario promedio (febrero de 2023) en Serbia es de solo alrededor de 600 euros al mes y la inflación es del 16 por ciento. Serbia es uno de los países más pobres de Europa y su población gasta casi todo lo que gana en comida. Una verdadera clase media existe solo en Novi Sad y Belgrado. La oposición tiene dos canales de televisión, N1 y Nova S, propiedad de United Media, con sede en EE. UU., que solo se transmiten a través de la plataforma de internet SBB: esto significa que la mayoría de la población no tiene acceso a estos canales.</p>\n<p><strong>¿Fuentes de cambio o inestabilidad?</strong></p>\n<p>Vojvodina es una región multiétnica de Serbia con hasta 28 nacionalidades, muchos idiomas y muchas culturas. La constitución yugoslava de 1974 otorgó a la provincia autonomía durante la era anterior. En la década de 1990, Milošević abolió su autonomía, y solo en 2001, cuando se adoptó la llamada \"Ley Ómnibus\", se restauró el estatus único de la zona. Sin embargo, esto solo existe en papel. Serbia sigue siendo un país altamente centralizado, donde todas las decisiones se toman exclusivamente en Belgrado.</p>\n<p>Vojvodina es considerada la región más rica de Serbia, aunque esencialmente está perdiendo este estatus. Los húngaros locales, especialmente los jóvenes húngaros, se están reubicando en Hungría para estudiar y trabajar. Los rumanos locales han desaparecido casi por completo de Banat (el nombre rumano para la región) y otras nacionalidades viven en sus propias tierras, pero no juegan ningún papel a nivel político e institucional en la República de Serbia. Según el historiador Boris Mašić, el proceso de “santificación” [refiriéndose a San Sava, el santo patrón de la Iglesia Ortodoxa Serbia, cuyo culto es una parte importante de la idea de una Gran Serbia] y el proceso de “serbianización” están en marcha en Vojvodina. La capital regional, Novi Sad, está experimentando un “urbicidio” sin precedentes. La construcción se lleva a cabo donde sea posible, incluso donde no debería, y las protestas ambientales son reprimidas con violencia.</p>\n<p>Sin embargo, todavía hay algunas cosas buenas. Por ejemplo, la Radio Televisión Vojvodina (RT Vojvodina) mantiene una estructura multilingüe y muchos otros emisores (por ejemplo, la RTV Koper de Eslovenia) a menudo visitan la sede de RT Vojvodina para aprender de ella cómo crear televisión multilingüe.</p>\n<p>¿Podrá la oposición construir sobre el éxito de las manifestaciones de un mes y crear una alternativa política a Vučić? Es poco probable que esto suceda. De hecho, hay una falta de personalidades con altos valores éticos que puedan unir a los partidos opuestos a Vučić. Estos grupos están profundamente divididos entre sí. A la derecha están Boško Obradović y sus movimientos <em>Dveri</em> (Puertas) y <em>Zavetniki</em> (Confesores), que abogan por una política nacionalista digna del Partido Fascista Italiano de principios de la década de 1930. A la izquierda están los movimientos ecológicos y organizaciones civiles que no encuentran un lenguaje común y no están unidas por una plataforma política.</p>\n<p>La oposición espera que Occidente encuentre una alternativa a Vučić, y esto podría suceder en el futuro, pero hay un peligro de que el nuevo presidente, sea quien sea, represente los intereses de los extranjeros en el país en lugar de los del pueblo serbio. El estado, entonces, es Vučić mismo, el único político con experiencia concreta en gobernanza. Esto fue demostrado por la reciente visita del canciller alemán Olaf Scholz a Belgrado a finales de junio de 2024. Scholz llegó inesperadamente a Serbia para persuadir a Vučić de abrir minas de litio en el centro de Serbia, en un área que (solía ser) una reserva natural. Hace tres años, los serbios ya estaban protestando contra la apertura de estas minas por parte de la multinacional Rio Tinto. Aunque el presidente prometió que las minas no se abrirían, la presión de Occidente obligó a Vučić a cambiar de opinión. La población está protestando nuevamente, y la oposición proeuropea se siente ridiculizada y privada del apoyo de Bruselas en su lucha contra la autocracia de Vučić. Al mismo tiempo, la población está perdiendo gradualmente la confianza en el proyecto de integración europea.</p>\n<p>Mientras tanto, el Kremlin continúa explotando la situación para crear inestabilidad en los Balcanes. El embajador ruso en Belgrado, Alexander Bochan-Harchenko, hace declaraciones regularmente a la prensa serbia pro-gubernamental y acusa a Occidente de organizar enfrentamientos y manifestaciones en Kosovo y Metohija al mismo tiempo, con el fin de provocar una verdadera \"Primavera Serbia\".</p>\n<p>Esta es una señal clara para Vučić: Rusia está de tu lado y si tú también estás de nuestro lado, te defenderemos. Para equilibrar aún más entre Oriente y Occidente, Vučić está regresando a las viejas y efectivas políticas de nacionalismo y Kosovo. Siempre que hay problemas institucionales, el presidente serbio provoca una serie de protestas en Kosovska Mitrovica. Luego se crean nuevos problemas y se difunden artificialmente nuevas tensiones. Sin embargo, jugar con fuego siempre conlleva riesgos: no se puede descartar un resurgimiento del extremismo nacionalista en la región. La violencia podría estallar en Kosovo y Metohija, luego desbordarse en las fronteras de Serbia e incluso causar una explosión en Bosnia y Herzegovina, un país étnicamente dividido y funcionalmente disfuncional.</p>\n<p>Hasta ahora, Vučić ha logrado posicionarse como el garante del Acuerdo de Dayton y de la integridad de la Federación de Bosnia y Herzegovina, pero no hay nada que diga que un día no podrá tomar el control de la situación y sofocar la violencia. El Kremlin está esperando una oportunidad así para infiltrarse finalmente en los Balcanes y causar caos en Europa.</p>\n<p><strong>Obstáculos al cambio</strong></p>\n<p>Para entender mejor este país complejo y muy interesante, necesitamos centrarnos en la gente y su vida cotidiana. Como se mencionó anteriormente, hay una enorme brecha entre los serbios que viven en ciudades y los serbios que viven en pequeñas ciudades y áreas rurales. En las ciudades, la sociedad serbia es bastante esquizofrénica: busca un modelo de vida occidental, neoliberal, centrado en la búsqueda de la riqueza personal, mientras al mismo tiempo quiere mantener los valores nacionalistas tradicionales del siglo XIX. En este sentido, la sociedad serbia es idéntica en todos los aspectos a la sociedad rusa: egoísta y codiciosa por la riqueza, pero lista para enviar a jóvenes (pobres) a la guerra para defender los valores nacionales y castigar a los enemigos. Mientras tanto, la pobreza y la ignorancia total reinan en el campo serbio.</p>\n<p>Para darte una idea de la situación, aquí hay algunas cifras: en un país de poco menos de cinco millones de habitantes, hay alrededor de 700,000 personas <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">sin dientes</a>. Por necesidad, no por oportunismo, estas personas entienden la política como un contrato con las clases dominantes actualmente: yo te doy un voto, tú me das un trabajo; puedes robar y enriquecerte, pero puedes proporcionarme mi pan diario, café y cigarrillos. Los partidos políticos de oposición no pueden y no saben cómo hablar con estas personas: se burlan de ellas, pero no entienden que están tratando con personas que apenas llegan a fin de mes. Estas personas exigen respuestas concretas, no promesas de reformas institucionales, adhesión a la UE, etc.</p>\n<p>Las palabras sobre democracia no son suficientes para nadie. Mientras tanto, Vučić a menudo se dirige al pueblo, va a las aldeas (como Lukashenka en Bielorrusia) y promete resolver sus problemas cotidianos (y a menudo lo hace). No se le explica a las personas que apenas se las arreglan que los problemas de alcantarillado o de carreteras son para que las autoridades competentes los resuelvan. Lo que les importa es que los problemas se resuelvan lo antes posible. Por eso votan por Vučić, porque siempre hay la esperanza de que él aparezca en persona en sus aldeas y les ayude a resolver problemas específicos.</p>\n<p>Los intelectuales, especialmente los escritores, son otro gran obstáculo para el cambio en Serbia. La mayoría de ellos todavía vive en el siglo XIX y busca un papel significativo en la sociedad. Les gustaría desempeñar un papel activo en la esfera política y aún les gustaría ser quienes crean ideologías para la gente. Un buen ejemplo es Dobrica Ćosić, quien fue escritor y primer ministro bajo Milošević. Está claro que no logró nada concreto, sino que fue utilizado por Milošević para sus propios fines. Incluso los intelectuales de oposición querrían volver a su antiguo papel como ideólogos: un amigo poeta mío (de la oposición) me confesó recientemente que siente nostalgia por la época en que los poetas eran valorados y participaban en la toma de decisiones políticas.</p>\n<p>El papel del intelectual político ahora está obsoleto, y no deberíamos sentir nostalgia por esos tiempos. Los intelectuales serbios aman mucho a su nación, pero no a las personas que la componen, porque no las conocen y no quieren conocerlas. Un escritor muy famoso me dijo francamente que su papel es usar sus novelas para motivar a la gente a ir a Kosovo y a ir a la guerra, mientras él se sienta en su estudio y escribe para ellos.</p>\n<p><strong>Nacionalismo heredado</strong></p>\n<p>Los jóvenes viven en una burbuja. Completamente desconectados del mundo que les rodea, rara vez desarrollan una conciencia crítica de sí mismos. Son pasivos y se sienten no aceptados. Los graduados en humanidades trabajan principalmente en los centros de servicio de empresas occidentales, respondiendo llamadas de ricos occidentales cuando tienen problemas con un pedido en línea o un refrigerador que acaban de comprar. Parecen estar satisfechos con salarios bajos, ya que todo se trata de sobrevivir. La industria del entretenimiento proporciona entretenimiento barato, desde unas vacaciones en la playa de una semana hasta drogas que te hacen olvidar la realidad.</p>\n<p>La primera generación que no conoció ni el Imperio Austro-Húngaro ni Yugoslavia, y que creció en la República de Serbia, ya ha ingresado a las universidades de todo el país. Sin embargo, las causas de la crisis juvenil deben buscarse en otro lugar, no en Yugoslavia o Viena. ¿Qué significa realmente esta estancamiento en un país donde, hasta hace muy poco, los jóvenes se oponían en gran medida a Milošević y su dictadura? La mayor responsabilidad recae en el sistema escolar que está completamente devastado. Un oficial de policía, que desea permanecer en el anonimato, me confesó que en los últimos 20 años la policía ha comenzado a monitorear los diplomas obtenidos por los estudiantes en universidades públicas. Más del 40 por ciento de ellos son comprados u obtenidos con sobornos. “Estamos tan desesperados que no sabemos qué hacer. La fuerza policial de todo el país no sería suficiente para poner orden en las universidades del país y distinguir los diplomas genuinos de los falsos\", dice el funcionario policial.