REPCO

.

Paulina Malochleb: Jedna z vašich silných tezí, vyjádřených ve vaší knize "Feminismus jako sociální filozofie. Skici v teorii rodiny' říká, že západní právní subjekt byl vytvořen Johnem Lockem a vycházel z představy, že dospělý muž má plná privilegia, zná právo, má plnou autoritu nad rodinou a silný hlas. Je to důvod, proč většina z nás není schopna dosáhnout u soudu spravedlnosti? Stejně jako oběti šikany, znásilnění nebo přistěhovalci?

.

Ewa Majewska: Naše chápání subjektu a toho, kdo je člověk, je do značné míry založeno na západních kritériích racionality. Velkou inspirací při přemýšlení o těchto kategoriích je pro mě umělkyně Zorka Wollny, autorka projektu "Ophelia. Ikonografie šílenství". Pro tento projekt pozvala herečky ve věku od 25 do 80 let, které ve své kariéře ztvárnily postavu Ofélie. Díky tomu jsem si uvědomila, že takové hlasy nebudou ve veřejné debatě nikdy slyšet a nebudou brány vážně. Pokud někdo před soudem pláče nebo panáčkuje - jako Ofélie - nemůže doufat, že bude pochopen.

Tento systém se samozřejmě mění a postupně se soud učí inkluzivitě a připouští znalce, kteří jsou schopni z těchto "neformálních" výpovědí vyvodit příběh srozumitelný pro vrchní soud. Ve většině případů však platí, že pokud před soudem stojí někdo, kdo pláče nebo není schopen správně zkonstruovat větu, soud ho vyslechne: "Paní, uklidněte se". Zatím je naší nejnaléhavější potřebou vytvořit prostor, v němž by se s různými hlasy - včetně těch traumatizovaných a těch, které nedodržují zásady linearity a racionality - zacházelo rovnocenně. Právní, ale i občanský diskurz je do značné míry zaměřen na subjekt, který umí mluvit jazykem určitého typu a který se cítí oprávněn v tomto jazyce budovat své nároky. V tomto bodě jdu zcela jinou cestou než některé feministky a queer badatelky.

https://krytykapolityczna.pl/kraj/zaimki-i-inne-modne-bzdury-zajmuja-dzis-glownie-prawice/

Jaký je v tom rozdíl?"

.

Tito lidé vycházejí z předpokladu, že převládající jazyk ve veřejné debatě je třeba zcela opustit, nepoužívat ho. Mně naopak připadá, že by se mělo bojovat za to, aby se jazyk získal zpět, aby se změnil, aby se kontroloval a aby se stigmatizovalo jeho zneužívání, jinak umožníme jednat lidem, jako je Trump nebo Musk. Ti zase tím, že používají jazyk nenávisti, mohou v oblasti scénického umění napáchat více škody než užitku. Zároveň je třeba trvat na diskurzu postaveném na jiných principech, který umožní vyjádřit se různým aktérům, včetně těch, kteří se ve veřejném prostoru cítí méně sebevědomě nebo z něj byli zcela vymazáni. Důvodem, proč je jejich hlas hůře přijímán, je často cizokrajně znějící přízvuk, jiné vzorce výstavby vyprávění - naše sluchová klišé fungují velmi silně a i oni jsou vychováváni podle národně-mužských vzorců.

Dělení na silné a slabé aktéry jde dnes paradoxně ruku v ruce s dělením na násilí a péči - silní aktéři určují, koho je třeba bránit, a násilí často prezentují jako formu péče. Jak se dosahuje racionalizace násilí jako péče?"

V okamžiku zavedení péče jako pojmu do státního řádu, v osvícenství, se rodí spor mezi dvěma imperativy - důstojností a kontrolou. Liberálové nám sice důstojnost nabízejí, ale ženy z ní zároveň vylučují. Olympia de Gouges, autorka "Deklarace práv ženy a občana", ale také dramatu Zamor a Mirza kritizujícího koloniální ambice Francie, byla v roce 1793 sťata. Přebytek předosvícenského státního násilí byl spotřebován na kontrolu, kterou osvícenství převzalo do svých praporů. Stejně jako v písni skupiny The Police - "Každý krok, který uděláš, budu tě sledovat". - Místo přísného trestání začal stát sledovat a kontrolovat jednotlivce a nutí nás, abychom si jeho zákony také internalizovali.