</p>\n<p>La educación primaria es incluso peor que la educación secundaria. Serbia ha estado en la parte inferior de los rankings de PISA (el programa de la OCDE para evaluar el nivel de alfabetización de los jóvenes de 15 años) durante muchos años. Más de la mitad de los ciudadanos serbios son funcionalmente analfabetos, es decir, no pueden leer y entender un texto de complejidad moderada, como un artículo de periódico. La oposición no sabe cómo hablar con esta parte de la población, que es presa fácil de las declaraciones nacionalistas y populistas de Vučić y sus aliados.</p>\n<p>De esta manera, se reproduce una enorme brecha de clases. Los jóvenes de buenas familias, que también están cansados y desmotivados, están abandonando sus hogares en masa y yendo a otros lugares, principalmente hacia Occidente, donde pueden continuar su educación, encontrar trabajo y un rol social satisfactorio. Después de todo, Austria está a menos de 500 kilómetros de Belgrado. Los más pobres se quedan y sobreviven como pueden, basándose en los valores y modelos proporcionados por las clases dominantes. Estos son, nuevamente, los modelos nacionalistas de la década de 1990. Es cierto que, desde entonces, la sociedad serbia ha estado sometida a convulsiones constantes, violencia e intolerancia verbal, que parecen ser inspiradas por más que solo la generación más joven. La retórica nacionalista del exdictador Milošević todavía se escucha en todos los niveles del discurso público.</p>\n<p>Las ideologías nacionalistas heredadas de la década de 1990 se complementan con los valores típicos del neoliberalismo, que el país ha abrazado con los brazos abiertos desde el final de las últimas guerras balcánicas: competencia, desdén por los más débiles y enriquecimiento a cualquier costo. Estos dos modelos, aunque aparentemente opuestos entre sí, son en realidad coherentes. La juventud serbia vive en una especie de burbuja esquizofrénica donde la defensa y glorificación de la superioridad nacional se encuentra y se fusiona con la búsqueda de riqueza y éxito a nivel social. El amo absoluto del país, Aleksandar Vučić, ha logrado reconciliar estas contradicciones, porque tiene un control total sobre la vida pública del país.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Este texto se basa en una charla dada en el Foro de Nida que tuvo lugar del 6 al 7 de septiembre en Nida, Lituania, en el Museo de Historia de la Península de Curlandia. El foro es organizado por el Centro Cultural Thomas Mann.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> es un periodista, ensayista, escritor, reportero e investigador académico serbio-italiano. Desde 2007 vive en Serbia y trabaja como profesor asistente de lengua y literatura italiana en la Facultad de Filosofía de la Universidad de Novi Sad. Tiene un doctorado de la Universidad La Sapienza de Roma. Su trabajo periodístico se centra en países donde las culturas se encuentran y a veces las naciones chocan.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:49:04.66",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Serbia se ha hecho bien conocida por su posición geopolítica entre Oriente y Occidente. A pesar de esto, existen divisiones marcadas en todos los niveles de la sociedad del país. Mientras que Belgrado ha abrazado con entusiasmo un modelo neoliberal, todavía promueve su papel como defensor de los valores tradicionales. Los efectos de tales contradicciones se pueden ver en toda Serbia.</I>\n<br><br>\nSerbia es un país de contradicciones. Está muy cerca de la Unión Europea, de hecho casi en el centro de Europa, pero al mismo tiempo está muy lejos de ella. Los migrantes laborales serbios siempre han elegido Europa Occidental como destino para la emigración, pero el corazón de la nación late en el Este, con un vínculo cultural y sentimental con Rusia. En Serbia, unirse a la UE es más una cuestión de prestigio nacional y social – unirse a un club de países ricos y bien ordenados – que una necesidad. Por el contrario, muchas de las reglas establecidas por la UE se ven como un obstáculo y una traba para los candidatos a la UE.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"es",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:49:04.662",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Miksi Serbia on ristiriitojen maa",
                key:"uid": string:"ce624155-bf04-40de-b7b8-267eddad0207",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>On sanottava, että Bryssel, erityisesti viime vuosina, ei ole tehnyt kovinkaan paljon suosionsa eteen Serbiassa. EU ei ole ainoastaan Serbian ykköskauppakumppani, vaan myös sen suurin lahjoittaja, sillä vuodesta 2000 on annettu neljä miljardia euroa, kun taas Kiina on toisena 31,4 miljoonalla eurolla. Mitä tulee Venäjään, asiasta ei ole oikeita tietoja, mutta Moskova ei ole edes kymmenen suurimman lahjoittajan joukossa. Silti tavalliset serbit uskovat, että Venäjä auttaa Serbiaa eniten, myös taloudellisesti.</p>\n<p><strong>Vučićin ilmiö</strong></p>\n<p>On olemassa toinen, puhtaasti serbialainen, ristiriita: hallitseva poliittinen luokka, jota johtaa presidentti Aleksandar Vučić, edistää syvästi neoliberaalia kotimaista politiikkaa samalla kun se onnistuu esittämään itsensä yleisölle erittäin vastuullisena poliittisena luokkana, joka pyrkii säilyttämään Serbian kansan ja huolehtimaan kansasta. Tällä tavalla Vučić on samanlainen kuin Valko-Venäjän Alyaksandr Lukashenka, mutta sellainen, joka ei puolusta kansallisia varoja vaan myy kaiken, mitä voi. Esimerkiksi hän on valmis myymään koko keski-Serbian monikansalliselle Rio Tintolle litiumin kaivamista varten.</p>\n<p>Vučićin puolue on ollut vallassa vuodesta 2012, kaksitoista pitkää vuotta, jolloin presidentti on rakentanut poikkeuksellisen vahvan ja erittäin vakaan poliittisen järjestelmän. Vučićistä tuli Serbian ehdoton herra aikana, jolloin länsi (erityisesti Yhdysvallat ja Angela Merkelin Saksa) pettyi istuvaan presidenttiin Boris Tadićiin, joka oli syyllinen siihen, ettei Kosovo-ongelmaa ollut ratkaistu, eikä hänellä ollut vahvaa tukea äänestäjiltä. Tuolloin ainoa todellinen vaihtoehto oli sodan rikollisen Vojislav Šešelj radikaalipuolue. Kiitos lännen diplomaattien poliittisen työn, Tomislav Nikolić ja Aleksandar Vučić jättivät radikaalit ja perustivat Serbian edistyspuolueen, SNS, jonka pohjalta he voittivat vuoden 2012 presidentinvaalit. Nikolićistä tuli presidentti, mutta hänen takanaan Vučić hallitsi, lupaten lännelle, että hän ratkaisee Kosovo-ongelman.</p>\n<p>Vučić tuli virallisesti presidentiksi vuonna 2017, mutta de facto hän on ollut Serbian politiikan voimakkain mies vuodesta 2012. Slobodan Miloševićin alaisuudessa Vučić oli tiedotusministeri ja yksi tuon ajan etnonaationalistisen propagandan arkkitehdeistä. Seuraavina vuosina tasapainoteltiin lännen ja Venäjän sekä Kiinan vaatimusten välillä, ennen kuin sovintosopimus saavutettiin lopulta Brysselissä Kosovon albanialaisten edustajien kanssa. Näiden hallintovuosien aikana Vučić vahvistui yhä enemmän, kunnes hänestä tuli Serbian ehdoton herra. Tämä oli mahdollista SNS-koneiston ansiosta, puolueella, jolla on vahva hierarkkinen rakenne Vučićin ollessa huipulla. Jokainen virka julkisessa hallinnossa on varattu niille, jotka tuovat lisäääniä koalitiohallitukselle (johon kuuluu myös Ivica Dačićin sosialistit, joka on ollut pisimpään palvellut poliitikko entisen Jugoslavian maissa).</p>\n<p>Jokainen valtion instituutio, sairaaloista yliopistoihin, on tiukasti puolueen kontrolloima ja seuraa absolutismin rautalogiikkaa. Yritysten johtajat nimittää SNS:n johto ja he voivat toimia absoluuttisina hallitsijoina hallinnoimissaan instituutioissa. Itse asiassa he ovat pieniä \"Vučićejä\". Oppositio puolueet jäävät murusille, aivan kuten humanistiset tiedekunnat, mutta mikään ei periaatteellisesti muutu. Nämä johtajat omaksuvat myös absoluuttisen vallan logiikan eivätkä eroa Vučićistä ja \"hänen ihmisistään\" (tiedekunnassa, jossa työskentelen, on ollut sama dekaani 18 vuotta. En ole nähnyt tätä missään, ei Keski-Aasian maissa, ei Venäjällä eikä Valko-Venäjällä).</p>\n<p>Älymystö ja yliopistoprofessorit ovat hiljaa ja, seuraten Mussolinin 1930-luvulla Italiassa edistämää korporatistista logiikkaa, osallistuvat hallintojärjestelmään ja saavat rahaa valtiolta tutkimusprojekteista ja valtion rahoituksesta, kunhan eivät häiritse hallitusta. Samaan aikaan, kuka tahansa, joka estää hallitusta, on pakko lähteä, ja byrokraattinen kone heittää uhkaavan varjonsa heidän ylleen. Suurin osa dissidenteistä – jopa ne, jotka yksinkertaisesti kieltäytyvät osallistumasta tähän hallintojärjestelmään – muuttaa hiljaa ulkomaille, länteen.</p>\n<p><strong>Happy ja Pink</strong></p>\n<p>Samaan aikaan hallitseva luokka on rikastunut valtavasti korruption ja lännen ja idän kumppaneiden kanssa tehdyistä kaupoista, kuten Belgradin lentokentän luovuttamisesta ranskalaiselle Vinci-yhtiölle; eliittialueen rakentamisesta Belgradissa vedessä (<em>Beograd na vodi</em>) Yhdistyneiden arabiemiirikuntien yhtiön toimesta; ja Belgradin-Budapestin nopean rautatien sopimuksesta kiinalaisten ja venäläisten yhtiöiden kanssa. Nämä ovat vain muutamia kauppoja, jotka on tehty ulkomaisten liikemiesten kanssa, ja niiden jälkeen on seurannut sarja huijauksia. Sopimukset ulkomaisten yhtiöiden kanssa ovat usein valtion salaisuuksia, joten ei tiedetä, mikä Serbian ulkomainen velka todella on. Esimerkiksi Fiat-autoteollisuusryhmä sai vaikuttavaa valtion rahoitusta siirtääkseen yhden tehtaistaan Serbian Kragujevaciin. Tämän vuoksi länsi (erityisesti EU) on kritisoinut Vučićia ja kutsunut häntä autokraatiksi, mutta ainakin toistaiseksi sillä ei ole aikomusta vetäytyä poliittisesta tuestaan.</p>\n<p>Miksi presidentti nauttii edelleen enemmistön Serbian väestön myötätuntoa? Institutionaalinen kontrolli ja klientelismi ovat avaintekijöitä, mutta vielä tärkeämpää on median rooli, erityisesti kaksi yksityistä televisiokanavaa \"Pink\" ja \"Happy\", jotka varmistavat äänestäjätuen hallitsevalle puolueelle ja Vučićille. Toimittaja ja poliittinen analyytikko Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">korostaa</a>, että Serbiassa valtion omistaman RTS:n rooli ei ole koskaan ollut ratkaiseva konsensuksen saavuttamisessa ja toistamisessa. Yksityisen television malli pääasiallisena propagandan moottorina on edistynyt jo Miloševićin aikana, koska se välttää kritiikin oppositiolta ja kansainvälisiltä organisaatioilta.</p>\n<p>Valtion televisio pysyy suhteellisen vapaana, eikä tämä estä hallitsevaa luokkaa, sillä väestö seuraa pääasiassa muita lähettäjiä, jotka houkuttelevat massoja laajalti käytettyjen rekvisiittojen, kuten tosi-tv-ohjelmien, ansiosta. Pääasialliset yksityiset televisiokanavat ovat Pink, jonka omistaa liikemies Željko Mitrović (joka on muusikko, teollisuusmies, dronevalmistaja, keksijä ja kokaiiniriippuvainen), ja Happy, alun perin lasten televisiokanava, joka on laittomasti muuttunut erittäin voimakkaaksi poliittiseksi propagandatyökaluksi. Happyn johtaja on toimittaja Milomir Marić, ja sen säännöllinen vieras ja kommentaattori on sotarikollinen ja kansanedustaja Vojislav Šešelj. Hallituksen tiimi käyttää Happyä ja Pinkiä levittääkseen monologejaan, ja kahden lähettäjän Belgradin studioista Vučić hyökkää säännöllisesti pieniä oppositiomediaa vastaan ja discreditoi poliittisia vastustajia. Happy ja Pink ovat katsotuimmat televisiokanavat kaupungeissa ja kylissä, mutta niiden lisäksi on kymmeniä yksityisiä lähettäjiä, joita valtion omistama teleyritys Telekom Srbija hallitsee ja joka laajentaa vähitellen kontrolliaan taajuuksilla.</p>\n<p>Erot kaupunkien ja maaseudun Serbian välillä ovat dramaattisia sekä taloudellisesti että kulttuurisesti. Nämä kanavat tunkeutuvat sinne, missä köyhyys ja tietämättömyys vallitsevat. Noin 6,9 prosenttia Serbian väestöstä elää absoluuttisessa köyhyydessä, kun taas 29,8 prosenttia on tilanteessa, jota määritellään vakavaksi, köyhyyden rajalla ja sosiaalisen syrjäytymisen riskissä (eli nämä ihmiset tuskin tulevat toimeen). Nämä ovat erittäin korkeita lukuja, erityisesti ottaen huomioon, että keskipalkka (helmikuu 2023) Serbiassa on vain noin 600 euroa kuukaudessa ja inflaatio on 16 prosenttia. Serbia on yksi Euroopan köyhimmistä maista, ja sen väestö käyttää lähes kaiken ansaitsemansa ruokaan. Todellinen keskiluokka on olemassa vain Novi Sadissa ja Belgradissa. Oppositioon kuuluu kaksi televisiokanavaa, N1 ja Nova S, jotka ovat amerikkalaisen United Median omistuksessa ja jotka lähettävät vain SBB-internetalustalla: tämä tarkoittaa, että suurimmalla osalla väestöstä ei ole pääsyä näille kanaville.</p>\n<p><strong>Muutos- tai epävakauden lähteet?</strong></p>\n<p>Vojvodina on monikansallinen alue Serbiassa, jossa on peräti 28 kansallisuutta, monia kieliä ja monia kulttuureja. Jugoslavian perustuslaki vuodelta 1974 myönsi maakunnalle autonomian edellisellä aikakaudella. 1990-luvulla Milošević lakkautti sen autonomian, ja vasta vuonna 2001, kun niin sanottu \"Omnibus-laki\" hyväksyttiin, alueen ainutlaatuinen asema palautettiin. Kuitenkin tämä on olemassa vain paperilla. Serbia on edelleen erittäin keskitetty maa, jossa kaikki päätökset tehdään yksinomaan Belgradissa.</p>\n<p>Vojvodinaa pidetään Serbian rikkain alue, vaikka se on olennaisesti menettämässä tätä asemaa. Paikalliset unkarilaiset, erityisesti nuoret unkarilaiset, muuttavat Unkariin opiskelemaan ja työskentelemään. Paikalliset romanialaiset ovat lähes kadonneet Banatista (romanialainen nimi alueelle) ja muut kansallisuudet elävät omalla maallaan, mutta eivät näyttele roolia poliittisella ja institutionaalisella tasolla Serbian tasavallassa. Historioitsija Boris Mašićin mukaan \"Saintsavization\"-prosessi [viitaten Saint Savaan, Serbian ortodoksisen kirkon suojeluspyhimykseen, jonka kultti on tärkeä osa Suur-Serbia -ajatusta] ja \"Serbianization\"-prosessi ovat nyt käynnissä Vojvodinassa. Alueellinen pääkaupunki Novi Sad kokee ennennäkemättömän \"urbicidin\". Rakentamista tapahtuu siellä, missä se on mahdollista, jopa siellä, missä sen ei pitäisi olla, ja ympäristön protestit tukahdutetaan väkivallalla.</p>\n<p>Kuitenkin on vielä joitakin hyviä asioita. Esimerkiksi alueellinen Radio Television Vojvodina (RT Vojvodina) ylläpitää monikielistä rakennetta, ja monet muut lähettäjät (esim. Slovenian alueellinen RTV Koper) vierailevat usein RT Vojvodinan pääkonttorissa oppiakseen, miten luodaan monikielistä televisiota.</p>\n<p>Onko oppositio kykenevä rakentamaan kuukauden kestäneiden mielenosoitusten menestyksen päälle ja luomaan poliittisen vaihtoehdon Vučićille? On epätodennäköistä, että näin tapahtuu. Itse asiassa puuttuu henkilöitä, joilla on korkeat eettiset arvot, jotka voisivat yhdistää Vučićille vastustavat puolueet. Nämä ryhmät ovat syvästi jakautuneita keskenään. Oikealla puolella ovat Boško Obradović ja hänen liikkeensä <em>Dveri</em> (Ovet) ja <em>Zavetniki</em> (Vakuuttajat), jotka ajavat kansallismielistä politiikkaa, joka on arvokasta Italian fasistipuolueelle 1930-luvun alussa. Vasemmalla puolella ovat ekologiset liikkeet ja kansalaisjärjestöt, jotka eivät löydä yhteistä kieltä eivätkä ole yhdistyneet poliittiseen ohjelmaan.</p>\n<p>Oppositio toivoo, että länsi löytää vaihtoehdon Vučićille, ja tämä voisi tapahtua tulevaisuudessa, mutta on vaara, että uusi presidentti, kuka hän sitten onkin, edustaa ulkomaalaisten etuja maassa sen sijaan, että edustaisi Serbian kansaa. Tällöin valtio on itse Vučić, ainoa poliitikko, jolla on konkreettista hallintokokemusta. Tämä tuli ilmi äskettäin Saksan liittokansleri Olaf Scholzin vierailulla Belgradissa kesäkuun lopussa 2024. Scholz saapui yllättäen Serbiaan vakuuttaakseen Vučićin avaamaan litiumkaivoksia Serbian keskiosassa, alueella, joka (oli) luonnonsuojelualue. Kolme vuotta sitten serbit protestoivat jo näiden kaivosten avaamista vastaan monikansallisen Rio Tintolle. Vaikka presidentti lupasi, että kaivoksia ei avata, lännen paine pakotti Vučićin muuttamaan mieltään. Väestö protestoi jälleen, ja pro-eurooppalainen oppositio tuntee itsensä pilkatuksi ja ilman Brysselin tukea taistelussaan Vučićin autokratiaa vastaan. Samaan aikaan väestö menettää vähitellen luottamustaan Euroopan integraatioprojektiin.</p>\n<p>Samaan aikaan Kreml jatkaa tilanteen hyödyntämistä luodakseen epävakautta Balkanilla. Venäjän suurlähettiläs Belgradissa, Alexander Bochan-Harchenko, tekee säännöllisesti lausuntoja hallitusta tukeville serbialaisille medioille ja syyttää lännen järjestävän yhteenottoja ja mielenosoituksia Kosovossa ja Metohijassa samaan aikaan, jotta provosoitaisiin todellinen \"Serbialainen kevät\".</p>\n<p>Tämä on selkeä signaali Vučićille: Venäjä on puolellasi, ja jos olet myös meidän puolellamme, puolustamme sinua. Jotta Vučić voisi tasapainottaa entistä enemmän idän ja lännen välillä, hän palaa vanhoihin ja tehokkaisiin nationalismiin ja Kosovo-politiikkaan. Aina kun on institutionaalisia ongelmia, Serbian presidentti aiheuttaa sarjan protesteja Kosovska Mitrovicassa. Sitten luodaan uusia ongelmia ja uusia jännitteitä lievennetään keinotekoisesti. Kuitenkin leikkiminen tulella tuo aina mukanaan riskejä: kansallisen ekstremismin uusiutuminen alueella ei ole poissuljettua. Väkivalta voisi puhjeta Kosovossa ja Metohijassa, ja sitten levitä Serbian rajoille ja jopa aiheuttaa räjähdyksen Bosniassa ja Hertsegovinassa, etnisesti jakautuneessa ja institutionaalisesti toimimattomassa maassa.</p>\n<p>Toistaiseksi Vučić on onnistunut asemoimaan itsensä Daytonin sopimuksen ja Bosnian ja Hertsegovinan liittovaltion eheyden takaajana, mutta ei ole mitään takeita siitä, että hän jonain päivänä ei enää pystyisi hallitsemaan tilannetta ja tukahduttamaan väkivaltaa. Kreml odottaa vain tällaista tilaisuutta päästäkseen lopulta Balkanille ja aiheuttaakseen kaaosta Euroopassa.</p>\n<p><strong>Muutosesteet</strong></p>\n<p>Ymmärtääksemme tätä monimutkaista ja erittäin mielenkiintoista maata paremmin, meidän on keskityttävä ihmisiin ja heidän jokapäiväiseen elämäänsä. Kuten edellä mainittiin, serbien välillä, jotka elävät kaupungeissa ja serbien, jotka elävät pienissä kaupungeissa ja maaseudulla, on valtava kuilu. Kaupungeissa Serbian yhteiskunta on melko skitsofreeninen: se etsii läntistä, neoliberaalia elämäntapaa, joka keskittyy henkilökohtaisten varojen etsimiseen, samalla kun se haluaa ylläpitää 1800-luvun perinteisiä kansallismielisiä arvoja. Tässä suhteessa Serbian yhteiskunta on kaikilta osin identtinen Venäjän yhteiskunnan kanssa: itsekäs ja ahne varallisuudelle, mutta valmis lähettämään nuoria (köyhiä) ihmisiä sotaan puolustamaan kansallisia arvoja ja rankaisemaan vihollisia. Samaan aikaan köyhyys ja täydellinen tietämättömyys vallitsevat Serbian maaseudulla.</p>\n<p>Antaakseni käsityksen tilanteesta, tässä on joitakin lukuja: maassa, jossa asukkaita on hieman alle viisi miljoonaa, on noin 700 000 ihmistä <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">ilman hampaita</a>. Tarpeesta, ei mahdollisuudesta, nämä ihmiset ymmärtävät politiikan sopimuksena nykyisten hallitsevien luokkien kanssa: annan sinulle äänen, sinä annat minulle työn; voit varastaa ja rikastua, mutta voit myös tarjota minulle päivittäisen leipäni, kahvini ja tupakkani. Oppositioon kuuluvat poliittiset puolueet eivät voi ja eivät tiedä, miten puhua näille ihmisille: he pilkkaavat heitä, mutta eivät ymmärrä, että he ovat tekemisissä ihmisten kanssa, jotka tuskin tulevat toimeen. Nämä ihmiset vaativat konkreettisia vastauksia, eivät lupauksia institutionaalisista uudistuksista, EU:hun liittymisestä ja niin edelleen.</p>\n<p>Sanoja demokratiasta ei riitä kenellekään. Samaan aikaan Vučić puhuu usein kansalle, käy kylissä (kuten Lukashenka Valko-Venäjällä) ja lupaa ratkaista heidän jokapäiväiset ongelmansa (ja usein tekeekin niin). Et selitä ihmisille, jotka tuskin tulevat toimeen, että viemäröinti- tai tieongelmat ovat pätevien viranomaisten ratkaistavissa. Heille on tärkeää, että ongelmat ratkaistaan mahdollisimman nopeasti. Siksi he äänestävät Vučićin puolesta, koska on aina toivoa, että hän ilmestyy henkilökohtaisesti heidän kyliinsä ja auttaa heitä ratkaisemaan erityisiä ongelmia.</p>\n<p>Älymystö, erityisesti kirjailijat, ovat toinen suuri este muutokselle Serbiassa. Suurin osa heistä elää edelleen 1800-luvulla ja etsii merkittävää roolia yhteiskunnassa. He haluaisivat osallistua aktiivisesti poliittiseen sfääriin ja he haluaisivat edelleen olla niitä, jotka luovat ideologioita ihmisille. Hyvä esimerkki on Dobrica Ćosić, joka oli kirjailija ja pääministeri Miloševićin alaisuudessa. On selvää, että hän ei saavuttanut mitään konkreettista, vaan häntä käytettiin vain Miloševićin omiin tarkoituksiin. Jopa oppositioälymystö haluaisi palata vanhaan rooliinsa ideologeina: eräs runoilijakaverini (opposition puolelta) tunnusti äskettäin minulle, että hän kaipaa aikaa, jolloin runoilijoita arvostettiin ja he osallistuivat poliittiseen päätöksentekoon.</p>\n<p>Poliittisen älymystön rooli on nyt vanhentunut, eikä meidän pitäisi kaivata niitä aikoja. Serbian älymystö rakastaa kansaansa hyvin paljon, mutta ei niitä, jotka sen muodostavat, koska he eivät tunne heitä eivätkä halua tuntea heitä. Eräs erittäin tunnettu kirjailija kertoi minulle suoraan, että hänen roolinsa on käyttää romaanejaan motivoidakseen ihmisiä menemään Kosovoon ja sotaan, samalla kun hän istuu työhuoneessaan ja kirjoittaa heille.