[mnky_books id="280063"]

Foucault nikdy netvrdil, že represivní síla moci zmizela - ne, stále existuje a našla i jiné formy vyjádření. Od přelomu sedmnáctého a osmnáctého století se stát začal starat o své občany, pařížská policie, jak píše Foucault v Dohledu a trestu, chce "vést občana ke štěstí". Otázkou je, zda se polští gayové, na jejichž dveře zaklepala policie v roce 1985 v rámci akce Hiacynt [v jejímž rámci policie sbírala informace a potlačovala homosexuální mužskou komunitu v komunistickém Polsku - pozn. editora], cítili šťastnější? Když je 15. listopadu téhož roku začali vláčet na policejní stanice, aniž by je informovali o jejich právech, účelu výslechu, bez jakéhokoli postupu, měli pocit státní péče?"

Tehdy zatčení později vzpomínali, že byli vyslýcháni ohledně svého sexuálního života a preferencí.

Ano, často doma, před zraky svých rodin. Ptali se jich také, zda znají jiné "buzny" (tak se mluvilo v 80. letech), kde se s nimi seznámili atd. Pravidelné výslechy byly organizovány na policejních stanicích, což bylo pro většinu zadržených několik let po zrušení stanného práva traumatizující. Pravidelně docházelo k pokusům o jejich vydírání prozrazením jejich psychosexuální identity rodině nebo na pracovišti.

Od roku 2008 však víme, že toto jednání bylo polskými orgány uznáno jako "legitimní", legální.

Takto reagovala v roce 2008 na žádost Szymona Niemiece a Jacka Adlera Edyta Myślewicz současná šéfka Ústavu národní paměti - pozn. red. prokurátorka Janusz Kurtyka. Podali společnou žalobu, aby byla akce Hyacint prohlášena za zločin proti polskému národu. Podle mého názoru jde o velmi zajímavou žalobu, protože vycházeli z toho, že homofobie je nebezpečná pro celou společnost, nejen pro homosexuály, s čímž naprosto souhlasím. Operace Hyacint byla homofobní, protože považovala LGBTQIA+ lidi za komunitu, proti které je třeba zakročit, a v důsledku toho se k homosexuálům a dalším lidem chovala jako ke zločincům. Stát - a to platilo jak před rokem 1989, tak po něm - vysvětloval akci Hyacint jako výraz zájmu o občany, protože homosexuálové byli oběťmi vražd a existovali vrazi, kteří se specializovali na vyhledávání neheteronormativních obětí, a v Polsku byly také případy AIDS, které úřady okamžitě stereotypně spojovaly s homosexuály.

https://krytykapolityczna.pl/kultura/tomasik-na-netfliksie-thriller-hiacynt-historia-z-gejerelu/

První lidé vyšetřující akci Hyacint předpokládali, že jde o čistě represivní akci, že stát chce někoho potrestat. Vcelku měli pravdu - z policejních dokumentů a vzpomínek svědků, k nimž jsem se dostal kolem roku 2015 a později, je zřejmé, že polští gayové byli v hledáčku policie a služeb, přestože zákaz homosexuality byl z trestního zákoníku vyřazen již v roce 1932 a po válce nebyl obnoven. Dokumenty operace Hyacint formulované na velitelství MO ve Varšavě byly psány jazykem údajného znepokojení - že gayové mají stále více mezinárodních kontaktů, hlavně přes Rakousko, a kvůli epidemii HIV-AIDS tyto kontakty nesou potenciální riziko šíření nemoci, že se stávají obětí vraždy. Současně je zde expressis verbis nařízeno vyšetřování "homosexuálních kruhů".

Těžko s takovými dokumenty polemizovat, protože samy o sobě nenařizovaly represe, pouze dohled. Praxe operace Hyacint však byla často zcela jiná: vydírání, zadržování, výslechy, prohlídky. A tady se dostáváme k otázce: kdo definuje, co znamená starat se o homosexuály? Nejen z čího pohledu, ale spíše: kdo má právo definovat bezpečnost, jak takovou směrnici může stát realizovat? Neměla by být veřejně vyhlášena?"

Akce Hyacint nebyla nikdy veřejně vyhlášena, neměla svého Jaruzelského místo "Telerána". V listopadu 1985 nikdo nevěděl, o co jde a jaký je účel akce domobrany. Nedávno jsem také zjistil, a to je ještě horší, že téměř všechna zemská policejní ředitelství stále mají dokumenty shromážděné během všech tří akcí Hyacint (1985, 86 a 87) a nadále je používají. Tím vysvětlují svou neschopnost dát je k dispozici mně i ostatním vyšetřovatelům případu.