</p>\n<p><strong>Peritty nationalism</strong></p>\n<p>Nuoret elävät kuplassa. Täysin irti ympäröivästä maailmasta, he harvoin kehittävät kriittistä tietoisuutta itsestään. He ovat passiivisia ja tuntevat itsensä hyväksymättömiksi. Humanististen tieteiden valmistuneet työskentelevät pääasiassa lännen yritysten palvelukeskuksissa, vastaten rikkaiden lännen ihmisten puheluihin, kun heillä on ongelmia verkkotilauksen tai juuri ostetun jääkaapin kanssa. He näyttävät olevan tyytyväisiä alhaisiin palkkoihin, sillä kyse on vain selviytymisestä. Viihdeteollisuus tarjoaa halpaa viihdettä, viikon mittaisista rannikkolomista huumeisiin, jotka saavat unohtamaan todellisuuden.</p>\n<p>Ensimmäinen sukupolvi, joka ei tuntenut ei Itävalta-Unkarin imperiumia eikä Jugoslaviaa, ja joka kasvoi Serbian tasavallassa, on jo päässyt yliopistoihin ympäri maata. Kuitenkin nuorisokriisin syyt on etsittävä muualta, ei Jugoslaviasta tai Wienistä. Mitä tämä pysähtyminen todella tarkoittaa maassa, jossa, vielä hyvin äskettäin, nuoret vastustivat suurelta osin Miloševićiä ja hänen diktatuuriaan? Suurin vastuu on täysin tuhoutuneessa koulutusjärjestelmässä. Eräs poliisi, joka haluaa pysyä nimettömänä, tunnusti minulle, että viimeisten 20 vuoden aikana poliisi on alkanut valvoa julkisissa yliopistoissa opiskelijoiden saamia diplomeja. Yli 40 prosenttia niistä on ostettu tai saatu lahjuksilla. \"Olemme niin epätoivoisia, ettemme tiedä, mitä tehdä. Koko maan poliisivoimat eivät riittäisi tuomaan järjestystä maan yliopistoihin ja erottamaan aitoja diplomeja väärennetyistä,\" sanoo poliisi.</p>\n<p>Peruskoulutus on jopa huonompaa kuin toisen asteen koulutus. Serbia on ollut PISA (OECD:n ohjelma 15-vuotiaiden lukutaidon arvioimiseksi) -rankingin pohjalla monia vuosia. Yli puolet Serbian kansalaisista on toiminnallisesti lukutaidottomia, eli he eivät osaa lukea ja ymmärtää kohtuullisen monimutkaista tekstiä, kuten sanomalehtijuttua. Oppositio ei tiedä, miten puhua tälle väestönosalle, joka on helppo saalis Vučićin ja hänen liittolaistensa nationalististen ja populististen lausuntojen varalle.</p>\n<p>Tällä tavalla valtava luokkajako toistuu. Hyvästä perheestä tulevat nuoret, jotka ovat myös väsyneitä ja motivoimattomia, lähtevät kodeistaan massoittain ja menevät muualle, pääasiassa länteen, missä he voivat jatkaa opintojaan, löytää työtä ja tyydyttävän sosiaalisen roolin. Loppujen lopuksi Itävalta on alle 500 kilometrin päässä Belgradista. Köyhimmät jäävät ja selviytyvät parhaansa mukaan hallitsevien luokkien tarjoamien arvojen ja mallien pohjalta. Nämä ovat jälleen 1990-luvun nationalistisia malleja. On totta, että siitä lähtien Serbian yhteiskunta on ollut jatkuvien kouristusten, väkivallan ja kielellisen suvaitsemattomuuden alaisena, jotka näyttävät olevan inspiroituneita enemmän kuin vain nuoremmasta sukupolvesta. Entisen diktaattorin Miloševićin nationalistista retoriikkaa kuullaan edelleen kaikilla julkisen keskustelun tasoilla.</p>\n<p>1990-luvulta periytyvät nationalistiset ideologiat täydentävät tyypillisiä neoliberalismille ominaisia arvoja, joita maa on omaksunut avosylin viimeisten Balkanin sotien jälkeen: kilpailu, halveksunta heikoimpia kohtaan ja rikastuminen hinnalla millä hyvänsä. Nämä kaksi mallia, vaikka ne näyttävät olevan toisiaan vastaan, ovat itse asiassa johdonmukaisia. Serbian nuoret elävät eräänlaisessa skitsofreenisessä kuplassa, jossa kansallisen ylivoiman puolustaminen ja ylistäminen yhdistyvät ja sulautuvat varallisuuden ja sosiaalisen menestyksen tavoitteluun. Maan ehdoton herra, Aleksandar Vučić, on onnistunut sovittamaan nämä ristiriidat, koska hän hallitsee täysin maan julkista elämää.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Tämä teksti perustuu puheeseen, joka pidettiin Nida Foorumissa, joka järjestettiin 6.-7. syyskuuta Nida, Liettuassa, Kurshin niemimaan historian museossa. Foorumin järjestää Thomas Mannin kulttuurikeskus.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> on serbialais-italialainen toimittaja, esseisti, kirjailija, raportteri ja akateeminen tutkija. Vuodesta 2007 hän on asunut Serbiassa ja työskennellyt apulaisprofessorina italian kielen ja kirjallisuuden alalla Novi Sadin filosofisessa tiedekunnassa. Hänellä on tohtorin tutkinto La Sapienza -yliopistosta Roomasta. Hänen journalistinen työnsä keskittyy maihin, joissa kulttuurit kohtaavat ja joskus kansat törmäävät toisiinsa.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T13:00:13.656",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>Serbia on tullut tunnetuksi geopoliittisesta asemastaan idän ja lännen välillä. Tästä huolimatta jyrkkiä jakautumia esiintyy myös kaikilla tasoilla maan yhteiskunnassa. Vaikka Belgrad on innokkaasti omaksunut neoliberaalin mallin, se edistää silti rooliaan perinteisten arvojen puolustajana. Tällaisen ristiriidan vaikutukset näkyvät koko Serbiassa.</I>\n<br><br>\nSerbia on ristiriitojen maa. Se on hyvin lähellä Euroopan unionia, itse asiassa lähes Euroopan keskellä, mutta samalla se on hyvin kaukana siitä. Serbian työperäiset maahanmuuttajat ovat aina valinneet Länsi-Euroopan maahanmuuton kohteeksi, mutta kansan sydän sykkii idässä, kulttuurisen ja tunneperäisen siteen kanssa Venäjään. Serbiassa EU:hun liittyminen on enemmän kansallisen ja sosiaalisen arvostuksen kysymys – liittyminen rikkaiden ja hyvin järjestäytyneiden maiden klubiin – kuin välttämättömyys. Pikemminkin monet EU:n asettamista säännöistä nähdään esteenä ja haittana EU:n ehdokkaille.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"fi",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T13:01:01.428",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Perché la Serbia è un paese di contraddizioni",
                key:"uid": string:"d54741ac-86ee-49a0-bff4-c2f683ebf5a7",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Va detto che Bruxelles, specialmente negli ultimi anni, non ha fatto molto per la sua popolarità in Serbia. L'UE non è solo il principale partner commerciale della Serbia, ma anche il suo maggiore donatore, con quattro miliardi di euro dati dal 2000, rispetto ai 31,4 milioni di euro della Cina al secondo posto. Per quanto riguarda la Russia, non ci sono dati reali sull'argomento, ma Mosca non è nemmeno tra i primi dieci maggiori donatori. Tuttavia, i serbi comuni credono che sia la Russia ad aiutare di più la Serbia, anche finanziariamente.</p>\n<p><strong>Il fenomeno Vučić </strong></p>\n<p>C'è un'altra contraddizione, puramente serba: la classe politica al potere, guidata dal presidente Aleksandar Vučić, promuove una politica interna profondamente neoliberale mentre riesce a presentarsi al pubblico come una classe politica molto responsabile, che si sforza di preservare la nazione serba e di prendersi cura del pubblico. In questo modo, Vučić è simile ad Alyaksandr Lukashenka della Bielorussia, ma uno che non difende i beni nazionali e invece vende tutto ciò che può. Ad esempio, è pronto a vendere l'intera Serbia centrale alla multinazionale Rio Tinto per l'estrazione di litio.</p>\n<p>Il partito di Vučić è al potere dal 2012, dodici lunghi anni in cui il presidente ha costruito un sistema politico straordinariamente forte e molto stabile. Vučić è diventato il padrone assoluto della Serbia in un momento in cui l'Occidente (soprattutto gli Stati Uniti e la Germania di Angela Merkel) si è deluso con l'incumbent Boris Tadić, colpevole di non aver risolto la questione del Kosovo e che non aveva il forte sostegno dell'elettorato. A quel tempo, l'unica vera alternativa era il Partito Radicale del criminale di guerra Vojislav Šešelj. Grazie al lavoro politico dei diplomatici occidentali, Tomislav Nikolić e Aleksandar Vučić lasciarono i Radicali e fondarono il Partito Progressista Serbo, SNS, sulla base del quale vinsero le elezioni presidenziali del 2012. Nikolić divenne presidente, ma dietro di lui Vučić governava, promettendo all'Occidente che avrebbe risolto la questione del Kosovo.</p>\n<p>Vučić divenne formalmente presidente nel 2017, ma de facto è stato l'uomo più potente della politica serba dal 2012. Sotto Slobodan Milošević, Vučić era ministro dell'informazione e uno degli architetti della propaganda etno-nazionalista di quegli anni. Seguì un periodo di equilibrio tra l'Occidente e le richieste di Russia e Cina, prima che si raggiungesse finalmente un accordo di riconciliazione sotto forma di accordo firmato a Bruxelles con i rappresentanti albanesi del Kosovo. Durante questi anni di governo, Vučić è diventato sempre più forte fino a diventare il padrone assoluto della Serbia. Questo è stato reso possibile dalla macchina del SNS, un partito con una forte struttura gerarchica con Vučić al vertice. Ogni incarico nella pubblica amministrazione è riservato a coloro che portano voti aggiuntivi al governo di coalizione (che include anche i socialisti di Ivica Dačić, il politico in carica più longevo nei paesi dell'ex Jugoslavia).</p>\n<p>Ogni istituzione statale, dagli ospedali alle università, è rigorosamente controllata dal partito e segue la logica ferrea dell'assolutismo. I capi delle aziende sono nominati dalla leadership del SNS e possono agire come sovrani assoluti nell'istituzione che controllano. In effetti, sono dei piccoli “Vučić”. I partiti di opposizione sono lasciati con le briciole, proprio come le facoltà umanistiche, ma nulla cambia fondamentalmente. Questi leader adottano anche la logica del potere assoluto e non sono diversi da Vučić e “la sua gente” (la facoltà in cui lavoro ha avuto lo stesso decano per 18 anni. Non ho visto questo da nessuna parte, né nei paesi dell'Asia centrale, né in Russia e né in Bielorussia).</p>\n<p>Intellettuali e professori universitari sono silenziosi e, seguendo una logica corporativa simile a quella promossa da Mussolini in Italia negli anni '30, partecipano al sistema di governo e ricevono denaro dallo stato attraverso progetti di ricerca e finanziamenti statali, purché non interferiscano con il governo. Nel frattempo, chi ostacola il governo deve andarsene, con la macchina burocratica che proietta la sua ombra sinistra su di loro. La maggior parte dei dissidenti – anche quelli che semplicemente rifiutano di partecipare a questo sistema di governo – emigra silenziosamente all'estero, verso l'Occidente.</p>\n<p><strong>Happy e Pink</strong></p>\n<p>Nel frattempo, la classe dirigente è stata enormemente arricchita dalla corruzione e dagli affari con partner occidentali ed orientali, come la concessione dell'aeroporto di Belgrado alla compagnia francese Vinci; la costruzione del quartiere d'élite Belgrado-sull'Acqua (<em>Beograd na vodi</em>) da parte di una compagnia degli Emirati Arabi Uniti; e il contratto per la ferrovia ad alta velocità Belgrado-Budapest con aziende cinesi e russe. Questi sono solo alcuni degli affari conclusi con uomini d'affari stranieri, seguiti da una serie di truffe. I contratti con le aziende straniere sono spesso segreti di stato, quindi non si sa quale sia realmente il debito estero della Serbia. Un esempio riguarda il gruppo dell'industria automobilistica Fiat, che ha ricevuto finanziamenti statali impressionanti per trasferire una delle sue fabbriche nella città serba di Kragujevac. Per questo motivo, l'Occidente (soprattutto l'UE) ha criticato Vučić e lo ha definito un autocrate, ma almeno per il momento non ha intenzione di ritirare il suo sostegno politico.</p>\n<p>Perché il presidente gode ancora della simpatia della maggior parte della popolazione serba? Il controllo istituzionale e il clientelismo sono fondamentali, ma ancora più importante è il ruolo dei media, in particolare i due canali TV privati \"Pink\" e \"Happy\", che garantiscono il sostegno elettorale al partito al governo e a Vučić. Il giornalista e analista politico Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">sottolinea</a> che in Serbia, il ruolo della RTS di stato non è mai stato cruciale nel raggiungere e riprodurre il consenso. Il modello della televisione privata come principale motore di propaganda è stato promosso fin dai tempi di Milošević, poiché evita le critiche da parte dell'opposizione e delle organizzazioni internazionali.</p>\n<p>La televisione di stato rimane relativamente libera e questo non ostacola la classe dirigente, poiché la popolazione segue principalmente altri broadcaster che attraggono le masse grazie all'uso diffuso di gadget come i reality show. I principali canali TV privati sono Pink, di proprietà del tycoon Željko Mitrović (che è un musicista, industriale, produttore di droni, inventore e anche tossicodipendente), e Happy, originariamente un canale TV per bambini, che si è illegittimamente trasformato in uno strumento di propaganda politica molto potente. Il direttore di Happy è il giornalista Milomir Marić, e il suo ospite e commentatore regolare è il criminale di guerra e deputato Vojislav Šešelj. Il team del governo utilizza Happy e Pink per diffondere i suoi monologhi, e dagli studi di Belgrado dei due broadcaster, Vučić attacca regolarmente i piccoli media di opposizione e scredita gli avversari politici. Happy e Pink sono le stazioni TV più seguite in città e villaggi, ma oltre a loro ci sono decine di broadcaster privati controllati dalla compagnia di telecomunicazioni di stato Telekom Srbija, che sta gradualmente espandendo il suo controllo sulle onde radio.</p>\n<p>Le differenze tra la Serbia urbana e quella rurale sono drammatiche, sia economicamente che culturalmente. Questi canali penetrano dove regnano la povertà e la mancanza di conoscenza. Circa il 6,9 per cento della popolazione serba vive in povertà assoluta, mentre il 29,8 per cento si trova in una situazione definita grave, al limite della povertà e a rischio di esclusione sociale (cioè queste persone riescono a malapena a sbarcare il lunario). Questi sono dati molto elevati, soprattutto considerando che lo stipendio medio (febbraio 2023) in Serbia è di soli circa 600 euro al mese e l'inflazione è del 16 per cento. La Serbia è uno dei paesi più poveri d'Europa e la sua popolazione spende quasi tutto ciò che guadagna per il cibo. Una vera classe media esiste solo a Novi Sad e Belgrado. L'opposizione ha due canali televisivi, N1 e Nova S, di proprietà della United Media con sede negli Stati Uniti, che trasmettono solo tramite la piattaforma internet SBB: questo significa che la maggior parte della popolazione non ha accesso a questi canali.</p>\n<p><strong>Fonti di cambiamento o di instabilità?</strong></p>\n<p>La Vojvodina è una regione multi-etnica della Serbia con ben 28 nazionalità, molte lingue e molte culture. La costituzione jugoslava del 1974 ha concesso alla provincia l'autonomia durante l'era precedente. Negli anni '90 Milošević ha abolito la sua autonomia, e solo nel 2001, quando è stata adottata la cosiddetta \"Legge Omnibus\", è stato ripristinato lo status unico dell'area. Tuttavia, questo esiste solo sulla carta. La Serbia è ancora un paese altamente centralizzato, con tutte le decisioni prese esclusivamente a Belgrado.</p>\n<p>La Vojvodina è considerata la regione più ricca della Serbia, anche se sta essenzialmente perdendo questo status. Gli ungheresi locali, specialmente i giovani ungheresi, si stanno trasferendo in Ungheria per studiare e lavorare. I romeni locali sono quasi scomparsi dal Banato (il nome romeno per la regione) e altre nazionalità vivono sulla propria terra, ma non giocano alcun ruolo a livello politico e istituzionale nella Repubblica di Serbia. Secondo lo storico Boris Mašić, è in corso il processo di “santificazione” [riferendosi a San Sava, il santo patrono della Chiesa ortodossa serba, il cui culto è una parte importante dell'idea di una Grande Serbia] e il processo di “serbianizzazione” nella Vojvodina. La capitale regionale, Novi Sad, sta vivendo un “urbicidio” senza precedenti. La costruzione avviene ovunque sia possibile, anche dove non dovrebbe, e le proteste ambientali vengono represse con violenza.</p>\n<p>Tuttavia, ci sono ancora alcune cose buone. Ad esempio, la Radio Televisione Vojvodina (RT Vojvodina) mantiene una struttura multilingue e molti altri broadcaster (ad es. la RTV Koper della Slovenia) visitano spesso la sede della RT Vojvodina per imparare come creare televisione multilingue.</p>\n<p>Riuscirà l'opposizione a costruire sul successo delle manifestazioni durate un mese e a creare un'alternativa politica a Vučić? È improbabile che ciò accada. In effetti, manca di personalità con alti valori etici che possano unire i partiti contrari a Vučić. Questi gruppi sono profondamente divisi tra loro. A destra ci sono Boško Obradović e i suoi movimenti <em>Dveri</em> (Porte) e <em>Zavetnici</em> (Confessori), che sostengono una politica nazionalista degna del Partito Fascista Italiano dei primi anni '30. A sinistra ci sono movimenti ecologici e organizzazioni civili che non trovano un linguaggio comune e non sono unite da una piattaforma politica.</p>\n<p>L'opposizione spera che l'Occidente trovi un'alternativa a Vučić, e questo potrebbe accadere in futuro, ma c'è il pericolo che il nuovo presidente, chiunque egli o ella sia, rappresenti gli interessi degli stranieri nel paese piuttosto che del popolo serbo. Lo stato, quindi, è Vučić stesso, l'unico politico con esperienza concreta di governo. Questo è stato dimostrato dalla recente visita del cancelliere tedesco Olaf Scholz a Belgrado alla fine di giugno 2024. Scholz è arrivato inaspettatamente in Serbia per persuadere Vučić ad aprire miniere di litio nel mezzo della Serbia, in un'area che (era) una riserva naturale. Tre anni fa, i serbi protestavano già contro l'apertura di queste miniere da parte della multinazionale Rio Tinto. Sebbene il presidente abbia promesso che le miniere non sarebbero state aperte, la pressione dell'Occidente ha costretto Vučić a cambiare idea. La popolazione protesta di nuovo, e l'opposizione pro-europea si sente derisa e privata del sostegno di Bruxelles nella sua lotta contro l'autocrazia di Vučić. Allo stesso tempo, la popolazione sta gradualmente perdendo fiducia nel progetto di integrazione europea.</p>\n<p>Nel frattempo, il Cremlino continua a sfruttare la situazione per creare instabilità nei Balcani. L'ambasciatore russo a Belgrado, Alexander Bochan-Harchenko, rilascia regolarmente dichiarazioni alla stampa serba pro-governativa e accusa l'Occidente di organizzare scontri e manifestazioni in Kosovo e Metohija allo stesso tempo, per provocare una vera \"Primavera serba\".</p>\n<p>Questo è un chiaro segnale per Vučić: la Russia è dalla tua parte e se sei dalla nostra parte, ti difenderemo. Per bilanciare ulteriormente tra Est e Ovest, Vučić sta tornando alle vecchie e efficaci politiche di nazionalismo e Kosovo. Ogni volta che ci sono problemi istituzionali, il presidente serbo provoca una serie di proteste a Kosovska Mitrovica. Poi vengono creati nuovi problemi e nuove tensioni vengono artificialmente diffuse. Tuttavia, giocare con il fuoco comporta sempre dei rischi: non si può escludere un ritorno all'estremismo nazionalista nella regione. La violenza potrebbe scoppiare in Kosovo e Metohija, poi traboccare nei confini della Serbia e persino causare un'esplosione in Bosnia ed Erzegovina, un paese etnicamente diviso e istituzionalmente disfunzionale.</p>\n<p>Finora, Vučić è riuscito a posizionarsi come garante dell'Accordo di Dayton e dell'integrità della Federazione di Bosnia ed Erzegovina, ma non c'è nulla che dica che un giorno non sarà più in grado di controllare la situazione e di placare la violenza. Il Cremlino sta solo aspettando un'opportunità del genere per infiltrarsi finalmente nei Balcani e causare caos in Europa.</p>\n<p><strong>Ostacoli al cambiamento</strong></p>\n<p>Per comprendere meglio questo paese complesso e molto interessante, dobbiamo concentrarci sulle persone e sulle loro vite quotidiane. Come già accennato, c'è un enorme divario tra i serbi che vivono nelle città e i serbi che vivono in piccoli paesi e aree rurali. Nelle città, la società serba è piuttosto schizofrenica: cerca un modello di vita occidentale, neoliberale, incentrato sulla ricerca della ricchezza personale, mentre allo stesso tempo desidera mantenere i valori nazionalisti tradizionali del XIX secolo. In questo senso, la società serba è identica in ogni aspetto alla società russa: egoista e avida di ricchezza, ma pronta a mandare giovani (poveri) a combattere per difendere i valori nazionali e punire i nemici. Nel frattempo, la povertà e l'ignoranza totale regnano nella campagna serba.</p>\n<p>Per darvi un'idea della situazione, ecco alcuni dati: in un paese di poco meno di cinque milioni di abitanti, ci sono circa 700.000 persone <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">senza denti</a>. Per necessità, non per opportunismo, queste persone comprendono la politica come un contratto con le classi attualmente dominanti: ti do un voto, tu mi dai un lavoro; puoi rubare e arricchirti, ma puoi fornirmi il mio pane quotidiano, caffè e sigarette. I partiti politici di opposizione non possono e non sanno come parlare a queste persone: le deridono, ma non capiscono che hanno a che fare con persone che riescono a malapena a sbarcare il lunario. Queste persone chiedono risposte concrete, non promesse di riforme istituzionali, di adesione all'UE e così via.</p>\n<p>Le parole sulla democrazia non sono sufficienti per nessuno. Vučić, nel frattempo, si rivolge spesso al popolo, va nei villaggi (come Lukashenka in Bielorussia) e promette di risolvere i loro problemi quotidiani (e spesso lo fa). Non spieghi a persone che riescono a malapena a tirare avanti che i problemi fognari o stradali sono da risolvere da parte delle autorità competenti. Ciò che importa loro è che i problemi vengano risolti il prima possibile. Ecco perché votano per Vučić, perché c'è sempre la speranza che lui appaia di persona nei loro villaggi e li aiuti a risolvere problemi specifici.