Jiné policejní operace se týkají stíhání zločinců nebo prevence kriminality - mezitím homosexualita nebyla v Polsku od roku 1932 kriminalizována, takže neexistoval žádný důvod pro přijetí opatření, které by homosexuály označilo za zločineckou skupinu. Podobný druh zneužití moci, zdánlivé opatrnosti, byl použit v roce 2016 proti lidem aktivním v rámci odborového svazu Dělnická iniciativa z Poznaně, kdy policie nepovolila jejich varšavské účasti na černých protestech [proti projektu zpřísnění potratového zákona - pozn. redakce], prohledala auto a cestující byli vzati do vazby a byly provedeny osobní kontroly. Dnes, po několika letech soudního řízení, se ukazuje, že policie neměla právo je zadržet.

Jak se tato přeměna péče v násilí vytváří?"

.

Jednoduchým mechanismem - rozšířením trestní kategorie na osoby, které se nedopustily trestného činu. Když se řekne "tady je podezření...". Přitom ve vztahu ke gayům v roce 1985 bylo podezření založeno na homofobním předpokladu, že gayové mají nějakou souvislost s kriminalitou. Zbytek, zdravá část společnosti, by proto měla být před nimi chráněna. Jedná se o univerzální mechanismus. Došlo také k bizarnímu vytvoření skupiny, kterou milice v dokumentech již definitivně označila za zločince, a to "homosexuální prostituce". Ani sexuální práce, ani homosexualita nebyly v Polsku zákonem zakázány, ale spojení těchto kategorií v policejních dokumentech vyvolává v policistech nezdravé rozrušení, jako by zde číhal zločin. Ale podívejme se - možná zde číhá jen výjimečná koncentrace negativních stereotypů - homofobie a neodůvodněné nechuti k lidem využívajícím vlastní tělo k sexuální práci?

.
https://krytykapolityczna.pl/kraj/czego-chce-na-swieta-niewierzaca-queerowa-lewaczka/

Co je to za měřítko? Kolik lidí si nechalo vystavit portfolia?

Složky akce Hyacint shromážděné ve Varšavě hovoří o zhruba 5 000 lidech jen z regionu hlavního města. Například ze Štětína byl v roce 1987 na KGMO zaslán seznam více než 600 osob, které byly "podezřelé" z homosexuality. Jedná se o doslovnou citaci ze zápisu, v němž velitel uvádí veškeré podrobnosti o zadržených osobách a označuje je jako "podezřelé z homosexuality". Co vůbec znamená "podezřelí z homosexuality"? Člověk může být podezřelý z krádeže nebo vraždy - z trestného činu, ne z právně neutrální psychosexuální identity, že? Tím, že polská policie uchovává dokumenty o akci Hyacint na vojvodském velitelství, nadále přiživuje předsudky a stereotypy vůči homosexuálům, což bohužel posiluje pravděpodobně negativní postoje vůči lidem LGBTQIA+ v současnosti.

Zajímavé je, že pokud srovnáme rozsah akce Hyacint a dalších bezejmenných milicí proti homosexuálům, zjistíme, že nebyl o mnoho menší než represe vůči členům opoziční Solidarity. V roce 1988 napsal předseda Sejmu profesor Mikołaj Kozakiewicz v dopise Czesławu Kiszczakovi o 11 000 spisech vytvořených během operace Hyacint. Dokumenty, které se mi dostaly do rukou, tento rozsah potvrzují, i když ho nemohu přesně potvrdit, protože dokumentace je roztroušena po vojvodských policejních ředitelstvích a v IPN a panuje v ní naprostý chaos. Hrubý rozsah však již lze určit.

https://open.spotify.com/episode/65qg9zY11LU7Lp7LawYdH8?go=1&sp_cid=6c895484d4ebc1d577357c18bf9baf91&utm_source=embed_player_p&utm_medium=desktop&nd=1&dlsi=47edec5222e64f56

Obava, která se pomalu stává středobodem mocenského diskurzu - přinejmenším na úrovni prohlášení - je docela závoj?

Péče je praxe, která udržuje život - je potřebná k tomu, aby náš druh přežil. Její marginalizace v kultuře, právu a politické filozofii je však nesmírná a způsobila, že práce vykonaná generacemi žen a vytrvale "uchvácených" zcela unikla očím intelektuálů. Práce, kterou v USA a dalších koloniálních zemích vykonaly zástupy nebělošských matek, chův a chův v domácnostech bílých amerických středních a vyšších vrstev, byla nejen vcucnuta do kapitálu těchto dvou vrstev, ale byla vykonána na úkor traumat těchto nebělošských jedinců a jejich rodin a dodnes je jen okrajově zkoumána a vyprávěna.