</p>\n<p>Gli intellettuali, specialmente gli scrittori, sono un altro grande ostacolo al cambiamento in Serbia. La maggior parte di loro vive ancora nel XIX secolo e cerca un ruolo significativo nella società. Vorrebbero svolgere un ruolo attivo nella sfera politica e vorrebbero ancora essere quelli che creano ideologie per le persone. Un buon esempio è Dobrica Ćosić, che è stato scrittore e primo ministro sotto Milošević. È chiaro che non ha raggiunto nulla di concreto, ma è stato semplicemente utilizzato da Milošević per i suoi scopi. Anche gli intellettuali di opposizione vorrebbero tornare al loro vecchio ruolo di ideologi: un amico poeta (dell'opposizione) mi ha recentemente confessato di essere nostalgico per il tempo in cui i poeti erano apprezzati e partecipavano al processo decisionale politico.</p>\n<p>Il ruolo dell'intellettuale politico è ora obsoleto, e non dovremmo essere nostalgici per quei tempi. Gli intellettuali serbi amano molto la loro nazione, ma non le persone che la compongono, perché non le conoscono e non vogliono conoscerle. Un scrittore molto famoso mi ha detto francamente che il suo ruolo è usare i suoi romanzi per motivare le persone ad andare in Kosovo e a andare in guerra, mentre lui siede nel suo studio e scrive per loro.</p>\n<p><strong>Nazionalismo ereditato</strong></p>\n<p>I giovani vivono in una bolla. Completamente scollegati dal mondo che li circonda, sviluppano raramente una consapevolezza critica di se stessi. Sono passivi e si sentono non accettati. I laureati in scienze umane lavorano principalmente nei centri di servizio delle aziende occidentali, rispondendo alle chiamate di ricchi occidentali quando hanno problemi con un ordine online o un frigorifero che hanno appena comprato. Sembrano soddisfatti di salari bassi, poiché si tratta tutto di sopravvivenza. L'industria dell'intrattenimento offre intrattenimento a buon mercato, da una settimana di vacanza al mare a droghe che ti fanno dimenticare la realtà.</p>\n<p>La prima generazione che non ha conosciuto né l'Impero Austro-Ungarico né la Jugoslavia, e che è cresciuta nella Repubblica di Serbia, è già entrata nelle università di tutto il paese. Tuttavia, le cause della crisi giovanile devono essere cercate altrove, non in Jugoslavia o a Vienna. Cosa significa davvero questa stagnazione in un paese dove, fino a poco tempo fa, i giovani si opponevano in gran parte a Milošević e alla sua dittatura? La maggiore responsabilità ricade sul sistema scolastico, che è completamente devastato. Un poliziotto, che desidera rimanere anonimo, mi ha confessato che negli ultimi 20 anni la polizia ha iniziato a monitorare i diplomi ottenuti dagli studenti nelle università pubbliche. Più del 40 per cento di essi sono comprati o ottenuti con tangenti. “Siamo così disperati che non sappiamo cosa fare. L'intera forza di polizia del paese non sarebbe sufficiente a mettere ordine nelle università del paese e a distinguere i diplomi genuini da quelli falsi,\" dice il funzionario di polizia.</p>\n<p>L'istruzione primaria è ancora peggiore di quella secondaria. La Serbia è stata per molti anni in fondo alle classifiche PISA (il programma dell'OCSE per valutare il livello di alfabetizzazione dei quindicenni). Più della metà dei cittadini serbi è funzionalmente analfabeta, cioè non può leggere e comprendere un testo di complessità moderata, come un articolo di giornale. L'opposizione non sa come parlare a questa parte della popolazione, che è facile preda delle dichiarazioni nazionaliste e populiste di Vučić e dei suoi alleati.</p>\n<p>In questo modo, si riproduce un enorme divario di classe. I giovani di buone famiglie, che sono anche stanchi e demotivati, stanno lasciando le loro case in massa e andando altrove, principalmente verso l'Occidente, dove possono continuare la loro istruzione, trovare lavoro e un ruolo sociale soddisfacente. Dopotutto, l'Austria è a meno di 500 chilometri da Belgrado. I più poveri restano e sopravvivono come possono sulla base dei valori e dei modelli forniti dalle classi dominanti. Questi sono, di nuovo, i modelli nazionalisti degli anni '90. È vero che, da allora, la società serba è stata soggetta a continue convulsioni, violenza e intolleranza verbale, che sembrano essere ispirate da più della sola generazione più giovane. La retorica nazionalista dell'ex dittatore Milošević è ancora udibile a tutti i livelli del discorso pubblico.</p>\n<p>Le ideologie nazionaliste ereditate dagli anni '90 sono completate dai valori tipici del neoliberismo, che il paese ha abbracciato a braccia aperte dalla fine delle ultime guerre balcaniche: competizione, disprezzo per i più deboli e arricchimento a qualsiasi costo. Questi due modelli, sebbene apparentemente opposti l'uno all'altro, sono in realtà coerenti. I giovani serbi vivono in una sorta di bolla schizofrenica in cui la difesa e la glorificazione della superiorità nazionale si incontrano e si fondono con la ricerca di ricchezza e successo a livello sociale. Il padrone assoluto del paese, Aleksandar Vučić, è riuscito a riconciliare queste contraddizioni, perché ha il completo controllo della vita pubblica del paese.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Questo testo si basa su un intervento tenuto al Forum di Nida che si è svolto il 6-7 settembre a Nida, in Lituania, presso il Museo della Storia della Penisola Curoniana. Il forum è organizzato dal Centro Culturale Thomas Mann.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> è un giornalista serbo-italiano, saggista, scrittore, reporter e ricercatore accademico. Dal 2007 vive in Serbia e lavora come professore associato di lingua e letteratura italiana presso la Facoltà di Filosofia dell'Università di Novi Sad. Ha conseguito un dottorato presso l'Università La Sapienza di Roma. Il suo lavoro giornalistico si concentra sui paesi in cui le culture si incontrano e talvolta le nazioni si scontrano.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:37:39.704",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>La Serbia è diventata ben nota per la sua posizione geopolitica tra Est e Ovest. Nonostante ciò, esistono anche forti divisioni a tutti i livelli della società del paese. Mentre Belgrado ha abbracciato con entusiasmo un modello neoliberale, promuove ancora il suo ruolo di difensore dei valori tradizionali. Gli effetti di tali contraddizioni possono essere visti in tutta la Serbia.</I>\n<br><br>\nLa Serbia è un paese di contraddizioni. È molto vicina all'Unione Europea, infatti quasi al centro dell'Europa, ma allo stesso tempo è molto lontana da essa. I migranti lavoratori serbi hanno sempre scelto l'Europa occidentale come meta per l'emigrazione, ma il cuore della nazione batte a Est, con un legame culturale e sentimentale con la Russia. In Serbia, entrare nell'UE è più una questione di prestigio nazionale e sociale – unirsi a un club di paesi ricchi e ben ordinati – che una necessità. Al contrario, molte delle regole stabilite dall'UE sono viste come un ostacolo e un impedimento per i candidati all'UE.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"it",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:37:39.705",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Pourquoi la Serbie est un pays de contradictions",
                key:"uid": string:"e649eece-1486-4934-9d3e-c6a8b8a3cf50",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": string:"<p>Il faut dire que Bruxelles, surtout ces dernières années, n'a pas beaucoup fait pour sa popularité en Serbie. L'UE n'est pas seulement le premier partenaire commercial de la Serbie, mais aussi son plus grand donateur, avec quatre milliards d'euros donnés depuis 2000, contre 31,4 millions d'euros de la Chine en deuxième position. En ce qui concerne la Russie, il n'y a pas de données réelles sur le sujet, mais Moscou n'est même pas dans le top dix des plus grands donateurs. Néanmoins, les Serbes ordinaires croient que c'est la Russie qui aide le plus la Serbie, y compris financièrement.</p>\n<p><strong>Le phénomène Vučić </strong></p>\n<p>Il existe une autre contradiction, purement serbe : la classe politique au pouvoir, dirigée par le président Aleksandar Vučić, promeut une politique intérieure profondément néolibérale tout en parvenant à se présenter au public comme une classe politique très responsable, s'efforçant de préserver la nation serbe et de prendre soin du public. De cette manière, Vučić est similaire à Alyaksandr Loukachenka de Biélorussie, mais un Loukachenka qui ne défend pas les actifs nationaux et vend plutôt tout ce qu'il peut. Par exemple, il est prêt à vendre toute la Serbie centrale à la multinationale Rio Tinto pour l'extraction de lithium.</p>\n<p>Le parti de Vučić est au pouvoir depuis 2012, douze longues années durant lesquelles le président a construit un système politique extraordinairement fort et très stable. Vučić est devenu le maître absolu de la Serbie à un moment où l'Occident (avant tout les États-Unis et l'Allemagne d'Angela Merkel) était déçu par le président sortant Boris Tadić, qui était coupable de ne pas avoir résolu la question du Kosovo et qui n'avait pas le fort soutien de l'électorat. À ce moment-là, la seule véritable alternative était le Parti radical du criminel de guerre Vojislav Šešelj. Grâce au travail politique des diplomates occidentaux, Tomislav Nikolić et Aleksandar Vučić ont quitté les Radicaux et fondé le Parti progressiste serbe, SNS, sur la base duquel ils ont remporté les élections présidentielles de 2012. Nikolić est devenu président, mais derrière lui, Vučić régnait, promettant à l'Occident qu'il résoudrait la question du Kosovo.</p>\n<p>Vučić est devenu président formellement en 2017, mais de facto, il est l'homme le plus puissant de la politique serbe depuis 2012. Sous Slobodan Milošević, Vučić était ministre de l'information et l'un des architectes de la propagande ethno-nationaliste de ces années-là. Des années de balancement entre l'Occident et les exigences de la Russie et de la Chine ont suivi, avant qu'un accord de réconciliation ne soit enfin atteint sous la forme de l'accord signé à Bruxelles avec les représentants albanais du Kosovo. Au cours de ces années de règne, Vučić est devenu de plus en plus fort jusqu'à devenir le maître absolu de la Serbie. Cela a été rendu possible par la machine du SNS, un parti avec une forte structure hiérarchique avec Vučić au sommet. Chaque poste dans la fonction publique est réservé à ceux qui apportent des voix supplémentaires au gouvernement de coalition (qui comprend également les socialistes d'Ivica Dačić, le politicien en fonction le plus ancien dans les pays de l'ancienne Yougoslavie).</p>\n<p>Chaque institution d'État, des hôpitaux aux universités, est strictement contrôlée par le parti et suit la logique de fer de l'absolutisme. Les chefs d'entreprises sont nommés par la direction du SNS et peuvent agir comme des souverains absolus dans l'institution qu'ils contrôlent. En fait, ils sont de petits \"Vučić\" eux-mêmes. Les partis d'opposition se voient laissés avec des miettes, tout comme les facultés de sciences humaines, mais rien ne change fondamentalement. Ces dirigeants adoptent également la logique du pouvoir absolu et ne sont pas différents de Vučić et de \"ses gens\" (la faculté où je travaille a eu le même doyen pendant 18 ans. Je n'ai vu cela nulle part, ni dans les pays d'Asie centrale, ni en Russie, ni en Biélorussie).