Na druhé straně podléhá starost různým zvráceným proměnám, když nám stát vysvětluje, že ve jménu našeho blaha, naší bezpečnosti musí z obavy omezit svobody či práva nějaké skupiny, jinak musí následovat skupina jiná. Naši dobu Zygmunt Bauman nazval "tekutým dohledem", liquid surveillance. Jde o jev typický pro neoliberalismus, kdy se něžné oči Leviatana obracejí na celou společnost. V neoliberální době můžeme hovořit o přivlastnění si určitých forem péče státem, projevuje se zavedením cenzury a dohledu, údajně jako léku na současné uvolnění trhu, opuštění sociálních jistot a demontáž sociálního státu. Tato obnova konzervativních hodnot, posílení atomizované rodiny s otcem v centru, zpochybnění moderních forem příbuzenství a sexuality je jen předstíraným zájmem. Aby mohl stát realizovat konzervativní model, zabalí ho do "péče": zeď na hranici s Mexikem, zeď na hranici s Běloruskem, akce Hyacint - zde není rozdíl mezi RP a PRL, v každém případě je tato údajná "péče" v podstatě zvráceností.

https://krytykapolityczna.pl/kultura/faszyzm-jest-koniecznym-rewersem-neoliberalizmu/

To je ta druhá tvář státu?

.

V rétorice týkající se státu neustále používáme otcovské a božské figury - stát nám kryje záda, stát je přísný jako otec. Mezitím se stát stále častěji chová jako přehnaně starostlivá matka a mluví o nás jazykem starostlivé péče: "je to pro vaše dobro". A to vůbec není snaha říci, že stát se k nám dnes chová jen něžně a že jeho utlačovatelská ruka mizí. Chceme-li však provést smysluplnou kritiku státu, musíme vzít v úvahu, že některé jeho funkce se staly - říkám tomu zkráceně - funkcemi mateřskými. Péče a starost, diskurz ochrany - ať už embryí nebo dětí před gay pornografií - to je jazyk, který jsme po staletí spojovali s mocí matky v domácnosti.

Existuje z tohoto pseudorodinného objetí nějaké východisko?

.

Ať už jde o stát, nebo o církev, která svou dravost ještě obratněji maskuje rétorikou péče, je třeba být obzvlášť opatrný, mít kritické nástroje a odhalovat jazyk, který slouží násilí. Známá polská novinářsko-umělecko-investigativní skupina Forenzní architektura, která využívá nové technologie a investigativní metodiky k vyšetřování okolností vražd a únosů lidí mocenským aparátem, používá rozlišení mezi kritikou a vyšetřováním. Kritika zná řešení předem, vyšetřování ho pouze hledá.

Moje zkoumání spiknutí Hyacinty má spíše investigativní rozměr, ale nepostrádá kritiku. Nepředpokládal jsem předem záměry úřadů ani průběh událostí, ale nyní, po osmi letech rekonstrukce průběhu této akce, mohu jasně identifikovat její problematické prvky. Z mé studie například jasně vyplývá, že to, co často zní jako starost, je ve skutečnosti často vykořisťování a zneužívání. Navíc je možné proti takovým zvrácenostem péče bojovat a zvítězit. Příklad z trochu jiné oblasti: v Polsku třikrát vyhrála odborová organizace Iniciativa pracujících u soudu případy proti společnosti Amazon. V jednom z těchto případů soudce konstatoval, že Amazon překrucuje samotný pojem práce, takže je jasné, že máme k dispozici celý slovník pojmů, které je třeba zkoumat.

***

Ewa Majewska - feministická teoretička kultury; profesorka na SWPS University Warsaw a vedoucí projektu "Veřejnost proti vůli. Produkce tématu v archivech akce "Hyacint" (NCN 2022-25). Vyučovala na UDK v Berlíně, UW a UJ, vedla projekty na: Kalifornské univerzitě v Berkeley, IWM ve Vídni a ICI v Berlíně. Je autorkou sedmi knih, mj: Feministický antifašismus (Verso, 2021), Populární a feministické kontrapubliky (2018), Tramvaj zvaná Uznání (2017), Umění jako zjev? (2013) a Feminismus jako sociální filosofie (2009), jakož i řada článků a esejů publikovaných v časopisech a kolektivních svazcích, včetně e-flux, Signs, Third Text, Journal of Utopian Studies a dalších. Byla spolukurátorkou výstavy děl Marioly Przyjemské ve varšavské galerii Zachęta (2022-2023). V roce 2023 obdržela cenu Emmy Goldmanové udělovanou nadací Flex za výzkum zaměřený na rovnost.