</p>\n<p>Les intellectuels et les professeurs d'université sont silencieux et, suivant une logique corporatiste similaire à celle promue par Mussolini en Italie dans les années 1930, ils participent au système de gouvernement et reçoivent de l'argent de l'État par le biais de projets de recherche et de financements d'État, tant qu'ils n'interfèrent pas avec le gouvernement. Pendant ce temps, quiconque entrave le gouvernement doit partir, la machine bureaucratique projetant son ombre sinistre sur eux. La plupart des dissidents – même ceux qui refusent simplement de participer à ce système de gouvernement – émigrent discrètement à l'étranger, vers l'Occident.</p>\n<p><strong>Happy et Pink</strong></p>\n<p>Entre-temps, la classe dirigeante s'est énormément enrichie grâce à la corruption et aux affaires avec des partenaires occidentaux et orientaux, comme la concession de l'aéroport de Belgrade à la société française Vinci ; la construction du quartier élite Belgrade-on-the-Water (<em>Beograd na vodi</em>) par une entreprise des Émirats Arabes Unis ; et le contrat de train à grande vitesse Belgrade-Budapest avec des entreprises chinoises et russes. Ce ne sont là que quelques-unes des affaires conclues avec des hommes d'affaires étrangers, qui ont été suivies d'une série d'escroqueries. Les contrats avec des entreprises étrangères sont souvent des secrets d'État, il n'est donc pas connu quel est réellement la dette extérieure de la Serbie. Un exemple concerne le groupe industriel automobile Fiat, qui a reçu un financement d'État impressionnant pour relocaliser l'une de ses usines dans la ville serbe de Kragujevac. Pour cette raison, l'Occident (en particulier l'UE) a critiqué Vučić et l'a qualifié d'autocrate, mais pour le moment, il n'a pas l'intention de retirer son soutien politique.</p>\n<p>Pourquoi le président bénéficie-t-il encore de la sympathie de la majorité de la population serbe ? Le contrôle institutionnel et le clientélisme sont clés, mais encore plus important est le rôle des médias, en particulier les deux chaînes de télévision privées \"Pink\" et \"Happy\", qui assurent le soutien des électeurs au parti au pouvoir et à Vučić. Le journaliste et analyste politique Boris Varga <a href=\"https://issuu.com/zavodzakulturuvojvodine/docs/interkulturalnost_11\">souligne</a> qu'en Serbie, le rôle de la RTS, propriété de l'État, n'a jamais été crucial dans l'atteinte et la reproduction du consensus. Le modèle de télévision privée comme principal moteur de la propagande a été promu dès l'époque de Milošević, car il évite les critiques de l'opposition et des organisations internationales.</p>\n<p>La télévision d'État reste relativement libre et cela ne gêne pas la classe dirigeante, car la population suit principalement d'autres diffuseurs qui attirent les masses grâce à l'utilisation répandue de gadgets tels que les émissions de télé-réalité. Les principales chaînes de télévision privées sont Pink, détenue par le magnat Željko Mitrović (qui est musicien, industriel, fabricant de drones, inventeur et accro à la cocaïne pour couronner le tout), et Happy, à l'origine une chaîne de télévision pour enfants, qui s'est illégalement transformée en un outil de propagande politique très puissant. Le directeur de Happy est le journaliste Milomir Marić, et son invité et commentateur régulier est le criminel de guerre et député Vojislav Šešelj. L'équipe gouvernementale utilise Happy et Pink pour diffuser ses monologues, et depuis les studios de Belgrade des deux diffuseurs, Vučić attaque régulièrement les petits médias d'opposition et discrédite ses adversaires politiques. Happy et Pink sont les stations de télévision les plus regardées dans les villes et les villages, mais en plus d'elles, il y a des dizaines de diffuseurs privés contrôlés par la société de télécommunications d'État Telekom Srbija, qui étend progressivement son contrôle sur les ondes.</p>\n<p>Les différences entre la Serbie urbaine et rurale sont dramatiques, tant sur le plan économique que culturel. Ces chaînes pénètrent là où la pauvreté et le manque de connaissances prévalent. Environ 6,9 % de la population serbe vit dans la pauvreté absolue, tandis que 29,8 % se trouvent dans une situation définie comme sévère, à la limite de la pauvreté et à risque d'exclusion sociale (c'est-à-dire que ces personnes peinent à joindre les deux bouts). Ce sont des chiffres très élevés, surtout si l'on considère que le salaire moyen (février 2023) en Serbie n'est que d'environ 600 euros par mois et que l'inflation est de 16 %. La Serbie est l'un des pays les plus pauvres d'Europe et sa population dépense presque tout ce qu'elle gagne pour se nourrir. Une véritable classe moyenne n'existe que dans les villes de Novi Sad et Belgrade. L'opposition dispose de deux chaînes de télévision, N1 et Nova S, détenues par United Media, basée aux États-Unis, qui ne diffusent que via la plateforme internet SBB : cela signifie que la majorité de la population n'a pas accès à ces chaînes.</p>\n<p><strong>Sources de changement ou d'instabilité ?</strong></p>\n<p>La Voïvodine est une région multiethnique de Serbie avec pas moins de 28 nationalités, de nombreuses langues et de nombreuses cultures. La constitution yougoslave de 1974 a accordé à la province une autonomie durant l'ère précédente. Dans les années 1990, Milošević a aboli son autonomie, et ce n'est qu'en 2001, lorsque la soi-disant \"Loi Omnibus\" a été adoptée, que le statut unique de la région a été restauré. Cependant, cela n'existe que sur le papier. La Serbie est toujours un pays hautement centralisé, où toutes les décisions sont prises exclusivement à Belgrade.</p>\n<p>La Voïvodine est considérée comme la région la plus riche de Serbie, bien qu'elle perde essentiellement ce statut. Les Hongrois locaux, en particulier les jeunes Hongrois, se relocalisent en Hongrie pour étudier et travailler. Les Roumains locaux ont presque disparu du Banat (le nom roumain de la région) et d'autres nationalités vivent sur leur propre terre, mais ne jouent aucun rôle au niveau politique et institutionnel dans la République de Serbie. Selon l'historien Boris Mašić, le processus de \"Saintsavisisation\" [se référant à Saint Sava, le saint patron de l'Église orthodoxe serbe, dont le culte est une partie importante de l'idée d'une Grande Serbie] et le processus de \"Serbianisation\" sont désormais en cours en Voïvodine. La capitale régionale, Novi Sad, connaît un \"urbicide\" sans précédent. La construction a lieu partout où cela est possible, même là où cela ne devrait pas être, et les manifestations environnementales sont réprimées par la violence.</p>\n<p>Cependant, il y a encore quelques bonnes choses. Par exemple, la Radio-télévision Voïvodine (RT Voïvodine) maintient une structure multilingue et de nombreux autres diffuseurs (par exemple, la RTV Koper régionale de Slovénie) visitent souvent le siège de RT Voïvodine pour apprendre comment créer une télévision multilingue.</p>\n<p>Est-ce que l'opposition sera capable de s'appuyer sur le succès des manifestations d'un mois et de créer une alternative politique à Vučić ? Il est peu probable que cela se produise. En fait, il y a un manque de personnalités ayant de fortes valeurs éthiques qui pourraient unir les partis opposés à Vučić. Ces groupes sont profondément divisés entre eux. À droite se trouvent Boško Obradović et ses mouvements <em>Dveri</em> (Portes) et <em>Zavetniki</em> (Confesseurs), qui plaident pour une politique nationaliste digne du Parti fasciste italien du début des années 1930. À gauche se trouvent des mouvements écologiques et des organisations civiles qui ne trouvent pas de langage commun et ne sont pas unies par une plateforme politique.</p>\n<p>L'opposition espère que l'Occident trouvera une alternative à Vučić, et cela pourrait se produire à l'avenir, mais il y a un danger que le nouveau président, quel qu'il soit, représente les intérêts des étrangers dans le pays plutôt que ceux du peuple serbe. L'État, alors, est Vučić lui-même, le seul politicien ayant une expérience concrète de la gouvernance. Cela a été démontré par la récente visite du chancelier allemand Olaf Scholz à Belgrade à la fin de juin 2024. Scholz est arrivé de manière inattendue en Serbie pour persuader Vučić d'ouvrir des mines de lithium au milieu de la Serbie, dans une zone qui (était) une réserve naturelle. Il y a trois ans, les Serbes protestaient déjà contre l'ouverture de ces mines par la multinationale Rio Tinto. Bien que le président ait promis que les mines ne seraient pas ouvertes, la pression de l'Occident a contraint Vučić à changer d'avis. La population proteste à nouveau, et l'opposition pro-européenne se sent ridiculisée et privée du soutien de Bruxelles dans sa lutte contre l'autocratie de Vučić. En même temps, la population perd progressivement confiance dans le projet d'intégration européenne.</p>\n<p>Entre-temps, le Kremlin continue d'exploiter la situation pour créer de l'instabilité dans les Balkans. L'ambassadeur russe à Belgrade, Alexander Bochan-Harchenko, fait régulièrement des déclarations à la presse pro-gouvernementale serbe et accuse l'Occident d'organiser des affrontements et des manifestations au Kosovo et en Métochie en même temps, afin de provoquer un véritable \"Printemps serbe\".</p>\n<p>Ceci est un signal clair pour Vučić : la Russie est de votre côté et si vous êtes de notre côté aussi, nous vous défendrons. Afin de continuer à équilibrer entre l'Est et l'Ouest, Vučić revient aux anciennes et efficaces politiques de nationalisme et de Kosovo. Chaque fois qu'il y a des problèmes institutionnels, le président serbe provoque une série de manifestations à Kosovska Mitrovica. Ensuite, de nouveaux problèmes sont créés et de nouvelles tensions sont artificiellement atténuées. Cependant, jouer avec le feu comporte toujours des risques : un regain d'extrémisme nationaliste dans la région ne peut être exclu. La violence pourrait éclater au Kosovo et en Métochie, puis déborder sur les frontières de la Serbie et même provoquer une explosion en Bosnie-Herzégovine, un pays ethniquement divisé et institutionnellement dysfonctionnel.</p>\n<p>Jusqu'à présent, Vučić a réussi à se positionner comme le garant de l'Accord de Dayton et de l'intégrité de la Fédération de Bosnie-Herzégovine, mais rien ne dit qu'un jour il ne sera plus capable de prendre le contrôle de la situation et de réprimer la violence. Le Kremlin attend juste une telle opportunité pour enfin infiltrer les Balkans et semer le chaos en Europe.</p>\n<p><strong>Obstacles au changement</strong></p>\n<p>Pour mieux comprendre ce pays complexe et très intéressant, nous devons nous concentrer sur les gens et leur vie quotidienne. Comme mentionné précédemment, il existe un énorme fossé entre les Serbes vivant dans les villes et ceux vivant dans les petites villes et les zones rurales. Dans les villes, la société serbe est plutôt schizophrène : elle recherche un modèle de vie occidental, néolibéral, axé sur la recherche de la richesse personnelle, tout en souhaitant en même temps maintenir les valeurs nationalistes traditionnelles du 19ème siècle. À cet égard, la société serbe est identique à tous égards à la société russe : égoïste et avide de richesse, mais prête à envoyer de jeunes (pauvres) gens à la guerre pour défendre des valeurs nationales et punir des ennemis. Pendant ce temps, la pauvreté et l'ignorance totale règnent dans la campagne serbe.</p>\n<p>Pour vous donner une idée de la situation, voici quelques chiffres : dans un pays de juste moins de cinq millions d'habitants, il y a environ 700 000 personnes <a href=\"https://www.blic.rs/vesti/drustvo/u-srbiji-700000-ljudi-nema-nijedan-zub-da-li-ce-stomatoloske-usluge-biti-besplatne/3pm2t76\">sans dents</a>. Par nécessité, et non par opportunisme, ces personnes comprennent la politique comme un contrat avec les classes actuellement dominantes : je vous donne un vote, vous me donnez un emploi ; vous pouvez voler et vous enrichir, mais vous pouvez me fournir mon pain quotidien, mon café et mes cigarettes. Les partis politiques d'opposition ne peuvent pas et ne savent pas comment parler à ces personnes : ils se moquent d'eux, mais ils ne comprennent pas qu'ils ont affaire à des gens qui peinent à joindre les deux bouts. Ces personnes exigent des réponses concrètes, pas des promesses de réformes institutionnelles, d'adhésion à l'UE, etc.</p>\n<p>Les mots sur la démocratie ne suffisent à personne. Pendant ce temps, Vučić s'adresse souvent au peuple, va dans les villages (comme Loukachenka en Biélorussie) et promet de résoudre leurs problèmes quotidiens (et le fait souvent). Vous n'expliquez pas aux gens qui peinent à s'en sortir que les problèmes d'égouts ou de routes sont à résoudre par les autorités compétentes. Ce qui leur importe, c'est que les problèmes soient résolus le plus rapidement possible. C'est pourquoi ils votent pour Vučić, car il y a toujours l'espoir qu'il se présente en personne dans leurs villages et les aide à résoudre des problèmes spécifiques.</p>\n<p>Les intellectuels, en particulier les écrivains, sont un autre obstacle majeur au changement en Serbie. La plupart d'entre eux vivent encore au 19ème siècle et cherchent un rôle significatif dans la société. Ils aimeraient jouer un rôle actif dans la sphère politique et aimeraient encore être ceux qui créent des idéologies pour les gens. Un bon exemple est Dobrica Ćosić, qui était écrivain et Premier ministre sous Milošević. Il est clair qu'il n'a rien réalisé de concret mais a simplement été utilisé par Milošević à ses propres fins. Même les intellectuels d'opposition aimeraient revenir à leur ancien rôle d'idéologues : un ami poète à moi (de l'opposition) m'a récemment avoué qu'il était nostalgique de l'époque où les poètes étaient valorisés et participaient à la prise de décisions politiques.</p>\n<p>Le rôle de l'intellectuel politique est désormais obsolète, et nous ne devrions pas être nostalgiques de ces temps. Les intellectuels serbes aiment beaucoup leur nation, mais pas les gens qui la composent, car ils ne les connaissent pas et ne veulent pas les connaître. Un écrivain très célèbre m'a dit franchement que son rôle est d'utiliser ses romans pour motiver les gens à aller au Kosovo et à partir en guerre, tandis qu'il reste assis dans son bureau et écrit pour eux.</p>\n<p><strong>Nationalisme hérité</strong></p>\n<p>Les jeunes vivent dans une bulle. Complètement déconnectés du monde qui les entoure, ils développent rarement une conscience critique d'eux-mêmes. Ils sont passifs et se sentent non acceptés. Les diplômés en sciences humaines travaillent principalement dans les centres de services des entreprises occidentales, répondant aux appels de riches occidentaux lorsqu'ils ont des problèmes avec une commande en ligne ou un réfrigérateur qu'ils viennent d'acheter. Ils semblent être satisfaits de bas salaires, car il s'agit de survie. L'industrie du divertissement fournit des divertissements bon marché, d'un séjour à la mer d'une semaine à des drogues qui vous font oublier la réalité.</p>\n<p>La première génération qui n'a connu ni l'Empire austro-hongrois ni la Yougoslavie, et qui a grandi dans la République de Serbie, est déjà entrée dans les universités à travers le pays. Cependant, les causes de la crise de la jeunesse doivent être recherchées ailleurs, pas dans la Yougoslavie ou à Vienne. Que signifie vraiment cette stagnation dans un pays où, jusqu'à très récemment, les jeunes s'opposaient largement à Milošević et à sa dictature ? La plus grande responsabilité incombe au système scolaire qui est complètement dévasté. Un policier, qui souhaite rester anonyme, m'a avoué qu'au cours des 20 dernières années, la police a commencé à surveiller les diplômes obtenus par les étudiants dans les universités publiques. Plus de 40 % d'entre eux sont achetés ou obtenus par des pots-de-vin. \"Nous sommes si désespérés que nous ne savons pas quoi faire. L'ensemble de la force policière du pays ne suffirait pas à mettre de l'ordre dans les universités du pays et à distinguer les vrais diplômes des faux,\" dit le fonctionnaire de police.</p>\n<p>L'éducation primaire est encore pire que l'éducation secondaire. La Serbie est en bas des classements PISA (le programme de l'OCDE pour évaluer le niveau de littératie des 15 ans) depuis de nombreuses années. Plus de la moitié des citoyens serbes sont fonctionnellement analphabètes, c'est-à-dire qu'ils ne peuvent pas lire et comprendre un texte de complexité modérée, comme un article de journal. L'opposition ne sait pas comment parler à cette partie de la population, qui est une proie facile pour les déclarations nationalistes et populistes de Vučić et de ses alliés.</p>\n<p>De cette manière, un énorme fossé de classe se reproduit. Les jeunes issus de bonnes familles, qui sont également fatigués et démotivés, quittent massivement leur foyer et vont ailleurs, principalement vers l'Occident, où ils peuvent poursuivre leurs études, trouver du travail et un rôle social satisfaisant. Après tout, l'Autriche est à moins de 500 kilomètres de Belgrade. Les plus pauvres restent et survivent tant bien que mal sur la base des valeurs et des modèles fournis par les classes dominantes. Ce sont, encore une fois, les modèles nationalistes des années 1990. Il est vrai que, depuis lors, la société serbe a été soumise à des convulsions constantes, à la violence et à l'intolérance verbale, qui semblent être inspirées par plus que la seule génération plus jeune. La rhétorique nationaliste de l'ancien dictateur Milošević se fait encore entendre à tous les niveaux du discours public.</p>\n<p>Les idéologies nationalistes héritées des années 1990 sont complétées par les valeurs typiques du néolibéralisme, que le pays a accueillies à bras ouverts depuis la fin des dernières guerres balkaniques : la concurrence, le mépris pour les plus faibles et l'enrichissement à tout prix. Ces deux modèles, bien que semblant opposés l'un à l'autre, sont en fait cohérents. La jeunesse serbe vit dans une sorte de bulle schizophrène où la défense et la glorification de la supériorité nationale rencontrent et se fondent avec la quête de richesse et de succès au niveau social. Le maître absolu du pays, Aleksandar Vučić, a réussi à réconcilier ces contradictions, car il contrôle complètement la vie publique du pays.</p>\n<p> </p>\n<p><em>Ce texte est basé sur une conférence donnée au Forum de Nida qui a eu lieu les 6 et 7 septembre à Nida, en Lituanie, au Musée d'Histoire de la Péninsule de Courlande. Le forum est organisé par le Centre culturel Thomas Mann.</em></p>\n<p>\n<strong>Christian Eccher</strong> est un journaliste serbo-italien, essayiste, écrivain, reporter et chercheur académique. Depuis 2007, il vit en Serbie et travaille comme professeur assistant de langue et littérature italiennes à la Faculté de philosophie de l'Université de Novi Sad. Il détient un doctorat de l'Université La Sapienza de Rome. Son travail journalistique se concentre sur les pays où les cultures se rencontrent et parfois les nations s'affrontent.</p>",
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-10T12:53:38.581",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": string:"<I>La Serbie est devenue bien connue pour sa position géopolitique entre l'Est et l'Ouest. Malgré cela, des divisions marquées existent également à tous les niveaux de la société du pays. Alors que Belgrade a ardemment adopté un modèle néolibéral, elle promeut toujours son rôle de défenseur des valeurs traditionnelles. Les effets de telles contradictions peuvent être observés à travers toute la Serbie.</I>\n<br><br>\nLa Serbie est un pays de contradictions. Elle est très proche de l'Union européenne, en fait presque au centre de l'Europe, mais en même temps elle en est très éloignée. Les migrants de travail serbes ont toujours choisi l'Europe de l'Ouest comme destination d'émigration, mais le cœur de la nation bat à l'Est, avec un lien culturel et sentimental avec la Russie. En Serbie, rejoindre l'UE est plus une question de prestige national et social – rejoindre un club de pays riches et bien ordonnés – qu'une nécessité. Au contraire, beaucoup des règles établies par l'UE sont perçues comme un obstacle et un frein pour les candidats à l'UE.",
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"fr",
                key:"updatedAt": string:"2025-02-10T12:53:38.583",
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            },
            {
                key:"title": string:"Почему Сербия — страна противоречий",
                key:"uid": string:"ee6ae93f-c4cc-44d4-80f5-6e3cf4198e38",
                key:"autoTeaserLong": null:null,
                key:"autoTeaserShort": null:null,
                key:"content": null:null,
                key:"contentCleaned": null:null,
                key:"contentItemUid": string:"eayukgdwzoxxqrf4ipni2znkf42",
                key:"createdAt": string:"2025-02-12T11:55:33.86",
                key:"engine": string:"gpt-4o-mini-2024-07-18",
                key:"metadata": null:null,
                key:"revisionId": string:"vayukgdyuczcarxaezpvmcau3ww",
                key:"subtitle": null:null,
                key:"summary": null:null,
                key:"summaryCleaned": null:null,
                key:"targetLanguage": string:"ru",
                key:"updatedAt": null:null,
                key:"__typename": string:"ContentItemTranslation"
            }
        ],
        key:"totalCount": number:21,
        key:"__typename": string:"ContentItemTranslationsConnection"
    },
    key:"__typename": string:"ContentItem"
}